Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<= Řeka Mahtaë

Svižnějším tempem jsem pokračoval podél břehu. Z tlamy mi tekly sliny jen z pomyšlení nad vypaseným lososem. Kdy naposledy jsem měl lososa? zamyslel jsem se krátce, než mi v hlavě vyvstala nevhodná vzpomínka. Já, Winter, Parysa a ten blbeček Cattan. Zpomalil jsem, tělem mi proudila hřejivá nostalgie. Od té doby uběhlo opravdu dlouho. Zestárl jsi. Otráveně jsem si odfrkl. Pamatoval jsem si na své rozverné já. Až na detail, kdy jsem se nedobrovolně v řece vykoupal... to tehdy byla zábava. Kde asi všichni jsou? Cattana jsem naposledy viděl... ve Zlatavém lese. A Winter... Ach, Winter... S pitomým úsměvem jsem vzpomínal na sněhovou vlčici. Až dokud mi opět hlasitě nezakručelo v žaludku. Úsměv se mi zkřivil do grimasy. Jak moc zoufalým se můj život stal?

Konečně. KO-NEČ-NĚ! Mokré nohy a půlka břicha... Stálo to za to. Na břehu řeky ležely dvě středně velké ryby, čekajíc až je jemně rozpárám svými galantními tesáky a z jejich ladných kostřiček něžně vyjmu všechno maso a orgány. Hladově jsem se olízl. „Ach, ano,
dámy. Dám si záležet,“ ujistil jsem obě mrtvé slečny a elegantně jsem se zuby ponořil do první z nich.

<= Borůvkový les

Být ve smečce bylo fajn. Nicméně absolutně k ničemu, když se o vás, hlavně v zimě (!), nebyla schopna postarat. Zklamaně jsem se konečně vymotal z lesa ven, pryč z území. Pořád jsem nebyl schopen cítit ono pomyslné teplo domova. Možná bys ho cítil, kdybys tam nebyl pořád sám, rýpl si hlásek v mojí hlavě. Měl pravdu. Bylo to těžké, neměl jsem se s kým bavit. Všichni byli nudní. A Blueberry byl fuč. Už bůhví jak dlouho. Začínal jsem být naštvaný. Na něj, na smečku, na svět... na zatracenou zimu. Mít těžký život se dalo zvládat — kdykoli, jen ne v zimě. V období, kdy jste neměli co do žaludku a ještě jste k tomu byli smutní. Depresivní kombinace, já vím. A tak jsem se líně táhl známou krajinou až dokud jsem se neobjevil na území plném vzpomínek. S kyselým úšklebkem jsem se rozhlédl kolem. Řeka, jež zimní scenérií protékala nebyla vůbec zamrzlá. Bohužel, rybu, po které můj žaludek ta toužil, bych tu neulovil...

=> Medvědí řeka

Ne. Ne, ne, ne, ne! „NE.” Trhl jsem sebou. Cítil jsem, jak se mi na krku nebezpečně zježily chlupy. Srdce mi výsměšně bušilo v hrudi; práskalo sebou o stěny hrudníku jako sebevražedný atentátník a já věděl, že jsem v háji. Zase. Jako každý rok.
Když jsem konečně rozlepil oči a mimoděk se protáhl, teprve v tu chvíli jsem ucítil, jak mi skrz tuhé chlupy proklouzává cosi štiplavě studeného až ke kůži. A to stačilo. Nemusel jsem vědět víc. Chladný vzduch a bílá oblaka kolem mě jasně značily o tom, že nejsem v nebi, ale stále na zatraceném světě v zatracené zimě. Nervózně jsem zaskřípal zuby. Mrzl jsem na kost — příště si budu muset dobře rozmyslet, kam svůj úsporný kožich složím, než mimoděk usnu. Skvělá práce, poplácal jsem se v duchu po rameni. Nebylo by to tak špatný, kdybys vedle sebe měl Blueberryho. Kdys ho vůbec viděl naposledy? Ten otravný hlásek... zněl podezřele povědomě. Skoro jako... můj definitivně mrtvý bratr. Ušklíbl jsem se. „Takže se to vrátilo. Výborně. Hned je mi líp.“ Sarkasticky jsem plival svá slova k čistému nebi.
Měl jsem hlad. A žízeň. A chuť se k někomu přitulit. Třeba k lásce svého života. Hořký povzdech jsem brzo vystřídal zamračením se. Sníh mi pod tlapami melodicky křupal, přestože na něj našlapovala muší váha jako já. Bílá tlapa libě korespondovala s tyrkysovým křišťálem, jenž mi odpočíval na hrudi. Zvyknout si na cizí váhu kolem krku bylo mnohem snazší, než jsem čekal. Pomalu jsem se procházel mezi stromy. Byl tu klid, skoro to vypadalo jakoby v lese nikdo nebyl. Nelíbilo se mi to, potřeboval jsem kontakt. Jakýkoli. Mlčení mi nešlo a zůstat sám jen se svými myšlenkami bylo až příliš nebezpečné. Kor když jste byli hladoví jako já. To by mohlo vyvolat halucinace a ty jsem zcela jistě zažít nechtěl. Co bych však uvítal, byla obrovská tučná ryba. Zasněně jsem se táhl sněhem, zatímco jsem nechal několik lepkavých slin dopadnout na zem. Co můžeš, udělej si sám.

=> Řeka Mahtaë

rannath samozřejmě zájem má :D

//já, já, já!

<= řeka Mahtaë

Neměl jsem rád podzim. Nepamatoval jsem si, jestli to tak bylo vždycky, ale v tu chvíli jsem ho rád neměl. Temná mračna, studený vítr, déšť... Nic, co mému kožichu dodávalo objem a lesk. Jediné pozitivum byly pestré barvy spadaných listů, tančících v malých tornádech větru. Cestou kolem řeky jsem se zastavil jen abych uklidnil svůj hladový žaludek trochou vody, a pak zas pokračoval v cestě.
Nevím, proč jsem v žaludku cítil uzel nervozity. Stále jsem ale v podvědomí cítil zbytky oněch ponurých myšlenek, jež mě tiše doprovázely. Připadal jsem si cynicky a v tu chvíli jsem si znovu vzpomněl na Blueberryho. To o něm jsem vždycky smýšlel jako o tom méně optimistickém, o tom, který se mnou ztěžka držel krok. Bude tam? Bude v lese? Uvidím ho? S maličkým úsměvem jsem dumal o tom, jak naše znovusetkání bude asi vypadat. Uvidí mě vůbec rád? Chce mě vůbec vidět? A tak můj úsměv opět uvadl.

Pomalu jsem se blížil k lesu. Zprvu rozmazaná skvrna se pomalu zostřovala a formovala do shluku stromů a listů, pomalu měníc svou zelenou barvu. Neměl jsem tušení, kolik vlků v lese zrovna bylo. A vlastně mi to bylo docela jedno. Toužil jsem hlavně po spánku, možná po nějakém masu, ale předpokládal jsem, že to si budu muset ulovit sám.
Těsně před lesem jsem se zastavil. Měl bych se ohlásit? Pozná mě vůbec někdo? Jestli tam bude Blueberry, tak on určitě ano, napadlo mě zvesela. A tak jsem se protáhl, důležitě si odkašlal a hlasitě zavyl, oznamujíc svou přítomnost. Pak jsem se dal znovu do chůze, zvědav koho v lese uvidím.

<= Křišťálový lesík

Šel jsem pomalu. Nespěchal jsem, byť jsem netoužil po ničem jiném, než už být konečně v bezpečí lesa. A kdoví, možná jsem potajmu i doufal, že tam bude Blueberry. Ach, Blueberry, jak dlouho to je, co jsme se viděli naposled? Chyběl mi vůbec? Hlasitě jsem mlaskl, proč mne podobné myšlenky tak vyčerpávaly? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, nechtěl jsem, aby mě to začalo dusit, neuměl jsem se s podobnými věcmi vypořádávat. S takovými myšlenkami přišly automaticky i myšlenky na Arimu, na mou sestru, na můj pravý domov. Bolest hlavy byla v tu chvíli tak hlasitá, že všechny myšlenky pomalu utnula. Byl jsem jí vděčný...

=> Borůvkový les

Trhl jsem sebou, víčky zběsile zamrkával bolestivou černotu, jež se mi hladově plazila po duhovkách. V hlavě mi nepříjemně pískalo společně s tupou bolestí v levém spánku. A když už mi konečně temnota sestoupila z očí, rozmazaný pohled na malý lesík kolem mne mi záhy připomněl společnost těch tvou mamlasů, co tu ještě před chvílí stáli přímo přede mnou. Nebo se mi to jen zdálo? naklonil jsem hlavu ke straně, zraky přejížděje po prázdném lesu. Vzpomněl jsem si na svůj a jejich výstup — bolest ve spánku zesílila. Nedivil jsem se, když se kolem mne rozvířilo malinkaté tornádo z popadaných listů kolem. Moje mysl byla rozrušená, přesto mlčela a místo toho mi před oči sesílala další obrazy paměti.
Odfrkl jsem si. Už se mi tu nelíbilo, byl jsem unavený, hladový a jediný, po čem jsem v tu chvíli toužil, byl spánek. S těžkým povzdechem jsem se líně zvedl a s poničenou hrdostí odkráčel z lesa. Chtěl jsem domů.

=> řeka Mahtaë

//ok, ráno napíšu

Zklamaně jsem vydechl. Therion ze sebe nevydal ani hlásku. Opět. Je němý? napadlo mě, když jsem si ho začal směle měřit pohledem. Upřímně... vypadal jakoby tu ani nechtěl být. Proč neodejde? Můj pohled zase pomalu přejel na... Izar,
bylo to? Therion nezapřel, že by byl mazlíčkem. Bohužel, Izar ano. Ušklíbl jsem se. „Jak jinak. Musíš to říct ty, Therion totiž není natolik svobodný, aby za sebe mohl mluvit sám, huh. Jen poslušně čeká, až za něj všechno vyřídí jeho pán.” Začínalo mě to unavovat. Ošklivé pohledy ani tón v Izarových slovech jsem zkušeně vypouštěl. Byl ještě mladý... (Cuknutí v koutku jsem úspěšně ignoroval.) I když... bylo hezké, že má slova měla aspoň takový dopad. Izar byl příliš arogantní pro svoje vlastní dobro, nechápal tak hromadu věcí. Anebo... Nenene, to určitě ne, zavrtěl jsem okamžitě hlavou v duchu nad svou nedokončenou myšlenkou. Nehodlal jsem si to přiznávat. Teď, ani nikdy jindy. Znuděně jsem vydechl.
„Už se nedivím, proč tady Therion nemluví. Na ty tvoje žvásty nemá slov, spíš se divím,
že mu z tebe ještě nepraskla žilka v mozku. I když kdoví, z jeho neexistujících reakcí bych se nedivil,” řekl jsem, ignorujíc všechno, co Izar právě vypustil z tlamy. Nikam to totiž nevedlo. Prvotní pobavení se v tak krátké chvíli změnilo v něco, o co jsem měl jen ten nejmenší zájem. Ovšem jeho poslední slova... Zachovej klid, připomněl jsem si pro jistotu, než jsem otevřel tlamu. „Já ale o žádný hloupý post nestojím, Izáku. Bylo to Izák, že?” usmál jsem se. Promiň, Therione. Musíš to s ním mít těžký,” pošeptal jsem vlkovi do ucha.

Zkoumavě jsem si prohlížel toho tichého vlka, jeho oči, ucho a jizvy na nohou. Buď to byl rváč, anebo úplný opak. Naklonil jsem hlavu, protočil oči a jedním ladným pohybem se k němu přilísal. „Hele, Therione,” oslovil jsem vlka, jehož jméno z něj sekundu předtím vypadlo. „Proč zahazuješ čas s tímhle...” odmlčel jsem se a pohledem sjel druhého vlka, jenž na mě opět vypustil další palbu slov. „Udělal si z tebe mazlíčka, hm? Zlej kluk, zlej,” odfrkl jsem si. „Slyšíš to jeho vytahování se? Jakoby to někoho zajímalo,” vyplázl jsem na tmavého pak jazyk. „Rod nerod, mocný moc nebude, miláčku. Promiň, někdo ti to musel říct. Ulovit ti něco? Ale prosím tě, to už musíš prosit i o to, aby ti lovili ostatní? Že se nestydíš. Tady... Therion,” čumákem jsem směle šťouchl do vlka, „by se o nic takového ani neodvážil, mám pravdu?” koukl jsem mu do očí. „On totiž vlastní něco, co se nazývá ctnost a... sebeúcta?” Možná, moc se na to netváří.
Vlk se mě vskutku nebál. Líbilo se mi to. Konečně jsem mohl uvolnit stres. Libě jsem se usmíval, zatímco jsem seděl v úkrytu svého nového kamaráda. „Zatímco ty vypadáš, jako by tě v tom bahně rodiče vymáchali úplně,” pokrčil jsem rameny. Já byl na svůj kožich hrdý. Ale s tím stářím uhodil hřebík na hlavičku. Nevědomky jsem cvakl zuby a trhl ocasem. Nejsem starý, nejsem starý, nejsem starý, nejsem st— Zhluboka jsem se nadechl.
„Alfou? Ty? A tady Therion bude tvojí betou, ne? Nenech se vysmát, maličký,” ušklíbl jsem se. „Alfovat si můžeš, ale do tvojí smečky by nikdo nepřišel, s tím doufám počítáš?” zamrkal jsem nevinně.

Vesele jsem tam stál, zatímco jsem pohupoval ocasem líně ze strany na stranu. Vlčci vypadali poměrně mladě. Mladě... Rychle jsem zahnal první náznaky křečovitého úsměvu, když jsem si opět uvědomil svou pozici v tomto prachsprostém světě. Tmavší z vlků vskutku nevypadal zrovna nejpřátelštěji. Nepříjemné zavrčení jsem přešel s úsměvem, ačkoli mi v zadních nohou varovně cuklo: utíkej. Vypadal ale poněkud pohuble a hlavně unaveně. Bez pomoci toho druhého snad neměl šanci. Alespoň tak jsem se snažil uklidnit.
„Omlouvám se,” otočil jsem zaraženě hlavu na bezušáka. „Ale ne, zlatíčko, to nedělej,” zavrtěl jsem něžně hlavou. „Kdyby ses netvářil jako by ses chtěl nechat srovnat se zemí, šel by z tebe i strach. Ne jako tady z,” otočil jsem zpátky hlavu na hnědého, „tohohle bubáka. Vlastně je docela roztomilý, pravda?” uculil jsem se na hnědého vlka.
„S vlčicí? Ach, neměj mi to za zlé, to jen ta tvoje hebká srst — učarovala mne,” pokrčil jsem útlými rameny. „Jak to děláš, že se tak pěkně leskne?” Jeho salva hrubých slov, jež se na mě okamžitě svalila jako studený vodopád mě donutila k úšklebku. Vlk působil arogantně, uhádaně. Přesně to, co mě bavilo. „Kulíšku, mně je jedno z jakého jsi rodu —
vypadá to, že už je jaksi nefunkční, hm? Nebo tě vykopli? Vypadáš trošku pohuble, to asi není až tak mocný. Nedivím se, že jsi takový rozčertěný, určitě musíš už dlouho hladovět! Pro pána! Chuděrka malá,” mlaskl jsem nespokojeně a znovu se otočil na druhého vlka.
„Jestli se k tobě taky chová takhle, nedivím se, že jsi takový zakřiknutý,” řekl jsem s povzdechem k vlkovi. Hnědák znovu promluvil. Zazubil jsem se. „Ale ne, vidíš tuhle věcičku na mém krku? Myslím, že to vypovídá dost o tom, kdo jak vypadá,” změřil jsem si ho pohledem. „Vždyť jsi ještě skoro štěně, podívej se na sebe. Není to pro tebe takhle venku nebezpečný? Je tu na to už tak dost podivných individuí. Nedivil bych se, kdybych tě už nikdy nespatřil,” zavrtěl jsem hlavou s hrůzou v očích. „Jenom jsem hledal nějaké rande, totiž... Můj partner je momentálně trochu z tlapy a vy dva...” na chvíli jsem se nejistě odmlčel, „No, nevadí... Já jsem Suzume, zapamatujte si to, kamarádi.”

//další odpověď budu moc sepsat až kolem 11 večer, přes odpoledne jsem bohužel na brigádě

<= řeka Mahtaë

Pokračoval jsem podél řeky, snažíc se nemyslet na stárnutí a další podobné zrůdnosti. Hnal mě jen pocit, jenž mě prosil o tolik žádané uvolnění; o zbavení se té přiblblé upjatosti. Můj nově nalezený poklad se mi hrdě nesl na hrudi jako trofej, byť mě mrzelo, že se ve svitu měsíce nemohl třpytit jako na denním světle; byl totiž překrásný. Moje stračí alter ego se opět naparovalo pýchou — nebýt však ztemnělého lesíka, jenž mě záhy obklopil, snad bych si i hrdě odfrkl a hlasitě vychválil svou šikovnost (když to nikdo jiný, ehm — Blueberry, neudělal).
Zpomalil jsem a zhluboka se nadechl. Do čenichu mne okamžitě praštilo hned několik pachů. A všechny cizí. Okamžitě mě zalil pocit vzrušení. Temné myšlenky byly ta tam, jakmile jsem zašel hlouběji a spatřil majitele cizích pachů. Byli dva, tedy v převaze. Jediné na čem mi ale v případě nebezpečí záleželo, bylo, jestli byli i stejně rychlí. Ušklíbl jsem se, načež jsem se s širokým úsměvem vydal k cizincům.
„Smečka se členy, kteří by stáli za to, aby mohli žít s tebou? Tak to asi hledáš mě, kulíšku!” zavrkal jsem, jakmile jsem uzřel kousek z jejich rozhovoru. Nevypadali jako duo bouchačů, ačkoli jsem si svou ostražitost nechal v nohou jako zadní vrátka. Má tlama mě totiž určitě zachránit nedokázala. Ani moje drobná výška, kdy jsem dobrácky nedosahoval ani průměru zdejších vlků, mi na síle nepřidávala. Jediným východiskem byl proto vždy a jen útěk. Rychlý útěk.
„Ani nevíš jaké štěstí máš, koblížku. Jsem sice zadaný, takže tohohle standardu tě ušetřím — a že by ses měl sakra dobře, ale chápeme se, jsem zkrátka loajální a milující partner. A taky nerad lámu srdce,” zavrtěl jsem hlavou lítostivě. Vlk vypadal unaveně = přežití. Zatímco ten druhý dobráček... vypadal všelijak. Skoro mi ho bylo líto.
„To je nějaká móda mít odkousaný uši?” naklonil jsem hlavu, vzpomínaje na podobně zmrzačené ucho starého mrzouta Meinereho. Kam ho vůbec tlapy odnesly? pomyslel jsem si krátce.
„Ale jo, sluší ti to, chlape,” mrkl jsem na vlka, ocas máchaje ze strany na stranu. Cítil jsem se ve svém živlu.

//Suzume's here bitches

Den uběhl jako nic, z nebe se na mě jen připitoměle usmíval měsíc s oblohou plnou vesele zářících hvězd. Odfrkl jsem si. Proč obloha nikdy nestárla? Jen mlčky sledovala život pod sebou. Skoro jakoby neměla žádné emoce — už dávno ztracené za všechna ta léta —, zatímco se pod ní odehrával ten stále stejně nudný a stereotypní koloběh. Moc přemýšlím, pomyslel jsem si zahořkle. Nechtěl jsem stárnout. Onen pohled do vody na vlastní odraz jakoby ve mě něco zažehl. Strach. Och, ne... Jen uvědomění. Ztrápeně jsem vydechl. Na chvíli jsem si přišel jako svůj mrtvý bratr. Arima taky tak přemýšlel; stále uvězněn ve své hlavě. Oklepal jsem se, nerad jsem na něj myslel. Vracelo to vzpomínky a vzpomínky nebyly dobré.
Znovu jsem se dal do pohybu. Možná bych se měl vrátit, napadlo mě, když jsem pokračoval podél proudu řeky, oči upřený tupě před sebe. Kdyby do mě ale nekopal ten tolik zazdívaný pocit, jehož kořeny mi do nohou posílaly směr, jenž zpátky rozhodně nemířil, možná bych se i do lesa vrátil. Kdoví, možná bych i znovu spatřil Blueberryho. Třeba by už nebyl naštvaný a já se k němu mohl zase sobecky tulit. Jenže když jsem byl s ním, nemohl jsem onen pocit prožívat, mohl jsem ho jen opět a znovu zazdít, zapomenout na něj a předstírat, že neexistuje. Jenže to jsem doteď dělal už dlouho; potřeboval jsem uvolnění a potřeboval jsem ho hned.

=> Křišťálový lesík (přes Medvědí řeku)

//no to si vyprošuju, chudák Suzume