Gallirea - Příspěvky uživatele

Světluška se marně pokoušela dotknout chlupatého uzlíčku, který … vlastně ani neznala. Zarazila sama sebe uprostřed máchání se v ledové vodě a zůstala zírat na svůj deformovaný odraz na rozvířené hladině. Vlnky se rozbíhaly od jejích tlapek, stejně jako od kapek vody, co jí stékaly z brady a vytvářely nová centra chaosu na původně klidné hladině. Zírala na toho tvora na druhé straně s podivným pocitem prázdnoty, který jí svíral hrdlo. Kdo to byl? Zlaté oči, puntíkatý nos a bílá líčka. Něco jí říkalo, že tu vlčici proti sobě docela dobře znala. Ale nemohla si vzpomenout, o koho se jednalo. A Šedivákův hlas byl mnohem zajímavější! Vyskočila od vody a pořádně se oklepala, jak se sluší a patří. Voda z jejího kožíšku lítala všude kolem a jestli trefila i Jinkse, to bylo vlčici zhola fuk. Beztak hned zamířila k němu a ve velmi přátelském gestu mu přehodila přední o záda.
„AHOJ! Šediváku!“ pozdravila vesele a hihňala se jako malá. „Proč ten dlouhý obličej? Mokřad není dobrý, je tu voda bzum bzum broučci. Nemíříš jinam?“ vyzvídala zvědavě a pro jedou snad nevítala Jinkse jako cizáka. Kdeže – tentokrát si pamatovala, že přišli spolu. Sice se to mělo za pár okamžiků znovu změnit, ale pro jednou byla prostě jen ráda, že vidí starého, dobrého přítele. „Jsi můj nejlepší kamarád, víš ty to? Ty a hned zatebou to tvoje cinkátko co dělá cink-cink-cink na tvojí tlapce. Nekouše to?“ chtěla pokračovat, ale náhle se zarazila, našpicovala uši vpřed a zůstala upřeně zírat do dálky. Dlouze. Bez jakéhokoliv podnětu. A přesto byla zcela fascinovaná. Velmi rychle, asi stejně jako se objevil, ale její zájem zmizel. Rozplynul se jako obláček páry a vlčice svou pozornost opřela na Jinkse.
„Tohle je neles – tady bažina a močál. Ale můžeme pryč! Daleko! Dobrodružství! Můžeme sledovat řeku. Možná bych měla sledovat řeku? Myslím že jsem sledovala řeku, ale proč? Uuuuuh. Nevím.“ Hlavou jí proletěla náhodná vzpomínka na onu horskou řeku, ve které se pokusila utopit pět vlčat. To ale Šedivák nemohl vědět. A proto vlčice seskočila z jeho zad, znovu se oklepala a dlouhým krokem si to zamířila přímo do centra močálu – zcela připravená na dobrodružství, třebaže šla špatně.

// Zarostlý les přes Bažinu

Cestou přes Zarostlý les Světluška zavřela tlamu a soustředila se taky chvilku na svět kolem sebe. Byl tmavý a šeredný a o byla zima, ale ona se neměla ztratit. Jinak by hrozilo, že se z tohohle hrozného místa nikdy nevymotá, kolik tu bylo bordelu všude kolem. Ale samozřejmě vlastně celou cestu svištěla na autopilota, ne že by tak prozíravě dokázala zapojit hlavu a nad něčím sáhodlouze přemýšlet. Nejednou proto strčila i do Šediváka, který si to vesele štrádoval pře dní a překvapeně pak na něj zezadu zamrkala, načež následovalo několik dalších „ahoj!“ a „jé, kam jdeš?“ Byla zkrátka ztracená, jak si Jinks mohl pohodlně povšimnout. Jenže navzdory jeho slibům je Děsules zavedl na ještě ošklivější místo, kde to podivně smrdělo a bylo taky tak studené a chladné a prázdné – no zkrátka až mráz po zádech přejížděl. Světluška se oklepala a tiše zabzučela:
„Bzz, bzz, tady by mohly bydlet světlušky. Znáš je? Bzzz,“ ocásek jí při tom vesele smetal ze strany na stranu a očka jí zajiskřila, jako by v nich oni jmenovaní broučci sami sídlili. Pak zvědavě zastříhala oušky, protože ji v nose polochtaly cizí a docela čerstvé pachy. Poukázala tím směrem tlapkou a chtěla něco nadšeně vykvíknout, ale nakonec prostě jen vyhasla. Uvědomila si, jak moc jí čvachtá zem pod nohama a taky že se moc přiblížila k jedné ze smradlavých tůní.
„Ble,“ kníkla znovu, absolutně nehledě na Šedivákův výraz tváře. Jestli se v něm tedy vůbec nějaké pocity zrcadlily – ostatně Světluška stejně stála zády. A asi by je jinak nestihla nikterak interpretovat. Pozornost jí navíc sjela k vodě, kde se po hladinou něco míhalo. Vypadalo to jako malé, roztomilé a chlupaté kožíšky. Zůstala krátce zírat, než se odrazila. Nedala svému společníkovi prakticky žádný čas na reakci, ale okno se přeci jen otevřelo, než zabrzdila prakticky až po břicho v blátě na kraji tůně. „To byla Taena!“ křičela zběsile a tlapami mlátila do vody, ve které se obraz zatím rozplynul. Její hrůza ale vzápětí vyhasla a ona jen prázdně zůstala čumět na hladinu jen pár čísel od svého nosu.

// Spáleniště přes Zubří vysočinu

Nadšení Světlušce nescházelo ani po tom, co se zastavila se svého šíleného řádění na otevřené pláni. Sníh jí pořád lpěl na tlapkách a vytvářel malé kuličky, které trochu tahaly a trochu jí znepříjemňovaly existenci tou svou, ale nemohla se na ně zlobit nikterak dlouho. Pokaždé, když to zkusila, zapomenula hyperventilovat a trochu se rozkašlala, jak se přidusila. A tak šla dál vedle Šedého a pořád čuměla víc na něho, než snad na cestu před sebou. Občas se jí z toho zamotaly tlapky, ale docela se to dalo. Tak dlouho, dokud je neměl uvítat další les, kde by se zase musela vyhýbat stromům, které by ji chtěly snad i ohrozit. Pokud šlo o počasí, to vlčici nevadilo. Dokázala si najít hezký zhola v každé katastrofě a kdyby jim měla za zadky bouchnout sopka Fëlga’Tarátar, asi by to s ní nehlo a ještě by se chtěla jít podívat blíž na to hezké, červené co hřeje a teče z toho.
„Vážně se rád přidáš?“ zajásala nadšeně a bujaře poskočila jako mladý koník, co ho právě prve vyhnali na pastvu, aby si po dlouhé zimě protáhnul ztuhlé nožky. Ale ona koník nebyla. A proto se jí nožky zamotaly a málem padla na čumák, kdyby prozíravě nezapojila oháňku. Jestli něco, alespoň to signalizovalo že motorické funkce jejího centrálního nervového systému byly neporušené. Na rozdíl od těch ostatních. „Já taky přišla z toho lesa! A teď deme do támhletoho? Moc se mi nelíbí,“ jakmile její oči padly na zarostlý les, trochu fňukla a hned se zařadila za Šediváka, který byl jistě světa znalý a uměl by si poradit s tak ošklivým podrostem. „Já nemám ráda les. Bolí mě tam často nos nebo hlava,“ vysvětlila trochu rozpačitě, když se zbaběle krčila Jinksovi za zadkem, odkud ale měla hezký výhled na jeho proužky. Každopádně – proč měla v lese bolesti muselo být více méně nad slunce jasné.
„Blbost,“ prohodila neurčitě, zatímco se pokoušela opatrně sledovat jeho stopy, „máš super čuper proužky jako brouček,“ zdůraznila trochu tvrdším hlasem, snad jako kdyby mluvila s vlčetem. Pokoušela se ovšem zdůraznit fakt, že se na Šedivákovo kožíšku střídaly pruhy tmavé a světlejší srsti, takže zcela bez starosti mohl být klidně včelí medvídek. „Čmelák, bzum, bzum,“ hihňala se, i když se pořád trochu ustrašeně vyhýbala větvím kolem.

// Mahar přes Bažiny

// Švitořivý les

Na rozdíl od Šedivého Světuška fakt, že se stromy rozestoupily vůbec neignorovala. Kdeže. Zůstala na moment stát na kraji lesa a jazyk jí plandal z tlamy. Vedle většího vlka působila jako… no. Přiznejme si to, kdyby sebou Jinks vláčel zlatého retrívra, možná by se mu dostálo mnohem záživnější konverzace. Nemluvě o tom, že zlatavá vlčice psa značně připomínala svým přehnaným nadšením pro každou pitomost. A tohle nebylo výjimkou. Kozí hopkání přešlo v zoomies. Vyrazila vpřed jako smyslů zbavená a začala po otevřené planině lítat jako smyslů zbavená. Nožky jí kmitaly, že si na ně pomalu šlapala a oháňka za ní vlála jako kormidlo. Jako zázrakem si v tomhle stavu nikde nevymlátila hubu, protože nejednou zakopla a nejednou si zadní hnáty málem zpřelámala o ty přední. Tohle šílení přetrvávalo několik minut, než se věrně přiřítila ke svému společníkovi za ustavičného bzučení.
„Jeee, ahoj!“ vítala ho už z dálky, když byl konečně zajímavější, nežli okolní rozlehlá pláň. „Kde se tu bereš? Vyprdnul tě strom? Stromům musíš uhýbat, ale tady ne! Tady totiž stromy nejsou! Přidáš se ke mně?“ navrhla vlkovi s nadšením, ale on se místo toho začal na něco vyptávat. Nejdřív si myslela, že to je sakra nezdvořilé. Přeci ho pozdravila, ne? Tichý hlásek někde v pozadí její hlavy jí ovšem připomenul, že se spolu už možná bavili a proto neodpovídal. „Nesmysl,“ okomentovala svůj myšlenkový pochod, i když se bránil. A tak se rozhodla mu dát za pravdu a přistoupit na vlkovu hru. Hlavně protože jí to jméno něco říkalo. „Antheia? Zazvoní to na zvoneček, ale asi je to cizá známá. Cizá co neznám, známá co jsem znala.“ Vlastně se snažila říct, že ji pravděpodobně znala v minulosti a zapomenula na její existenci, ale takové smysluplné fráze Světluška neměla v nabídce. Nene. Radši souhlasně začala bzučet, když jí bylo řečeno, že by byla dobrá včela. „Třeba bych mohla být Včela a ne Světluška, bzum, bzum. Nebo můžeš být Včela ty, Šediváku s cinkátkem na noze. To je dobrý nápad, ne?“ mlela vlčice, aniž by si uvědomovala, že se jí nohy pohybují a ona tak věrně svého nového nejlepšího přítele následuje do neznáma.

// Zarostlý les přes Zubří vysočinu

Vlčice teď znovu pozorně zírala na šedého vlka před sebou a pokoušela se rozvzpomenout, jestli se spolu baví už déle, nebo jestli teď přišel. Prázdnota v její hlavě byla až děsivá. Občas se v té nicotné temnotě ztrácela i sama. Zachvěla se, když si uvědomila, že už nějakou chvíli prostě jen zírá na vlka před sebou, který k ní promlouval. Chytla se jeho posledních slov a neváhala přitakat: „Ano! Zpěv ptáků je hudba. A hudba je zpěv ptáků. A taky občas hudba je i něco jiného – když zurčí potok, tak taky tak hezky zpívá. A-a-a – eh, hudba je hodně věcí.“ Asi by mluvila nadále, jenže ztrácela myšlenky a to platilo i pro tuhle zpěvavou úvahu. Navíc téma jejich zmateného rozhovoru se pozvolna obracelo poněkud jinačím směrem. Naklonila hlavu ke straně a už, už chtěla znovu pozdravit, když jí šedivý vzal vítr z plachet.
„Eh? V něčem dobrá?“ zopakovala s otázkou nejen v očích, nýbrž i v celém svém obličeji, v celém svém bytí. Ta slova ve zlatavé vlčici vyvolávala poněkud zvláštní pocit, jako by je už někdy slyšela. A doopravdy – hlasy minulosti se jí začaly vířit v hlavě: Antheia není v ničem dobrá, je průměrná. Nevyniká. Nezaujme. Je zkrátka úplně obyčejná. Vlčice dál tupě zírala do fialových očí šedého a poslouchala salvu urážek. Po celkem dlouhé chvíli z ní vyšel ale docela šibalský úšklebek: „Hehe, Antheia je marná,“ zašeptala si pod vousky. „S tou bych teda kamarádit nechtěla, heh,“ hihňala se, než se opět otočila na šedého vlka před sebou. „Jsem dobrá v bzučení, hele: bzzz, bzzz, bzzz,“ začala opakovat bez jakéhokoliv dalšího kontextu a slušně u toho prskala. V očích se jí ale zrcadlila radost a působila poměrně rozkošně. A pokračovala v bzučení i ve chvíli, kdy spolu vyrazili na cestu. Šedý vlk byl shovívavý a patřila by mu koruna za to, že ještě Světlušce neuštědřil ránu z milosti, nebo alespoň ránu. A Světluška teď okolo něj hopkala jako králík, nebo jako ta koza chvilku před tím a bzučela. Přeslechla i jeho otázku, ale nadšení jí rozhodně nechybělo. Začínalo jaro a slunce se klonilo k západu. Byli zase o krok blíž k horkým, letním dnům.

// Spáleniště

Alespoň že jeden ze dvojice byl v pořádku a uvědomoval si, no, minimálně sám sebe. A Světluška za to byla dosti vděčná. Užívala si onu pozornost, kterou ji vlk s cinkátkem daroval. Očka jí zářila, hlavně když se znovu ozvalo zacinkání těch věcí, které vlk nosil na tlapce.
„Ná-ram-ky?“ opakovala vlčice zmateně a přejížděla mu tlapu pohledem se dravou nedůvěrou. „Neznám žádné náramky, co to jsou náramky. Nebo co to je náramek? Je to ozdoba? Nebo to dělá hudbu? Hudbu mám ráda ale dost veverek hudbu ráda nemá. Co máš rád ty? Asi hudbu, když jí děláš,“ šlapala si na jazyk a komolila slova, až to hezké nebylo. Ale neměla nehynoucí zapálení – což byl asi jediný důvod, proč po tolika letech blouznění vůbec ještě dýchala a byla schopná trochu fungovat. Alespoň úplně maličko. Dost na to, aby do sebe sem tam dostala dostatek živin.
„Stromy nejsou moc chytré? Povím ti tajemství!“ nakrčila se úplná náhle směrem k Jinksovi a oháňka jí zasmetala, zatímco se potměšile mračila. Jako kdyby chtěla vlkovi před sebou sdělit to nejdůležitější, co kdy měl slyšet! Největší tajemsví – to života. Kde se vzdal a jak vzniknul. Jenže místo něčeho doopravdy převratného jí z tlamy vypadlo prosté: „Já taky ne, hehehe,“ pitomý, zvonivý smích se náhle nesl nad krajem. „Ty mi to tu ukážeš?“ zarazila se vlčice ovšem zcela nečekaně a zůstala na vlka před sebou zírat. Znovu tak upřeně, jako kdyby se mu její pohled měl propálit až hluboko do duše a zanechat v ní širokou díru. Nebyl to ale vůbec zlý pohled – kdeže. Právě naopak v něm zasvitla špetka naděje a na krátký moment i jisté prozření: „Rayster.“ Ach, ano. Ta proklatá, tajůplná jména, která vlčice pronásledovala a třebaže pro Šediváka proti ní bylo to jméno vlastní zcela vytržené z kontextu, značilo velmi krátké prozření z říše snů, ve kterém vlčice žila. Překvapená svou vlastní přítomností si Světluška dřepla na zadek a zůstala zírat někam do dáli. Stav ale rychle pominul a velmi záhy byla Světluška znovu tak veselá, jako těch pár okamžiků před tím. Vyskočila na nohy a zatímco její zvonivý smích se nesl nad krajem, hopkala jako koza kolem Šediváka:
„Tak pojď! Budeme se stromům vyhýbat spolu, ne?“ prázdná slova byla pozvánkou na nevídané dobrodružství, které mohl vylepšit už jen trip na Elysejských polích. Byl Jinks ready?

Vlčice pořád seděla na zemi a sem tam vydala bzučivý zvuk, který ji na těch pár krátkých okamžiků utkvěl v paměti. Byla to chvíle, ale nad Světlušky myslí se beztak znovu stmívalo, takže efekt to stejně nemělo žádný. Pohled ovšem teď upínala na vlka před sebou. Jeho a jeho cinkající náramek, který poslušně zvonil, kdykoliv se pohnul. Jenže Světluška byla moc vedle na to, aby si uvědomila spojitost zvuku v závislosti na tom, jak se vlk pohyboval.
„Ty ovládáš ten zvuk? Cinkáš, když tomu na své tlapě poručíš?“ možná, že v jejích očích se při těch slovech zrcadlilo krátké prozření. Možná? Seděla totiž klidně a fascinovaně sledovala stříbrné kroužky, jež poddajně objímaly vlkovu tlapku. Svou vlastní k němu natáhla a tlapkou na ně poukázala, přičemž se jí v očích lehce zalesklo. Chvíle ticha a moment klidu se však rozplynuly jako pára nad hrncem, lesk zmizel a Světluška polekaně vyskočila na všechny čtyři: „Co když ti to nohu ohlodá? Není to nebezpečné? Mě bolí hlava, ale proč to nemám tušení?“ tlapka šmátralka se přestala natahovat po lesklé věcičce a ihned se svezla zpět k mnutí bolavého čela. „To ty stromy tady kolem – jsou drzé. Neuhýbají ti z cesty, možná že jinde jsou slušnější? Znáš tady lesy? Uhýbají tu okolo stromy?“ věta obsahově byla zcela z cesty, nesnažila se snad zmatená vlčice podvědomě vyzjistit, jestli vlk zdejší kraj trochu zná? Jako by to mělo význam. Stejně zapomenula, co se jí před tím honilo hlavou. Zapomenula i na stromy, i na svou bolístku – zkrátka na všechno. I proto zůstala koukat na Jinkse jako na ducha, když začal žvanit něco o pařezech. Kupodivu se ovšem na krátký moment nervové okruhy v jejích gyrech spojily, interneurony zafungovaly – zkrátka a dobře vypustila v rámci možností větu smysluplnou a lehce navazující na předešlou tému: „Pařezy jsou zrádné! Pletou se pod nohy a když si nedáš pozor, můžeš zakopnout a LUP! Ztratit se. Říká se jim proto bludné. Eh, nebo to jsou kořeny?“ porozumění z její tváře pozvolna vymizelo a na scénu znovu vstoupilo zmatení. „Zima končí – končí sníh a umírá. Musím se rozloučit. A stromy jsou zlé a drzé – neuhýbají! Nebo ty uhýbáš stromům? když tě bolí nos?“

„Co neplánuješ? Hudruješ z pěšiny,“ otočila se zmatená vlčice na šedivého s cinkátkem na noze. Ta věc se jí líbila, ale často zapomínala, že je zdrojem onoho zvuku a tak na ni vždy na vteřinu zůstala tupě zírat, než se zase otočila jinam. A to všechno za chůze, pořád hýbala nohama! Jak? Sama nevěděla, ale začalo ji to fascinovat, takže zastavila a ťapkami několikrát rychle zavrtěla na místě. Jako nadšený pejsek čekající na misku se žrádlem. Oháňka jí u toho znovu svištěla letem světem ze strany na stranu. Ale pak se zarazila, ztratila nit a vyrazila znovu vpřed. Přímo proti stromu. Tiché zadunění by mohlo být jediným důkazem faktu, že se takový trapas kdy stal. Ale to by tomu nesměl nikdo přihlížet. Světluška teď seděla rozpláclá na zemi a tlapkou si mnula naražené čelo.
„Au,“ fňukla tiše a v očích se jí krátce zaleskly slzy, ale byly pryč dřív, než ta bolístka přešla. Místo toho teď upnula pohled na cizince, který se jí zjevil za zády: „Ahoj!“ vítala ho přátelsky a vesele se usmívala. „Nevíš co se tu semlelo? Někoho jsem hledala a teď mě bolí hlava – jsi opravdový? Máš rád západy slunce a když kvetou kaktusy?“ náhodný generátor slov v jejím mozku byl stále tak veselý a na(ne)štěstí pořád zcela funkční. Naštěstí jí Jinks nevědomky zavdal další myšlenku ke krátkým a zamotaným úvahám: „Aww, Berušku?“ zahihňala se jako smyslů zbavená. „Já nejsem Beruška, ale puntíky mám taky!“ a to už šedému rvala před frňák svojí puntíkatou tlapku. Možná měl jediné štěstí, že si na nos pořádně nedošilhala a tím pádem mu ho nemohla lípnout před oči s jasným cílem ukázat své minipuntíky. „Světluška – to jo, to jsem já. Tak mi řikaj. Světluška. Bzzz ~,“ a bzučivé zvuky byly na poměrně dlouhou chvíli to jediné, co opustilo hrdlo zlaté vlčice. Dokud nepřišlo to dlouho očekávané: „Ahoj! Známe se? Smrčky rostou malé a rychlé, pak tu jsou ztrouchnivělé pařezy a na ty nešlapej. NIKDY.“

Zcela dutá vlčice se dál válela ve sněhu a nevnímala okolní svět. Chtěla se podrbat, ale na ten úkol dávno zapomenula. Prostě sebou jen házela ve sněhu a kolemjdoucí by si lehce mohl myslet, že je v posledním tažení. Nebo že je prostě úplně vedle. Asi nemusím říkat, že varianta za B je správnou odpovědí. Světluška doopravdy byla zcela vydaná na milost a nemilost osudu, protože nebyla schopná řádně udržet myšlenku, nebo vlastně cokoliv. Vzpomínky? Vyplouvaly poslušně po pěti minutách zpátky do světa, kde se rozpouštěly ve zlatavém slunečním světle. Ale to přeci Zlaté nevadilo. Jenže to nevěděla, že tu doopravdy o kus dál stojí jistá duše, která měla brzy objevit její ztracené já. Tak ztracené, že se jí nakonec v první řadě ani neleknula. Jen na šedivou tvář s cinkající nohou zůstala tupě zírat. Živý pohled se nejprve vpil do růžových očí, načež se začal rozpíjet. A rozpíjel se tak dlouho, až vlčice zůstala zírat někam za toho cizince. Skrze jeho hlavu. Přímo skrz duši až do prázdna tam někde ve stínech.
„Jíš brouky?“ vyvalila na něj s těma prázdnýma očima pořád upřenýma do dáli, zatímco jí cukalo ucho spolu s jednou z předních tlapek, které pořád držela nad sebou. Než se ale vlk stihnul uráčit jí darovat ránu z milosti, aby to nebohé stvoření mohlo konečně vydechnou naposledy, prudce se převalila a svižně vyskočila na všechny čtyři. A jak vyskočila, šeredně se vlka před sebou lekla.
„No fuj! Co tu děláš? Copak nevidíš, že tu lovím mraky?“ osopila se na něj a ouška přitáhla těsně k týlu. Oháňka jí ovšem smetala ze strany na stranu a hravě při těch slovech zavrčela. „Neviděl jsi berušku? Nemůžu ho najít,“ hučela do vlka dál a zmateně se teď rozhlížela všude kolem, zatímco poplašeně zdvihala tlapičky a koukala si i pod ně, jestli neviditelného broučka nezašlápla. Vzápětí ovšem ztuhla a celá zkoprnělá zůstala zírat na kůru stromu před sebou, dokud ji to neomrzelo a nevykročila pomalu vpřed, aniž by se na šedého vlka s cinkátkem na noze vůbec jen otočila. Už necinkal. Už jí nezajímal. Tedy dokud zase nezapomene na to, že by ji zajímat neměl a nestane se na krátký moment v čase středobodem jejího celého zmateného vesmíru.

// z chaosu a zatracení

Krok střídal krok, zatímco zlatá očka rejdila po krajině. Tady to vlčice neznala. V nose ji lechtaly podivné pachy, které neměla k čemu připsat a trochu ji to mátlo. Ovšem ne natolik, aby si tím musela lámat hlavu. Zkrátka – modré nebe nad hlavou a vítr v duši. Nebo snad vítr v mysli? Ach, ano. Světlušky hlava byla tak prázdná, jako kdykoliv před tím. Dutá, chcete-li. Na moment zastavila, aby mohla očuchat kmen blízkého stromu, ale polekaně uskočila ve chvíli, kdy se až moc přiblížila. Ta černá věc ji stále pronásledovala a teď jí zaclonila výhled na kůru onoho jilmu. Vyplázla na svůj stín hbitý jazýček a na truc mu nastavila svou druhou tvář, zatímco se jala očuchávat nějaký jiný vzrostlý strom.
Tohle místo se zmatené Světlušce líbilo. S blížícím se jarem tu všude kolem panovalo bujaré veselí, jak se zpěvní ptáci probouzeli k životu a nad ránem křičeli, co jim hrdla stačila. Pomatená vlčice pomalu zdvihla hlavu k obloze a zůstala koukat na propletené koruny stromů, kde se sem tam pohnul nějaký z opeřenců za hlasitého tlukotu křídel. Těch náhlých zvuků se vlčice lekala, ale na moment přestala před vším utíkat. Vždy jen cukla hlavou, nebo poplašeně uhnula. Ně několik minut ovšem zůstala poklidně stát, dokud zcela nezapomenula, co tam vlastně dělá a kde že to vůbec je. Znovu se rozhlédla, jako by se snad zpoza stromu měl zjevit švarný mládenec a napovědět ji, kam ji nožky nesou. Kdeže. Na pomyslného jinocha vystrčila zádel, než vyrazila za novým objektem svého zájmu. Někde tu zurčel potůček, jež vlčici připomenul tu hroznou žízeň, co ji toho rána donutila vyrazit na cestu tím divným světem. A doopravdy onen živý tok nalezla! Klikatil se mezi závějemi, jako táhlý had. A Protože Světluška byla opravdu žíznivá a opravdu vypleskaná, dohopkala až k němu svou podivnou chůzí, při které divně kopala nohama kolem sebe a hlavu zabořila přímo pod hladinu. Celý nos a vlastně na moment i oči, dokud neucítila tvrdý náraz, jak se čenichem bacila o pevné dno toho zrádného toku. Neucouvla ovšem ani píď a hltavě chlemtala čerstvou vodu, až cákala všude kolem a pila tak dlouho, dokud jí nedošel dech. A pak znovu. A znovu a znovu. Pila tak dlouho, dokud neměla úplně promočenou náprsenku a dokud neměla tak plné břicho, že se už nemohla pít dál. Vyzáblá vlčice se snažila zahnat svůj zapomenutý hlad. Ze studeného potůčku sebou záhy praštila na záda do sněhu, kde se dosti dlouho válela za ustavičného obšťastňování přilehlého okolí velmi podivnými skřeky a zvuky, které měly jakože signalizovat její radost. Ach, radost – tu opravdu měla. Užívala si život, i sluneční paprsky, které se na krátký okamžik prodraly košatými korunami okolních stromů, takže teď vlčici laskaly na světlém líčku. Rozpustile při tom vrtěla oháňkou, jako by ji snad navštívila dlouho zapomenutá láska a teď jí líbala tvář. Zima byla dlouhá. Ale ona ji zjevně přežila. A to bylo dobré znamení. Sakra dobré znamení, i když to nebyl vlastně důvod její radosti. Kdeže, Světlušce stačilo prostě jen… že zrovna teď neviděla ten zrádný stín, co jí olizoval paty.