Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Suzumeho duše se doslova sápala po všemožných klepech. Hladový pohled úspěšně zamaskoval zvídavým a napůl zmateným zamrkáním, zatímco se tvářil, jakoby neuměl do pěti počítat. Nepřetvařoval se, jen na to šel chytře, mazaně, skoro jako liška.
Rozpolcená Tasa však od skupinky dál couvala, v očích výraz šílence smíchaný s čirým zoufalstvím. Suzume se zhluboka nadechl; kromě smradu mokrých kožichů, z vlčice beznaděj přímo táhla. Anebo to byl neidentifikovatelný obsah žaludku promočeného vlka, jenž se rozhodl obrat Suzumeho o velkolepé entrée? Stařík se odklonil od nevábně smrdutého koktejlu žaludečních šťáv a čehosi, zatímco Tasa prchala. Kdoví, co vlčici vyděsilo doopravdy, než vzala náhle do zaječích — Suzume se mohl jen dušovat nad správnou odpovědí. Významný pohled na sira Poblijóna však více než prozrazoval Suzumeho myšlenkové pochody. Téměř by zapomněl, že vedle něj seděl velice atraktivní a sympatický hoch, dokud se do okouzlující eufonie vyvrhování vlastního žaludku na zem, neozval hlas.
„Ale to snad ne,“ vyhrkl Suzume šokovaně. Těžko říct, zdali reagoval na upálení nebohých vlčat, či na skutečnost, že mu kousek od tlapek právě přistály čerstvé zvratky. To je den jako korálek, pomyslel si ztrhaně. Nad vodou jej držela přítomnost hnědého vlka, jenž se mu stále nepředstavil (!) a pohled do jeho magicky zelených očí.
Tasa byla v tahu, mokrý vlk jim elegantně zvracel k tlapkám a Suzumeho středobod vesmíru se náhle zvedal k odchodu. Den. Jako. Korálek. „Ale— To tak spěcháš?“ zeptal se jej zklamaně a nepatrně se uculil nad vlkovo nemotorností. Žďuchanec mu ihned odpustil, ba jej dokonce přivítal, a smutným pohledem doprovázel vlka na odchodu.
„Těšilo mě, tajemný cizinče!“ zavolal za ním a s neskrývaným zájmem civěl vlkovi na chundelatý zadek, jenž se s jeho houpavou chůzí jenom natřásal. Suzume se sám pro sebe ušklíbl a okamžitě zařadil vlkův zadek do své pomyslné tabulky. Romantickou idylku mu kazil jen smrad mokrého kožichu a dárečku, jenž mu jistý dobrosrdečný vlk ponechal u nohou.
„Páni,“ hvízdl uznale a s pečlivě vyměřeným obloučkem se posadil o kousek dál. Co kdyby jej chtěl vlk obdarovat ještě jednou? „Kdyby tak každej měl tolik vášně pro to, co dělá,“ ušklíbl se na Šediváka pobaveně. „Jaká je vůbec voda? Teplá? Že bych taky svlažil tlapky. Po tak dlouhý cestě jsou celý zmožený,“ posteskl si potom s rozvernou jiskrou v oku. Nechtěl si vlka dobírat, aniž by znal jeho jméno, ale mohl si za to sám.

Suzume byl ve svém živlu; s neskrývaným zájmem si prohlížel hnědého vlka a pohazoval u toho ocasem. Mladík byl bez pochyb větší než on a díky svému huňatému kožichu, jenž musel být na omak jistě příjemně měkoučký, působil statně. Z vlka sálala podmanivá vůně bouřky a dřeva a na sto honů daleko nezaměnitelné mládí. Suzume statečně ignoroval nápadné bodnutí u srdce a radši mladíkovi věnoval široký úsměv. Neměl čas žárlit, měl plné tlapky práce s dvořením se. Vlk se trochu zakoktal, očividně otázku nečekal. Suzume se narovnal, aby vyrovnal znatelný výškový rozdíl a zatímco zcela ignoroval zbytek skupiny, jež se plácal v řece, zakotvil svůj pohled ve vlkových očích. Měly zajímavou zelenou barvu. Jistě byly magické.
Šedivá skvrna, jež začala konečně připomínat vlka, se vyškrábala z vody ven. Mokrá srst se vlkovi lepila na tělo a dávala tak světu na obdiv vychrtlé tělo. Suzume nepřítomně spočítal viditelné páry žeber a jizvy. Vlk byl očividně brutálně ošlehaný životem. Zato má výstavní nohy, pomyslel si s nenápadným úšklebkem. Mokrý dlouhán Suzumeho bez váhání přivítal poněkud jízlivým tónem s neodolatelnou nabídkou. Hnědý vlk, kterého měl po boku, byl totiž velice vítaným bonusem.
„Díky, jsem Suzume,“ kývl na vlka s úsměvem. Z představování jej však vyrušilo nepřátelské zavrčení. Suzume otočil hlavu k šedivé vlčici, jež od nich s vrčením couvala. Srst měla naježenou a zuby vyceněné. Trochu dotčeně cukl ušima dozadu a odtáhl se jedním pohybem blíž k hnědému vlkovi.
„Možná jsem se měl zeptat, jestli je tvoje kamarádka v pořádku,“ prohlásil, zatímco sledoval, jak se od nich vlčice stahuje. Mladší vlk vrčící vlčici představil jako Tasu. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, že vlčice couvala kvůli němu; kromě Suzumeho nikdo neměl oči do modra. „Hopla,“ řekl a rádoby omluvně se na zbylé dva vlky pousmál. V duchu byl však za odchod Tasy rád — čím méně jich tu bylo, tím více se mohl soustředit na hnědého vlka po svém boku. „Proč se jich bojí?“ zeptal se a zvědavě k němu natočil uši. Kdoví, třeba se ještě dozví i nějaké drby.

« Náhorní plošina

Slunko brzy zahalila mračna. Suzume sledoval tmavnoucí nebe a poslouchal tlumené burácení hromů zdáli. Blíží se bouřka. Vychutnával si tak poslední teplé paprsky, než zlověstná oblaka zastřela slunce do svého hávu a nutila tak staršího vlka k svižnějšímu tempu. Hledal úkryt. Nepochyboval, že se z nebe brzy spustí tlusté provazy deště, které by mu zmáčely kožíšek. Pláň, kterou se rozhodl statečně zdolat, se však zdála být nekonečná. V dáli se začaly rýsovat první stromy. Neměl tušení, kam mířil, jeho nohy jej nepřítomně nesly krajinou, zatímco v hlavě mu vířily myšlenky.
Byly hlasité, příliš hlasité. A zatímco se topil v nostalgii, před ním se v proudu vody topil vlk. Vlk? Suzume svraštil nevěřícně obočí. Rozplývající se šedivá skvrna ve vodě nebyla sama — někdo mu pomáhal. Hnědý ocas se s kmitnutím zvedl, konečně někoho potkal! S elánem mu vlastním se jal tanečním krokem vydat rovnou k vlkům s širokým úsměvem na tváři. Oči barvy tyrkysu se zastavily na třetím - ACH! - mládenečkovi, jenž se zdál být z celé trojice nejčerstvější. Nemohlo mu být mnoho, byť se mu pod huňatým kožíškem jistě vlnily svaly. Suzume utřel pomyslnou slinu a ačkoli jej to stálo velké úsilí, odtrhl od mladíka oči.
„Zdravím vespolek,“ pozdravil energicky, jakmile byl dostatečně blízko, „vypadá to, že jdu pozdě na párty.“ Žertovně mrkl na zelenookého vlka, načež se pohledem zastavil u topícího se vlka a vlčici, jež ho dotáhla ke břehu. Oba dva vypadali jako rozpitá šedivá skvrna. Suzume se posadil vedle mladíka a lehce se k němu naklonil. „Jsi v pořádku?“ zeptal se jej pro jistotu. Hezky voní. Z vlka sálala vůně bouřky, ačkoli nebesa teprve tmavla.

// přidávám přechod » řeka Mahtaë (sever)

« Zlatavý les

Suzume opustil moře divokých máků, jež dominovalo lesu a zlatý závoj, jenž propůjčoval hnědému kožíšku svůj nádech. Poněkud neochotně nechal les za zády a nechal slunce, aby jej znovu zahalilo svými paprsky. Zvědavě se rozhlížel po krajině; před ním se rozprostírala rozlehlá pláň, na jejíchž okrajích rostla tráva a tvořila tak přirozenou hranici mezi lesem. Suzumeho drobné tělo se mezi delšími stébly lehce ztratilo. Tráva jej laskala po bocích a objímala ze všech stran. Musel občas natáhnout krk, aby skrz vyšší trsy viděl před sebe, brzy se mu však podařilo přirozenou dolinu zdolat. Travnaté louky, které se svažovaly u lesa, se postupně měnily v chudší, o poznání vyprahlejší pláň. Suzume se oklepal, aby ze sebe shodil ulomená stébla trávy a zapomenuté okvětní lístky rudých květin.
Kam se všichni poděli? ptal se sám sebe v duchu. Les musí bejt opuštěnej už nějakou dobu. Všechny pachy vyčichly. Vzpomínal si, když les poprvé navštívil. Bylo to místo nasáklé vzpomínkami, a přesto nyní zelo prázdnotou. Suzume se zadíval na nebe. Modrá obloha mu mlčky opětovala pohled, odpovědi se však žádné nedostal. Možná se alfa rozhodl přesunout jinam, napadlo jej. Tyrkysový pohled zaujalo další červené moře máků. Jejich příjemná vůně se s pomocí mírného vánku dostala až k Suzumemu. Byla plná vzpomínek a nového přívalu nostalgie. Kolik času už muselo jenom uběhnout? posteskl si, ačkoli jeho tvář zdobil úsměv. Byl to zvláštní pocit. Dlouho nic podobného necítil; vzrušení a jistá naděje mu v hrudi rozvibrovaly křehké srdéčko. Divoké poskakování tak nutilo staršího vlka k chůzi. Nemohl se zastavit, ne tady. S novým elánem pokračoval napříč nekonečnou planinou. Po obloze se nesly hejna různých ptáků, zatímco v trávě bzučel hmyz.
Suzume přemýšlel. Co teď? Kam vlastně jeho kroky směřovaly? Poprvé se do něj opřela nejistota, jež se v něm začala nenápadně rozpíjet. A slunce svítilo.

« Vrbový lesík

Sladká chuť medu se staršímu vlkovi stále rozlévala po jazyku podobně jako dešťové kapky, jež se mu líně vpíjely do kožichu. Přeháňkové mraky však pomalu odplouvaly po nebi pryč a odhalovaly tak čistě modrou oblohu. Slunko se svými paprsky natahovalo po krajině a vlídně laskalo i hnědý hřbet. Suzume blaženě zavrněl, když jej zahalil zlatý háv skrz koruny starých vrb. Útulný hájek však nechával za sebou a tanečním krokem pokračoval dál, rovnou za nosem.
Brzy se dostal do objetí vzrostlých stromů, na kterých se v jemném vánku pohupovaly zelené listy. Duby měly tlusté kmeny a košaté koruny, které Suzumeho chránily před sílícím sluncem a mezi nimi se občas vyskytla vysoká bříza, jež přitahovala zraky všech svou atypicky bílou kůrou. První věc, která však Suzumeho zaujala, bylo rudé moře květů. Divoké máky měly pod palcem celý les; jejich podmanivá vůně prosycovala vzduch po dešti a hnědého vlka z nějakého důvodu píchlo bolestivě u srdce. Byl to jen krátký okamžik, ovšem pocit, jako kdyby mu někdo probodl hruď ostrým předmětem, jej donutil v makovém poli zastavit.
Červené květiny se o něj hravě otíraly a zvaly jej k tanci. Suzume však stál na místě jako přikovaný — tančily jen jeho myšlenky. Chaotický vír vzpomínek, který jej záhy přepadl, ho zaskočil. Nostalgie, která do něj hrubě narážela v divokých vlnách, zužovala jeho duši.
Poslední mráček, který držel sluneční paprsky ve stínu, konečně odplul a dovolil tak slunci proniknout skrz koruny stromů. Celý les se tak záhy proměnil v nádhernou podívanou. Zlatý závoj se díky mokrým listům po dešti změnil v nevídaný třpyt. Dokonce i Suzumeho kožich nabral nádech zlata a v tyrkysových duhovkách se zalesklo.
Suzume se zostra nadechl a s novým uvědoměním, jež jej sprostě praštilo přes čumák, se rozhlédl po lese. „No jistě,“ broukl s formujícím se úsměvem. Koutky tlamy se mu pomalu protahovaly do veselého úsměvu a v hrdle mu zabublal smích. „Povedlo se mi to. Jsem zpátky,“ pronesl do ticha. V očích mu tančily rozjařené jiskřičky. „Jsem doma.“
Se smíchem se odrazil a rozeběhl se mezi stromy. Hnědá srst se pod zlatým třpytem leskla a vesele tančila v proudu hřejivého větříku. Suzume pocítil náhlý nával energie. Magie. Opravdu se mu to nezdálo; vrátil se do Gallirei.
Suzume běžel. Na chvilku zapomněl na vyčerpání po dlouhé cestě. Tělem mu proudilo vzrušení a radost. Se spokojeným odfrknutím se svalil rovnou do moře rudé. Máky ho objaly a mech, který pokrýval celý les, mu nabídl měkký dopad. Suzume ležel uprostřed lesa, rozvalený na zádech a s širokým úsměvem hleděl do korun stromů. Cítil, jak jej po těle hladily zlaté paprsky a jemný vánek mu čechral krátkou srst. Bylo teplo, vzduch byl prosycen vůní máků a jara a Suzume byl šťastný. Alespoň na chvilku.
„Rudá, rudá, rudá...“ pronesl polohlasem. Zněl lehce zadýchaně a v zadní noze, v místě, kde jej zdobila stará jizva, ho nenápadně píchalo. Nic z toho však nevnímal; hlavu měl plnou zcela jiných myšlenek. „Rudá jako tvoje oči.“ Suzumeho srdce zaplesalo. Musím tě najít.
Nechal máky, aby jej ještě malou chvilku laskaly, než se pomalu zvedl a prudce se oklepal. S jemným zamračením se znovu rozhlédl po lese. Něco tu nesedělo. „Smečka... Kde je?“ zeptal se a zadíval se na břízu před sebou, jako kdyby mu mohla odpovědět. Necítil žádný náznak, že by v lese ještě někdo byl, natož, aby ho obývala celá smečka. Něco se stalo. Muselo se něco stát...
Musel to zjistit.

» Náhorní plošina

« ?

Byla to velká, tučná kapka, jež se mu rozprskla o čenich, co hnědého vlka přimělo zastavit. Po nebesích se valila šedivá mračna a hrozila deštěm. Světlé oči ublíženě pohlédly na oblohu. Na temeno hlavy mu výhružně dopadla další kapka s hlasitým plesk. Suzume si odfrkl, tohle byla válka. Proti nekonečnému oceánu mraků však neměl nejmenší šanci, rozhodl se proto pro strategický ústup.
Spěšným krokem zaplul mezi nejbližší stromy. Ocitl se ve větším hájku plném starých vrb, jež se svými korunami dotýkaly zároveň travnaté půdy. Suzumeho drobné tělo se hbitě proplétalo mezi větvemi a sem tam se jimi nechalo polaskat po hřbetě. Našel si proti dešti vhodné útočiště. Přeháňky, jež se v tenkých provázcích spouštěly z nebe, kolidovaly s jinak tichým lesíkem. Suzume si spokojeně oddychl. Možná, že mu nebesa svými slanými slzami sdělovalo, aby si po dlouhé cestě odpočinul. Vděčně se proto položil do trávy a na chvilku sklopil víčka. Po bílé tlapce mu odvážně pochodovala drobná beruška. Zrovna, když rozevírala křídla a připravovala se k odletu, Suzumemu zakručelo hlasitě v žaludku. Koutky tlamy se mu svezly do nespokojeného výrazu.
Po cestování, které trvalo déle, než čekal, jej bolely klouby. Nebylo to fér; copak už byl tak starý? Suzume si odmítal připouštět, že by stárl — pořád měl světu co nabídnout. Jeho samotná existence byla darem! Se zabručením se proto zvedl zpátky na nohy a zaposlouchal se do zvuků starých vrb.
Včely... Někde tu jsou včely, pomyslel si a pátravě se rozhlédl. Slyšel jemné bzučení, nemohly být daleko. Opatrným krokem šel proto po zvuku. Tyrkysové duhovky se zastavily na menším roji, který se držel u nenápadného oblouku z dlouhých větví, jež se skláněly zpátky k zemi.
Pomaličku, aby nedal drobným zvířátkům podnět k útoku, se začal plazit ke stromu. Bzučení sílilo. Suzume koutkem oka zahlédl cosi v trávě; mezi kořeny se válel malý kousek plástve. Bingo! zajásal v duchu vítězoslavně. Včelám musel kousek vypadnout rovnou z hnízda. Suzume se zaradoval a nenápadně zaútočil na med. Jedním rychlým pohybem jej vzal mezi zuby a utekl.
Sladká chuť medu se mu okamžitě rozlila po jazyku. Suzume se schoval zpátky do svého úkrytu pod vrbou a hladově se do svého úlovku pustil. Alespoň nějaká útěcha pro hladový žaludek. Jakmile med spořádal, unaveně se položil zpátky do trávy.
Odpočinek však netrval příliš dlouho. Suzumeho poháněla jistá síla, kterou stále nedokázal pojmenovat slovy. Šťouchala jej a popoháněla, aby pokračoval vpřed.

» Zlatavý les

//omlouvám se, jestli to nespěchá, odepíšu zítra~

Být dlouhodobě aktivní a zúčastňovat se akcí!

Pobaveně jsem sledoval jejich počiny. Možná to bylo kruté, ale bylo nutno dát mi za pravdu, že to změnilo tok konverzace a vlastně i napnutí atmosféry. Bylo mi jasné, že mě čekalo dost vysvětlování. Asi. Zamyšleně jsem hleděl na Blueberryho. Konečně s Winter komunikoval. Slovy, nikoli drápy a tesáky. Jejich spolupráce — ať už byla lítostivější — mi vykouzlila zasněný úsměv na tváři. Představoval jsem si, jak se spolu všichni tři proháníme po louce; po té barevné s mnoha květinami a společně dovádíme.
Samozřejmě jakmile došlo na komplimenty pro mě, odtrhl jsem svůj tok myšlenek k realitě. Úsměv mě však neopouštěl. Napjatě jsem těkal pohledem mezi Blueberrym a Winter. V očích mi muselo jiskřit, zatímco můj ocas pode mnou zametal studený sníh. „Nenatahujte mě!“ zakňučel jsem, připraven slyšet nekonečná slova chvály. No... Tolik k nekonečnosti, pomyslel jsem si hořce, když z nich vypadlo sotva pár slov. Zamračil jsem se a nespokojeně nakrčil čenich. „Přirozeně,“ řekl jsem pak, jako bych nečekal nic víc. Zastřihal jsem však zvědavě ušima, když se Blueberry Winter zeptal na její osobní život. Vrhl jsem po ní zvědavý pohled, zajímalo mě, jestli někoho měla! „Pořád tulačka? Bez partnera?!“ vyhrkl jsem překvapeně. „Uvědomuješ si, že stárneme? Za chvíli budeme staří a oškliví,“ fňukl jsem a rázně k vlčici přistoupil. „Vidíš ty prorůstající šedivý chlupy?!“ vydechl jsem vyděšeně, div jsem Winter nestrčil celý svůj čumák až do krku. „Tak vidíš?!“ zopakoval jsem znovu skoro hystericky. „Winter,“ vydechl jsem pak vážně a zase se odtáhl, „myslím, že ti budeme muset někoho najít.“ Vážně jsem se jí podíval do očí, načež jsem sebou trhnul a otočil se k Blueberrymu. „Koho navrhuješ, Blue?“

Poslouchal jsem Blueberryho vyprávění. Pořád jsem byl trochu nejistý. Nevěděl jsem, co bylo bezpečná půda a co tikající bomba. Nicméně to, co Blueberry vyprávěl... „Zní to šíleně,“ ujistil jsem ho, když se odmlčel. Souboj? Vyjukaně jsem na něj zamrkal a spěšně si prohlédl celé jeho tělo — musel jsem se ujistit, že nebyl zraněný. Po očku jsem pokukoval po Winter. Zajímalo mne, jestli to pro její uši znělo stejně tak zvláštně jako mně. Neubránil jsem se zlomyslnému zašeptání směrem k ní: „Myslíš, že je v pořádku? Dělá mi starost...“ Samozřejmě jsem věděl, že zde vládl Život. Bájný vlk se superschopnostmi. Podobně jako Smrt. I tak mi Blueberryho vyprávění znělo krapet vtipně. Zvláštní tvor, říkáš... nakrčil jsem čenich. Ať už jeho historka byla pravdivá, nebo ne, ulevilo se mi. Představa, že by se někde namlouval cizímu vlku byla totiž příšerná. Ale jestli to bylo takhle... byl jsem tomu ochotný věřit. „Dobře,“ přikývl jsem hlavou opatrně, jedno očko stále upřené k Winter. Zajímalo mě, co si o tom myslela ona. „Takže jsi v pořádku? Neublížili ti?“ zeptal jsem se pak znovu, abych se ujistil. Kdoví, nemuseli mu ublížit jen fyzicky.
„No... už jsi zpátky, takže...“ nechal jsem to plavat. Nemělo cenu dohadovat se o tom, čí co byla vina. Otevřenost, se kterou ale Blueberry před Winter mluvil, jsem nečekal. Znělo to zvláštně. Jakoby se mi v žaludku rozhořel plamen, byl jsem šťastný. I navzdory tomu, že bych se měl cítit spíš provinile za to, jak jsem musel ublížit jeho citům. „Blue! Promiň,“ vydechl jsem v podobě spolknutého zakňučení. Nepotřeboval jsem před Winter vypadat tak zranitelně. Styděl jsem se. Nebyl jsem zvyklý projevovat svou náklonnost nahlas.
Ztuhl jsem, když se ke mně přiblížil a čumákem se zabořil do mého kožichu. Vlastní srdce mě tak hrubě nakoplo do hrudníku a já musel spolknout překvapený sten. V panice jsem se ohlédl na Winter. Musela se cítit jako třetí kolo u vozu. Snažil jsem se jí vyslat svou omluvu myšlenkou. Přál jsem si, aby si taky někoho našla s kým by mohla být šťastná. A koho bych mohl šikanovat, pomyslel jsem si zlomyslně. Konečně jsem se uvolnil a opřel se zpátky do Blueberryho mohutnějšího těla. Spokojeně jsem vydechl. Zahřej mě, nebo mě klidně spolkni celého, je mi to jedno, pomyslel jsem si odevzdaně. Ucho mi jemně škublo, když Blueberry znovu promluvil. Tiše a možná trochu nejistě. Polkl jsem, srdce mi bušilo skoro až agresivně v hrudi. Pak jsem se usmál, zavrtěl ocasem a od Blueberryho kousek odstoupil. Hluboce jsem se mu zadíval do očí a krátce si povzdechl.
„Blue,“ vydechl jsem a celého si ho pozorně prohlédl. „Tohle se stane jedině až...“ odmlčel jsem se a nespokojeně mlaskl, „BUDEŠ MÍT PO CELÉM TĚLE JENOM MĚ!“ Možná jsem to neměl tak zaječet, než jsem na něj znovu skočil a celého ho poslintal, ale když jsem se o něj začal celým tělem třít, abych překryl ten cizí smrad svou o milionkrát lepší vůní, bylo mi to jedno. Zabralo to nějakou chvíli, v duchu jsem Winter litoval, musel to být hrozný pohled. Ale já si to užíval.
Až pak, když přišlo na sbližování jich dvou, jsem se v duchu zlomyslně smál. Bylo mi jich líto obou. Vypadali jako kdybych je nutil do bůhví čeho. No, chcete mě oba, budete spolu muset aspoň trochu vycházet, vyplázl jsem na ně jazyk. „Výborně!“ pochválil jsem je nadšeně. Sice to mohlo být lepší, ale nestěžoval jsem si. Mohl jsem být rád, že to opravdu udělali. „Další krok necháme na příště, až se tohle trochu rozleží,“ slíbil jsem jim pak potemněle. „Teď byste mohli oba říct, co máte rádi na mně.“ Zazubil jsem se. Když už, tak jsem si z toho taky chtěl něco utrhnout pro sebe.

Všechen zájem od Winter se mi líbil, hladilo mi to ego a já se cítil chtěný. Winter byla křehká a její duše čistá. Skoro jako křišťál, který se jí houpal v uchu. Nedokázal jsem v sobě potlačit onen ochranitelský pud, kdykoli jsem si svou společnici prohlédl. Dokud jsem se ale schovával za jejím tělem, soustředil jsem se jen na to, aby ona ochránila mě. Nejlépe od toho nepříjemného, kousavého pocitu, který mě sžíral zevnitř, kdykoli jsem do sebe nasál Blueberryho pach smíchaný s dalším cizím. Pořád mi splašeně bilo srdce; jeho slova mnou prostupovala jako ozvěna. „Tak moc si mi chyběl. Bál jsem se, že už mě nechceš vidět.“ Polkl jsem. To já se bál.
Nedůvěřivě jsem na něj hleděl. Už nevypadal naštvaně jako naposled, kdy jsem ho viděl. Alespoň něco. Trochu se mi ulevilo, pak mě ale stejně napadlo, že možná... Nejistě jsem přešlápl z nohy na nohu, zatímco jsem na Blueberryho hleděl zpoza bílého kožichu. Prominentní vůně Winter mě uklidňovala. Nutila mne nezešílet.
Tiše jsem si vyslechl jeho slova. Při jeho poznámce o mně a Winter jsem od sklopil uši a tiše se vtěsnal do jeho odmlky. „Potkali jsme se po dlouhé době. A kdo vůbec byl ten známý?“ Byl lepší než já? Proto už se nezlobí? Vyměnil mě? Jeho další slova mnou prošla jako ostré drápy. „Klidně se zeptej,“ odsekl jsem zamračeně, „než budeš vyvozovat vlastní závěry,“ nabídl jsem pak o něco vřeleji. Nechtěl jsem se hádat jen co jsme se znovu potkali. Nechtěl jsem se hádat už nikdy. Ne s Blueberrym. A už vůbec ne o Winter. Dychtivě jsem proto pokýval hlavou, když se Winter znovu snažila Blueberrymu vysvětlit, že jsme se dlouho neviděli. Nervózně jsem na něj zamrkal očima. Zřejmě nás čekalo hodně vysvětlování. V soukromí. Má nervozita stoupla.
„Byla mi zima, Blue,“ utrousil jsem ublíženě. Jeho přezdívka mi po jazyku sklouzla skoro samovolně. Čumákem jsem se opřel o Winteřin hřbet a upřeně se díval svému partnerovi do očí. „V noci jsem mrzl. Neměl mě kdo zahřát, když jsi tu nebyl ty.“ Potřebuju pozornost, víš? Neubránil jsem se však úsměvu, když Winter přiznala, že jsem jí chyběl. Vyskočil jsem proto na nohy, nadšeně zavrtěl ocasem a konečně vylezl ze svého živého úkrytu. Věděl jsem, že z Blueberryho byla nervózní. Koneckonců, když se viděli naposledy, nedopadlo to moc dobře. A kdo jiný by mohl uvolnit atmosféru lépe než já?
Musel jsem se sebrat. Hrát si na ublíženého bylo sice fajn, ale nechtěl jsem mezi těma dvěma zbytečně vyvolávat rozboje. Ne u vlků, na kterých mi záleželo nejvíc. Byť se mi to ztěžka přiznávalo nahlas. „Myslím, že je konečně na čase vás dva trochu sblížit!“ Rozhodl jsem tónem nedovolujíc kompromisy. „Oba dva se podívejte tomu druhému hluboce do očí a řekněte mu upřímný kompliment!“ Jakmile jsem svůj nápad vypustil z tlamy, nadšeně jsem ve sněhu povyskočil a pohodlně se usadil před nimi, dávajíc jim prostor mezi sebou. Vymyšlený nápad se mi tuze líbil. Možná jsem byl trochu zlomyslný, když jsem je do toho nutil. Hlavně Blueberryho, protože jsem věděl, jaký byl a Winter, jelikož byla křehká jako květina a každé špatně zvolené slovo jí mohlo ublížit. „Tak šup! A ne že se mi do toho druhého zakoukáte,“ zazubil jsem se vesele.

Ocasem jsem zběsile zametal pod sebou, sníh lítal všude. Z hrdla se mi zakrátko vydralo nadšené zakňučení, když mě Winter olízla. Oči mi musely zářit. A kdybych se ohlédl kolem sebe, mohl bych vidět sníh, jak se zlehka vznáší ve vzduchu. Její hlas zněl jako med a nostalgie s jemně hořkou pachutí na špičce jazyka. Byla to už doba; znovu jsem si připadal jako ten příliš mladý vlk, jenž prvně vstoupil na zdejší půdu. Stárl jsem, byl jsem nervózní.
Winter ze mne pomalu slezla a mě tak ovanul studený vzduch. Našpulil jsem tlamu, zima. „Och, děkuju!“ zamával jsem znovu ocasem a převalil se do sedu. Narovnal jsem se a hravě sledoval svou bílou kamarádku. Ve sněhu se pomalu ztrácela. Zazubil jsem se. „Já~?“ protáhl jsem pak nonšalantně, načež jsem pokrčil rameny. „Nic moc. O tomhle krasavci jsem ti už určitě říkal,“ kývl jsem bradičkou ke své ozdobené hrudi s hrdým úsměvem, „a ve smečce pořád jsem. I když...“ na chvíli jsem se odmlčel. Nejistě jsem přešlápl. „Je to tam trochu smutný,“ přiznal jsem pak stydlivě. „Nikdo si se mnou nehraje... Vlastně je ani pořádně neznám.“ Teď už jsem měl opět našpulenou tlamu a v očích uražený pohled. O svém zmizelém partnerovi jsem se radši ani nezmiňoval. Bůhví, co dělá, pomyslel jsem si uraženě. Chyběl mi.
Napjatý výraz však povolil, jakmile mi Winter zabořila čenich do srsti. Uculil jsem se. Bylo příjemné cítit zase to ztracené teplo. Po dlouhé době jsem zase cítil, že jsem úplný. Skoro. Ztuhl jsem, když jsem ucítil, jak se Winter poplašeně zvedla a promluvila na někoho za mnou. Než jsem se stihl nadechnout a zjistit, kdo vyrušil mou chvíli sentimentality, ozval se hlas. Známý hlas.
Trhl jsem hlavou do strany, uši vzorově vzpřímené a ocas napůl ve vzduchu. Vteřinu jsem nevěřícně zíral na vlka před sebou. Ty rudé oči... To nemohl být nikdo jiný. Polkl jsem, přešlápl si a než byste stihli mrknout, plnou silou jsem svalil rudookého k zemi. Ty parchante, pomyslel jsem si ublíženě. Můj euforický výraz mým myšlenkám však neodpovídal. Je dneska den zázraků? Jak to, že se všichni ztracení najednou objevují jen tak? Jak jsi mi to mohl udělat? Drobnými tlapami jsem vlka obklíčil kolem hlavy, tělo zoufale přilepené k tomu jeho, širšímu a silnějšímu. Husté chlupy mne jemně objímaly ze všech stran. Usmál jsem se a pátravýma očima vyhledal ty jeho. Jako láva mne do sebe polykaly a všechny mé starosti byly rázem pryč. Až dokud jsem zhluboka nenasál jeho pach.
Jako kdybych dostal elektrickou ránu jsem sebou trhl a z Blueberryho se okamžitě zvedl. Tlamu jsem měl otevřenou v malém O a uši sklopené. Na krku se mi dokonce stihly zježit i jemné chloupky.
„Smrdíš,“ hlesl jsem pak. Jako malé vlče jsem se schoval za Winter, očima propalujíc vlka před sebou. Ignoroval jsem své bušící srdce a touhu Blueberryho znovu svalit na zem a celého ho olízat. Proč smrdí po jiném vlkovi?

Spokojeně jsem se svalil na zem. Kručící žaludek se mi opět povedlo na chvíli utišit. Naposledy jsem olízl holou kost a s plným břichem jsem funěl do krví potřísněného sněhu. Ušpiněný čenich a bílou hruď jsem pro jednou nechal být. Připomenutí, že jsem stále nezapomněl, jaké to je být závislý sám na sebe a svoje schopnosti, bylo fajn. Usmál jsem se do ticha. A i když mrzlo a já bych byl nejradši na nějakém teplejším místě (třeba zachumlaný do kožichu jistého vlka), byl jsem spokojený. Otravný hlásek v mojí mysli zase na chvíli utichl a nechal mě se v klidu pokochat zasněženou krajinou. V kostech jsem cítil nepatrné nutkání vyskočit a do sněhu se ponořit až po hřbet. Líně jsem se usmál. Možná až mi trochu slehne.
V tu chvíli mi však nepříjemně cuklo ucho dozadu a než jsem se stihl otočit za výkřikem, čumákem jsem zahučel do krvavé louže ve sněhu, zatímco mi na hřbetě přistála těžká váha čehosi. V hrdle mi zabublal pokus o vrčení, když máte ale málem zlomený vaz, jde to špatně. Až po pár dalších vteřinách plných muk z čumáku obtisklého v hordě krve, sněhu a ostrých kostí, mi došlo, že ten hlas znám. Stejně jako sladce povědomý pach, jenž se mi nějakou záhadou konečně podařilo skrz sníh zachytit.
„Hwintl!“ vyštěkl jsem překvapeně s tlamou plnou studeného sněhu. „So ty tavy děháš?“ S vysokou dávnou soustředění a napínání ochablých svalů se mi konečně podařilo vytáhnout čenich zpátky na vzduch a obrátit se na záda tak, abych ze sebe bílou vlčici hrubě neshodil. Byla to opravdu ona. Srst jí sice zhoustla, její oči však vypadaly stále stejně. Šťastně jsme se zakřenil. Nějak mi nevadilo, že se mi do krku zabodávaly rybí kosti a že jsem měl celá záda a čumák obalené od sněhu. Mé tělo v tu chvíli pracovalo jen na adrenalinu. „Páni! Jak už je to dlouho?“ zamrkal jsem na ni vykuleně, prohlížeje si její tvář pěkně zblízka. Těžce se věřilo, že jsme se znovu setkali.

tahle bestie je skvělá akorát na zničení nervů :D