Gallirea - Příspěvky uživatele

Světluška si vylízala rány a teď jen tupě zírala na svou pomalu se klidnící tlapku. Potřebovala ale trochu času k rekonvalescenci, kterého se jí nakonec i dostalo. Nenažrala se, nenapila a ani si neposlala. Jen starostlivě opečovávala svou tlapku tak dlouho, než se ostatní začali sbírat, že půjdou něco dělat. Cukla ouškem k rozhovoru dvou vlčic, které se začaly bavit o neznámém místě a neznámých věcech. Ale bylo to snad poprvé, co Světluška neměla žádná slova. Hrubě pochybila, když proskočila tím divným obrázkem. Kulhavě proto vyskočila na nohy, jako ovce následující zbytek svého stáda. Sledovala vlky. Jak si povídají, nebo jak jdou a v rámci svých možností s nimi držela tempo. Přešla ji však optimistická nálada, která pro zlatavou vlčici byla tak optimistická. Skoro jí bylo až do breku, jak tak klopila zlatá očka k zemi. V hlavě slyšela jen vzdálené cink cink, jako posměvačnou vzpomínku na Šediváka s Náramky, kteří ji opustili již před tak dlouhou dobou. Teď tu byla s cizími vlky, kteří vlastně vypadali docela děsivě a ona si stýskala po Sarumenu a jeho mlhavém závoji, který by ji jistojistě ochránil takových nehezkých dobrodružství, kde se na ni zlobí včelstvo i ostatní. Tedy alespoň zdánlivě. Nikdo totiž na unavenou vlčici doopravdy zlý nebyl. Jen se jí stres z oteklé tlapky a všeobecná psychická nepohoda zarývaly pod kůži. I když se snažila vzdorovat. Mezi vlky zatím padala jména. Slyšela je, neboť kráčela Biance s Lilith prakticky hned za zadky, připravená sledovat stezku nalezenou černobílým nebo bíločerným vlkem s Cinkrlátkem.
„Světluška,“ broukla pak jen tiše do krátké odmlky těch dvou. Ona se jejich jména pravděpodobně nebyla schopná pamatovat, ale svoje si pamatovala dost dobře, sic neznámo proč. To ovšem přinášelo příležitost těm ostatním na ní alespoň hulákat rozkazy nějakým direktním způsobem. Zjevně totiž byli sakra daleko od domova.

Zmatek, opojení a radost se střídaly jako na běžícím pásu, zatímco Světluška vysedávala na okraji palouku. Po opiu byla zmatená více, než obvykle. Navíc teď čuměla na podivný dýňovitý útvar, co jí seděl na noze, nebo v místech, kde bývávala její tlapka. Zkusila s ní zamáchat, ale nespadlo to.
„Whoa,“ zahihňala se sjetá vlčice, jak tupě čuměla na nohu, jejíž bolest byla otupělá právě morfinem z opia. Otupělá podobně, jako její smysly. Taky se nově příchozího vlka pořádně lekla, když se černobílý najednou zjevil před ní s rozkazem v ústech. Prudce se narovnala a zmateně zamrkala. Možná tohle bylo teprve to probuzení, které vlčice potřebovala. „Cink, cink?“ zažvatlala s hlavou na stranu, ale protože nebyla úplně dutá a uměla si dát navzdory opiátovému tripu dvě a dvě dohromady, jen nakonec přikývla a dala se do práce. Přesně podle Meinerových instrukcí konala, jak jí bylo sděleno. Možná až trochu moc akčně, protože trhala i dlouho po tom, co už byla hromádka moc velká. Vlivem toho pohybu ale začínala napuchlá tlapa přicházet k sobě a to znamenalo jedno – musela s tím něco udělat. Z respektu k většímu vlkovi ale trhala a trhala a trhala, doku nepřišla další informace. Nutno dodat, že teď byla opatrnější při svém pátrání po vhodných stoncích, aby nerozhněvala další včelu. Jedna napuchlá tlapka byla přeci jen dost.
„Makovice?“ zahuhlala se stonkem v tlamě, když se černobílý nebo bíločerný zaseknul při pojmenování té podivné věcičky, která zatím byla moc mladá na to, aby začala chrastit. Škoda. Mohli mít k jejich dobrodružství i hudbu. Dál však vlčice nezpochybňovala svého nového nadřízeného a samozvanou autoritu, takže ihned začala sbírat a shromažďovat další požadované ingredience pro jejich věnec, který se pod jeho tlapami rodil. A vypadal fakt pěkně, no doopravdy. Její oháňka se rozkývala ze strany na stranu a chvilku jen mlčky sledovala zrod rudého krasavce, než se vrátila k práci. Zjevně potřebovala trochu pevnou tlapu nad hlavou, aby se přiměla fungovat a přemýšlet alespoň jednou mozkovou buňkou. Podivně tichá pak vyrazila k tomu podivnému vlkovi, co u něj bylo veselo, aby mu předvedla věnec, který nevyrobila ona sama, ale bíločerný a černobílý s hezkou cetkou na krku. Máchala u toho pyšně oháňkou a opravdu působila jako totálně vymleté vlče, které trochu přerostlo. Vděčně se však svalila do trávy, aby se pomalu mohla pustit do záchrany své oteklé tlapky. Přicházela k sobě, brněla a dosti nepříjemně v ní pulzovalo. V tuhle chvíli už byla Světluška znovu restartovaná. Jak se ale mohlo zdát, stačilo zvýšit hlas a byla ready plnit primitivní úkoly. Oška hard.

// Světluška to sama most prob nezvládne. Bude potřebovat pomoc.

Světluška byla jako vždycky mimo. Co říkal Život zapomenula a ostatní vlci byli takoví, no. Trošku se jich bála. Nebyl tu nikdo tak přátelský, jako Šišák nebo snad Šedivák. A ten jediný přátelský vlk, který ji obdaroval kvítím, ten se uchýlil někam pryč. A to bylo v závěru vlastně úplně jedno, protože Světluška teď seděla v trávě, hyperventilovala a jako smyslů zbavená se otáčela na svůj fialový kožíšek. Asi osmnáctkrát zopakovala bohovi slova díků, třebaže byl už možná dávno zase jinde. Ostatně jako Světluška. Kdo si jen mohl myslet, že tahle pomatená vlčice dovede udržet myšlenku? Sotva by dokázala udržet v hubě větev, než by si jí pustila pod nohy a zlámala si o ní všechny čtvery hnáty. Takže když se zlatavá konečně trochu uklidnila, aby se vypravila směrem určeným Životem, byla to více než náhoda.
Zvolila louku s rudými květy. Zářila daleko předaleko a bila do očí. Skoro jako Vřesový palouk, který měla tak ráda. Tohle kvítí ovšem vonělo jinak a když na něj dlouho koukala, něco ji podivně lochtalo v nose. Zkusila jednu makovici sežrat, ale ještě nepřišel jejich čas. Zato přišel čas… něčeho jiného. Světluška si jen chtěla dát trochu máku. Pamatovala si, že rudé kvítí se mění v takové palice a v nich se rodí tahle dobrá zrnéčka. Makovice ale zatím zralé nebyly a za dobu svého putování našla jen toliko, že by to na drápech jedné tlapky spočítala. Možná to bylo schválně? A možná měl mák jít vyzvednout někdo, kdo zvládal být aspoň pět minut bez dozoru. Sežrala proto krom makovice i šťávu, která z ní prve odkapávala a která teď byla jen zaschlá na jejím boku. Pořád to nikoho netrklo? Ach, ano. Opium. Veselá Světluška neměla ponětí, na jaké scestí se vypravila, ale zatím se držela, třebaže jí koutky cukaly více, než obvykle. Droga jí ale trochu více umožnila přemýšlet. Dala průchod na povrch Antheie, která byla v její mysli uvězněná jako ve vězení. A proto se totálně sjetá vlčice dala do sbírání květin. Jednu, druhou, třetí. Trhala kvítí jako smyslů zbavená, až už je neměla kam dávat. Tlamu držela rozevřenou, jak měla v hubě spoustu kvítí a očka jí rejdila ze strany na stranu. Ale co s nima? Nikdo nemohl čekat, že Světluška (navíc ještě sjetá), uplete z něčeho věneček. A proto si kydla na zadek a zůstala čumět blbě před sebe, poslintané kvítí pořád mezi zuby. Co dál? Měla se vrátit odkud přišla? Vyskočila na nohy a zkusila to, ale potřebovala chvilku pauzu. Zůstala proto odpočívat na samém kraji louky.

Světluška dávno zapomenula na trojici vlků, která tu byla s ní, protože se přiřítila k bratru samotné smrti, jako by to snad byl její dávný kamarád a lehla si mu k nohám jako věrný pes. Nutno dodat, že zlatavá vlčice se kouzenlých vlků pořád bála. Neznala magii, ani její hranice a nikdy neslyšela o Gallirei. Tedy alespoň Světluška ne. Antheia možná ano, ale její znalosti teď ležely hluboko za branami Světluščina vědomí. Jenže Živto nebyl jen tak někdo. Života obklopovala ta magická síla, která každému vykouzlila úsměv na tváři a uklidnila i ty největší raply. Což už tak vymletou a semletou vlčici úplně dodělalo a stala se z ní prostě jen usměvavá kreatura, která se pohybovala na hranici vigility a lucidity. A Bohovi to asi nevadilo, protože ji navzdory svým strastem uvítal vřelým úsměvem. Jak to jen průměrnou dámu potěšilo! Máchala hned oháňkou jako splašená, zatímco zlatá očka svítila a odrážel se v nich sluneční svit. Ale nic netrvá věčně a ani světlušky stav na hranici sanity se měl přelomit. A bylo to právě díky nově příchozím. Vyskočila na nohy a hned běžela návštěvu jejího dobrého božského přítele vítat. Máchala oháňkou a každému hned sdělila své „ahoj“ následované poskokem a zubatým úsměvem. Nakonec však opět přitancovala zpátky k Bohu, opakujíc Lilith otázky. Jakékoliv jiné interakce mezi vlky zcela vytěsnila – pohlcená Životovou silou, které se nedokázala ubránit.
„Prý jestli je tohle tvoje místo?“ zahihňala se. „Jasně že je – však se podívej protože tě kytičky mají tak rády, že se ti přestěhovaly do kožíšku! Kytičky! Taky bych chtěla kytičky v kožíšku. Takové ty hezké a fialové, co rostou tam na palouku a kde nesídlí žádná smečka. Sídlí tady smečka? Žije tady někdo? Nebo tu bydlíš sám? Jestli jo, můžeme tady zůstat? Líbí se mi tady a místa je tady dost a nejsou tu stromy a nebolí mě nos a vostatně je to tu hrozně boží!“ jak mluvila, zrychlovala. Tak moc, že poslední slovo zakvílela z posledních sil a na poslední špetky dechu, co jí zbyl. Hluvoký nádech a další salva slov: „A to byl tvůj obrázek s rámečkem a barvičkama co jsme skrze něj hop skok? Je tu někde voda? Docela bych si s ní zazpívala protože mám sucho v krku a dá se odtud vrátit domů? Je tu někde Šedivák s Náramky? Hrozně ráda bych se k němu vrátila a řekla mu že tady je hezky a není tu mlha a je tu málo modrých vlků. Můžeš znova udělat obrázek at se můžeme vrátit pro kamarády?“

Světluška pokojně odpočívala. Válela se v trávě, užívala si příjemného tepla, vysoké trávy všude kolem i zurčení potůčku. A všechno to bylo tak příjemné! Dokonce se tu i někdo objevil? Vyskočila na nohy, když zaslechla cizí hlasy. Ale k jejímu zklamáni nezahlédla šedý kožich. Jen podivně černobílého vlka a podivně černobílou vlčici. Byli jako dvojčata naopak! Ona měla bílý podvozek a černý hřbet. On byl zase rozseklý vejpůl. Její oháňka se rozevlála ve větru a očka zazářila.
„Jé, ahoj! Černobílý a Bíločerná! Nebo Bíločerný a Černobílá?“ volala hned přátelsky, když se k nim hnala jako poplašený retrívr přes překrásnou louku. Bílého vlka na jejím druhé konci si nevšimla. Života stejně neznala a hrozilo, že se vlka obrostlého kvítím bude jak se patří bát.
„Taky jste prošli tím barevným obrazem s rámem z duhy?“ naléhala zvědavě, jakmile se dost přiblížila. Zastavila však v uctivé vzdálenosti. Proč? Protože portál byl pryč. „Fíha. Jste kouzelní? Anebo je kouzelná ona?“ pohodila tlapkou směrem k domlácené Lilith, která se k nim v tu chvíli blížila. Prve ovšem ležela v místech, kde byl situovaný onen barevný průchod mezi světy. Zmizel, protože ho zničila? Nebo ji tu taky tak ošklivě vyplivnu? Světluška zvědavě naklonila hlavu ke straně. Všichni tihle vlci měli své ozdobičky, kterých si taky hned všimla a které se rozhodla pojmenovat jako Šutříček, Pomněnku a Zelené tentononc. Zmlkla ale, když náhle v nově příchozí vlčici rozpoznala modrou dámu z Mlhavého hvozdu. Odskočila a poplašeně dál, ocas pokorně stažený mezi nohy. Ale pak se přeci jen trochu narovnala, aby mohla směrem k Lilith zašeptat: „Ty jsi tam byla, než pan Šedivák zmizel. Neviděla jsi Šediváka s Náramky?“ Ale odpovědi se k jejím uším nedoneslo, neboť Lilith poukázala na neznámého vlka vpovzdálí. A rázem proto tupá vlčice zapomenula na své trable, než se otočila a běžela vítat květinového poloboha. „Ahoooj!“ křičela už z dálky, jak se řítila za nadpřirozenou bytostí. Na své předešlé společníky i trable pro změnu zase zapomenula.

// Ježčí mýtina | bai bai gal

Na druhé straně toho tajemného obrázku byla louka Nádherná louka. Všude bylo krásně. Krajem se nesl zpěv ptáčků a někde dokonce zurčel potůček! A to se světlé (a vůbec ne pitomé a bláznivé) vlčici líbilo. První uhranutí oním místem bylo velmi rychle zdvojnásobeno, když začala poskakovat vysokou trávou, která objímala její tělo a chvílemi jí i přišlo, že se vznáší. Opravdu! Jako by se její nohy nedotýkaly země. Opravdu se tedy dotýkaly, ale vše tu bylo tak přívětivé a měkké, že se to zdálo jako z jiného světa. Což asi i bylo? Když se Světluška ohlédla za sebe, což moc často nedělala, uviděla znovu ten růžový portál a za ním louku, po které utíkala před tím. Uhranula ji však ta světélkující věc, že k ní zase přihopkala zpět a začala do ní dloubat tlapičkou. Pak se zasmála a přišel čas na zoomies. Tady nebyly stromy, do kterých by se dalo vrazit. Šedivák s Náramky i Šišák se Šiškou byli pro ten moment zapomenuti. Tedy – Šedivák dočasně, Šišák na věčné časy. No vážně. Jako by se nikdy nesetkali. Světluška už nevěděla nic o hnědém vlkovi, kterého před nedávnem potkala. Všechny její vzpomínky se utopily v tom krátkém šlofíku a teď byla zase připravená na objevování. A hledání Šediváka. Ale taky dobrodružství. Třeba ji sem ten portál ostatně donesl právě proto, aby mohla svého přítele najít! To by dávalo smysl. Jenže vlčici, která právě kroužila v nepravidelných kruzích kolem barevné brány, všechny tyhle myšlenky míjely. Užívala si pohyb i fakt, že ji konečně nebolí čumák. A užívala si toho krásného místa, které ji naplňovalo takovou úžasnou radostí! Proč nemohlo být všude tak příjemně? Třeba v tom lese, kde byla Mlha a Šedivák a modří vlci. Ach ano! Ten Mlhavý les. Tam určitě najde svého kamaráda! Ano, ano, ano! Ale protože se jí zpátky ještě nechtělo, flákla sebou do trávy a jala se odpočívat. První to dobrodružství.

// Vřesový palouk přes Maharské močály

Světlá vlčice pospíchala neznámo kam. Nohy se jí chvíli motaly, když neviděla na cestu přes slzy, jindy zase vesele poskakovala, čmuchala ke kvítí a tak. Byla prostě zmatená, jako lesní včela. A taky prostě jako kdykoliv jindy. Nevěděla pořádně už proč bloudí, ale hluboko usídlený pocit déjà vu jí říkal (nebo se o to alespoň opravdu moc snažil), že kdysi podobnou situaci zažila. Ale všechno tohle bylo rázem zahozeno daleko za Světluščino bytí. Předaleko. Zrovna rejdila čumákem v mokré trávě, na tvářích rosa mísící se s posledními pramínky slz, když na vlčici v přítmí toho večera dopadlo podivné světlo. Zbystřila. Měla světlo ráda. Na všechny způsoby. A tohle bylo takové podivné a mihotavé a–. Zvedla hlavu a tlama jí spadla div ne až na zem. SVĚTÉLKUJÍCÍ LEVITUJÍCÍ NĚCO! Vystřelila přímo k tomu, protože se jí ta věc líbila. Moc. Hezky se na ní usmívala a barvičky se tak hezky klikatily a mihotaly a všechno. Očka se rozšířila, jakmile zastavila přímo u té věci. Že postrádala logiku? Bojí se barevných kožichů a ne světelných bran mezi časem a prostorem? Byla řeč o Světlušce. V té nebylo inteligence ani krapítek. A proto taky nebylo divu, když vlčice začala zlatou tlapko šátrat na barvičky. Nejdřív zlehka, potom víc a víc. Paprsky před ní uhýbaly a rozestupovaly se. A to se jí líbilo. Povšimla si ale také něčeho velmi krásného uvnitř toho obrázku v barevném rámečku. Zdálo se, jako by tam bylo nějaké úplně krásné místo. A krásná místa měla zmatená vlčice ráda. Následovalo proto jen prach obyčejné „víííí,“ než světlá dáma zmizela na druhé straně portálu. A že bylo o co stát! Protože jím neproskočila jako pouhou obručí, ale ocitla se někde úplně jinde.

// skrz Žlutý tajemný portál

Jenže Světluška nechtěla jít se Sigym. Sigy nebyl šedivák a neměl jí co říkat, kdeže je nějaká smečka. Ne a ne a ne. Světlá vlčice se zdráhavě vyhoupla na nohy a zůstala na něj velmi nedůvěřivě zírat.
„Bouřka?“ zopakovala trochu rozpačitě na podivný úkaz na obloze, který té doby řádil na nebi. Věděla přeci, co je bouřka. Nemusel jí to říkat. Stejně jako jí nemusel říkat, že musejí jít. A tak zůstala. Nechala Sigyho odejít a jen mu lehce zamávala tlapkou, jakmile se dal do pohybu.
„Páčko, Šišáčku, ráda Světluška tebe viděla a zřela!“ zahihňala se jako rozpustilé vlče, když se navzdory příkazu otočila na patě a zmizela ve křoví na druhém konci vřesového palouku. Tedy – zdánlivě. Dosti dlouho se v okolí rozkošné loučky zdržovala, lovila brouky a packou mlátila to fialového kvítí, dokud samou únavou neusnula schoulená v roští na hodně dlouhou dobu. A když se probudila, její systém byl beztak opět kompletně restartovaný. Tedy až na jedno.
„Šediváku?“ zavolala jako první věc po probuzení, ale nenašla ani svého přítele, ani jejich náramky. Na Sarumen dávno zapomenula. Byla úplně mimo a když se konečně dala do pohybu, bylo to sice správným směrem, ale taky blízko velikých obtíží. Ale to naivní vlčice nevěděla. Prostě jen napůl s úsměvem a napůl s brekem poskakovala, nebo panicky utíkala směrem k magickému portálu, který jí měl přinést velké dobrodružství.

// Ježčí mýtina přes Maharské močály

Zmatek střídal radost, nervy střídaly štěstí a Světluška se utápěla ve změti emocí, kterou ani ona sama nedokázala popsat. Chvilku byla úplně v čudu, jindy se zase usmívala a máchala oháňkou a snažila se ulovit Šišákovu Šišku. Někdo prý nebyl nemocný, což bylo asi dobře. Ale ona v ten okamžik už stejně nevěděla, o kom že to bylo řeč. Jen máchala oháňkou, očka jí svítila a poskakovala ve vřesovišti tak dlouho, než jí zahřmělo nad hlavou. Polekaně uskočila a přistála Sigymu rovnou za zadkem.
„To kamení padá ze skal? Obři se bijí?“ zaúpěla, nyní pro změnu zas jednou úplně vyřízená. Chvěla se jako osika a očima jezdila po okolí, jako by snad měl odněkud vyletět kámen a oba dva je zatlačit do země, až by koukala jen ušiska. Naprázdno polkla. Další ránu následoval další výkřik, než přišlo nečekané uvolnění. „Jsou to hromy a blesky a světla na obloze?“ vyskočila najednou, zcela unešená. „Jsou to světýlka? Mám ráda světýlka! A pak chodí voda z nebe a chladí a studí a –“ rána vlčici umlčela, když se schoulila do klubíčka na zemi. Nadšení z jejích očí však nezmizelo. Jen teď ležela ponořená v hlubinách rudého vřesu, očka obrácená k temné obloze a oháňkou zmítající ze strany na stranu.
„Šišáčku? Chceš taky koukat jak světýlka létají po obloze a jak spolu závodí? Pak budeme hledat Náramky a Šediváka,“ usmála se přátelsky na svou současnou společnost, kterou byl další milý vlk s milou tváří a ještě milejšími nápady. Bohužel většinu z nich zapomínala, ale to vlastně ani nevadilo. „Bzum bzum bzum,“ broukala si pro sebe, zatímco čekala na započetí oné světelné šou. Její přítel jí samo sebou chyběl, ale něco uvnitř na ní křičelo – doopravdy křičelo – že za bouřky se venku chodit nemá. Že nemá běhat po otevřených pláních a ani se ukrývat pod stromy. Možná hlas minulosti. Možná ona Antheia, která ji sem tam pronásledovala ve snech. Zkrátka někdo, kdo to měl v hlavě v pořádku a trochu k ní promlouval.
„Ahoj!“ otočila se náhle na nově příchozího hnědého vlka se šiškou na krku. „Pozoruju tu světýlka! Budeš je pozorovat se mnou? Jmenuju se Světluška a hledám Náramky a Šediváka. To jsou moji kamarádi, víš? Ztratila jsem se ze šmarujenu. Nebo tak nějak. Bydlí tam modrý vlci a jedna smečka. Asi teda naše smečka. Ta nejlepší.“ Hučela a hučela a hučela směrem k cizincovi, ale její pozornost záhy strhnul blesk. Zavýskla a zamáchala oháňkou. Temnota oblohy nad jejich hlavami ji ani nezarazila, i když vidět celou masu těch oblak – kdo ví. Třeba by si i sama vzpomenula na nějaký te pud sebezáchovy a třeba by v zoufalství i nalezla i cestu domů.

1. východ
2. řeka
3. slunce
4. bílá
5. orel
6. pravá
7. B
8. A
9. B
10. E
11. D
12. D
13. A
14. E
15. B

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Práce šlechtí.

Světluška taky nevěděla. Její mysl poletovala myšlenkami jako včelka. Od kvítku ke kvítku, přičemž ani u jednoho se moc dlouho nezdržela. Neměla na to kapacitu. Proto, když se vlk o něčem rozpovídal, nejdřív neměla ani ponětí o čem to u všech rohatých mluví. Prostě – vymetýno. Úplně pusto. Chvíle přemýšlení a pohled na jeho šišku ovšem vyvolal jasnou asociaci.
„NÁRAMKY! ŠEDIVÁK!“ poplašeně vyskočila ze země. Snožmo. Všechny tlapky propnuté. Jako když skáčete na trampolíně. Jenže ona zase rychle přistála zpět na pevné zemi, zatímco si hlavu vykrucovala na všechny světové strany. „Náramky a Šedivák byli tady!“ začala na vlka naléhat, nyní nakročená blíže k němu. „Čmuchám je! Voní tu. Ale neslyším je cinkat. Byli jsme tady a pak jsme byli v lese kde je mlha a děsiví vlci co mají kožíšky s obrázky. Jsou nemocní! Určitě jsou nemocní!“ vlčici na krátký okamžik zachvátila prachsprostá panika. Ale pak se zarazila, zářivě se usmála a kouzelně na vlka před sebou zamrkala.
„ŠIŠÁK! Pomůžeš mi, ó mocný vládce šišek? Jsi král? Já se šišek bojím. Jsou to děti stromů. Vždycky, když si hraju se šiškou, pak mě bolí nos. Protože mi její rodiče bací do nosu a neuhnou. Nemám ráda lesy. Jsou tam vůbec stromy a pak bolí nos. A v takovém teď bydlím se Šedivákem a Náramky,“ jenže jak se rozpovídala o svých přátelích, kteří mohli Sigymu přijít klidně smyšlení, zase začala lehce natahovat. „Byli jsme spolu a já hledala vodu a chtěli jsme s ní zpívat a pak jsem byla tady a tady jsem tay chtěla být protože tu je fialové cosi co se mi moc líbí. Ale šli jsme hledat smečku, protože nikdo jsme nikdy nechtěli být sami. Ale Světluška je teď pryč a třeba je Šedivák sám! Nebo co když se ztratily náramky? Co budou dělat?“ patlala páté přes deváté, ale výjimečně nemluvila úplně z cesty. Trochu pomateně, ale přeci jen docela k tématu. Sigyho další otázky ji však doslova usadila, než začala horlivě přikyvovat.
„Ano, ano, ano! Zapomínám co vím i co nevím!“ a slzy byla zase jednou v cuku letu pryč. Byla zmatená, ale když zrovna nebyla nešťastná, jako by se sluneční paprsky lámaly od jejího kožíšku. Zářila jako sluníčko, světlo se odráželo v těch obřích, zlatých očích a působila jako lesní žínka. Upřímně, bezelstně a nanejvýš přátelsky.

„Ahoj!“ prohodila Světluška znovu, když jí pohled padl do těch zlatých očí o dost většího vlka. Přátelsky teď máchala oháňkou a culila se jako měsíček na hnoji, zcela a úplně vedle, jako již tolikrát před tím. Všude kolem ní kvetl vřesovec. Obklopoval ji a ona místy rejdila očima po té fialové záplavě, aby pak znovu pohlédla na vlka, který se jí představil. Sigy. Ach. Jenže to bylo už dvě ahoj zpátky, tedy v hluboké, přehluboké minulosti. Zjevně se jí snažil něco povídat, ale jak tomu měla rozumět, když jí v hlavě tak podivně hučelo. Něco hluboko, přehluboko uvnitř na ní volalo něco o šedivé. Rychle si vlčice dala dvě a dvě dohromady a výraz v její tváři se úplně změnil. Z přátelského úsměvu se stal ten, kterým ještě před pár dny pronásledovala Maple společně s Lilith. Očka se rozšířila, zaleskla a navalily se do nich horké slzy, jako se vlčici rozpleskly ušiska do stran a brada se rozechvěla.
„Světluška nemá Šediváka a Náramky, nikde tu necinkají,“ fňukla zkroušeně a kecla si na zadek, až jí zuby klaply. Fňukla znovu, ale v tu chvilku jí před čumákem proletěl čmelák. Zorničky se znovu zúžily, zaostřily na poletujícího medvídka a slzy byly pryč. Přikrčila se jako malé vlče, takže jí zadek čuměl z trávy, a na broučka, který se důvěřivě posadil na jeden z rozkvetlých kvítků začala dorážet tlapičkou. Avšak velmi opatrně, aby mu neublížila.
„Hehe,“ zahihňala se vesele, ale prudce se zarazila. V porostu před sebou zahlédla tlapy. Vyskočila znovu na nohy, aby pohlédla do tváře hnědému vlku se šiškou na krku. Překvapeně zamrkala, krátce se ohlédla a pak se znovu otočila na svého společníka. „Ahoj! Jsi tu jako stromy? Rostou pomalu a neuhýbají, takže mě z nich bolí nos! Ale taky jich není slyšet, když jdou. Nebo nejdou. Nikdy jsem strom neviděla jít. Míš jít?“ začala znovu hučet do svého společníka, který jí nabízel pomoc. Zvědavě naklopila hlavu ke straně. Co vlastně hledala? Ach – na to znala odpověď! „Šedivák! Náramky. A taky Taenaran. A Shyea! A Rayster!“ Víc jmen ze sebe nevydolovala, i když se viditelně snažila si vzpomenout. Sigy měl teď absolutně perfektní výhled na stav její mysli, který se zrcadlil v její tváři. Hluboké zamyšlení přešlo v bezstarostný a celkem ledabylý úsměv, který vyústil v další: „Ahoj! Jsem Světluška! CINK CINK!“

// Sarumenský hvozd (amorek)

Světlušce se v životě často děly zvláštní věci. Často a někdy i více než to. Normálně je přijímala za pochodu a užívala si prudké obraty osudu. Vždyť ji minulost nikdy moc netrápila a přítomnost už teprve ne. Ale teď? První věc, kterou si uvědomila bylo, že byl Jinks pryč. Jeho dotek za jejím zadkem zmizel. Chtěla se ohlédnout, protože si myslela, že se prostě jen oddálil. Ale v tu chvíli viděla jen růžovou všude kolem sebe. Vydala znavený sten a reflexivně se zcela schoulila do klubíčka. Dopadla na ni zvláštní tíže osamění, kterou před tím nepociťovala. Něco jí říkalo, že jistě musí být sama. Změnilo se osvětlení kolem ní a přes zavřená víčka pocítila dotyk horkého slunce. Opatrně je rozlepila, pořád stočená do klubíčka a chvějící se jako osika. Prvně ji zář oslnila, až ze zlatých oček vytryskly slzy. Ale jak na sílu světla přivykla, začala si uvědomovat, že tohle místo zná. Okamžitě vyskočila na nohy, všechen strach náhle pryč a oháňka vysoko ve vzduchu!
„NÁRAMKY! ŠEDIVÁKU!“ zahulákala z plna hrdla a celá nadšená se rozhopkala napříč loukou. Doopravdy viděla na jejím konci postavu! Musel to být šedivák s Náramky. Jistě by ji neopustili! Jenže když dohopkala až k Šedivákovi, něco se jí nezdálo. Možná protože Šedivák nebyl šedivák? Vlk, který stál před ní byl podivně barevný. Hnědák, Zlaťák, Pruhák, nebo možná Šišák, podle té věci, co měl na krku. Cinkala taky? V tom svém zmatení Světluška zapomenula pozdravit a jen velmi fascinovaně civěla na šišku. Až po delší odmlce náhle zahulákala, velmi příhodně též Šišákovi přímo do obličeje: „AHOJ! TY JSI ŠIŠÁK A JÁ JSEM SVĚTLUŠKA,“ ječela na něj, snad jako by měl být senilní a nahluchlý. Až teprve v další větě se uklidnila a trochu zmírnila svůj projev. „Ahoj! Hledám Šediváka a Náramky z lesa kde jsou stomy temné a ošklivé a divně to tam smrdí a voní a vlastě je tam docela hezky, i když je to tam strašidelné, protože tam Světluška a Šedivák a Náramky bydlí! A teď jsem se tu vyskytla a mám to tady ráda protože tady jsme byli, ale teď nevím kde mám kamarády?“ hučela do znaveného vlka před sebou a očka jí u toho zdravě svítila nadšením. Jenže pak očima tikla krátce vedle a když znovu pohlédla na vlka před sebou, následovalo jen další hlasité: „Ahoj!“

Světluška poslušně capkala po boku svého velkého přítele, zatímco se obezřetně rozhlížela kolem. Tu se osmělila, tu se zase přitiskla blíž k němu. Bylo to jako na houpačce, jen vlčice neuměla rytmus a proto se pomyslné nahoře a dole střídalo v různých, nevyzpytatelných intervalech. Na své otázky odpovědi nedostala, ale netrápilo jí to. Beztak zapomenula, že se vůbec na něco ptala. Raději se soustředila na okolí a mlhou zastřený les, co je obklopoval. Jak se ale dostávali do jeho středu, dýchalo se vlčici přeci jen o něco líp.
„Jedna, sedm, pět, sluníčko,“ jakmile Jinks dokončil svou myšlenku o počítání stromů, Světluška ho uposlechla. Bylo to ihned. Mluvila potichu a najednou se pekelně soustředila. Slova byla sice zcela nesmyslná a podstatná jména střídala číslovky a jména přídavná bez ohledu na nějakou soudržnost, ale počítala. „Komár!“ houkla náhle bez kontextu, když napočítala cirka osmnáctý strom. „Šedivák a náramky taky stromy umějí pojmenovat?“ naklonila hlavu ke straně a trochu vyvalila zlatá kukadla, jak to dělala když něčemu nerozuměla, nebo ji něco trápilo. Rázem ale zastavila a celá vyděšená na svého společníka vychrlila větu o zcela jinačím obsahu: „Obrázky jako je ta modrá kytička – nemám obrázky?“ zarazila se vlčice náhle a našpicovala uši vpřed, zatímco panickým pohledem sjela na své nohy a začala se prohlížet. Přitom se jako by snažila stírat srst na svých končetinách, která ovšem byla nedotčená jinou barvou, než která zlatavé vlčici patřila. Ach, ta její nemocná hlava. Zastavila tak náhle, jako panikařit začala a nervózně se oklepala, až z rozčepýřeného kožichu vyletěly chlupy. A zas bylo líp. Přitiskla se ovšem zpátky ke svému společníkovi a zatímco se vzduchem k jeho uším nesla šeptem pronášená náhodná slova, pohybovali se mezi mohutnými kmeny. A Světluška je všechny počítala.

Světluška byla stále rozpačitá, jak se tak motala kolem Jinske jako na neviditelném metrovém vodítku. Jak jí paměť normálně nesloužila, modré kožíšky zdejších vlků jí utkvěly v hlavě až nepřirozeně pevně. Místy se dokonce znovu strachy chvěla, než na krátký okamžik upnula svou pozornost na nějakou nepodstatnou drobnost, která by ji mohla uhranout. Naštěstí se v pravou chvíli ozval Šedivák s nabídkou, která se neodmítá. A ne – nebyla to nabídka kvalitního sexu, jakou v jeden Štědrý den přinášel jistý Saša. Tohle byla nabídka prozkoumávání a dobrodružství. Vyděšená vlčice se prudce otočila a lehce zamáchala oháňkou.
„Napijem a zazpíváme s tůňkou,“ zajásala nahlas a divně u toho poskočila. Snožmo pak předníma nohama udeřila do země pod sebou. Jenže měkké lesní podloží nijak nedunělo. Zcela pohltilo náraz, takže vlčici stojící na vrstvě starého jehličí tlapky nebolely ani trochu. Ne, ne, ne! Poskočila znovu, pohled teď upřený přímo pod sebe. Vzápětí zlaté oči potkaly fialové, následovalo zavrtění oháňkou a několik výměn pohledů s fialovými zraky, stříbrnými náramky a měkkou zemí. Světluška byla doma.
„Tlapky nebolí jak je hodně ne-nebe měkká a to od čeho je a proč se to děje?“ vyzvídala nesmyslně, zatímco poskakovala na místě, fascinovaná kypícím se nánosem starých jehliček. „Bum a bum! Cink, cink, cink. Cink! A bzum.“ Nesmyslná slova, vlastně tedy citoslovce opouštěla, její tlamu a zlatá očka zářila. Ale pak se ozvalo nečekané zašustění a šup! Už byla Světluška znovu naježená a obličej tiskla do Šedivákovy srsti. Krátký výkřik doprovodil prudký úskok. Možná nebyla tak připravená na dobrodružství, jak se mohlo nejprve zdát. Pořád se bála a třebaže na to zapomínala, Sarumenský hvozd jí naháněl strach. Naprázdno polkla.
„Je tu hodně stromů,“ ozvalo se po dlouhé odmlce zpoza Jinksových zad. „Bude mě bolet čumák, když stromy neuhýbají. Nenechá Šedivák Světlušku samotnou, že ne? Světluška bez Šediváka nesvítí. Bzum.“ A znovu tu bylo do opuštěné vlče, které si nalézalo cestu mezi mnohé z jejích osobností. Ale navzdory jejímu smutku se teď pomalu a opatrně šourala po jeho boku, připravená vlka následovat prakticky vzato úplně kamkoliv. Protože i kdyby se někde hodně bála, pořád by se tam bála míň než na místě, kde by byla bez svého společníka. Znovu k němu pozdvihla pár zlatých očí a s ušima přitisklýma k týlu a oháňkou staženou mezi zadní nohy tak, že se jí až dotýkala břicha si to pomalu štrádovala kamkoliv se Jinks jen otočil.