Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červend | 3 | Rolo

Světluška zrovna vesele tvořila novou várku bublinek, zlatá kukadla upřená na nového vlka. Měl jenom jedno oko a jedno ucho. Teda uši měl teoreticky obě, ale… neměl. Světlušku to ale nijak neodradilo, hlavně když se bez ptaní pustil do bublání nosem pod vodní hladinou. Div jí brada nepadla k zemi. Vyvalila očička a zůstala na něj chvilku trochu nevěřícně koukat, než vyskočila na tlapky, aby dohopkala až k němu a mohla to dílo sledovat na vlastní oči. Vůbec ji netížilo počasí. Plácla sebou zase do vody a na mělčině sledovala, jak Jednoočko Jednouško funí pod hladinou. Nahlas se zasmála a hravě před sebe plácla tlapičkou do vody, zlatá očka na vrch hlavy. Obličej jí krom hvězdičky a pih teď zdobily i kapky vody, které na zlaté srsti ulpěly a házely kontrastní stříbrné odlesky.
„Páni,“ vydechla docela soustředěná, „jde ti to snad ještě líp než Světlušce!“ Doslova očarovaná Rolandovým umem k němu vzhlédla se zase pootevřenou tlamičkou, fousky rozježené do všech stran. Přátelsky se zazubila. Vůbec jí nevadilo, že našla takového talenta!

Červen | 2 | Roland

Světluška a rybaření. Něco, co nešlo moc dohromady. Ostatně… Světluška nešla dohromady prakticky s žádnou smysluplnou činností, když na to došlo. Plácala se na mělčině a pokoušela se vařit z vody, ze které vyplašila všechny ryby široko daleko. Ale jí to alespoň bavilo a plácala se tam tak dlouho, že z toho až byla docela unavená. A tak sebou plácla na břeh. Přímo do vody. A zarazila čeníšek pod hladinu a vydechovala bublinky tak dlouho, dokud v sobě vůbec měla nějký vzduch, po kterém pak lapala, aby se celý cyklus opakoval. Příchodem někoho dalšího se chvilku nenechala odradit, než se na hnědého vlka zhruba stejné velikosti konečně odívala. Z frňáku jí kapaly kapky a kdyby tam byla i nudle, jak vší silou bublala, jeden by se vůbec nedivil. Vesele se na něj zazubila a zvedla střapatou oháňku jako prapor do vzduchu.
„Chceš se přidat?“ navrhla mu. Všude kolem ní zářila sluníčková–nebo snad světlušková?–aura. Culila se jako měsíček na hnoji, když za ustavičného očního kontaktu zase zabořila nos do vodní hladiny, aby bublala.

Květen – Rolo

Světluška byla docela spokojená, když se ocitla u jezera. Pozorovat ji z dálky, jeden by si mohl myslet, že je to jen přerostlé vlče. Plácala se na mělčině a neúspěšně lovila ryby, na tváři opravdu široký úsměv a oháňku zdviženou vysoko do vzduchu. Když teď bylo teplo, nevadilo jí, že má kožíšek docela promočený. Svět byl v míru a harmonii a jediné co jí trochu překáželo, že má žaludek pořád prázdný a ryby ne a ne jí přímo skočit to tlamičky. Jednou to opravdu zkoušela. Stála tam a tlamu těsně nad vodou doširoka otevřenou, oči pevně upnuté na vodní hladinu, která se leskla pod jemným dotekem měsíčního světla stříbrně leskla. Rušilo ji jen pravidelné odkapávání kapek z krémového kožíšku, který byl v tuhle chvíli už docela promočený. Alespoň že její trpělivost byla stále přítomna. To pro Světlušku nebylo docela přirozené. Ale možná už jen šilhala hlady a chtěla prostě něco dobrého k jídlu.

// řeka Tenebrae

Světluška si vykračovala jako nadšený zlatý retrívr na procházce se svým páníčkem, který ještě netuší že mu pes brzo zatáhne za vodítko a protáhne ho močálem, křovím, přes tři kravíny a zastaví až v prasečáku po břicho v bahně a ostatních věcech, co na takové místo náleží. Tlapička natahovala vesele před sebe a pokojně se culila, oháňku jako praporek vysoko ve vzduch a mladého vlčka za zády. Otočila se na něj přes rameno po tom, co se dostali na druhý břeh Tenebrae.
„S tebou je taky sranda, Džerrryyy,“ zasmála se a protáhla tak poslední část jeho jména, až to zadrnčelo. I v té tmě docela zářila a dva jantary, které měla místo očí, nadšením úplně žhnuly. Nebylo divu, že jí to jméno někdo dal. Ona opravdu úplně zářila. Když pak ocenil její jméno lovce světlušek, opravdu hrdě se vyprsila a čumák zvedla vysoko k temné obloze: „lovec světlušek musí mít matoucí jméno, aby se ho Světlušky nebály!“ V její hlavě to dávalo smysl, ale jí přišlo podobně smysluplné se po hlavě zase vrhnout mezi další kvítí. Tohle bylo jiné a zvláštně vonělo! Úplně bezvadně. Zahučela do něj přímo po hlavě a Jerry mohl jen vidět jak se tenhle kaskadérský kousek proměnil v kotrmelec, když mezi fialovými květy na chvilku vylétly k nebi nohy.
„Haaaahahaa,“ smála se vlčice nahlas. Což nebylo nijak podivné! „Světýlka, světýlka!“ opakovala nadšeně po svém mladém společníkovi, zatímco poukazovala na hvězdy na obloze, jak se pokoušela zvednou na nohy.

Když Světluška přestala skotačit, zastavila těsně u vlka jménem Jerry a naklonila se blízko k jeho obličeji. Skoro by se až mohla dotknout jeho nosu.
„Hihihi, cink,“ vyfoukla spíše přes nozdry než přes hlasivky, takže to tak naprázdno hlesla do éteru. „Jakou věc si neměl?“ opáčila pak naprosto zmateně a hlavičku naklopila ke straně. Zapomenula, že se mladíka na cokoliv ptala a teď tápala podobně, jako v ten moment on sám. Oháňka se jí ovšem nezastavovala a pořád jí vesele plácala ve vzduchu. Prudce se otočila a chvilku tou oháňkou pak šedého plácala přes čenich, než se smíchem poskočila znovu vpřed.
„Světlušky v kožichu?“ opakovala spokojeně, otočená zády k němu a pohled upřený někam k obloze, která se pomalu ukládala ke spánku. „Můžeme je zkusit objevit!“ Pořád se neotáčela. „Světlušky určitě budou mít rády Světlušku. Já jsem Světluška. Světluška, Světluška, Světluška!“ U toho se pořád vesele smála a spokojeně mrkala někam do neznáma. Jerry neměl nic. Ani věc a ani světlušky v barevném kožíšku. Vlčice se oklepala až z ní vyletělo chmýří a s oháňkou zdviženou jako praporem si to namířila do neznáma.
„Světluška a Jerry na cestě za věcí nebo ztracenými světluškami!“ Jo, to znělo definitině jako recept na průšvih. Ale vlčice si to promašírovala kolem mladíka a spokojeně do něj dloubla čeníškem. „Deme!“

// Elysejská pole

Kdyby si ten cizák šlápnul na kohokoliv jiného, možná by mu ten cizák utrhal tlapičky jednu po druhé. Jenže ten vlk, který měl barevný kožíšek si tlapky otíral o kožíšek Světlušce, která k němu hlavu okamžitě zvedla s širokým úsměvem na líci. Její zdánlivě posmutnělé rozpoložení bylo prakticky hned ta tam! Žlutá očka zaplála a neřízená střela vyskočila na nohy. Když byla vlčice sama, měly ty myšlenky čas se prodírat na povrch. A když sama nebyla, nebyl na ně čas! Oháňku měla okamžitě v pozoru a hned s ní vesele plácala ze strany na stranu, až z ní lítal prach a pyl.
„Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj!“ Zahalekala docela spokojeně. Kdyby na to měla ruce, asi by vlčkovi s modrým kožíškem hned mávala. Neměl na sobě ale žádnou věcičku, kterou nosívali ostatní věci. Zarazilo ji to a hlavu zvědavě naklonila ke straně. „Neztratil si tu věc?“ ptala se hned, jako by se někdy viděli a jako by snad vlček mohl vědět, co přesně myslí. Ne že by to věděla ona. Jeho otázky ani moc nezaregistrovala, dokud se sama neotočila (docela bezdůvodně) na místě. No vážně. Byla jako pes, který je rád že vidí člověka zase. Jenže Světluška takhle vítala všechny. Což už! I takové věci se dějí a jí to nevadilo. Jestli okolí, to už bylo na pováženou. Každopádně! Ta otořka jí připomenula, že vlk mluvil o trávě.
„Tráva tu je! Ahoj! A je vysoká!“ Okamžitě skočila o kus vedle a „zmizela“ mezi stébly, aby pak vždy mohla přeskočit někam jinam, vykouknout a zakřičet „ahoj!“ Chmury byly pryč. „Máš taky světlušky v kožíčku? Maple má světlušky v kožíšku a svítí, když má radost. Nebo když mají ty světlušky radost? Hihi. Nevím.“

// Yeah, vítej v chaotickém pekle.

// Sarumenský hvozd

Cesta vlčici nezavedla nikam daleko. Zastavila prakticky na hranici lesa a zůstala tam. Na pomezí dvou živlů: země a vody. Někde hluboko v jejím nitru se něco vzpouzelo. Snad temná a velmi vzdálená vzpomínka na les za zády a řeku u tlapek. Ale tenkrát byla zima. Na Světlušku byla teď vlčice docela klidná. Těžko usuzovat důvod. Neměla žízeň ani hlad a přeci cítila podivné nutkání něco dělat. Možná měla zůstat v lese a věnovat se všem těm vlkům tam?
„Cink, cink,“ hlesla trochu smutně a světlou tlapičkou nakopla kámen, který jí ležel u tlapek. Voda plynula svým korytem a vlčice nechávala podobným způsobem čas plynout kolem sebe, zatímco ty zadusané vzpomínky se pomalu rozbíhaly. Viděla tváře a vlčata a všechno to moc nedávalo smysl, takže raději pevně sevřela oční víčka a s kňučením si tiše opakovala „jdi pryč, jdi pryč.“ Bylo to na ty ošklivé sny a příšery, co se jí zase jednou sápaly po tlapkách. Ale tady byla v bezpečí, ne? Vydechla práskla sebou do trávy. Jeden by si znovu troufal hádat, že je úplně normální. Jaká škoda, že Antheia byla pořád uvězněná tam hluboko pod povrchem a zbyla jen popletená Světluška, stopa po vlčici, která tohle tělo kdysi obývala.

Světluška tak nějak vypla a na Tonrese docela zapomenula. Což se dělo docela normálně a nemusel se na ní kvůli tomu zlobit. Alespoň že v hlavině ho měla uloženého! Medvěd s Pařezem na hlavě? To by ani Světluška nezapomenula! Ale protože už opravdu potřebovala zpívat, doplácala se nějakou shodou okolností k potůčku, který Sarumenem protékal a kde se snad naposledy viděli s Šedivákem a Náramky. Vzpomenula si? Možná na chvilku. Když se totiž skláněla k vodě, broukla si pod vousky tiché „cink, cink.“ Ale pak byla ticho a hltavě pila, dokud neměla žaludek jako rybník a dokud nebyla žízeň potichu.
„Ahhhhh,“ vyfoukla spokojeně a tvářila se v tu chvilku docela normálně. Možná, že jak tak stála uprostřed tmavého lesa a koukala do dálky, probudila se v ní někde hluboko na chvilku i Anthea. Její mysl byla klidná a tichá. Voda jí v drobných kapkách stékala po bradě v drobných lesklých kapičkách připomínajících korálky. Ale ta chvilka skončila tak nečekaně, jako i začala. Vlčice poskočila z místa, zahihňala se a pak se houpavou chůzí vydala kolem lesa, který jednou také žil. Na malou chvilku, když míjela z dálky to shromáždění, se možná i chtěla přidat. Všichni se společně bavili a vypadali spokojeně a smečka žila. Ale něco uvnitř ji zarazilo a s tichostí se raději vydala po osamělé stezce kousek z lesa. Nevěděla proč.

// řeka Tebebrae

Tak na klobouk, vážení vzdělaní, byla Světluška na mou duši krátká. “Klobouk?” zopakovala po Medvědovi s Pařezem na hlavě s hlavou nakloněnou ke straně. Neměla tušení, co takový klobouk je. Bylo klobouk něčí jméno? Ne, že by si ho Světluška dokázala zapamatovat, i když ji na moment trápilo, že by třeba mohla pařez urazit (opravdu na moment, dřív to totiž zase zapomenula). Ale tomu druhému, tomu moc dobře rozuměla. Hned se začala vesele kroutit a rozpačitě ošívat, jak ji ta nabídka potěšila. Někde mezi tím šlo rozpoznat kývání, ale ani na moment se neuklidnila dosti na to, aby jí mohl být pařez doopravdy naražen na řípu. O medvědovi si pak Medvěd mohl říkat co chtěl. Beztak jím už byl, protože jméno si natlouct do hlavy vlčice dokázala jen ve výjimečných případech. Tonres zatím vyvolený nebyl. A přitom taková škoda! Vykl jeho třídy, který pochopil, jak úžasné bylo její dobrodružství! Co jeden nadělá, nuž. Zkrátka škoda. Nakonec bylo stejně hlavní, že “pařez dělá cvak.” Vlčice přikývla s naprosto vážnou tváří a na chvilku znehybněla, aby bylo vidět, že dává pozor. Což dělala naprosto podvědomě, nic moc logiky se v tom hledat nedalo. Ale tak co už. Medvěd s Pařezem na hlavě se s tím zjevně pral docela srdnatě. Pihovatá se k němu záhy naklonila a šeptem pravila:
“Až bude teplo, můžu ti nevodu ukázat a můžeš v ní létat taky.” Vážná tvář. Oční kontakt. Vypadala, jak kdyby mi nabízela drogy. A co víc! Možná nabízela. Chudák vlk určitě neměl tušení, že její vzpomínky odkazují na koupačku v Ohnivém jezeře s Flynnem. “Byl to totiž ten nejvícnejúžasnějšínejdokonalejšínejepesrád-epes-epesrádnější zážitek pod sluncem.” Tonresi, buď rád že ta věta nebyla jedno slovo. To totiž umí taky.
“Pírka jsou vždy s Maple a ladí k těm světluškám co má Maple v kožíšku. Ty světlušky svítí, když má Maple radost. A náramky dělají cink, cink, cink. Hihi. Cink, cink.” Její pozornost ztratil u cinkání, kdy zabořila obličej do mechu a začala se hihňat jako smyslů zbavená.

Vlk s pařezem na hlavě, protože ano, vypadalo to spíš jako pařez než jako ořech, se tvářil docela sympaticky, což Světlušce imponovalo! Byla před ním rozpláclá na zemi a máchala chvostem ze strany na stranu, na tváři úsměv od ucha k uchu. Copak bylo na světě něco lepšího, než když bylo veselo? Roztomile máchla tlapičkou, jako by snad bylo vlče, které žadoní rodiče o trochu pozornosti.
“Oříšek,” přitakala. “Nebo spíš pařez. Vypadá to jako pařez. Víš, že stromy neuhýbají? Musíš uhýbat ty jim, jinak si dáš do nosu. Kedlubny. Hihihi.” Nebylo to vtipný. Asi. Ale ona se bavila a smála. Jí přišlo vtipných hodně věcí, což mohlo medvědovi s pařezem dojít. “Ty jsi medvěd?” Na chvilku zase nechala té výzvy ke hře a zmateně na vlka zamrkala. Mohl být docela medvěd. V její hlavně už to byl Medvěd s Pařezem na hlavě. “Vypadáš jako medvěd. Budeš hlídat Maple a Pírka? Je tu Pírko? Ráda bych si s ním pohrála. Nebo popovídala. Ale možná bych si první zazpívala,” na to konto zamlaskala. Cítila, že se jí jazyk lepí na patro. Možná chtěl vlk zpívat taky? Ale kdeže. Vlk dělal “cvak.” Zopakovala to s hlavou nakloněnou ke straně, než zase zaujala hravý postoj s praporkem místo oháňky. ”Co je to cvak? Dělá pařez cvak?” Rázem se otočila ke stromu, který jí byl nejblíž. Přistoupila k němu opravdu opatrně. Jako by se snad mohl sám od sebe pohnout a praštit jí. Trvalo to celé hned několik desítek vteřin, než udělala co chtěla: a tím bylo opření si hlavy o kmen jednoho ze sarumenských smrků. “CVAK!” zakřičela na něj, ale kmen byl přirozeně ticho. Poodstoupila, otočila se na podpatku a zavolala na Tondu znovu: “ahoj, ahoj, ahooooj! Já jsem Světluška, to je pravda a Světluška byla u nevody a létala v nevodě a potom moc nevím ale byla tam ryba a bláto a všuuuude byli šnečci.” Shrnula velmi stručně a zase si poskočila. Na žízeň zas na chvilku zapomenula, dokud se jí jazyk nepřilepil na patro a ona nezůstala překvapeně zírat. “Znáš Pírka a Náramky?” A na to se zmateně rozhlédla, než zase navázala s Medvědem oční kontakt: “Tady je jen jedna Světluška.”

Duben 1

Světluška byla docela spokojená. Žaludek měla plný a pokud šlo o stimuly vnějšího prostředí, líbily se jí. Procházela se lesem, to samo o sobě nebyla úplně náplň odpoledne (večera ale kdo to počítá, když je dlouho vidět), jakou by si představovala –moc stromů–, ale dost věcí tu vonělo a kvetlo a někde v dálce zpíval potůček. S těma ohromnýma zlatýma očima se motala po lese, vyhýbala se stromům a občas po nich hodila nedůvěřivým pohledem. To kdyby se třeba jeden z nich rozhodl skočit jí do cesty. Měla ale štěstí a zatím žádný takový nepotkala. Svou pozornost proto z větší části mohla obracet na to hezké jaro, které panovala všude kolem.
„Cink cink,“ broukala si pod fousky co druhý krok a máchala oháňkou jako praporkem, který jí vlál vysoko nad hlavou. K její naprosté spokojenosti chyběl někdo živý. Motýlek nebo Maple a Pírko nebo třeba ten vlk s pařezem na hlavě. „Hihihi,“ uculila se a vesele poskočila, aby jí cesta utíkala rychleji. Ale rychle se zase uklidnila! Něco tam uvnitř na ní křičelo, asi nějaké poplašné zařízení, že tady skákat nesmí. „No jo,“ broukla celá překvapená a zaskočená vlastním elánem! „Vždyť stromy neuhýbají!“

Tonres měl poznat krutou pravdu, ale to poznání rozhodně nemohlo být jednoduché! Světluška totiž z dálky vypadala docela normálně. Jistě: byla trochu rozcuchaná a v kožíšku jí sedělo nějaké roští, které posbírala při svém letu za motýlem, ale jinak? Proplétala se mezi jehličnany a působila docela roztomile. Zlatá očka plná záře, na tváři docela veselý úsměv a na rtech zase jednou melodii, která, třebaže docela falešná, byla zpěvná a propůjčovala ponurému a mlhavému okolí trochu té Světluščí radosti!
Když se za vlčicí objevil cizí vlk, nadskočila a zůstala na něj docela zaraženě koukat, třebaže čím déle koukala, tím víc se jí za zadkem lámala oháňka od boku k boku. Tím víc zářila ta jiskra v jejím oku!
“Páni!” vydechla docela normálně a prohlížela se vlka, skoro medvěda, jak jí vyseknul docela parádní poklonu! Ale její očka dávno nekoukala po živém objektu, který tu na ní vymýšlel slušnosti. Ha! Světluška měla oči jen pro to největší poznávací znamení, které kdy viděla! “Ahoj, ahoj, ahoj, pane se zaječíma ušima a oříškem na hlavě!” To zvolání bylo hlasité, vlčice ihned zaujala hravou pozici, bradu položenou v trávě a zadek tak vysoko, že by se mohl s Mt. Everestem poměřovat o titul nejvyšší hory světa! A na jeho vrcholku teď vlál zlatý praporek, ve kterém byla zacuchaná větvička.
“Ty musíš být kamarád Pírka,” oslovovala Světluška vesele klobouk, zatímco před Tondou hopkala ze strany na stranu ve snaze vyzvat ho ke hře. “Ahoj, ahoj, ahoj! A děláš taky Cink Cink jako Náramky? Znáš Náramky?” s tou poslední otázkou úplně zvážněla, postavila se docela rovně a upřeně se zahleděla hnědému do očí. Oči měla docela vyvalené a úsměv byl na chvilku ta tam. Uplynula ovšem sotva vteřina, dvě, než pihovatá vlčice propukla ve zvonivý smích. Podivný pach, co se nesl Sarumenským hvozdem a který by jí asi mohl připomenout těch pět jmen vlčice docela ignorovala. Vždyť jí nadšením z klobouku docela hučelo v uších!

// Liliový palouk

Světluška se v lese objevila tak nějak docela náhodou, ale to rozhodně nebylo na škodu! Mezi první stromy vletěla za motýlem a Oblohu nechala za sebou, ale motejl se jí přirozeně ztratil a na Oblohu zapomenula dřív, než jí došlo že je vůbec sama. Jako zajíc teď se vztyčenýma ušima rejdila po kraji lesa a spokojeně hopkala od stromu ke stromu. Chvilku paběrkovala tady, chvilku zase támhle, ale celkově jí zase jednou nedocházelo, že tu tolik vlků je právě z toho důvodu, že je již na smečkovém území. A naštěstí byla členkou téhle nemalé smečky taky! Což bylo asi jedinou omluvou pro to, že královna chaosu se zlatým kožíškem, která každý strom trochu pohoršeně obcházela, mířila spokojeně do samého středu lesa.
Vykračovala si, no, určitě ně jako Princezna obloha, i když pro ni to teď princeznovská chůze dozajista byla. Hopkala a vesele natahovala tlapky a nenechala se rozhodit vůbec ničím kolem sebe. Ani mlhou, která les zahalila snad ještě víc, než obvykle. Ale vůně jehličí vlčici dělala radost a tak se spokojeně smála a na formát slalomu si to neohroženě mířila mezi stromy, na rtech zase docela veselou písničku, občas jen tak zahulákala po větru: "je tu někdo?", ale úplně nezastavovala, aby čekala na odpověď. Buď si někdo najde ji, nebo záhy vleze na hrb ona někomu. Prostá logika.

// Středozemní pláň přes Ohnivé jezero

„Joo, Maple a Pírko!“ přikyvovala Světluška zcela spokojeně Obloze. Neměla páru co je nějaká Sarumenská smečka. Ale měla ráda Maple a Pírko a i ten podivný les, který občas celý spolkla mlha. Ale to jí teď už tolik nevadilo. A tak si to ťapkala směrem, kde měl být Sarumen. A přiznejme si, že to byl dočista a úplně náhodný směr a několikrát tou cestou zapomenula co dělá. Hlavně když ze sebe v louži umyla poslední zbytky špíny, kterou nabrala u řeky. Byla teď zase pěkná a z tlamy jí už taky netáhlo. Glow up? Na každý pád byla Nina starostlivá správně. Kdyby na ni Světluška nesoustředila svou pozornost (a té bylo hodně, ještě několikrát šedou vlčici vesele pozdravila a alespoň dvakrát se představila), určitě by už směřovala někam úplně do horoucích pekel.
„A ty máš zemi?“ Na hotového pablba přišla broukyně s docela zásadní otázkou. Ona zemi neměla. Ale Princezna Obloha asi jako jo. Spokojeně zamlaskala a za hopkavé chůze se otočila přes rameni. Vykračovala si to po nádherném palouku a náruč starého Lesa se pomalu blížila. Už zase byla v pohybu. A neštěstí své zuby světu dál neukazovala. Když takhle kráčela se zájmem svou společnici pozorovala, vypadala docela normálně. Nebylo na ní stopy po nemoci, která ji tak hluboce poznamenala. Její zájem byl opravdový, zlatá očka se vesele leskla. Škoda, že to byl jen chvilkový moment. Na hranici Sarumenu se totiž Světluška splašila a odhopkala podél hranice mezi lesem a loukou za běláskem, její zvonivý smích se nesl nad krajem. K Princezny Oblohy štěstí motýlek zaletěl do lesa, před kterým se vlčice velmi vážně zastavila a otočila se na svou společnici, kterou zase pozdravila:
„Ahoj, ahoj, ahoj! Než půjdeme dovnitř, stromy neuhýbají.“ To řekla s takovou velmi vážnou tváří, zlatý pohled úplně propálil modré duhovky. „Cink Cink!“ A hop. Světluška byla v přítmí mezi stromy.

// Sarumenský hvozd

Byla naprosto spokojená a vůbec ji netrápilo že prší, nebo že není úplně v tom nejlepším stavu. Seděla proti Nině a spokojeně máchala oháňkou a culila se jako roztomilé nemehlo, kterým vlastně byla. Ale přeci jen se ve Světlušky hlavě nějaké ty mozkové dráhy daly do pohybu, protože z ní nakonec po tom všem vypadlo: „Světluška neví, ale Maple a Pírko budou vědět! Pojď!“ a tak vyskočila na nožičky a ocáskou jako praporkem si to poklusem namířila někam na jih. Nina jí nemusela věřit, ale taky mohla. Následovat šílence se občas vyplatí, ne? Jak Světluška totiž pomaličku a nadšeně vyklusávala směrem, který vlčici mohl zarážet, protože byl docela náhodný, pořád něco žvatlala:
„Takže Obloha když prší je jako princezna? Co je princezna? Je princezna jako broukyně? Nebo princeznám uhýbají stromy? Světluška má brouky ráda a občas je jí, ale občas se taky zaseknou v zubech a pak je nemůže nikdo dostat ven.“ Na důkaz svých slov zastavila a krátce začala Nině ukazovat svůj chrup. A když už stála, taky využila příležitosti aby mohla chvilku cákat tlapami v louži. Jak pršelo, odkrývala voda její docela pěkný kožíšek z pod nánosu bláta, ve kterém rýpala nosem před tím, než na Ninu natrefila. Spolu s obříma zlatýma očima vypadala docela spokojeně, jak si vesele cákala jako vlče.
„Duchy?“ zarazila se najednou. „Jo vidím duchy. Jsi ty duch? Jo? Fakt? Hustý. Ale Maple a Pírko budou vědět. A je tam nevoda ve které se létá. A uvidíš jak světlušky co nosí Maple v kožíšku svítí, no slibuju.“ Mluvila z cesty. Ale svým divným způsobem vlastně nelhala a říkala pravdu. S dalším nadšeným poskokem pak vyzvala Princeznu Oblohu, aby ji následovala.

// Liliový palouk přes Ohnivé jezero