Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Světlušce se ta cizinka líbila. Vypadala přátelsky a zajímala se o Antheiu. Tu sice dlouho neviděla a tak jí nemohla pomoct, ale nadšení projevované veselým houpáním ocásku ze strany na stranu bylo víc než jen očividné. Její kožíšek se v letním počasí přeci je trochu leskl, ale vypadal jinak spíše zanedbaně: plný větviček a prachu. Světluška rozhodně nevypadala jako někdo, kdo je jen kousek od domova.
„Agape, jo!“ zahlásila docela nadšeně a přátelsky do vlčice drcla čumáčkem. Sesterské poznání v tom ale nebylo. Světluška byla zcela očividně úplně mimo a na svou drahou sestru si nepamatovala. Alespoň ne jako na svou sestru, kterou kdysi milovala z celého srdce a kvůli které před lety opustila rodnou smečku, aby jí nezlomila srdce. „Antheia, to zase ne!“ Protáhla trochu zoufaleji. „Světluška Antheiu zná. Neviděla dlouho. Antheia asi netrefí domů. Světluška bydlí tady dole, chceš to vidět? Zpívá tam potůček a mají tam prcky. No malé vlky takové: Jasná je má.“ Zamotala se krapet do toho, ale přátelsky do vlčice dloubla těžkou hlavou. Jak zmíněno: nebylo v tom nic sesterského. Ale přeci bylo jasné, že nejsou ani cizí. Byly na území nikoho. Někde na pomezí dvou světů a zlatá se nemohla rozhodnout, kterou nohou do něj vkročí.

Světluška si tu štreku skrze pískovce užívala možná trochu až moc. Ozvěna neroznášela jen její hlas, ale také cinkání drápků, jak narážely do skal. Nutilo ji to ke smíchu a to nebylo nikdy na škodu. Smíchu nikdy nebylo příliš. Ocásek nesla vysoko zdvižený a máchala jím ze strany na stranu na znamení radosti. Bylo teď po dešti, brzké ráno. Vzduch byl ještě chladný a hezky voněl. Očka jí přitom zářila neskrývaným nadšením. Hlavně když v dáli zahlédla siluetu cizí vlčice. Se svým nehynoucím elánem proto dohopkala až k ní.
„Ahoj, ahoj, ahoj!“ zdravila už z dálky, když k ní vlčice ještě stála zády. Jak se ale otočila, přimělo Světlušku něco zastavit. Hlavu naklonila ke straně a úsměv z její tváře na chvilku zmizel. Antheia? To jméno jí bylo povědomé. „Ty taky znáš Antheiu?“ naklonila hlavu zase na druhou stranu a překvapeně zamrkala. Asi jo, protože se tvářila, jako by snad viděla bubáka. Pak se zasmála a přátelsky zamrkala. „Světluška nekouše,“ ujistila jí. „Světluška hledala potůček co zpívá, Jasná s Mráčkem a Hráškem a Hvězdíkem měli žízeň.“ To bylo přece nad slunce jasné. Přeci se jí ale pod ušima dala do pohybu nějaká kolečka, která byla dlouho mrtvá. „Antheia má sestru Agape.“ To kde se vzalo? Těžko soudit. Ale seděla teď na zadku a smetala oháňkou jako koštetem, až jí v ní zůstával rozmočený prach.

Islin | Duben | 1/10

Počasí se sice nevylepšilo, ale Světluščina nálada ano. A podobně jako květinky na Islin hlavě–tak se vlčice představila–začínala kvést před očima i zlatá vlčice s jasnýma očima sympaticky zasazenýma v obličeji. Oháňka jí při tom krátkém povídání pomalu přidávala na tempu a pihy na tvářích v denním světle zářily snad o malý kousek víc, než by se mohlo zdát. Možná jak v kožíšku ulpívaly kapky deště, co se snášely z oblohy.
„Těším, ale Světluška měla moc zlý sen a byla z toho smutná,“ vysvětlila nakonec důvod svého předchozího rozpoložení. „Ale teď je jasno a Jasná má Hrášek a Mráček a Hvězdičku a najednou je svět zase o tolik krásnější. Navíc: Jasná nelže a je u ní bezpečno.“ Ta poslední slova sdělila Islin tiše. Jako by to bylo něco tajného. Přiklonila se až k ní a před tím se rozhlédla, než jí je pošeptala do ucha. Ale pak se odtáhla a tlapu si rázem přilepila na čelo, trochu zmatená.
„Flíček?“ hlavu naklonila ke straně a packu zase stáhla, aby si její polštářky prohlédla. Snad jako by se tam ten flíček mohl otisknout. To zmatení ale přešlo, tlapka se octla znovu pevně na zemi a ona se mile usmála: „Islin s Fialkovým věnečkem.“

// Sarumenské skalisko přes Sarumenský hvozd

Snažila se najít potůček, který potkávala někde v Sarumenu docela často. Ten potůček, co v něm žily ty vodní lasičky, které nevěděla jak se jmenují, ale které vypadaly vždycky hrozně roztomile, když si hrály v bublajících tůních toho křišťálového vodního toku. Jak se ale potácela mezi stromy, začala se krajina měnit a přibývalo pískovce. Bylo ho víc a víc a víc, až už měla Světluška pod nohama pouze prach a písek. Ohlédla se přes rameno na místa, která jí byla domovem. Tady by vodu asi hledat neměla, ale přece to byla místa, která neznala a která ji lákala. Kvílení větru ji vábilo hlouběji do skal. A tak šla.
Vykračovala si mezi tmou zalitými skalisky a prohlížela si stíny majestátních hor, které tu před lety stávaly. Vzduch byl suchý, ale vítr sebou v náznaku přinášel pach vody. Buď se blížil déšť, nebo tu voda opravdu někde byla. Světlušku ale zajímala spíš jiná věc. Zastavila, aby se mohla zhluboka nadechnout a pak zplna hrdla zakřičet svoje „AHOJ!“ A proč? Ozvěna jej hlas roznesla mezi kopci a vracela se ještě dlouho poté. Vesele se zasmála a vyrazila po cestě rychleji, než ji uvítalo otevřené prostranství. Hopkala jako poplašená koza.

|138| M7 |

Světluška sledovala kolébavou chůzi malého hráška a opatrně ho přidržovala packou, když sebou plácnul na zem. Nepletla se ovšem mezi matku a její potěr, když se Jasnava přiblížila. Stihla ale vlče povzbudit, stejně jako jeho bráška, který bez prodlení také přispěchal prckovi na pomoc:
„Jasně že to Hrášek zvládne.“ Div by neprotočila oči ke stropu, ale to v její sluníčkové povaze vlastně ani nebylo. Zároveň se ráda nechala Jasnou přivzdělat o kamení a smečkách a tak podobně. Poslouchala stejně pozorně, jako vlčata. Když se k ní přimotalo to poslední vlče, které stále zarytě mlčelo, jen se na něj usmála a packou ho povzbudivě poplácala po zádech. Však jedno se naučí chodit a druhé zase mluvit. To nejstarší ale zatím dělalo všechno za je všechny, protože bylo plné všetečných otázek a takové té vlčecí zvědavosti. Světlušku to z nějakého důvodu těšilo a culila se na prcky, jako by snad někdy měla svoje vlastní vlčata a věděla, jaké tohle všechno je.
„Maple má na sobě světlušky, které svítí, když má radost,“ vypověděla pak sama svou vřelou zkušenost a pousmála se na všechny prcky–hezky jednoho po druhém. Ocásek jí přitom zase vesele zakmital za zády. Důvod k její radosti byla mimo jiné i písnička, kterou Jasná zpívala svým ratolestem. Když se ovšem Mráček začal angažovat do zpívání taky, vzpomenula si Světluška, že chtěla jít pro vodu. Jazyk se jí už docela lepil na patro. Zkřížila rozpačitě jednu přední přes druhou a trochu plaše sklonila hlavu. „Já teď půjdu najít potůček co zpívá, přinesu pak vodu ke zpívání. Děkuju, že Jasná mluví pravdu a je s ní bezpečno.“ Ta poslední slova z ní vypadla rychleji, ale její vděk byl patrný. Taky se červenala, jako Mráček jen o pár chvil před ní. Nechala potom Jasné a vlčatům chvilku na odpověď, než se otočila a s ještě jedním „díky“ a „ahoj, ahoj, ahoj“ si to namířila ven, pryč ze Sarumenu.

// Prstové hory přes Sarumenský hvozd

Islin | Březen | 3/10

Přicourala se až k Islin a zvědavě si ji prohlédla. Měla také věneček na hlavě, podobně jako Jasná. To ještě chybělo. Aby víc vlků mělo podobné ozdobičky! Kdyby se k tomu odhodlala, asi by prostě jen unaveně zamručela s očima obrácenýma v sloup. Ale na to neměla a všechno v ní se takové reakci bránilo, takže se jen mírně usmála a zamáchala oháňkou. Nebyl to tak entuziastický pozdrav, kterým normálně vítala okolí, ale špetka jiskry v něm přeci jen byla. Koutky vytáhla trošku výš do tváře, když se druhá vlčice začala zajímat.
„Brzy jaro,“ vysvětlila svou velmi pokřivenou a nesmyslnou odpověď, zatímco oháňku za stehny jednou nebo dvakrát přehodila velmi chabě ze strany na stranu. „Hezké kytičky a obrázky,“ poukázala pak tlapičkou k vlčice srsti. Moc jí to slušelo, vypadala hrozně vesele, hrozně hezky. Zlatá očka přeci trochu pookřála, když si sedla ke klidné jezerní hladině, na které tancovalo první světlo toho dne. „Jsem Světluška.“

|136| M5 |

Tvářila se klidně, stále uklizená na svém místečku, tlapky pečlivě stočené pod sebe, aby si je vlastním teplem zahřívala. Zlatá očka přitom slídila po okolí a snažila se vrýt co nejvíc detailů do její popletené mysli. Ale ta socha s růží na prsou, ta byla přeci jen poměrně směrodatná. Sama po ní nejprve koukala trochu nedůvěřivě, ale když se k ní mohlo přiblížit jedno z vlčat, jistě se jí nemusela bát. Na nohy se ovšem zatím neškrábala. Jen v tichosti sledovala interakce mezi matkou a vlčaty a taky bílou vlčici, která se přitočila odnikud a která se pak zase docela rychle vytratila. Zlatá natočila hlavu ke straně a zvědavě zamrkala.
„Tak ahoj, ahoj, ahoj.“ Vyprovodila bílou pohledem a zatímco Jasná s Věnečkem obletovali mráčka, odhodlala sě Světluška konečně na nohy. A to aby udělala jediné: „dobré?“ Tlapky ji donesly k Hráškovi, který se jak dlouhý tak široký zrovna rozplácl na studenou podlahu. Velmi opatrně mu pomohla na nohy a zůstala u vlčete, aby ho mohla podpírat packou. „Taky mi to nejde.“ Pousmála se na něj klidně a něžně. Kde se v ní tolik klidu bralo, to nevěděla. Ale taky ho ubylo, když se Jasnava dala na zpívání. Světluška sice moc netušila, jak to souvisí s tím, co měla původně na mysli ona–a pořád byla odhodlaná vlčici vodu donést–ale tohle se jí taky líbilo. Popěvek neznala, ale přeci se přidala k pobrukování velmi rychle. A nebyla špatná. Když pak písnička skončila, její výraz byl srovnatelný s tím Mráčkovým. Dokonce to vylákalo i poslední vlče z kožešin.

|135|

Nálada se zlaté podstatně zlepšovala a teď si zvědavě prohlížela vlčata, která se měla čile k světu. Neodvažovala se k nim přiblížit, ale usmívala se na ně ze svého místečka, hezky zachumlaná ve vlastní oháňce. Byla docela spokojená v přítomnosti vlčice, která na ní byla tak laskavá a ze které vyzařovala zcela uklidňující energie.
„Jasnava a Věneček nelžou,“ konstatovala a s lehce přimhouřenýma očima vypadala více než jen blažená. Byla plně odevzdaná té pohodě, která ji na tomhle tmavém místě obklopovala. Pak ale strnula a naklonila hlavu ke straně. „Nechceš zpívat?“ navrhla vlčici a zamlaskala. Hnědá jistě neměla tušení, že se jí vlčice ptá, zdali nemá žízeň. Ale to Světlušce vůbec nevadilo. Seděla a zlatýma očima hypnotizovala vlčici před sebou, jako by snad na tom záležel život. Pak se rozpustile usmála a čenich znovu zabořila pod ocas. Očima přitom tekla po světlé vlčici, kterou neznala a která neměla žádný přívěšek k zapamatování. Tvářila se ale přátelsky a zlatá tak pořád zůstávala v klidu, třebaže se vůči ní zatím nijak zásadně neprojevovala. I to bylo zvláštní. Možná prostě jen nechtěla rušit spící vlčata.

| Islin | Březen | 2/10

Světluška byla pořád více méně rozhozená ze svého posledního snu, který se stal na dost podobném místě. Nebo to nebyl sen? Myšlenky a vzpomínky a fantazie v její hlavě splývaly. Ale ona se dál spíše neurvale valila vpřed a tvářila se jako kakabus. Jak už jsem jednou řekla, to pro ni nebylo ani v nemenším typické. Byla to u všech bohů Světluška!
Cizí hlas ji vytrhnul ze zamyšlení a nastražila ouška vpřed, když se rozhlížela. Tmavá vlčice ležela na břehu a byla celá hezky barevná a měla věneček na hlavě. Zlatá překvapeně zamrkala a zůstala na vlčici koukat docela dlouho. Asi ji k sobě volala. Z nějakého důvodu se proto doplahočila až k ní a se zaduněním sebou plácla na bříško hned o kus vedle.
„Ahoj, ahoj, ahoj,“ zafuněla trochu ztrápeně, docela unaveně. Tvářila se, jako by poznala někoho dobře známého, ale tuhle vlčici nikdy před tím pořádně neviděla, třeba že ležela po jejím boku jako po boku kamarádky z dob dávno minulých. Nic moc víc neříkala a byla zcela utlumená ve svém jinak teatrálním projevu. I Světluško nakonec dohnalo to zatracené období přechodu mezi zimou a jarem.

Březen| Islin 1/10

Zase tohle místo. Ale s trochu zlepšujícím se počasím se najednou zdálo být mnohem snesitelnější, než když vlčice narazila na tmavého Monokla. To setkání si samo sebou nepamatovala, ale nepříjemné pocity jezero přeci jen stále vyvolávalo, třebaže její hlavička nedokázala dost dobře pobrat, kde přesně se braly. A tak si tak láži plážo vykračovala, nohy táhla v ubývajícím sněhu, a kroutila se při tom na všechny světové strany, jen aby dokázala alespoň krapet pohybem uklidnit žaludek, co se jí instinktivně převracen úplně naruby a zase zpátky. No fakt. Byl jak tanečnice hulu. Hlavu i proto nesla trochu svěšenou a tvářila se spíše kysele. Pro Světlušku nezvyklé, ale i takové dny prostě byly. Kosti na ní div necinkaly, kterak se ubírala podél jezerního břehu, a ocas nesla zcela výjimečně mrtvě svěšený za zadní tlapky.
„Cink cink,“ zafuněla znuděně tak jakože pod fousky a krátce vzhlédla k obloze, aby si mohla prohlédnout oblohu, ze které pomalu ubývalo světla. Možná by nebylo špatné se uložit někde ke spánku?

|132| M1

Světluška pořád ležela zachumlaná v přítmí tmavé nory a trochu poplašeně sledovala obě vlčice. V hlavě zmatek kvůli vzpomínkám na vlčici kterou kdysi znávala a jejím vlčatům, o které se tehdy nedokázala postarat. Zavřela vždy očka a zhluboka dýchala, aby si od těch představ vyčistila hlavu. Docela to pomáhalo, ale blahodárná byla hlavně přítomnost všech ostatních vlků.
„Tak jo, tady stíny si netroufnou,“ přikývla krátce a věnovala vlčici, která se představila jako Jasnava, velmi vřelý úsměv. Chmury z její tváře začínaly pozvolna mizet, což bylo dobré znamení. Ale Jasnava nebyla jediná, komu Sarumenské skalisko toho času poskytovalo útočiště. Byla tu i ta bílá vlčice. Světluška po ní střelila zlatým pohledem a taky jí věnovala úsměv, když ji pozdravila. Vypadala už o poznání lépe, třeba že po dlouhé zimě byla pořád jen kostřička potažená kůží. Zakmitala ocáskem a jak narážel o chladnou zem, ozývalo se rytmické ťukání, které vyrušil až hlásek jednoho z vlčat. Krčilo se Jasnavě za krkem. Světluška mu div nezáviděla. Taky by zachumlala do Jasnavy kožíšku obličej. Jenže zaprvé neměla náladu, zadruhé jí něco uvnitř říkalo, že k novopečeným matkám s jejich vlčaty se přibližovat nesluší. Možná dozvy starého vychování, možná jen náhoda. A tak si prostě jen složila tlapičky pod sebe a spokojeně si přitáhla ocásek kolem nich.
„Mráček, Hvězdička a Hrášek?“ zkomolila pak tiše jména a znovu trochu natáhla krk, aby si nové sarumenské prohlédla. Vypadali spokojeně. Obavy a mrak v její tváři vystřídala vřelá emoce, kterou nesvedla pojmenovat. Ale byli kouzelní.

Únor 5/10

Kecla si na zadek do studeného sněhu, který v téhle části lesa byl značně ušlapaných od nespočtu vlčích tlapek. Sarumen vířil životem. To bylo jasné nejen od pohledu a počichu, ale taky se k vlčici z dálky donášely hlasy cizích vlků, kteří tu kolem brousili. Tep se jí pomalu zklidnil, ale přeci nebyl úplně uvolněný. Teď ovšem jejím tělem otřásalo nadšení z toho nespočtu možností, které tady mohla zažít. Dýchala pořad maličko zrychleně. Od otevřených úst jí stoupaly v pravidelných intervalech obláčky páry tak rychle, že než se jeden stihnul rozplynout na ledovém nočním vzduchu, už se zase k nebi vznášel druhý.
Hlava jí z toho šla kolem, že měla takové štěstí. Nebýt hladového žaludku, který začínal pomalu přehlušovat všechno dění v lese, asi by tam seděla až do jara. Protože se ale ten protiva zlostně ozýval a bolestí jí připomínal svou prázdnotu, musela vlčice zvednout zadek a zamířit hlouběji do nitra území. Tam jistě nějakou baštu sežene!

Únor 4/10

Pořád se nepřenesla přes šok, který jí přineslo setká s Monoklem. Sice už nevěděla čeho přesně se bojí, ale to nevadilo. Poplašeně dýchala a utíkala mezi stromy s takovou rychlostí, že úplně zapomínala, jak krásně se všem kmenům kolem vyhýbá. Dýchala rychle a přerývaně, jazyk na vestě a ocas stažený mezi nohy. Uháněla vpřed tak rychle, že z toho až rozum zůstával stát. Tedy hlavně ten její. A nezastavovala do okamžení, kdy ji obklopila povědomá vůně jehličí. Teprve tam se odvážila zastavit. Pozorně se rozhlédla.
Co to bylo? Proč ji tohle místo zbavilo většiny strachu? Srdce jí poplašeně třepotalo v kostnatém hrudníku a třebaže byl všude kolem sníh, začínala svůj domov poznávat. No jo! Vždyť ona vlastně měla nějaké doma. Zapomenula na to, ale měla to štěstí a taky si to stejně rychle připomenula. Vděčně si oddechla, než snožmo s výsknutím vyskočila do vzhuchu! No fíha. Z hrdla se jí ozvalo velmi vřelé chichotání a její oháňka se rozjela ze strany na stranu. Tohle místo bylo doma!

|129| D48

Světluška ležela na zemi a třebaže oči prvně upírala hlavně na světlou vlčici s modrýma očima, musela velmi záhy přesměrovat svou pozornost na hnědou vlčici s věnečkem, která ležela nedaleko. Vypadala přátelsky, ale to možná bylo tím, že si Světluška jednoduše nevšimla jejího prvotního klopení uší. Nu což. Ihned začala vesele smetat ocáskem ze strany na stranu a zlaté oři plně upnula do toho sympatického obličeje vlčice s trochu kulatým bříškem. Její strach nezmizel, ale mísil se s radostí, že na ni někdo vlídně promluvil.
„Ahoj, ahoj, ahoj,“ kníkla tiše znovu a opravdu poslechla. Nepřišourala se až úplně k Jasnavě a jejím kožešinám. Zastavila kousek před a vděčně se stočila do klubíčka, ze kterého vykukovaly zpod oháňky ohromné zlaté oči. Vůně mléka a vlčecích kožíšků ji polechtala v nose a krátce k třem kuličkám štěstí stočila pohled, ale nevydržela na ně koukat příliš dlouho. Probouzelo to v ní trochu zvláštní pocit úzkosti, který nedokázala vysvětlit. Sheya. Reeve. Jména se ozvala odnikud, ale třebaže byla povědomá, byla pořád cizí.
„Světluška,“ přitakala plaše a ještě víc se zachumlala do klubíčka. „Sem stíny nesmí? Jasná s Věnečkem musí mít pravdu.“ Na tváři se objevil trochu klidnější výraz a mnohem upřímnější úsměv. Přeci pak ale ještě jednou střelila k třem kuličkám krátkým pohledem, trochu zkoumavějším. Hlavou jí probleskovaly vzpomínky na malou temnou noru a hladová vlčata, která neměla co jíst. Sledovala je z dálky. Nikoho z nich neznala. Zavřela oči. Kdyby jen dokázala říct, že toho s druhou vlčicí měly společného mnohem víc, než se mohlo kdy zdát. „Kožíšek jako obloha když jsou na ní obrázky z hvězd,“ broukla měkce.

|128| D47

Probudila se s cuknutím a velmi prudkým nádechem. Její spánek nebyl klidný a když rozlepila oči, byla vlastně už napůl na všech čtyřech a dýchala docela prudce. Zlatá očka měla vykulená na vrch hlavy a zmateně se rozhlížela po jeskyni, která nebyla zdaleka prázdná. Vlky, které z dálky slyšela, ovšem neznala. Nikdo z nich nebyla Maple s Pírky a Medvěd s pařezem na hlavě se vzdálil dřív, než si vůbec stihla uvědomit jeho přítomnost. Paroháče zahlédla jen odcházet a zbyla bílá vlčice s nějakou hnědkou s věnečkem na hlavě. Světluška, pořád docela vyjukaná ze zlého snu, se velmi pomalu zvedla a opatrně přešla k nim. I když: přešla bylo opravdu silné tvrzení. Prakticky se k nim připlazila, uši sklopené stejně jako zraky, ocas stažený mezi nohy. Zlaté duhovky k vlčicím zvedla jen opravdu krátce.
„Ahoj, ahoj, ahoj,“ breptla jako myška, zatímco si tlamu dřela o poměrně teplou zem. O vlčata neprojevovala vůbec žádný zájem. „Stíny jsou dlouhé a Světluška se bojí,“ oznámila měkkým hlasem ale velmi přímočaře, „může chvilku zůstat?“ Když prosila, obrátila svá zlatá kukadla na bílou vlčici a velmi, velmi, velmi podřízeně zakmitala oháňkou v prachu na zemi. Stačilo málo a už by jim ukazovala podřízeně bříško v marné snaze vydobýt si trochu místa v teple a hlavně v něčí společnosti.