Gallirea - Příspěvky uživatele

Světluška plavala a plovala a máchala nohama na všechny strany, ale zatím se docela statečně držela nad vodní hladinou. To bylo více než příjemné zjištění, že může takhle hezky létat ve vodě. No vážně! Vůbec se nedotýkala země, když těma nohama kopala. To v ní vyvolávalo ještě více radosti a nutilo ji to kopat nohama ještě o něco víc. Fakt se snažila. Opravdu, pravdu moc. Nehledě na to, že si to užívala tu taky byl ten zlatý vlček, který ploval a plaval a létal s ní. Něco jí povídal, ale ona mu přes šplouchání vody kolem špatně rozuměla.
„Že tu plrRrave brRrácha?“ napodobila tak nějak omylem Flynnovo ráčkování, zatímco se přiblížila dost na to, aby se trochu víc slyšeli. „Já se netopim, ani nic netropím, Světluška je hodná,“ protestovala vzápětí, zatímco kroužila kolem svého nového vynikajícího kamaráda Flynna. Sice mu moc nerozuměla (ostatně jako on jí), ale museli být super kamarádi, protože tu spolu plavali v červeném jezeře a to byla náramná legrace. Hihňala se proto jako vyšinutá, zatímco se zase vzdalovala od břehu a zase od zlatého vlčka, aby se k němu obratem zase vrátila. Zrovna jí vysvětloval, že to v čem plavou není vůbec voda. Vyvalila na něj zlatá očka.
„Neeeee?“ protáhla zvědavě a málem se zakuckala, protože v údivu otevřela tlamu. Do té jí ale cákla voda (kterou si tam jen tak mimochodem šplouchla sama – jednak jak kopala a druhak protože ponořila pod vodu prakticky celý čumák) a tak sebou poplašeně cukla. Kdyby nebyla úplně vedle, došlo by jí, že přesně takhle Flynn málem umřel. Jenže ona byla totálně tupá, takže prostě jen žbleptla: „a co to teda jeee?“, zatímco šlapala na místě jako smyslů zbavená. Ne že by se jí úplně dařilo, spíš se pohybovala vpřed než aby splývala na místě, ale jí to fakt nevadilo. Hlavně že tu měla dobrého kamaráda Flynna, který jí to mohl vysvětlil.

„Ahoj!“ vítala nadšená Světluška svého společníka již poněkolikáté, zatímco zlatá očka svítila nadšením. Ocáskem přitom vesele vířila prach za svými zády, jak byla ze zlatého vlčka nadšená. On zatím tápal v některé ze svých existenčních krizích. Tahle konkrétní pravděpodobně zahrnovala životní cykly vlků a hmyzu a zdali je možné je jakkoliv propojit. Tomu Světluška nerozuměla. Prostě jen vyzařovala svojí pozitivitou na všechny strany a usmívala se na svého staro-nového společníka. Zapomenula na všechny jejich předešlé interakce a jen se mile culila na onoho poutníka před sebou. Pihovatá tvář plná úsměvů.
„Jmenuju se Světluška!“ zahihňala se jakože nic a pak nevinně zamrkala na svého společníka: „a ty jsi?“ Hlavu velmi roztomile uklonila ke straně, v očích zájem a zvědavost. To byly bohužel tak všechny srozumitelné věty, které ze sebe vlčice byla schopná pro ten podvečer vypravit. Ihned se tak otočila a niž by čekala na další Flynnovo vyprávění – a že toho měl ještě hodně co říct – hupla rovnou do rudě zabarvené vody příhodně pojmenovaného Ohnivého jezera. Flynn beztak nechtěl hrát nějakou hru, kterou spolu pravděpodobně hráli prve. Jak si to ale jeden mohl všechno pamatovat?
„Ví!“ zapištěla podstatně starší vlčice, když se vrhla vstříc vodní hladině. Byla chladivá a teplo už úplně nebylo, ale jak by snad mohla odolat té zvláštní barvě? Hopkala na břehu jezera tak dlouho, až už nedosáhla na dno. Podvědomě však začala kopat tlapami a ejhle – už si to šinula vodou, zatímco chňapala po červených listech zvláštních řas. Nechutnaly vůbec dobře. Ani maličko. Ale pořád to mohlo být i podstatně horší! A tak vesele kopala a kopala a plavala, až se vlastně nechtěně otočila. Ihned si to namířila zpět ke zlatému vlčkovi, kterého nechala postávat v prodlužujících se stínech.
„Ahoj!“ smála se už z dálky a sotva se jí pod nohama ocitla pevná zem, už si to hopkala zpátky k němu, zatímco házela hlavou a jako hříbě kopala do všech stran. Voda z ní přitom lítala také všude, ale oklepat se zapomenula. Protože nový známý byl přeci o mnoho lepší společností!

Bylo asi fér, že Světluška byla z Flrynna podobné zmatená, jako byl on z ní. Seděla teď proti němu a očka jí zvědavě svítila, ale hlavu držela nechápavě natočenou ke straně. Mluvil něco o vlcích a tak. Proč jí říkal něco, co už dávno věděla sama. Jistě že byla vlk. Jenže jeho zmatení pomalu nahlodávalo její vlastní jistotu. Náhle se začala ošívat a prohlížet si vlastní tělo, jestli třeba nemá zaječí pracky a liščí ocas. Nic neviděla a proto se na Flrynna otočila s ještě větším údivem, v očích se zatím znovu podivně zalesklo.
„Jsem vlk,“ přitakala na oko nešťastně. „Vlk Světluška.“ Kdyby chudinka jen tušila, že svým tvrzením jistě situaci ještě o něco zhorší, raději by jistě mlčela. Ale na to neměla buňky, takže jen zamáchala ocáskem v očekávání Flrynnova schválení tohoto faktu.
Naštěstí se zlatavý vlček nezdráhal o nic víc a rozpovídal se, podobně jako se rozvášnil u jeho výuky. Vlčice z toho znovu neměla příliš rozumu, ale co by protestovala. Byl větší a vypadal že tomu rozumí, takže jistě musel být moudrý. Fakt, že měla být Světluška o několik let starší a podstatně zkušenější jsme mohli směle vynechat. Sama žrala zdechliny a brouky. Při té myšlence jí znovu zaškrundalo v žaludku, až se začervenala. Nepřisuzovala podivnému pocitu ale téměř žádnou váhu. Flrynn si s ní totiž opravdu chtěl hrát. Jaká škoda, že se bavila jen ona, když tak bezvládně visela na jedné straně klacku, zatímco se marně pokoušela většího a silnějšího vlka přetáhnout na sovu stranu.
„Měla by být, ale jsi na ní asi moc drsný,“ konstatovala Světluška nakonec, když vzdala všechny svoje pokusy o nějakou hru. Sama pustila orvaný klacek a sedla si přímo naproti Flrynnovi. „Co za hru chceš udělat teď?“

„Nevidim ji“ Světlušku ranilo. Zůstala na zlatého vlčka koukat s pootevřenou tlamou a podivným výrazem v očích, který se dosti blížil momentu, kdy ji klacek přetáhl přes čumák. Jak mohl nevidět Světlušku? Vždyť byla přímo před ním! Mluvil s ní. Právě teď. Dělal si z ní snad legraci? Dolní ret se jí lehce zachvěl a ouška stáhla polekaně k hlavě. Ale copak by mohla takový slunečný den trávit v slzách? Hlavně když všude kolem bylo tolik pěkných barviček! To sotva, pche! Vlčice proto spokojeně zamáchala oháňkou a v kontrastu k tomu gestu zavrtěla hlavou. „Světluška je tady! Já jsem Světluška!“ vysvětlila s trochou nečekané trpělivosti a dál čekala, jestli Flrynn pochopí. „Ty Flrynn, já Světluška.“ Podobně jako zlatavému před roky se i jí líbil způsob, jakým jeho jméno podivně drnčelo. Zahihňala se pokaždé, když ho vyslovila a očka jí znovu zazářila. Alespoň že ji přešly další smutky. Svou radost o to víc nechala proudit skrze hru s klackem, ve které ji Flrynn podivným způsobem podporoval. Pořád na ni halekal něco o zakousnutí a rlovení a ona z toho neměla moc rozumu, ale čistě z dobroty srdce se pokoušela vlčkovi vyjít vstříc a poslouchat jeho rady. Nakonec ale jen skončila zoufalá na zemi a prohlížela si svůj napůl zničneý klacek. „To je divná hra,“ broukla nechápavě. „Copak ty neumíš kytky sbírat a klacky nosit?“ naklonila hlavu zvědavě ke straně v očekávání nějaké odpovědi. A ta přišla. Argument, že je vlček moc drsný na nějaké hraní ovšem Světlušku rozhodně nevykolejil. Jen se zasmála, zatímco oháňka stále vířila prach na pláži Ohnivého jezera:
„Si neskutečně drsný! Světluška není. Je dobré být drsný, ale musíš si umět taky hrát a klacky nosit.“ Sama z toho neměla moc rozumu a kdyby věděla, že chce Flrynn jen něco dobrého ulovit, určitě by neprotestovala. V žaludku měla až moc prázdno. Jenže to už se zlatý vlk chopil druhé strany klacku, aby si s ní tedy mohl hrát. A dokonce ji docela nehezky utnul v půlce věty svou výtkou. Ale Světluška byla tak vděčná jen za ten trošek náklonnosti, že se ani trochu nemračila. Místo toho se pořádně zapřela, aby mohla alespoň trochu konkurovat svému protějšku. Co dodat jiného, než že jí to bylo k prdu. Flynnovi stačilo jednou se pořádně opřít a už sebou lehkou Světlušku tahal jak hadrovou panenku. Ale ona se nevzdávala. Smetala věrně ocáskem a rytmickým pohybem se pokoušela svému soku vzdorovat. Byl to boj skoro na život a na smrt. Nebo spíš na klacek a kládu?

„Frrrryn?“ zadrnčela Světluška s hlavou nakloněnou ke straně v odpověď, jak tak sledovala zlatého vlčka s podivně zelenýma očima. Vypadal přátelsky a nevrčel na ní, ani se neoháněl, což jistě znamenalo, že jsou přátelé! Co jiného by to mělo znamenat. První věc, kterou ale musela vlčice uvést na pravou míru bylo její poslání: „Světluška!“ hvízdla, zatímco tlapkou ukázala na svou hruď, „Světluška hledá Šediváka a Náramky. Viděl Fryn Šediváka a Náramky?“ krkolomně se pokoušela ze svého společníka dostat nějaké informace, ale tahle snaha ji rychle přešla. Všimla si totiž klacku, se kterým si hrála ještě před pouhým okamžikem a který ji bacil do nosu. Dávno mu odpustila a dravě po něm skočila, aby si s ním mohla hrát. Flynna zatím nechala za svými zády, ať už se tvářil jakkoliv. Znovu si ho všimla až asi po minutce lítého boje s oslizlou větví.
„Ahoj!“ přivítala ho ze svého místa na zemi, kde mordovala svou novou, oblíbenou hračku (pro těch dalších pár minut přirozeně). „Kde tys přišel? Chceš si taky hrát? Nebo si nehraješ rád?“ a na důkaz svých čirých úmyslů klacek popostrčila směrem k vlčkovi. Byl o mnoho větší a jistě silnější. Ale to zlatavé vůbec v ničem nepřekáželo. Mohli si přeci hrát i tak. Na hraní jeden nemusel být největší nebo nejsilnější. Stačilo mít na to parťáka. „Zlatý bude tahat jedním směrem a Světluška na druhou stranu a tak si můžeme hrát! Ale neviděl si Náramky a Šediváka? Mohli by si hrát s námi.“ Naděje v jejím hlase nikdy neumírala, na rozdíl od schopnosti artikulovat. Poslední slova totiž pronášela s klackem mezi zuby a připravená zahájit souboj. Děsivě vyhlížející obloha na severu ji ani trochu netížila. Proč by sakra měla? Červená byla přeci moc pěkná, pěkná, pěkná barvička! Nemohla znamenat nic ošklivého. Noční černá už tak hezká nebyla, ale zase ty mráčky tak hezky tancovaly – no prostě se na ně pěkně koukalo.

Sluníčko se pomalu koulelo po obloze, zatímco zlatem zalitý kožíšek schnul. Zrnka písku se z něho dávno odrolila do vysoké trávy a ničím nerušená Světluška tak mohla falešně a bez melodie pět svou cinkavou píseň, zatímco si jako vlče hrála s podivně zahnutým klackem. Pravděpodobně ho vyplavilo jezero. Byl ušmudlaný a slizký a hnusný, ale Světlušce zkrátka stačil. Očka zářila v tom slunném poledni a vlčice se tiše hihňala svému počínání. Z dálky vypadala vlastně docela normálně. Nicméně všichni již víme, že nebyla. Několikrát navíc musela přestat, protože jí tělem nepřestával projíždět ten nechutný chlad. Pořád pročesával jednotlivá nervová vlákna, až z toho trnuly zuby a občas zamrzal mozek. Vysvobození ovšem nebylo daleko.
Světluška si nově příchozího všimla až ve chvíli, kdy podruhé promluvil. Ani tak se ovšem neobtěžovala přestat se svou hrou. Ne v první chvíli. Cinkala ještě dobrou minutku, než jí klacek vypadl z tlap a padl přímo na čumák. Pro představu zkrátka ležela na lopatkách a svou nebohou oběť držela v tlapách vysoko nad sebou. Až do toho okamžiku. Ihned vystřelila na nohy a ublíženě si začala mnout nos, zlatá očka se zaleskla, jak se do nich navalily slzy.
„Auuu,“ zakvílela smutně. Na přítomnost druhého a o poznání většího vlka dávno zapomenula. Všimla si ho až tehdy, kdy po něm znovu přejela pohledem. Ale ne jednou, ne dvakrát! Zarazila na něm zlatý pohled až napotřetí! Na druhou stranu o to s větší intenzitou!
„Ahoj!“ zavolala „hned“, oháňka ihned v jednom víru, jak se vesele zmítala v trávě. „Přišel si taky zpívat k jezeru a podívat se jak stromy neuhýbají? Nebo jen počítáš lístky? Jsi balvan? Nebo roští?“ vychrlila na Flynna a plna očekávání si přisedla blíž. A blíž. A blíž. Až už zlatému vlčkovi rvala svůj nos prakticky až mezi oči, kam ovšem nedosáhla. Zjevně přitom očekávala odpověď na její nesmyslnou otázku. Intenzita v jejím pohledu nepovolovala a propalovala svým optimismem nově příchozího podobně, jako ten nesnesitelný mráz propaloval její vlastní nitro. „Ahoj!“

// řeka Tenebrae přes Sarumenský hvozd

Teprve až u jezera zlatavé vlčici došlo, jakou má vlastně žízeň a že má pořád plno písku v zubech. Smečkovým lesem se propletla bez obav, že by třeba někomu mohla překážet. Naštěstí to opravdu byl její smečkový les a nemohla tak tušit, že se tam měla po rychlém osvěžení i vrátit. Šediváka v něm ovšem nenašla, což bylo tak nějak cílem její bezcílné a nesmyslné pouti. Tedy zapomenutým cílem. Právě totiž seděla na břehu Ohnivého jezera a kloktala vodu z něj, načež ji prskala všude kolem sebe. Následovalo plácání tlapkou do vody, cinkání a další kloktání, protože rozvířila sedlinu ze dna a teď jí měla plné čelisti a skřípal jí mezi stoličkami písek. Kruh se uzavřel. Škoda jen, že nedovíraly i obvody v její hlavě. Třeba by pak nebyla tak zatraceně blbá. Ale tak… bylo teplo, zahánělo ten ošklivý, mrazivý pocit všude v jejím těle a voda byla poměrně teplá. Tak co jiného si od života přát? Nakonec sebou zlatavá vlčice práskla do trávy a vyhladovělá, ale s uhašenou žízní a konečně čistým čumákem (až na proužek zaschlé hlíny mezi přechodem nosu a srsti na něm, který indikoval nějaké to hrabání v průběhu cesty) se v ní začala válet. Život byl zase na pár chvilek krásný, jak jí tak slunce pražilo do kožichu. Nevěděla o hrozbě na severu a už vůbec neměla ponětí o tom, že se před několika hodinami vrátila zpět z chladného portálu a vysoké hory, která zrovna umírala v jejích vzpomínkách. Byla zkrátka šťastná, jak si tak užívala hřejivého rána a písničky, kterou nahlas pěla vyla. Bohužel to byla píseň pouze pro její uši. Sestávala totiž z prach obyčejného „cink, cink, cink“ a pro změnu „cinky“. To bylo vše. A tak tam jen Světluška spočívala na sluníčku v očekávání něčeho nového. A dost možná šedého. I když nevěděla proč.

// poušť Ararat přes Tmavé smrčiny

Když vlčici do svých útrob pojaly stíny toho podivného místa, zuby jí drkotaly již bez přestání. Bylo tam temno a chladno a to jen podporovalo ten nechutný, slizký spár, který jí tančil po hřbetě. Jeho drápy se dotýkaly snad i vnitřků obratlových těl a pak pročesávaly jednotlivé nervy, které vystupovaly z otvorů mezi nimi. Světluška cítila ten nechutný dotek snad v každém svalovém vláknu, každé buňce – zkrátka úplně všude. Ale nezastavovala se a jen svýma ohromnýma očima sledovala zářivé barvy všude kolem. Sem tam se mihotaly a mísily a tvořily tak krásné scenérie. To byl taky jediný důvod, proč vlčice z lesa ihned nevycouvala, nýbrž jím prošla až k té temné řece. Za ní se mezi vysokými jehličnany válela mlha a v nose ji polechtal poněkud povědomý pach. Zarazila se na místě a zvědavě načuhovala přes břeh, div si krk nevykroutila.
„Cink, cink?“ zkusila promluvit nejistě. Čekala snad, že se z křoví vynoří šedivý vlk s Náramky na tlapě a vrhne se jí vstříc? Překvapilo by snad někoho, kdyby tomu tak nebylo? Opravdu na to čekala, ocásek se jí dokonce rozhoupal ze strany na stranu. Jenže vlk se neobjevil, aby ji vysvobodil z tohohle ošklivého místa. Nadšení brzy uhynulo. Nebyla by to ovšem Světluška, kdyby bylo mrtvé moc dlouho. Osud tedy vzala do vlastních tlapek, nalezla místo, kde se dala řeka překročit a učinila ta bez váhání. Před tím se však ještě zarazila na okraji temného toku a nakloněná přes okraj sledovala, jak se ve vlnách zmítá pět těl. Neznámá vlčata zmizela prakticky hned a možná by si jich nevšimla, kdyby jejich mokré kožíšky nezářily v tom podivně ohýbaném světle. Zaryla drápky do země. Bála se pro ně skočit. Ale nemusela si vidinou lámat hlavu moc dlouho. Zapomenula na ni s prvním ptačím pípnutím, které ji donutilo cuknout ouškem a zvednout pohled. A tak vesele odhopkala do neznámého lesa, ve kterém sídlila smečka. Její vlastní smečka. To však ona dávno nevěděla.

// Ohnivé jezero přes Sarumenský hvozd

// Žlutý tajemný portál a tak

Zlatavá vlčice ležela v písku a snažila se ze své tlamy dostat co nejvíce těch dotěrných zrnek, která jí právě skřípala mezi stoličkami. Valila očka na jasnou oblohu a pokoušela se zaostřit na něco konkrétního (beztak nikde kolem nebylo nic než písek). Jenže jediný pocit, na který se v daný okamžik dokázala upnout byl nesnesitelný chlad, který jí seděl za krkem. Chlad a zářivé barvy všude kolem. Jako by místo písku mezi jejími tlapkami protékala řeka z rozpuštěného drahého kovu, který by nikdy sama nedokázala pojmenovat, třebaže měl od nepaměti její kožich téže barvu. A obloha? Panovala na ní ta nejsytější světle modrá, kterou dokázal svět vykouzlit.
„Cink, cink?“ broukla zmateně s jazykem vyplazeným z tlamy, jak z něj neúspěšně otírala zrno za zrnem. Přirozeně jich však přibývalo, neboť měla písek i v kožichu na tlapách. Vír myšlenek zatím neutichal a všechno se vracelo k podivným vzpomínkám a nějakému pádu v daleké zemi za portálem. Hehe, heheh, chichotala si vlčice v duchu. Jaký to divný sen! Viděla tam hodně vlků, ale nepamatovala si pořádně ani jednu tvář. Dávno zapomenula na Modrou a Černobílého a Bíločernou a tak. Málem by zapomenula i na Jinske, kdyby její pozornost neupoutalo právě ono: „cink, cink.“ Vyslovila ho sama. Ale to přece u Světlušky bylo normální, že sama upoutávala svou pozornost a potom ji zase ztrácela, nebo odváděla jinam. „Šedivák!“ bylo další, co ze sebe vlčice vydolovala. Tentokrát se u toho ovšem zvládla postavit a udělat pár nepatrných a velmi vrávoravých krůčků. Sotva se udržela na zlatých tlapkách. Naštěstí zlato pod jejíma nohama opravdu neteklo, ani neklouzalo, takže ustála nečekanou závrať. Silou vůle se pak přiměla udělat další a další a další krok, dokud nenabrala potřebnou rychlost. Valivý moment ji tlačil vpřed a ona tak neobratně kladla tlapku za tlapkou v nejistém běhu, který ji nesl do neznáma. Ararat neznala. Na její obhajobu by chudinka nepoznala ani smečkový les, kdyby na to přišlo. A proto jen valila přímo za nosem, aby okolní ticho prozatím klidného jihu rušily jen nepravidelné kroky a občasné „cink, cink,“ které ji nutilo pospíchat vpřed. To a skřípání zubů, jak vysíleným tělem projížděl nechutný mráz.

// řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

// Žlutý tajemný portál or jakkoliv se to tam jmenuje

Světluška si pozvolna capkala za Modrou a Černobílým, zatímco se ze všech sil snažila nekoukat vzad. Vlastně ani nemohla. Pohled teď křečovitě upírala před sebe a rty držela pevně semknuté k sobě, jinak by se třásly a možná by vzlykla. Tohle byl strach. A když už se dotkl i její prázdné mysli, její celé nitro se jím rozechvělo. Jako struna, která se chvěje a napíná víc a víc. Téměř až k prasknutí. Ale prasknout nemohla, protože by dopadla jako Hnědka za jejími zády. Hnědý kožich zaostával tak dlouho, až zůstal ležet. A už se nepohnul. Zmizela jim z dohledu vlastně docela rychle – to jak ji pohltila vysoká a hustá tráva.
„A-ahoj,“ breptla jen pihovatá vlčice pod stříbrné vousky. Po velmi dlouhé době jedno neveselé ahoj, které nikoho nevítalo. Bylo prázdné a plné lítosti nad vyhasínajícím životem, se kterým nemohla vůbec nic udělat. Alespoň jedno bylo pozitivní – měla brzo zapomenout. Takže čím blíž byli k hoře a čím víc byla zima, tím byla Světluška zase více Světluškou. Tím byla veselejší, rozpustilejší. Ale přesto docela opatrná. Vzpomínka na smrt hnědky ji opustila a zůstal jen nepříjemný pocit někde hluboko uvnitř, který jí říkal, že si musí dávat sakra pozor pod nohy. Zamlaskala a zakoulela zlatými kukadly po své společnosti. Pod nohama jí teď křupal sníh a protože neměla nic moc lepšího na práci, žrala místo rosy teď ledové koule. Každou si převalovala na jazyku tak dlouho, dokud jí neroztála v tlamě. To bylo hned lepší! Osvěžení, jak se na pořádné dobrodružství patřilo a náleželo. Oháňka se zas jednou lehce rozhoupala, zatímco jí nad hlavou lítala neznámá jména neznámých vlků.
„Hnědá padla,“ chopila se nakonec své vůbec první příležitosti k promluvě a patřičně jí to potěšilo. Proč ale? Vlastně ani nevěděla, proč to říká. Kdo byla hnědá? Kde se vzala a kam šla? Ale teď tu nebyla. A tak nebylo lepšího vysvětlení, než že někde cestou třeba vytuhla a usnula. „Nebo snad odsvištěla?“ A už byla zase úplně vedle. Navíc měla celou tlamu mokrou, jak jí protékal tající sníh mezi zuby. Usmála se. „Teď půjdeme najít kámen nebo budeme ještě něco jiného kutat?“

Světluška byla zmatená, rozhozená a trochu skeptická – ne že by to slovo ovšem měla ve svém slovníku. Celá roztěkaná se rozhlížela po skupince vlků, zatímco se lehce třepotala za Meinerovým pozadím. Byla roztěkaná a zlatá očka jezdila z květiny na květinu, z tváře na tvář a z neviditelných objektů za horizontem zase na jiné. Ale pak se její pohled, ve kterém se odrážely vzdálené sluneční paprsky, setkal s modrýma očima Lilith. A její ocásek se pomalu rozhoupal ze strany na stranu. Opravu pomalu a opravdu opatrně, neboť do teď byl svěšený, ne-li stažený mezi její zadní nohy. Ale Lilith se naštěstí rozhodla přidat k nim. Vážně! Světluška si lehce poskočila, ale nevydala ani hlásku. Raději svou pozornost obrátila k mrtvolce zajíce, kterou náhle zahlédla v trávě. Ach ano. Byla pořád roztěkaná, jako kdykoliv před tím. Ale do jídla se pustila s chutí, neboť se jí žaludek v břiše převracel div ne naruby. Zblajzla ho hned. Ani nad tím nepřemýšlela. Hlavně, že už neměla žaludek jako na vodě. A taky štěstí, že se nezdržovala. Mohla by taky začít zaostávat za svou skupinkou, která šla pro kámen!
„Suchý mech!“ zaklela neurčitě, než vystřelila za Meinerem, Lilith a tou hnědou vlčicí, která se ale pomalu… vytrácela? Zaostávala, ale Světluška nebyla ten správný vlk, který by dokázal ocenit, nebo snad rozeznat umírající. Přitancovala proto raději zpět k Lilith a jejímu modrému kožíšku, zatímco do ní přátelsky drkla nosem. A jako pes se pak velmi pomalu otočila na Tayne, která se vlekla za nimi.
„Cesta je dlouhá, zvládne ji ona?“ poptala se tiše, trochu zmatená a překvapená. Ale nakonec – jako by na tom záleželo? Teda záleželo. Ale co měli dělat? Světluška nebyla stavěná na to, aby mohla pomáhat a vymýšlet plány. Prostě jen sledovala vedení. A to se teď vzdalovalo. A tak dál mířila za Meiným, i když se častokrát otočila na hnědou vlčici v pozadí. A při tom se pokoušela z travin kolem olízat co nejvíce rosy. Bylo zvláštní, že se jí tu drželo tolik. Opravdu mnoho. Ale taky si dávala pozor. Věřte nebo ne – poučila se. Při vzpomínce na její zbrklost v začátku cesty ji stále brněla ona původně oteklá tlapka. Proto teď byla opatrná. Dávala si pozor na stébla, která byla ostrá. Nechtěla se pořezat. A dávala si taky pozor na broučky, protože mnoho z nich určitě mělo potenciál ji trochu poškodit. Ne-li hodně. A opravdu, opravdu vůbec nechtěla mít oteklý nos. A při tom, jak se tak motala kolem Lilith a Meinera podobně jako trochu zmatené vlče, se pokoušela nabrat co nejvíce rosy. Dařilo se. Pořád by bylo příjemné se znovu moci napít, jenže to nešlo. A tak su musela vystačit s tímhle. Často se ale také vracela k Lilith – aby se nezatoulala. Samozřejmě aby se nezatoulala Modrá vlčice, ale my ostatní víme jak to bylo a že Světlušky vždy byla ta, která potřebovala dozor. Čím dál ale byli, tím méně se zlatá otáčela na hnědou vlčici. Něco uvnitř jí říkalo, že to není dobré. A ona s takovými emocemi neuměla pracovat. Přeci jen ale krátce zatoužila k ní přihopkat a přátelsky jí dloubnout do nosu. Ale bála se.

// Ledová hora

Světluška těm všem věcem moc nerozuměla. Jen se prostě držela Lilith o očima brousila po kraji ve snaze nalézt něco, co by upoutalo její pozornost. Častokrát se ale vracela k Životovi, který byl pořád tak zdvořilý, třebaže říkal docela děsivé věci. Ta rozumná část v jejím nitru sebou znatelně cukla: „Zemřít?“ To sloveso se jí na jazyk nedostalo často, možná poprvé od chvíle, kdy přišla o rozum. Ale i teď znala jeho váhu a možná si ji uvědomovala ještě víc, než kdokoliv jiný. Možná si vzpomněla na ten okamžik, kdy jedno po druhém naházela pětici vlčat do divoké řeky. A možná si nevzpomenula na nic a prostě ji to jen vyděsilo. Naprázdno polkla, až málem zapomenula na motýla, který se jí usídlil na tlapce. Sjela k němu pohledem a bezmyšlenkovitě po něm hravě chňapla. Dělala to často a nikdy se jí motýla nepodařilo ulovit. Až dneska. Překvapeně se zakuckala, jak malý brouček zahučel jejím jícnem někam do žaludku. Pěkně ale protestoval, ne že ne. Vůbec se mu nechtělo, jen co je pravda. Světluška překvapeně zamrkala a zmatená se otočila na Modrou, jestli to jako viděla. Ale odpovědi se jí nedočkalo, neboť Život pořád povídal a upoutal na sebe tak její roztěkanou pozornost. Cesta zpátky už nebyla, ale ty návrhy dobrodružství se jí docela líbily. Teda až na tu část o umírání. Zakabonila se a trochu posmutněle přejela zlatým pohledem každého jednoho vlka, co tu byl s ní.
„Stromy nemám ráda, bolí z nich hlava,“ řekla nakonec po docela dlouhé odmlce. „Půjdu pro kámen,“ a aby podpořila a zdůraznila fakt, že se rozhodla, přitancovala k Černobílému a postavila se po jeho boku. Na chvilku byla pryč její bezstarostnost. Možná se jí prostě jen nechtělo umírat? Neměla totiž tušení, co je takový portál. Žaludek se jí navíc kroutil jako žížala hlady. „Ale rozdělit se není nápad úplně z nejlepších. Víc spolu víc vydrží,“ doplnila tiše a se sklopeným pohledem a ušima přitisklýma k týlu. „Aspoň na energii budeme všichni spolu?“ Mluvila tiše, když se přikláněla k Meinerovi, aby se zeptala jen jeho. Alespoň to se jí líbilo. A taky jí něco říkalo, že s černobílým bude dobře, protože už prve věděl co dělat. A taky věděla, že když jí dá rozkaz, nebude se zdráhat ho vyplnit. Pohledem pak zabrousila k modré. Půjde s nimi? Nebo raději půjde ke stromu? Moc si přála, aby se k nim přidala.

První věc, kterou Světluška nějak vstřebala, byla přítomnost Modré. Nedůvěřivě se připletla ke zlaté vlčici a prohlížela si tu věc, která jí měla přinést osvěžení. Světluška ji vybízela k činu zlatým pohledem, který byl stále plný sladké a naivní radosti. Ostatně jako její celé bytí, které tyto dvě podstaty prolínaly a zaplétaly v jeden zlatý cop její chatrné osoby. Ale to nevadilo, alespoň nikoliv jí samé. Byla spokojená ve svém prostém světě, ve svém prostém těle.
„Světluška,“ odpověděla bez zaváhání. Otázka na její jméno a odpověď tak přirozená, jak jen mohla být. Přesto pocítila náhlou vlnu odporu, jak se něco v ní převracelo. Její vysněná a vymyšlená identita, která zakrývala šrámy na duši, neb na těle jich vlčice měla kupodivu pramálo. Ale ta vlna pominula a zlatá tak mohla v klidu odhopkat vstříc dění, které bylo plné Sheyi a málo čehokoliv jiného, co by mohla pihatá vlčice považovat za pevný a záchytný bod. I přes to na ni však někdo promluvila a ona se plná nadšení otočila na tmavou vlčici s Rolničkou. Že to nebyla rolnička? Jako by na tom Světlušce jen trochu záleželo. Nevině se pousmála a zamáchala oháňkou podobně rychle, jako zavrtěla hlavou. „Znám Sheyu! Jen už nevím odkud.“ Vlčecí radost jí teď z očí přímo přetékala, jak se dmula pýchou, že tu plno z nich má stejného přítele. Navíc hodného. Ukázalo se totiž, že Sheya nechtěla zničit svět a to ve Světlušce rozdmýchalo podivný pocit chladné útěchy, který nikdy před tím nezažila. Možná to bylo tím místem, že Antheia, tak dlouho utlačovaná, teď získávala novou moc. Její růst a znovuzrození však zarazil Život, kterého nalezli mezi stromy. Všichni mluvili o nějakém konci světa nějaké Gallirei, což klidně mohla být Sheyi nějaká zlá příbuzná. Nebo tak něco. Světlana v tom zkrátka plavala, takže se velmi instinktivně přicucla k boku modré a zpoza jejího ramene teď prohlížela ostatní. Jeden přísný pohled s našpulenými rtíky v podivném šklebu pohodila směrem k hnědé vlčici, která se tu objevila společně s Rolničkou. Jako Světluška neměla žádné ozdůbky na těle a proto nutně musela být podobně nevznešená. Její pohled byl prázdný a bez emocí, podivně vzdálený. Zlatá v ní nedokázala číst. Přeci jen po ní však nakonec hodila spikleneckým mrknutím, aby tak prolomila ledy. Z vlčecích hrátek ji ovšem probral záblesk podivného světla. Pohled automaticky stočila k portálu a její první reakce bylo se k němu rozběhnout. Ale sotva dva skoky a zastavila, přičemž se přes rameno ohlédla na Modrou. Bíločerný a Černobílý a Šedobílá a Bílošedá zůstávali. Společně s Rolničkou. Nebo to tak přinejmenším v daný okamžik vypadalo. A Modrá? Zůstala stát. Život je varoval, ale k čemu bláhové vlčici byly výhrůžky? Jako poslušný pes se otočila na podpatku a zaplula zase hezky zpátky za modrou.
„Světluška bude statečná a nebude se bát tmy,“ řekla pak s odhodláním, které jako by ani nebylo její. „Jestli mě nebude teda bolet čumák jak stromy nebudou chtít uhýbat. Voda je jako zrcadlo!“

// Světluška se napila a pak... prostě prudila.

Světlušce se tady začínalo líbit. Modrá vlčice evidentně modrou barvu nešířila, protože nikdo jiný se jí nebál a Světluška po chvilkové kontrole usoudila, že jediným nebezpečím tady jsou ony včely, které nechali hezky bzučet na louce. Tlapka jí navíc pomalu splaskávala, takže se jí vracela i poměrně dobrá nálada. Antheia v její hlavě však zařadila do provozu režim, který zajišťoval zlatému tvorečkovi alespoň trochu bezpečí – nikoliv autopilot, nýbrž manuálně ovládaný režim, který fungoval na jakékoliv rozkazy. A pihaté vlčici to rozhodně nevadilo. Seděla na místě, culila se a zametala oháňkou, jak se pokoušela tvářit pokud možno angažovaně. To jí ovšem netrvalo moc dlouho. Pozornost zlatého pohledu totiž upoutal podivný předmět, který se doslova a do písmene snesl z nebe. Z nebe! Ani se neohlédla na své společníky a už k němu hopkala, aby prozkoumala onen podivný a nevídaný předmět. Vonělo to zvláštně. Sakra cize. Ale pěkně. A protože zlatonka již nějakou dobu pociťovala pocit velmi nepříjemné žízně, rozhodla se velmi rychle. Tekutinu v něm musela ochutnat! A překvapivě nebyla vůbec špatná. Tak zvláštně sladká a voňavá, ale taky chladila.
„To zpívá!“ zajásala nad tím podivuhodným úkazem, zatímco hltavě pila a pila a pila, dokud bylo co. Zraky jí pak rázem padly i na druhý kokos, který tu ležel nedotčený. Nadchla se, přihopkala k té ňamince a zarazila se hned nad ní. Ne. Tohle jistě nebylo po ní. Zlatý pohled se proto velmi prudce zvedl a tělo ucouvlo. „Modrá, podívej co je tady! Je to moc dobré a zpívá to sympaticky!“ poukázala na kokosový ořech a zavolala k němu Modrou. Zaprvé – stála nejblíž. Zadruhé – také a ní byla hodná. Ať teď Světlušku zamrzelo, že nenabídla vodu i Černobílému nebo Bíločernému. Také jí pomohl. Zapomenula jak, ale cítila vůči němu zvláštní vděk.
Z napájecí pauzy rozpustilou dámu vyrušil příchod dalších vlčích dam, které je doprovodily na podivnou mýtinu ve středu lesa, kde byl také ten vlk s kytičkami. I Světluška měla v kožíšku pořád nějaké, kterými ji podaroval na začátku jejich cesty. Už se k němu chtěla rozběhnout a přivítat ho hlasitým ahoj, když tu náhle zaslechla povědomé jméno.
„Sheya?“ zopakovala zaujatě, absolutně ignorujíc Života i nějaké ty konec světa, „já znám Sheyu. Znala jsem Sheyu. Hledala jsem Sheyu. Ty znáš Sheyu?“ to už se řítila do hloučku, posilněná příjemným občerstvením. „Sheya chce zničit Gallireu?“ zkomolila pak s úsměvem a podivně vyvalenýma očima, jak krátce pohlédla do fialových očí jedné z těch vlčích dam. Neznala ani jednu. Ale byly černá s fialovým cingrlátkem – Cinky Linky – a hnědá s modrýma očima, pro kterou muselo stačit prostě jen jméno Hnědá. „Je Sheya teď zlá? Byla vždycky hodná. A ahoj! Tady je Světluška v lese musíte být opatrní,“ mlela zase, jakmile si dobyla baterie. Seděla teď ve středu všeho dění a jako něčí věrný pes smetala oháňkou v očekávání nějakých vysvětlení.

Světluška byla, jak tomu bývalo již zvykem, docela mimo. Ne že by se nepokoušela svým dílem přispět k posunu skupiny, jen… zkrátka potřebovala, aby na ní někdo hulákal dostatečně stručné instrukce a ona pak byla schopná fungovat. Možná i kvůli své oteklé tlapce byla už tak dlouho zamlklá? Jednomu často nedocházelo, jak moc zranitelné jejich tělesné schránky byly. Že by zlatavá vlčice na jedno krátké odpoledne prozřela? Možná. Teď ovšem začínala přicházet ke své poměrně veselé náladě. Skoro jako blešky a vešky, ani ona neměla zas tak dlouhého sečkání. Její mysl svobodně poletovala napříč tématy. Jako včelka poletující mezi borůvkovými keříky v přítmí stromů Borůvkového lesa, nebo mezi rozkvetlými větvemi Třešňového háje. Světluška jistě z těch věcí nic neznala, ale kdyby věděla o jejich existenci, jistě by se zbláznila radostí. Měla ráda rozkvetlá a voňavá místa. Přes takové hezké představy málem až zapomenula, že na ni někdo mluví. Byla to modrá vlčice. Světluška sebou cukla a pokorně sklonila zrak, krátce se odtáhla. Trochu se jí bála, ne že ne. Ale nezněla vyloženě nepřátelsky a proto se sklopenými oušky lehce přikývla.
„Je dobře a bude líp,“ zamumlala s lehkým úsměvem, trochu rozpačitá. „Modrá se cítí jak? Jinak?“ prohodila obratem. Postávali teď beztak u lesa, zatímco SVětlušce začínal lehce škubat ocásek ze strany na stranu. Očka sjela bokem a zarejdila po kraji, nebyl to les nijak velký. Jen takový průměrný cancourek stromků. Škoda, že tu není žádné jezero na zpívání, problesklo zlatonce hlavinkou, když žíznivě zamlaskala. Nemuselo by to být ani Velké vlčí jezero, stačilo by prostě takové tůňkovité tentononc. Ještě že ten les byl alespoň dekorovaný.
„Jé, obrázky,“ zahihňala se tiše a oháňkou znovu několikrát zhoupla. „Vypadají hezky, jako ten obrázek ze kterého jsme sem přišli. Ale nejsou tak barevné. A do stromů se neběhá, ani neskáče. Bolí z toho pak nos.“ Naprosto vážně přednesla své moudro a na chvilku navázala velmi intenzivní oční kontakt s šedobílou nebo bílošedou – konec konců uznala svůj prvotní omyl v paletce. Jenže pohledem náhle uhnula. A tak dál mlčky seděla, zatímco sledovala ostatní, jak diskutují o možných i nemožných variantách, co na obrázcích je. Jak jejich sny a cíle, jen trochu prostší a zaostalejší. Nebo tak něco. Moc to nechápala, i když se snažila. Jako praporek ve vlajkované tak nějak vládla ve větru a čekala, jestli ji třeba někdo zachrání a vysvobodí.

// Snad jsem pochopila dobře zadání, pls nebijte mě.