Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// pardon pardon, klidně mě přeskočte >.> napíšu zítra, ale čekat nemusíte

// Mám psát nebo čekat na reakci?:D

« Přímořské pláně

V Blueberryho patách jsem jej následoval do lesa nasáklým pachem smečky. Pořád se mi při tom nepatrně ježily chlupy za krkem, stále jsem nebyl s to si uvědomit, že sem vlastně patřím taky. Ačkoli jsem neprošel žádným speciálním ceremoniálem. Zajímalo mne, kdy se tu začnu cítit jako doma a kdy Borůvkový les za svůj domov hrdě a sebevědomě prohlásím. Vždyť jsem ani pořádně neznal všechny členy. Blueberrymu jsem ale důvěřoval. Navíc se blížila zima a já nikoho jiného neměl. Winter byla bůhví kde a ze Zlatavé jsem byl víceméně vyhoštěn. Ale co! Nová smečka, nový partner, nová příležitost! Nezní vám to jako zábava?
Blueberry dal lesu najevo, že jsme se vrátili a okamžitě se rozeběhl za pachem alfy. Pomalu jsem kráčel za ním, rozhlížeje se po lese. Bylo to tu hezké, líbilo se mi tu. Možná ani nebude zas tak těžké se tu zabydlet. Dokázal jsem si zde představit svou budoucnost. Po boku Blueberryho.
Mlčky jsem sledoval, jak můj druh náhle ožil, když spatřil hnědého vlka. Bylo to... roztomilé. Vypadal taky jeho pohled takhle, když na mne hleděl, když jsem se na něj nedíval? Zajímalo mě to. Za účelem výzkumu samozřejmě.
Rozhodl jsem se jej nechat se Stormem o samotě a jal se najít si nějakou pohodlnou skulinku v zemi, kam bych se mohl natáhnout.

//kruci a nojo :D *Newlin má svolení mi naplácat* takže... já nebo Newlin?:D

//čeká se ještě na někoho, kdo mi vypadl, nebo můžu psát?:D

Cítil jsem se malátně. Podzim byl tu — byl všude. Rozespale jsem zamručel, než jsem nechal světu na obdiv své tesáky v dlouhém zívnutí. Chtěl jsem se přilísat k druhému tělu, k Blueberrymu. Na rozdíl ode mě byl tak... velký a měkký. Ignoroval jsem povědomé píchnutí kdesi u srdce, neměl jsem náladu přemýšlet nad tím, co bylo. Ani co bude. Takhle... Takhle jsem se cítil dobře.
„Mhmmm, kdybys chtěl, mohl bys mě olízat celýho. Do vody v takový zimě ani nevkročím,” zamumlal jsem nakřáplým hlasem a automaticky se otřásl. „Stalo se něco?” zeptal jsem se po chvíli, když jsem si svého druha prohlédl pozorněji. Vypadal trochu nesvůj, alespoň mi to tak přišlo. A nebo taky ještě spí...
„Domů?” pootevřel jsem tlamičku, „Oh... Um, jasně. Pojďme domů.” Blueberryho krásným očím jsem věnoval skromný úsměv a hravě ho zatahal zoubky za kožich, když jeho pohled vypadal opět nepřítomně.

//Borůvkový les

„Vážně?” hodil jsem po něm provokativně očkem. „Mám? Hmmmm...” neurčitě jsem pohodil ocasem. Začínal jsem se nudit, malá provokace neuškodí, ne? Věděl jsem, že si všechno bere vážně, hlavně ode mě... Jenže na rozdíl ode něho, já se bavil rád. Ať už to byl jakýkoli druh humoru. A nebavilo mě se podřizovat, měl jsem rád svého svobodného ducha.
Tahle nepřímá vyznání mě pokaždé dokážou dostat. Horkost se mi vždy rozlije celým tělem, srdce mi buší v rytmu maratonu a já jako kdybych ztratil schopnost mluvit. Anebo se spíš vyjádřit. A tak to odvedu jinam. Nebyl jsem zvyklý na... podobné pocity. Na lásku.
„Zas tak malej nejsem,” ujistil jsem jej proto jemně a věnoval mu letmý úsměv.
Spadla mi brada po Blueberryho reakci. Jsem tak dobrý herec já, nebo on? trklo mě, když se začal omlouvat. Neubránil jsem se. Pobaveně mi cuklo v koutku a já se za chvíli začal smát nahlas. „No... Ten smrad těžko vymeješ, ale dokud tě nebudu muset olizovat, tak to zvládnu,” vyplázl jsem na něj jazyk vesele. Vlastně byl celkem roztomilý. Nepřiznal bych to sice, ale uvnitř jsem se rozplýval.

//jestli mě chceš stáhnout z kůže, nebo něco na ten způsob, jen do toho... omlouvám se za prodlevu. >_< napíšu zítra doopravdy

Zarazil mě? Nah. Jen jsem nečekal, že se toho doopravdy chytne. Po chvilce přemýšlení jsem se samolibě ušklíbl. „Ptáš se mě?” zatvářil jsem se důležitě, „Možná, že jsem nadpozemský, to mi ale bohužel nedává právo vyštěbetat všechno jiným smrtelným tvorům. Dokonce ani těm, co maj atraktivně zrudlý kožich a ovládají pekelnou mlhu.” S lítostí jsem zavrtěl hlavou, abych si přidal na důležitosti a volně přešel k dalšímu tématu — totiž k mé maličkosti. Jaká barva by se líbila mně? Mimoděk jsem mírně nakrčil čumák. Můžu si vybrat? No, buďme upřímní — nikdy jsem neměl příliš smysl pro estetičnost. Pravděpodobně bych se spokojil s čímkoli, nad čím by ostatní valili oči. Byl jsem zkrátka příliš skromný.
Zdálo se, že si Blueberry všiml mého, řekl bych chytře, maskovaného „beze mě se nehneš, jsem jako tvůj stín” a... Čert to vem, i když jsem si na podobný věci nepotrpěl, mohl jsem se rozpustit, když z tlamy vypustil tu sladkou přezdívku. Možná trochu ironickou. „Tady? Definuj tady,” zeptal jsem se takticky, „spával jsem na mnohých místech...” Sám. Jako vrah. Do detailů bych ale nezacházel. Byla to minulost. Je to minulost.
Okázale jsem ignoroval jeho kňučení, když se mě ta slaná ohavnost dotkla. A jakkoli mi to bylo proti srsti, neodpustil jsem si to. Třeba by pak dal pokoj. „Jestli ze mě chceš druhou Coru, jen si posluž. Vlastně jsem vždycky chtěl vyzkoušet, jaký to je nebýt sladkým, aby se mě všichni báli.” Věřte nebo ne, temnou stránku jsem měl v sobě. Stačilo jen lehké šťouchnutí a mohl jsem z místa klidně plivat oheň. Ani nevím, kde se ve mně ta uraženost vzala, cítil jsem se pak ale důležitěji. Když se Blueberry snažil...

//odepíšu během zítřka

Mohl bych se zeptat Arimy, hm? pomyslel jsem si v duchu trpce, když mi došlo, jak dlouho už jsem s ním nevedl vnitřní dialog. Chybělo mi to? Ani ne, ale byl to jediný spoj do minulosti. Třeba si moje bytí řeklo, že se tam už nechce vracet. Kdo ví, třeba na mě měl Blueberry nějaký podivný vliv. Ale bylo mi to jedno. Poprvé za dlouhou dobu jsem v hrudi cítil povědomé teplo. A to mi stačilo. I kdyby to mělo vyšoupnout Arimu z mého života úplně...
Čekal jsem, že z něho vypadne vážného, ale místo toho jsem se jen zhnuseně zašklebil. „Kožich bych možná překousl, přece jen — čištění zdarma, ale maso... Ugh,” zavrtěl jsem hlavou. Možná byl ještě čas od něj utéct...? Blueberry mě krapet vyděsil.
„Třeba těma kytkama splácí... něčemu, co je ještě nad ním?” navrhl jsem potom. Nebo tím svádí Smrt. Zakázaná láska, nebo tak něco... Tahle myšlenka mi přišla docela směšná.
„Nah, ušetři mě toho,” vyplázl jsem na něj jazyk. „Cokoliv ne, růžová mi nejde k očím,” zavrtěl jsem hlavou na oko smutně. Radši bych bral něco... lesklejšího, pomyslel jsem si s malým úsměvem. Třeba něco na způsob toho mrzouta Meinereho, usmyslel jsem si po chvíli přemítání, když jsme pochodovali přímo k tomu slanému peklu. Svou další poznámkou mě ale Blueberry docela odrovnal. Ztěžka jsem polkl a odolal nutkání stáhnout uši dozadu. A nechat mě tu samotnýho? zamrkal jsem trochu naštvaně. „No... jako výlet to nezní špatně,” pokrčil jsem rameny s náznakem, že beze mě se nikam nehne. Musel jsem si ale nechat trochu důstojnosti — přece mu tu nebudu brečet na rameni! Sám jsem do něj zlehka drcl, když se odtáhl. O tom, jestli bych se chtěl vrátit já jsem radši mlčel. Stejně... už nebylo ani kam. Alespoň to jsem si myslel.
„Uahh—!” zavýsknul jsem překvapeně, když mě zničehonic pocákala voda. „Sotva jsme z jedný vylezli, už skáčeš do další, hm?!” vyštěkl jsem pobaveně, ale do vody se moc neměl. Smrděla solí. „Pak se ke mně ale netul... Ne, dokud budeš smrdět po tomhle...” zasmál jsem se škodolibě.

// řeka mahtaë

„Klid jako třeba v hrobě?” dovolil jsem si zničit atmosféru. Život a Smrt... Mírně se mi z toho ježily chlupy. Líbilo se mi, že v realitě, kterou jsem tolik nezbožňoval bylo i něco... takového. Hned to jednomu dávalo naději. I když nevím, jakou naději bych měl dostat já. Můj život se stával stereotypním. Blueberry byl jen bonus.
Nelíbilo se mi, že jsem se pomalu začal stávat... takovým, jen ne svým starým veselým já. Třeba stárnu...
Zvědavě jsem se zadíval směrem, jakým koukal Blueberry. Neviděl jsem toho moc, ale rychle zase zrelaxoval, takže jsem tomu už víc nevěnoval pozornost.
Když mluvil zase o Coře, přejel mi mráz po zádech. A co teprve, kdyby ti přes záda přejel její plamen... Mírně jsem se oklepal. „Prokletí...” trvalo mi, ale moc mi toho na mysl nepřicházelo. Mluvil o tom oživlém zvířeti?
„Kytky?” vykulil jsem oči, načež jsem stáhl tvář v kyselé grimase. Kytky... Přišlo mi to vtipné. „Takže stačí, když mu tu natrhám nějakej plevel, hah? Nebo preferuje něco speciálnějšího?”
Byl jsem schopný věřit, že tu jsou vyšší síly, ale vlci, kteří se tam zůstali zůstat? Jen jsem nad tím pokrčil rameny. Na spekulace jsem neměl náladu.
„Hmmm... Myslíš, že s růžovou bych se k tobě taky hodil?” ušklíbl jsem se pobaveně. Bůhví, jak to všechno fungovalo. Přišel jsem si jako v jiném světě. Ve světě, kde nikdo neumírá...
„Nekonečno?” naklonil jsem hlavu, když jsme se začali blížit k té odporné slané vodě. Tady jsem potkal Winter... Kde asi vězí, pomyslel jsem si trochu smutně. „Myslím, že na druhý straně... Si říká něco podobnýho i někdo další,” mrkl jsem na něj s úsměvem. Nekonečno neexistuje.

Blueberry se rozpovídal o Životě. Pořád to pro mě byla mýtická postava, stejně jako Smrt. S lehkým pochybením jsem si hrál s proudem řeky. „Nechtěj odcházet? Není to horší než Smrt?” zaškubal jsem zaujatě uchem. Z nějakého důvodu mi z toho běhal mráz po zádech. Co když tam bude chtít zůstat... a neodejde. Líbilo se mi, jak jsem se stával pomalu ale jistě majetnickým. Dodávalo mi to kuráž.
Nezabránil jsem krátkému zahihňání, za které by se nemusela stydět leckterá vlčice. Ztrapněně jsem sklapl uši a doufal, že to Blueberry nebude nijak komentovat. Majetnickej, ale trouba. Radši jsem se to rozhodl zahrát do outu.
„Ahhh, Cora? Prosimtě, neříkej mi, že se bojíš,” hodil jsem po něm zvědavě očkem. Samotnému mi ale padaly chlupy ďasem, když jsem si představil, jak si mě jistě mile ráda opejká na tom svým kožichu. Tiše jsem si povzdechl, když jsem musel znovu do vody. Jako bych se za sebe už tak nestyděl. Srdce mi zdivočele poskočilo, když mi Blueberry složil kompliment. Zatěkal jsem očima ze strany na stranu, než jsem vykouzlil štěněčí úsměv. Třeba dostane cukrovku, zacukalo mi v oku. „Taky na tom nejsi nejhůř...” zamumlal jsem a snažil se přejít svou rozechvělou labilitu.
O drbech bohužel nic nevěděl. Smutně a naprosto nefalšovaně jsem si povzdechl. „Škoda, je to sranda.” V tichosti jsem cupkal vedle svého chlupáče, než jsem ze sebe vypustil smích. „Náhodou ten šutr je docela pěknej,” poznamenal jsem jen, zatímco zabíjení vlčat jsem přešel v tichosti s kyselým úšklebkem.
Život, hm? „Co ti může dát život a Smrt ne? Taky patří mezi ty šutromilce?” nedalo mi to. Kdyby mu Tailla nabídla ten svůj...

// přímořské pláně

Vím. Vím?? Suzume se neubránil úšklebku. Nechal Blueberryho, aby mu zabořil čumák do kožichu, zatímco se snažil nezadusit se vzduchem, když se ho snažil starší uklidnit. Přezdívky nepřezdívky, už si zvykal, ale... Ne, žádný přísliby.
Suzume se pomalu zase uklidnil a o krok odstoupil. „Takže... Kam vyrazíme?” zeptal se Blueberryho zvědavě, snažíc se zapomenout na předešlé téma. „Půjdeme někoho navštívit, nebo se budeme jen tak potloukat kolem?” Když nad tím mladý vlk tak přemýšlel, snažil se to tu vůbec nějak prozkoumat? Ani ne. Ale nijak mu na tom nezáleželo. Hlavní bylo, že byl z Blueberrym.
„Znáš nějaký drby?” poskočil najednou Suzume nadšeně. „O někom, o něčem...” zatvářil se zlomyslně, zatímco vesele pohazoval ocasem. Chtěl někoho otravovat. Nebo mít aspoň důvody. A Blueberry... nebyl zrovna ten nejlepší cíl. Jak ho Suzume znal, určitě by se urazil.

Tím, co Blueberry řekl, Suzumemu sklaplo. Nějak zapomněl na svůj zubožený vzhled a s nefalšovaným překvapením zabodl svá velká očka do ohnivé rudé. Ty, co máš také. Jeho slova se mu ještě několikrát zopakovala v hlavě s ohlušující ozvěnou, než Suzume zatřepal svou hnědou hlavičkou a uťal další tok myšlenek. „Nejsem si jistý, o čem mluvíš...” zastříhal ušima a s výrazem neposkvrněného vlčete naklonil lehce hlavinku na stranu. Jeho pohled přímo křičel: „Zkaž mě!” anebo si to mohl Blueberry alespoň představovat.
Tak či onak, tlak ve spodní části Suzumeho těla ustoupil a mladý vlk nevěděl, jestli by ho měl chtít zpátky. Tohle téma v životě s nikým neprobíral. Prostě instinktivně věděl. A teď byl zmatený. Sladce zmatený.
„Blueee~” protáhl se zakňučením samým rozčílením. A to si chtěl udržet klidnou tvář. Tohle není vtip.

//ah ah, je to krátký, já vím, možná i nesmyslný, ale pomalu se zase rozepisuju ;_;