Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Světluška byla docela zmatená a nelíbilo se jí, že jí zakazují si s oříškem hrát. Ale černobílý a bíločerný byl docela autoritativní vlk, smím-li to říct. A to Světluška respektovala. Takže neochotně vyplivla skořápku do písku, zatímco na ní trochu ublíženě koukala. Chtěla si jí přeci jen nechat! Takovou svítivou věcičku hrozně toužila mít! Fakt moc. Tlapkou začala rozpačitě rejdit v písku, jak to občas dělávala v dlouhých a nepříjemných chvílích, zatímco koulela očima po své společnosti. Zamlkla. To dělala vždycky, když se jí něco moc nelíbilo. A teď se jí ani maličko nelíbilo, že jí berou věcičku na hraní, kterou nemohla žužlat dle libosti a pak si ji vzít se sebou.
„Mužu mít jinej svítící oříšek?“ ptala se pak tiše Flynna, když se k němu krátce nachomýtla. Ale náhlá změna ji zaujala. Opravdu! Vyvalila na měkkou skořápku očka a dřív než by si mohli jiní přát, už po něm krátkýma tlapama tancovala, dokud nezbyly jen drobné kousky skořápky a zelené sklíčko, které se jí taky tuze líbilo. Čapla ho a šup – zase zpátky do přítmí jeskyně, kde jí hezky světélkoval na cestu. Vůbec si neuvědomovala, že by na své společníky měla počkat. Ale jako by na tom vlastně záleželo, což? Měla tu hezkou a světélkující věc, která se jí tolik líbila na hraní a kterou si teď mohla sama užít. Aspoň na chvilku, protože jí vlastně určitě zase stíhali. Oba měli rychlejší nohy. A určitě jí chtěli tu barvičku vzít. Jen ta myšlenka ve světlušce vyvolávala úzkost a nutila jí přidat.
„Je to moje světýlko!“ hulákala na celý ten tmavý tunel, až se zem otřásala.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Světluška byla připravená zachránit barevnou věcičku z kokosu a nedočkavě hopkala přímo pod stromem, jako by snad mohla urychlit proces. Jenže ti dva pořád řešili brouky a cvrčky a podobnou havěť, což i Samotnou světlušku přinutilo tvářit se více než kysele. Pohoršeně se zamračila na jednoho, pak na druhého a potom blýskla zářivým úsměvem po míčku co vesele světélkoval. Naštěstí se věci daly do pohybu docela fofrem a záhy se už před Světluškou tyčila hora z vlčích těl. Jak nečekané, že na jejím vrcholu byla sotva Flynn zavelel. Šup a hup – s podivnou rychlostí kterou rozhodně nepřisuzovala žádné magii už byla nahoře a sápala se pro ořech. Opatrně se po něm natáhla tlapkou a zavadila drápky o jeho skořápku. Jenže strom se rozhýbal, ona zavrávorala a než se znovu nadála, kokos nikde. Poplašeně vypískla a začala se rozhlížet, kam ta věc uletěla. Ale nahoře nikde nebyl.
„Míček Orbík!“ vykníkla tiše, „on uletěl.“ Její neštěstí bylo na první pohled viditelné, když seskakovala Flynnovi ze zad, aby se vrátila neúspěšná na pevnou zem pokrytou pískem. A jaké bylo její nemalé překvapení, když míček nalezla na zemi. Znovu zavýskla a odrazila se od Meinerova zadku s takovou silou, že doskočila přímo až ke kokosu. „Orbík!“ chichotala se vesele a ihned si s předmětem začala hrát. Byl poslintaný dřív, než se vůbec rozpustil zbytek pyramidy. Měla písek v puse a mezi zuby, ale to nevadilo. Ožužlávala kokos s láskou a nadšením jí vlastním, takže si už vůbec nelámala hlavu nějakou problematikou jeho otvírání. Hlavně že ho měli a svítil a mohli si s ním hrát! Instinktivně se ho pokoušela pokousat, jenže měla moc malou tlamu a tak jí to nešlo úplně dobře. Tolik k jejím nechtěným pokusům o jeho otevření.

Zmatená vlčice s úsměvem sledovala svítivou věc na palmě a lehce máchala oháňkou ze strany na stranu! Ach, tohle bylo teprve dobrodružství podle jejích představ. Nikde žádné nebezpečí a pan Život a jeho kytičky, což byla škoda. Na druhou stranu tu kytiček bylo dost i tak! Hlavně ta jedna kulatá věc, která svitla na tom vysokém stromu a se kterou si Světluška teď chtěla moc a moc hrát. Jako liška pod hrozny obcházela v kruzích pod tou věcí a jen napůl ucha vnímala, co se s okolím děje a co jí zbylí dva vlci říkají.
„Černobílý a Bíločerný a Bílošedá s Šedobílou,“ pokývla jen směrem k Meinerovi. Pamatovala si hlavně tu frázi, kterou je vždy spojovala. Ale bylo to lepší než nic, ne? Znamenalo to, že její mysl byla schopná generovat aspoň nějaké ne úplně náhodné informace, ale též vzpomínky založené na nějaké reálné události.
„Můžeme pro něj vyskočit. A na ramena a na ramena a pro tu svítivou, zelenou věc,“ navrhla vlčice náhle a s pohledem plným naděje se ohlédla po svých věrných společnících, kteří měli krásně zelené špičky ocásků. Sama si svého nevšimla a možná to bylo zatím dobře, protože se takových věcí netradičních bála. Ale zelená byla přeci jen přírodní barva! Mohli si je jisto jistě jen ušpinit v trávě. Nebo tak něco. Ne? Nedočkavě poskočila: „Tak honeeem, chci zelený míček!“ zahihňala se jako malá, konečně také vyjadřující nějakou svou touhu. Zlatá očka se zaleskla.

// Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Světluška mířila po Flynnově stopě a tvářila se na jeskyni všelijak. Ale nos ji nešálil, ne? Sice stihla zapomenout proč zrovna tohohle vlka sleduje, ale jako by na tom nějak extrémně záleželo. Navíc mezitím získala další společnost, která dokonce znala její jméno! Ach ano, Černobílý a Bíločerný s divným tentononc na krku věděl, že Světluška je Světluška! Máchala díky tomu vědomí pitomě oháňkou, až se v úzkém prostoru sem tam bacila o stěnu. Ale jinak vypadala vlastně úplně spokojeně! No opravdicky!
"Jsem Světluška a ty jsi Černobílý a Bíločerný. Známe se?" ventilovala nahlas všechny svoje myšlenkového pochody z daného okamžiku, zatímco zlatavá očka naplňovala dětinská radost. No fakt! Na mou duši se měla opravdu, opravdu dobře, když si chvilku nemyslela, že ji Meinere chce sežrat jako nějaká příšera. To sice nevylučuje, že se velkého vlka jednou nebo dvakrát (přesně to bylo prosím pěkně sedmkrát, ale kdo to počítá) v té temnotě lekla. Nadskočila, pak zamáchala oháňkou a jen se usmála, zatímco se plíživě šinula neznámou temnotou vedoucí do neznáma. Ovšem jaké bylo její překvapení, když je náhle uvítalo sluneční světlo a záhy přímořská pláň a pláž a všechno, co k tomu patří. Dokonce slaný vzduch a mořský vítr! Nadšená zlatonka se vyřítila vpřed a zastavila až dokud nezabrzdila o Flynnův podobně zlatavý zadek. Zrovna se zaobíral nějakým ptákem a vypadal zaujatě.
"Ahoj!" zajásala vlčice a vítala ho tak širokým úsměvem, jak jen dokázala. "Co tady děláš? Proč máš ptáka? Stromy neuhýbají?" zase něco žvatlala a na první dobrou si zářícího kokosu vlastně ani nevšimla. Až na druhý třetí pátý pohled. Hvízdla, když k němu zdvihala hlavu a nepřirozeně vědomě utrousila: "Není támhleto přesně ta věc, co chtěl ten Orbík?"

// Rozkvetlé louky před Vodopád

Světluška se velkého a robustního vlka opravdu bála, takže se zdráhala zastavovat. I když ji lákalo kdejaké místečko, kde by se prostě mohla pokojně svalit do trávy a na všechno to ošklivé zapomenout. Sem tam na svého pronásledovatele zapomenula a trochu zpomalila, ale do kopce se zjevně pořád pohybovala trochu rychleji. Její průměrnost jí zajišťovala trochu snadnější možnost pohybu v hůř přístupném terénu. Přeci jen na ni vlk ale konečně promluvil a ona se poplašeně zasekla na místě, kde zrovna stála. Úplně strnula a začala se třást jako osika, zatímco čekala na velkého vlka. Třeba není tak špatný? Uklidňoval ji cizí hlas v duchu – hlas jejího ztraceného a racionálního já. Ale něco uvnitř jejího těla křičelo, aby se dala na útěk a nestála tam jako tvrdé Y.
„S-sluníčko zapadá na východě?“ otočila se s vykulenýma očima na Bíločerného a Černobílého s podivnou věcičkou na krku, zatímco čekala nějakou nekalost. Zlaté duhovky se přitom leskly, jak se v úžlabinách pod víčky hromadily náhle vzniklé slzy. Nevěděla kde se vzaly, ale bála se – možná to bylo jejich zdrojem. Ale proč by jí ten vlk měl ubližovat, když ji skoro prosil aby stála? „Ahoj?“ zkusila proto vyslovit s ostýchavým zavrtěním ocásku, kterým většího vlka přivítala blízko sebe. Rázem ovšem na strach zapomenula a zbystřila, protože ji v nose pořád lechtal pach jejího Zlatého kamaráda. „Tudy,“ řekla prostě jen a vykročila vpřed. Ale tentokrát před vlkem neutíkala. Jen sledovala stopu, která je oba vedla to pochybně vypadajícího ústí neznámého skalního útvaru.

// Papouščí ostrov přes Západní úkryt

// řeka Mahtaë (jih)

Vlčice pospíchala dál a vlastně ani nevěděla proč pospíchá, takže se jen krátce ohlédla. Víc důvodů nepotřebovala. Řítila se na ni přímo hora chlupů a svalů a ona se velmi, velmi, opravdu velmi polekala velkého vlka, který jí dýchal na záda. Dokonce polekaně vypískla, než se vyřítila vpřed jako smyslů zbavená. Rychlejší nebyla a mohl ji snadno dohnat, ale to ještě neznamenalo, že se vlčice nepokusí o takový menší marný pokud o spásu svého zeleného ocásku. O tom teda nevěděla, že by měla zelený ocásek. Ale to by jí možná i přišlo roztomilé. Ale co bylo důležitější, že aspoň běžela po známé stopě vlčka, kterého znala. Zlatý nemohl být nikde daleko před ní a určitě byl dost silný na to, aby ji před rozjetým tankem ochránil! Ne? Vždy jednou za čas se ohlédla přes rameno a poplašeně jí ujel zadek, jak se Meinera lekala znovu a znovu a znovu. Až tak hloupacatá byla. Ale tak což – zatím ji to stačilo k přežití, tak to až tak šílené být nemohlo, ne? Pelášila proto dál po stopě Flynna, jehož jméno dávno zapomenula, ale jehož tvář jí ulpěla v paměti dost dlouho na to, aby si s ní dokázala spojit i předpoklady pro ochranu před tím golemem, kterého jaktěživ před tím neviděla. A Cesta ji naštěstí vedla na zajímavá místa! Alespoň žě to tu bylo malebné!

// Dlouhá řeka přes Vodopády

// Středozemní pláň přes Velké houští

Světluška pelášila za Flynnem a moc se nerozhlížela kolem sebe. A i kdyby se rozhlížela, sotva by si neviditelného vlka mohla tak všimnout, že? Hopkala vstříc neznámu a cirka na půli cesty, někde v tom ošklivém a zarostlém a hnusném houští zlatého vlčka ztratila. Ale jí to prach vůbec nevadilo. Prostě jen vesele hopkala dál a dál a ještě víc jí to šlo ve chvíli, kdy se z toho ošklivého houští dostala zase na otevřené prostranství.
„Cink, cink,“ brebentila si pod vousky a zlatá očka se třpytila. Byla totiž na tom světě docela spokojená. Na ztracená vlčata zapomenula, na Flynna taky a i na všechny problémy, které tak nějak do teď měla. Alespoň že mohla po průchodu houštím utišit žízeň a spláchnout z jazyka železitou chuť krve. V křoví se jí totiž podařilo chytit myš, což byl dozajista heroický výkon hodný nějakého metálu. Buď pro vlčete první lov, nebo prostě pro Světlušku, která se jen snažila přežít a shodou okolností si taky vzpomenula, že má občas hlad. A taky žízeň, kterou zrovna vesele hasila v čisté řece. Ale to taky nebyl dostačující cíl jejího dobrodružství. Její cesta ostatně cíl neměla, ale jestli měla být stále v pohybu, musela někam směřovat. A proto se poklusem a poskokem vydala přes řeku do neznáma. Do míst, která jaktěživ nenavštívila a která teď přeci mohla pěkně objevit! A že jí na záda dýchá Meinere, to vlastně taky neměla ponětí. A třeba to tak bylo líp. Alespoň neměla úplně panickou hrůzu z neviděného pronásledovatele. A že byl Flynn stále před ní, to jí ostatně unikalo stejně tak.

//Rozkvetlá louka

„Koule?“ zamrmlala Světluška s vyvalenýma očima a zastavila, aby následovala Flynnův pohled. Byla nadšená že se znovu shledali a ještě větší radost z faktu, že tu bylo tolik tváří. Ale koule si nevšimla. Ani očkem o ni nezavadila, když si uvědomila že má vedle sebe zase Flynna! Přestala se ovšem hihňat a poslouchala veliký, zlatý orb. Od kdy orby mluví? Poplašeně proto hupla za zlatého vlčka a jen s napůl přivřenýma očima a našpulenou tlamičkou vyhlížela, jestli jim jakože nechce ta věc ublížit.
„Jako slunce vypadá,“ zahuhlala za clonou z chlupatého zadku a nakrabatila nos i obočí, protože se jí ani trochu nelíbilo to cosi, co vypadalo jako slunce, nebylo ale na obloze a nemluvilo. Dětinsky na tu věc vyplázla růžový jazýček, načež se povytáhla trochu výš a hlavu stočila k odcházející trojici vlčici. Světlá, tmavá a něco mezi se zlatým kožíškem a podivnými klikyháky. Trochu couvla a ouška přitáhla k týlu. Barevných vlků se stále dost obávala a nevěřila jim. Ale tahle byla něčím zvláštním. „Sheya,“ zabručela si pod vousky. Stopa po vzpomínce, která se vytratila. Nepamatovala si koho hledá. Nepamatovala si ani proč se dala před lety na dalekou pouť, která ji dovedla až sem a do tohohle stavu. Kdyby mohla být ještě o něco pitomější a vypadat nablbleji, olízla by si oko jako nějaká ještěrka a začala slintat. Ale až tak zlé to teda ještě nebylo. Zatím. A tak se obrátila na Flynna, který už ale… neležel v trávě. A utíkal a smažil někam pryč. Vyvalila na něj očí a vyrazila prudce v jeho stopách, ocas stažený mezi půlky a tlapky tak rychlé, že vypadala jako svištící zajíc. A smála se, protože se jí závodění líbilo!

// řeka Mahtaë (jih) přes Velké houští

// Plamínek přes Borovicovou školku

Světluška se zjevila na zalidněné (nebo spíš zavlčené) pláni s kožíškem úplně plným borového jehličí. Ale alespoň příjemně voněla. Z dálky totiž zahlédla trojici vlčic, která ji možná i zaujala. Zastavila se jenom na několik okamžiků a oklepala se, podrbala za uchem (a vypadala u toho značně jako voříšek) a pak zapomenula co ji to vlastně před chvilkou zajímalo, takže se na několik chvil svalila do měkké trávy. Bylo chladno a mlhavo a ošklivo, ale nemohla spát. Nejen že ji pořád rušil šum větru, zpěv trávy a vrtání brouků v hlíně, ale také k jejím uším doléhaly podivné a vzdálené hlasy zapomenuté trojice. Neohrabaně se vyhoupla na tlapky a zastříhala ušima, zatímco sledovala v dálce neznámou trojici. Ráda bych řekla, že si něco pomyslela. Ale byla to Světluška – biologicky a funkčně neschopná takových velkých činů. A tak se jen jako králík rozhopkala s vyplazeným jazykem přímo k té trojici, která obletovala podivný orb. Nevěděla nic o tom, co se tady děje a vůbec nerozuměla jim. Ale proč by se nemohla přidat? Vypadalo to zábavně. Ale pak si ho všimla! Odpočíval jen kousíček od nich a vypadal docela smutně! A to nechtěla. Ani trochu a vůbec.
„AHOJ!“ zahulákala z plna hrdla a prohnala se mezi trojicí cizinek přímo za známou tváří, kterou ještě nestihla úplně zapomenout. Sesypala se na něj ze všech stran, protože na něj obkročmo hopla a začala se chichotat jako úplný ťulpas a mamlas. A smála se i dál, když pak začala okolo Flynna poskakovat jako luční koník. Zpropadená mlha jí byla jedno a jehličí létalo do všech stran. Ale ona byla spokojená. A na povědomý pach linoucí se z kožíšku podobné barvy, na ten nějak nebyla schopná se soustředit.

// Zarostlý les přes Esíčka

Světlušce vůbec nevadilo, že se jí Flynn ztratil. Pochodovala si vesele dál kolem řeky a tak nějak nevnímala okolí. Byla samé „cink, cink“ a „bzz, bzz,“ takže si moc hlavu s okolím nedělala. Jen se snesla mlha, která jí znesnadňovala cestu travnatým oceánem kolem. I proto nebylo divu, že se s Flynnem na krátkých pár okamžiků rozdělili. Avšak cesta je měla zase záhy svést dohromady. O tom však Světluška nevěděla a vesele si nevědomky hopkala někam do neznáma podle řeky, která jí byla cizí. Hop skok sem a zase támhle – vůbec si neuvědomovala, jak jí cesta plyne pod tlapkami. Kdyby se jen trochu na jih odklonila, mohla by se taky konečně vrátit domů! Ale ona cestu neznala a navíc byla na špatném břehu ohnivého potůčku, který ji nikterak nezajímal. Žízeň neměla a i když v něm byla nevoda, přes mlhu na ni neviděla. A beztak postrádala Flynna, který by jí pátrání po nevodě připomenul. Ale jako by po něm prahla a podvědomě toužila, stočila se zase k severu, kde ji uvítal podivný houf mladých stromků, který se jala prozkoumávat. Ne že by byla úplně nadšená a odvařená z proplétání se stromy – protože všichni ví že stromy bolí a jsou fuj a pařezy neuhýbají a všechno je v takovém lese prostě na bobek –, ale nevzdorovala osudu a velmi obezřetně se jala na svou novou pouť (která jí měla zabrat sotva hodinu, hah). Ale tak což – nevybírala si. Prostě jen capala, sem tam se bacila do hlavy a směřovala za dalším dobrodružstvím.

// Středozemní pláň přes Borovicovou školku.

// Bažiny rip

Světluška se vynořila z těch temných míst s docela bolavou hlavou, špinavým kožichem a pochroumaným egem, ale přesto se culila jako měsíček na hnoji. Motala se v kraji jako Maďar v kukuřici, ale to jí nebránilo v její sluníčkové náladě. Oháňka jí úplně automaticky kmitala z boku na bok a nic moc ji netížilo. Ani fakt, že má se sebou Flynna, který jí vytrvale provázel. Tak trochu na svého parťáka zapomenula. Ale co už! Mohli se úplně od začátku poznat a jít spolu objevovat krásy vody a nevody, na které naštěstí zapomenout nedokázala. A tak se s opravdu širokým úsměvem na svého staronového společníka otočila, ty zlaté oči vyvalené z důlků samou radostí, a vesele zahalekala:
„Ahoj! Jmenuju se Světluška a hledám nevodu. Půjdeš se mnou hledat nevodu ve které se dá létat? Určitě tady někde bude a jestli ne, stromy nám neuhnout, aby nám řekli to tajemství,“ brebentila vesele jako by sama byla vlčetem a nahrnula se až úplně k němu, takže mu čenich opřela o čenich a čelo o čelo. A při tom všem na něm vylila bulvy, že by se i strejda Nori hanbil! Ale Strejdu Noriho zlatavá vlčice neznala. Sotva znala svoje vlastní jméno. V té poloze krátce strnula, takže si dokázala uvědomovat spousty a spousty věcí. Jako že ji zem zebe do tlapek. Že je docela zima a že se listí začalo zbarvovat. Listí se začalo zbarvovat? Listí se začalo zbarvovat! Vystřelila pryč s takovou vervou, že chudáčka Flynna málem porazila. Než však zmizela v houštinách, mohl ještě zaslechnout její rozpustilý pokřik: „budeme se koupat v listí a létat v nevodě!“ A pak byla prostě pryč. Zmizela vlčkovi z dohledu a ani vypravěč za ní chvilku nepospíchal. Alespoň trošek toho klidu si od ní zasloužil, ne? No budiž. Tak ne.
Světluška se hnala porostem do neznámých končit a moc nad tím nepřemýšlela. Měla prostě jedinou vizi! Najít nějaké hezké, zlaté místo poblíž nevody, kde by se mohla čvachtat v haldách spadaného listí. A třeba by v něm pak mohla nalézt nějaké brouky. Protože jí začínalo kručet v žaludku. Ani to jí ve smíchu a hopkání nebránilo. Tak alespoň to štěstí, že se nevědomky hnala vstříc vlastní smečce. Listí tam sice moc nebylo, ale kus žvance by pro ni jistě někde objevili!

// Plamínek přes Esíčka

// Maharské močály

Když se její úplně nejlepší kamarád bez jména dušoval, že nesnáší spěchání, Světluška velmi horlivě přikyvovala. Pravda však byla taková, že ona ani neměla pojem o tom, co to ten spěch je zač. Její život plynul v náhodném tempu a tak nějak se ubíral nikam a zároveň všemi směry. A čas nebyl důležitý. Ale to přece nevadilo, protože teď vedle sebe měla Flynna moudrého, který měl tak úžasné nápady, až jí z toho zrak přecházel. A že přecházel, protože se rozhlížela jako matla všude kolem sebe. Tak dlouho, až z neopatrnosti zjistila, že stojí v blátě.
„No fuj, mazlavé je to.“ Zprvu chtěla tohle místo pochválit, protože tu bylo málo stromů, jenže tohle bylo mnohem horší než bolavá hlava. Teskně zakvílela a rázem zapomenula na vodu i nevodu i Šediváka i náramky a málem by zapomenula i na svět kolem. Bláto se jí obemknulo kolem nohou a jen na něj zmateně koukala, zatímco se pokoušela vyprostit z té mazlavé pasti. Ale čím více sebou cukala, tím horší to bylo. Znovu zakvílela a pohled obrátila na Flynna, který byl nadelako od ní. Naštěstí. Jeho přítomnost zmatenou a značně vyděšenou Světlušku uklidnila na tolik, aby sebou přestala mrskat a raději z bláta vytancovala pomaličku a obratně. To uměla. Jakmile ovšem byla venku, přihopkala Zlatému vlčkovi za zadek a úzkostlivě se na něj natisknula.
„Tady se mi nelíbí,“ broukla tiše. Ocas stáhla hluboko mezi zadní nohy a ouška tiskla k týlu tak moc, že je nebylo vidět. Byla opravdu vyděšená a bála se každého malého krůčku. Jak se ale ukázalo, nebylo to nikde o moc lepší. Podloží zde bylo promočené a mazlavé všude. Co krok, to jí tlapky špinila tmavá a hnusná voda. Jak měl pak jeden mít radost z vřesu, když tu bylo tak nebezpečno? Pihovatá vlčice valila oči na všechny strany a částečně i sobě pod nohy a při každém šplouchnutí jí ujížděl zadek. Na tváři měla zasychající blátivou šmouhu a když na chvilku zastavila, třásla se jako drahý pes. Nebylo to ovšem zimou – to jí tak hystericky otřásala panická hrůza, že jí div nevytryskly slzy z očí.
„Já se bojím, pojďme hledat nevodu jinam,“ broukla ještě Flynnovi do ucha, zatímco se pokoušela nezapadnout do žádné ze zrádných tůní. Úleva ovšem nepřicházela. A každá další vteřina strávená v mokřadu se zdála jako celé století. Světluška nebyla schopná se na nic soustředit a prostě jen slepě následovala Flynna na cestě vpřed, dokud znovu neucítila pevnou půdu pod nohama. Ale ani poté se hned neuklidnila – byla k smrti vyděšená. A oprávněně.

// Zarostlý les

// Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

Hopkala jako koza zas a znova a sem tam vesele zakvílela, když se tak rádoby vznášela nad zemí. Její nohy se sem tam opravdu podloží nedotýkaly, ale byly to jen okamžiky. Ona byla ale přesvědčená o tom, že se minimálně pokouší létat. Máchala neviditelnými křídly a vypadala tak spokojeně, jak jen to šlo.
„Nespěcháme,“ přitakala a tak ujistila svého úplně nejlepšího kamaráda co neměl jméno, zatímco zpomalila. Musela se totiž sakra zastavit a zkusit polapit dech. Jazyk jí pořád visel z tlamy naprosto náhodným způsobem, ale pihovanou tvář teď ozařovaly sluneční paprsky prostupující srze mlhu. Ocitli se na docela magickém místě, které Světluška snad i znala. Kousek popoběhla, zastavila a zůstala na místě, protože se rozhlížela kolem.
„Cink cink?“ zahuhlala tak pod vousky jak se jí dotýkal zával minulosti. Krátce po tom následovalo „bzum, bzum, bzum,“ a „bzz, bzzzz, bz, bzzzz.“ Pohled přitom upřela do dáli, jako by vzpomínala. Prudce se pak otočila na Flynna a s vyvalenýma očima se ihned ptala: „Neviděl jsi Šediváka a Náramky? Dělají spolu cink, cink, cink a jsou moc hodní. Světluška je ztratila.“ Na konci těch slov se ovšem zarazila a zaklepala hlavou. „A tohle by mohla bejt nevoda?“ ptala se zas eúplně z jiného konce a už zase hopkala jinam, aby ukázala na mokřad. Voda, či nevoda, v otázce ovšem nevypadala vůbec vábně. V té se jí asi ani moc létat nechtělo. Krčila teda u toho nos a trochu se ošívala, zatímco takhle poskakovala od tůňky k tůni, u každé zastavila, zeptala se a už zase hopkala v dál. Až je cesta dovedla do úplně jiného konce mokřadu. Do toho opravdu nebezpečného.

// Bažiny

Světlana také ležela na břehu a byla u toho úplně neskutečně vyflusaná. No fakt. Práskla sebou vedle svého kamaráda Flynna a funěla jako lokomotiva. Těsně před tím totiž hopkala jako zajíc a koza a hříbě a mlátila hlavou a byla úplně rozčarovaná. Jak jen takový letec může být.
„My umíme lítat!“ zahihňala se tomu neuvěřitelnému faktu a radostně máchla tlapkou. Převalila se totiž v mezičase na záda a tak mohla tlapkami šermovat jak chtěla. Nahoru i dolů i před sebe! Válela se v trávě, jazyk jí plandal z rozevřeného koutku úst a matlal se v zemi a ona se prostě jen rozjařeně hihňala. Dlouho nepociťovala takovou radost, až úplně zapomenula na ztraceného Jinkse s Náramky. Záhy si zase měla vzpomenout, ale tohle krásné a mlhavé ráno prostě obětovala čiré radosti a veselí. Ocásek jí přitom šmrdlal z boku na bok, takže prozrazoval jak moc se doopravdy radovala z toho zjištění. Zničeno nic ovšem strnula, zorničky se jí zúžily a ona jakoby zamrzla. To ovšem rychle pominulo a během vteřiny stála nad Flynnem. Dýchala prudce a smála se jako blbá a ocasem máchala tolik, že jí zadek až lítal s ním.
„Co-co-cokdyž!“ byla tak nadšená, že úplně zapomenula mluvit, takže se nejprve zakoktala, načež promluvila tak rychle, že všechna slova splynula v jedno: „cokdyžjenějakánevodaijindetadytřebanaseveru-“ hluboký nádech „-nebonajihuneboněkdecomyslíšpujdemeproní? PROSÍM?“ hučela do svého nového úplně nejlepšího kamaráda který neměl jméno, ale to nebylo důležité, protože byli stejně obdarovaní a teď mělo jejich přátelství náhle i poslání. „Ahoj! Půjdeme prosím pro nevodu si zalítat?“ Hustila to do něj s takovým nadšením, že málem přepadla, protože zapomínala umět stát. Ale to nebylo důležité. Poskočila vpřed a začala ťapkat s nataženýma nohama před sebe. Ne že by měla cíl a vypadala trochu jako robot, ale měli poslání. „Z anevoduuuu!“ výskla ještě rozpustile, zatímco hopkala dál jako kůzle.

// Maharské močály přes Středozemní pláň

Světluška neměla zkušenosti s takovými kapalinami, jako byla nevoda. Bylo vůbec bezpečné tu takhle plavat? Pak jí ovšem došlo, že protože to není voda, zákonitě neplave, ale vznáší se. Tohle uvědomění ji přinutilo ke sladkému úsměvu a ihned začala máchat ocasem, i když to v té nevodě moc nešlo. I snaha se ovšem cení!
„Takže vlastně lítáš a já taky lítám, protože to není voda a ve vodě se plave ale tohle voda není, takže nemůžeme plavat, takže to musí být něco jiného a v tom se létá,“ vysvětlovala složitě, ovšem s takovým zapálením, že to bylo dozajista nakažlivé. Velké zlaté orby jejích duhovek odrážely spousty světla a téměř doslova zářily. Kopala při tom nohama, takže očka jí zářila nad hladinou. Bohužel taky pojmula na vědomí, že v nevodě se nemůže utopit a proto ponořila celý rypák pod vodu, přičemž funěla pod zčeřenou hladinou a dělala magicky vypadající bublinky. Bublinky, bublinky, bublinky, cink, cink, opakovala si v duchu, protože pod nevodou pořád nešlo mluvit. Zkusila to, ale slyšela jen huhlání a Flynn neodpovídal, takže buď nevodovsky nerozuměl, nebo to fakt nebylo slyšet. A tak jen kopala nohama dál do všech stran a vesele cvakala zuby a dělala bublinky, načež pak lapala po dechu nad vodou. Alespoň že tak, ještě v ní trošičku zdravého rozumu zůstala a proto se nepřinutila vdechnout onu nevodovou kapalinu, která kapalonou ani být nemusela. Po tom všem létání ale začínala být unavená, takže se nakonec přinutila doletět až ke břehu, odkud se vyplazila jako zmoklá slepice. A když se oklepala, vypadala jako ťulpas, protože jí jemná srst trčela do všech stran.
„My umíme lítat!“ volala hned na svého úplně nejlepšího kamaráda, jehož jméno zapomenula. „Umíme lítat v nevodě!“ výskala jako smyslů zbavená, zatímco poskakovala po břehu Ohnivého jezera ne zrovna lišící se od splašené kozy. Snad tomu nikdo nepřihlížel.