Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mezi zuby jsem tiskl svůj jazyk, aby se po něm náhodou nesklouzlo něco víc, něco horšího... Ale Blueberry to s přehledem zvládl za mě. Jeho ublížený tón můj pevný stisk vlídně povolil, na jazyku mě ve vteřině zasvrbělo hned několik slov. Jako bych se dostával zpátky do svého hobby. Až na to, že tentokrát jsem ubližoval i sám sobě. Kdy jsem začal být tak patetický? prolétlo mi hlavou trpce.
„Vidíš? Už zase to děláš. A pak to obracíš proti mě... Přestaň ze sebe dělat pořád chudáčka,” odsekl jsem, panenky protočené v sloup. Cítil jsem jeho pohled, ačkoli jsem shlížel dál na zem. Postavil se, zavrčel a já k němu konečně zvedl tvář. Po zádech mi přeběhl mráz, v hlavě na mě křičel hlas „stop”, jenže Blueberry pokračoval. Lhát? Prosím? Hleděl jsem na něj s očima prudce dokořán. Nakonec jsem pod kontrolou neměl nic. Ani sebe. „Podle mě? Ani zdaleka. Podle sebe? Vážně se mě na to ptáš? Po tom, jak to neustále omíláš všem o hlavu?” nakrčil jsem nos s tichým odfrknutím.
Jestli mi nebylo horko už předtím, rozhodně mi bylo teď. A přeci jen mě zároveň polévala vlna ledového mrazu přebíhajíc po celé mé krátké páteři a zpět do mozku, kde všechny příkazy jako „co to, do hajzlu, děláš” či „ubližuješ víc než dokážeš zvládnout” zamrzaly a s nepříjemným pálením zase rozmrzaly v šíleně rychlém tempu.
„Ale jak bych ti mohl lhát, když se mi neustále hrabeš v hlavě?” nadnesl jsem najednou klidně. Zloba ve mě pořád bublala, ale uvědomění, čeho se na mě právě Blueberry dopustil, mě přeneslo někam úplně jinam. „Nevykládej mi tu nic o lhaní a důvěře, když mi samotnej nevěříš, jakmile ti řeknu, že mezi mnou a Winter nic než přátelství není.” Rozhodně to nebyla podpásovka. A Blueberry by to měl vědět. „A ještě jednou ze mě zkusíš udělat chodící pochodeň...” blýsknul jsem po něm očima pobaveně, s jiskrou, která si tak užívala mou momentální sebedestrukci... „Vlastně nevidím důvod proč Taillu tak nesnášíš. Oba se ze slabších snažíte udělat mrtvolky,” dodal jsem, oči opět zakotvené v jeho rudých.
Nenechal jsem ho samotného, ani náhodou. Mohl jsem být zbabělec, ale tohle bych si přeci jen rád vychutnal až do konce... Tupá bolest v hrudi bylo totiž něco nového. Připadal jsem si, jako bych krvácel — leč zevnitř. Zároveň jsem však ze sebe potřeboval dostat všechno to udušené, co jsem v sobě držel. „Víš co mě vůbec nepřekvapuje? Že jdeš trucovat. Vždycky se takhle urazíš, když ti někdo řekne pravdu? Nebo se ti snad nikdo z těch přede mnou nesvěřil? Proto se pořád cítíš tak ublíženě kdykoli něco řeknu?” začal jsem znovu, jemněji.

// Omlouvám se... (Kdo chce vzrůšo??)

Blueberry byl skvělý. Vážně. Měl jsem ho rád. Hodně. Ale když z každé mojí, byť už nevinné nebo hravé, narážky udělal proslov hodného tragického konce, začínal jsem ztrácet trpělivost. Přišel jsem si, jako by se mi snažil vyvrtat díru do hlavy. Nebo do srdce. Protože tam jsem to cítil mnohem silněji. Bylo to sladké, roztomilé a bůhví co ještě, to jak mě stále ujišťoval, jak se snažil uklidňovat spíš sebe než mne. Cítil jsem, jak se mi s jeho dalšími slovy zhoupl žaludek. A já už dál nemohl. Myslel jsem si, že svoje emoce dokážu držet pod kontrolou, že jsem já tím, kdo kontroloval druhé. Jenže s Blueberryho tělem natisknutým na svém jsem o tom začal lehce pochybovat. Odfrkl jsem si.
„Jako vždycky se do všeho noříš až moc hluboko, Blue,” odpověděl jsem mírně otráveně a od jeho pevného těla se chtě nechtě trochu odsunul. „Ne, necítím se, že by mi unikala tvá pozornost. Dokonce ani netrpím syndromem méněcennosti, natož abych se musel dělit o své city, protože ty mi nikdo nevezme,” začal jsem pomalu vysvětlovat, najednou ostrý zrak zabodnut do jeho rudé. Každý musí jednou dospět? Rozhodl jsem se nebrat si to osobně, stejně jsem se ale zlehka načepýřil. „Řekni, je to snad narážka? Měl bych dospět? Co bys chtěl, Blue?” vyloudil jsem ze sebe zhrublým hlasem, jak se mi tvořil obrovský knedlík v krku. Žílami mi proudil adrenalin, pocit, který jsem zažil... Už tak dávno. Najednou jako by ze mě byl stařec. V hrudi mě nepříjemně bodlo, tupá bolest se rozprostřela po hřbetě v šlépějích zvednutých chlupů. Bývával jsem rád v klidu a nad věcí. Nikdy jsem netrpěl záchvaty vzteku. Tak proč jsem se najednou cítil tak... ublíženě?
Hleděl jsem Blueberrymu do očí, bylo mi jedno, kolik vlků uvidí naše malé představení. V záplavě rudé jsem hledal něco, cokoli co by mě dokázalo postavit zpátky na zem, co by mi dokázalo říct stop, než bych někomu nepěkně ublížil. Jenže pozdě.
„Ach! Výborně, samozřejmě, že bys to teď už neměnil. Protože bys musel jít hledat někoho, kdo by ti ty vlčata dal, jenže to zabere čas a ty s tím svým neustálým remcáním o tom, jak už ti dávno odbilo, bys tu šťastnou hledal dlouho, než by bylo nakonec už moc pozdě,” zavrčel jsem po odmlce, když se ode mě vzdaloval ke Stormovi. Svých slov jsem zalitoval jakmile jsem je vypustil z tlamy. Neudělal jsem však nic pro to, abych je vzal zpět. Protože to už nešlo. Stejně jako můj mrtvý bratr. Tehdy jsem taky neudělal nic, co by mu pomohlo. A tak zemřel. Stejně jako jsem v tu chvíli umíral já. Příliš zbabělý na to podívat se Blueberrymu do očí. Nebyl jsem totiž připravený na tíhu zklamání a bolesti, kterou bych v nich určitě viděl.

//zahříváme zdarma a výhodně!

Byl jsem rád, když Blueberry sdílel mou neradostnou vzpomínku na Cattana. Ten vlk mi vážně nechyběl. Na chvíli jsem se vrátil v myšlenkách v čase do doby, kde jsem poznával první místní vlky, kde jsem byl pořád lehkovážný. A změnilo se něco? pomyslel jsem si. Odpověď byla snadná. Otočil jsem svou pozornost zpátky na Blueberryho, usmál jsem se. Od kdy mi na něčem podobném záleží? Nemělo by mi být jedno, jestli to někdo slyšel? Pokrčil jsem rameny, cítil jsem se najednou příliš malý. Dokonce i tehdy, kdy jsem zvesela panáčkoval na zadních.
„Dál?” ušklíbl jsem se. „Neříkal jsi, že ti jsou ostatní ukradení?” oplatil jsem mu zamručením do ucha. V žaludku se mi usadil malý uzlíček vzrušení. Poslušně jsem z něho slezl, ulízl mu těch pár rozcuchaných chlupů a s nevinným výrazem, jímž bych mohl troufnout i ty malé koule kolem, jsem upřel zraky na Blueberryho.
Následoval jsem ho, ocas vesele mávající ze strany na stranu. Cítil jsem pocit vítězství. Možná to bylo dětinské, kor vůči vlčatům, ale jak jinak bych ty koule chlupů měl naučit, že když stojím po Blueberryho boku já, tak to znamená, že nemá čas? Praktikování byla vždy má oblíbená činnost.
Vlky a vzruch jsme nechali někde za námi, stále chladná zem mě studila na tlapy. Překvapeně jsem hekl, když jsem se v další chvíli ocitnul na zemi celý, Blueberryho mohutné tělo nade mnou. Spolkl jsem zoufalé zakňučení, když mi stiskl ucho mezi zuby. Nebylo to nepříjemné, ba naopak. Mým tělem projel elektrizující mrazík, páteř se hravě prohnula v domnění, že přilepit se břichem k Blueberrymu byl v tu chvíli ten nejlepší nápad. A kdoví, možná byl. Nedokázal jsem říct, jestli byl schopen cítit můj zrychlený tep. Alespoň že roztřesený nádech jsem mohl skrýt za zimu.
„No... S takovými úrovněmi to vskutku není tak jednoduché,” začal jsem řečnicky, oči jen na milisekundu upřené do těch jeho, než jsem se s odkašláním zamrvil a očima uhnul do strany. Hezky hřál na rozdíl od mých zad, dovolil jsem si tedy víc se na něj přitisknout, hladový po jeho teple. „Každopádně to zahrnuje ty malé potvory a já doufám, že pochopily, že co je moje, je zkrátka moje,” začal jsem sebevědomě. A zbytek... Očima jsem nechtíc klesl kamsi dolů mezi naše zapletené chlupy. Záviděl jsem Blueberrymu jeho zimní huňatý kožich. Ačkoli to bylo zrovna to poslední, co mi běhalo hlavou.

Celá situace s Taillou mi přinesla hned několik poznatků: Za prvé s Taillou bude zábava. Za druhé Blueberry... Blueberry mě zkrátka dokázal pořád vyvést z míry. Taillinu poznámku jsem přešel bez komentáře. I když měla pravdu — a mě to nijak neubližovalo, věděl jsem, že začínat si s ní přímo před Stormem by nebyl chytrý tah. A tak jsem mlčel. Pro své dobro. Tak, jak by to „ten slabý” udělal...
Nechal jsem se uchlácholit Blueberryho dotyky a sladkými slovy. Ignoroval jsem svůj zvýšený tep, začínal jsem si na ten pocit zvykat a brát ho za svůj. Byl speciální. Dokázal ho ve mně vyvolat jen on. „A co když někdo ublíží tobě, hm? Víš, že na to dávám pozor, ale... S mým tělem mě srazí téměř kdokoli. Pamatuješ na Cattana?” zašeptal jsem s hrůzou v očích. Při vzpomínce na to vlčí pometlo mi přeběhl mráz po zádech. Má největší noční můra.
„Umělec,” hodil jsem po něm pohledem s vytaženým obočím. Při jeho dalším dodatku jsem zkřivil tlamu v malém úšklebku. „Ale no tak, podívej se, kdo všechno se kouká,” drcl jsem do něj čumákem. Nebudu lhát, až moc to lichotilo mému egu, zároveň jsem se však cítil trapně, když to říkal takhle nahlas.
Sledoval jsem, jak se dál bavil s vlčetem. A když jsem ti je žužlal já, tak ti to vadilo, poznamenal jsem v duchu ublíženě. Chtěl jsem něco dalšího pronést i nahlas, ale Blueberry mě chytil při činu. Vlastně mě ta skutečnost docela překvapila. Totiž to, že se Blueberry dokázal nad vlčaty až tak rozplývat.
Kdybych se mohl zalknout ze vzduchu, už dávno by mi pravděpodobně odbilo. Ztuhl jsem na místě, oči dokořán. Blueberry se mi právě... Myšlenku jsem ani nedokončil, příliš zaskočen skutečností. Kde byli moje rodiče, aby mě naučili reagovat na podobné věci?! Krátce jsem si odkašlal, několikrát sebou ošil, než jsem nabral zpátky ztracenou odvahu. Povědomá tíha na hrudi nového drahokamu mě uklidňovala.
„Blue,” znělo to víc jako mňouknutí než cokoli jiného. Zahnal jsem nutkání vypísknout a utéct mezi stromy a jako velká voda se nahrnul k Blueberrymu. Vesele jsem na něj skočil, přední tlapy kolem jeho krku, zatímco jsem nemotorně panáčkoval na zadních. „Víš... To nás ale posouvá na novou úroveň,” vydechl jsem mu do ucha s něžným olíznutím jako příslibem. Pohledem jsem střelil k vlčeti: „Je můj,” říkaly mé oči, zatímco jsem se ke svému druhovi bezostyšně tisknul celým tělem. Rozhodně musel cítit, jak zběsile mi bušilo srdce. Donedávna jsem pořádně nevěděl, jak s tím vším nakládat, bylo to nové. Začínal jsem mít ale pocit, že s Blueberrym vím. Přesto jsem si svá slova nechal pro sebe. Až kolem nás nebude tolik vlků...

Za pár chvil se mi po boku Blueberry opravdu objevil. Po zádech mi přejel lehký mrazík při nečekaném doteku jeho měkkého těla, ovládl jsem však chuť vypísknout a místo toho se do něj zlehka opřel. Cítil jsem se tak líp, cítil jsem se chráněný. Když po mne totiž vlčice štěkla svou rádoby obhajobu, uši mi mimoděk slétly okamžitě k hlavě. Za to druhá vlčice vypadala mou malou osobou nepobavena. Odfrkl jsem si. Tak ať je, já chtěl být jen přátelský.
Málem mi zaskočilo při Blueberryho poznámce o tom, že Tailla bude už hodná. Bylo to perfektní, na rozdíl od něj já svůj smích v sobě nedržel. Zvonivý zvuk mé pobavenosti se roznesl kolem, po očku jsem se po Blueberrym podíval. Kdo by byl kdy řekl, že to v sobě bude mít taky?
Vlčice se vypařila, Tailla se věnovala Faelnirovi. Pomalu jsem se posadil, bok stále natisknutý k Blueberrymu. „Myslíš, že se mě nepokusí ve spánku zakousnout?” prohodil jsem k němu s dřívějším pobavením v hlase. „Storm by si ji měl držet na nějakým popruhu, nebo tak něco,” zamumlal jsem. Což o to, být se všemi vždycky zadobře bylo nudné, ne? S jemnými jiskřičkami v očích jsem si Taillu ještě chvíli měřil pohledem, než jsem to konečně vzdal a svou soutěživost nechal opadnout. Ačkoli ne úplně. Malé koule chlupů se pořád motaly vlkům pod nohama. A jak jsem zjistil, Blue z nich byl paf. Ale vždyť má mě, pomyslel jsem si trpce. Taky jsem byl... malý a štěněčí, copak mu to nestačilo? Co roztomilejšího bylo na sotva chodících a mluvících potvorách?
V duchu jsem si dupl. Pravda, svůj drobný vzhled a ne moc dospělý přístup jsem na sobě zrovna neobliboval, ale dokud to drželo ty rudé drahokamy na mně, byl jsem s to to přijmout.

//motám se, tak jestli jsem na někoho zapomněla reagovat, kopněte si :D

// Tailla; ale na skype o pořadí nic není?:D Jinak Blue, odepíšu dneska.

//Držíme se tedy nějakého pořadí, or... :D

Dobře, možná to byla chyba. Blueberry se tvářil ublíženě, ne že by mě to překvapovalo. Vždycky byl ublížený, když došlo na Winter. Jakoby se ve mně přepnul nějaký spínač, adrenalin se mi rozproudil v krvi. Hlavně když ode mě odcouval. Hodil jsem po něm pohledem. Už jsem měl na jazyku srdceryvnou řeč o tom, že Winter byla prostě jenom kamarádka a ať se mu to jakkoli nelíbilo, zkrátka to tak bylo. Jenže to už se mi otíral o hřbet s tichými slovy. Nepřeslechnul jsem je. Ale ani jsem nezareagoval. Pořád jsem byl naštvaný.
„Vlčata?” zeptal jsem se pak, když ode mě odstoupil. „Právě proto,” povzdechl jsem si. Vlčata byla nemotorná, byla otravná a měla nespočet otázek. Protočil jsem panenky, když se ode mě Blueberry odpojil a začal se rozplývat nad příchozím škvrnětem. Za vlčetem se vynořil i Coeden s další malou pohromou. Na rozdíl od Blueberryho já klidně seděl, na tváři spíš otrávený výraz. Jestli jsem byl předtím veselý, teď jsem měl náladu zkaženou. A vyjevená vlčata tomu nepřidávala.
Do čenichu mě praštil další pach. Vlastně dva. Jeden jsem neznal, z druhého mi vstávaly chlupy na krku. Tailla? trhl jsem hlavou k nově příchozím. Obě vlčice byli podobně zbarvené, obě měly ozdoby... S malým úsměvem jsem si je prohlédl. A opravdu — byla to Tailla. Nasucho jsem polkl, měl jsem chuť se přilísat k Blueberrymu a upozornit ho na vlčici, jenže... Proč vlastně. Vždyť to zvládnu i sám. Na truc jsem se proto zvedl a s úsměvem vlčice přivítal. „Zdravím! Ach, vás slečno ještě neznám, ale máte moc pěkné serepetičky,” pokývl jsem na jednu z nich a pak se donutil podívat zpříma i na Taillu. Neboj se, tady ti nic udělat nemůže, uklidňoval jsem se, očkem nenápadně házel na rozčarovaného Blueberryho. „No ale samozřejmě,” odpověděl jsem na oko ublíženě Taille. „Málem jsi mě zabila, tehdy u jezera, pamatuješ?” připomněl jsem jí naše první setkání. „Ale jsem rád, že se setkáváme znovu. Vlastně... od teď spolu budeme i žít! No není to skvělé?” rozvášnil jsem se nad myšlenkou.

Blueberry mě seznámil se skutečností, že Tailla je členkou smečky. Zmlkl jsem, očkama jsem přebíhal z Blueberryho na Storma. Ne že bych si pamatoval detaily, byl jsem si proto jist, že mi něco uniklo. Už jsem si nepamatoval přesně Blueberryho důvody Taillu nemít rád, ale minimálně mi to přišlo zajímavé. Moc rád bych si téma „Tailla” proklepl blíž, byl jsem rád pořádně v obraze. Ale na to bude času dost... Hlavně, když byla tedy děsivá Tailla ve smečce.
Vypadalo to, že Blueberry moc mému žvanění o jezevci nevěří. Neměl jsem mu to za zlé. I mně to znělo hloupě a to jsem ostatní moc rád přesvědčoval o podobných kravinách. A jakmile došlo na Winter, stačil jeden pohled. Pečlivě jsem sledoval jeho grimasy, počet mrknutí za minutu a dokonce i zachvění chloupků pod čenichem pokaždé, kdy vydechl. Všechno bylo totiž důležité. Dalo se z toho mnohé vyčíst.
„No,” jeho otázka mě zarazila, copak už nevěděl? „Především kvůli tomu, že jsem se rozhodl opustit Zlatavou smečku,” snažil jsem se mu poradit. A taky kvůli nám. Kvůli mně. Pamatoval jsem si, jak mě zabolelo, když jsem se pro změnu musel v přítomnosti bílého kožíšku Winter mračit, než usmívat. Byla to moje nejlepší kamarádka.
Jeho komentář mě víc pobavil, než se mě dotknul. Protože všechno z toho, co vyjmenoval se vlastně stalo. A já byl nekompromisně odmítnut. Což bylo pro moje ego lehkou bolístkou. A pro Blueberryho zřejmě taky. Viděl jsem mu to na očích. Jemně jsem si povzdechl, bylo tak lehké se ho dotknout. Kor když byly podobné věci mou specialitou. Asi bych na tom měl zapracovat... Spolkl jsem připomínku o tom, jestli je můj otec, nebo milující partner a radši se zvedl a na jeho vlhký čenich zaútočil mlaskavým olíznutím. Dělalo mi radost, že jsem měl větší kuráž Blueberrymu projevit náklonnost. Ještě nedávno mi dělalo problém se k němu jen přiblížit na víc jak půl metru.
Poslušně jsem si vyslechl jeho prožití času, když jsem tu nebyl a v hlavě si poznamenal otázku, kdo je Hotaru. Jestli bych na ni měl žárlit stejně jako on žárlí na Winter... „Vlčata?” ožil jsem. Nevěděl jsem, jestli se tvářit nadšeně, nebo ne. Totiž... Vlčata nebyla zrovna něco, na co bych byl zvyklý. Nadšený jsem z nich zrovna taky nebyl. „To je... super, hádám,” snažil jsem se o veselý tón. Kdy to stihli? podivil jsem se. Když jsem ty dva viděl naposledy... Vlastně jsem si je ani neprohlížel. Bůhví.
Za chvilku se k nám přikradli dva vlci. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem je už potkal, ale takové tele, jakým se jevil tmavý vlk, bych si jistě pamatoval. Koutky se mi roztáhly do úsměvu, několikrát jsem si přešlápl, než jsem pokývl k oběma vlkům a zároveň po očku sledoval reakci Storma. „Já jsem Suzume,” oplatil jsem pozdrav vlkovi a zkoumavě si ho prohlédl. Stejně jako vlčici, jejíž zbarvení a... ozdoby vypadaly nanejvýš zajímavě.

Storm mi nabídl podíl zvířete, a tak jsem jen vděčně zakýval hlavou. Vlastně to bylo docela vhod, z toho všeho běhání a ne až tak dávné záležitosti se zkamenělým jezevcem mi vyhládlo. No jo! Jezevec! trhl jsem hlavou s náhlou vzpomínkou. Jestlipak to šílenství zaznamenal i Blueberry? Chtěl jsem se zeptat, ale nechtělo se mi Blueberrymu skákat do řeči. Což o to, jindy bych to prostě udělal, ale teď jsem ho potřeboval mít v klidu a zbytečné provokování by mi moc nepomohlo.
„Tailla...” zkřivil jsem tvář ve falešném zamyšlení. Upřímně... na krku se mi zvedly chloupky jen při zmínce jejího jména spjatého se vzpomínkou na jezero. Tailla byla vskutku... zajímavá a vášnivá vlčice. „Ach, no jistě, Tailla,” pokýval jsem hlavou. „Jistě, že si ji pamatuju, jinak to ani nejde...” Taky, že se jí podařilo mě lehce vystrašit, doplnil jsem v duchu ztrapněně.
Uculil jsem se, když se mnou souhlasil o mém drahokamu. Byl jsem pyšný. Na sebe i na to, že tam ten šutřík ležel a čekal. Po mém skromném výstupu ale Blueberry uhodil hřebíček na hlavičku. Zmateně jsem zamrkal, načež jsem se zatvářil ublíženě a s povzdechem narovnal uši zpátky nahoru. Ví to, alarmovala mě mysl, jako bych to už dávno nevěděl. A to jsem si myslel, že jsem přesvědčivý. Dokonce mě za pár chvil i obvinil. A právem dokonce.
„Stalo se toho hodně. Viděl jsi toho jezevce? A vlky bez zubů? Totiž... spousty vlků bez zubů! Bylo to strašné,” spustil jsem. Když už, tak všechno hezky popořádku, no ne? Nějak jsem si čas koupit musel. „Všude rozhazoval kameny, nedivil bych se, kdyby tím někoho zabil,” odfrkl jsem si nad jezevcovo neurvalém jednání. Ačkoli dokud jsem žil, bylo mi to prakticky fuk. „To už jsem měl tuhle nádheru, takže pro štěstí asi moc nebude,” svěsil jsem ramínka a konečně klesl k zemi celý. Stočil jsem se do klubíčka u Blueberryho červených tlapek a hravě mu začal oždibovat ovázaný šátek. Sníh mě sice studil na zádech, ale pohled Blueberryho očí mě hřál. Alespoň jindy ano. Nyní jsem se bál, co když se naštve?
„A pak... Neuvěříš! Jezevec cosi zaječel a puf! Zbyl z něho jenom kus šutru a vlci najednou měli svoje zuby zpátky. Totiž od nějakých potvor, co tam lítaly, nevím, byl tam zmatek...” Můj report se pomalu blížil ke konci. Nyní mělo přijít to horší.
Trochu jsem sebou zamrvil a Blueberrymu nohu olízl. Měl tam zapletený sníh a pár chloupků bylo rozcuchaných... Znovu jsem k němu při tom gestu zvedl modrý pohled a nevinně zamrkal. „S... Winter,” začal jsem váhavě, „jsem se vlastně potkal už předtím. Na louce. Ještě s nějakou vlčicí. Ach! Taky měla ozdobu! Na uchu. Vypadalo to docela bolestivě, protože to měla propíchlý, ale vypadalo to dobře,” pokýval jsem uznale. „Trochu jsme si popovídali, víš... Už není naštvaná,” mroukl jsem potichu snažíc se skrýt úsměv v Blueberryho srsti na hrudi. O tom, že jsem jí nabízel, aby šla sem se mnou jsem radši pomlčel. Už jen pro svoje dobro. „Ale jakmile jsme došli ke Smrti, řekl jsem, že se musím vrátit. Za tebou.” Poslední dvě slova jsem řekl tiše, možná, že to ani nepostřehl... „A co jsi dělal ty? Kromě toho, že jsem ti chyběl,” popíchnul jsem ho hravě, doufaje, že se nad Winter nebude příliš zamýšlet.

//Pardon, Faelnira jsem si nevšimla, zmíním v dalším příspěvku?:D

Jak se dalo čekat, Blueberryho se mi svalit do sněhu příliš nezdařilo. Jedním pohybem jsem se totiž v další chvíli ocitl pod ním, drobné tělo natisknuté k jeho teplému kožíšku. Nenápadně jsem nasál jeho vůni, tolik odlišnou od pachu Winter. Očkem jsem mrkl po Stormovi, jenž kousek odstoupil a sedíc vedle mrtvoly nás sledoval. „Ahoj,” zatrylkoval jsem zvesela. „Zdařený lov, koukám?” kývl jsem směrem k zvířeti, když se ode mě Blueberry odtáhl, jedno ucho našpicované k alfě, druhé ke svému druhovi. Natočil jsem se zpátky k rudému pohledu, když mě zasypal komplimenty. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslí můj kamínek. Jakmile jsem si to uvědomil, hrdě jsem hruď vypjal, aby si i navzdory noční obloze mohl Blueberry ozdobu prohlédnout. „Je úžasný, že jo?” pochválil jsem se, ocasem pohazujíc zvesela ze strany na stranu. „Našel jsem ho sám! Ležel na louce, úplně samotinký, bylo mi líto ho tam nechat, co kdyby ho našel nějakej pobuda, co by ho ještě zničil? Takhle je v bezpečí a navíc mi sluší,” zazubil jsem se, v žilách najednou tolik energie. Nezapomněl jsem se natočit tak, aby si kamínek mohl prohlédnout i Storm.
Trošku jsem se uklidnil, když se mi Blueberry svěřil. Cítil jsem se špatně, možná jsem pocítil i záchvěv viny... Pohled mi zjihl, nedokázal jsem to jaksi kontrolovat. A pak jsem ztuhl. Co mu řeknu? hrklo ve mně. Inu... Nechtěl jsem mu lhát. Ale ještě méně jsem mu chtěl ublížit. A tak jsem vybral třetí možnost — sklopil jsem uši k hlavě, hrudí klesl do sněhu, zadní část těla čouhala ve vzduchu, velké štěněcí oči upřené nahoru do Blueberryho rudého pohledu. Propůjčil jsem mu tak nad sebou nadvládu, plnou dominanci. Bylo mi jedno, co viděl Storm. Záměrně jsem se na něj radši ani nedíval, neb bych se pak musel propadnout hanbou na místě. Ale Storm zastával post alfy, musel být na podobné věci zvyklý...
„Málem jsem zemřel,” mroukl jsem, ocas sklopený stejně jako uši dole. „Totiž... Byl jsem u Smrti. Skoro. Vedl jsem tam... kamarádku,” dodal jsem jemně. Co takhle mě pomazlit? Hm? pomyslel jsem si v duchu ublíženě.

//Hledám dvě ochotné duše, které by mi pomohly splnit Vlčíska. A hádám, že jedna nebude mít na výběr... 3>)

« řeka Mahtaë

Rozhodl jsem se neflákat. Už jen kvůli tmě a přibývajícímu sněhu. Ani na svůj kožich jsem nebyl zrovna hrdý, ačkoli byla zima, zimní srst jsem měl přesto slabou. Zimou jsem se otřásl, když jsem se konečně zastavil před lesem. Byl jsem rád, že se mi podařilo najít správnou cestu, chvíli jsem se bál, že netrefím. Už jen kvůli svému slabému zraku na dálku.
Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na tmavnoucí oblohu. Bylo krásné sledovat, jak se vločky snášely k zemi. Připomínaly mi Winter a to jsem jí viděl teprve před chvílí... Odmítavě jsem zavrtěl hlavou, myšlenky na Winter bych teď měl odsunout do pozadí. Hlavní bylo, že můj výlet ke Smrti a zpátky se obešel bez zranění. A to jsem ji ani neviděl. Vzpomněl jsem si na Blueberryho, jak vyplašeně vypadal, když se od ní vracel on. Při té vzpomínce mi přeběhl mráz po zádech. Konečně jsem se rozhodl vejít do lesa, krátké zaváhání nakonec vystřídalo sebevědomé zavytí na znak, že jsem se vrátil. Kdoví, třeba by mě ještě někdo mohl považovat za vetřelce. A to bych nerad.
Těžký drahokam, jenž se mi houpal na hrudi mě při běhu jemně bouchal do plecí. Hrdě jsem hruď vystrčil, jen ať to vidí, pomyslel jsem si samolibě. Po chvíli jsem zpomalil a do čenichu nasál pachy. Mnoho jsem jich neznal, přesto mi některé utkvěly v paměti. Mezi nimi byl i Blueberry. Nadšeně jsem zamával ocasem a instinktivně se vydal za pachem. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, co mu řeknu, až se bude ptát, kde jsem byl... V tu chvíli mi to přišlo jaksi nedůležité.
Zvesela jsem proletěl mezi stromy, ignoroval několikeré klopýtnutí ve sněhu a následné zaplutí čumákem k zemi. Rychle jsem se zvedl a otřepal, načež dál pokračoval zasněženým lesem. „Blueee!” zavyl jsem za běhu, příliš veselý z toho, že ho zase vidím, než abych se rozhodl zastavovat. Do zorného pole se mi dostali dva hnědí vlci. Jeden z nich měl krásné rudé oči a šátky kolem tlap. Spolu táhli mrtvé tělo, nijak jsem toho ale víc nepochytil, když jsem se v další vteřině objevil Blueberrymu na zádech.

« Jedlový pás (Z. G.)

Na kroku jsem nešetřil. Čím dál jsem byl od lesa a tedy i potencionální hrozby v podobě Smrti, tím líp jsem se cítil. Dokonce jsem se mohl i zhluboka nadechnout a vychutnat si mrazivý vzduch smíšený s vodopádem sněhových vloček. Zběžně jsem se ohlížel za sebe, aby se mi Winter neztratila, ačkoli ve sněhu kolem to bylo docela dost dobře možné. Její bílý kožich krásně splýval s krajinou.
Konečně jsme doběhli až k řece. Hltavě jsem se napil z nezamrzlého toku a na rozdíl od Winter jsem chladnost vody příliš nevnímal. Usmál jsem se, když na mě Winter promluvila, její jemný hlas mým uším vždycky lahodil. Úsměv mi ale brzy zmizel, Winter se loučila. „Počkej přece,” zakňučel jsem, rozčarován z náhlé změny. Doma, proběhlo mi hlavou. Jistě... Samozřejmě, že bych se měl ukázat ve smečce. Pořád jsem nebyl zvyklý na to mít domov. Zavrtěl jsem smutně hlavou. „Já si tě zase najdu,” slíbil jsem jí a opětoval objetí. Na rozdíl od Blueberryho, vůně Winter byla slabě nasládlá. „Hlavně na sebe dávej pozor!” houkl jsem za ní ještě zběžně, než se mi nakonec ztratila z dohledu.
Posadil jsem se a opuštěně se zadíval na svůj odraz. Stmívalo se, tmavá obloha plná sněhových vloček... Zkusmo jsem jich několik pochytal do tlamy, načež se krátce rozesmál nad svou hloupostí a s povzdechem se snažil dostat v suchu přes řeku.

» Borůvkový les

Winter si myslela, že Život byl lepší jak Smrt. Logicky asi ano. „Ale ani u jednoho to nebude zadarmo,” zašklebil jsem se s hořkým smíchem. A co kdyby po mně jeden z nich požadoval můj drahokam, který jsem si našel? Pche, ani nápad!
„Vážně? Jak to, že se nikdo nezmínil, když jsme tam byli?” podivil jsem se. Třeba to nevěděli? Při vzpomínce na Coru, či Cattana jsem se otřásl. Ani jeden zrovna nebyl vlk, ke kterému bych se rád vracel. Borůvková smečka... Vlci tam vypadali mnohem přátelštěji.
„Jo jo, to je ona!” zavrtěl jsem ocasem, jakmile Winter zmínila jméno šedivé vlčice. „Byla tam s Meinerem. Hm, toho jsem taky dlouho neviděl, žije ještě vůbec, nebo se už nechal sežrat mouchami?” zamyslel jsem se nahlas. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby to byla pravda. A stále jsem byl přesvědčený, že se tam ledové slečně dvořil.
„No,” odmlčel jsem se, když Winter mluvila o své magii, „záleží jak se na to díváš. Nesmíš být pořád taková netykavka,” mrkl jsem na ni. O tom, že mi samotnému vadilo, když se mi někdo hrabal v hlavě jsem pomlčel. „To asi ne, ale... Přeci vidí, jací jsme, ne? Přeci jen to ona rozhoduje o... smrti,” vydechl jsem. Napadlo mě, jestli rozhodla i o smrti mého bratra... Jestli ano, proč jsem zůstal ušetřen? Jaké to mělo celé pointu? Útěk ze smečky? Setkání s Winter? S Blueberrym? Nevěděl jsem.
„Hele Win... Vážně tam chceš jít? Já tam s Blueberrym nikdy nešel,” vzhlédl jsem zpátky mezi stromy a Auriel. Nevěděl jsem co od Smrti čekat. Stmívalo se a mně se tu vůbec nelíbilo. „Nechceš třeba... jít dál? Pryč? Auriel to určitě zvládne,” řekl jsem povzneseně, ačkoli jsem se k smrti bál. Chtěl jsem vypadnout. Nejlépe co nejdál.
„Jestli se opravdu rozhodneš jít, bránit ti nemůžu,” zadíval jsem se Winter hluboce do očí. „Ale ani nepůjdu s tebou,” řekl jsem na rovinu. Bylo mi to líto, když jsem ukazoval svou slabost, ale... Winter to dokázala určitě pochopit. Věděl jsem, že ano.
„Víš, měl bych se začít pomalu vracet... Do smečky a... tak,” za Blueberrym. „A vážně! Můžeš jít se mnou! Aspoň na noc by tě tam nechali, když je taková zima... Storm by tě venku mrznout nenechal,” alespoň doufám. Tiše jsem čekal na její vyjádření, zatímco jsem se pomalu otáčel k odchodu a Auriel. „Promiň, že se tě tu chystám takhle nechat, Auriel, ale za ní bych s tebou už stejně nemohl,” kývl jsem omluvně na vlčici a zadíval se na Winter.

» řeka Mahtaë (přes Z. Galtavar)