Gallirea - Příspěvky uživatele

« Západní louky (Mahtaë - jih)

S každým krokem ho tížilo svědomí čím dál víc. Možná to byl špatný nápad nechávat Blueberryho na loukách samotného. Na druhou stranu nevěděl, jak nekončící hukot v hlavě a zejména na hrudi ukončit. Měl radost, že se s Blueberrym po letech opět shledal, ale... Ale. Suzume dlouze vydechl a prodloužil krok. Stále na sobě cítil jeho vůni. Vyvolávala v něm pocit bezpečí a jistého neklidu zároveň. Pravda o Makadi a ublížený výraz v očích, jaký měla, když utekla, ho zrovna neuklidňovalo. A možná v něm plál i maličký plamínek žárlivosti. Hnědý vlk si odfrkl a vydal se statečně přes řeku.
Zima se blížila a ve vzduchu to bylo cítit. Nadšení, které Suzumem (ne)projelo bylo pouhým okem viditelné. Krátká jižanská srst, která sice se zimou zhoustla, ale ne o moc, se ježila radostí. Drobné tělo, které nyní sloužilo tuláctví, na sobě moc tuku také nemělo. Suzumeho tak nemělo pořádně co hřát. Vlk si odfrkl a na malou chvíli zaváhal o svých plánech. A jaké měl vůbec plány? Jediné, co jej v posledních měsících hnalo dál, byla vidina rudé. Blueberryho našel. A dokonce to vzal mnohem lépe než čekal. Měl chuť se štípnout zuby, jestli nesnil, ale to by se před nim nesměla vyrýsovat jakási silueta.
Suzume zpomalil, ale nijak svou přítomnost před druhým vlkem neskrýval. Béžový kožich, kterého laskala tráva, vypadal spíš pochroumaně a určitě zažil lepší chvíle. Takže kolega, projelo Suzumemu hlavou. Přemýšlel, zda by dokázal vlkův pach někam přiřadit. Kdoví, třeba se kdysi dávno potkali. A nebo taky ne.
Suzume se napřímil a přátelsky máchl ocasem. "Brej den," kývl na vlka s úsměvem. "To je z pomsty?" zahleděl se mu záhy na neúplné ucho zvědavě. "Jsem Suzume a momentálně jsem na spontánních toulkách životem," představil se ještě načež dal vlkovi konečně prostor.

Nebesa hořela. Rudá zaplavovala horizont, zatímco sopka se bůhví proč zlobila. Suzume pohlédl na Blueberryho. Ve světlých duhovkách se odrážel žár a on. Couvl. Žaludek se mu zhoupl a tělem mu projela vlna nervozity. Znejistěl. Krátké řasy se zatřepotaly pod nepatrným pohybem víček, jež sklouzla k zemi.
"Blue," načal opatrně. Nechtěl mu znovu ublížit. "Vadilo by ti, kdybych se na chvilku vzdálil? Popřemýšlet." Spíš mu to oznamoval, než aby se ptal na povolení. On přeci žádné povolení nepotřeboval. Nechtěl však zase beze slova zmizet. Už takhle se pohyboval na velice křehkém ledu.
Řasy se znovu zachvěly a světlé oči pohlédly zpět na Blueberryho. Suzume se usmál, aby staršího vlka ujistil, že se ho nechystá znovu opustit. "Brzy se zase vrátím. Potřebuju jen chviličku o samotě." S tím se o rudookého vlka opatrně otřel a opřel se mu o hruď, aby mohl nasát onu vůni, která mu tak chyběla a s pocitem viny se rozklusal někam na jih. Pryč od sopky.

» Náhorní plošina (Řeka Mahtaë - jih)

Přikývl. Napůl vážně, napůl hravě. S Blueberrym jakoby omládl. V duchu si to však nepřipouštěl, nebyl starý. Starý rovná se sprosté slovo. Fuj. Suzume se zakabonil. Ovšem dlouho se dušovat nevydržel, hruď mu planula žárem a byl by přísahal, že se vůně onoho žáru nesla i vzduchem. Anebo to byl Blueberry? Že by jeho rudé oči nyní oplývaly i vůní dýmu? Suzume zamrkal, ztracen v myšlenkách se snažil ignorovat nepatrný třes v nohou, kdykoli se na Blueberryho hlouběji zadíval.
Netrvalo to však dlouho. Asasínský plán, který na něj rudooký tak podle spředl, dokázal rychle detekovat, avšak pomsta nebyla příliš sladká. S Blueberrym to očividně téměř nehnulo. Suzume dopadl zpátky na štíhlé nohy a se zklamáním v očích si odfrkl. Naštěstí Blueberry přeci jen padl. A přímo do kaluže. Suzumeho pohled změkl.
„Ha!“ štěkl a vítězoslavně začal skákat kolem. Tlapkami cákal vodu na všechny a na všechno, včetně zásahu vlastního kožichu a tvář mu zdobil zářivý úsměv. V tyrkysových očích se blyštilo. Melancholie, jež jej ještě před chvilkou pronásledovala, se nyní vypařila v nevinnou radost. Štěstí. Podobný pocit už pěknou chvíli necítil. Málem by i zapomněl, jaké to je.
„Vážně?“ našpulil jemně tlamu a lehce u toho naklonil hlavu. Upřeným výrazem Blueberryho pozoroval. Vážně na mě myslel každej den? Nevěděl, zda uzlíček, který jej šimral v žaludku, byla radost, nebo nervozita. Možná obojí. Koutky tlamy se mu rozlily do sladkého úsměvu. „Jsem rád, že jsem se tě vydal hledat, Blue,“ řekl zcela bez filtru. „Už dlouho jsem nebyl takhle šťastnej.“ Možná se pod srstí trochu červenal, ale to naštěstí Blueberry neměl šanci odhalit.
„Kdybys to byl ty, tak by mi to nevadilo,“ vyplázl na něj záhy jazyk. Možná by měl cítit znepokojení, ale nevěřil, že by mu Blueberry byl schopen někdy ublížit. Na to tu byl expert on.
Nebe se hrozivě zahalovalo dýmem a půda jim pod nohama varovně vibrovala. Suzume zvedl pohled od rudookého vlka, jen aby spatřil podobně zarudlá nebesa.
„Blue...“ vydechl zmateně, „Nebe hoří.“

« Borůvkáč (Mahtäe)

Suzume poslušně následoval rudookého vlka, v hlavě chaos a v srdci splín. Emoce se v něm střídaly jedna za druhou a zatímco jím ještě před chvilkou lomcovalo štěstí, nyní nevěděl, co se sebou. Blueberry byl celá ta léta jeho kotva. Držel jindy rozlétaného Suzumeho při zemi a to i když ho neměl po boku. Bylo to bolestné shledání. Suzume stále pociťoval hořké bodání u srdce, ale možnost opřít se o staršího vlka a zhluboka opět vdechovat jeho vůni mu roztočilo svět. Na malý moment zavřel víčka. Rudá. Suzume zkřivil tvář. Byla to láska? Nebo surová nostalgie?
Lehce sebou trhl. Blueberry prolomil ticho. A vůbec ničemu nepomohl. Suzume se na něj usmál. Nezáleželo na tom, co Blueberry říkal; byl šťastný, že si jeho hlas a celou jeho existenci nemusel tentokrát jen představovat — tak jako nespočetněkrát předtím. Byl tu, z masa a kostí. „Já vím.“ Jeden by řekl, že zmoudřel. Suzume to však s oblibou sváděl na unavenost. Koneckonců měl za sebou dlouhou cestu. A to vše jen kvůli oněm rudým očím. Byl stále tak nádherný a křehký, přesně, jak si ho pamatoval. Polkl. Dřelo to, měl sucho v tlamě.
„Určitě... Určitě bude v pořádku,“ pokusil se o jakési pesudoujištění. K téhle Makadi necítil žádnou empatii. Krajina kolem nich se pomalu měnila a sladkou vůni borůvek za chvíli vystřídala vůně rozkvetlých květin. Louka, na níž došly, byla poseta různobarevnými květinami. Suzumemu poprvé zajiskřilo v očích. Rozkvetlá louka jej natolik zaujala, že málem přeslechl Blueberryho otázku.
„Nic vážného. Když miluju, tak s vášní,“ pokusil se o flirt. Pořád nerad odkrýval své emoce. Ne bez boje. Ačkoli věděl, že Blueberry by si to zasloužil. A on se tak snažil, opravdu. „Měl jsem tě pořád v myšlenkách, Blue.“ To byla pravda. Suzume nervózně přešlápl. Copak už nebyl dostatečně starý na to, aby se z něj najednou stala taková stydlivka? „Chybě— Hej!“ poplašeně vyjekl s očima navrch hlavy, když ucítil náraz a jen tak tak se zvládl udržet na nohou, aniž by žuchl přímo do kaluže. „Tak to moment!“ zahýkal a uraženě se odtáhl, aby k sobě záhy čichl. Blueberry měl absolutní pravdu. Potřeboval koupel a nejlépe okamžitě. Pak jej ovšem napadl ďábelský plán.
Suzume se na druhého vlka zašklebil a se zlomyslným zábleskem v oku se rozeběhl přímo k němu. Když už, tak skončí v kaluži oba. Bez váhání se tak hbitě odrazil od země a šipkou ve vzduchu zamířil jako přesně mířená střela přímo na svou rudookou oběť.

1. západ
2. les
3. měsíc
4. bílá
5. panna
6. levá
7. d)
8. a)
9. c)
10. e)
11. e)
12. a)
13. d)
14. c)
15. c)

Výsledek: HAVRASPÁR(a těsně za ním Mrzimor).
Věta: Nezáleží na tom, kým se narodíme, ale kým se staneme.

Možná stárl. Suzume si však takové myšlenky odmítal připouštět. Nicméně nevěděl, jak jinak si náhlý příval sentimentu vysvětlit. Anebo to byly prosté city? Z myšlenek ho vytrhl hlas, který mu dokázal nadělat v hlavě pořádnou paseku. Blueberry. Jeden letmý pohled do rudých uhlíků a Suzume tál. Tál a tančil a padal... Zatímco nohama stál pevně na zemi. A svět se točil dál.
Na hrudi ho tlačila nostalgie smíchaná s hořkostí a hlubokým dotčením zároveň. Jak to Blueberry dělal, že si s ním pokaždé dokázal dělat, co chtěl? Suzume, leč byl i nadále velice vitální, měl co dělat, aby zvládl koktejl emocí kočírovat. Anebo alespoň registrovat, co s ním starší vlk prováděl. Au. Bolelo to. Jistě, že to bolelo. Blueberry se mu právě přiznal, že budoval něco s jiným vlkem. A neměl mu to za zlé. To by nebylo fér. Jenže život nebyl fér.
„Já...“ Vždy pro něj bylo těžké mluvit o svých pocitech. „mrzí mě, že to takhle dopadlo. Ale nelituju ničeho. Rozhodně ne toho, že jsem se vrátil.“ Suzume se na vlka usmál. Makadi zmizela. Nebo zmizel. Neměl tušení. Ale Blueberryho měl teď pro sebe. Suzume se zhluboka nadechl. Nepotlačoval onen malý plamínek vítězství, který v něm žhnul. „Jdeme! Vydáme se na nějaký dobrodružství, ať se pročistí vzduch,“ mrkl na Blueberryho, avšak nebyl si jistý, jestli dodával jistotu jemu, nebo sobě. Nechtěl ho ztratit, ať už se rozhodl jakkoli. Navíc měl stále plno otázek... Třeba, proč je Zlatavý les prázdný. Anebo...
„A kdo že to vůbec ta Makadi je?“ vybalil na Blueberryho, zatímco se s ním snažil udržet tempo. „Rozhodně ne to nejpřátelštější stvoření,“ utrousil pak na oko ublíženě.

» Západní louky (Mahtaë)

Suzume stál na místě a neposedně pohazoval ocasem. Oči mu skákaly z Blueberryho na Makadi a naopak. Netrpělivě čekal, jaké drby se dozví, jenže nakonec z toho vzešla jen nudná pochvala o bránění lesa. S jistou dětinskostí, jež se v drobném vlkovi navzdory našedlým chlupům držela, si dlouze povzdychl a drápkem se začal rýpat v zemi. V magické krajině se probouzelo jaro. Suzume se pousmál, když si prohlédl blankytě modrou oblohu a zhluboka se nadechl. Vzduchem se nesly všemožné pachy a vůně, ovšem ta jeho nejoblíbenější patřila Blueberrymu.
Starší vlk si je však oba pozorně prohlížel. Suzume přimhouřil oči a mírně naklonil hlavu. Tohle bylo podezřelé. Jindy tolik výřečný Suzume zůstal s očekáváním pro změnu ticho. Poznal, když se v Blueberrym něco pralo. Anebo, když bojoval sám se sebou. Suzume pohlédl na Makadi. Měla s tím co dočinění právě ona? Od chvíle, kdy se vynořila mezi stromy, sálala z rudookého nervozita. A pak Blueberry spustil.
Tak tohle... je drama, problesklo Suzumemu hlavou. Samozřejmě, že si někoho našel. Bolelo to. Víc, že na svá stará kolena čekal, byť si svůj pokročilý věk rozhodně nepřipouštěl. Nechal Blueberryho dokončit svůj monolog a pak se téměř dotčeně odtáhnul, když se Makadi rozhodovala, jak se vlastně cítí. Zdálo se, že Makadi se často nad věcmi rozhodovala. „To si nebudu brát osobně,“ ujistil ji a sám se snažil přijít na to, co záhadný koktejl emocí, jenž se v něm nyní míchal, vlastně znamenal.
„Já vím, že jsem ti nic neusnadnil,“ obrátil se k Blueberrymu. „Vlastně jsem ani nečekal, že mě budeš chtít vůbec vyslechnout, když jsme se znovu potkali,“ přiznal a po očku sledoval i Makadi. Ta se však po chvíli rozhodla odejít. Zřejmě toho na ni bylo moc.
Suzume se zhluboka nadechl. „Možná, že to celý byl jeden velký špatný nápad. Vracet se...“ ušklíbl se. Moc dobře však věděl, že se vrátit musel. Zbláznil by se, kdyby to neudělal. „Říkal jsi, že se chceš na chvíli odprostit od smečky a projít svět. Myslím, že je to skvělá příležitost, aby sis ujasnil svoje pocity, Blue. Mně to pomohlo,“ usmál se na něj povzbudivě. Nezlobil se. Nedokázal to, ne na něho. Sám však nevěděl, co to celé vlastně znamenalo.

Bylo to zvláštní. Borůvkový les mu byl jednou domovem. Nyní se rozhlížel kolem, opojen nostalgií. Pomněnkové oči klouzaly z jednoho stromu na druhý, se zájmem pozorovaly probouzející se půdu a symbolické keříky borůvčí, které lesu propůjčovaly nejen jméno, ale i sladkou vůni. Suzume se slabě usmál. Zato Zlatavá smečka... zmizela. Pamatoval si, když se procházel mořem rudých máků, zcela opuštěných... Menší vlk pohlédl na Blueberryho. Rudé oči jej vždy dokázaly spolehlivě uklidnit. „Cítím se... zvláštně. Jako ve snu,“ zasmál se, aby odlehčil atmosféru. Neměl rád příliš vážné situace. Neuměl v nich chodit, spíš se vždycky plácal jako ryba na suchu. Proto, i na stará kolena, musel ze všeho udělat vtip. „Seš si jistej, že se mi to jenom nezdá?“ přimhouřil pochybovačně víčka. Ovšem Blueberry měl jiný dotaz. Suzume se ušklíbl.
„Chtěl bys? Abych zůstal?“ zeptal se napůl hravě, v hlase mu však zazněla i nejistota. Opravdu mu bude Blueberry schopen někdy odpustit? „Nepamatuju se, že bys mě k něčemu nutil, Blue,“ našpulil jemně tlamu a lehce do něj šťouchl. Rozhovor jim však překazila postava, jež se vynořila zpoza stromů. Ani se nestihl dál vyptávat na Taillu a Storma. Makadi. Blueberry oslovil vlka jménem a zdálo se, že ho jeho přítomnost lehce vykolejila. Odtáhl se od Suzumeho téměř okamžitě a kdyby ho neznal, řekl by, že se vlastně nic nedělo. Hnědý vlk však cítil, že byl Blueberry aspoň drobet zaskočený. Co zaskočilo však Suzumeho, bylo, když byl Makadi označen za onu. Překvapeně zamrkal a jemně naklonil hlavu do strany. Nepřeřekl se jen? Podle pachu, a nejen podle něj, si byl jistý, že Makadimu chybělo něco, co dělalo vlčice vlčicemi. Rozhodl se to však nekomentovat. Blueberryho náhlá nervozita jej momentálně bavila víc.
Makadi pak pověděla, co se stalo, třebaže Blueberry už nebyl alfou, zdálo se, že problémy ohledně smečky k němu i nadále doléhaly. Suzume stál na místě a líně pohazoval ocasem, zatímco zvědavě naslouchal. Drby, to ho zajímalo.

« Zrcadlové jeskyně (Zelené nory)

Vzduch byl protkaný přicházejícím jarem a kdyby Suzume nevisel rozčarovaným pohledem na Blueberrym, nechal by si laskat tvář slunečními paprsky. Stále tomu nemohl uvěřit. Rudooký vlk z masa a kostí stál přímo před ním. Žaludek se mu vtipně zhoupl s vlnou motýlků, jež se v bohatém hejnu snažili prodrat ven. Křišťál, jenž mu odpočíval na hrudi vydával jemné světlo a odrážel jarní slunce. Hrdě jej nosil na tenkém provázku kolem krku celá ta léta; pomáhal mu nezapomenout ani jediný moment s Blueberrym. S Winter... Suzume dlouze vydechl. Kde byl bílé vlčici konec?
Blueberry mezitím vysvětloval, proč byla ona Baghý tak dokonalá a úžasná, až jej to donutilo k úsměvu. Oproti tomu, jak se na něj čepýřila, Blueberryho popis zněl takřka jako pravý opak.
„Jestli jí věříš, tak je les v nejlepších tlapkách,“ ušklíbl se a následoval Blueberryho směrem k Borůvkovému lesu. Byla to příjemná procházka. Přímo potřebná pro Suzumeho staré kosti. Drobný vlk se rozhlížel po známém kraji jako by byl ztracen ve vzpomínkách. Oči barvené tyrkysem se však vždy po krátké chvilce vrátily ke známému kožichu. Blueberry zrovna vyprávěl o tom, jak se stal alfou. Suzume se nostalgicky usmíval. Moc dobře si pamatoval onen moment, kdy spolu opustili Zlatavou smečku a mířili do Borůvkového lesa. Zmínka o Stormově partnerce však Suzumeho donutila k lehkému úšklebku. Pamatoval si na malou vlčici. Neoplývala zrovna přívětivostí vůči jeho osobě. Překvapeně však otevřel tlamičku do tichého O, když Blueberry řekl, že zemřela.
„Co se jí stalo?“ zeptal se zamračeně. Opravdu se v Galiree událo tolik událostí, zatímco byl mimo ni? Blueberryho vyprávění však přineslo Suzumemu sladkohořkou pachuť na jazyk. Automaticky polkl, aby se jí zbavil, avšak bezvýsledně. Stále se cítil provinile, že rudookého beze slova opustil. Srdce mu v hrudi všetečně poskakovalo.
„Jsem rád, že sis alfování užil. Je důležitý mít v životě určitý bod, na který můžeš takhle vzpomínat,“ usmál se na Blueberryho poněkud posmutněle. Jeho bodem byl právě on. Blížili se ke smečkovému území, které Suzumemu bylo známé, avšak zároveň zcela cizí. Neměl tušení, kolik se toho za jeho absence stihlo změnit. Zvědavě proto následoval Blueberryho a rozhlížel se kolem. Les vypadal pořád stejně. Jako by se za ta léta nezměnilo nic. A přeci jen... Suzume se zhluboka nadechl. V čenichu jej zašimrala známá vůně borůvčí. Bylo skvělé být zpátky.
„Doufám, že nikdo nic chtít nebude,“ odvětil žertovně a bezděčně se ke staršímu vlkovi přitiskl bokem. Blueberry příjemně hřál. Neváhal by s ním objevit klidně celý svět.
Za chviličku se však mezi stromy vynořila cizí postava. Suzume otočil hlavu směrem, odkud se ozývaly kroky a zvědavě si cizince prohlédl. Zřejmě někdo ze smečky, neb oslovil Blueberryho jménem. Hnědý vlk se usmál a přátelsky máchl ocasem. „Zdravíčko,“ pozdravil zvesela a zvědavě sklouzl pohledem k Blueberrymu.

Suzume se zachvěl. Měl chuť hlavou jemně sebevražedně praštit do stěny jeskyně, aby se ujistil, že opravdu nesnil. Na chvilku koketoval s myšlenkou požádat Blueberryho, zda by mu nepolaskal špičáky kůži, to aby ho případné štípnutí ze snu probudilo, ale rychle ji zahodil. Zůstanu. Vlkova slova v něm rezonovala jako romantická píseň cvrlikajících ptáků v korunách stromů jarní krajiny. Chtěl se roztéct na místě a znovu se spojit v celek. Anebo nejlépe — vsáknout se do Blueberryho a navždy v něm šťastně žít. Ale ne, dostal něco lepšího. Slib. Nyní byl jeho součástí. Suzume polkl, ať se snažil sebevíc, nedokázal skrýt blažený úsměv, jenž se mu rozlil po tváři.
Ačkoli byl Blueberry starší, stále se v něm odrážela i jistá hravost a svoboda. A v tento moment byl jednoduše... sladký. Suzume byl v háji.
„Ale samozřejmě,“ zazubil se zvesela. Ocas mu tančil ve vzduchu a duše se šťastně mihotala jako motýlí křidélka. „A tos vážně předal smečku týhle Baghý? Všiml sis těch křídel, která jí trčela ze zad? Pěkně divný, jestli chceš znát můj názor,“ odfrkl si a odmítavě zakroutil hlavou. „Nevypadala moc přátelsky,“ postěžoval si Blueberrymu zcela nevinně a ublíženě u toho našpulil tlamu. „A Blue... Jak ses vůbec stal alfou?“ zeptal se zvědavě. Starší vlk pak začal přemýšlet nahlas. Suzume se na moment zarazil, než se něžně usmál. „Půjdeme kamkoli si jen budeš přát. Jsem si jistý, že tvoje sociální schopnosti jsou na nejvyšší úrovni. A jestli ne, nech to na mě,“ mrkl na rudookého hravě a hrdě vypjal hruď.
Měl na Blueberryho tolik otázek! V hlavince mu to šrotovalo, zatímco se neúspěšně snažil vybrat, kterou otázku vlkovi položit jako první. Jenže to by ho vlastní srdce muselo nechat na chvíli vydechnout. Stále nevěřil tomu, že mu Blueberry odpustil, ba co víc — opravdu mu slíbil, že s ním zůstane? Suzume se tříštil na tisíce blažených kousíčků.
Džentlmensky ignoroval hlasité zapraskání, jež se ozvalo směrem od Blueberryho, jakmile se pohnul a společně s vlastním zavrzáním v kloubech se po jeho boku dal zvesela do kroku. Ocasem pohupoval ze strany na stranu a nedokázal si představit, že by se cítil někdy šťastněji.

» Borůvkový les (Zelené nory)

// loterie 1

Srdce mu bilo v rytmu nervozity a adrenalinu v hrudi, zatímco svěřoval Blueberrymu své nejtajnější pocity. Bylo to zvláštní, osvobozující. Otevřít se druhým pro Suzumeho nebylo nikdy lehké, před Blueberrym ale nedokázal nic předstírat. Rány, které mu zely v srdci, se nepatrně chvěly a sténaly pod tlakem vzpomínek, stejně tak se v něm však rodilo něco nového. Suzume nový pocit nedokázal pojmenovat; neměl formu, byl to jen náznak, stín... A Blueberry stál u jeho zrodu. Anebo byl jeho důvodem?
Magický kraj ulehl do nadýchaných peřin sněhu a zvláštního hrobového ticha. Jako by se kolem nich zastavil čas. Bílá pokrývka, která zasypala chladem ztuhlou půdu, vsakovala každičké šustnutí. Suzume měl strach, že zvuk divokého poskakování vlastního srdce dolehne až k Blueberryho uším. Bylo nelehké odtušit, co se staršímu vlkovi honilo hlavou. Po celou dobu Suzumeho vyprávění nehnul ani brvou, až měl strach, že zkameněl. Proto, jakmile rudooký promluvil, Suzume na moment zatajil dech.
„Mrzí mě to, Blue,“ vtěsnal se mezi vlkovu odmlku. Opravdu ho to mrzelo. Sžíralo ho to — každou jedinou chvíli, kdy se rozhodl zbaběle utéct. Rudé oči jej pronásledovaly na každém kroku, v každém snu, myšlence... „Nejsi starý,“ usmál se na vlka, „jsi pořád stejný fešák. Neposiloval si v poslední době?“ neodpustil si lehký flirt. „Mým bratrem se netrap... Je to tak dávno, asi jen si potřeboval něco dokázat,“ dodal kysele. „Když jsem se vrátil, rozhodl jsem se pro jiný priority.“ Blueberryho slova hřála, hřála tak moc, že celý Suzume hořel. Duši mu olizovaly horké plameny, nerozpadla se však v popel, nýbrž vzkvétala. Blueberryho žár jej poháněl dál.
„Zůstaň se mnou, Blue,“ špitl sotva slyšitelně, modré oči zakotvené v těch jeho.

« Zelené nory (Vyhlídka)

Hnědý tanečník opatrně našlapoval na zimou ztuhlou půdu. Jako by to všechno byl jen sen, který by mohl lehounkým pohybem rozbořit. Modravá očka byla přišpendlená k huňatému kožíšku, který se v zimních měsících vybízel k zachumlání. Suzume dlouze vydechl, až mu od čenichu stoupla pára. I jemu nepatrně zhoustl kabátek. Chladem políbená srst se snažila drobného vlka spolehlivě chránit, studený vítr, jenž však provázel vyvýšenou vyhlídku na zbytek krajiny, se vtíravě prodíral skrz.
Společně se jim podařilo zdolat kopec, jenž vedl na místo, které Suzumeho bodlo mířenou ranou přímo do srdce. Zprvu konejšivé pohlazení, jež se kolem něj ovinulo jako stín, se pomalu změnilo v nejistotu. Našel ho. Opravdu ho našel. Suzume polkl. Nečekal, že by se mu to někdy podařilo a přeci jen... Snil snad?
Vděčně se na Blueberryho usmál, když se vzduch kolem nich zahřál a vyhnal tak zakousnutý chlad z hnědého kožíšku pryč. „Když ne teď, tak kdy?“ zeptal se jej s očima plných chaosu emocí, jež se v něm divoce bily. Chtěl mu říct vše, všechno, co se za poslední léta stalo, jak moc mu chyběl, jak provázel každý jeho sen, kdy nemyslel na nic jiného než rudý pohled těch nejmagičtějších očí... Suzume byl v háji.
„Ale co bychom nezvládli...“ Jednoduše v háji. Co to znamenalo? Odpustil mu Blueberry? Suzume se zachvěl napříč hřejivé magii a mlčky přikývl. Šel bych za tebou až na konec světa. Zvědavě se rozešel za rudookým. Tajemně vyhlížející cestička, jež se nepatrně klikatila až ke skryté jeskyni, vykouzlila Suzumemu úsměv na tváři. Přesně takhle si představoval společné prozkoumávání světa. Srdíčko mu šťastně poskočilo v hrudi, zatímco oddaně následoval Blueberryho. Zastavili se až před temným vchodem do jeskyně.
„Na co cestu zpět? Třeba to někam vede. Nejseš zvědavej?“ pohlédl Blueberrymu s úsměvem do očí. Byl přesně tak měkké, jak si pamatoval. Kdyby mohl, topil by se v nich navěky. Než se však mohl začít roztékat pod ohnivým pohledem, zarazily jej poměrně chladné, leč naprosto pochopitelné otázky. Suzume se pomalu posadil a pronikavý pohled nepatrně sklopil k Blueberryho tlapkám. „Dlužím ti to,“ přiznal a zhluboka se nadechl. Otevřít se druhým byl pro Suzumeho vždycky oříšek. Ovšem Blueberry... Před ním nedokázal nic utajit. Bolelo to. Dávné vzpomínky, které se nyní tvářily jako prostý sen, bylo na čase znovu vzkřísit.
„Nevím, jestli jsem ti o něm někdy řekl, ale... Měl jsem mladšího bratra, Arimu. Je to tak dávno... Blue, buď upřímný,“ povzdechl si krátce a nejistě se u toho zavrtěl, „všiml sis na mě nějakýho šedýho chloupku?“ Samozřejmě, že svou bolest, byť dávno pohřbenou, musel zamaskovat chabým pokusem o vtip.
„Já... Důvod, proč jsem utekl od svý smečky, byl incident, při kterém Arima přišel o život. A já nemohl udělat nic. Sotva jsem se dokázal hnout, když se to stalo. Od té doby mě to pronásledovalo na každym kroku.“ Suzume se pozvedl pohled a očima zabruslil k Blueberryho. Duhovky ohnivého elementu na něj měly uklidňující účinek. Nepatrně se usmál.
„Byli jsme si blízcí. Od chvíle, kdy jsem ho neměl po boku, ve mě zelo prázdný místo. Když jsem tehdy... zmizel,“ odmlčel se na moment, „bylo to kvůli němu. Opustil jsem ho tak, že jsem utekl a jak se ukázalo, i mrtvý mě pronásledoval na každym kroku. Nakonec jsem pochopil, že chozením po světě tuhle díru nezaplním.“ Následovala chvíle ticha. Na jazyku jej svědilo ještě něco. Něco, co patřilo speciálně Blueberrymu.
„Možná mi po Arimovi zůstane díra v srdci navždy, ale... Blue, tak moc jsi mi chyběl,“ hlesl slabě, tichý hlas zastřen koktejlem emocí. „Zjistil jsem, že být bez tebe je ještě horší. A to jsem zkrátka nedokázal.“
Suzumeho pohled změknul a v tlumeném světle se podivně zaleskl.

« Borůvkový les

Suzume visel očima na vlkovi před sebou, jako kdyby se měl rozplynout, jakmile by z něj sundal pohled. Blueberry vypadal přesně tak, jak si jej pamatoval. Srdce mu všetečně poskakovalo v hrudníku a dělalo si, co chtělo. Neměl nad ním absolutně žádnou kontrolu — mohl jen zpovzdálí své mysli sledovat, jak padá zpátky do Blueberryho rudých rubínů, hluboko a nespouta— Málem zakopl o vlastní nohu. Suzume zamrkal, jednou, dvakrát a v tu chvíli si byl jistý, že by druhého vlka následoval až na samý konec světa. Měl chuť s ním tento kousek planety objevit.
Pomalu opouštěli les a před Suzumem se rýsovala další etapa jeho života. Lhal by, kdyby řekl, že to čekal. Naopak, skutečnost, že se Blueberry rozhodl s ním vůbec mluvit, byla jako surrealistický sen. Blueberryho hlas byl tichý, zamyšlený... Suzume mohl jen hádat, o čem druhý vlk přemýšlel. Třeba tě chce z toho útesu shodit dolů, podotkl výsměšně jeho vnitřní hlas. Hnědý vlk zavrtěl hlavou, aby se dotěrných myšlenek zbavil a s bušícím srdcem popoběhl blíž k celému svému vesmíru.
„Opravdu?“ zeptal se poněkud překvapeně. „To je skvělý, Blue,“ usmál se na rudookého vesele. „Konečně můžeš vytáhnout paty a porozhlídnout se pořádně kolem,“ zakmital nadšeně oháňkou a protáhl se kolem Blueberryho tak, že se o něj bokem otřel. Skoro jako kočka, stačilo jen zavrnět.
„Možná... By ses chtěl po světě projít se mnou.“ Znělo to jako otázka s nádechem opatrnosti. Možná, že se drobný vlk bál odmítnutí, ale nahlas by to nikdy nepřiznal. „Musím ti toho hodně povyprávět.“ Doufal, že se na něj Blueberry tolik nezlobil.

» Vyhlídka

// Omluvuju se, pokud někoho přeskakuju

Suzume stál na místě jako přikovaný. Srdíčko mu poskakovalo v hrudi jako smyslů zbavené a žaludek se mu nakrucoval jako levná vlčice u pochybného křoví. Ani si nevzpomínal, kdy naposledy se cítil jako zamilovaná vlčice v pubertě. Počkat? Byla to zamilovanost? Suzume se na sebe v duchu zamračil. Tak moment, kamaráde, co to děláme? Svět se zastavil. Jen okrajově vnímal, jak se Blueberry vzdálil s Baghý; očividně měl něco neodkladného na srdci. Sladký úsměv, jenž mu však starší vlk věnoval, byl jako šíp přímo do srdce. Suzume ztuhnul, zmateně kývl hlavou, zatímco uvnitř něj bouchaly ohňostroje.
Ani neměl pořádně čas zaznamenat našedlého vlka, který přišel s okřídlenou vlčicí — což bylo extrémně zvláštní, neboť Suzume si krátil čas okukováním pohledných vlků. Jenže středobod jeho vesmíru se nyní posunul. Červené tlapky s neodmyslitelnými šátky uvázanými kolem nich, byly nyní hypnotizovány Suzumeho pohledem. A v hlavě mu to šrotovalo. Co si myslíš, že děláme? prskl si v odpověď s očividnou panikou. Chtěl jsi ho vidět. Našel jsi ho. Viděl jsi ho. A co teď? Podlamujou se ti z něj kolena. Zase. Nebo to tak bylo vždycky? Vtíravý hlásek jej škodolibě popichoval. Nejseš na tohle už trochu starej? Suzume se nepřítomně kousl zevnitř do tváře. Proč? Byla to nevinná otázka; nečekaná otázka. Drobný vlk polkl. Copak byl někdo opravdu starý na lásku? Říkal, že někoho má. Nedělej ze sebe idiota. Jak se to vypínalo? Předpokládal, že praštit silně hlavou do kmene stromu by pomohlo, ale to už se k němu blížily kroky.
Suzume vzhlédl a zakotvil svůj azurový pohled v Blueberryho. Cítil, jak hořel. Koutkem očka mrkl po Baghý a tom druhém vlkovi, ale jeho pozornost na nich nevydržela příliš dlouho. Blueberry mu totiž dal nabídku, která se zkrátka nedala odmítnout.
„Jdeme,“ protáhl koutky tlamy do úsměvu a nervózně škubl ušima. Pořád na sobě cítil Blueberryho sladký pach a cítil se jako v ráji.

» někam za Blueberrym

Jako by se svět zastavil. Zeměkoule se přestala točit a čas v kraji zamrzl. Suzume stál pevně nohama na zemi, avšak hlava se mu točila. Vír myšlenek utichl, jakmile mu Blueberry položil tvář do srsti. Voněl přesně tak, jak si jej pamatoval. Suzumemu se zatajil dech. Azurové duhovky se leskly s odrazem koktejlu plného emocí. A tak se mu poddal. Po ničem jiném v tu chvíli netoužil. Dlouze vydechl a zabořil se tváří do měkkého kožichu. Chtěl něco říct, ale divoké tornádo uťaly cizí kroky. A Suzume opět vnímal svět.
Do intimní chvilky se docela drze přichomýtla Baghý, která už nevypadala tak krvavě jako předtím a jakýsi vlk, nebo medvěd — Suzume si nebyl úplně jiný. Užuž se nadechoval, aby vlčici přikývl, že teď se to opravdu nehodí, protože haló? Z Blueberryho se mu klepala kolena. Ale ne, rudooký vlk se od Suzumeho odtáhl, byť s úsměvem a jal se dvojici věnovat. Hnědý vlk tak měl možnost celou událost zpracovat, ačkoli mu mozek fungoval momentálně pouze nárazově.
„Čauky,“ našpulil lehce tlamu směrem k Baghý a jejímu kamarádovi. „Už nevypadáš tak mrtvě,“ dodal s malým úšklebkem. Nedokázal se však plně soustředit na nic jiného než na sladkou vůni, která se kolem něj stále linula. Blueberryho dotyk v něm vyvolával elektrizující jiskřičky.
Ovšem bylo zvláštní vidět Blueberryho v takové všemocné pozici. Byl alfa. Suzume si připadal jako ve snu. Opravdu se tohle celé právě dělo? Nebylo to moc surrealistické? Zmateně zamrkal. Tohle byla Blueberryho smečka. Opravdu byl tak bláhový a myslel si, že by s ním jeho dávná láska utekla? Nepřítomně stiskl zevnitř tvář mezi zuby a azurovými duhovkami přeskakoval pohledem z Blueberryho na Baghý a mlčenlivého medvěda.