Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Vidíš! O Životě toho taky moc nevím,” přiznal jsem se se smíchem. „Vlastně jenom z doslechu, kdepak asi sídlí?” zahleděl jsem se mezi stromy. A jakou moc má on? Podobné myšlenky mě docela děsily. Nejen svou prapodivnou nadpřirozeností, ale i mocí, kterou v sobě skrývaly. Winter se rozmluvila o tom, jakou magii by si přála. Nakonec z ní vypadlo, že by chtěla... „To jsou přece iluze!” vyhrkl jsem, když zmínila fialové oči. Okamžitě jsem si vzpomněl na vlčici, jež jsem potkal i s Meinerem tehdy u jezera. Ledová královna. Kde se asi toulá teď? „Musí být zábava tvořit něco, co ve světě doopravdy neexistuje,” řekl jsem s nadšením. Totiž... Bylo by hezké vysnit si to, co už nebylo... Třeba Arima.
„Mně se myšlenky líbí!” uchlácholil jsem jí. „Třeba když ti někdo lže... Jednoduše můžeš zjistit, co si myslí doopravdy!” pokrčil jsem rameny prostě. Bylo to vlastně dost praktické a já začal snad i chápat, proč to Blueberry dělal. Stejně se mi nelíbilo, že to byla moje hlava.
„Blueberry u ní byl,” svěřil jsem se Winter s mrknutím. „Dost mi toho o ní navyprávěl, třeba to že si s ní není radno zahrávat...” Což by mě nikdy nenapadlo, huh... „Ale jsem si jistý, že nevinným duším jako jsi ty by nic neprovedla,” vznesl jsem sebevědomě.

//Omlouvám se Auriel, ale chci mít Vlčíska rychle z krku.

Winter se mě zeptala , zda Smrt žila v té... zborcené věci. Letmo jsem přikývl. Už jen z toho pohledu se mi ježily chlupy na zádech. „Jestli tam chce jít, je odvážná,” přitakal jsem směrem k Auriel. Pobaveně jsem se po Winter ušklíbl. „Myslíš, že by mi křídla slušela? Myslíš, že tohle zařizuje taky ta potvora?” kývl jsem směrem ke zřícenině. Nebyla příliš daleko. Otřásl jsem se. „Jakou magii bys chtěla, Win?” našpicoval jsem zvědavě uši dopředu. „Vlastně jsem toho ještě moc nepozjišťoval, ale... Můžeš si přát jakoukoli chceš? Třeba kdybych si přál... myšlenky jako máš ty, dala by mi tu magii?” naklonil jsem hlavu. Myšlenky by se hodily... blesklo mi hlavou, když jsem si vzpomněl na Blueberryho. Vím, jak jsem byl nespokojený, když mi koukal do hlavy. Jaké by to asi bylo, kdybych uměl to samé? Vědět, co si myslel ve skrytu duše? Vzrušeně jsem zavrtěl hlavou. Měl jsem ho rád, neměl bych přemýšlet nad podobnými věcmi... No ne?
Jakmile ale Winter vyřkla, že by šla taky, ztuhl jsem. „C-Cože?!” vyhrkl jsem překvapeně. „Ale Winter! To je... přece... To... Co když se ti něco stane?”

« Západní Galtavar

Čím blíž jsme úkrytu Smrti byli, tím víc se mi dělalo mdlo. Přemýšlel jsem nad Blueberrym. Co asi dělal? Myslel na mě taky? Chyběl jsem mu? Nerad jsem si to přiznával. Totiž... Byl jsem vlk. Býval jsem tulák. Můj jediný nejvěrnější a nejmilovanější přítel byl můj bratr. Který byl nyní mrtvý. Myslel jsem si, že jsem se naučil, jak potlačovat a skrývat svoje pocity, že mě už nic nerozhází. Jenže pak došel Blueberry a já byl v háji. Polapil mě, ani jsem si to nestihl pořádně uvědomit... Otázkou však bylo, jestli se mi líbilo být lapen...
Zavrtěl jsem zuřivě hlavou. Teď nebylo čas na podobné myšlenky. Akorát jsem z toho měl chuť se někomu zachumlat do kožichu. Nejlíp jemu a nechat se rozmazlovat. To se mi líbilo... Jenže teď jsem byl v obležení dvou vlčici, z čehož jedna z nich mi to taky nedělala lehké. Winter. Afektovaně jsem zamával ocasem se sladkým úsměvem. Nechtěl jsem, aby viděla, jak rozviklaný momentálně můj stav byl. Totiž... bál jsem se. A to dost. Až u Smrti jsem nikdy nebyl. A Blueberry... Když od ní přišel, vypadal vyděšeně. A když byl vyděšený on, bůh ví, co by se stalo se mnou.
„Jestli se ovšem vrátíš,” mroukl jsem nevědomky. Bylo to tiché, přesto to mohla Auriel i Winter zaslechnout. „Ach... Ale oni jsou špióni. Moji poddaní. Jsem něco jako jejich alfa,” uculil jsem se samolibě. „Ty je nevidíš, ale já moc dobře vím, co se s nimi děje,” vyplázl jsem na Auriel hravě jazyk. „Že jo, Win?” ohlédl jsem se po bílém kožíšku. Bylo mi líto, že se mi ji nedařilo přesvědčit. Když mi totiž nechyběl Blueberry, chyběla mi ona. A to bolelo. I když jsem si to nehodlal přiznávat.
„Hmmm, já? Nevím, tuhle jsem se se svým drahým bavil o tom, jak moc by mi slušela růžová. Ale pochybuju, že by mi Smrt zařídila zrovna růžovou. Vždyť se podívej!” sklonil jsem pohled ke své hrudi, na níž se vyjímal nádherný drahokam. „Modrá je mi zkrátka souzena,” zavrkal jsem nadšeně. Opravdu jsem se nemohl dočkat, až to Blueberry uvidí.
Nicméně krajina kolem nás se pomalu měnila. Začalo přibývat stromů a jehličí. Žaludek se mi zkroutil v nervózní uzlíček a v tlamě mi najednou vyschlo. Trochu jsem se ošil a pomalu se zastavil. „Takže... Um... Auriel?” ohlédl jsem se po tmavé vlčici. „Cestu už jistě najdeš,” pobídl jsem ji s nervózním zahihňáním a po očku se podíval po Winter.

« řeka Mahtaë

Pokračovali jsme zimní krajinou, studený vzduch se mi nepříjemně zakusoval do těla, i navzdory zimní srsti. Nápad Auriel zněl skvěle, v žaludku mi hladově kručelo, takže i kdyby to měl být jen zajíc, byl bych šťastný. S letmým úšklebkem jsem hodil po Winter pohled. „Křena? Ale no tak, vždyť můžeme být všichni kamarádi... Rodina,” přesvědčoval jsem ji nadšeně.
Auriel se zeptala, zda jsou moji přátelé opravdu vrabci. „Ale jistě, proč bych to jinak říkal?” ohradil jsem se ublíženě. „Ti malí drobečci jsou pod mojí láskyplnou ochranou,” dodal jsem s mávnutím ocasem. „No... Připravená můžeš být na vysolení svých úspor jako výměnu za... cokoli, co po tý bestii budeš požadovat,” poradil jsem Auriel.

» Jedlový pás (věřím, že bylo na mysli tohle?:D)

« Šakalí pahorkatina

Při hovorných slibech Auriel jsem mlčel, její slova mě zasáhla, připomněla jaký jsem lajdal. Když jsem se za celou tu dobu po Winter nesnažil pořádně pátrat. Auriel vypadala jako loajální vlčice, bylo fajn, že si v ní Winter našla kamarádku. Kor, když se Winter přiznala, že ona hledala mě. Pocit viny mě pomalu sžíral zevnitř.
„Barevný sníh?” vměstnal jsem se do konverzace s pobaveným úsměvem. „Já... bych chtěl rudý. Rudá je krásná, barva krve a chutnalo by to po čerstvém mase,” olízl jsem se hladově. Stejně tak jako mi rudá připomínala něčí oči. „A nebo hnědý sníh!” trhl jsem hlavou, když jsme procházeli podél řeky. „Pro špiónské účely. Mým vrabčím kamarádům by se to významně hodilo,” ušklíbl jsem se tajemně. Měl jsem chuť nějaké hejno drobných ptáčků rozehnat a nechat se zahalit jejich jemným hnědým peřím.
Moje nadšení se zvětšilo, když Winter vyhýbavě odpověděla na můj návrh. Totiž... ne, že by mě těšilo, že mou nabídku takto chladně odmítla. To mi samozřejmě srazilo ego a důvěru v naše přátelství. Každopádně mě pobavila ta část o žárlícím Blueberrym. Mám rád, když žárlí. Je to rozkošné, podotknul jsem v duchu. „Ale Winter!” zavyl jsem zoufale, „On se tak jenom tváří,” ne tak docela, „nemusíš se ho bát. Blueberry by ti neublížil. Kdyby jo, musel by se pak vypořádat se mnou,” natáhl jsem čenich hrdě k obloze.
Zpátky jsem se ohlédl po Auriel. S úsměvem se mě vyptávala na Smrt. Po zádech mi přejel mráz, nedal jsem to na sobě však znát. Byl jsem profík, no ne? „Auriel, jaká sranda by to byla, kdybych ti to všechno vyslepičil? Vždyť bys z toho pak nic neměla!” mlaskl jsem a s hlasitým smíchem se rozeběhl vpřed. Nervozita mnou jenom proudila. Vždyť já tam umřu! panikařil jsem v duchu.

» Z. Galtavar

Winter poslušně odpovídala Auriel na otázky s mou maličkostí přilepenou ke svému boku. Příjemně hřála, hladově jsem její blízkost přijímal, zima nebyla zkrátka pro mě. „Awww, tys mě hledala?” pohodil jsem hlavou nadšeně. Bylo mi smutno, když jsem se dozvěděl, že se z Winter stal opět tulák. Zimy nebyly lehké. Bylo málo potravy, lovilo se hůř, mrzlo... Byli jste osamělí. „Hele... Win,” mroukl jsem váhavě, „jsem si docela jistý, že kdybys chtěla nebyl by problém vzít tě s sebou, no nebylo by to super? Jsi milá a neškodná, navíc s tou lesklou odzobou rozkošná!” navrhl jsem s širokým úsměvem. Určitě by se jí tam líbilo. A nebyla by sama. A vídali bychom se v podstatě napořád. Nadšenost mi ale zanedlouho překazil obrázek velkého hnědého vlka s nejkrásnějšíma rubínovýma očima. Ignoroval jsem nutkání od Winter odskočit — Blueberry by určitě nebyl nadšený. Když... je vážně zima... Blue by mě určitě nechtěl jako omrzlinu.
Drobná kapka nervozity se mi rozlila krví, když Auriel vznesla své ujištění o tom, že to spolu s
Winter zvládneme. „Věř mi,” mrkl jsem na černou vlčici, „o svou rozkošnou přítelkyni se moc rád postarám,” přitakal jsem se skrývanou nervozitou. No... Obrázek Blueberryho v mé hlavě nevypadal vůbec nadšeně. Co by mi asi řekl, kdyby to slyšel?
„Huh?!” vykulil jsem překvapeně oči na Winter. Přímo volaly „Hej, nejsem to já, koho jsi neviděla takovou dobu? Udělej to! Pochval mě!” Trpce jsem se na svou bílou přítelkyni ušklíbl, když se slova pochval na můj účet linuly z tlamy Auriel. Vidíš? říkal můj pohled.
„Narvinijský les?” naklonil jsem hlavu, „neznám.” Po hřbetě mi přeběhl mráz, když zmínila... Smrt. Trochu jsem se ošil, omylem přitom drcl Winter do boku. Nahodil jsem ale úsměv a nadšeně zamával ocasem.
„Smrt? Jasně, že ji znám! Je to straka, teda... Rozumíš, má slabost pro lesklý kameny a... a tak,” ne, že bych ji kdy viděl. Což nebylo podstatný, ne? Slyšel jsem o ní a koneckonců, Blueberry ji viděl! A já byl s ním. Skoro až u ní. To se počítalo, ne?
„Uhuh, počkej počkej,” vyhrkl jsem, než jsem se odtrhl od Winter, hravě ji zatahal za ucho a laními skoky předběhl Auriel. „Vedu já!” ujasnil jsem svou pozici coby průvodce a veleváženým krokem se vydal vpřed. Ačkoli cestu jsem si nepamatoval. Vadilo to? Možná. To ale vlčice nevěděly. A já se rád cítil důležitě. Blueeeeeeeee! zafňukal jsem zároveň v duchu. Byl jsem srab. Smrt mě děsila a já se za ní sám vydal. Dobrovolně. Bez svého romantického ochránce.

» řeka Mahtaë

S neskrývanou zvědavostí jsem poslouchal rozhovor obou vlčic. Auriel se zajímala o Bellraye, podobně jako já. Z Winter nakonec vypadlo, že spolu něco málo prožili. Ne že bych žárlil, vždyť si mohla dělat co chtěla. Nakonec jsem to byl přeci já, kdo odešel...
Bellray k Winter prohodil pár slov, němě jsem zastříhal uchem, když se po mně podíval se slovy o zdržování. Teď je Winter moje, dej si pohov, pomyslel jsem si trpce, neřekl jsem však nic. Nakonec se však hnědý vlk rozhodl, že odejde. Jen jsem na něj zběžně kývl, než jsem se natiskl zpátky na svou dobrou přítelkyni a věnoval sladký úsměv Auriel. Alespoň ta vypadala poměrně neškodně.
Mluvila o smečce, zmínila i jméno, které jsem už pěknou dobu nezaslechl. Art. Moc dobře jsem si na to vlče vzpomínal. Teď už musel být jistě o dost starší. Z myšlenek mě vytrhl další tok slov Auriel. Takže... Winter byla tulák... Překvapeně jsem k ní otočil čenich, v očích nevyřčená otázka. Po návrhu tmavé vlčice jsem se otočil zpátky s pobaveným úšklebkem. „A kde sídlí tvá smečka, Auriel?” zeptal jsem se mile. Rozhodně jsem neměl v úmyslu táhnout se v tom sněhu někam daleko.

Všechno další se semlelo až příliš rychle. Vzmohl jsem se jen na zmatené postávání, schovávání se za Winter a občasné cuknutí. Sledoval jsem vlky i ta stvoření. Cosi křičeli, moc jsem tomu nerozuměl. Po dalších minutách všechno ustalo. A já byl ještě zmatenější.
„W-Winter?” mroukl jsem, sledujíc zkamenělého jezevce. Co to mělo do háje být?! vyšiloval jsem v duchu. Vlci kolem nevypadali, že by věděli víc. Stvoření zmizela, jezevec se proměnil v kámen, půda pod nohami nám podivně zahřměla. Asi jsem ani nechtěl vědět, co to mělo být. Byl jsem mimo a tak mi to naprosto vyhovovalo.
„Jo... Asi bychom měli vypadnout, než se přiřítí něco dalšího,” souhlasil jsem s Winter, leč moje kroky pryč byly brzy překaženy, když se k nám přimotali dva cizí vlci. Jeden z nich se začal jen tak bavit s Winter. S pokrčeným čumákem jsem si oba vlky prohlížel. Vypadalo to, že jej Winter znala. Představila nás jako nic a já jen zmateně zamrkal. No co, proč se nespřátelit?
„Zdravíčko!” zavrkal jsem nonšalantně a po obou vlcích hodil zubatým úsměvem. Hrdě jsem vypjal hruď spolu s nově nalezeným kamínkem a vykulil oči stejné barvy, abych ukázal jak hezky ladím. Všimne si toho Blueberry, až se mu ukážu? pomyslel jsem si zvědavě. Byl jsem na sebe hrdý. „Takže... to tady táhnete s Winter za jeden provaz? Jak dlouho? Seznámila ses, když jsem byl pryč?” zeptal jsem se nenuceně, leč jsem možná trošku žárlil. Totiž... seznámila se s někým novým, co když mě za ně vyměnila?! Zkoumavě jsem přejížděl oba vlky od uší až po konec ocasu. Hnědý vlk, Bellray, kamsi odešel. Zvědavě jsem hodil po Winter očkem. Vysvětluj! prosil jsem ji.
Za chvíli se Bellray vrátil i s kořistí. Tiše jsem si odfrkl. Chtěl se vytahovat? No dobrá. Winter si vzala kus zbylého masa, než nabídla mně i druhé vlčici. Jen jsem maso tlapou posunul blíž k Auriel a sám se zpátky natiskl na Winter.
Auriel... mluvila. Hodně. Pobaveně jsem si ji prohlížel. Zjistil jsem, že měla smečku. Super. Patřila tam snad i Winter?

// pardon, vzala jsem to trochu stroze a možná, že jsem něco vynechala...

Blázinec. Cvokárna. Zmatek. Nevěděl jsem, co si myslet. Cítil jsem, jak se ke mně Winter natiskla, vypadala vystrašeně. Mimoděk jsem jí na lopatky položil svůj čumák, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Bylo tu... hodně vlků. A hodně dalších potvor, jejichž názvy jsem ani neznal. Největším překvapením však byl jezevec, který si vesele rozhazoval kameny do okolí. Z instinktu jsem se přikrčil, nebylo zrovna mým snem dostat šutrem do hlavy. Kor když jsem si našel svůj pěkný kamínek. Nechtěl jsem umřít dokud ho na mě neuvidí Blueberry. Těžko říct, jestli by mi uvěřil všechno, co se tady dělo. Na chvíli jsem si zase přál mít ho vedle sebe. Z jedné strany Winter a z druhé Blueberryho. Tak bych byl nejšťastnější.
Zbystřil jsem, když se k nám vydal onen jezevec. Na sobě měl nějaké cetky, cosi na hlavě a klacek v tlapách. Trochu vyděšeně jsem couvl, nechaje tak Winter v popředí. Jezevec jí okamžitě nasadil na hlavu pokrývku s houbou po straně a mně vrazil do tlamy klacek s ozdobami. Zmateně jsem na něj zíral, jenže to už si to pochodoval jinam s bláznivým smíchem. Nadskočil jsem, když zvedl tlapy a najednou se kolem nás rozletěly všechny kameny. „Winter...” zakňučel jsem skrz zuby, jak jsem stále svíral v tlamě jezevcovu hůl. Vypadala docela vtipně s tou věcí na hlavě. Pak mě něco napadlo. Co když... sklouzl jsem očima na klacek.
„K čemu myslíš, že to má?” šťouchl jsem do Winter a klacek položil na zem. Zvědavě jsem si jej prohlížel. „Co když to nenosí jen protože ho bolí záda,” přemýšlel jsem nahlas. Co by se stalo, kdybych s tím máchl? Vzal jsem poslintaný klacek zpátky do tlamy a zkusmo s ním několikrát zamáchal.

« řeka Mahtaë

Winter se mi svěřila, poslouchal jsem. Vzbuzovala ve mně jakýsi mateřský pocit, kdy bych ji nejraději přidusil v objetí. Konečně z ní vypadlo jméno, kvůli kterému jsem se tak naježil. Jenna. Přikývl jsem na znamení, že si vzpomínám. Moc jsem ji tam ale nezastihl, pomyslel jsem si trpce.
Překvapeně jsem se po Winter ohlédl. „Tys taky odešla?” kulil jsem na ní očka. Najednou jsem se cítil špatně. Kvůli mně? napadlo mne. Okamžitě mě začalo hyzdit svědomí. „Všichni jsou uvnitř slabí, ale tys to vzala hrdě,” usmál jsem se na ni. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Ne kvůli něčemu takovému. S procházkou Winter souhlasila. Tajně jsem si oddechl. Rvát se mi nechtělo ani s Jennou.
„Nechme problémy být problémy a trochu si zase užijeme, co říkáš?” nabídl jsem zvesela a rozeběhl se vpřed. Připomnělo mi to zase staré časy, byl jsem šťastný. Jak jsem se ale řítil po břehu řeky, v dálce jsem začal rozpoznávat siluety. V nose mě zašimrala hromada různých pachů. Zpomaloval jsem, zvědavě se ohlížejíc po Winter. „Mám pocit... že jsme narazili na nějaký sraz,” zamumlal jsem nejistě.

« Ostružinová louka

Takže Winter na tom byla stejně jako já. A možná stejně jako všichni ostatní. Ozdobu našla. „Sluší ti to,” hodil jsem po ni znovu očkem s úsměvem, „ale nebolelo tě to?” Já si to jenom přehodil přes krk... Zkoumavě jsem si prohlížel drobné dírky v jejím uchu. I tam měla nepatrné jizvičky. „Vypadáš jako kdyby ses s někým poprala,” šťouchl jsem do ní provokativně. „Takhle se tě budou všichni bát.” Smích mi ale moc dlouho nevydržel. Řekla, že jí to udělala vlčice?! vykulil jsem maličko oči.
„Nebyla to... Cora?” zeptal jsem se opatrně a snažil potlačit naježené chlupy na zátylku, když jsem si na ohnivou vzpomněl. Byla strašidelná. „Co jsi udělala tak strašnýho, že ti musela takhle ublížit?” sklopil jsem uši. Měl jsem chuť jí přes jizvu přejet jazykem, abych se ujistil, že je zhojená, ale... asi bych si takový věci neměl dovolovat. Zajímalo mne, zdali bych téma „Blueberry” měl vůbec vytahovat. Věděl jsem, jak se k vlkovi Winter stavila a bál jsem se, že se zase naštve.
Došli jsme až k řece. Na chvíli jsem se zastavil. Vážně chci jít proti Coře? přemítal jsem, když jsem se prohlížel v odrazu řeky. Upřímně... Ani ne. Samosebou, že jsem měl nahnáno. A vracet se tam... bez Blueberryho... Nepřežil bych.
Krátce jsem si odkašlal. „Ehm, říkala jsi... Zlatavá smečka?” nepříjemně jsem se ošil. „Tam by... asi nebylo úplně moudrý teď chodit, eh,” přiznal jsem tiše. Ještě aby mě i Winter označila za zbabělce! Když ty ani nic jinýho nejsi...
„H-Hele, mám nápad! Co když se nejdřív trochu... projdeme? Hm? Musíš mi vyprávět, co všechno se stalo! Tamto... můžeme vyřešit později.” Znělo to hrozně. Já vím. Zbabělče.

» Šakalí pahorkatina (přes Medvědí řeku)

Pocit, který mi koloval žilami byl... nepojmenovatelný. Čím jsem si ale mohl být jistý, bylo, že v něm byla obrovská radost. Možná až štěněčí. Neodpustil jsem si pár uvítacích líznutí, než jsem se z bílé záplavy chlupů pomalu zvedl. Byl jsem si ale jistý, že kdyby chtěla, odhodila by mé malé tělo jediným pohybem. Už se nezlobí? napadlo mne, když jsem se snažil uklidnit. Ach, jak mi chyběl její uklidňující hlas.
Zdálo se, že si Winter okamžitě všimla. No, ještě aby ne, kámen byl nápadný už jen svou blyštivou barvou. „Je skvělý, žejo?!” pohodil jsem nadšeně ocasem. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem ho našel. „Je trochu těžký, ale myslím, že mi jde skvěle k očím! Dívej!” zvedl jsem k ní hlavu a vykulil oči.
Přítomnost tmavé vlčice mi nějak unikala. Kor, když jsem si Winter pořádně prohlédl. „Panebože, Winter! Jak dlouho už to je?” zavrtěl jsem hlavou. „Podívej se na svoje ucho! Kdes to vzala?” vychrlil jsem na ni a vytáhl se až k drobné ozdobě. „A co ta jizva?! Kdo ti ji udělal? Přísahám, že...” zavrčel jsem nesmlouvavě. Kdo by chtěl ublížit někomu jako je Winter? „Pojď, půjdeme toho pitomečka najít, já mu dám, že ti bude takhle hyzdit čumák!”
Ani jsem jí nenechal, aby se obhájila a už jsem ji tahal za ocas pryč.

» Řeka Mahtaë (přes Západní louky)
// promiň Derian :D

« Západní louky

Vesele jsem klusal přes změť zelené, až dokud jsem se nedostal na povědomé místo. Stále shlížejíc na svou hruď s nově nalezenou ozdobou, jsem si ani neuvědomil, že jsem zcela opustil louku a ocitl se na místě, kde rostlo množství keřů. Oh... vzhlédl jsem a prohlédl si krajinu. Byla mi povědomá. A pachy na ní taky. Kruci, zaklel jsem překvapeně a zhluboka nasál pachy. N-Nepletu se... Vážně to byla... Do zorného pole se mi dostala dvě těla. Jedno naprosto cizí, ale to druhé...
„WINTER?!” vyštěkl jsem nahlas, nedbaje na druhou vlčici. Kdyby se najednou rozhodla mě zakousnout, vůbec bych tomu nevěnoval pozornost. Je to... Je to ona? Co když jsem jenom snil? Pomalu jsem začal zase nabírat na rychlosti. A ani když jsem byl jen pár metrů od ní, nezpomalil jsem. Bílou vlčici jsem vesele svalil k zemi a držíc ji ve vězení svých dvou tlap, jsem si ji hrdě prohlížel.

« Borůvkový les

Čím víc jsem se vzdaloval a stával se osamoceným, tím víc se mi v žilách rozléval adrenalin a nohama proudila volnost. Pociťoval jsem nostalgii — když jsem se sám toulal krajinou a přemýšlel. Už dlouho jsem nebyl takhle sám. Na jednu stranu to... bylo příjemné. Nemusel jsem se nikomu zodpovídat, mohl jsem si dělat co jsem chtěl, aniž bych bral ohled na druhé. Možná že to nebyl úplně správný postoj, vzhledem k tomu, že jsem byl ve smečce, ale každý by jistě pochopil.
Přes řeknu se mi podařilo přejít aniž bych se namočil, rovnou jsem se tam trochu napojil a upravil rozlítané chlupy. Bylo mi fajn. Pořád jsem se cítil trochu rozjařeně z toho, co jsem předvedl před alfou, ale věděl jsem, že stud brzy odezní. Snad. A taky jsem doufal, že se na mne nebude Blueberry zlobit. Ale co, to on byl tím, kdo si chtěl sám povídat se Stormem. Snad nečekal, že tam budu jako štěně poslušně sedět a čekat, než se mi bude zase věnovat.
Kručení v žaludku neustávalo. Modlil jsem se alespoň za nějakého vyhublého zajíce. Jenže louka, kterou jsem nyní okupoval nevypadala, že by mi kořist chtěla dát. Tlapkami jsem se bořil v měkké půdě. Tiše jsem si povzdechl. V tom se mi něco zalesklo v zorném poli. Zvědavě jsem naklonil hlavu. V trávě leželo cosi blyštivého, ostražitě jsem se k tomu začal přibližovat.
Překvapeně jsem rozevřel oči, když jsem spatřil malý modrý kamínek provlečený na čemsi. Užasle jsem si předmět prohlížel. Byl nádherný. Co když... vzpomněl jsem si okamžitě na Blueberryho a jeho ozdobené červené nohy. Říkal, že to byl dar, ne? naklonil jsem hlavu zamyšlen. Ale... Pro koho to tu leží? přimhouřil jsem oči. Cítil jsem se trochu jako straka. Krásný modrý blyštivý kámen. Vypadal draze. Hned jsem si vzpomněl na Smrt. Ta tyhle šutry sbírá, ne??
Neváhal jsem. Blueberry bude valit oči, pomyslel jsem si škodolibě a kámen tlapkou jemně pohladil, než jsem strčil hlavu do trávy, abych si kamínek šikovně přetáhl přes hlavu. Už nyní jsem věděl, že ho budu milovat. Jakmile jsem na hrudi ucítil cizí těžkost, po zádech mi přejel mráz. Tak moc jsem byl šťastný, až se kolem mne zvedl lehký větřík. Věděl jsem, že tak je to správně. Sklonil jsem hlavu, abych si jej prohlédl. Modrá paráda se mi hrdě vzdouvala na bílé hrudi. Měl jsem chuť se okamžitě vrátit do lesa a poklad ukázat Blueberrymu. A nechat se pochválit, jak moc mi to sluší. Stydlivě jsem se usmál a myšlenku rychle zahnal. Ne, ne... Nejdřív... Nejdřív jídlo, rozhodl jsem se a s ocasem zběsile mávajícím sem a tam jsem se veselým klusem vydal na sever.

» Ostružinová louka

Blueberry se bavil se Stormem v doprovodu Vločky. A já se nudil v ústraní. Dlouze jsem vydechl a sledoval bílý obláček páry, jak stoupá vzhůru až dokud se nerozpustil. Do šveholení lesa se ozval můj kručící žaludek. Ležení a sledování bylo fajn, ale ne, když jste byli nechaní napospas nudě a hladu. Pomalu jsem se zvedl, nechal protáhnout všechny svaly a sebevědomě nakráčel mezi vlky.
„Blue!” zakňučel jsem naléhavě a svalil se mu k nohám. Jazykem jsem mu rozčechral chlupy na hrudi, než jsem po Stormovi a Vločce hodil sladký úsměv. Když už to máte, využijte to, no ne? Vůbec se mi neprotivila myšlenka vypadat v očích smečky jako neškodné zlatíčko. „Půjdu se trochu projít,” oznámil jsem prostě a čenichem se na pár vteřin zavrtal do hnědého kožichu. Srdce mi nad tím gestem poskočilo, připadal jsem si jako nějaká hárající vlčice. Když jsem se odtáhl, nebyl jsem s to podívat se Blueberrymu do očí. Pobavil jsem ho? Vykolejil? Nevím. Radši jsem se rychle sebral na nohy a srnčím skokem zmizel mezi stromy.

» Západní louky (přes řeku)