Gallirea - Příspěvky uživatele

Světluška byla z šedé vlčice úplně nadšená. Neměla z toho všeho docela rozum, ale nadšení z ní docela čišelo a to bylo hlavní. Ocas držela zdvihnutý vysoko do vzduchu a spokojeně s ním máchala na znamení smíru. Oči přitom upírala k těm blankytně modrým, které patřili cizince bez jména.
„Gallirea je i není,“ stála si pihovatá vlčice za svým s jemným, avšak odhodlaným, úsměvem na tváři. Nina nevěděla, že na rozdíl o dní, Světluška vůbec nemá páru o čem se tu s ní dohaduje. „Gallirea je tady všude a taky nikde. Možná, že je i támhle!“ a s tím důležitě začala ukazovat nataženou tlapičkou někam za východní obzor. Směrem, odkud se Nina přihnala. „A možná i támhle,“ otočila se záhy, ale na to se zamračila, „když nad tím tak přemýšlím, tak tam NE. Tam rozhodně NE.“ Pak tlapku stáhla a spokojeně se na druhou vlčici zazubila. Následovala rychlá otočka a další: „Ahoj!“ Možná trochu hystericky křičela, ale to všechno bylo zapříčiněné tím nadšením, které se jí vařilo v žilách. „Já jsem Světluška a ty jsi jako Obloha když prší?“ Potřebovala nějakou asociaci, kterou by si s vlčicí spojila. Ale to se zatím úplně nedělo a proto se jen na Ninu podívala tím děsivě uhrančivým pohledem a s vyplazeným jazykem a hlavou mírně na stranu řekla: „občas vidím duchy! A chybí mí Ná-ram-ky a Pírko. Ale mám radši Náramky než pírko, protože dělají cink, cink, cink když Šedivák jde.“ S tím se krátce posadila, aby v cyklu nekonečného chaosu záhy vyskočila a začala si bez jediné myšlenky v hlavince honit ocas jako malé vlče.

|97| D16

Spokojeně se válela v trávě a nechávala po sobě kusy srsti slepené blátem. Takový lokální Jožin z bažin. Ale pořád vypadala více než optimisticky. Oháňka jí šermovala vzduchem jako kord toho nejlepšího z mušketýrů a ona si tak nějak falešně popěvovala neznámou melodii, aniž by jí hlavou prošla jediná starost. Smrděla jako skunk, byla špinavá a nesmírně spokojená, že je vlastně na světě a že je tak pěkně. A bylo ještě líp, když se k jejím uším doneslo znedaleka něčí poplašené „hej“. Zastříhala ušima a začala se rozhlížet, ale naštěstí si šedé vlčice všimla všas! Právě včas, aby vyskočila na všechny čtyři a s ocasem pyšně vyvěšeným ve vzduchu zaujala hravou pozici. Ta šedivá sice nevypadala úplně jako známá tvář, ale byla zjevěně ráda, že Světlušku vidí. A pihatá zase ráda viděla ji!
„Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj!“ volala na ní podobně nadšeně a k Niny pravděpodobnému překvapení, protože Světlušku nepřekvapilo nikdy nic, jí strčila čumák tak blízko k jejímu, až se jí vlastně dotkla. Táhla z ní ryba a vypadala otřesně, ale rozhodně ne nepřátelsky! Spíš roztomile zoufale. „Gallirea je a není a tohle je voda nevoda, kde se nedá létat. Možná tu jsou světélkující broučci! Nechceš zpívat? Světluška zpívala před chvilkou a pak zpívala. A plavací neplavec u řeky byl k jídlu a byly tam kytičky. Možná že kdyby vítr nebyl studený, mohla by tráva běžet!“ Mluvila rychle a šlapala si nadšením na jazyk. A dozajista nemohla zapomenout to největší moudro, které ji provázelo: „vědělas, že stromy neuhýbají?“ Zahučela cizince přímo do tváře, oči hrozivě vyvalené. Ona to nevěděla. Aspoň ještě před pár roky ne. Teď už byla moudřejší.

// řeka Mahtaë (jih) přes Medvědí jezírka

Celá oslizlá, rozčepýřená, smradlavá a na prvním místě spokojená se ocitla na místě, které si snad i matně pamatovala. Párkrát tu byla. Nedaleko odtud byl les s Mlhou a světýlky v kožíšku hnědé Maple. Zamrkala směrem, kterým Sarumen tušila (přirozeně proto spíš očima mžourala po Asgaaru) a pak, bez jediné myšlenky v hlavince, padla na bok, aby se pořádně vyválela v trávě. To jejímu otřesnému vzhledu příliš nepomohlo, ale aspoň trochu usušila mokrou srst.
Válela se několik dlouhých minut a chichotala se jako smyslů zbavená, dokud ji to nepřestalo bavit a prudce se neotočila na břicho. Pohled pak upnula někam do neznáma a upřeně tam zírala. Asi jako když kočka zírá do toho jednoho rohu a vy čekáte, jestli se tam objeví duch, nebo jestli jí jen přestala fungovat mozková buňka. U pihaté vlčice to zarušeně byla možnost B, pokud vůbec měla luxus té jedné buňky někde tam uvnitř. Oháňka jí ale vesele kmitala za zadkem a spokojeně se culila na svět kolem sebe. Takové kapesní sluníčko!

// lesík Topolů přes Rozkvetlé louky

Uhasit žízeň v lese bylo Světlušky prvním úkolem. A chopila se pořádně, protože když její quest skončil, měla vodu nejen v žaludku, ale i taky všude jinde. Třeba na zadku, za ušima. Nebylo to dvakrát moc příjemné, ale pozdě plakat nad mokrým kožíškem. Hlavně když se několikrát rozhodla z řeky vystoupit, aby vzápětí zase mlátila tlapou do lesklé hladiny jinde. Nakonec ale celá rozechvělá zimou a ještě v horším stavu než prve zamířila podél břehu na jih, protože ji přivábila vůně zdechlé ryby. Štěstí v neštěstí, jak se tak probírala blátem, které tu nechala velká voda. Tlapky měla úplně hnědé, stejně jako půlku obličeje, na kterém bláto v několika šmouhách postupně schnulo. V jedné louži pak našla takovou oslizlou čudlu, kterou schroupala k snídani. Táhla z ní teda rybina, byla celá špinavá a kožich měla mokrý a roztřepený. Navíc z ní po dlouhé zimě trčely kosti snad do všech stran. No prostě krasavice!
Světlušce ale nic z toho nevadilo. Vesele si broukala a promenádovala se blátem po břehu dál. Hravě si v něm čvachtala a dokonce se přes naplavené smetí dokázala dostat na druhou stranu. Očka jí svítila nadšením, když pak našla obzvláště mazlavý jíl v jedné jámě mezi kameny a suchými větvemi, co sem přinesl proud. Nakonec ji ale přeci jen odvábil od vody nějaký čmelák nebo něco. Jeden z prvních. Hopkala za ním jak pominutá dokud ho úplně neztratila z dohledu.

// Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Na obličeji jí polechtalo světlo. Nebyly to přímo hřejivé sluneční paprsky, nebylo to takové to hřejivé cosi. Ale bylo to příjemné a donutilo to zesláblou vlčici otevřít oči. Obloha nad ní byla ocelově šedivá a snášely se z ní ojedinělé sněhové vločky, které zase pomalu tály, sotva se dotkly země. Pihovatá hlava se odlepila z trávy a zamžourala do šedého rána kolem. Byl podzim? Nebylo bylo jaro.
„Pozdjaro!“ Světluška v tom měla naprosto jasno a nehledě na svou zesláblou tělesnou schránku vyskočila na všechny čtyři. Kožich měla po dlouhém odpočinku úplně oškubaný a zažmoulaný a čuměly z něj chomáče neupravené a zacuchané srsti. Oklepala se, což některé uvolnilo úplně, valnou většinu to jen víc rozhodilo. Ale Světlušce to nevadilo. Jí nevadilo skoro vůbec nic. Spokojeně zamlaskala, poskočila a hopkavým krokem si to namířila někam do neznáma. Cíl mít nemusela. A asi ani nikdy neměla. Těch pět jmen leželo někde hluboko v její paměti mělo ještě nějakou chvilku spát. Takhle se alespoň mohla soustředit na krásy začínajícího jara, které ji měly brzy obklopit. Na cestu se ta vydala v optimistické náladě a s melodií na rtech, která byla značně falešná. Ale tak co už.

// řeka Mahtaë (jih) přes Rozkvetlé louky

Světluška ležela na břiše a zlaté zraky klopila směrem k vlčici, která jí ještě před chvilkou přišla zadumaná. Ale copak se stalo, že najednou zadumaná nebyla a zlobila se. Vypadala celá rozzlobená. Světluška se instinktivně přikrčila a skrze sklopená víčka tmavé společnici zdvihala velmi bezradný pohled. Udělala snad něco špatně? Natáhla k ní tlapku a jako zničené štěně se snažila prosit o odpuštění, aniž by znala svůj hřích. Naprázdno polkla, zatímco k jejím uším doléhaly otázky ohledně jejího snu, ohledně Sheyi, která v něm byla. Proč Sheya chodila do cizích snů, aby vyprávěla o Světlušce? Šterbinky víček jemně objímající zlaté duhovky se pevně sevřely a možná se mezi nimi i něco zalesklo. Nechápavá a natvrdlá vlčice v té tmě na jejich pozadí ale viděla příběh, který dávno znala. Pětice vlčat a zmatená, vystrašená a hladová vlčice s nimi. Tu vlčici neznala, i když k ní občas promlouvala – to bylo asi všechno, co o ní věděla. Měla zlatý kožich a vlčatům vlastně byla docela podobná. Byla to jejich máma? Jak asi vypadal Světlušky máma? Nepamatovala si jí a najednou si přála u té cizinky být zase přitulená. Protože každý měl mámu. To byl zákon přírody. Ze své vize se probrala ve chvíli, kdy se vlčice ptala na Sheyi rodinu. Zmateně zamrkala.
„Sheya má rodinu. Každý máme rodinu. Je tam Sheya a Rayster a Reeve a Taenaran a taky Taena. A je tam Antheia,“ vyklopila ze sebe v záchvěvu strachu, který vyvolala Cynthia nedopatřením. Nebo dopatřením? Je těžké jednat s prosťáčky a zkoušet se od nich něco dozvědět. „Já jsem Světluška. Světluška tam nebyla. Byla tam vlčice a tma a stíny a zima. A modré světlo. Stromy neuhýbají a větvě chtějí jíst a tak se sápou po té noře. A někde tam zpívá voda.“

Světluška stále ležela Cinkrlátku u nohou a nevypadalo to, že by se plánovala zvedat. Přeci jen když jí ležela u bílých tlapiček, nemohla si přece ta vlčice myslet, že by třeba chtěla utéct, ne? Mohla si tak vysloužit alespoň ždibec lepší zacházení, ne? Na svých cestách potkala spousty vlků – dobrých i zlých. A třebaže si moc nepamatovala jejich tváře a jména, pamatovala si, co všichni chtěli. I když tahle byla asi jiná. Místo hloupého slouhy a šaška ji zajímaly Světluščiny sny. Moc to asi nechápala, když zmatená vlčice máchala tlapkama ve vzduchu ve snaze naznačit, jak moc malá nebo velká Sheya v těch zmatených snech byla, ale neprotestovala. Zlatonka se jí bála, ale zatím nedostala ani jednu ránu!
„Jooo, takhle veliko-malá,“ protáhla nakonec, když znovu zdůraznila že míra mezi jejíma nohama opravdu má být velikost tázaného vlčete. Málem si ji vybavovala. Zlatá očka ve zlaté tváři, která je tak zatraceně podobná tváři Světlušky. Jen jedno bylo jasné: Sheya i její sourozenci byli krásnější než jejich krkavčí matka. To měli všichni po otci. Dlouhonozí, hezcí. Antheia svého času nebyla ošklivá, ale mezi vlčicemi byly určitě krásnější. Teď z její průměrnosti zbyla jen pomatená roztomilost a bezbrannost, která dokázala lámat srdce měkkých vlků. Cinkrlátko ale byla drsná a na Světlušku plazící se jí u tlapek moc nedala. Alespoň že se zmíněná konečně převalila na břicho, aby na tmavou vlčici líp viděla v průběhu rozhovoru. Se zakloněnou hlavou se jí občas zatmívalo před očima a jindy viděla jen trávu. Zamrkala a nablble se usmála:
„ahoj!“ Hlásila poslušně a znovu máchala oháňkou, zatímco mrkala těma ohromnýma zlatýma očima. Zase viděla Cynthii poprvé. Pihy jí na tváři v ranním světle svítily. Nevěděla, proč tu je s cizinkou a tak čekala, jestli se něco bude dít. Ptala se po nějakém Rayterovi. Světluška se opravdu zmateně rozhlédla. „Rayster tady přeci není. Jen Světluška a neuhýbající stromy. A ta co pokládá otázky.“ Navzdory prázdnotě její otázky se však daly věci v jejím podvědomí do pohybu. Vír jmen. Rayster, Sheya, Reeve, Taenaran, Taena. Všechna tam ještě někdy byla.

// Rozkvetlé louky

Ploužila se za rázujícím Cinkrlátkem jako stín a sem tam trochu moc valila oči, jak se bála. Možná hledala po okolí nějakou možnou pomocnou tlapku, jenže marná sláva. Nikde nikdo nebyl a beztak se bála tolik, že by zapomenula křičet o pomoc. Hlas by jí zadrhnul v krku a nic by se nezměnilo. Zatím se tedy brodila po kolena v kvítí a alespoň sem tam k těm nejhezčím kytičkám přivoněla, aby ale rázem popoběhla. Musela následovat Cynthii, určitě by se zlobila ještě víc, kdyby zaostávala. Možná byla na místě otázka, proč Světluška ještě nezapomenula na Cynthii a její rozčílení. Proč prostě nebyla tak roztržitá, jako vždycky? Možná to bylo úzkostí, kterou v ní tmavá vlčice vyvolávala. Dobře si uvědomovala, jaké by ji mohlo potkat neštěstí, kdyby zřejmě nespolupracovala. Anebo to bylo něco, či snad někdo, v ní, co se snažilo konečně pomoci pravdě na povrchu. Pravdě, za kterou někdo zaplatil životem a druhý zase rozumem. Někdo bojoval za pravdu, kterou ani Světluška celou neznala. Ale Antheia tam uvnitř ano a užírala se pro ni. Nekonečné peklo v těle blázna.
„Stromy neuhýbají?“ zkusila tiše brouknout směrem k Cynthii, ale žádné ujištění neočekávala. Spíš možná nepochopení, které bylo docela samozřejmé. Jindy veselá vlčice se tedy s hlavou skloněnou vlekla druhé v patách i mezi stromy, na které se pokoušela dávat dost dobrý pozor. Jendou ale přeci jen rypákem přímo napálila do mladého topolu, který se jí připletl pod nohy, zatímco zlatý pohled sledoval jeho staršího bratra.
„Au,“ kníkla zničeně, zatímco si třela nos. Ani to ji ovšem nezdrželo na moc dlouho. Přidala do kroku a byla ráda, když Cinkrlátko konečně zastavilo pod jedním ze stromů. Zastavila proti němu a podřízeně si jí lehla k nohám, jako věrný pes, který ale chytil stopu a nešel dlouhou dobu přivolat. Div se Cynthii po tlapkách neplazila, ocásek jí bojácně kmital ze strany na stranu. Při další otázce ale přestal. Zlatá se musela zamyslet.
„Hory a stromy a řeka a malá, malá, maličká temná škvíra. Cikády zpívají a někdo taky zpíval a byla tma a tma víc. A Sheya je… je…,“ přemýšlela, aby nakonec vztáhla tlapky k obloze a mezi nimi ukázala nějakou velikost. Vlče. Svým zmateným způsobem se pokoušela přemýšlet. „A byla tam i Taena a někde daleko předaleko Agape.“ Jména k ní přicházela s trochu podivným stínem strachu, který ji teď přeletěl přes tvář. Ležela na zádech a na Cynthii koukala tím pádem vzhůru nohama. Kdyby je někdo míjel, možná by vypadaly jako kamarádky. Ale se Světluškou se něco dělo. Uvnitř vzpomínala a mračila se, když některé ty obrazy viděla. Moc je nechápala.

Světlušku ten zrádný dotaz na cizinku ničící její noci a podvědomí vykolejil pořádně. Úplně zmlkla a jen tiše sledovala vlčici před sebou, která vypadala docela nepřátelsky. Proč si toho nevšimla dřív. A udělala něco, o čem nevěděla? Podvědomě se přikrčila a stáhla uši k týlu, takže se před Cynthií v celé plné výšce zdála maličká a zranitelná, jak k ní tak upírala zlaté zraky. Způsob mluvy té tmavé dámy byl povýšený a nutil zlatou vlčici ji vnímat jako autoritu. Další známkou submisivního chování byl Světluščin ocas stažený mezi její stehna, zatímco se jí tlapky lehce chvěly. Proč její sny tu vlčici tak zajímaly? Nebyly sny a vzpomínky jen soukromou záležitostí? Chtěla něco žbleptnout, ale hlas se jí zadrhnul v hrdle. Zkusila to znovu o několik chvilek později.
„Občas se mi o Sheye zdá,“ přiznala popravdě. „Myslím.“ To byla taky pravda. Byly momenty, kdy si svůj úděl pamatovala momenty, kdy se to peklo minulých let vytratilo v blahé nevědomosti bláznovství. Byly dny, kdy si pamatovala všech těch pět jmen a pak byly dny, kdy si nepamatovala nic. Ani sebe samotnou. Rovnováha mezi těmi stavy nebyla. Vlčice to nedokázala ovlivnit a její paměť tak fungovala zcela nahodile. Možná na základě podivných a zcela neurčitých asociacích, které otvíraly slepé uličky její mysli, jenž fungovala jako labyrint z Turnaje tří kouzelníků. Nahodile se měnící a stále na pochodu. A podobně jako její mysl, dala se do pohybu i Světluška, když přišel zcela jasný příkaz. Netroufnula si Cinkrlátko neuposlechnout, protože byla přísná a děsivá. Bála se? Ano. S každým krokem se jí chvěla kolena a když zrovna Cynthie naklonila hlavu jejím směrem, instinktivně se přikrčila víc. Kam to zase vlezla?

// lesík Topolů

Světluška byla pořád tak trochu na pomezí on a off stavů. Rychlost oscilace mezi nimi byla nahodilá a občas to nikomu neusnadňovala, když ho třikrát za sebou pozdravila jen protože už nevěděla, že se spolu právě bavili. Taková prostě byla. Krátkodobá paměť jí moc nesloužila a dlouhodobá se spojovala vždy náhodně na základě různých podnětů. Možná, že kdyby mohla vyprávět svůj příběh, asi by se nad ní někomu i zželelo. Ale ona nemohla a sama si z něj pamatovala jen nepřesné útržky: někdy víc a někdy míň. Ale kdoví proč byla zrovna teď docela duchem přítomna. Tedy – alespoň dávala pozor na to, co jí Cynthie povídá. Cynthie, která se měla nadále jmenovat Cinkrlátko, protože to se docela dobře pamatovalo. Na rozdíl od toho zpropadeného jména. Zamlaskala a máchla spokojeně ocasem, zatímco seděla před vlčicií a upírala k ní nadšený pohled. Jako by snad čekala, až rozhodně, co budou dělat dál.
„Na-zdar!“ zopakovala nadšeně a se zářivým úsměvem, které v tom poli rozkvetlých květin vypadal opravdu docela kouzelně Kdyby Světluška nebyla úplně blbá, byla by fakt docela pohledná a krásná. To nadšení z jejího pohledu ale rázem vyprchalo, když Cinkrlátko promluvila znovu. Světlušky zorničky se zúžily a něco uvnitř ní při zvuku toho. jména z cizích úst seplo. Častokrát ho slýchávala ve svých snech i myšlenkách. Ale takhle znělo příšerně reálně. Pohled náhle upřela přímo do fialových očí a překvapeně zamrkala. „A ty znáš Sheyu?“ Opravdové překvapení nebylo možné popírat. Ale taky z něj nebylo moc možné vyčíst.

Světlušku trochu hlodalo svědomí, že na tu tmavou vlčici tak bafla. Pokorně sklopila pohled, jako by byla neposlušným vlčetem, které právě čelí hněvu vlastní matky. Tmavá vyskočila na všechny čtyři tlapky a něco remcala, takže květinový žralok se bořil víc a víc do kvítí, až mu opravdu koukal jen čumák a zlatá očka, která na Cyntihii provinile mrkala. To provinění se ale rázem rozplynulo, když měla k čemu se vyjádřit. Z květů se vynořila vysoko vztyčená oháňka, která zavlála ve vzduchu jako vlajka na pirátské lodi: „jsem pozemní žralok!“ Jasný a zcela neprůstřelný argument, proč byla zlatonka na tom zcela správném místě. „Květinový žralok by se ve vodě utopil, nebo by ho vzala voda pryč a pryč a pryč a pak pa.“ Začátek věty byl klidný, ale eskaloval v podivně poplašeném tónu, jako by snad tmavá vlčice světlejší přímo vyhrožovala. Zavrtěla hlavou a nepřítomně chňapla po nejbližší pampelišce, které uňafla hlavu, kterou pak spořádala. Čenich z toho měla lehce žlutý. Z toho a taky z faktu, že se brodila ponořená v květinách. Rozhlédla se, vzhlédla a její oči padly na Cynthii, která stále ještě stála před ní. Usmála se tak široce, jak jen to dokázala: „ahoj!“ Hlasitým pokřikem přivítala nově příchozí a znovu zamáchala oháňkou. Už nezůstávala přikrčená. Tentokrát se postavila a nakročila si s úsměvem blíž k vlčici, která pro ni měla zajímavou otázku. Zahihňala se a očka se jí zatřpytila.
„Světluška jsem zač! Co zač jsi ty?“ Její nevinnost a hloupacatost byla do očí bijící. Nadšeně čekala na odpověď své společnice a s výjimečným zájmem pozorovala to zajímavé Cinkrlátko, které se jí plácalo kolem krku.

// řeka Mahtaë (jih)

Nožky zlatou vlčici pálily, jak pospíchala od řeky směrem k rozkvetlé louce. Normálně by ji vábila: chtěla by vidět všechna ta kvítka a motýle a brouky a včeličky a čmeláky! Jenže teď ji pod krkem jímala panika a ona pospíchala napříč loukou zcela smyslů zbavená, vyděšená vzpomínkou, kterou si už moc dobře nepamatovala. Zůstal jen pocit tíživé viny a podivný strach o něco. Až když už měla jazyk na vestě a tlapky doopravdy v jednom ohni, troufla si zastavit a ohlédnout se. Jaké bylo její překvapení, že ji nikdo nepronásledoval! Vesele zavýskla a poskočila si, než se svalila na bok do nějakého modrého kvítí, které sladce vonělo. Moci tak řešit problémy, jako tahle broukyně!
I ona se docela dlouho válela v trávě a trvalo jí, než se rozhodla zvednout na všechny čtyři, trochu se protáhnout a vydat se dál na neznámou cestu. Věc se však měla tak, že na svou výpravu pomalu zapomínala. Místo další túry se proto ponořila rypákem napřed do kvítí a jako květinový žralok brouzdala tyhle voňavé vody. A jako správný žralok, i ona záhy nalezla kořist. Přikrčená v trávě se podle usmívala, když sledovala tmavou vlčici nedaleko před sebou. Přes květiny jí nebylo skoro vidět. Jen očka jí z té záplavy barev koukala. Bohužel jak se záhy ukázalo, Světluška nebyla jen zatraceně špatný lovec, ale taky velmi špatný žralok.
„Promiň! Já tě nechtěla zblajznout,“ zavolala náhle na tmavou vlčici. „Nemusíš se bát. Jenom si na žraloka hraju!“ Chudák její společnice, tak prahnoucí po decentní společnosti, mohla vidět jen hlavu v roští asi deset metrů od ní a ohromné a zářivě zlaté duhovky v ustarané tváři tohoto lovce amatéra.

// Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Tlapky ji zavedly až k vodě, kde hltavě uhasila žízeň. Žvatlala při tom něco o zpívání, ale nenechala se svým monologem moc vyrušit od činnosti. Bylo to zvláštní: chvilku pila, chvilku promlouvala k vodě v říčním korytu a jindy si povšimla svého odrazu, který pak radostně vítala s oháňkou vztyčenou vzhůru. Packy měla rázem mokré, ale alespoň vodě předala zbytky jarní špíny, kterou na sebe nabalila při šlofíku na Mýtině. Zbytky jehličí a trav si vzaly vlnky a teď pokojně odplouvaly na své krátké pouti k oceánu. Ani si jich nevšimla, protože zrovna z pod vodní hladiny tahala zuby kámen a zajíkala se vodou, která jí sahala až pod dolní víčka. Byla to ovšem náramná legrace. Hihňala se jako malé vlče. Vlče… Ta vzpomínka se vybavila odnikud. Upustila kámen a zůstala stát na břehu vodní hladiny, která svižně plynula kolem. Ale nebyla náhle u Mahtaë – tohle byla divočejší a silnější řeka, která sebou po zimě odnášela vodu z hor. Nebyla u té řeky sama, ale za Života samého si nemohla vzpomenout, kdo to s ní byl. Vzpomínka to byla nepříjemně živá a dotěrná – cítila, jak jí pod hustým kožíškem projíždějí hadi z ledu. Zachvěla se a poplašeně se dala do běhu. Přebrodila řeku a s ocasem staženým mezi zadní pokračovala do kopce. Hlavně ať je ta věc pryč!

// Rozkvetlé louky

// Kopretinová louka přes Esíčka

Tím slunným ránem si to ťapala po samém středu Gallirei a usmívala se na okolí. Z dálky musela vypadat jako někdo velmi zaujatý – někdo, kdo má zcela jasný cíl. Její krok byl výjimečně jistý a rychlý, takže by se možná dalo říct, že zároveň pospíchá. Pravdou ovšem bylo, že ji tlapky vedly zcela náhodnou cestou a v hlavě měla tak zatraceně prázdno, jako kdykoliv před tím. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí. Pokračovala proto v cestě bez vyrušení jiným poutníkem, který by snad řekl: „slečno! S tak dutou palicí vůbec nemůžete chodit bez dozoru!“
Zhruba v půli planiny se krátce zarazila. Zkřížila cestu, kterou po sobě zanechalo drobné vlčecí tělíčko. Začenichala a přiblížila se k pěšince, kterou po sobě drobek zanechal. Možná to mohli být oni?
„Ale kdo jsou oni? Oni nejsou nikdo. Světluška je někdo a je tu hezká travička, bzz, bzz.“ Minimálně zlatá v tom měla jasno: tohle nebyla stopa, na kterou si občas vzpomenula. Nehezky zapáchala a vůbec… Nějak jí to celé nesedělo. Raději se krátce posadila a s jistým zájmem sledovala kvetoucí pampelišky, které obletovaly pilné včeličky. „Bzz, bzz!“ bzučela s nimi a častokrát se naklonila až přímo ke květině, aby malého broučka mohla sledovat. I to ji však záhy omrzelo a tak práskla do koní a přidala. Ještě toho neviděla hodně a den byl v plenkách!

// Mahtae Jih přes Medvědí jezírka

// Mýtina přes Sarumenský hvozd

Propletla se hbitě mezi stromy a už si to suverénně štrádovala do neznáma. Věděla, že nemá cíl. Z nějaké hlubší pohnutky se však na okraji lesa zastavila a opravdu soustředěně nasála jeho vůni. Byla specifická a nutila ji k úsměvu. Tak nějak už pochopila, že tady ji znají a že tady je jídlo. Pravděpodobně na ní někde hluboko uvnitř vřískalo její staré já, protože jinak by se taky mohlo stát, že by na Sarumenský hvozd znovu zapomenula. A to by ji mohlo vlastně stát i život. Nezdržela se však dlouho. Pach toho místa si snad pamatovala a v případě nutnosti by ho dokázala najít. Teprve čas ukáže, jestli bude v té snaze úspěšná.
Les nechala za zády a zamířila si to po louce někam, kde to neznala. Po kraji se potulovala dlouho, ale jelikož si nic moc nedokázala zapamatovat, bylo to pro ní stále jedno velké poprvé. Chvilku obdivovala kvítí na louce, než nasměrovala své kroky novým směrem, který docela dobře znala. Nemířila ale za ničím specifickým. Něco si pro sebe brblala a víc ke štěstí nepotřebovala. Žaludek měla plný, byla odpočatá a ráno dělalo předzvěst zcela krásnému dni.

// Středozemní pláň přes Esíčka