Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 28

Suzume se ošil. A cos čekal? ozval se titěrný hlásek odkudsi. Samozřejmě, že musel někoho mít. Blízké přátele. Červený poplach, jenž drobnému vlkovi blikal v hlavě, na moment zbledl. Slovo přátele v něm vyvolávalo klid. Srdíčko mu však udělalo nervózní salto vzad s bujarým „Ha! Já to věděl!“, jakmile z Blueberryho vypadlo, že se ochomýtá i v nějakém románku. Na Suzumeho tváři se objevil nenucený úsměv. Nežárlil. Alespoň ne na povrchu. Špičatý osten jej nepříjemně šťouchal pěkně pod úsměvem, který Blueberrymu neochotně daroval. „Všichni se o tebe musí prát,“ zažertoval, byť se mu v očích vážně zalesklo. Nepochyboval o tom, že Blueberryho rudý pohled dokázal svést z cesty a připoutat k sobě hned několik vlků. Karmínové korálky, jež si Suzumeho prohlížely, byly souzeny nesnadnému úkolu. Anebo to byl Suzumeho studenější pohled, který se mu na tváři vyjímal jako dva vodou uhlazené kamínky, který měl za úděl rudému plamenu odolávat. Jako dva póly a přece jen jej to k Blueberrymu táhlo. Lhal by však, kdyby řekl, že necítil hořké zklamání.
„Jenom toulavé tlapky,“ vyplázl na Blueberryho kousek jazyka. „Hlavně neříkej, že je ti to líto,“ zasmál se krátce na to a zhoupl ocas ze strany na stranu. Byl blízko. Tak blízko, že kdyby se ještě o kousíček natáhl, cítil by ve tváři Blueberryho horký dech. Srdce mu v hrudi plesalo a v břiše jej šimralo hejno motýlků, kdykoli se mu zahleděl do tváře. „Dobře,“ povedlo se mu vyžbleptnout tentokrát bez zakoktání.
Jak dlouhá doba to vůbec byla?
A pak... Pak se Suzumemu zatočil svět. Ucítil na sobě tíhu známou a neznámou zároveň. Blueberryho vyšší a mohutnější konstrukce se do něj zaklesnula v jediném pohybu. Drželi v sobě jako puzzle. Suzume chvějivě vydechl vzduch, který bezděky zatajil, jakmile se o něj Blueberry důvěrně opřel. Drobnější vlk nasucho polkl a konečně dovolil víčkům klesnout dolů. S hlubokým nádechem opětoval Blueberrymu objetí a bez ostychu nasál sladkou vůni borůvčí, jež se držela v tmavých chlupech.
„Pojď se mnou,“ zašeptal, načež se zarazil. Vypadlo to z něj, aniž by se zamyslel. „Pomůžu ti objevit svět.“ Ale už bylo pozdě; jakoby jej Blueberryho dotek omámil. Suzume byl slabý. Měl jediné štěstí, že se mu kolena podlamovala právě z Blueberryho.

Suzume nechal slunko, aby mu pročíslo tmavou srst na zátylku. Bohaté koruny stromů pomalu měnily barvu; sytá zelená bledla a tvořila nové podzimní ornamenty. Ve vzduchu se kromě sladké vůně borůvčí vznášel i podivně štiplavý pach. Neměl však čas pátrat, co se se světem dělo. Nebe bylo azurově modré bez jediného mráčku a příhodně tak ladilo se Suzumeho očima. Ty byly přišpendlené na Blueberrym — jakoby se snažily vtetovat celý moment Suzumemu kamsi do lebky.
„S vlčaty je jenom práce,“ ušklíbl se, aby to Blueberrymu nebylo snad příliš líto. Sám žádné potomstvo na této Zemi nezanechal. Celá ta představa jej spíš děsila, byť si byl vědom, že něco takového by se nikdy stát nemohlo. Rozhodně ne s tou podivnou odrůdou jménem vlčice.
„Asi,“ pousmál se smutně. S nějakým společníkem. Jako by si sám sobě snažil dávat plané naděje. „Zní to hezky. Máš tu někoho takovýho?“ rozhlédl se a snažil se ignorovat náhlou tíhu, jež se mu usadila na hrudi. Určitě někoho musíš mít, pomyslel si trpce. Nedokázal ani předstírat, že jej ta myšlenka neznepokojovala. Neměl však právo žárlit. Ne po takové době, kdy sám zmizel. Za ty roky si dokázal vybudovat nějakou sebereflexi. I když se ale snažil, zvládl na Blueberryho jen hledět s dlouhým pohledem. Doufám, že jsi šťastný. „Hlavně si neber nikoho mladýho, nestačil bys mu,“ pousmál se v pokusu o vtip. Vždy se snažil odvést pozornost od vlastních emocí.
V Suzumem zatrnulo, když jej Blueberry oslovil dávnou přezdívkou. Po hřbetě mu přeběhly elektrizující jiskřičky a srdce mu v hrudi rozjařeně poskočilo. Být ještě o pár let starší, pokoušel by se o něj infarkt. Suzume se kousl zevnitř do tváře, ovšem měkký úsměv už zastavit nedokázal. Blueberryho hlas hřál jako sluneční paprsky, které nyní ztrácely sílu. A léto tak bylo zpátky.
Plán. Co je můj plán? Suzume na moment zpanikařil. Samozřejmě, že neměl absolutně žádný plán. „Chtěl jsem tě vidět,“ vyžbleptl téměř ublíženě. „Posíláš mě pryč? M-Mám odejít?“ zakoktal se nechtěně. Pohledem studoval Blueberryho tvář. Nemám kam jít. Mám tě zase opustit? Jeho mysl si dělala, co chtěla. Suzume sklopil zrak a o krůček se k Blueberrymu znovu přiblížil. Byl to váhavý pohyb, ale Blueberry si o to sám říkal. Jakoby ho k sobě zval.
Suzume polkl. „Promiň, nechtěl jsem tě tady takhle přepadnout, ale... Celá ta léta, kdy jsem byl pryč, jsem na tebe myslel. Pořád, Blue,“ přiznal se. „Možná ti teď přijdu cizí.“ Suzumeho tvář zdobil teskný úsměv. Tohle nedomyslel. „Ale v mých očích jsi to pořád ty.“

Suzume nervózně přešlápl. Byl to cizí pocit, nebýval nervózní. Nikdy. Vždy se po světě nesl s jistotou; tančil, v myšlenkách i na zemi. Podmaňoval si půdu pod nohama a jeho největším koníčkem bylo rozhazovat druhé. Ne sebe. Možná, že se na stará kolena zbláznil. A nebo se svět začal točit pozpátku.
Blueberry měl stále svůj uhrančivý pohled, stále krásný a podmanivý, Suzume však nedokázal odhadnout, co se mu honilo hlavou. Měl v sobě podobný chaos jako on? Nebo to pro něj byla vše minulost? Střípek, který Suzumeho nepříjemně bodal na hrudi, se otupoval. Nevěděl však, zda to bylo dobré znamení, či nikoli. Jediné, po čem toužil, bylo zabořit se Blueberrymu tváří do srsti. Byl si jistý, že voněl po borůvkách.
„Ach,“ vydechl, „na starý kolena vobjevovat svět?“ pokusil se o svůj typický lišácký úsměv. V světlých očích však chyběla veselá jiskra. Suzumeho pohled se spíš podezřele leskl a zvláštně se třpytil. Nebyly to slzy, možná pouhý stín vzpomínek a touhy. „Jsem si jistej, že si zasloužíš nějakej čas o samotě.“ Poslední slůvka jakoby se mu zadrhla v hrdle. Zdálo se, že Blueberry Borůvkovému lesu zasvětil všechen svůj život. Zajímalo jej, zda byl tak šťastný.
Instinktivně udělal krok vpřed, jakmile se mu Blueberry zadíval hluboce do tváře. Jeho rudé oči jej vábily k sobě, vyzívaly jej, aby se v nich utopil. A Suzume chtěl. Přál si padnout do smršti rudých korálků a nikdy se nevrátit.
Nepatrně sebou trhl. Blueberry na něj spustil bouři slov bez jediného varování. Zněl rozzlobeně. Ovšem, že se zlobil. Suzume však vnímal jen jediné. „Také jsi mi chyběl.“ Bolestně se zamračil. Suzume byl vždy výřečný a pokaždé měl něco na srdci, ovšem jakmile šlo o city — jako by mu zkameněl jazyk. Bylo pro něj těžké říct, jak se doopravdy cítí nahlas. Možná proto se rozhodl tiše zmizet. Měl totiž strach.
„Konec... Pro mě to nikdy nebyl konec,“ hlesl a poprvé uhnul nervózně pohledem. Nepoznával se. Anebo se poznával až moc dobře; vždy byl srab. „Nejspíš jsem se jenom bál, Blue. Bylo toho na mě moc. Nikdy jsem nic takovýho k nikomu necejtil,“ řekl, zatímco hypnotizoval rudou srst na Blueberryho tlapkách. Pořád měl své šátky. „Promiň. Vím, že je to dávno, nejspíš mě ani nechceš vidět,“ ušklíbl se hořce a s poslední dávkou odvahy pohlédl Blueberrymu do tváře. Nakonec to měl už za pár, nemohl se skrývat se svými emocemi donekonečna. Jeho jediným plánem bylo koneckonců najít jeho. A to se mu podařilo.

Suzume nasucho polkl. Na tohle už přeci neměl věk. Měl by si se vyhřívat někde na šutru u vody a obdivovat plující mráčky ve tvaru zadků všech těch vlků, kteří se promenádovali nevinně kolem. Krucipísek, zaklel v duchu. Blueberry stál přímo před ním. Živý, z masa a kostí a upíral na něj svůj rudě korálkový pohled. Ani si nepamatoval, kdy naposled se cítil takhle nervózně. Přísahal by, že kdyby se nyní pohnul, podlomila by se mu kolena. Stačilo, že mu přeskakoval hlas. A to odmutoval už pěknou řádku let dozadu.
Jo, přesvědčit o čem, kurnik? Suzume se plaše usmál. „Jestli za moje neklidný noci můžeš ty,“ odpověděl a mimoděk se u toho ošil. Přesně kvůli tomuhle razil celou cestu až sem. Aby se přesvědčil. Suzume si zanadával do idiotů. Proč musel všechno tak složitě obcházet? Proč nemohl říct jednoduché „chyběl jsi mi“? Chtěl napodobit Blueberryho a rozhlédnout se po lese, který si již téměř nepamatoval, ale světlý pohled zůstal přikovaný pouze na něm. To on byl teď jeho středobodem vesmíru. Nakonec jeho pohled měl podobný žár jako samotné slunce. Suzume přemýšlel, zda se city pro rudookého vlka, jenž byl jeho první a jedinou láskou v životě, vyšuměly, nebo byly stále někde skryté uvnitř něj.
„A-Alfa?“ pípl překvapeně. A co Storm? Suzume se v duchu rádoby zděsil. Snad neumřel? „Panejo... To už musí bejt vážně dlouhá doba,“ hlesl s úsměvem. „Chci říct... Wow, gratuluju, Blue,“ a doufám, že seš šťastný. Ocas mu mrštně přelétl ze strany na stranu. Se ztuhnutím však opět klesl dolů, jakmile přišla řeč na jeho... odchod, ne — zmizení? Vypaření se? Zbabělý útěk? Co se tehdy vlastně stalo?
Blueberryho jemný úsměv byl jako samotný dotek jarních slunečních paprsků. Tentokrát nepálil, nežhnul... Jen příjemně hřál. Téměř jako to slunce v kožichu, po kterém tak prahl. Suzume se znovu ošil. Promiň. „Nějakou chvíli jsem žil ve smečce daleko na jihu,“ prozradil vyhýbavě. Odpustíš mi někdy? „Něco tomu ale chybělo,“ pokračoval měkce. Neměl jsem tě opouštět. „Musel jsem se vrátit.“ Přesvědčit se, že seš v pořádku.
Suzume hořel. Jako kometa, jež se vezla po noční obloze.

Baghý opravdu odešla. A Suzume zůstal s Blueberrym zcela sám. Najednou mu celý les připadal cizí; jako by v něm stál poprvé. Pohledem však neuhýbal. To nebyl jeho styl. Nervozita s ním však cloumala ve víru zmateného tornáda, které mu zpřeházelo veškeré myšlenky. A tak se drobný vlk zmohl jen na křečovitý poloúsměv. Jindy upovídané stvoření nyní stálo v tichosti. Očima bruslil po Blueberrym a chtě nechtě se topil v rudém pohledu. Polkl.
K jeho uším dolehl Blueberryho hlas. S tím mu přes hřbet přeběhla elektrizující vlna mrazíku. V ocase mu mimoděk cuklo tak, že s ním nevědomky máchl ze strany na stranu. Nezapomněl. Nikdy na něj nezapomněl. Jak by jen mohl? Byl jeho první láskou. Možná i jedinou. Suzume dlouze vydechl. Ani mu nedošlo, že celou dobu zadržoval dech.
Po takové době. Srdce mu poskočilo v hrudníku s šípem zabodnutým hluboko uvnitř. Suzume si přešlápl a pokusil se o malý úsměv. „Ty.“ Byl upřímný. Celou dobu jej provázela rudá, Blueberryho oči. Rudý pohled ho doprovázel na cestách, dokonce i ve spánku. Jako duch. „Jsem tady kvůli tobě. Nenechals mě spát,“ zprvu tenký hlas pomalu nabíral na ztracené intenzitě. Suzume si odkašlal. Vážně to řekl? „Asi sis všiml pár šedivých chlupů. Myslim, že to je tvoje dílo.“ Možná to nebyla nejvhodnější chvíle na vtípky, ale Suzumemu to pomáhalo zůstat při smyslech. „Tak... jsem se chtěl přesvědčit.“ Tančil. Tančil se slovy i v myšlenkách. Jeho pocity tančily v zuřivém tangu a Suzume nevěděl, kam stočit svou pozornost dřív. A tak zůstal zírat s nejistým úsměvem na Blueberrym.
Vlastně ani netušil, kam tím mířil. Chtěl ho jen vidět. Alespoň jednou naposled. Pravdou však bylo, že mu srdce v hrudníku podivně poskakovalo a byť se Blueberry zdál být odměřený, jeho pohled byl stále tak spalující jako tehdy. „Takže to tady pořád funguje?“ zeptal se, aby odlehčil podivnou atmosféru a rozhlédl se kolem sebe. Zajímalo jej, kde byl zbytek smečky a kolik starých tváří se stále drželo kolem.

Drobným vlkem lomcovala nervozita. Proto, když na něj Baghý promluvila, zmohl se jen na křečovitý pokus o sebevědomý úšklebek. Pokus. „Cizí, jo?“ žblebtl a byl by vlčici poprosil, aby ho štípla, kdyby se mu to náhodou celé jen zdálo. Ono totiž moc vlků s křídly po světě neběhalo, tak jaké byly šance, že se právě nacházel v opravdickém Borůvkovém lese? Suzume polkl.
„To by bylo na dlouho,“ ujistil Baghý s rádoby uvolněnou grimasou, až na to, že mu lehce cukal koutek. Měl chuť se otočit na patě a zmizet, ztratit se vlastním pocitům, ale nohy jakoby měl přikované k půdě. Olověný pocit, jenž se mu usadil i v žaludku ho držel pevně na místě. Nemohl utéct ani kdyby chtěl. Měl návaly jako padesátnice v období přechodu a srst rozcuchanou. Co ho to napadlo ukazovat se tady v takovém stavu? Skrz krátkou srst mu jistě musela být vidět i žebra; koneckonců cestoval sám už nějakou chvíli. Ani si nepamatoval, kdy se pořádně nažral.
„Hele, tak já asi půj—“ Než to však stihl doříct, v čenichu jej pošimral ten nejsladší pach, který si jen pamatoval. Srdíčko mu v hrudi poskočilo a místo jednoho kotrmelce udělalo pro jistotu rovnou tři. V záloze mělo i dvě salta vzad, ale to už hrozilo, že by se starší vlk svezl pohodlně k zemi. Měl chuť na Baghý vykřiknout, aby ho držela, kdyby se mu začaly podlamovat nohy, ale to už bylo pozdě.
„A-Ahoj,“ pípl jako malá holka. Měl chuť se schovat Baghý do srsti a to jí ani pořádně neznal. Cokoli bylo však lepší než čelit... „B-Blue,“ vydechl s hlasem o oktávu vyšším. Opravdu před ním stál? Zmizel by, kdyby se jej dotkl? Přes záda mu přeběhl elektrizující mrazík. Rudá, rudá, rudá...
Blueberry stál přímo před ním a sledoval jej chladným pohledem, jenž zároveň spaloval vše, čeho se dotkl, včetně Suzumeho. Hnědý vlk opětoval nebezpečné rudé pohled, ačkoli by jej nejraději zabodl do země. Pitomče, sykl sám na sebe v duchu. Blueberry mezitím požádal Baghý o soukromí, což menšího vlka zprvu vylekalo. Takhle bude muset čelit svým pocitům zcela sám. A se spalujícím pohledem Blueberryho, to sakra bolelo.
Voněla jeho srst stále stejně? Byl jeho dotyk stejně tak vřelý jako kdysi? A co jeho slova; laskala vlka po duši, nebo bodala jako ostří? Suzume toužil po odpovědích na tyto otázky, zároveň se však chtěl zahrabat někam hluboko pod zem. Tohle byl pitomej nápad.

« Mahtaë sever

Slunko se pomalu vyhupovalo vzhůru a rozhánělo mračna, jež se líně převalovala po nebesích. V tyrkysových duhovkách se však odrážel stín, který tlumil vlkův výraz a jindy sluníčková nálada, jíž jeho oči rozdávaly na potkání, nepřirozeně klesla. Srdce mu v hrudi bušilo v svižném rytmu a žaludek se mu houpal jako na vodě. Suzume se držel za Baghý, v očích panika a jisté nadšení. Emoce v něm vířily v chaotickém víru a racionální uvažování mávalo z nekonečné dovolené. Válelo se na pláži a rozhodně nemělo v plánu se brzy vracet. Suzume tak byl odkázán jen na své emoce a to bylo velmi nebezpečné kombo.
„To není urážení, ale holej fakt,“ obhájil se rozverně. Nechtěl vlčici urážet, ale popichování ostatních bylo zkrátka součástí jeho povahy. Suzume se oklepal, rána začínala být chladnější. A nasládlá vůně borůvčí, jež se začala vznášet kolem, ho donutila nervózně polknout. Velkýma očima těkal ze strany na stranu, Baghý křídla najednou ztratila veškerou důležitost. Borůvčí a vzrostlé listnáče ho kopali v nostalgii.
Jindy upovídaný skrček byl najednou ticho. Jeho mysl však křičela. Rudá, rudá, rudá... Obezřetně se rozhlížel kolem, nakonec byli však stále na kraji lesa. Ovšem fakt, že se nacházel na známém území, Suzumeho nutil k panice. Dokonce odpustil Baghý nejapnou poznámku o buranství. Tak moc byl vyveden z míry. Zázrak.
Mírně sebou škubl, když vlčice zavyla a nevědomky se začal upravovat. Moc dobře si pamatoval na jejich poslední setkání. Bolelo to. Zároveň to však bylo tak dlouho... Suzume si odkašlal, zatímco v myšlenkách padal do temné spirály vzpomínek.
Vykuleně se po Baghý ohlédl, když se ho zeptala, zda smečku znal. Polkl. Koutky tlamy mu vyjely do nervózního křečovitého úsměvu. „Trošku,“ zalhal. Jindy sebevědomé vystupování bylo najednou zastrkané za přirozené srabáctví, které v drobném vlkovi dřímalo.

Suzume pokýval hlavou jako by to všechno dávalo smysl (protože nedávalo) a pečlivě si Baghý prohlížel. Vždyť vlci s křídly byli naprosto normálním fenoménem. Minimálně v končinách Gallirei. Hnědý skrček by nejradši kolem vlčice energicky poskakoval a zkoumal prchlivé opeření, které se jí klubalo z lopatek, ale nerad by přišel k úrazu. Baghý stále nepookřála, což byl vůči Suzumemu jasný zločin.
„Pak to můžeš vyzkoušet,“ nabídl jí zvesela jednoduché řešení. Lehce stáhl uši k hlavě, když jej Baghý obdarovala dalším zavrčením, ale nebral si to k srdíčku. Věděl, jaké vlčice uměly být netykavky. Nemohl si však nevšimnout, že se mu za celou dobu nepodívala pořádně do očí. To jsem tak ošklivej? zděsil se v duchu a odolával nutkání zalapat po dechu. Tlapkou se chytil za srdíčko a snažil se to v klidu vydýchat, zatímco Baghý se mu nebála zasazovat další rány. „Třeba je to kletba,“ napadlo ho, „a proto seš tak kyselá.“ Pro jistotu o krok ustoupil — to kdyby se vlčice rozhodla pro jednu výchovnou. „Zkus se trochu usmát,“ pošťouchl Baghý zcela přátelsky. Křídla jakoby si tančila vlastní tanec, kdykoli se vlčice pohnula. Suzumeho očka tak poskakovala do stran jako pingpongový míček.
Úsměv mu ztuhl ve tváři, jakmile se Baghý zmínila o své smečce. Cítil, jak se mu chloupky na zátylku zježily a žaludek se mu podivně zhoupl. „C-Cože?“ vydal ze sebe slabě. Baghý se však už otáčela k odchodu. Suzume tupě zíral na hnědou vlčici, která... „BORŮVKOVÁ?“ vypískl s pohledem zmateně upřeným za Baghý. No tak to moment! Suzume se narovnal, zatímco jeho mozek vyhodnocoval situaci. Věděl, že mu tohle místo mělo být povědomé! Nakonec asi přeci jen stárl...
„Počkej!“ houkl za Baghý téměř nepříčetně a svižným tempem se rozeběhl rovnou za ní. „Jak dlouho seš v tý smečce?“ pověsil se na ni, zatímco mozek mu hlásil error.

» Borůvkový les

Ledový výraz, kterým si vlčice Suzumeho měřila, značil, že musela mít rozhodně děsně smutnej život. Hnědý vlk se o to víc na vlčici usmíval. Vytrvalé vrčení, kterým se Suzumeho snažila odehnat, zabíralo jen na dostatečně dlouhou chvíli.
„Nic ti nedělám,“ našpulil jemně tlamu, ačkoli očima dál hypnotizoval křídlovité výrůstky. Nebyly nijak velké, ale fakt, že něco takového vlčici vyrašilo na zádech, ho děsil a fascinoval zároveň. „Myslíš, že budou funkční?“ Suzume se očividně rozhodl ignorovat chladnou atmosféru, jež se vznášela ve vzduchu. O krůček ustoupil, když se vlčice konečně rozhodla vyškrábat na nohy, což mu umožnilo si ji pořádně prohlédnout. Bez ostychu ji tak sjel pohledem od hlavy až k patě. V duchu jí bezděky obodoval všechno včetně pozadí, zasekl se jen u křídel, která sebou co chvíli cukala. „Panejo!“ hvízdl obdivně. „Muselas za to obětovat veškerou svojí radost a štěstí, nebo ti prostě vyrostly?“ zeptal se s lehkou provokací, ačkoli se stále usmíval. Vlčice byla podobně vysoká jako on, ovšem její chundelatý kožich ji dělal o něco větší, než se zdála. A naježené chlupy Suzumeho odhadu také moc nepomáhaly.
Jakmile se představila, přátelsky zamáchal ocasem ve vzduchu. „Těší mě, Baghý bez života,“ kývl jí a rozhlédl se kolem. „Žiješ někde poblíž? Nechtěl jsem ti to říkat hned jen tak, ale vypadáš děsně. Možná bych tě mohl doprovodit, abys sebou cestou někde nesekla,“ mrkl na Baghý zcela nevinně.

Suzume si to neohroženě kráčel k neznámé vlčici, než se s tlamou otevřenou dokořán zastavil jen pár kroků od ní. „Kecáš!“ vyhrkl a odvážně ignoroval táhlé zavrčení, jež se jí linulo z hrdla. „Jsou pravý?“ vykulil nevěřícně oči na prazvláštní útvar, jenž vlčici trčel z lopatek. Měl chuť nadšeně odhopkat až k ní a křídel pokrytých podivnou krvavou blánou se dotknout, ale ledový hlas, kterým se jej snažila odpálkovat, přeci jen budil špetku respektu. Suzume se trochu uraženě odtáhl, vzal to však s úsměvem.
„Už jsi je zkoušela?“ zazubil se na ni a hvízdl směrem k obloze. Hádal však, že ne, jelikož to vypadalo, jako by se právě vylíhla. Jako ptáče. Suzume se oklepal, přívěšek, který mu visel kolem krku mu odpočíval na hrudi s jemnou září.
Vlčice byla drobná, mnohem mladší než on. Ne, že by jí to záviděl, ale... To si kuřte, že záviděl. Na druhou stranu měla něco s okem, takže to to mírně vyvažovalo. Vesmír byl plně v harmonii. Navíc se tvářila jako kakabus; rozhodně jí chyběl elán do života a na to si hnědý vlk stěžovat nemohl. „Jsem Suzume,“ představil se jakoby se nechumelilo a dřepl si do trávy. Obloha se mračila, ale na tváři zakrslíka se stále držel úsměv. „Můžu si šáhnout?“ nevydržel to, zatímco tyrkysovým pohledem hypnotizoval zakrvácená křídla.

Setkání s vyhublým vlkem a dvěma vlčicemi, které se záhy přihnaly jako velká voda, Suzumeho starší mysl férově vyčerpalo. A stejně jako se rychle objevil v jejich společnosti, tak brzy zase zůstal sám. Šedivý vlk, který měl jedovatosti na rozdávání se zdejchl a zbytek skupiny se přirozeně rozpadl. Suzume si povzdychl, byl vyčerpaný. Dlouhá cesta, která jej ponechala s rozbolavělými tlapkami, si na něm vybrala svou daň. Nebylo proto překvapením, když se stočil do hnědého klubíčka a usnul. Našel si pohodlné místečko v trávě ve stínu za velkými balvany. A zatímco v klidu oddychoval, šum řeky mu poskytl doprovodnou ukolébavku.
Zdál se mu sen. Všude viděl jen rudou, sem tam se mu před očima mihla i stříbrná, ale slabý vánek a odstíny červené jej doprovázely na každém kroku zcela věrně. Ozvěnou se mu v mysli ozývala i vlkova slova, kdy mu škodolibě popřál štěstí s hledáním kostí někdejší Zlatavé smečky. Suzume se probudil s pracným oddychováním. Kdoví, třeba ve snu opravdu poctivě vyhrabával ostatky.
Když starší vlk otevřel oči a tyrkysové duhovky se zaostřily na svět, přivítal jej šum řeky, hlasy a pachy cizích vlků a ohnivý kotouč, jenž se šplhal po obloze. Sem tam jej polaskaly teplé sluneční paprsky, které se jinak schovávaly za poněkud podmračenými mračny. Suzume se s několikerým křupnutím v kostech pomalu vyškrábal na krátké nožky a se zívnutím se protáhl. Měl hlad. Stačil však jediný pohled na řeku a rychle si lov ryb rozmyslel. Místo toho se sebral a se zmatkem v mysli se rozespale vydal... kamsi.
Oči plné ospalek zašilhaly před sebe. Nemusel ani krčit víčka, když se slunce tak dobročinně schovávalo za mraky. Pohled mu padl na nedaleký les. Jen pramálo věděl, že by mu měl připadat povědomě a jaká pravda se v něm skrývá. Ospalá mysl však Suzumeho držela v naprosté temnotě. Jediné, na co myslel, bylo, že by to mohla být skvělá příležitost na lov menší zvěře. Přeci jen na to měl snad ještě síly dostatek, ne?
Líným tempem se tak blížil k lesu. Nohy jej už nebolely, plakalo jen jeho srdce. V hlavě si přehrával konverzaci s šedivou vyzáblinou. Jakou měl jen radost, když opět spatřil rudé pole divokých máků, avšak naprosto prázdné. Suzume se zhluboka nadechl, ospalá nálada jej pomalu opouštěla. Možná i díky tomu si stihl včas všimnout jakési siluety. S ušima zvědavě nastraženýma vpřed se malými, tanečními krůčky vydal rovnou k ní. Jen kousíček od lesa ležela v trávě drobná vlčice.
„Blbej den?“ rozhodl se prolomit ticho s přátelským úsměvem.

„Takže nejste kamarádi? Z vody tě tahala docela důvěrně,“ neodpustil si s nevinným úsměvem. Jeho nátura byla zkrátka založená na popichování druhých. Suzume se tak snažil ignorovat vlastní problémy. Třeba to, že stárl. Jen ta myšlenka nutila hnědého vlka k zalknutí se. Šedivý vlk nabíral na barvách, byť jeho kožich hrál jen sivými odstíny. A ani nebyly tak pěkné. Suzume se s lehkým povznesením rozhodl brát vlka na milost. Ačkoli se vůbec nezdálo, že by se mu chystal nějaké informace prozradit. Překvapeně proto vykulil očka, když vlk jeho omluvu přijal. A to jen, aby mu mohl v dalších vteřinách ublížit.
Suzume dramaticky zalapal po dechu. „S-Starouši,“ vypískl a div nezkolaboval. Vždyť vlk sám vypadal mnohem vyhořeleji než on! Krátké zatmění, které Suzumemu sebralo veškerou sílu, bylo brzy doprovozeno další fackou. Smečka ze Zlatavého lesa... byla v tahu?
Suzume nakrčil čenich. Vlk však pokračoval. Na to, že se o tom nikomu mluvit nechtělo, se šedivý vyzáblík docela rozpovídal. Suzume si jej změřil pohledem. Co se stalo? vřískala na něj vlastní mysl. Ovšem jediný, na koho dokázal v tu chvíli myslet byl on. Rudá barva zalila Suzumeho mysl. Moc dobře však věděl, že v tu dobu, kdy magickou zemi opustil, byl on v jiné smečce, víc na severu.
„Hm,“ hlesl rádoby zamyšleně. „To je od tebe moc milý, že ses rozhodl podělit o svoje tajemství.“ Suzumeho typický smysl pro humor se z něj nevytrácel. Zrovna, když chtěl z vlka vytáhnout další informace, které mohly, ale taky nemusely být zcela pravda, se k nim přiřítila jakási entita. Živelná pohroma!
Suzume zůstal zírat na bílou vlčici s pískovými odznaky, zatímco se jeho mozek snažil vyhodnotit celou situaci. „Cože si to řekla?“ vypadlo z něj po chvilce téměř bez dechu. A zatímco jeho mysl hrála všemi možnými odstíny rudé, jeho oči nechápavě zíraly na vlčici. Aby toho však nebylo málo, ozval se poblíž další, holčičí hlas. Tyrkysový pohled se stočil k černobílé vlčici.
Tohle ho děsilo. Co se to jen se světem dělo?

// omlouvám se, to moje pravděpodobně vůbec dávat smysl nebude... jsou 4 ráno :D víc k tomu dodat nemůžu

Na to, že se kousek od něj válel obsah vlkova žaludku, byl Suzume docela spokojený. Jeden by řekl, že zeskromnil, anebo zestárl. Živelná pohroma, jež mu však kolovala žilami, se v něm bouřila. Vitalita, Suzumemu vlastní, se odrážela v blankytných očích a v porovnání s šedivým vlkem přímo křičela životem.
„Tasa se bojí vlků s modrýma očima,“ odpapouškoval slova milého, sympatického mladíka; středobodu jeho vesmíru; jedinou jasnou hvězdou na obloze; Suzumeho lás— „Ne?“ věnoval vlkovi nevinné uculení. Zcela nápadně se při tom odsouval od nevábných zvratků dál. Chtěl se vyvarovat situaci, kdy by do nich třebaže omylem šlápl.
Modravý křišťál mu ležel na hrudi a zachytával poslední zlaté paprsky, které se západem barvily oblohu do romantických červánků. Suzume se bezděky zadíval na rudnoucí nebesa a mlčky si odfrkl, když jej bez varování bodlo u srdce. Minulost jej doháněla. A mohl si za to sám. Najednou se celá výprava zpátky do magického kraje nezdála tak skvělá, úžasná a dobrodružná, jak si představoval.
„No to nebylo by to báječný?“ nadchnul se nad vlkovou poznámkou o znalostech. Své další popíchnutí si však nechal pro sebe. Bylo by fajn, kdyby mu vlk na jeho otázku odpověděl; Suzume přímo hořel zvědavostí.
„To ode mě nebylo hezký.“ Rozhodl se hodit zpátečku. „Promiň. Jak můžeš vidět, jsem už starej,“bože, to zní děsně„my starý dědci takový občas jsme. Byla to moje smečka a zajímá mě, co se s ní stalo.“ Kdoví, třeba by trocha upřímnosti vlka obměkčila. Doopravdy mu však bylo pěkně šoufl. Proč si to dělal? Nebyl přeci zas tak starý.

Suzume si užíval slunečních pařátků, které se mu natahovaly po kožichu a pochybovačně si měřil šedého vlka pohledem. Tyrkysová modř v sobě odrážela všudypřítomné pobavení a zájem. Byla to již nějaká doba, kdy naposledy potkal podobně slovně ostříleného kolegu. Bystrým očím neunikla ani sbírka jizev, jimiž se pyšnilo hubené tělo. Suzume nepochyboval, že kromě ostrého jazyka měl tenhle dacan ostrá i zubiska.
„V tom případě má nad tebou navrch každej, kdo má modrý oči,“ připomněl mu s úsměvem. Vlkovy oči se vyjímaly spletí stříbrných nitek, jež ladily s jeho kožichem. „Asi osobní kouzlo,“ ušklíbl se na vlka pro změnu a mírně se napřímil. Očividný výškový rozdíl mezi nimi však nevyrovnal. Drzá poznámka však zasáhla Suzumeho dramatické srdíčko. Ani z hnědého sympaťáka nestihl vymámit jméno a už byl na odchodu. Když si však prohlížel zjizveného vychrtlíka před sebou, sám se divil, že radši neběžel za ním. Proč tu vůbec s vlkem zůstával?
Suzume si pobaveně odfrkl. „Máš pravdu. Nezáleží.“ Asi. Radost a vzrušení z návratu do drahého kraje, vystřídala nejistota. Co teď, když se mu konečně podařilo najít cestu zpět? Bude ho hledat? Nebo bude hledat ji? Suzume polkl. Možná, že si zasloužil přesně tuhle společnost; světlé oči zabruslily zpátky k vlkovi.
„Jestli se ale místními lesy touláš dlouho, možná budeš něco vědět i o smečkách. Co třeba smečka dole na jihu, tam, kde roste obrovský pole červených kytek? Zrovna kvetou.“ Suzume naklonil zlehka hlavu. „I když podle toho, jak vypadáš, toho o smečkách možná nic moc vědět nebudeš,“ dodal zcela neškodně.

Suzume se ani nesnažil skrýt zklamání, jakmile vzal středobod jeho vesmíru roha. Koutky tlamy se mu stočily do trucovitého úšklebku, jenž se zaměřil na viníka jejich bolestivého rozchodu. „Nápodobně,“ odtušil znechuceně. Rozplizlá hromádka zvratků se v slunečních paprscích náramně vyjímala. Suzume si pro jistotu zkontroloval tlapky, zdali se mu nějaký šťavnatý kousek nezachytil v chloupcích.
„No dovol,“ zalapal po dechu a hodil po vlkovi dotčený výraz. Jak by mohl odpudit takového fešáka? To mu hlava nebrala. „To bude tvoje specialita,“ vrátil vlkovi kompliment, protože takový by mu byl k ničemu, děkuji pěkně. Vodní tok jim šuměl za zády, zatímco slunce se pomalu sklánělo k západu. Do jinak romantické atmosféry se hnědý vlk nedokázal ponořit byť jen o píď, kazila to totiž vlkova trčící žebra, jež Suzume hypnotizoval pohledem.
„Hm,“ vydal ze sebe, jakoby nabídku skoku z vodopádů zvažoval, „možná jindy.“ Šedivý mžoural kolem sebe a Suzume si nebyl jistý, zda nebyl náhodou slepý. Mnohé by to vysvětlovalo — například to, proč jej z řeky zachraňovala traumatizovaná Tasa.
„Jak dlouho se tu potuluješ?“ změnil téma, zatímco si vlka prohlížel. Kdyby nabral nějaký svaly, tak by vypadal i dobře, pomyslel si mimoděk. Tyrkysová očka se přesunula zpátky k řece a k nedalekému lesu. Netroufal si říct, zda mu výhled připadal povědomý; za ta léta stihl projít už tolik krajů... Ale tohle bych si pamatoval, ne? zamračil se nad vlastní otázkou. Nezapomněl bych. Cítil, jak mu srdce poskočilo s rostoucím neklidem.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 28

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.