Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Světluška měla se Sarumenskými vážný problém. Ale opravdu vážný. Třásla se jako osika a nedokázala se zebe pořádně vypravit slova, jakkoliv mohla být nesmyslná. Jen se třepotala ve větru a sem tam ze sebe vydala nesmyslné citoslovce, které byly navíc sotva slyšitelné. Všichni tu sice byli milí, ale zato MODŘÍ. MODŘÍ. Jak zpropadená vobloha. Byla to nemoc? A jestli ne tak co? Dala se chytit? Nejednou se během čekání na Maple verdikt, který vlastně ani neslyšela, Světluška ohlížela po svých tlapkách, jestli už i ona nechytá onu nepřirozenou barvu kožíšku. Ale nic se neměnilo a zlatý kožíšek opravdu zůstával zlatým. Ani náznak modrého zbarvení. Zůstávaly jen ony bílé chloupky, které se plíživě šplhaly vlčici po předloktích. Vše bylo jako před jejich příchodem. Poplašený pohled ale náhle opravdu střelil po Šedivákovi, který úzkostlivě Světlušce vysvětloval, cože se to děje a o co se jedná. Byl nějaký zběhlý. Ne její vkus trochu až moc. Vlčice ovšem přesto lehce přikývla na srozuměnou, ačkoliv se chvět nepřestávala. Vlastně ani nebylo jisté, že mu rozuměla. O magiích nic nevěděla a neměla ani ponětí, cože to ta kouzla jsou. Musela se ovšem trochu otrkat, než se zase hodí do klidu – to bylo více než jasné. A tak se dál jen mlčky tiskla k Jinksovi, zatímco pohledem brouzdala po okolí. Byl to slunečný a hřejivý den. Takový příjemný, který hladí po duši a dodává každému trochu lepší nálady. Světlušce možná i trochu toho rozumu, neboť se pozvolna přestávala chvět a raději se soustředila na sluneční paprsky, které si hledaly cestu mezi korunami košatých smrků. Ne že by byla úplně v pořádku, ale začínala převládat zvědavost nad panickou hrůzou z magií a zdejších domorodců.
Maple se po ne zrovna dlouhém okamžiku uráčila odebrat někam, kde na její barevný kožíšek nebylo vidět, takže Světluška se nakonec odvážila odtrhnout od jejího společníka a začít prozkoumávat okruh cirka dvou metrů, v jehož středu dozajista seděl právě Šedivák. Ocasem mu tak pořád ometala čenich, kdykoliv se pohnula. Rychle se k němu ale vrátila, jakmile promluvil. Skoro až nedočkavě na něj upřela zlatý pohled a vyvalila ta úžasná kukadla co to šlo. Zdravě se leskla, i když srst kolem víček byla pořád trochu mokrá od těch nedávných slz.
„Náramky taky?“ ujistila se vlčice rozhodně, pohledem neuhnula ani o píď. „Prozkoumat les můžeme protože bludný kořeny a malé smrčky tady jsou a všechno vypadá jako oblázek vedle oblázku vedle oblázku a bzum neví kde je nahoře a co je zase dole.“ Chaotický popis a náhodná slova plynula ze světlé tlamy s překvapivou vážností. „A voda zpívá někde? Taky bych chtěla zpívat.“

// Hluboká omluva, nějak se to klasicky sešlo. Víkend jsem navíc pryč, tak manipulujte a přeskakujte dle libosti :3.

Světluška za svého života viděla hodně. Ale valnou většinu stihla zapomenout, nebo prostě jen nepostřehnout. Jinkse za velmi krátkou chvíli začala považovat za svého přítele, ale Modrou si jistá nebyla. Mluvila mile, usmívala se, říkala hezké věci. Ale zlatavá vlčice se zlatýma očima jí nevěřila. Vypadala zdravě, ale měla nemocný kožíšek. Copak to Šedivák s Náramky neviděli? Nepřestávala se však za nimi ukrývat, třebaže ji Jinsk oslovil a nabídl jí řešení. Plaše zavrtěla hlavou, jako stydlivé vlče. Přeci jen se však v závěru přiměla špitnout:
„Vypadá nemocně,“ broukla, očka sklopená, ouška rozjetá a pohled prostě všehovšudy skleslý. „Má obrázky v kožíšku, jako mají ještěrky. Ale Modrá není ještěrka, vypadá jako Světluška. A Šedivák. Ale oni nemají ty obrázky,“ promluvila. Věřila šedému natolik, aby mu sdělila předmět svých obav. A šedý ji přeci nechtěl nechat té nemocné alvě napospas, nebo snad ano? Ne. Šedivák ani Náramky tací nebyli, takže velmi záhy se Světlušce naskytlo okno. Úprk před tím strachem – směrem k zapomnění. Pohled pořád nespouštěla z fialových očí, chtěl přikývnout a pomoci šedému vyrazit plnit ten předůležitý úkol. Mohli udělat někomu radost! Na tváři dokonce vlčici zatančil i krátký, nevinný úsměv. Ale přesně v tu chvilku se vše zhroutilo.
Nebylo to rozestupující se mlhou. Nebylo to snad náhlým pohybem ve stínech chladného lesa. Bylo to tou osobou, ktetrá se objevila z jeho útrob. Světluška ji zahlédla už z dálky a prve několikrát máchla oháňkou, protože vlčice mohla být předmětem jejich společného interestu. Mohli splnit úkol! Ach – jistě. Kdyby jen Lilith neměla prakticky celý modrý kožich. Světluška ihned zaletěla Šedivákovi za záda s poplašeným výkřikem a přitiskla se k němu tak těsně, jak jen to šlo.
„Tady je to strašidelné,“ zakvílela velmi, velmi tiše. Prakticky jen Šedivákovi do ouška, ale mohly to slyšet Maple s Lilith. „Jsou tu dvě Modré, dvě. A mají obrázky, které nejsou jako šišky nebo pařezy a které nevoní jako fialky. A jsou to obrázky! Na kožíšku,“ šeptala poplašeně, div pomalu nebrčela, nebožka jedna. Odznaky nikdy před tím neviděla. Nikdy. Ale jedna věc j na tom všem doopravdy pozitivní přišla: „j-jen náramky tu mají kamarády.“ Doplněk velmi podstatný. Dobře si přívěšků všimla. To však neměnilo nic na tom, že se jí ze zlatých kukadel řinuly krokodýlí slzy.

Jak už Jinks mohl zjistit, Světluška uměla být doopravdy dobrá v čekání, když o něco šlo, nebo když něco na dostatečně dlouhou dobu zaujalo její pozornost. I teď dlouho čekala. Chvílemi sledovala okolí, chvílemi zase svého společníka a v jeden okamžik se dokonce osmělila, aby si mohla pohrát s Náramky. Natáhla tlapičku a mlčky, i když s dětinským úsměvem v tváři, pošťouchla ony nekousavé, ale zato lesklé věcičky. Zazvonily a ona se tiše zasmála. Pak ale její pozornost strhlo něco jiného. Co? Vlastně na tom nezáleželo. Jenže jak tak dlouho seděla a snažila se dávat pozor, čím dál tím víc ji svrběly tlapičky a tím spíš už chtěla zase vystřelit vpřed. Tíživý pocit ze stínů, které prostupovaly les teď pominul. Namísto toho chtěla jít prozkoumat měkký mech, zabořit do něj obličej a pak si hrát s tou šiškou, která ležela nedaleko. To možná nebylo vůbec na škodu. Natáhla po ní tlapičku, protože mech mohl počkat. Jenže nedosáhla, což v ní vyvolalo poněkud smíšené emoce. Už se chtěla zvednout a zaběhnout si pro ni, když ji tu náhle vyrušil příjemný hlas Šediváka. Cukla nejprve uchem, pak celou hlavou, kterou následně zvědavě naklonila ke straně. Tolik vlků – to byla smečka? Něco vlčici hluboko uvnitř říkalo, že by to měla znát. Přikývla však jen tak na oko, aby nemusel šedý moc dlouho čekat na odpověď.
A pak se zjevila ona. Odkud? Těžko říct. Světluška k hnědo modrému kožíšku zabrousila pohledem ještě dřív, než si vůbec uvědomila přítomnost nově příchozí. Okamžitě poplašeně vyskočila na nohy a srdce se jí divoce rozbušilo. Byla nemocná? Proč měla na sobě takové fleky? Okamžitě se otočila na Šediváka s tichým prosíkem, který je měl zachránit. A co víc! I on byl nervózní. Slyšela to, cítila to. Tak proč nic nedělal? Jenže už bylo pozdě. Vlčice, nezvykle tichá, proto jen polekaně skočila šedému za záda, až jí koukaly jen slechy. Sem tam doplněné o zablesknutí zlatých očí. Bohužel – nemocná vlčice nepřišla sama. Přinesla se sebou i mlhu, která je počala obklopovat. Reakce prosté vlčice? Div se nevyškrábala šedému za krk, jak moc se bála. Srdíčko jí tlouklo, ocas měla svěšený mezi zadní nohy a doslova se třásla. Vlčice mohla být milá jak chtěla! Byla děsivá. Jenže teta zvědavost je naštěstí mocná čarodějka, která donutila přeci jen hloupoučké stvoření alespoň trochu dávat pozor. Modrá se nějak představila, to nebylo podstatné. Pak řekla že je alfa. Šedivák na to vyrukoval s tím, proč přišli, což Světluška čistě z dobroty srdce podporovala horlivým přikyvováním zpoza šedých zad.
„Náramky,“ broukla náhle, když se zdálo, že Jinks domluvil. „Zapomenul si na náramky,“ připomenula. „Cink, cink.“ Třeba by citoslovce připomenuly Šedivákovi, že sem došli ve třech. V očích se jí přitom zaleskly slzičky, protože nemohla přece opustit kamarády náramky! Sice se nechvěly tak jako ona, ale byly jí kamarády a proto k nim pociťovala velmi silné, citové pouto. „Jsou to kamarádi, samy by mohly vrazit do stromů. Nebo se zatoulat.“

// řeka Tenebrae

Jinks měl jako vždy pravdu a ublížená Světluška musela přikývnout. Doopravdy! V létě by to mohlo jít. A tak se toužebně ohlédla za tou obří loukou, která se tu rozléhala široko daleko. Líbila se jí. Moc. A proto v dalším návalu dědinského nadšení zapomenula na všechny chmury, když vystřelila jako šipka někam podél neznámého lesa. Byla ovšem dost bdělá na to, aby mezi stromy nezaletěla. Stromy neuhýbají, memorovala si, když jako blesk letěla podél jejich mohutných kmenů. Navíc! To místo bylo docela děsivé. Temné koruny, přítmí pod nimi – v takovém místě by mohl sídlil bubák. Tak proč Šedivák s Náramky mířil přímo tam? Zarazila se až když dohopkala zpátky k němu. Dupala jako slůně a kopala kolem sebe tlapičkami, podobně jako mladý koník. Ale bez efektu, nebo snad nebezpečí, že by jimi mohla někomu ublížit.
„Tam je tma,“ zabrblala, jakmile zastavila na kraji onoho stromoví. Linula se z něj navíc podivná vůně, která jí absolutně nic neříkala. Stála teď kupodivu klidně, naprostý kontrast jejího střemhlavého běhu i veselého poskakování. Ouška stáhla k zátylku a nakrčila nos. „Stormy neuhýbají,“ protestovala dál, třebaže ji Jinks prosil. Jenže kdo byla, aby Šedivákovi odporovala? Hlavně když s ním šly náramky a věrně cinkaly. Vykročila proto velmi pomalu a velmi obezřetně a krátce se zarazila, než ji pohltil stín lesa. Tíživá atmosféra na ni doléhala. Přisedla si proto těsně vedle většího vlka a jako malé vlče se mu opřela o bok. Hledala v něm oporu i útěchu, zatímco očima prohledávala okolí. Mohlo tu být tolik zlého. A taky tu bylo hodně vlků. Hodně. Hodně vlků. Přes lehce sklopená víčka se pořád rozhlížela po každém zašramocení, když se vrabčák zvednul z hustých korun.
„Smečka?“ zopakovala nedůvěřivě. Jak by tady mohla být smečka. Bylo to tu takové podivně temné a děsivé. Alespoň na první pohled. Pak si totiž zlatá očka přivykla na přítmí Sarumenského hvozdu. Najednou nebyl ani trochu děsivý a Šedivák jistě mohl slyšet, jak splašené srdíčko ubírá na rychlosti. Nebo nemohl? Zvedl totiž hlavu k nebi a táhle zavyl. A protože byla Světluška zatracená kopírka, udělala to samé. Zdvihla hlavu k nebi a dlouze zavyla. Docela melodicky i příjemně. Zkrátka dokonalá kamufláž za masku normální dámy, třebaže nechtěná. „Na co čekáme?“

// Maharské močály

Fascinace jazykovými znalostmi Šediváka nepřestávala Světlušku udivovat. Ona sama přeci sotva zvládala pár vět, které povětšinu času postrádaly smysl. Ale šedý vlk uměl mluvit i po náramkovsku? Fíha! Hvízdla by, ale neuměla to. Proto na počest jeho věčné slávy jen několikrát zabzučela v doprovodu slavnostního máchání oháňkou na všechny strany. Pro Jinksovo štěstí měla Světluška doopravdy omezené možnosti onoho zmiňovaného soustředění a po takové době trpělivého vyčkávání začínala být z toho všeho přemýšlení unavená. V první možnou chvíli proto nadšeně odhopkala za nějakým motýlem, který jim v takový napůl hezký a napůl pochmurný jarní den zkřížil cestu.
„Vííí~,“ předla spokojeně, zatímco naháněla nebohé stvořeníčko. Ale na rozdíl od motýla nebyla schopná roztáhnout křídla a vznést se do oblak. S posledním výskokem proto nehezky upadla přímo na čumák. Až to zadunělo. Rozpláclá na chladné zemi zůstala ležet a jen tiše fňukala, protože jí bolela naražená tlapa a pokousaný jazyk. Jenže Šedivák pořád kráčel nedaleko od ní. A proto vyskočila na nohy a už se k němu zase hrnula s vyplazeným jazykem, na kterém nebyly žádné známky zranění. „Au,“ ukazovala velkému vlku svoje bebí a ublíženě funěla, slzičky na krajíčku. Zkusila pak přes vyplazený jazyk promluvit, jenže to se dělalo ztěžka. Z vůle nějaké vyšší bytosti, které se druhého vlka dost možná zželelo proto Světlušku osvítil geniální nápad! Jazyk znovu ukryla za zuby, než se rozhodla znovu promluvit.
„Tráva není vůbec měkká, když neni zima,“ broukla tiše. Význam věty? Když na zemi není sníh, není radno na ni padat čenichem napřed. Ale to Jinks jistě pochopil, byl to chytrý chlapík. Na rozdíl od Světlušky, která se teď ploužila za ním se svěšenou oháňkou i ušima. A to tak dlouho, než ji bolest aspoň trochu přešla a nezahlédla někde dalšího brouka, kterého by mohla znovu a znovu pozdravit. Jedno nadšené „ahoj!“ dokonce darovala i svému příteli, od kterého se odmítala vzdálit. Určitě je povede správně.

// Sarumenský hvozd

// Vřesový palouk

Šedivák docela dlouho zarytě mlčel. Musel jistě velmi pečlivě přemýšlet nad otázkami neposedné vlčice, která teď nehopkala kolem. Šla mu po boku jako věrný, lovecký pes a pohled upírala přímo na jeho obličej. Možná proto poměrně často zakopávala, jen aby se ale vždy pohledem vrátila zase zpátky k šedé tváři. Bylo to sice až k neuvěření, ale i roztěkaná Světluška uměla být trpělivá. Čekala. A čekala. A čekala. Možná, že Šedivák už na to dávno zapomenul? Ani ve snu ji nenapadlo, že by mohl myslet na něco jiného! Třeba jako na minulost, kterou na rozdíl od mnohem většího vlka nechala pohřbenou někde daleko v horách. Spolu s jednou ze svých dcer, kterou nikdy nenalezla. Šedivák naštěstí promluvil dřív, než stihnula začít přemýšlet sama.
„Dobře!“ souhlasila hned nadšeně, načež následovalo mozek vymývající: „bzum, bzum, bzum.“ Hihňala se u toho a znovu začala hopkat. Jenže Jinks si bohužel naběhl s jeho další větou, která přinutila světlušku krátce zastavit, pusu dokořán a oči vyvalené. Tohle jí její přítel teda ještě neřekl! „TY UMÍŠ CINKAT?“ zahučela náhle, zcela zbavena přirozených filtrů slušného chování. „UKAŽ MI TO, ZACINKEJ, ZACINKEJ, ZACINKEJ,“ hučela dál a dál, zatímco ji nožky donesly zase Šedivákovi k boku, očka zářící a jazyk plandající z tlamy. „Prosíííím,“ žebrala jako malé vlče. Málem u toho až zaletěla do jedné z tůní, protože nedávala pozor na cestu. Naštěstí instinktivně uhnula jámě přesně v ten poslední možný moment, než jí zahučely tlapky do tmavé vody Maharského rašeliniště. Ještě že byla v doprovodu svého průvodce. Je více než pravděpodobné, že by cestu z močálů sama nepřežila. A kdo by se divil?

// řeka Tenebrae

Světluška byla pořád trochu nešťastná z té věci, co jí pokousala zadek. Ohlížela se nejednou, jestli náhodou za sebou neuvidí bodlák, šípkové houští či snad lítou veverku, která by jí pokousala jednu z půlek. Ale mráz je neviditelný, takže ji štípal bez sebemenšího náznaku jeho přítomnosti. Taky že Světluška se raději dala do pohybu, ocas stažený mezi půlky, a nezdržovala se na krásném, vřesovém palouku, kam se měli se Šedivákem a ná-ram-ky v létě vrátit. K jejich smůle byl vřesový palouk opravdu zarostlý vřesem, nikoliv vřesovcem, který kvetl o několik měsíců dříve. Ale to nevadilo! Ani trošku! Alespoň měli dávno zapomenutý plán.
„Soutěž?“ zopakovala Světluška náhle a zarazila se přímo na místě a nakročená jak byla. Soutěž zněla jako doopravdy dobrý nápad! Očka se jí rozšířila a divoce se v nich zalesklo! „Světluška má ráda soutěže! Budeme soutěžit! Světluška, Šedivák a Náramky budou soutěžit kdo první najde tu nejlepší směčku! Ale to, no,“ zarazila se náhle, než se přimotala šedému přímo až k uchu, aby velmi nenápadně pošeptala: „Ale nebudou Náramky smutné? Můžou vůbec hledat samy? Pořád se mnou nemluví,“ prohodila nakonec smutně. „Nebo svým cinkáním mluví s jinými vlky a vycinkají si cestu do smečky?“ huhlala s nadšením, tentokrát znovu za chůze. Oháňku nesla vysoko nad hlavou a připomínala by kočku, kdyby vypadala alespoň trochu důstojně. Ale nebyla. Zakopávala, poskakovala a do toho všeho začala nahlas a z plných plic pět nějakou nevábnou píseň o tom, že si Šedivák, Světluška a Ná-ram-ky nejdou tu nejlepší smečku ze všech. Stačilo jen doufat, že Světlušce dojde hlas, než doopravdy nějakou smečku naleznou. Přeci jen by je asi vyhnali z jakéhokoliv společenství, než aby si někdo dobrovolně osvojil takového pěvce, jakým Světluška byla.

// Maharské močály

Šedivák byl moudrý vlk. Hodně moudrý. Vzdělaný. Chytrý. Všechno co Světluška nebyla, to byl Šedivák. Věděl co a jak ve světě chodí, i jak se věci mají. A Světluška ho za to obdivovala. Stála teď nedaleko od něj a s obdivem v očích ho sledovala. Možná vypadala trochu jako roční vlče, které obdivovalo někoho zkušeného a dospělého pro všechny ty dospělé věci, co dospělí dělají. Ale Světluška nebyla vlče. Sama byla dospělá a měla tyhle věci znát. Svět, především asi hlavně Osud, to ovšem chtěl jinak. A tak tu stála v nekvetoucím vřesovišti a tupě se usmívala, zatímco jí oháňka kmitala ze strany na stranu.
„Vrátíme, vrátíme, vrátíme!“ hýkla nadšeně a s každým vrátíme přikývnula na znamení, že jako rozumí a že se hodně těší. „Šedivák, Světluška i Náramky se sem vrátí! Ale první smečku najdeme, aby nebyl hlad a nikdy nikdo z nás tří nebyl sám! Jako stromy v lese. Nemám ráda stromy, jsou neslušné.“ Energie i její výraz se měnil s každou větou. První nadšení vystřídalo podezíravé mračení se a pak velmi tajuplný výraz, jako by Šedivákovi sdělovala něco úplně nového. „Jsou neslušné!“ zamrmlala si pod vousky a oklepala se, aby ze sebe setřásla ten nepříjemný pocit úzkosti. „Sheya!“ hvízdla najednou a zpozorněla. Nožky držela u sebe a s napjatýma ušima hleděla někam mezi stromy. Rychle to ale pominulo a ona přitancovala k druhému vlkovi, který zaujmul její pozornost svými slovy.
„Joooo,“ protáhla souhlas za divokého máchání oháňkou a kýváním hlavou tak divokým, že div že si nezlomila vaz. „Najdeme fajn smešku!“ zahihňala se rozpustile svému zašišlání, než se krátce zamyslela. Chvilkové osvícení otevřelo okno do dalekých vzpomínek. „Taky sem měla smečku,“ zabrblala s pootevřenou tlamičkou a pohledem znovu upřeným někam do neznáma. Přímo skrze Jinksův obličej. Zlaté duhovky se zúžily a temnota zorniček tak přejala vládu nad Světluščiným pohledem. „Stromy tam byly staré a voda chladná a kopce, kopce, kopce všude kolem. Jako hory. A zima v noci,“ ušklíbla se a podvědomě se otřásla, jak jí přejel po zádech pomyslný mráz. Nebo možná opravdový? Vrátila se zpátky do přítomnosti a ohlédla se na svůj zadek. „Něco mě kouše,“ broukla zmateně. To jí mráz hlodal do půlek.

Ukázalo se, že Šedivák byl doopravdy moudrý vlk. Zjevně měl řešení pro všechno a na všechno a Světluška ho za to oddaně uctívala jako svého nejlepšího přítele na celé širé zemi. Očka jí zářila, jako by snad spatřila Vlčíška. Přiřítila se k němu tak na těsno, že málem znovu zapomenula zastavit, ale tentokrát kolem většího a silnějšího vlka počala hopkat jako splašená koza.
„To vááážně?“ hýkla splašeně v jednom ze skoků, zatímco poulila očima směrem k těm fialovým. „Prosím! Já vím že kmeny jsou statné a kameny jisté, ale tady se mi líbí a ráda bych viděla v létě fialovou květinu jak kvete, zatímco koně spí ve večerním sluníčku. Berušky.“ Patlala klasicky páté přes deváté, ale třeba to mělo trochu hlubší význam? Třeba její věty nebyly zhola tak prosté a bezduché, jak se na první pohled mohlo jevit. Oháňka se jí zatím houpala z boku na bok a jednou zakopla a spletitý systém keříků, které si proplétaly větve a sloužily tak jako dokonalá překážka pro Světluščinu pomatenou hlavu a ještě pomotanější nohy. Práskla sebou do měkkého za ustavičného hlaholu a brebentění hovadin. Sem tam zabzučela.
„Cestičky v křovinách vedou k neznámým cílům, drozd drozduje. Bude jaro a suché listí nespadalo z větvoví. Světluška dělá bzum. Bzzz,“ mektala. Bylo to s ní od desíti k pěti. Ale nepřeberné nadšení Jinkse zjevně těšilo. A to nazpátek těšilo i jeho společnost, což ještě více podněcovalo její bujaré radovánky. „Půjdeme tam nebo sem?“ ukazovala, jakmile se zvedla z vřesového lože a vymotala si z něj zamotané tlapky. „Znáš smečku?“ vyzvídala, když se znovu dopravila zpátky k Šedivákovy a Náramkům. „Jaké to tam je?“

// Kaskády

Doopravdy hopkala jak koza. Nožky průměrné délky její průměrné tělo a výjimečného ducha nesly přes kopec a zase dolů, až na palouk, který byl snad kouzelný. Vřesoviště vypadlo docela pustě. Ale navzdory svému bídnému intelektu si Světluška něco málo pamatovala ze svého minulého života. A to byl fakt, že vřes velmi krásně kvetl. Sice až pozdě v létě, ale kvetl. Vlčice zapadla do prvního keře čenichem napřed a celá se v něm schoulila do klubíčka, až jí koukal jen nos, uši a zářivé, zlaté duhovky, které v temném podrostu svítily jako drahé kamenní.
„Vřes!“ zahihňala se radostně a její přítomnost prozrazoval krom uší i ocásek, kterým smetala ze strany na stranu. „Vřes, vřes, vřes,“ huhlala vesele a nadšení z ní přímo jen sršelo. Vůně keříků se jí zavrtávala až do mozku a působila možná jako šanta na kočky. Zorničky se jí zúžily a vlčice na prázdno chňapala po vzduchu. „Chňap, chňap, chňap,“ dodávala ke každému kousanci hodného žraloka bílého také zvukový doprovod. Krokodýl vřesový – možná že i tak působila. Kdyby Jinsk chudák přišel v doprovodu zlatého retrívra, možná by to měl jednoduší. Teď se totiž na něj vlčice s radostí v očích zaměřila a velmi bujaře mu vyletěla vstříc. Jejích jediné štěstí bylo, že když ho teď srazila k zemi, zapadli přímo do vřesoviště a tím tedy do měkkého. Její nadšení bylo nepřeberné. Hihňala se jako malé vlče a zase z Šediváka hned slezla, aby okolo něj začala znovu lítat jako splašená. Tohle místo se jí líbilo a taky se to po hodně dlouhé pasáži funění a závodění s větrem rozhodla dát najevo. Sedla si doprostřed mýtiny a velmi důrazně dupla tlapkou na holou zem.
„Můžeme zůstat tady, tady se mi líbí. Ale není tu smečka,“ první souvětí znělo až přehnaně nadšeně, zatímco druhá věta ztratila na jiskře. Trochu zklamaně se rozhlížela, nechápaje, proč žádná smečka nedokázala ocenit, jak prima místo k žití? Očka se jí smutně zaleskla. „Tady se mi líbí,“ fňukla nešťastně. Aby ne. Vypadalo to jako jediné doma, které kdy znala.

Třebaže záchvat střízlivosti a normální schopnosti mluvit Světlušku opustil nevídaně rychle, znovu teď seděla naproti Šedivákovi a s očekáváním vyčkávala, co z něj vypadne. Očka měla na vrch hlavy a skoro až nedýchala, jak byla nedočkavá. Chtěl jí nabídnout něco zajímavého? Dobrodružství? Oháňka, kterou měla položenou na zemi za sebou se bez ustání pohybovala ze strany na stranu a rejdila tak v uschlé trávě. Třebaže už zelené výhonky jednotlivých stébel pomalu vykukovaly z mrtvé traviny, kterou odkryl tající sníh, ještě nebyl zdaleka jejich čas.
„Zaslouží, zaslouží,“ přitakávala teď netečně, aniž by si pamatovala co před chvilkou řekla. Její mysl byla zase na chvíli úplně čistým listem, tak alespoň že si pamatovala Šediváka a jeho náramky. Chtěl doopravdy najít domov pro ni i pro něj? Mohla mít vlčice takové štěstí? Očka jí jiskřila a srst za krkem nadšením stála, jak jí běhal mráz po zádech. Ne že by tomu docela dobře rozuměla, ale chápala věci, které říkal ten druhý. A to bylo pozitivní!
„Půjdeme! Budeme hledat! A budeme žít. Světluška, Šedivák a NÁ-RAM-KY. To zní dobře,“ hihňala se rozpustile a o nic déle již nebyla schopna udržet své nadšení na uzdě. Vyskočila do vzduchu, aby po několika otočkách na místě zase začala hopkat okolo šedivého vlka, který s ní kupodivu stále ještě měl trpělivost. Nevěděla sice kam půjdou a co budou dělat, ale tohle by mohl být dobrý začátek k pořádnému dobrodružství. Nebo taky konec toho jednoho velkého a začátek klidného života, který smečka mohla přinést. Tak jako onak Světluška neměla moc strpění a proto nakonec rychlými kroky vystřelila vpřed. Neměla úplně ponětí o tom, kudy že to hopká, ale hopkala. A chvilku neslyšela nic a nikoho, protože adrenalin jí proudil v žilách a krev jí hučela v uších. „Ví.“

// Vřesový palouk

Světluška byla chvílemi myšlenkami někde zcela a úplně jinde, ale v tuhle chvíli Šediváka docela věrně poslouchala. Buď se v ní někde doopravdy hluboko probudil zájem, nebo zkrátka měla jen světlou chvilku? Těžko soudit. Důležité bylo, že si dřepla na zadek, narovnala se, jazyk přestal plandat kam neměl a ona prostě jen navázala oční kontakt s vlkem, který seděl naproti ní. Bylo až paradoxní, že vypadala docela zdravě. Takhle vypadala jako úplně obyčejná vlčice, která má svůj život v pořádku a pohromadě. Má smečku a možná i rodinu a všechno je tak, jak se sluší a patří. Jenže Šedivákova slova jí velmi záhy připomenula, že nic z toho nemá. Vyslechla ho v tichosti a po když skončil se svým proslovem, jen tiše sklopila hlavu ke svým tlapkám s ničím víc, než obyčejným povzdechem.
„Nemám smečku, ani rodinu,“ zavrtěla hlavou prostě, zatímco sledovala své medově zabarvené tlapičky. Rozum jí mezi drápky protékal jako ledová voda v té řece, která hučela jen kousek za jejich zády. Ale teď, na krátký okamžik, který trval snad několik prostých sekund byla Světluška zastíněna a zpoza ní vykoukla její pravá tvář. Antheia. „Ráda budu někam patřit, i když si to nezasloužím,“ broukla měkce. A to bylo všechno. Velmi záhy se zorničky znovu rozšířily a vesele se v nich zalesklo. A Světluška byla zpět. Vyskočila na všechny čtyři a za slavnostního máchání oháňkou začala zpěvavě rozhlašovat: „Šedivák, náramky a já, to je prima kamarád,“ notovala falešně, zatímco doprovázela melodii svým mistrovským bzučením. „Smečka na aás čeká, la la la la.“
Kdyby ji Šedivák teď skopnul do proudu rozběsněné řeky, asi by se nikdo ani nepozastavil. Ale zároveň mu vlčice prozradila něco důležitého – třeba tam totiž někde hluboko, přehluboko pod povrchem a nánosy různých osobností byla pořád ještě Antheia. Ta rozumná, přemýšlející bytost, která něco málo ve svém životě přeci jen dokázala.

Ta věc. V tom křoví. Světluška dál zlatým pohledem hypnotizovala křoví, ve kterém na první pohled nic nebylo. Viděla snad někam dál? V některých chvílích, kdy její pohled propaloval kožíšky vlků kolem a zavrtával se jim až do plicního parenchymu, eh, teda pardon – do duše, nitra. Jak chcete. Zkrátka v takových okamžicích by jeden i věřil tomu, že Světluška byla obdařena nějakou zvláštní schopností, která jí umožňovala odkrývat záhady a tajemství v srdcích jejích společníků. To byl ovšem prostý dojem, neboť jestli Světluška v tuto chvíli něco viděla, byly to pouhé přeludy a přízraky, zkraty v jejím mozku, které jí nedovolily chvíli fungovat bez problémů. Nadruhou stranu – měla tu Šediváka, který ji k sobě velmi záhy zavolal a protože zlatavá vlčice s puntíky byla doopravdy poslušným pejskem, rázem k němu přihopkala a s hlavou nakloněnou na stranu, možná až vyvrácenou téměř až v pravém úhlu, a jazykem vyplazeným, že si pomalu slintala na rameno na něj se zájmem – upřeným zájmem – zůstala zírat.
„Ano?“ zahuhlala přes vyplazený jazyk a poslušně čekala. Ale pak jí došlo, že se vlastně ptal ještě na něco jiného. Tuhle otázku zatím ani nestihl položit, ale Zlatonka už znovu mlela pantem: „Vidím všechny duchy! I děsivé i roztomilé. Některé z lesa a jiné zase z vody. Občas jsou to duchové světla a jindy zase tmy. Někteří jsou strašidelní, uuuuh, a jiní zase bzučí jako Světluška. Bzum, bzum, bzum. Viděl jsi to? Taky vidíš duchy? Někteří jsou hodní a jiní zase ne. Ale duchy vlků nevidět nejde. Jsou strašidelní a mají prázdné důlky místo očí. Jako kamínky.“ Mlela a mlela a mlela. A klidně by mlela dál, jenže počítám s tím že byla zaražena. A pokud jde o její povídání? Sama nevím, co na tom je a není pravdy. Třeba duchy doopravdy viděla? Možná si to ani neuvědomovala. Nebo zase překrucovala své dávné vědomosti a prostě s nimi nakládala tak nějak svévolně. Zkrátka kde ležela pravda? Těžko soudit.

// Maharské močály

Jakmile měla pevnou půdu pod nohama, byla ze zlatavé vlčice znovu zcela neřízená střela. Hopkala jako smyslů zbavená a často poukazovala Jinksovi na různé věci, které kde našla. V jeden okamžik mu v zubech přitáhla přímo až po dnes chcíplého hraboše, který pravděpodobně umrznul v haldách sněhu. Nebyl to zrovna vábný pohled a Světluška ho taky po krátké chvilce znechuceně vyplivla. Možná protože zahlédla zajímavý kámen, který tu ležel vedle hučící řeky. A další. A další! S nadšením létala od šutru k šutru a co chvilku hulákala na Šediváka, že tenhle ještě hezčí a větší, než ten přechozí! Zkrátka… byla nadšená. O její očistu navíc Jinks nadále nemusel mít obavy. Navzdory mrazu a temné noci vletěla až po lokte do vody a jako prve v močálech, i teď si začala hrát temnou hladinou. Při tom ze sebe smývala nečistoty a zároveň se dobře bavila, když chňapala po vlnkách s vlčecí radostí.
Trvalo to několik minut, které mohl Šedivák strávit přemýšlením klidně o nesmrtelnosti brouka. Vylezla prostě až když jí přestalo bavit hrát na honěnou s přírodou. Kdyby si chytala ocas, asi by to mělo stejný efekt. Teď byl ovšem její zájem znovu přesměrován na šedý kožich, okolo kterého se doslova obtáčela. Kdyby se mu vešla pod břicho, asi by se mu proplétala mezi tlapky jako kočka.
„Kliiiid,“ opakovala po něm dlouze a sem tam poskočila. „Je tu klid a kdyby to šlo, je tady hudba. Líbí se mi tady. Myslíš, že tady se líbí i duchům? Občas vidím duchy,“ huhlala pořád tak přátelsky a podivně u toho valila oči. „Budeš tady? Nebo budeš jinde? Já ráda stát budu i jinde, ale s kamarádem je mi to jedno,“ mlela si dál svoje, když tu náhle něco jiného zaujalo její pozornost. Našpicovala ouška vpřed a po krátké odmlce vystřelila vpřed. Několik skoků na zamotaných nožkách ji doneslo až ke kameni.
„Ahoj!“ zdravila něco, nebo snad někoho, a přátelsky vrtěla ocáskem. „Tady jsme já se Šedivákem a ná-ram-ky, co tady jsi ty? Kde se tu bereš?“ promlouvala vesele k ničemu.

Světluška teď znovu vesele hopkala okolo Šediváka a nezastavitelně u toho máchala oháňkou ze strany na stranu. Očka jí zářila podobně jako ti pověstní broučci, se kterými teď sdílela jméno. A nadšení z ní též přímo sálalo. Moc nevnímala Jinksovo neštěstí, hlavně když ji ujistil, že se jakože nic neděje, ale něco jí na tom nesedělo. Nebyla by ovšem sama sebou, kdyby onomu divnému pocitu věnovala přespříliš pozornosti. Hopkala tedy dlouhou chvíli jako koza, dokud jí to nezačalo pod tlapkami až moc čvachtat. A protože si jedno uvědomovala, tedy nebezpečí, které číhalo v tůních všude kolem, raději zapadla vlkovi za koudel a když se jeden koukal se správného úhlu, viděl by jen světlá ušiska a pár zlatých očí, jak se koulí zpoza pozadí jejího zachránce. Po svém krátkém extempore se nedůvěřivě rozhlížela před každým krokem a stála Šedivákovi za zadkem, odmítaje udělat krok mimo jeho nápadné stopy v promáčeném podloží.
„Umýt Světlušku je dobrý nápad,“ přitakala s novým zápalem zájmu a třebaže se ukrývala šedivému mimo zorné pole, mohl slyšet jak světlá oháňka naráží o její stehna. Možná si neuvědomovala, že mytí mohlo znamenat další namočení světlého kožíšku, ale proč si tím lámat hlavu teď, že. Raději se soustředila na to nejkrásnější, co jí kdy kdo řekl za poslední dlouhou dobu. Dokonce i náramky jsou jejím kamarádem? Hlava jí vystřelila vysoko a očka zajiskřila, že skoro připomínala hvězdy na noční obloze. Jen mnohem, mnohem větší.
„Oni nekoušou a ty taky nekoušeš a všichni jsme kamarádi! To je tak slunečné! Najednou je krásně, i když fouká vichřice a stromy kolem pláčou!“ slova se jí motala, ale poselství to bylo vlastně docela jednoduché – s přítelem po boku (nebo teda pro Jinkse za zadkem) byla i ta nejošklivější a nejtemnější bouře přece jen vlastně krásná. A protože nadšení zažehlo ve Světlušce další jiskru, po zbytek cesty z Maharu mohl Jinsk slyšet za zadkem tiché ťap, ťap, ťap, neboť Světluška vkládala přebytek energie a nadšení do přebytečných, krátkých krůčků.

// Kaskády