Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Winter," zopakoval jsem, abych zjistil, jak mi to půjde přes jazyk. Ale jo, zní to hezky. Vypadalo to, že se Winter pomalu, ale jistě uvolňuje. Což samozřejmě mělo účinek i na mě. Ostatně, čeho, že jsem se to před tím bál? Jediný, čeho jsem se teď bál bylo to, aby mi ta mořská pachuť nezůstala na jazyku navždy. Proto, jakmile Winter navrhla změnu místa, nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři, vynesl svůj ocas hravě vysoko a nadšeně jím mohutně zavrtěl. V očích mi jiskřilo a ze srdce mi spadl, sice ne až tak obří, ale menší kámen, který se tam usídlil hned po tom, co jsem se napil té ďáblovo vody. "A už je to tady znovu..." zasmál se mi v hlavě zvonivě opět ten jízlivý Arimův hlas. "Znovu se chováš jako malé štěně, které berou prvně na lov." Vzmohl jsem se jen na zatřepání hlavy, abych ten otravný hlásek vyhnal zase ven. Sklapni, jako bys o tom něco mohl vědět, vždyť jsi mrtvý, odsekl jsem poněkud neomaleně a znovu popustil uzdu svému arogantnímu já. Bohužel, posměšný hlásek v hlavě měl pravdu.
"Jasně, pojďme!" vznesl jsem poněkud až moc nadšeně a vydal se vesele kamsi za čumákem. Pak jsem se ale zastavil. Počkat...
"Ehm... máš nějaké místo, kam bys ráda?" zeptal jsem se jí, ačkoliv jsem věděl, že samotná Winter odtud nebyla, tudíž nemohla vědět, co všechno se tu nachází. Tak nějak jsem ale doufal, že jí třeba něco napadne. Sám jsem totiž nevěděl, kam bychom se měli vydat. Jak jsem zjistil, bylo to tu zřejmě obrovské a plné rozličných míst. Rád bych je probádal všechna a taky jsem měl konečně s kým. Navíc po takové době...

Kdyby tu byla tráva, zřejmě bych o ní otíral i svůj jazyk. Tak moc jsem se chtěl zbavit té pachuti. Celý jsem se naježil, když jsem se málem kašlem začal i dávit. Vlčice vypadala kapku pobavená. Alespoň nějaký účinek to mělo... kysele jsem se ušklíbl a snažil se uklidnit svou zježenou srst. Pak jsem udělal několik kroků k ní, stále pokašlávající s nakyslým pohledem.
"Jasně..." ujistil jsem jí, že jsem jakž takž v pohodě a přestal kašlat. "To bylo... ehm, schválně, chtěl jsem zjistit... něco," vysoukal jsem ze sebe pomalu na vysvětlenou i když to ze mě asi udělalo ještě většího blbce, než jsem byl. Tedy, v jejích očí pravděpodobně. Přece bych sám sebe blbcem nenazýval. Pociťoval jsem, jak mě začaly i malinko štípat oči. To bude z tý soli..., usoudil jsem a několikrát zamrkal. Pak jsem se znovu začal věnovat vlčici. Ach... pravda, došlo mi. Teď už si určitě nebude myslet, že jsem odtud... Kterej blázen by totiž tu vodu vůbec pil, že jo... Můj pokus selhal. Nic jsem si z toho ale nedělal. Užít si můžu i jinak.
"Mimochodem... Já jsem Suzume," představil jsem se jí a přátelsky zakmital ocasem. "A ty jsi?" zeptal jsem se jí a zadíval se do těch jejích zajímavých očí. Věděl jsem, že někteří vlci je mají barevné a že to není pro nic za nic. Bohužel jsem ještě nezjistil, proč. Proč tomu tak je... A co to znamená. Nikdo ve smečce mi to totiž neřekl, ani se nezmínil. Snad čekali, že na to přijdu sám. Jenže... až do svých dvou let jsem měl oči původně zlaté. Krátkozrakostí jsem trpěl už od mala, to ano, ale tímto určitě změna barvy způsobena nebyla. Snad bych se jí mohl i zeptat... napadlo mě, ale nechtěl jsem působit jako úplný neznalec. Co když je to něco úplně triviálního? Byl bych ještě za většího tupce, než jsem teď.

Takže máš smůlu... O téhle zemi se pravděpodobně ještě nic nedozvíš, povzdechl jsem si v duchu a s nakloněnou hlavou jsem dál pozoroval vlčici přede mnou. Nemohl jsem si nevšimnout, jak si prohlížela i mou bílou nohu, včetně mých očí, když se mě zeptala, jestli jsem odtud já. Bohužel, už už jsem jí to chtěl říct, když jsem si to na poslední chvíli rozmyslel.
"Těžko říct," zvedl jsem se zároveň s Bílou a popošel o kousek dál, než se zase usadila. Sám jsem ale zůstal stát. "Sám nevím, možná ano, udělal jsem krůček doprava, "možná ne," udělal jsem krůček zpátky doleva. Nejistě jsem se přitom zadíval na tu obří masu vody. Najednou jsem dostal žízeň. Mrknul jsem po vlčici očkem a odklusal k vodě.
Každou chvílí se vlny přibližovaly a pak zase stahovaly zpátky. Přešel jsem dál do vody, až jsem měl vodu po kotníky tlapek a nahnul se k vodě. Aniž bych se nejdřív nadechl, čímž bych jistě okamžitě poznal, že pít tuhle vodu zřejmě nebude nejlepší nápad, jsem si pořádně hltnul. A samozřejmě, byl to špatný nápad. Velmi špatný, snad bych ho označil i za ten nejhorší.
Jakmile jsem polkl, znechuceně jsem zkřivil tvář. Po celé tlamě jsem cítil jen sůl. Dokonce i v krku. Okamžitě jsem se zuřivě rozkašlal. "To sis tedy udělal skvělý první dojem, ty tele..." ozval se mi v hlavě Arimův výsměšný hlas. Od kdy byl tak škodolibej? Každopádně, kdybych mohl a právě se nedávil, určitě bych zrudl jako rak a zřejmě i někam utekl. Nebyl jsem zvyklý na to, dělat si ostudu... A zvlášť ne před cizími vlky.

Ani nevíte, jak jsem byl šťastný a taky to pro mě bylo takové... osvěžení. Nepovídat si jen sám se sebou, nebo s mou probouzející se schizofrenií, to jest s mým zesnulým bratříčkem. To koukáš co, bráško... zakřenil jsem se na něj v duchu a hrdě zavrtěl ocasem. Teď jsem se ale musel držet reality, protože přece jen... byla to vlčice, bílá vlčice, takových jsem moc nepotkal. A měla velmi zajímavé oči. Sama vypadala, že se měla na pozoru, nemohu říct, že já byl v naprostém klidu, protože to bych lhal. Totiž tedy, já občas i lhal, ale k sobě samému jsem byl vždy upřímný. Kdo by přece využíval sebe samého? Něco v hlavě mě škodolibě popichovalo, jenže já to volání zahnal, protože na prvním rande tady s tou dámou jsem si chtěl prozatím zachovat svou přátelskou tvář. Prozatím žádné hry...
Její chování mi připadalo kapku roztěkané, snad i roztomilé, ačkoliv jsem to slovo sám o sobě neměl moc rád. Tedy pokud se vztahovalo na mě. Na ostatní vlky a zvlášť na vlčí slečny to bylo slovo jako stvořené. Až na Akane, pomyslel jsem si trpce. Když se znovu usadila, udělal jsem totéž.
Písek byl příjemný, vcelku jemný, i když trochu mokrý a tak tvořil něco jako rozmělněnou kaši. A navíc, písek jako takový byl pro mě něco jako premiéra. V lesích, kde jsem předtím žil, písek moc nebyl, snad jen u jezer a podobně. Snažil jsem se ale nedat nic najevo. Upřímně mě tahle krajina trochu děsila. Hlavně ta voda nedaleko. Vzduch tu byl prosycen solí, ačkoliv se tu dýchalo pěkně. Jakoby vám tu vzduch čistil plíce. Zase ten vzduch... mrskl jsem ocasem a zavrtěl hlavou.
Vlčice mě pak... pozdravila. Koutky se mi ihned rozjely do veselého vlčího úsměvu.
"Ahoj," opětoval jsem jí a zavrtěl ocasem, než jsem si ho pečlivě obmotal kolem předních tlapek.
"Jsi tu sama?" položil jsem jí zdvořile otázku, ačkoliv jsem věděl, že je. Nikoho dalšího jsem tu nezaregistroval.
"Jsi odtud?" položil jsem jí na to hned další otázku a zvědavě naklonil hlavu. Průvodce těchto krajin by se mi jistě hodil.

Jeden by řekl, že je spíš konec jara, jaké bylo teplo a toho bláta kolem! Snažil jsem se nenašlápnout do ničeho, co by mi nějak víc pokazilo image. Ono totiž, když se s někým vidíte prvně, první dojem je velmi důležitý. Ten totiž rozhodne o tom, jak se situace bude vyvíjet dál. A se zabláceným kožichem... No nevím nevím.
Vlk, ne počkat - vlčice? krátce jsem zastřihal ušima a více zakmital ohonem, který byl nyní vysoko posazený tak, že se mi špička skoro dotýkala zad. Nevím proč, ale zjištění, že se jedná o vlčici mě uklidnilo natolik, aby se mi vrátilo mé na minutku ztracené sebevědomí a dodalo mi to kuráž. Přece jen... já abych se něčeho zalekl? Nemožné.
Bílá vlčice si mě poněkud nejistě prohlížela, dokonce i couvla. Bral jsem to tak, že se mě bojí? Ne, to není ono. Zřejmě na tom bude jen stejně jako já. Tedy, jako jsem byl já. Mé znovuobnovené sebevědomí a chuť s někým mluvit, mě nyní skoro až přeplňovalo. Chvilku mi dokonce i koukala přímo do očí. Buď se snažila o nějaký kontakt, nebo jí zaujala jejich tyrkysová barva. Lehce jsem pozvedl jeden koutek. Sama vlčice neměla příliš obyčejnou barvu očí. Její oči byly skoro stejně tak bílé, jako ona sama. Sama o sobě ale vlčice nevypadala příliš silně a ani moc jako bojový typ. Snad i něco podobného, jako já. Napjatě mě sledovala a já zase sledoval jí, občas jsem očima zabrousil k zemi, aby si nemyslela, že chci vyvolávat snad nějaký boj.
Zastavil jsem se až několik metrů od ní. Výborně...
"Neruším?" zeptal jsem se a zastřihal ušima. Hlavu jsem mírně sklonil, což zapříčinilo to, že jsem se jevil ještě menší, než jsem byl a také více slaběji. Což o to, síla nikdy nebyla mou silnou stránkou...

// <~ Třešňový háj

Nevím, co to do mě vjelo, ale prostě jsem běžel. Běžel jsem a nevěděl kam. Vzduch jako by mi profoukl celou hlavu a všechny myšlenky vyhnal ven. Myšlenky lehké jako pírko, takže se nemohly ani nijak bránit. Zkrátka jsem měl naprosto čistou hlavu, když jsem se zastavil... kdesi.
Zastavil jsem se až na nějaké plošině, nebo spíš v nějaké krajině podobné louce. Bylo tu pár rostlinek, sem tam nějaký keřík a v dáli... snad to nebyl písek? Moc dobře jsem to neviděl, to víte, ten můj zrak... Taky jsem tam zahlédl cosi bílého. Větší bílou šmouhu, abych byl přesnější. Takhle z dálky se to ještě nedalo moc identifikovat, ale postavou mi to připomínalo vlka. Počkat... vlka?! okamžitě jsem ztuhl. A všechny mé smysly začaly pracovat na plné obrátky. Totiž... Já žádného vlka dosud nepotkal. Myslím, od té doby, co jsem vstoupil sem... do krajin, snad bych to mohl nazývat i zemí, o které jsem nevěděl téměř nic. Jen to, že zdejší místa jsou velmi různorodá.
Celým mým tělem projela vlna vzrušení a já měl chuť se rozeběhnout přímo za čumákem až k té bílé šmouze, tedy k tomu vlkovi. No jo, co když s tebou ale nebude chtít mít nic společného, hm? ozval se mi v hlavě škodolibý hlásek. Mírně jsem znejistěl. Byla to pravda, co když mě plně odmítne, jen co se přiblížím na pár kroků? Zaregistroval mě ten vlk vůbec? Ví, že tu jsem? Zaútočí? V hlavě se mi rojily další a další nejisté myšlenky. Pak jsem si ale řekl stop. Nebuď zbabělec! okřikl jsem se v duchu a udělal pár kroků vpřed. To je ono... pochválil jsem se v duchu a zvedl hlavičku. Snažil jsem se nepůsobit nijak útočivě, nýbrž tak nějak přátelsky. Alespoň jsem si myslel, že nějak takhle bych měl působit. Ono totiž... ať jsem si to přiznal nebo ne, měl jsem kapku... trému? Ne, byl jsem jen lehce nervózní. Pokaždé, na koho jsem narazil na své cestě, se mě zřekl a odmítl mě. Dokonce i smečka, do které jsem se klidně mohl začlenit...
Pomalými kroky, které byly zpočátku dost nejisté a nyní nabíraly na jistotě, jsem se blížil k postavě a k písku. Jak jsem se i přibližoval, mé oči začaly také pracovat lépe a zaostřovat. S mírně kmitajícím ocasem jsem šel zkrátka vpřed bez ostychu. Čekal jsi na tu příležitost, tak to nepokaz, ozval se mi opět v hlavě ten jízlivý a škodolibý hlásek.

Když jsem znovu rozlepil oči, bylo... no těžko říct. Bylo už dlouho dávno po ránu. Celé tělo jsem měl dřevěné, jak jsem bez pohnutí spal celou noc jen na té jedné větvi. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že jsem usnul. Do nosu mě také praštily nové neznámé pachy. Jinak ale nic. Byl jsem rád, že na mě nikdo nezaútočil, protože to víte... Mám celkem dost hluboký spánek a asi bych se vzbudil až když bych ležel na zemi se zuby kolem krku. Nad tou myšlenkou jsem se oklepal. Dokonce se mi i podařilo naježit mírně srst kolem krku.
Pomalu, ale jistě jsem se začal sbírat z větve. Byl bych se hned rád i protáhl, ale na větvi mi to nepřišlo moc bezpečné - ačkoliv jsem tu po nich včera skákal jako rozběsněná vzteklá veverka - a tak jsem seskočil na zem. Až tam jsem se pořádně protáhl, mohutně zívl a se zaklapnutím opět zavřel tlamičku. Pak jsem se rozhlédl kolem. Přes den to tu bylo mnohem hezčí, i když holé větve tu spíš působily mírně depresivním dojmem, pokud jste tedy byli nějaké citlivější povahy.
Usoudil jsem, že tu nic nového zřejmě už nenajdu a tak jsem se líně vydal opět dál. Už mě to začalo celkem unavovat, abych byl upřímný. To opětovné bezcílné bloudění, jako před tím. Co se změnilo? povzdechl jsem si a zastavil se. Najednou jsem dostal zlost. Takovou tu, kdy už prostě vzteky nevíte, co dělat dál a nejradši byste se prostě rozbrečeli a zavřeli někde na temném místě, popřípadně do něčeho pořádně praštili. Tak nějak jsem se teď cítil. Můj cíl "žít" se mi hroutil před očima. Ale ne, takhle já to nenechám, rozhodl jsem se a zaujal hrdý postoj. Pak jsem se rozeběhl neznámo kam.

// ~> Přímořské pláně

//<~ Středozemní pláň

Svýma mokrýma hubenýma nohama jsem si to cupital kamsi do neznáma. Snažil jsem se nenašlápnout do žádného většího bláta, takže jsem spíš vypadal jako tančící přerostlá krysa na nějaké omamné látce. K tomu se začalo rozednívat. Ani jsem si nevšiml, jak rychle noc uběhla a předala kolík dalšímu novému dni. Jakoby se tu den a noc střídaly na maratonu. Ono vcelku tahle mnou nově objevená krajina byla podivná. Alespoň taková byla má teorie, než se přede mnou zjevil lesík plný holých, silně propletených stromů. To mou teorii ostatně potvrdilo. Zdejší místa byla tak zajímavá a různorodá... Zajímalo by mě, jak to tu musí vypadat na jaře... přemýšlel jsem a přišel k prvnímu stromu. Nejprve jsem ho očichal, potom obešel a nakonec na něj vyskočil. Vypadalo to tu jako nějaká obří prolézačka.
Vzápětí jsem se usmál. To se mi líbilo, moc. Jelikož jsem nebyl nijak těžký, tak mě celkem silné větve stromů v pořádku unesly, dokonce i ty slabší. Začal jsem se pomalu plazit na druhý strom. Sem tam jsem vyplašil nějakého toho ptáka, dřímajícího na větvi stromu, to mi ale nijak nevadilo.
Ihned jsem si tohle místo oblíbil. Snad bych tu rád i chvilku zůstal. Začal jsem nabírat lepší rovnováhu a techniku držení těla i na hubenějších větvích, kde hrozil pád na zem nebo na spodní větve stromu. Opatrně jsem začal i přeskakovat z větve na větev, nakonec to skončilo tak, že jsem tu lítal jako rozběsněná hladová veverka na nějaké omamné látce. Už ne jako krysa, nýbrž jako veverka. Srst mi totiž už skoro uschla a již mě nijak netížila. To víte, tahat na sobě těžký mokrý kožich vyžaduje taky jistou sílu a dovednost.
Když jsem se pořádně vyblbnul, unaveně jsem padnul na jednu z širších, nižších a silnějších větví, jako pytel brambor. Sluníčko již vylezlo a ptáci se začali také probouzet, takže mi občas nějaký opeřenec zapískal do ucha. Neměl jsem už ani sílu se po něm ohnat a tak jsem ze sebe jen vydal odpuzující chrčivý zvuk unavené veverky. Kdy jsem byl takhle naposledy znavenej ze skákání po stromech? No jo... nikdy vlastně. Tohle je poprvé, co jsem po nějakých stromech skákal. Vzmohl jsem se jen na mírné ušklíbnutí. Jak jsem se tak ale zaposlouchal do zpěvu ptáků, podařilo se mi zavřít očí a znovu padnout to temnoty...

//<~ Řeka Kiërb

Celý promočený jsem se vyhrabal na břeh a mohutně se oklepal. Pak jsem si hlasitě povzdechl.
"Vždyť vypadám jako krysa..." vzlykl jsem a přehodnotil svůj nápad přeplavat na druhý břeh. Vlastně byste mi teď mohli spočítat všechna žebra, včetně ostatních kostí. Stejně jako jsem byl menší a drobnější, tak i má tloušťka nebyla nic moc. Když jsem byl suchý, tak to kryla má srst, ačkoliv jsem jí taky neměl moc, ale nevypadal jsem až tak hubeně. Těžký život tuláka, pomyslel jsem si trpce a ještě jednou se oklepal. Kupodivu, zima mi vůbec nebyla, i když byl vlastně prosinec... No, nijak jsem se tím dál nezabýval a začal si kožich pečlivě uhlazovat, aby mi mokré chlupy netrčely do všech stran. Až když jsem si pořádně uhladil mokrý kožich jsem se rozhlédl kolem sebe.
Bylo to tu... prázdné, proběhne mi hlavou jako první dojem o této krajině. Nějaká ta myška sem tam přeběhla, dokonce i králík občas zakličkoval mezi keříky, jinak to tu ale bylo bez života.
"Tak tady asi taky nikoho nenajdu..." povzdechnu si zklamaně a švihnu ocasem. Hold budu muset pokračovat někam dál. Hej hej Arimo, kde jseš v takových chvílích... rád bych si pokecal, čekal jsem na nějakou reakci, ale jak jsem si mohl myslet, žádná odezva nepřišla. Kdybych mohl, tak bych našpulil svou tlamičku a naštvaně si dupl. No... alespoň jsem se vykoupal. Znovu jsem zavětřil a snažil se zachytit alespoň nějaký náznak přítomnosti dalšího vlka. Bohužel, necítil jsem nic zajímavého. Opět zase jen památeční pachy vlků, kteří tu byli přede mnou před nějakou chvílí. Připadal jsem si jako trosečník na opuštěném ostrově. Dřepl jsem si tedy na zem, upřel zrak na měsíc, který jsem viděl lehce rozmazaně a zhluboka nabral kyslík do plic. Poté jsem hlasitě a hrdelně zavyl. Byl to... skvělý pocit. Jako bych ze sebe poslal všechny své emoce ven a zároveň tak volal po nějaké přítomnosti. Po Arimovi...
Naposledy jsem vyl právě po Arimovi. Toho dne... jsem bolestně vyl a volal. Tedy... vlastně jsem vyl až když jsem byl jakž takž pryč z mého území. Také jsem přemýšlel, jestli to slyšela má smečka... Matka, otec, sestra... všichni. Pár dní na to jsem ale čekal, že mě přijdou stopovat. Byl jsem celkem naivní - nikdo totiž nepřišel. Tak či tak, zdálo se, že ani teď se nikdo neobjeví. "Hold budeš muset objevit někoho ty bráško..." Hrklo ve mě, až jsem se málem zakuckal, ačkoliv jsem v tlamě nic neměl. Jen vzduch jsem stihl polknout.
"Pravda... teď objevuji a hledám já..." zašeptal jsem si pro sebe, nebo snad pro ten otravný hlas v hlavě a znovu se postavil na nohy. Měl bych se vydat dál, než se tady dál litovat. Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Znovu jsem si pro jistotu uhladil svůj schnoucí kožíšek a vydal se pomalým krokem vstříc temnotě.

//~> Třešňový háj

Vedro. Žádná zima, žádný sníh... jen vedro. To vše mi vířilo hlavou a vlévalo mi novou energii do žil. Snad ještě i ze zbytku králíka. Byla sice už noc, ale já nebyl vůbec unavený. Vlastně jsem se cítil dost svěží a čilý. V takovém rozpoložení jsem většinou lovil, byla to snad jedna z mých nejoblíbenějších lovících nálad, ale nyní jsem hlad neměl. Králík mě zasytil dost, dovolím si i říct, že i na další den, ale jelikož mé odhadující schopnosti nebyli zase tak dokonalé, jak jsem si myslel, snad mě zítra nepopadne zase další vlčí hlad.
Jak jsem tak seděl před řekou a sledoval její proud, nezaznamenal jsem ani, že přestal foukat ten mírný vánek, který mi čechral už tak mou měkkou srst a začalo se nějak zvláštně oteplovat. Došlo mi to až po chvíli, kdy mi přestala být zima. Bylo mi příjemně, mnohem lépe, než před chvílí. Jelikož jsem už předtím žil na jihu, kde bylo spíše tepleji a v létě tam občas padaly i rekordy, na teplo jsem byl zvyklý. Léto jsem sice nenáviděl, protože občas to vedro bylo neúnosný, ale časem si zvyknete. Za to ta zima... Ani nevíte, jak jsem rád, že se začalo oteplovat. Připadalo mi to, jako by bylo spíš jaro, než zima. Už tak mi připadalo divné, že se mi nijak zvlášť nezahustil kožich na zimu a díkybohu, neudělalo mě to ještě více jako mazlíčkem, než jsem teď.
Vzhlédl jsem k obloze. Obloha byla skoro čistá, sem tam se objevil nějaký ten mrak, ale i tak hvězd moc vidět nebylo, za to ale měsíc svítil docela dost. To mě potěšilo, protože to alespoň nějak zmírnilo mé "postižení" zraku, kterým jsem trpěl. Navíc, jestli jsem teď chtěl být v noci aktivní, hodilo se to.
Zvedl jsem se ze země, zamračil jsem se na bláto a znovu se vydal k vodě. Znovu jsem něco málo vypil, očistil si srst a zavětřil. Nic moc zajímavého jsem necítil a tak mě napadlo, že bych měl jít dál. Možná dál na sever, nebo západ... těžko říct. Sám jsem ani pořádně nevěděl, kde že to jsem, natož abych věděl, kam se dál vydat. Najednou se mi do žil, kromě nové energie, vlil i takový ten pocit dobrodružství. Nikdy předtím jsem ho moc nezažil a tak to bylo pro mě nyní něco jako malá premiéra. Nadšení a touha objevovat. I takhle bych to nazval. Zavrtěl jsem ohonem a rozhlédl jsem se kolem. Za mnou je louka... tam už jsem byl, nic moc zajímavého. Za tou hvozd a mýtina - opět nic zajímavého a ještě dál? Tam už je jen má rodná půda - to jest... zase nic zajímavého. Hlasitě jsem si povzdechl. Mé nadšení jako by se zase pomalu vytratilo. Zatím všude, kde jsem byl = "nic zajímavého."
"A cos čekal ty tele... pohádkovou říši?" ozval se mi v hlavě, jak jinak než Arimův hlas. Tsk... doufám, že ty už jsi jí našel, zavrčel jsem. Neměl jsem rád, když mě někdo takhle popichoval - i kdybych to měl být já sám, ostatně... proč bych to dělal? Na to jsem se měl až moc rád.
Odpovědi se mi ale už nedostalo. "No dobře, jak chceš..." prskl jsem a udělal několik kroků... kamsi. "Když teda chceš, tak já půjdu... a třeba jí i najdu!" řekl jsem s čenichem nahoru a znovu udělal pár kroků... kamsi. Nakonec jsem svěsil ramena i s hlavou a povzdechl si. "Když už mě tak vybízíš, alespoň mi můžeš říct, kam se mám vydat... Arimo," zašeptal jsem tiše a chvíli pozoroval rozblácenou hlínu. Tele... zopakoval jsem po chvíli Arimova slova. Jako kdyby on věděl, kam se máš vydat, když sám je... "Grrrr," zavrčel jsem a utnul příval myšlenek. Ať je to jak chce, někam se vydat musíš. A ne se spoléhat zase na ostatní. Sám jsi svým pánem a ty sám si řekneš, kam půjdeš, zakončil jsem si své předsevzetí, které jsem si dal po Arimovo smrti a z houpajícím ocasem jsem se vydal kamsi za čumákem. Po pár krocích jsem se ale zastavil. Napadl mě totiž super nápad. Stejně jsem potřeboval už nějaké to vykoupání... Co takhle... přeplavat řeku... a dostat se na druhý břeh? Brilantní nápad, že jo? Já vím, já vím, jsem prostě jednička.
Zavrtěl jsem vesele ocasem a s novým odhodláním jsem se vydal zpátky k řece. Našel jsem si nejužší bod a prostě jsem do vody hupsnul. Voda byla studená, ale ne tak, že by se to nedalo vydržet. Trochu jsem se tam chvíli otáčel a dokonce se i potápěl, než jsem usoudil, že všechny nečistoty jsou pryč a začal plavat na druhou stranu. Chvíli mi to moc nešlo a proud mě začal unášet, ale nakonec jsem zabral a brzy našlápnul na dno. Pak už bylo docela jednoduché dostat se na břeh.

// ~> Středozemní pláň

// <~ Kopretinová louka

Nevěřili byste, ale ten čas tu nějak rychle utíkal. Anebo to bylo mnou... Ta louka mě zkrátka nechtěla pustit dál. A tak, jelikož bych jí nerad zlomil srdce, jsem ještě chvíli zůstal a dopřával jí své úžasnosti. Vítr navíc začínal pomalu ustávat a stával se z něj spíš příjemný a nevinný vánek, který mě jemně laskal po srsti. Rozhodl jsem se tedy, že louce věnuji něco na památku, aby nesmutnila a pořádně jsem se tam vyválel a pár míst si dokonce označkoval. Naštěstí mě žádné bláto neušpinilo, protože tam byl převážně travnatý povrch a já sám si vybíral nejméně riziková místa, kde by mě bláto mohlo ušpinit. Nakonec po svých hrátkách a vyblbnutí se, jsem si kožich zase pečlivě uhladil a očistil od stébel trávy a jiných nečistot a vydal se hledat vodu.
Po krátkém bloudění v trávě (nějak jsem začal zjišťovat, že můj nedokonalý zrak nebude mou jedinou vadou, kterou mám a stejně tak, jako mé oči, i můj orientační smysl jaksi postrádal), jsem konečně zanechal louku za sebou a před sebou jsem ihned v dáli spatřil řeku. Trochu jsem musel mhouřit oči, abych jí pořádně zaostřil - protože jak už jsem se stihl zmínit, můj zrak nebyl tak dokonalý jako u ostatních - ačkoliv nebyla nijak zvlášť daleko. Krátce jsem vesele zakmital ocasem a svižným klusem se vydal vpřed.
Když jsem dorazil konečně k vodě, v tlamě jsem měl již nepříjemně sucho a jazyk se mi div nelepil na patro. Bohužel k mému (ne)potěšení bylo všude kolem bláto.
"Tsk, když zima, tak pořádná," odfrkl jsem si arogantně a nepřátelsky jsem začal měřit bahno pohledem. Snad jsem i doufal, že tím na něj sešlu nějaké magické kouzlo, které jej změní buď v sníh nebo suchou a hezky udusanou půdu - bohužel, ani jedno se nestalo. Samozřejmě, že mé polštářky už to také schytaly. Cítil jsem tu nepříjemně lepivou směs pokaždé, když jsem udělal jeden krok a tak jsem se snažil, aby takhle nedopadl i můj milovaný kožíšek. Zvlášť tam, kde mám srst bílou - to jest má levá přední nožka a náprsenka táhnoucí se až přes bříško. Tyto tři části mého těla mi byly více než milé. Navíc v téhle zimě... Protože i kdyby se nějakým záhadným způsobem stalo, že by se mi srst zašpinila, skočit do vody a nechat to ze sebe smýt jsem taky jen tak udělat nemohl. Mrzl bych ještě víc, než teď a také by mi voda zanechala na památku na svou vlastní blbost, nějakou nepříjemnou nemoc. To ani náhodou, zamítl jsem okamžitě případný scénář.
Konečně jsem začal pít. Zprvu jsem vodu hltal, ale jelikož to nebylo dle mých měřítek nijak profesionální, zpomalil jsem a snad byste mohli i říct, že jsem si tu vodu poněkud vychutnával. Voda mě příjemně osvěžila. Pak jsem poodstoupil od břehu a řádně se protáhl - hezky sval po svalu a zároveň jsem si i prokřupal pár kostí. Nakonec jsem to vše ukončil pořádným zívnutím, přičemž jsem vydal jakési zvuky podobné kňučení a štěknutí zároveň a tlamu s hlasitým zaklapnutím zavřel. Ještě jsem si oblízl jazykem celý čumák, aby mi voda nekapala všude kolem a našel si nějaký travnatý kousek, kde bych se mohl posadit.
S ocasem pečlivě obtočeným kolem tlapek jsem se zadíval na vodu. Mírný větřík mi cuchal srst a stmívající se obloha tomu dodávala jakýsi podtón melancholie. Najednou jsem měl šílenou chuť hlasitě zavýt, ačkoliv měsíc jsem ještě nespatřil. No, nakonec jsem to zavrhl a dále hypnotizoval řeku svýma tyrkysovýma očima.

Po králíkovi jsem se cítil konečně plný. Taky aby ne - jako moje tělo, tak i můj žaludek byl spíš menší a jeden takový králík mi bohatě stačil.
Znovu nabraná energie se mi rozproudila celým tělem. Tedy... spíš bych si teď lehl do trávy (která mě i víceméně chránila před tím otravným větrem) a trochu si odpočinul, aby mi králík v žaludku trochu slehl, ale ležení a odpočívání jsem měl už popravdě po krk.
Posadil jsem se tedy na zadek a začal si pečlivě čistit čumák. Bylo to vtipné, protože jsem si připadal jako kočka, která je až příliš háklivá na svůj kožich a musí si ho nejméně desetkrát denně čistit a upravovat, jenže já měl svůj kožich opravdu rád. Zvlášť, když byl čistý. A tak jsem si vždy naslinil tlapu (kterou jsem samozřejmě také předtím řádně očistil) a čistil si jí čumák, právě jako ta kočka. Přece jen... Kdo by chtěl pobíhat s krvavou tlamou po světě a hledat si kamarády? Totiž rozumíte mi:
"Ahoj, já jsem Suzume, dneska je to ale krásné počasí, co? A nechceš se kamarádit?" Samozřejmě to všechno doprovázeno s úsměvem alá dáš si taky králíka? Kdo by odmítl, že.
Hlasitě jsem si povzdechl a zadíval se na svou bílou hruď. Jak jinak, králíkova krev byla i na ní. Nespokojeně jsem si jí začal čistit jazykem. Jaký dojem bych asi udělal, kdybych na někoho promluvil se zašpiněným kožíškem? Zvlášť, když byla krev i na mé milované bílé srsti. S ní jsem si totiž nepřipadal tak nudný - abyste lépe pochopili mé rozhořčení. Sice mi má čokoládová barva nevadila, ale s bílou nožkou a bříškem... Připadal jsem si alespoň něčím výjimečný (i když já vím, já vím... Nějaké ty odznaky na srsti není nic moc výjimečného, ale proč si kazit radost?).
Po pár minutách se mi podařilo ze sebe krev slízat. Nevěděl jsem sice, jak je to s mým čumákem, ale myslel jsem si, že by to mohlo stačit. Možná by to chtělo nějakou louži, napadlo mě, že bych si tak mohl zkontrolovat, jestli je má srst v okolí čenichu v pořádku, bohužel, neměl jsem ponětí, kde vodu hledat.
Ocitl jsem se v úplně nové krajině. Pachy, cesty, prostředí - všechno mi to bylo plně neznámé a nové. Samo sebou, že jsem ihned dostal chuť nově objevené území probádat, snad si najít i nějaký pořádný úkryt a kdo ví... třeba tu někde byly i nějaké smečky vlků. Podle pachů tu vlci byli, což znamenalo, že i nějaká smečka tu musí být kolem. Ale chceš to vůbec? ozval se mi v hlavě Arimův hlas. Byl jsem už zvyklý... Čas od času se mi to stávalo - Arima v mé hlavě. Rád mě škádlil a uváděl na pochyby. Sklapni, řekl jsem mu na to vždy a vyhnal ho ze své hlavy, ačkoliv občas jsem se s ním sám dohadoval a přistoupil na jeho hru. Tak či tak, neměl tam co pohledávat. Stejně tak, jako na tomto světě. Už tu pro něj zkrátka nebylo místo... Jak sobecký jsem si sám sobě někdy připadal.
"Byl slabý, proto zemřel. Já byl také slabý, proto jsem ho nemohl zachránit."
Ušklíbl jsem se a vzhlédl k nebi. Bylo poledne, slunce si kráčelo pomalu k nejvyššímu bodu nebe a k nám dolů na Zem posílalo jen pár slabých paprsků. Slunce samotné bylo sobecké - tak proč ne já? Pozvedl jsem své koutky do jakéhosi křivého poloúsměvu a přemýšlel, co budu dělat dál. Měl bych se vydat dál... Ale kam? Zrovna teď by se mi můj milovaný bráška v hlavě hodil.
Nakonec jsem přece jen zvedl zadek a celý se oklepal. Tráva byla příjemná, nakonec mě taky chránila před větrem, ale jinak mě tu nic jiného nedrželo. Začal jsem se nudit a hlavně jsem začal pociťovat nepříjemnou žízeň. Začal jsem se zase pomalu brodit trávou přímo za čumákem. Uvidíme, jestli narazím na nějakou vodu...

// ~> řeka Kiërb

//<~ Mýtina

S ocasem vysoko nasazeným tak, aby mi chránil část zad, jsem svižným klusem prolezl jakž takž bez újmy hustým hvozdem, kde mě zase přepadl pocit začínající deprese a zastavil se mezi stromy těsně před poměrně velikou loukou. Její travnatý povrch přímo volal po tom, aby jste tam skočili, váleli se, dováděli či se prostě jen tak schovávali. Tráva byla poměrně vysoká a jelikož já jsem sám o sobě byl spíše prcek, nemusel jsem se ani nijak zvlášť krčit, abych se do ní mohl bez problému schovat a nepozorovaně se pohybovat. Nejprve jsem ale zanalyzoval okolí.
Ačkoliv nebylo moc jednoduché v tom silném větru moc větřit, něco jsem přeci jen byl schopen pochytit. Pachy vlků tu byly. Ty ostatně byly i všude kolem - chci říct, byly i v tom hvozdu a v okolí mýtiny, kde jsem strávil noc, jiná území jsem ještě nebyl schopen probádat.
Pachy zde na louce nebyly ale už moc silné, spíš tu byly jen jako vzpomínka. Ucítil jsem ale dost silný a pro můj žaludek velmi vábivý pach nedaleko. Králík, přiřadil jsem okamžitě majitele a zkusil určit jeho přesnější polohu. Nebyl moc daleko, maximálně dvacet třicet metrů, tipnul jsem si a znovu zavětřil. Rozhodně byl blízko a zdálo se, že mojí přítomnost nezaznamenal. Výborně, zlomyslně jsem se usmál a připravil se k lovu. Hlavně ho nevyplašit, zdůraznil jsem si pro sebe a začal se pomalu plížit trávou. Jelikož dost foukalo, tráva sama o sobě šustila a tak jsem byl ve výhodě. Ačkoliv mé lovecké schopnosti nebyly příliš dokonalé, vždycky mi vystačily na to, abych si byl schopen ulovit něco malého k zasycení. Mým hlavním trumfem ale byly hlavně mé rychlé nohy a obratné tělo. To díky nim získávaly mé lovy na úspěšnosti, i když se mi občas nepoštěstilo a já byl bez večeře. Na štvaní jsem ale neměl moc chuť a tak jsem jen doufal, že rychlostí toho králíka trumfnu a utiším tak svůj hladový žaludek, který se mi každou chvílí připomínal svým otravným kručením, co nejdříve.
No jo furt, vznesl jsem ke svému nedočkavému žaludku a zaposlouchal se do zvuků trávy. Králík tam stále byl. A ani se skoro nepohnul z místa. Buď má někde poblíž noru, nebo je zraněný, napadlo mě a já se znovu ušklíbl. Bylo by mi chudáka králíka i líto, kdybych neměl takový hlad.
V zabíjení jsem se ale moc nevyžíval a svou kořist jsem vždy pokud možno co nejrychleji usmrtil. Zvlášť po tom, co se stalo Arimovi... Rychlé a snad i bezbolestné usmrcení - to se stalo mou prioritou. Samozřejmě zabíjení bylo mou přirozeností, nakonec jsem byl masožravec a samo sebou mi to i vyhovovalo, co si budeme povídat. Měl jsem rád ten adrenalin při lovu.
Jak jsem se tak téměř neslyšeně plížil, náhle jsem králíka spatřil. Měl jsem pravdu - králík byl zraněný. Zřejmě se mu nějak podařilo poranit si zadní nohu. Jak nepříjemné, politoval jsem ho a přikrčil se do pozice, ze které jsem následně vyskočil a třemi rychlými skoky jsem svalil králíka k zemi. Rovnou se mi ho podařilo čapnou za krkem a okamžitě mu zlomit vaz ještě ve vzduchu, než jsem i s mrtvým tělem dopadl na zem.
Králík byl celkem velký a vypasený. "To se mi to ale poštěstilo," řekl jsem spokojeně, "a tebe jsem alespoň zbavil trápení," dodal jsem po chvíli a prohlédl si králíkovu zraněnou nohu. Zranění by se mu už stejně nezahojilo, jak jsem zjistil. Dobrou chuť, popřál jsem sám sobě a s chutí se do něj pustil.

Bylo již ráno, když jsem se po ne moc vydařeném spánku probudil. Sice jsem neměl žádné sny (nebo jsem si je spíše nepamatoval), ale klidně jsem spát taky nemohl. Stále jsem měl pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Znáte to... Nikde nikdo, jste sami a rozhodnete se spát uprostřed ničeho. Ničím nechráněni, pouze prastarým javorem před deštěm, který vás ale i tak polapí a skoro celé zmáčí a ostatním jste vystavěni jako ve výloze. To začnete být docela paranoidní.
Jakmile jsem otevřel oči, okamžitě se do mě zakousla mrazivá zima, nebo jsem jí spíše začal pořádně vnímat. Taky foukal dost vítr. "Tsk," odfrkl jsem si a schoulil se ještě víc, ve snaze neztratit alespoň toho málo tepla, které mi vítr ještě nestihl odfouknout. Měl jsem svůj nepříliš hustý kožíšek rád, ale vždy o zimy byl pro mě spíše utrpením, než radostí. "Ale co," říkal jsem si vždycky. Nejsem přece žádný vymazlený mazlíček, který neustojí trochu zimy. Přece jen... Jsem stavěný na to, abych dokázal žít takhle venku. Zvládal jsem to celé ty dva roky, co jsem byl bez pořádného úkrytu, kam by na mě ošklivé počasí nemohlo, tak proč by se to mělo zrovna teď měnit.
I když jsem přišel na tohle zvláštní místo, věci pro mě zůstávaly stále stejné. Všechno při starém, utvrdil jsem se ve svém mínění a vzpomněl si na Arimu. Byl mrtvý a to se nezměnilo. A už ani nezmění. To znamená "vše při starém." Stejně tak má jizva na pravém stehně zadní nohy. Stále tam byla a zřejmě nadále i zůstane. A to samé platilo i pro mou (nebo bych měl spíše ještě doplnit "bývalou") smečku a... Akane, nejstarší z nás. Stále určitě měla své předpoklady pro budoucí alfu. I když bylo dost možné, že smečku opustila a začala si vytvářet svou vlastní... To už nezní, jako "vše při starém," napadlo mě a já znejistěl. Ovšem, že nebude vše při starém... Musel jsem si povzdechnout nad tím, jak jsem naivní. Samozřejmě, že svět se mění. Ostatní se mění a i já se měním. To je prostý fakt. Jediný, kdo se už nezmění, je Arima. Trochu jsem mu to záviděl. Nemusel teď vnímat tu otravnou zimu a silný vítr, který se do mě čas od času pořádně opřel, až jsem musel zavřít oči, jak mě štípaly.
"Bráško..." vzhlédl jsem k obloze a odmlčel se, "asi je na čase, přestat bloudit a začít žít, což..." pronesl jsem do větru a s námahou se zvedl. Přesně tak... měl bych začít žít, nebo skončím jako starej vlčí filozof. Ušklíbl jsem se nad myšlenkou, jak by to asi vypadalo, filozofovat se vzduchem a rozhodl se, že vyhýbat se zdejším, nově objeveným vlčím pachům, nebude přímo nejlepší pro můj nový a taky po dlouhé době zadaný cíl. Totiž... cíl začít "žít". Což samozřejmě zahrnovalo i to, najít si někoho, koho bych mohl otravovat a taky hlavně to, někam se začlenit. Už mě unavovalo být stále takhle sám a povídat si sám se sebou. Nebo se vzduchem, aby se neřeklo... Protože přece jen, vzduch... Vzduch, to bylo něco, co mě stále obklopovalo. Něco, co do mě teď i nepříjemně naráželo a možná, že i díky tomu, jsem se rozhodl začít se sebou něco dělat. Stále mi naslouchal a občas konejšivě pohladil na duši - anebo jsem si to jen namlouval. Tak či tak, přesně takhle jsem to cítil. Takže ti tedy pěkně děkuji... vzduchu, zvedl jsem hlavu a nastavil tvář proti větru.
"Vzduch. Můj nový přítel, řekl bych," zasmál jsem se krátce a otevřel své tyrkysové oči. Sám jsem o té barvě vlastně ani pořádně nic moc nevěděl. Tedy, samozřejmě, že jsem ve svém odrazu ve vodě pochytil, že se mi ta zlatavá barva někam vytratila a místo ní, tam byla tyrkysová, ale moc jsem si toho nevšímal. Nepřišlo mi to nijak divné, protože ze vzpomínek, co jsem měl, měla i má matka a pár dalších jedinců ve smečce barevné oči. Celkově ale ohledně vzduchu... Sám o sobě mi byl velmi blízký, ačkoliv jsem ani nevěděl pořádně proč. Možná od té doby, co Arima odešel... To byl takový ten první počátek tohoto pocitu. Jako by jsem se vzduchem uzavřel jakousi dohodu, která mi ale bohužel nebyla tak úplně známá a objasněná. No, co na tom... pomyslel jsem si a rozhodl se to prozatím hodit za hlavu. Právě teď mě totiž trápila ta téměř nesnesitelná zima a prudký vítr. Nejradši bych se schoval mezi stromy toho hvozdu, který mě ze všech stran obklopoval, ale že by se mi zamlouvalo strávit tam ještě nějakou chvíli, to se říct nedalo. Stejně jako na téhle mýtině. Zkrátka jsem ani z jednoho neměl moc dobrý pocit. Rozhodl jsem se tedy, že si najdu nějaké jiné místo, navíc... taky mi nepříjemně zakručelo v žaludku.
"První krok k "žití," bude zřejmě nějaká snídaně," zadal jsem si cíl a vyběhl směrem na sever. S prázdným žaludkem jsem přeci nemohl nijak fungovat.

//~> Kopretinová louka

// Za hranicemi Gall

Byla to už nějaká doba, co jsem se bezcílně toulal po lesích, lovil něco na doplnění energie či hledal místo k přespání. Jeden a ten samý stereotyp po dobu dvou let, od té doby co... zkrátka od té nehody, o které nerad mluvím, protože... No řekněte mi, kdo by ze sebe chtěl dobrovolně udělat svými vlastními slovy zbabělce na potkání? Ačkoliv já jsem své jednání vždy zdůvodňoval pudem sebezáchovy (a co jiného jsem měl taky dělat), ne vždy mě ostatní vlci a zvlášť smečka, kterou jsem potkal, pochopili. A tak jsem prostě zůstal dále tulákem. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale občas si s někým popovídat a trochu se socializovat... Nebylo by mi to úplně proti srsti. Zvlášť, když jsem byl denně zvyklý terorizovat svou starší sestru a využívat lásky svého bratra.
A tak, když mě mé nohy, již vcelku znavené a odmítající mě dále nést, donesly sem, přes nelibě vypadající a velmi hustý hvozd až na pustou mýtinu, kde rostly jen malé houbičky s velikým javorem uprostřed, ke kterému jsem došel, jsem padl celou svou váhou k zemi. Pocit to byl příjemný, navzdory tomu, jaká mi byla zima.
Zima... Mnou nejvíce nenáviděné roční období. Aby taky ne, když jsem zatím celý svůj dosavadní život žil na jihu, kde bylo spíše tepleji a i když zimy byly občas také kruté, mé nedostatky v hustotě kožichu doplňoval Arima, můj bráška, který mě mile rád zahříval. Schoulil jsem se do klubíčka a přikryl se ocasem.
Nevěděl jsem, jak dlouho už jsem na pochodu. Totiž... nezastavil jsem se již od rozbřesku, kdy mě vzbudil velmi divný a mě neznámý pocit. Možná díky tomuto pocitu, jsem se ocitl zde. Už od prvního kroku do této krajiny, mě ten pocit, který hnal mé nohy vpřed, okamžitě opustil. Tedy, možná to bylo tím, že jsem se konečně zastavil a lehl si na kupodivu vcelku pohodlnou zem, ale spíše to bylo právě oním místem. Bylo to tu zvláštní. Chci říct... rozhodně jiné, než tam, kde jsem předtím žil... Hm, možná bych měl spíš použít slovo "přežíval."
Poprvé, za ty dva roky, jsem si právě připadal, že žiji. Že žiji a že mi doopravdy chybí ty dny se smečkou. Ty dny, kdy jsem provokoval svou sestru, dokud nezbělala vzteky a ty dny, kdy jsme se v zimě choulili s Arimou k sobě, abychom se alespoň trochu zahřáli... Z návalu vzpomínek se mi udělalo nevolno. Zatřepal jsem v leže zuřivě hlavou v naději, že tím vzpomínky uzavřu zpět do truhly kdesi v zákoutí mé hlavy a zadíval se k obloze. Byla zatažená a vypadalo to, že každou chvíli začne znovu pršet. Jako, kdyby toho bláta kolem nebylo už takhle dost... zavrčel jsem v duchu a pomyslel tak na možné hrozby ušpinění si kožichu. Rád bych totiž zůstal i nadále čistý, alespoň v rámci možností. Ještě, že mě ten javor víceméně kryl před hrozícím deštěm.
Jelikož už byl ale večer a já byl k smrti vyčerpán, nechal jsem své vzpomínky pomalu odeznít. Neměl jsem chuť začít znovu dumat nad tím, "co kdyby," ohledně svého brášky, nebo "co asi teď dělají," ohledně své rodné smečky. Chtěl jsem prostě jen spát. Ačkoliv jsem se po mýtině moc nerozhlížel, moc dobrý pocit jsem z ní neměl. Už jenom z toho důvodu, že jsem v okolí cítil vlčí pachy. Srdce mi trochu zaplesalo, to přiznávám, dokonce se mě na chvilku zmocnila i zvědavost, ale při vzpomínce na mé poslední střety, se to opět vytratilo kamsi do neznáma. Rozhodně jsem ale neměl už chuť znovu vstát a zase si hledat nějaké místo, kde bych se mohl vyspat. Ostatně, vyspat jsem se mohl i tady, ačkoliv jsem tu byl vystavěný jako pěst na oko. A tak jsem po pár minutách zírání mezi stromy temného hvozdu, nevědomky zavřel oči a usnul.