Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vím o sobě, že jsem na všechno teď trochu kašlala, důvodem byla jednoduše nechuť k psaní. Táhlo se to se mnou už dost dlouho, ale poslední dobou zase začalo svítit na lepší dny, takže si snad mohu dovolit říct, že moje oxidování se zase vrací.
O smečku mám samozřejmě zájem, ale abych byla upřímná, nechci Suzumeho držet v lese na řetězech nonstop, což doufám nebude až takový problém. Hrát s ním určitě na území budu, jen ho chci občas nechat i vycestovat (kor když máme tu novou mapu). :)

O smečkový lov se mnou můžete počítat taky!

<= Borůvkový les

Spal jsem až příliš dlouho, příliš tvrdě; cesta z lesa mi trvala déle než normálně, zatímco můj líný krok laskalo ranní letní slunce šeptajíc slova příslibů a útěchy. Známou cestou jsem došel až k řece, na jejíž pohled mi v hlavě tančilo až příliš vzpomínek. Vtipné bylo, že jsem si už polovinu z nich vybavoval hůř než normálně. Zcela jistě jsem tu byl s Blueberrym. Hořká pachuť po hádce jakoby se ze mě vytratila — možná že ten dlouhý spánek byl přeci jen k něčemu prospěšný. Vzpomínal jsem si, jak chladně se na mě jeho jindy vášnivé oči dívaly. Znovu jsem se oklepal a nejistě přistoupil ke břehu. Pohled mi mlčky padl na hladinu, kde mne stejným způsobem zdravil nazpět můj trpký výraz. Vypadal tak staře. Poplašeně jsem couvl. „Proboha... Jak dlouho jsem spal?!” zašeptal jsem vyjeveně, okamžitě si prohlížeje tlapy a vůbec celé tělo. Pohled mi padl na hruď, bílé chlupy, chladný kov... a nádherně zbarvený křišťálový poklad. Usmál jsem se. Přišel jsem si jako straka. Znovu jsem pomalu přistoupil ke břehu a odmítaje se dívat na svůj odraz, jsem vnořil čenich dovnitř a hladovými doušky začal pít. Oči se mi protáčely v důlcích, když mou vyprahlou tlamu zchladila chladná voda.
Couvl jsem zpátky, cítil jsem se mnohem líp. Konečně jsem měl sílu se protáhnout s doprovodem nekončícího orchestru křupajících kostí. Myšlenku na svůj věk jsem rychle zahnal, jakmile mnou projela tupá bolest z dlouhého protahování...

//Super, počítej i s Rannathem!

Probudil jsem se až s hrubým trhnutím, poslední útržky až příliš živého snu zmizely jako zbytky páry, ranní vzduch zaseknutý v plicích, vyprahlý jazyk přilepený k patru... S přívalem desítek cizích pachů jsem se líně zvedl, ztuhlé svaly s hlasitým nářkem praskajících kostí při rychlejším pohybu zaplakaly. Pomalu jsem se rozhlédl, po Blueberrym ani stopy, jeho pach příliš slabý na to, abych mu mohl říct dobré ráno. Pocit nejistoty ve mě vzrostl, stále jsem se v lese necítil plně vítán, množství cizích vlků dodávalo území pocit naprosto cizího útočiště. Oklepal jsem se, opatrně, abych se ušetřil vystřelujících bolestí ze stále spících svalů.
Pozorně jsem nasál vzduch, množství pachů mnou proudilo jako hrubý proud řeky. Až na pár vlků jsem neznal téměř nikoho. Zamračil jsem se; už i žaludek na mne volal s hlasitým kručením. S otráveným povzdechem jsem se vydal náhodným směrem — však pryč od nových pachů. Neměl jsem chuť být roztrhán hned po probuzení, byť jsem byl členem smečky, můj spánek pro krásu mě přirozeně víc vyčerpal, než aby mi dodal sílu. A ani moje mysl nebyla připravena na příval nových jmen. Jako krysa jsem se radši rozhodl vypařit se, ačkoli jsem pochyboval, že bych někomu chyběl...

=> Řeka Mahtaë

//Vím, že dost zdržuju a hodně lidí tím štvu, takže mě prosím vás teď přeskakujte, nebo mě vypusťte...

// takže pokračuju asi já?

Bylo zajímavé poslouchat konverzaci Blueberryho a Jenny. Zatímco jsem se usmíval na Lucy, ušima jsem poslouchal svého partnera. Byl smečkový typ. Zřejmě si na tom dost zakládal, snažil jsem se to pochopit. Já se nikde moc dlouho nikdy neudržel, nedokázal jsem si jen představit, jaké to muselo být. Stejně tak z pohledu Jenny. Blueberryho odchod a momentální stav smečky ji zřejmě zasáhl a ačkoli se tvářila jako hydra, možná v sobě přeci jen měla i nějaké pocity. Přišlo mi to komické. A nebylo mi jí líto. Bohužel. Proto mi i možná celá Blueberryho promluva přišla lehce úsměvná. Udržel jsem se však. Byl jsem hodný, roztomilý a milující partner, no ne?
Chvilička, co přišla potom mě v tom jen ujistila. Nějakým způsobem mě dokázal jeho pohled uvnitř rozžhavit a zchladit zároveň. Pohled mi musel zjihnout, cítil jsem to, když jsem se o něho otřel a s malým olíznutím přes čumák jsem se na něho usmál. Třeba to nakonec přeci jen bude doopravdy v pořádku. Jestli to ale mezi námi mělo klapat, nesměl by si všechno brát až tak vážně a já bych neměl provokovat. Byla to chyba obou, ale pocit, který se mnou přeléval, kdykoli jsem viděl jeho úsměv za změnu stál.
Lucy se nás ptala na otázky ohledně našeho partnerství, chtěl jsem jí je samozřejmě okamžitě akčně zodpovědět, ale Blueberry byl rychlejší. Moc jsem mu ten úsměv nežral, ale alespoň byl na Lucy milý. Hodný kluk, pomyslel jsem si vesele a na Blueberryho se natiskl, div jsem mu nevylezl až na hřbet.
„Vidíš, Lucy? Říkal jsem, že se tak jenom tváří, Blueberry je jinak jako sluníčko!” začal jsem se rozplývat, než jsem ztuhl a hlavou cukl překvapeně k Jenně.
„Ona má partnera?!” vyhrkl jsem zhrozeně. Jak moc velký chudák to musel být? kulil jsem na ni oči, div se mi nepřetočily. Měl jsem na jazyku hned několik dalších otázek, ale než jsem je stihl vyřknout, uslyšel jsem vytí. Sklapl jsem proto a pro jistotu — kdyby se po mně Jenna přeci jen rozhodla skočit — jsem zalezl zpátky za Blueberryho, než se k nám konečně přidala nově příchozí alfa.
„Vítej zpátky, Storme,” zavrkal jsem zvesela na hnědého vlka. Pach Tailly a další cizí jsem nějak ignoroval. Taille jsem zrovna do zadku zalézt nepotřeboval. Překvapeně jsem zamrkal, když Storm Lucy poznal a oslovil ji jménem. Podíval jsem se po Blueberrym, jestli bude stejně tak překvapený, ale do toho se vložila Jenna s jedovatou poznámkou. K mému zklamání Lucy se se Stormem zřejmě znali déle, neboť mu odpověděla. Přilísal jsem se víc k Blueberrymu a dvojici před sebou sledoval se zájmem ve tváři.

//odepíšu večer, nejsem doma c:

//nevím, jak tady pán „straším rád mláďata a tvářím se cool”, ale mně to neva :D

Lucy vypadala docela roztomile, když se divila, že vlk může mít partnera. Pobaveně jsem se ušklíbl nad jejím zchytralém tónu a výběru slov. Snažila se znít znale, bylo to až roztomile naivní. „Ale samozřejmě, jistě, že to každý ví, zlatíčko,” pochválil jsem ji s úsměvem, „vždyť vlčice jsou nádherná a křehká stvoření, jenže žádná nemá takový oči jako tady Blueberry,” poučil jsem Lucy hravě. „Ale být tebou, moc je nezkoumám, mohla by ses spálit,” mrkl jsem na ni a s nevinným pohledem zabruslil k Blueberrymu. Nebo by tě okouzlily natolik, že bys mu padla do spárů...
S krátkým cuknutím jsem udělal krok zpátky, když po mně najednou Jenna cvakla zuby. Zklamaně jsem mlaskl, když jsem se nenápadně schovával za Blueberryho. „Ale no tak, květinko,” zaúpěl jsem, v očích hrané zklamání. Byla s ní zábava. Taková rozkošná cholerická princezna. „Nemyslím si, že je správné vyjíždět po vlkovi na jeho vlastním území,” vyplázl jsem na ni jazyk umíněně. Nebál jsem se. Ne s Blueberrym po boku. Lísavě jsem se o něho otřel, zatímco jsem Jennu nespouštěl z očí. Tak se podívej, jak se máme rádi, potvoro, pomyslel jsem si, než jsem od Blueberryho zase odstoupil a obešel ho tak, že jsem stál z jeho druhé strany a blíž k Lucy. Bezpečné místo.
Lucy znovu promluvila. Podíval jsem se po Blueberrym. „Já bych vám to tu klidně ukázal, ale to šéfík tady má teď hlavní slovo,” pokrčil jsem rameny omluvně. Moc jsem z Blueberryho a Jenny rozhovoru nevnímal, ale když ho Lucy znovu oslovila, Blueberry vypadal o něco přátelštěji. Zavrtěl jsem ocasem a znovu nechal Lucy, aby si ukradla kus mojí pozornosti. Na moment jsem naklonil zmateně hlavou, než mi došlo, že mluvila o mém přívěsku. Nadšeně jsem povyskočil a s širokým úsměvem vypjal hruď. Mezi bílými chlupy se válel lesklý světle modrý kámen. Důležitě jsem si odkašlal a div jsem svou hruď nenastrkal Lucy až do čumáku, jsem spustil: „To jsem, prosím pěkně, našel. Nejsem já génius? Prostě jsem si šel a hle! V trávě na louce ležel zcela sám, opuštěný a smutný. Tak jsem si ho vzal. Hned jsme si sedli, skvěle si rozumíme!” vysvětlil jsem zvesela. Když jsem sklonil hlavu, mohl jsem si vlčici prohlédnout zblízka. Mírně jsem se zamračil, když jsem na jejím čenichu spatřil řadu jizev. „To vypadá bolestivě,” zamumlal jsem. Taková mladičká...
Nestihl jsem se však věnovat dál ani jí, ani Jenně. Vypadalo to, že Blueberry konečně pookřál a když se ke mně přiblížil a zabořil mi čenich do srsti, jen jsem do jeho doteku opřel.
Vypadal zamyšleně, nechtěl jsem ten moment zničit, a tak jsem se jen na vlčice sladce usmál a s bušícím srdcem vstřebával Blueberryho na svém těle. Cítil jsem, jakoby se do mě vstiskávalo něco důležitého a intimního. Trochu nervózně jsem mu opětoval pohled do očí. Vypadalo to, jakoby na obě vlčice zapomněl. Což já tak úplně nedokázal. Ztěžka jsem polkl, snažíc se svou rozhozenost zamaskovat cudným úsměvem. Zdržel jsem se odpovědí, třebaže jejich odraz mohl vidět v mých očích. Možná ho prosily, aby to nechal na vhodnější chvíli.

Bylo zajímavé sledovat obě vlčice a zamračeného Blueberryho po svém boku. V jeho přítomnosti jsem se najednou cítil mnohem víc cize než v přítomnosti cizích slečen. Což bylo nanejvýš ironické. Přesto jsem si zachoval nenucený úsměv a ocas v mírném pohupování. Hleděl jsem na zelenookou vlčici, než mi oči sjely k jejím nohám. Měla podobnou ozdobu jako Blueberry, který na má slova vůbec nereagoval. Hodil jsem po něm smutným pohledem. Měl jsem na jazyku ostrou poznámku o tom, aby se přestal chovat jako vlčce, ale pro jistotu jsem ji spolkl a věnoval se vlčicím.
„Partneři? Co, nelíbí se ti ten pojem?” mrkl jsem na ni pobaveně. Smála se. Nevadilo mi to, možná jsem byl naivní, možná lhostejný, bylo mi to fuk. Vlčice vypadala přátelsky, její důvod nijak nezaváněl hrozbou. Vlastně vypadala docela neškodě. Na rozdíl od Jenny, která vztekle prskala kolem. Ušklíbl jsem se na zrzavou, její proslov o Coře a ostatních ve mě vyvolal jen hořký škleb.
„Lucy?” naklonil jsem pohled zpátky na zelenookou. „Já jsem Suzume a tenhle šéfík je Blueberry, těší mě!” představil jsem nás okamžitě na oplátku. Bylo osvěžující mluvit s někým novým. A já se moc rád chopil šance. „Ach, no proč ne—” Hlas mi selhal, když se do toho vložil Blueberryho chladný tón a přísný pohled, který po mně hodil. Stáhl jsem ocas, můj úsměv povadl. Nebuď takovej mrzout, pobídl jsem ho v duchu, bylo mi Lucy líto, vypadala přátelsky. „Hmmm a co takhle,” šťouchl jsem do Blueberryho čenichem, než jsem se otočil zpátky na Lucy s Jennou, „počkat na Storma?” Blueberry to tu sice hlídal, ale jestliže vlčice nepředstavovaly nebezpečí — ačkoli u Jenny jsem si nebyl jistý —, neměl přeci právo vyhazovat Lucy jen proto, že se zasmála.

//dneska konečně

//já vím, pardon, odepíšu spíš večer

Rozervaně jsem sledoval Blueberryho, jeho hořký smích jako ozvěna v mých uších. Zabránil jsem potřebě protočit panenky, radši jsem místo toho švihl ocasem, srst na krku zježená jen na pár minut, než jsem se již s klidným dechem rozhodl znovu promluvit.
„Neumím být šetrný,” řekl jsem, poslední slovo s humorným podtónem, „ale věřím, že toho sis už určitě všiml. A ani nejsem tvoje matka, abych s tebou jednal jako v rukavičkách. Jsi dospělej, měl by ses podle toho chovat. Nebo bych se tě snad měl ptát na svolení, jestli nemáš zrovna špatnou náladu, abych něco řekl? Protože doteď mi to tak přišlo.” Mluvil jsem klidně, tónem bez ironie, výsměchu, či frustrace... Chtěl jsem, aby to konečně pochopil. Že ne každý kolem něho bude chodit po špičkách, aby ho náhodou neurazil. Chtěl jsem s ním komunikovat, sdílet svoje myšlenky, dokonce i svoje pocity, kruci. Tak proč to dělal tak obtížným?
„Víš,” uraženost mu zněla v hlase, slyšel jsem to, „jsem si docela dost jistý, že se tě nemusím ptát, jestli můžu někam jít, aniž bys mi chodil za zadkem,” ohradil jsem se. Představa, že bych se mu musel zodpovídat s tak triviální věcí se mi příčila. Byl jsem svobodný, nepatřil jsem mu. Stejně jako on nepatřil mně. Nemohl jsem mu povolovat a zakazovat věci.
„Jaký kompromis? Žádnej jsem ti nedal, posloucháš mě vůbec? Nebo snad hledáš už ve všem něco, čeho by ses mohl chytit a pak trucovat?” mlaskl jsem. Už mě to přestávalo bavit. „Tolik?” mlaskl jsem podruhé. Měl jsem chuť mu švihnout jednu přes čumák. Výchovně. Zloba a frustrace ze mě vyprchaly stejně rychle jako přišly. Přesto jsem se cítil uraženě. Hleděl jsem na Blueberryho skrz řasy snažíc se slepit vlastní ego.
„No jestli chceš, můžu se vlastně sebrat a jít třeba za Winter,” zamručel jsem otráveně, jako by se žádná hádka vlastně ani neuskutečnila. Nebyl jsem v tom dobrý. V ničem co se týkalo vztahů a emocí... Nešlo mi to. Stejně jako mi nešly přes jazyk omluvy. Polkl jsem, oči upřené na Blueberryho, zatímco jeho tvář směřovala jinam.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, proč se Blueberry tak náhle sebral. Ublíženě a zmateně jsem za ním hleděl. To mě tu vážně nechá? píchlo mi v hrudi, než jsem se zhluboka nadechl. A pak mi to došlo. Neznámý pach mě zašimral v čenichu. Povzdechl jsem si. Ne, nepřišel jsem si ublíženě... Chvíli jsem jen tak nerozhodně stál. Snažil se vydýchat, co se právě stalo. Než mě ale stihlo začít sžírat svědomí, ucítil jsem další pach. Opět neznámý. Zamračil jsem se a s naježeným kožichem vyrazil za Blueberrym. Ego neego.
Když jsem se blížil a pachy sílily, zpomaloval jsem. Dřív bych se držel Blueberrymu v patách. Nyní jsem si to však nedovolil. Alespoň ne do chvíle, než jsem jeden pach vlastně docela dobře rozeznal... Zrzavý kožich... prohlížel jsem si malou vlčici, než mě trklo. Jenna, vlčice ze Zlatavé smečky. Sklopil jsem uši. Moc dobře jsem si vzpomínal. Těsně, než jsem byl až u nich, jsem okem hodil po Blueberrym a druhé neznámé vlčici, než jsem na tváři vykouzlil obrovský úsměv a s ocasem posazeným vysoko nad hřbet jsem skočil mezi Blueberryho a vlčice.
„Zdravím zdravím, krásné kopretinky. Kdepak se tu berete v takový krásný zimní den? Ztratily jste se snad, či hledáte nové přístřeší?” zanotoval jsem mile, načež jsem si zabral místo vedle Blueberryho, i když jsem věděl, že nebyl v pohodě. „Ach, takový hrubý tón se na vlčici nehodí, zlatíčko,” mlaskl jsem a pak hodil pohledem po Blueberrym, načež jsem nasucho polkl a se sebevědomím hodným minimálně jednoho jelena, jsem spustil: „Vlastně je nám tu výborně! Tady s Cukříčkem zrovna prožíváme ty nejkrásnější chvíle, věřte tomu, nebo ne, děvčata,” pokýval jsem spokojeně hlavou, rameno lehce přitisklé k Blueberrymu, „že ano?” zamrkal jsem pak na svého-asi-partnera, než jsem se otočil zpátky na vlčice. „Nemusíte se ho bát, vím že vypadá trochu mrzutě, ale jeho srdíčko je něžné a křehké jako květiny rostoucí na loukách,” pronesl jsem zcela bez ironie. „A i když umí plivat oheň a jen nerad poslouchá vlastní vady, je třeba ho milovat,” nenechával jsem se přerušit, hlas v jemném tónu. „A vím to, protože já ho miluju,” odmlčel jsem se, oči upřené váhavě směrem k Blueberrymu, „takže, pokud dovolíte slečny, vyřiďme to rychle, než mu stihnete propadnout i vy a já pak budu mít o sokyně navíc,” hodil jsem po vlčicích sladkým úsměvem, ačkoli se mi žaludek houpal jako na vodě a já měl pocit, že každou chvíli vybuchnu z toho těžkého návalu pocitů...

V tu chvíli tomu možná nevěřil ani jeden z nás, nicméně alespoň podvědomí na mě křičelo, že to dělám pro dobro vztahu. Ne že bych si tím nechával zvyšovat ego... To šlo totiž špatně, když mi samotnému bylo mdlo.
„Ublížit?” v očích mi zajiskřilo, zuby o sebe zaskřípaly. „Jenom chci poukázat na to, co mi vadí, protože ať se ti to líbí, nebo ne, nemůžu dál tiše přehlížet něco, s čím nejsem v pohodě. A když nejsem v pohodě, nebude v pohodě ani to něco co mezi námi je,” vydechl jsem frustrovaně. Další vodopád jeho slov mě opět nezanechal tichým. „Můžeš trénovat, jsem si jistý, že například Storm, tvůj největší a nejlepší přítel, jistě ví, jak to ovládat,” zamračil jsem se. A pak jsem mlčel. Blueberry se možná trefil do černého. V tu chvíli jsem si nebyl úplně jistý. Vrátilo mě to ale zpátky na zem, pomalu ale jistě. Byl jsem tak patetický... Před očima se mi dělaly mžitky, žaludek se houpal a srdce se lámalo.
„Ne,” zavrtěl jsem hlavou, „m-milovat je o tom najít kompromis, snaha vyhovět... To co popisuješ ty, je sobeckost.” Chtěl jsem dodat ještě něco dalšího, třeba to, že již zhojená bolest a zármutek po mém bratru se rovnaly jeho názoru a jak to dopadlo... Mlčel jsem však, jeho další slova ostrá jako jedovaté trny. S třesem jsem se nadechnul.
„Nemůžeš mě vyhnat,” polkl jsem, hlas najednou slabý. Myšlenky mi lítaly hlavou sem a tam, mlátily o sebe a křičely, chtěly všechny ven, k jeho uším... srdci. Nemůžeš mě vyhnat z mého domova, pomyslel jsem si hořce. A nemůžeš mě vyhnat ani od sebe...