Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<~ Zlatavý les

Když jsem byl dostatečně daleko od Blueberryho, přidal jsem tempo a proletěl lesem jako blesk. Pravdaže - nejednou jsem se málem přizabil o strom, nebo o kořen vystouplý ze země. Stihl jsem si taky všimnout hned několika sov, jež na mě shlížely z pohodlí větví. Vypadaly jako by les strážily.
Ostatní jsem moc nezaznamenal, buď byli někde zalezlí a spali, nebo byli mimo les. Jak dlouho jsem už neviděl Winter? proběhla mi hlavou myšlenka svévolně. Kde asi vězí... A s kým? Při běhu jsem zatřepal hlavou, abych ty otravné myšlenky vytěsnil z hlavy. Mezitím mi znovu zakručelo v žaludku. No jo, no jo... Přidal jsem do kroku.
Zastavil jsem se až na louce plné oněch červených květin, aneb vlčích máků. I když byla noc, měsíc svítil dostatečně silně na to, abych jejich krásu mohl alespoň na chvíli vstřebávat. Stále jsem ale nechápal tu Neonovu fanatickou lásku k nim. Nebo alespoň to, jak se nad nimi byl schopný rozvášnit.
Chvilku jsem jen tak stál, pozoroval vlčí máky a nasával jejich vůni. Bylo to příjemné. Sucho v tlamě a hlad v žaludku mě ale donutili rozeběhnout se dál.

//~> řeka Kiërb (přes Středozemku)

„Taky mám sestru. A taky ji nechci vidět,” řekl jsem prostě. Jakmile by mě spatřila, dopadl bych jako Arima, pomyslel jsem si kysele. Akane byla... Trochu prudší povahy. Trochu... Byl to Satan samotný! Mlčky jsem se oklepal.
„Hmm,” odmlčel jsem se. Nějak jsem přímo nevěděl, jak to myslí, nebo spíš - jak si to mám přebrat? Kompliment Suzume, kompliment! „Taky... Taky jsi fajn,” oplatil jsem mu přátelsky, „A neboj - já se vždy rozhoduju sám.” Snad jsem mu chtěl dát najevo, že není nic a nikdo, kdo by mě donutil dělat věci po jejich; kdo by mě bral pryč a to ať už někomu, nebo sobě samému. Takovou roli totiž většinou zastávám já. To já jsem ten, kdo si rád podmaňuje ostatní. A jestli byl v okolí nějaký podobný frajer, rád bych ho poznal.
„Takže není důvod žárlit,” zazubil jsem se vesele, jako kdybych právě vyřešil nějaký spletitý a dlouholetý nevyřešitelný problém. Jednoduchý jako facka!
Když přese mě pak Blueberry přehodil ocas, zažil jsem menší déjà vu. Totiž... To ty noci s Arimou.
Rád bych mu ještě byl stačil odpovědět, jenže to už by se mě nesměla zmocňovat ona mocná tma a vábivý spánek.

Byla noc, když jsem se probudil. Mírně jsem se oklepal, když mě ofoukl studený vítr. Jinak to ale byla docela příjemná noc. Několikrát jsem zamrkal. Byla tma, a tak mé vidění bylo ještě o něco horší jak ve dne za světla. Byl jsem ale už zvyklý, takže mi to nijak nevadilo. Zkrátka jsem do dálky viděl trochu rozmazaně... Žádná světová apokalypsa se nekonala.
Zívl jsem a ohlédl se po Blueberrym. Spal. Zkusil jsem znovu zavřít oči, jenže spánek se už nedostavil. Tiše jsem si povzdechl. Co teď... pomyslel jsem si otráveně. V tlamě jsem měl jak na Sahaře. A co teprve to kručící břicho? Přemýšlel jsem, co si asi tak takhle v noci můžu ulovit. A ještě k tomu s tím mým zrakem...
Dostal jsem chuť na ryby. Vlastně to ani nebyl tak špatný nápad - chytit si rybu. Přeci jen, nemusel jsem nijak ostřit zrak a stačilo si jen rychle hrábnout. Nebo alespoň to vždycky tak jednoduché bylo... Dobře.
Pomalu jsem se zvedl, abych nevzbudil Blueberryho. Jen si nachytám pár ryb, proběhnu se, prozkoumám okolí - když už náš ochranář spí a jako bonus mu ještě pár ryb přinesu! Geniální ne? Lišácky jsem se ušklíbl. Zavětřil jsem, jestli něco neucítím. Nic moc zajímavého. Pomalu jsem se protáhl, chvilku sledoval spícího Blueberryho, uhladil mu pár chlupů na hřbetě jazykem a rychlými, avšak tichými kroky jsem se vydal na lov. Snad to do té doby stihnu...

// ~> Louka vlčích máků

//Tak pokud to nevadí... :) Každopádně se k sobě (doufám :D) zase brzo vrátíme. :)

„Vážně nikoho?” zeptal jsem se překvapeně. Jeho slovům jsem tiše naslouchal. Já už o vše taky přišel, pomyslel jsem si s očima v sloup. Ale když jsem se na to podíval zpětně, nebylo to pro mě spíš vysvobozením?
„Neříkal jsi, že tu máš sestru?” podíval jsem se na něj. A partnera huh... Znělo mi to... divně. Já tu jejich lásku nikdy nezažil. Nevěděl jsem tak docela, co to znamená být zamilovaný... Jistě, měl jsem rád, ale nemiloval. Alespoň myslím. Jak se pozná ten rozdíl? Přimhouřil jsem oči.
„Proč...” zeptal jsem se nechápavě. Proč žárlil? Vždyť se známe chvíli. Pár dní. Ovšem, uvědomoval jsem si svou úžasnost, ale že by byla až tak nepřekonatelná? Pro sebe jsem se ušklíbl. Něco mi na tom zkrátka přišlo podivné. Podivně zajímavé. Zahalené. Chtěl jsem vědět proč.
Stmívalo se. Srst mi ofoukl studenější větřík. Blueberry byl taky unavený. Pohlédl jsem na oblohu a spatřil veliký a světlý měsíc. Na rozdíl od sluníčka působil klidně a chladně. Jako by ho nedokázalo naprosto nic rozhodit. Zamračil jsem se na něj. Tvářil se vždy tak stejně.
Odvrátil jsem pohled zpátky na Blueberryho. Už se položil na zem. Jeho kožich vypadal tak pohodlně a hřejivě.
„Hmpf,” vydal jsem ze sebe jen a rychlými kroky došel až k němu. Lehl jsem si vedle něho a hlavu si položil na mech stejně jako on. Chladil. Do toho mě občas ofoukl onen studený vítr. Vzdychl jsem a mlčky mu položil hlavu na hřbet. „Mnohem lepší než ten mech,” poznamenal jsem a zavřel oči...

Vypadalo to, že má provokace zabrala. Blueberry vypadal kapku zmateně a překvapeně. Líbilo se mi to. Krátce jsem se protáhl a podrbal se tlapkou za uchem. Pak ale začal být znovu vážným.
„Hmm,” zareagoval jsem jen na jeho odpověď. Jak jinak taky. Jen mi to potvrdil. Takže vlci mohou mít více magií... Zjišťoval jsem v duchu onen fakt a přemýšlel, co dalšího bych mohl umět já. Jaké všechny magie ještě asi mohly existovat...
Vypadalo to, že mou myšlenku zaslechl. Super. Lehounce jsem zavrtěl špičkou ocasu. Pak ale překvapil Tlapička mě. Co by se mu nelíbilo? Že bychom spolu něco měli? divil jsem se. Krátce jsem se mu zadíval do očí. Vypadal, že to myslí vážně. No moment...
„Winter znám už...” No jo, jak dlouho už ji znám? zamyslel jsem se na chvilku. Poprvé jsme se potkali... No jasně. Neubránil jsem se kyselému úšklebku. Okamžitě jsem si vzpomněl na tu slanou pachuť, když jsem se napil z tamní vody. Stejnou chybu už neudělám! Bylo to už docela dávno. Nestačil jsem se ani divit, jak rychle to uběhlo. Jak dlouho už jsem se s tou bílou a vstřícnou vlčicí vlastně znal... Jako by uběhly roky.
„Dlouho,” dokončil jsem zamyšleně. Byla ze mně tehdy vystrašená stejně jako já z ní? Usmál jsem se. A vrátil se zpět k Blueberrymu. „No máme spolu společnou minulost,” naklonil jsem hlavu na stranu a zadíval se na něho. „Nebýt jí, umřel bych hlady,” pokýval jsem a vzpomněl si na tu dobu, kdy jsem zahučel do díry a zranil si nohu. Vlastně jsme si tehdy i dobře popovídali... Nějak mi stále nedocházelo, že Blueberry slyší mé myšlenky. Těžko ale říct, jestli četl všechny.
„Je to moje velice dobrá přítelkyně,” řekl jsem diplomaticky a zavrtěl ohonem. „Taky snad nějakého takového přítele máš.” A neříkejte mi, že ne. Vždyť byl super. „Podle tebe jsou super všichni, když ti nedokážou odolat v těch tvých srandičkách,” odfrkl si hlásek v mé hlavě. V duchu jsem se zamračil. Arimo, bratříčku, buď dál hodnou mrtvolkou a nech mě žít, oplatil jsem mu nevrle.
„Ale, snad můj Drahý, nežárlíš?” zeptal jsem se pak zničehonic a udělal pak několik krůčků blíž k němu a nespouštěl oči z těch jeho.

Ubité štěně. Trhl jsem sebou. „Nejsem žádný štěně...” ohradil jsem se - již znovu - a uvolnil uši tak, že mi klesly volně do stran, jako když relaxuji. Pak jsem si zívl. Jak dlouho jsem už nespal? pomyslel jsem si a zaklapl tlamu, až to cvaklo.
Pak se mi ale Blueberry zadíval do očí. Znovu ta rudá. Svým způsobem vypadala nebezpečně, tajemně a vlastně i nespoutaně. Jako ten oheň. Blueberry ale sám o sobě moc nespoutaně nevypadal. Škoda, pomyslel jsem si trochu zklamaně. To by byla teprve sranda, usmál jsem se na něj.
„Miluju dobrodružství - třetí jméno mé,” řekl jsem - pravdaže to mohlo znít kapku ohraně - šibalsky a blýskl po něm zuby v úsměvu. Tak poprosit... ušklíbl jsem se.
Napřímil jsem se, pozvedl ocas do přátelské pozice a našpicoval uši dopředu. Baletními kroky jsem se přiblížil k Blueberrymu, až jsem mohl slyšet jeho dech. Zadíval jsem se mu do očí a párkrát zamrkal. Pak jsem se ho jal pomaloučku obejít, přičemž jsem mu ocasem přejel lehce vyzývavě přes čenich a zastavil se opět až před ním, tváří v tvář. Tvářil jsem se nevinně, občas jsem střihl uchem, či zamrkal. „Jaký typ prošení má lady ráda?” zeptal jsem se tiše, jako kdyby nás někdo odposlouchával. Snad jen ty lasičky a ptáci s červeným peřím, kteří si vesele poletovali kolem. Pak jsem Blueberrymu olízl ucho. Skoro, jako bych ho ochutnával.
„Chloupek,” vysvětlil jsem a odstoupil.
Chvilku jsem jen tak stál, než jsem mu věnoval jeden ze svých „Jsem týrané štěně, vem si mě” úsměvů a nemotorně přešlápl z nohy na nohu, ocas zvadlý a uši přiložené mírně k hlavě. Věděl jsem, že občas umím působit dost male, křehce a snad i roztomile. „Prosím.” Pokud o zničený výraz.
„Nějak takhle?” kecl jsem si zpátky na zadek a s neskrývanou hrdostí čekal na odpověď. Výraz v mé tváři se ale pak trochu změnil. Z hrdého na překvapený. Slyší, jak na ni myslím? Chvilku jsem mlčel a přemýšlet, co tím asi myslel. Než mi pak vysvětlil, že dokáže i jiné věci. A nezněl nijak vesele... Spíš odměřeně a... chladně. Zamračil jsem se.
„Takže... Ovládáš tu samou magii, co Winter?” Umí číst myšlenky!
„No jo, co já bych mohl vědět o partnerstvích,” zamumlal jsem - Suzume, vážně? - kapku dotčeně. A vůbec... No a, že to slyšel? Nic, co bych mu měl tajit. Winter byla má kamarádka a vůbec první vlk, kterého jsem potkal. Snad i má první kamarádka jako taková. Samozřejmě, že jsem s ní měl jinačí pouto než s ostatními. Nějak jsem ale nechápal, proč to Blueberrymu tak vadilo.
„No dobře, Winter se tě stejně kapku bála řekl bych...” poznamenal jsem a pohlédl na jeho odvrácenou tvář. „Ale až tě pozná, určitě už nebude, přeci jen... Jsi ochranář smečky, zrovna tebe by se bát snad ani nesměla.” Chvilku jsem mlčel. „Netrucuj,” pobídl jsem ho přátelsky. Tlapko Tlapko Tlapinko, ukážu ti kouzílko; jeden dva krůčky, mám malé parůžky, ani se nenaděješ, tak nepadej do beznaděje - mocný Suzume, budoucí král, nebreč už, má tě rád. Doufal jsem, že to uslyší a má pracně vymyšlená báseň jen tak z fleku neupadne do zapomnění.

Tak šátky. Divné pojmenování. „Takže je možný, že taky jednoho dne najdu něco takovýho? Jako poklad?” zeptal jsem se, až se mi blýsklo v očích. Poklady já moc rád. Zvlášť ty cenné, které se často nacházeli hlavně ve vlčích hlavách. Nebo v jejich duších, jak chcete.
„Jako cvok zní rozhodně,” utrousil jsem a lehce stáhl uši dozadu, jako by se tam něco hnulo. Jako kdyby mě za něco právě sprdl. Jako kdybych byl znovu to malé vlče...
U každého? Takže... tam byla i tehdy? Po hřbetě mi přeběhl mráz. Až se mi z toho srst u krku zježila. Celý jsem se oklepal a pro jistotu si ulízl několik bílých chlupů na hrudi. Hnědá se hezky leskla od paprsků slunce. Musel jsem vypadat přímo božsky. Možná...
Celou dobu jsem ho jen tiše poslouchal. A tvářil se ublíženě. Jako to štěně...
Vzpomněl jsem si na tu chvíli, kdy ke mně takhle promlouval i otec, veliký a silný, starší dvojče Akane... To Arima se mě tehdy snažil zastat. Nemysli na něj tak moc. Mrtví ti už k ničemu nebudou. Nijak je nevyužiješ, tak ho nech být. Stejně teď slouží jako nějaká trofej, nebo je z něj už dávno krmení pro ty... Dvounožce. V duchu jsem si zhnuseně odplivl.
„Co, ty šutry?” zeptal jsem se a neodpustil si pohrdavý škleb. „Copak vypadám tak horlivě po cennostech jako ta... Smrt?” Slovo Smrt jsem řekl pomalu s jistou dávkou... čehosi - snad sarkasmu, či pravé nechuti - v hlase.
Zdálo se, že Winter Blueberrymu nějak moc ležela v žaludku. A to bylo to, co jsem potřeboval, aby mě má vlna vtáhla opět zpět do moře. Do moře, které jsem moc dobře znal a kde jsem byl jako doma. Hmmm...
„Proč se na ní ptáš zrovna teď?” Rozhodl jsem se mu nic víc neříct do té doby, dokud mi nevysvětlí, proč se na ní ptá a proč zrovna tak horlivě. A nebo... Do tváře se mi vloudil nenápadný úsměv. Takový ten nevinný a čistý.
„Co? Chceš jí snad domluvit?” zeptal jsem se a čumákem do něj laškovně šťouchl. „Je milá, hodná, starostlivá a vlastně není vůbec k zahození,” kýval jsem přemýšlivě. „Ale je tu jeden problém. A to ten, že-” zasekl jsem se a zavrtěl hlavou. „Pokud jsi chtěl celou dobu tohle, měls to říct hned na začátku!” přešlápl jsem z nohy na nohu.

„No samozřejmě,” přikývl jsem a lehce pozvedl tlamu k nebi, jakožto důkaz mé hrdosti. „Samozřejmě, že jsem se bál o tebe,” zopakoval jsem pro jistotu. To víte, já jen aby si to špatně nevyložil. Jako třeba, že jsem se bál o sebe, nebo tak něco... Pfff. Co kdyby pak zmizel doopravdy... A já byl posledním, kdo ho kdy viděl? Byly by z toho jenom problémy. Stejně jako s tím hlupákem Arimou... No jistě, Neon a... Cora. Kde vůbec vězí?
Vypadalo to, že Blueberryho má poznámka o tom, kdo by zdobil les, více než potěšila. Musel jsem se usmát společně s ním. Vypadalo to, že o svém vzhledu smýšlel jen v tom nejlepším. Trochu pochybovačně jsem se ale zahleděl na jeho tlapy, které měl ovázané. Copak ho to neškrtí? Nepadá mu to? Nevadí mu to? „A tyhle... věcičky máš taky od té vlčibaby?” zeptal jsem se pro jistotu, abych v tom měl jasno.
Vesele jsem zavrtěl ocasem, když mi slíbil další doprovod. Jeho líčení oné Smrti mě ale nijak dál nenadchlo. Znělo to... otravně. „Nudný to život,” zamračil jsem se, když skončil. „Zní jako pěkná zlatokopka,” zavrtěl jsem hlavou a lítostivě si povzdechl. A když je tak mocná, jak říká Tlapička, proč si ty krámy nevyčaruje sama?
„Winter? Ach, no víš, ona je moje pří-” Moment moment moment... Vždyť jsem se o ní ani nezmínil. Proč se mě na to ptá tak zčistajasna? Přimhouřil jsem oči. Že by nějaká další magie? „Proč se ptáš?” zeptal jsem se jako by nic. Jako kdybych se obyčejně ptal na počasí.

Když po tom všem Blueberry promluvil, jako by se nic nestalo. Když mě nazval hrdinou, odpověděl jsem mu nevinným zamrkáním očí. Hrdina nehrdina, koho by tohle sakra nechalo klidným? mumlal jsem si pod vousy v duchu a jen poraženě stáhl ocas dolů. Nebylo to sice mávání bílou vlajkou, ale ani tyčení ostré zbraně.
Blueberry se ke mně pak přisunul a čenich mi zabořil do srsti na boku. „Já se nebál,” ohradil jsem se a mávl ocasem. „Jen jsem byl překvapený, to jsou dvě rozdílné věci,” pokračoval jsem a kladl důraz na onen rozdíl. „A ty? To spíš já se bál o tebe! Co kdyby tě to celého pohltilo a už nevrátilo, hm? Kdo by pak chránil les,” a mě... „kdo by to tu pak zdobil a hlavně... Kdo by mi tu pak dělal doprovod?” Zvlášť, když se Winter někam zdejchla... Tedy, ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale co když ji teď obletoval nějaký jiný fešák, když ne já? Taková představa se mi teda moc nelíbila. Ještě aby přitáhla s nějakým pobudou, zavrtěl jsem hlavou odmítavě a tiše si odfrkl.
„Od smrti?” podivil jsem se a opětoval mu zamyšlený pohled. Jak to asi myslí? Několikrát jsem zamrkal. Vl-Vlčice? Kosti obětí? Zelený oheň? Cože co? Jal jsem se vzít otěže své nechápavosti do zubů. A nebouchl ses třeba někde do hlavy? Nebo... neudělala ti ta mlha něco? Ne. Já byl přece malý, milý a přítulný vlčík. Přece bych na něj nemohl vytáhnout s takovým hnusným urážením. Heh. Navíc... Byl ke mně hodný a milý. Dokonce si se mnou i hrál. To se mi líbilo. Začal se mi pomalu zamlouvat i on sám.
„Proč bych ji měl něčím přesvědčovat... Copak nejsem sám o sobě už dávno hoden její přízně? Nebo je to snad nějaká stará vlčibaba v masné chaloupce?” zeptal jsem se a několikrát zacvakal zuby. Pak mi ale nabídl místo jeho společníka. Vzbudilo to ve mně nejen hrdost a pýchu (a taky zvětšení ega), ale i zvědavost.
Takže to opravdu existuje? „To zní skvěle,” zazubil jsem se na něj a v duchu si vzpomněl na Winter. Ví už taky o té vlčibabě? zajímalo mě.

„Suzie...” zopakoval jsem a nechal si to oslovení několikrát poválet na jazyku. Ne, že bych z toho byl nějak paf, ale ani se nedalo říct, že by mi to nějak vadilo. Víceméně to ke mně sedělo, tak nějak jsem podvědomě slyšel svou sestru souhlasně přitakávat. Bestie, zamračil jsem se při té myšlence. Už takhle jsem byl rád, že mi tehdy tu nohu neurvala rovnou celou. Mimoděk jsem jedním okem zabruslil k oné noze a její jizvě na stehně. Stále tam je.
Zbabělec. Zbabělec. Zbabělec. „Zbabělče!”
Lehce jsem sebou trhl. Úplně živě jsem dokázal slyšet Arimův hlas, jak mi to bezelstně šeptá do ucha chraptivým hlasem a s bublající krvavou ránou, jež pod ním tvoří rudou kaluž. Stejně rudou, jako Blueberryho oči.
„Odvaha; druhé jméno mé!” přitakal jsem. „Jsem princ, jak bych mohl ublížit nevinnému?” Zabíjení ušáčků, ptáčků a lasiček... O tom jsem pomlčel. Potrava byla potrava. A kdo ví, třeba to jsou taky malí vrazi, jen se to o nich neví.
„Ale proč tedy někteří z nás dostávají tak nebezpečné magie?” zeptal jsem se a znovu pomyslel na tu ohnivou kouli, jež sršela energií a spalující silou. Doslova.
Pak se ale začalo opět něco dít. Něco, co jsem vůbec nečekal a nepředpokládal. Blueberryho rudé oči zčernaly. Zorničky, jakoby se jaly pohltit a strávit celé jeho oči, se roztáhly přes celou jeho rudou plochu. S neskrývaným údivem jsem to sledoval. Pravdaže, kapku mě to i děsilo.
Což o to, ale... Pára? Ne. Byla to mlha. Znenadání se začala objevovat právě z jeho kožichu.„J-Jsi v pořádku?” zeptal jsem se pro jistotu.
Mlha byla bílá a... Černá? Blueberry mi stále koukal pevně do očí. Najednou jsem měl chuť otočit se a utéct do bezpečí k Winter, kterou bych pak pravděpodobně obětoval jako vykoupení se ze všech činů, které jsem kdy spáchal a za které mě chtěla ta mlha a ty mimozemské temné oči potrestat. Postavil jsem se na všechny čtyři a ocas mírně stáhl mezi nohy. Ani jsem si to neuvědomoval. Mé smysly nevěděly, co se to děje. Blueberry totiž najednou zmizel.
Můj mozek zachvátila na moment panika. „Skoro jako tehdy, huh.”
Uslyšel jsem ale Blueberryho hlas, což mě zase na chvíli uklidnilo a ocas povolil. „Blueberry, Tlapičko, tohle... Tohle je taky magie, že?” Vypadalo to, že moje „Vlčecí mise” byla zrušena. Už jsem se totiž necítil tak hravě jako předtím. Cítil jsem zmatek.
Pak se ale najednou objevil. S nadále černýma očima. Pozvedl jsem ocas a udělal krůček směrem k němu. Ani jsem si nevšiml, jak jsem zíral do jeho očí - černá mlha se dala do pohybu a zanedlouho přinesla i svou kořist. Lasičku. A pak... Mlha najednou zmizela.
Na chvilku jsem zavřel oči, snad abych se pomodlil. Místo toho jsem ale jen zatřepal hlavou a znovu oči otevřel. Opravdu, nezdálo se mi to. Lasička byla tady a Blueberryho oči zase začaly pomalu nabírat svou červeň. Zhluboka jsem vydechl. Vypadal tak klidně...
„Ch-chytrá magie, tohlecto...” snažil jsem se působit stejně tak klidně jako on. Nebo alespoň ne tolik vyvedený z míry. S tím se dá taky narodit? Takže to nejsou jen obyčejné živly? Mozek mi začal pracovat na plné obrátky.
Z toho všeho se mi nohy najednou povolily a já tak tvrdě dopadl na zadek. Ani jsem ale nemrkl. Snažil jsem se přijít tomu na kloub. Z toho mě ale vyrušil Blueberry.
„Se smrtí?” zeptal jsem se maličko překvapeně. Proč se ptá zrovna na tohle? „Setkal,” řekl jsem pak lehce zamračen. Stále jsem nechápal, proč se mě na to ptal? Že by odhalil to s Arimou...? Ne, nemožný...

// Čeho? :> Jsem v tom nevinně. O:)

Tiše jsem ho sledoval. Samota, hm... „Jsem zvyklý,” odpověděl jsem tiše a vzpomněl si na tu dobu, kdy jsem byl nucen opustit smečku bez jediného slova a dál sám putovat krajinami. Občas. Stále jsem nezapomínal na Arimu, který si udělal své útočiště v mé hlavě a čas od času mě pěkně prudil. A nebo jsem zkrátka jen fantazíroval sám se sebou.
Sílící paprsky sluníčka mi prohřívaly kožich. Pečlivě jsem se protáhl. „Možná,” zašvitořil jsem nevinně a zastřihal ušima. Tak účel jo? zaculil jsem se a ještě si několikrát lokl čisté vody.
„Samozřejmě že jsem, ještě aby o tom někdo pochyboval,” řekl jsem napůl žertem a napůl vážně a neodpustil si vypláznutí špičky jazyka na Blueberryho. Zkušenějšího, rozumnějšího... Bylo vidět, že jsem zvážněl. Napřímil jsem se, lehounce mávl ocasem - spíš jako by byl pírko a jen větřík do něj krátce foukl - a přimhouřil oči. Blueberry stál zády ke slunci, takže jsem musel zároveň trošku přivírat oči i kvůli tomu. Ale znáte to... I z malé čivavy se může stát najednou prvotřídní trhač bez zábran. Tedy, ne že bych se chtěl přirovnávat k čivavě - proboha -, ale menšího vzrůstu jsme byli stejně; stejně tak i mazlíčkovským vzhledem a občas i otravným vystupováním. Ať jsem se na to díval jakkoliv, podobnost čivavy tu byla opravdu vysoká. Já na rozdíl od ní umím lovit... pomyslel jsem si s nakrčeným čenichem. Ale dost o čivavách...
To, co jsem se snažil říct, bylo, že já zkrátka nejsem na obyčejný... vztah stavěný. Nějaké sálodlouhé romantické projevy, láskyplné nošení kořisti každé ráno, dokazování si dennodenně, jaký jsem do toho druhého blázen... Eh.
„Ale máš pravdu,” řekl jsem nakonec a pokýval hlavou. Znovu jsem se uvolnil. Ani nevím, proč mě to vyzvalo do takového pozoru. „City bratříčku, city... Něco, co moc dobře neznáš.” No jistě, znovu on; Arima.
Usmál jsem se. „Tak oheň,” přikývl jsem, jako že jsem si to celou dobu myslel a on mi to jen potvrdil. Když jsem po něm - pravdaže trochu hrrr - vyjel, jen se mi díval do očí. Byly plné... maličkého zmatku. Muselo ho to překvapit, ušklíbl jsem se zlomyslně.
Jakmile souhlasil, poslušně jsem se narovnal, napřímil uši, ocas si omotal kolem tlap a s očekáváním sledoval, co se bude dít. Snad jsem jen maličko doufal, že mi nepodpálí kožich...
O vteřinu později se vzduch kolem mě rázem oteplil. Jako by už nebylo vedro takhle, zafňukal jsem v hlavě, beze změny výrazu na obličeji.
Blueberry se mi díval soustředěně do očí. Trošku mě to znervózňovalo, ale bral jsem to jako výzvu a pohled mu vesele opětoval. Kapitáne štěně Suzume - gratuluji k navrácení se z mise, zrovna tu pro vás máme další; aneb zůstaňte takto zvědavým a rozverným až do konce, hlásal mi jakýsi hlas v mysli. Jinými slovy: jedna otravná část mého já v plném nasazení.
Vedle hlavy se mu objevila ohnivá koule, ne moc velká, ale popálit by mě dokázala slušně. Instinkt mi radil zacouvat, já ale zůstal dál sedět a očima skákal na Blueberryho a ohnivou kouli. „Buď na mě hodný,” řekl jsem slabě, stejně jako to štěně.
Když se dala koule do pohybu a rozletěla se vpřed, neubránil jsem se tomu a trhl sebou. Vykulenýma očima jsem ji sledoval až ke stromu, kde se rozpůlila a za ním se opět spojila, poté zmizela. Wow...
S úžasem v očích jsem se otočil zpět na Blueberryho. Jeho hlas byl klidný. Zdálo se, že už tu magii ovládal dlouho. To já o sobě říct nemohl. Pak se ke mně přisunul blíž. Trošku jsem se bál, aby se vedle mě neobjevila další koule, ale zůstal jsem klidně sedět dál na místě a lehce se o Blueberryho otřel srstí. „S mou magií bych moc vlkům neublížil,” řekl jsem s povzdechnutím. Snad jako by mě to mrzelo. Ve skutečnosti jsem to ale nemyslel vážně.
„Umíš toho víc?” V očích se mi naráz objevilo dalších nových jiskřiček zvědavosti.

Wow, ještě, že jsem si s tou registrací počkala (čtěte „jsem línej tvor a místo psaní registrace brečím u válečných filmů...”), ty vzhledy jsou boží. Díky za vítanou změnu. :3

Blueberry se opět zdál o něco skleslejší. Nechápal jsem proč. To jsem ho nudil? Anebo se v mé přítomnosti zdá tím méně atraktivnějším a úžasnějším? Občas jsem rád sám ze sebou v duchu vtipkoval...
Stejně jak vypadal, tak i mluvil. Tón jeho hlasu už nezněl tak hravě jako předtím. Bylo to s ním trošku jako na houpačce. Jednou se bavil, podruhé spíš vypadal, jako by truchlil... Takhle náladovýho vlka jsem ještě nepotkal, pomyslel jsem si a pozorně si ho prohlížel. Bylo mi jedno, že mě viděl, jak na něj beze studu zírám a provrtávám očima. Tak či tak, zanedlouho dělal Blueberry to samé.
„Hmm, jistě, má to své výhody. Nikdo Vám do toho nekecá,” přikývl jsem a vzpomněl si na svou sestru. Jooo, Akane... Jejím snem bylo stát se alfou. Nebo jinak vysoko postaveným jedincem. Zato já? Mně stačilo mít kolem sebe pouze pár zábavných a zajímavých vlků, kterým bych mohl hrát na nervy, či tahat za neviditelné nitky - tedy, ehm... Inteligentně si zakonverzovat. Totiž, nechápejte mě zle... Každý má nějaký koníček, ne?
„Tohle nedělejte,” zamračil jsem se a lehce do něj šťouchl. „Takovýhle pohledy Vám, Červená tlapko, moc nesluší. Ač přiznávám - okouzlující jste stále v každé situaci.” Takovýhle věci jdou mimo mě... Pomyslel jsem si pochmurně. Totiž, samozřejmě, nebyl jsem z kamene, ale... Zkrátka jsem takovéhle schopnosti - chápat a konejšit druhé (a vlastně i sebe) - neovládal. A ani mě to nijak nelákalo. Nebo jsem si to alespoň myslel... Arima mi vždycky říkal, že jsem na to až moc hrdý... Kdybych to ego odhodil, prý bych byl empatický až na půdu. Jako on. Jenže, to ses, bratříčku pěkně sekl. Ty myšlenky mi začaly být pomalu nepříjemné, a tak jsem se zaměřil zpátky na Tlapičku.
„Princezny? Ale prosím Vás,” mávl jsem ocasem a zatvářil se, jako kdybych se měl teď hned vyválet v čerstvém bahně a pak to slízat. „Ty vlčice jsou tak ufňukané a nevděčné, že o žádnou snad ani radši nezakopnu,” odfrkl jsem si. To už radši obyčejné vlčice... A nebo královny.
„A pokud by nebyla alespoň stejně tak velká jako Vy, s takovým pěkným zdobením,” naznačil jsem pohledem červené tlapky a ozdoby kolem nich, „a pronikavým rudým pohledem - abyste věděla; mám rád teplo - hm...” Začalo mi pomalu docházet. Cožpak se se svou magií nedovede ohřát?
Hbitě jsem vyskočil na všechny čtyři a s naléhavostí štěněte jsem se přiblížil těsně k Blueberrymu, až musel cítit můj dech, div jsem mu čenich neoblízl. Pořád mi nikdo nic neřekl o magiích, došlo mi.
„Tlapičko, Tlapičko!” otřel jsem se mu bokem podél jeho těla a oběhl ho. „Prosím, řekni,” zastavil jsem se opět těsně před ním. „Povíš mi o tom víc?” S ukázněností neposedného vlka jsem zacouval o dva kroky, kecl si na zadek, nemotorně zakvrdlal ocasem - ještě že za mnou nikdo nestál, dostal by hubana v podobě chlupů v tlamě - a s prosíkem v očích čekal na odpověď. Sedět vedle mě Cattan... uvědomil jsem si...

//V pohodě. :) Užij si to a děkuji (tobě též hezký víkend). :D

„Já taky,” přitakal jsem hrdě, když se obhajoval. S pobavenými jiskřičkami v očích jsem ho dál sledoval. Vypadal poněkud zmateně a dokonce se i zakoktal. Začínal jsem si to pomalu užívat a to i přes to, že mě měl pod tlapami v plné kontrole.
Jeho celé tělo se napjalo. Trošku jsem stáhl uši. Na vteřinu mě přepadl pocit, jako by se na mě něco chystalo. Pobavený úsměv mi ale z tváře nemizel. Mou teorii o náklonnosti ke mně, jakožto k princi, potvrdil. Avšak nevypadalo to moc přesvědčivě. Maličko jsem nafoukl tváře.
Netrvalo dlouho a Blueberry ze mě slezl a lehl si vedle. Pomalu jsem se překulil na bok a zvedl se. Zadíval jsem se na oblohu. Dneska si asi sluníčka moc neužijeme, pomyslel jsem si a celý se protáhl. Nakonec jsem se celý oklepal, zívl a pomalu došel k vodě, ze které jsem se znovu napil.
Cítil jsem na sobě Blueberryho pronikavý pohled. Nahodil jsem pohled drsňáka a otočil se. „Mé druhé jméno,” odvětil jsem hrdě. Vzápětí jsem se ale zakuckal smíchy, když se na mě - podle všeho - snažil svůdně zamrkat.
Přisunul se ke mně o něco blíž. Pomalu jsem se posadil, ocas si pečlivě obmotal kolem tlap a jazykem si ulízl pár odstávajících chlupů na bílé hrudi.
„To je jasné - skolil bych ho svou úžasností. Ale holomek jeden; vždyť by nám zkazil rande!” zakroutil jsem hlavou. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na toho mrzutého dvoubarevného vlka... Meinere.
Tuším, že jsem mu dával jedny ze svých užitečných rad, aneb „jak nejlíp sbalit vlčici”. Mé Ledové královně by z toho srdce jistě pookřálo. Tím jsem si byl jist. Už ani nevím, jaký všechny přezdívky jsem jí vymyslel... Mou pozornost ale zase upoutal Tlapička.
„Hmmm, copak kralujete sama, Vaše Výsosti?” zeptal jsem se poté a stočil k němu světlé oči. Zároveň jsem si pořádně prohlédl jeho červenou srst. Se zaujetím jsem přemýšlel, jak je něco takového vůbec možné.
„Nebo jste tak moc vášnivá a Vaše zraky tak spalující na to, že nikoho míti nesmíte? Neb kdyby ano, padali by Vám k tlapám všichni vlci světa?” Tvářil jsem se vážně, jen v koutku mi pohrával lehký náznak úsměvu.