Příspěvky uživatele

< návrat zpět

| Corvus | únor | 3/10

Světluška neměla moc rozumu, ale když viděla zcela zřejmé nebezpečí, dokázala ho poznat. Potkat někoho otráveného jí nevadilo. S tím si uměla nelámat hlavu. Ale jakmile na ní černý vlk začal něco vřískat, přitiskla se s ocasem mezi stehny pevně k zemi, oči pevně ukotvené na vlčí tlapy. Ale to nevydrželo dlouho. Protože stejně prudce jako přišla, stejně rychle i Světluška vyklidila bitevní pole. Riskovat takové setkání rozhodně neměla v plánu a limbo na její bingo kartě pro nadcházející rok taky nebylo. Sníh nesníh vystřelila vší svou rychlostí pryč a nechala monokl monoklem. Bílé hroudy jí lítaly od tlapek a protože běžela stejnou cestou která ji sem přivedla, alespoň byla docela rychle pryč. Neotáčela se po tom černém Monoklovi, který měl ihned velké a tučné mínus u jména. Tohle setkání vlčice jen tak zapomenout neměla.
Dech se jí krátil jak běžela přes zamrzlé jezero zpátky domů a plíce měla v jednom ohni, ale všechno bylo lepší, než se nechat zakousnout. Po chvíli už nevěděla proč utíká, třebaže Monokl v její paměti měl zůstat zapsaný, její strach se ale odpojil od té konkrétní vzpomínky a najednou neměl opodstatnění. No přece běžela dál.

// Sarumenský les |126| D45 | Světluška se přišourala ohřát a zašila se do ústraní, k nikomu se nepřidala. :>

Úkryt ji uvítal s otevřenou náručí a ona se za stálého cinkání kostí a drkotání zubů vydrápala až do jeho vřelého ústí. Zevnitř bylo slyšet hlasy, ale Světluška byla najednou moc unavená, než aby mohla vůbec kohokoliv pořádně vnímat. Chodbou tak tedy zamířila do společné místnosti pro členy smečky, která se tvářila víc než vlídně, ale její obyvatele přivítala jen opravdu unaveným mácháním ocásku a rozechvělým „ahoj, ahoj, ahoj,“ které bylo tak tiché, že se dalo jednoznačně považovat za šepot, který se ztrácel při tom třesu. Celá zmrzlá si to doplahočila do nejprázdnějšího koutku jeskyně, kde bylo příjemné teplo a svalila se do klubíčka na hřejivé kožešiny. Sníh ze sebe prozíravě oklepala venku, ale přeci se na něm teď odrážely v přítmí lesklé kapičky vody, které původně byly vločkami.
Velmi rychle začala poklidně oddechovat a všeobecně panující pohodu rušilo jen její občasné kníknutí, které doprovázelo její divoké sny. Jak jí najednou bylo teplo, hned se jí spalo mnohem lépe a mnohem divočeji! Hlavou, třebaže v nutném bezvědomí, jí teď znovu rejdily všelijaké ptákoviny a veselé nápady. I Světluška si prostě někdy musela dobít baterky. Hlavně když byla venku taková kláda!

Světluška chrápala zasypaná sněhem pod stromem a spokojeně oddechovala. Byla kost a kůže a srst měla docela zacuchanou, ale jako by ji to snad někdy omezovalo v čemkoliv. Natož při zazimování. Přeci ale musela jednou zvednout hlavu a když tak udělala, seděla jí mezi ušima pořádná hrouda sněhu. Ani jí to nedošlo, jak drkotala zuby a nejprve jí to přišlo vtipné, takže se sama sobě smála. Nohy ale měla docela rozbolavělé mrazem a jak pomalu přicházela ke smyslům, docházelo jí i, že se moc komfortně necítí. K jejímu štěstí ale vybrala ke svému šlofíku velmi příhodný les. Tenhle les byl totiž její doma. Zmrzlou oháňkou zamáchala z boku na bok div zmrzlé klouby neskřípaly a celá ztuhlá se vyhoupla na nohy.
Směrem k úkrytu se vypravila docela bezmyšlenkovitě–docela normální stav, ale přiznejme si že ani nedostatek myšlenek její hlavu nedělal nijak tichým místem. Teď tam ovšem bylo hrozivé ticho, které ji nutilo soustředit se na zimu všude kolem. Sarumenské skalisko pak bylo příjemným místem, kam se rozhodla vypravit. Doufala v trochu toho tepla a suché místo na spaní, které jí samo sebou mělo poskytnout. Drkotajíc zuby tak vyšpalovala skrze les po vychozené cestičce, která se jako řeka rozšiřovala s každou stezkou, která se k ní přidala. Nebyla naštěstí nikde daleko.

// Sarumenské skalisko

| Corvus | únor | 2/10

Bylo zajímavé, jak mylné byly Corvusovy první dojmy z hnědé vlčice, která se prostě jen snažila kamarádit s tou výbavou, kterou jí do vínku osud nadělil. Smetala oháňkou z jedné strany na druhou a tvářila se více než spokojeně, docela odevzdaná všem výsledkům, které mohla konfrontace černého vlka přinést. Ostatně kdyby dostala přes čenich, sotva by s tím něco zmohla. Jen by se zase zvedla a metala prudit někam jinam. Jeho frustrace jí navíc byla celkem lhostejná, možná protože nerozuměla svým emocím, natož aby dokázala pořádně číst v těch cizích. A tak jen stála se zadkem vtyčeným vysoko k obloze a oháňkou od sněhu a se zbytky nějakých větviček ještě výš, nedbaje na jeho mručení. Monokl zkrátka nebyl ten typ, se kterým by si rozuměla. Ale to vlčici nevadilo.
„Ahoj, ahoj, ahoj!“ zavolala znova a hravě se otočila na místě, zcela spokojená sama se sebou i se situací, do které se namočila. „Stromy neuhýbají,“ vysvětlila znovu, v očích jiskru dobroty. Její kožíšek se na sněhu leskl, třebaže z něj vystupovaly cinkající kosti. „Světluška Monokl ráda poznává!“ chichotala bez jediného náznaku nějaké nekalosti či snad zlého úmyslu, což naznačoval i přátelský úsměv. „Je zima.“

| Corvus | únor | 1/10

Světluška byla docela spokojená s tím, že byl svět zase jednou pod sněhem. Sice na ní pří její neshcopnosti cokoliv pořádného pozřít cinkaly všechny kosti, ale úsměv jí z tváře pořád nemizel. Tvářila se jako sluníčko a hopkala od závěje k závěji jako když pes běží pšenicí: kdyby měla plandavé uši, skákaly by jí lalůčky taky. Takhle prostě jen hopkacala celá a na hustém kožíšku jí ulpívaly zbytky sněhové nadílky. Mrzlo jako když praští.
To neposedné hopkání vlčici zatím vedlo vstříc stínu, který se pomalu vynořil v jejím zorném poli. Nejprve si myslela, že se jedná o nějaký přelud nebo stínovou postavu a taky sebou řádně hrkla. Takového vlka by se docela snadno mohla bát. Zastavila proto a s očima na vrch hlavy sledovala siluetu před sebou, kterak z havraního kožíšku oklepává zbytky bílé hmoty. Ha! Byl to jen obyčejný vlk. S nadšením k němu přiskákala, jako by snad byl nějaký starý známý:
„Ahoj, ahoj, ahoj!“ halekala už z dálky, oháňku jako prapor vztyčenou vysoko do vzduchu a v očích tu důvěrně známou jiskru, kterou obdarovávala prakticky úplně každého. Ať už byl nebo nebyl děsivý kterak chtěl. „Jsi tu jak pěst na voko, vypadáš jako bys dostal pěst na voko. Neuhnul si stromu?“ vyzvídala, zatímco před docela cizím vlkem zaujala hravou pózu se zadkem vystrčeným vysoko k obloze. Tou pěstí na voko myslela mimo jiné i bílého monokla, kterým byl zjevně vlk obdařen přírodou při narození.

Stála mezi starými smrky, napůl zahalená v mlze a napůl zlatá, přesně jako energie, kterou ze sebe většinu času vyzařovala. Oháňka jí pořád neklidně cukala ze strany na stranu, ale v tom pohybu bylo něco veselého. Něco, co na první pohled prozrazovalo její nadšení, které vyvolal pohled na vlka pomalu se vracejícího z říše snů. Byl robustní a hnědý a něco hluboko uvnitř vlčici připomínalo, že se už potkali.
„Ahoj! Ahoj! Ahoj!“ zajásala vesele v okamžení, kdy cizinec neznámého jména vyslovil její jméno. A jak si ho tak prohlížela, nemohl to být vůbec nikdo jiný, než Jednouchý Jednooký Roland! Tlapky okamžitě rozhodila do stran, jak jí hrudník klesl k zemi v náhle zaujatém hravém postoji se sedýnkou zdviženou vysoko k nebi a oháňkou vztyčenou až na oběžnou dráhu. Ani urousaná a mokrá nevypadala vůbec smutně nebo ošklivě, třebaže byla po letních toulkách dosti zacuchaná a docela kostnatá. Minimálně kyčle a žebra jí z pod rozčepýřené srsti docela jasně vystupovaly. Ne že by jí to vadilo.
„Ahoj!“ zavolala znova, „ryby neee, ale měla se dobře, dobře, dobře. Byla na výletě! A ty máš modrá kvítka!“ Postřeh měla mizerný na lecco, ale přívěšek jí neutekl ani jeden jediný. Natož pak tak pěkný, kterým hnědá vlk nově disponoval. Bylo jí docela fuk, že si ho nestihl sám ani prohlídnout. Zlatá očka se úplně rozzářila a všechny stopy po melancholické náladě byly ta tam.

// řeka Tenebrae

Nakráčela si to mezi stromy docela sebevědomě, ale to ji rázem přešlo. Zůstala stát mezi prvními stromy, roztřesená jako osika a zmatená sama sebou. Jejich hlasy přirozeně utichly přesně ve chvíli, kdy čekala další instrukce. Trochu zdrcená a hodně skrčená si kecla na zadek, hlavu svěšenou k zemi a pysky našpulené jako nafrněné vlče. Proč jen muselo být všechno tak zpropadeně zamotané? Na čele jí seděla hluboká vráska, která se nevyhladila ani po několika minutách urputného trucování na svět všude kolem. Raději se zvedla a po neznámé stezce vykročila směrem hlouběji do lesa. Neznala to tady tak dobře, ale někde tušila potok, u kterého by mohla uhasit žízeň. Místo toho si to nevědomky štrádovala přímo směrem ke spícímu Rolandovi. Nebožák si zasloužil trochu odpočinku po tom všem, co pro Sarumenkou smečku dělal. A místo toho se na něj řítil největší postrach lesa.
Vlčice si to bez ohledu na nepřízeň počasí štrádovala vpřed s tlapkami pečlivě propnutými s každým krokem. Pochod vpřed téměř nezastavitelný. Kdyby se jí tedy v cestě neobjevilo spící tělo neznámého vlka. Nebo známého? Zůstala stát a zamrkala na něj, nějak neschopna slova (zcela docela vyjímečně). Úsměv už jí ale cukal ústními koutky. A nejen jimi: i špička zlatého ocásku se dala do pohybu. Možná, že všechno, co ptřebovala k úsměvu, byla prostě jen dobrá společnost!

// řeka Kiërb

Nespokojeně si to štrádovala blíž a blíž k Sarumnskému hvozdu, který sic pojmenovat nedokázala, ale za ty roky už si docela dobře pamatovala kde stojí a že tam je hodně mlhy. A mlhu taky viděla, kterak se převaluje za deštivého dne mezi stromy. Ne, že by se jí do jejího úzkostlivého náručí kdovíjak chtělo, ale bylo to doma. Zastavila proto na břehu řeky a s hlavou vztyčenou koukala mezi stromy, které ji skoro až volaly.
Ne skoro.
Slyšela jejich hlasy a možná proto se zdráhala se mezi ně hnát. Ale už v ten moment věděla, že tomu lákavému volání, které jí zvonilo v uších, nebude moci dlouho odolávat. A přeci si dala chvilku pauzu. Možná proto, aby mohla po dlouhém pochodu vydechnout. Možná aby trochu popadla dech. Možná aby popadla své myšlenky. Ale nezaobírala se jimi dlouho. Nerozuměla jim, protože byly cyzí. Utlačovaná osobnost hluboko v jejím nitru se Světlušce něco snažila říct, ale ta to neslyšela přes hlahol stromů před ní. Nezdržovala se déle. Vydala se jim v ústrety.

// Sarumenský hvozd

// Dusot

Vykračovala si vpřed s nečekaně jasnou vizí a tentokrát se jí zuby nehty držela. To bylo pro Světlušku ne tak docela běžné. Byla nejen sociální motýl, ale i schopnost udržet koncentraci se dosti podobala té motýlí. A přeci teď směřovala podél říčního koryta, které se jí také podařilo zdárně překonat. Zdárně myslím suchou tlapkou! Možná se trochu zlepšovala? Nebylo tedy nutné soudit dne před večerem, ale začátek dočista dobrý! Kdo potřeboval novoroční předsevzetí, ha! Světlušce prostě jen stačilo chtít se vrátit domů a byla jako vyměněná. Ignorovala podzimní kvítí i veselé lístečky, které sem přivál z dalekých krajin vítr. Kladla pevně a jistě tlapku za tlapkou a mířila k jihu, kde se mlha dotýkala korun vysokých smrků.

// řeka Tenebrae

// Převrácená planina

Vlčice spokojeně ťapkala vpřed a nehleděla pořádně vlevo či v pravo. Teda: očima rejdila do všech světových stran a nosánek točila spolu s nimi jak kolem sebe, tak i k zemi a k ocelově zabarvené obloze. Jenže účelnost těch pohledů byla značně diskutabilní, když si všímala jen věcí, které ji nějakým způsobem zaujaly. A tady, tady ji nebavilo teda jakože vůbec nic. Možná i proto zastavila a trochu se načepýřila. Copak v tomhle světě nebylo něco zábavného, co by její maličkost mohla provádět? Vztekle dupla tlapičkou k zemi. No co by měl jeden dělat! Když si taky pamatovala že nějaký domov má, rozhodla se ho využít. Na pětníku se proto otočila směrem, který ji sem vedl a hezky po svých stopách (tedy skoro) se rozhodla zamířit domů.

// řeka Kierb

// Elysejská pole

Vlčice si to mířila k severu, třebaže neměla ponětí, že tím směrem de. Její orientace v čase i prostoru byla mizerná. Ale hlavně že svítilo sluníčko a že svět dostával zase ten barevný kožíšek, který tolik ladilk jejímu. Z nehezkého prostoru, kam ji tlapky přivedly, si hlavu ani trochu nedělala. Vykračovala si s nadšením sobě vlastním a zapálením propůjčeným od minulého vlastníka své tělesné schránky, nos zdvižený vysoko k nebi a nálada více než dobrá. Usmívala se jako sluníčko a nadšeným „ahoj!“ počastovala pár imaginárních kamarádů, zatímco si to směřovala dál neznámým směrem. Doufala, že třeba někoho potká, ale to samo sebou nebyla aktivní myšlenka. Světluška se prostě jen vždy nacházela v dobrý čas na dobrém místě–to byla holá podstata její současné existence.
A tak si to vykračovala dál směrem, který ji byl cizí a do míst, která nepoznala a vlastně měla nepoznaná zůstat. Však třeba objeví nějaké pěkné místečko k objevování, když bude mít alespoň trochu štěstí.

// Dusot

Probrala se z mrákot na fialovém poli a rozlepila těžká očka. Svět kolem pořád ještě byl a jí to nevadilo, protože byla taky a vypadala spokojeně, třebaže se teprve teď probrala a kožíšek měla plný smetí, které na ní během odpočinku navál vítr. Vyskočila na tlapky méně obratně, než by mohla chtít, a bez přemýšlení nebo protažení se vyrazila do neznáma. Tlapky ji pomalu (avšak zcela nerozvážně) nesly někam do dáli a ona se tvářila nanejvíc spokojeně, když nosem za cesty rejdila mezi květinami.
Vlků kolem sebe si moc nevšímala. Hopkala si to vpřed skrze neznámou krajinu a nemyslela na nikoho a na nic, protože přesně taková Světluška byla. Ne Antheia, která se pořád pokoušela někde po povrchem probudit k životu, ale Světluška dozajista ano. Očka jí svítila v ranním světle nového dne a na tváři seděl úsměv. Od nosu se jí zdvihaly náznaky obláčků páry, jak funěla na cestě do neznáma.

// Převrácená planina

Červen | 6 | Roland

„Neee, nechytila,“ protáhla trochu, ale nedalo se říct, že by vypadala nešťastná. Právě naopak. V žaludku jí sice škrundalo, ale dělali bublinky a mohli se popelit na břehu a to bylo dobré. Koukala na Jednookého Jednouchého Rolanda s úsměvem na tváři a bradičkou spokojeně vystrčenou před sebe. Zrovna jí z ní odkápla průzračná kapička a snesla se k vodní hladině, na které vyvolala mikroskopické vlnobití, které po ní rozneslo drobné kroužky.
„Ryby a paryby ať dýchají pod vodou,“ souhlasila nadšeně. Líbilo se jí i to, že Roland poslouchal její moudra a nedělal si z ní blázny. Naklonila se k němu a tlapičkou, kterou vytáhla z vody, párkrát mávla v malém oblouku k sobě, to aby přišel blíž: „a povím ti ještě jedno moudro. Věděl jsi, že stromy neuhýbají?“ Pošeptala mu to jako největší světové tajemství. Hotová Akta X. Pak ale trochu přibrzdila a zmateně nakrčila čumáček, zatímco bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Myslím, že mi něco chybělo. Světluška něco hledala, ale teď neví co to bylo.“ Našpulila rtíky, jako by jí to snad mělo pomoct v přemýšlení. To se ale nestalo a pětice jmen k ní tentokrát nepřišla. Raději si prohlídla Rolandův majestátní vometák a sama zašermovala ve vzduchu svým. „Hele, hehe.“ Když jí ale vlk začal chválil, úplně ztuhla zarazila hlavu mezi ramena a očima divoce koulela úplně všude. Ještě že nebylo vidět, že má tváře červené jak rajče. Byla docela rozpačitá a nevěděla co se sebou, tak jen přední na střídačku zvedala ze země, aby alespoň něco dělala. „To je moc hezké,“ zafuněla nakonec z hlavou přikrčenou, očka široká, pevně přikotvené k hnědé tváři jejího nového kamaráda.

Červen | 5 | Rolo

Byla nadšená když mohla bublat a snad úplně umírala v extázi, když bublal Jednooký Jednouchý Roland. Očička jí zářila a byla tak doširoka rozevřená, že kdyby na obloze seděl měsíc s hvězdami, asi by se v nich všechny odrážely. Tak moc ji těšilo, že potkala někoho kdo absolutně nezpochybňoval její veselé hry a prostě jen šel s proudem. Byla jako opuštěné vlče, na které máma neměla moc času a teď je vděčné za každé pohlazení. Ale mummy issues přenechme Asgaarským. Světluška byla prostě jen praštěná. Byla taky jako papoušek, protože se chytala každého Rolandova slova jako záchranného lana, na které mohla navázat:
„Jo!“ deklarovala ihned nadšeně v odpovědi, „stála jsem tady a chytala ryby a pak jsem zabořila nos pod vodu. Pod vodou se nedýchá! Když se nadechneš, pálí to v čeníšku. Ale když vydechneš, tak to dělá bubla, bubla, bubla. Chi, chi, chi!“ Světoborné poznání! Zavrtěla pak hlavou, jakože to přece vůbec nevadí, že mu něco chybělo. Ona měla zase kolečka navíc, což dokazoval úplně prázdný pohled v jejích očích v některých momentech, kdy rozostřila a dívala se skrz svého společníka. Ale pak se zase usměrnila, no na mou duši. „Světluška ráda poznává Jednookého Jednouchého Rolanda. Světluška má oči i uši a dokonce i ocas, ale navíc má pihy!“

Červen | 4 | Rolo

Světluška doopravdy byla jako vlče uvězněné v dospělém těle. Možná i proto na Jednooška Jednouška docela dlouho koukala, voda tekla proudem snad z každého svazečku chlupů, než se s hlasitým smíchem odhodlala oklepat taky. Voda létala do všech směrů a ona se tomu smála. A jak se tomu smála, lítaly jí od tlamy taky sliny. Ale to Světlušce nevadilo ani v nejmenším. Protože když z ní voda přestala cákat, plácla sebou do vody, zase vesele bublala dokud jí síly stačily a pak se znovu oklepala.
„Hehe, teď ty! Teď ty!“ pobízela ho k dalšímu cyklu bublání a cákání a zase si vesele hrábla tlapičkou před sebe, jakože ho pobízí! „Je to velká legrace. Ohromná přímo!“ Oháňka, která sebou pořád vesele plácala ze strany na stranu toho byla docela jasným důkazem. Po jeho vzoru se pak zlatonka rozhlédla taky, ale vůbec nikoho neviděla. Nešťourala v tom. Na tom ji neubylo. Ani jí to na to nemyslelo. A když se Jednoočko Jednouško představil, vyskočila a plácla oběma předními tlapkami do vody, jak intenzivně zaujala hravou pozici.
„Jednoočko Jednouško Roland! Já jsem Světluška. Ahoj, ahoj ahoj!“