Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Napíšu ještě dneska večer

<= Přímořské pláně

Vesele pokračoval po boku o hlavu vyššího Blueberryho, zatímco bezmyšlenkovitě pochňapával po padajících vločkách. „Zase tohle otravný období,” zamžoural proti slábnoucímu slunci. „Taky je na nich víc masa,” přitakal zasněně, když mu znovu zakručelo v prázdném žaludku. Myšlenka na čerstvého, vypaseného ušáka byla jako sůl do rány. Tiše si povzdechl a opětoval Blueberrymu pohled. V srdci mu krátce zazvonilo, a tak zase rychle pohled odvrátil. Pocit trapnosti jakoby jej přikoval k zemi. Ten hnědý hlupák si zkrátka ještě nezvykl.
„Vážně musíme jít zrovna tudy?” zkřivil čumák při pohledu na ledovou vodu. Dokonce ani Blueberryho pobídka jej nevyburcovala natolik, aby byl sto do vody jen tak skočit. Už na minulý rok mu stačilo, jaký kašel z toho tenkrát dostal a že by si to chtěl zopakovat? Ani náhodou.
„Není tu někde nějakej můstek, nebo tak?” nadhodil doufajíc, že odpověď bude kladná. „Víš, vrabci sice zimu přežijí v pohodě, ale to platí jen pro nižší vrstvy, na tohle mé tělo, jakožto tělo právoplatného a čistokrevného prince, není stavěné,” vrtěl při tom hlavou odmítavě. Proč prostě nešli tím lesem od naproti? vrtalo mu hlavou.

<= Zlatavý les

Suzume poslušně následoval Blueberryho, zatímco si začínal doopravdy uvědomovat, čeho všeho se dopustil a co to pro něj znamená. Svým způsobem z toho měl radost, na druhou stranu jej ale jeho odchod lehce mrzel. Obzvlášť kvůli Winter.
„Ještě aby ne,” odvětil směle a nepříjemné události vypustil z hlavy. Neměl chuť nad tím dál dumat, musel to zkrátka brát jako další uzavřenou kapitolu. A nejen kvůli sobě...
Blueberryho příslib Suzumeho maličko rozviklal. Rozhodně nebyl zvyklý na obdobná slova. Kór když byla určená jemu samotnému, a tak se jen se zamrkáním ošil. Jestli měl hlad? A jaký! Horečnatě přikývl. „Naposledy jsem jedl...” odmlčel se, „víš, že si ani nevzpomínám?” naklonil hlavu zadumaně. Celý ten proces ve Zlatavém lese jej předtím zaměstnal natolik, že na jídlo ani nepomyslel. Teď když to ale Blueberry zmínil... „Huh, takže už žádná honba za podobnými potvorami jako ve Zlatavém?” rozzářily se mu oči napůl úlevou a napůl vzrušením.
Tlapy se mu zabořovaly do písčitého podkladu, zatímco do čenichu jej neomaleně praštil zápach soli. A najednou si to uvědomil - přece tady se potkal s Winter poprvé! A taky tady poprvé ochutnal pachuť slané vody. Jen vzpomínka a pohled na louže v něm vyvolal takový odpor, že se musel oklepat, jak se mu zježila srst. „Rychle, rychle!” zaškemral a pro jistotu do Blueberryho mírně šťouchl. Mírný vítr a nabraná rychlost v něm vyvolala starý dobrý pocit soutěživosti. Po očku proto mrkl na Blueberryho a znovu do něj šťouchl. Hravost jej stále neopouštěla.

=> řeka Mahtaë

Upřímně doufal, že mu Winter odpustí. Nebo, že na něj aspoň nebude naštvaná. Chtěl se s ní dál přátelit. Stejně ale bílá vlčice vypadala sklesle. „Stát tu s ním před ní po boku... Jsi génius, bratříčku,” slyšel v duchu. Krátce si pro sebe zaskřípal zuby a ohlédl se po Blueberryho mizejícím ocasem.
Nechal Winter, aby mu zabořila čumák do srsti. Sám zavřel oči a na pár vteřin jí „objetí” oplatil. „Můžeme se scházet i tajně,” pošeptal jí do ucha rošťácky. „A neboj, Blueberry jinak takovej mrzout není, vlastně je pěkně cool,” mrkl na ni, když od ní odstoupil. A není to tak, že bychom se museli vidět jen jednou za rok...
Cořina reakce na jeho oslovení Suzumeho potěšila. Mírně se ušklíbl a pohodil ocasem. „Nevrátíme,” pokrčil prostě rameny. „Postarej se mi o ni, když tu nebudu,” poprosil ještě rudookou betu a ještě jednou věnoval Winter omluvný výraz. Srdce ho táhlo dál... Za Blueberrym. Proto, jakmile větu dořekl, otočil se na patě a svižným klusem dohnal Blueberryho. „Počkejte na mě přeci, Výsosti!” halekal za ním než ho doběhl a hravě čapl za ocas.

=> Přímořské pláně

//Každý má různý způsoby... :D

Nechal Blueberryho, aby řekl své. Když ale na Winter zvýšil hlas, tak se mu mírně zježila srst. Nechtěl, aby na ni křičel. Vždyť si to chudák nezasloužila. Představil si, jak by se asi cítil on, kdyby se před něj Winter postavila s cizím vlkem a jen tak mu řekla, že odchází s jiným do nové smečky. Najednou se cítil smutně a osaměle. Promiň, Win.
Blueberryho slibná slova mu ale dodávala útěchu, hřála ho. Chtě nechtě se musel usmát. Možná, že to neprožíval tolik jako Blueberry, ale možná k tomu neměl tak daleko. Přeci jen, Suzume byl v jádru křehký vlk. Blueberry byl však v ráži a Suzume v tu chvíli netušil, na čí stranu se přidat. Jistě, v hlavě měl různé scénáře, s jeho manipulativní povahou by tu toho mohl ztropit víc než dost, ale ani k jednomu se neměl, a tak jen stál.
„Je to Borůvková smečka,” upřesnil pro Winter, když řekla, že se jen tak nenajdou. „A když budeme opravdu chtít, najdeme se kdykoliv,” mrkl na ni postaru lišácky. Nebude to jako dřív, huh? Rozhodně se mu ta část nelíbila. Nechtěl, aby to bylo jinak, snad jen lepší! Proto bílé vlčici věnoval nespokojený pohled vůči jejím slovům. Její slova o tom, že ho má stejně ráda, Suzumeho mírně překvapila. Nečekal, že to od Winter někdy uslyší takhle na plno. Neboj se, nic nekončí.
Winter je pomalu vyháněla. Suzume moc dobře věděl, že ani jeden z nich, totiž Blueberry a Winter, nebyl v lehké situaci. A on jen přihlížel... Vzápětí uslyšel kroky a do čenichu jej praštil téměř cizí pach. Věděl však, že jej už alespoň jednou ucítil.
Byla to vlčice, beta Cora. Akorát vhod, ušklíbl se Suzume. „Promiň Kotě, ale jsme zrovna na odchodu...” Tenhle malý hnědý skrček si to prostě neodpustil. Jenže s Blueberrym po boku rád zariskoval, a tak z tlamy vypustil hned to první, co ho napadlo. Totiž Cořina až příliš pozitivní nálada se do nynější atmosféry příliš nehodila. Pro něj to však bylo něco jako vysvobození. Nemusel se dál krčit pod náporem onoho tlaku.

Blueberry bral Winter jako hrozbu. Ne, že by se malý hnědý vlček divil, vždyť v jistém slova smyslu hrozbou byla. Suzume si to však neuvědomoval. Možná nechtěl, kdoví, ale pocit, že se právě dostal do poměrně prekérní situace v něm sílil. Blueberry vedle něj prozatím mlčel, to Suzume oceňoval. Nerad by, aby kvůli nově nabytému vztahu a třebaže navenek nevinnému slovu chlupáče vedle něj ztratil Winter nadobro.
Mezitím bílá vlčice pokračovala v konverzaci. „Lothiel?” zkrabatil Suzume čelo. Jméno mu znělo jako název nějaké prastaré rostliny, ještě z dob dinosaurů. „Nikoho s podobným jménem teda neznám,” pokrčil rameny nesouhlasně. Dál to radši nechal plavat, Winter vypadala v pořádku, pak se neměl čeho obávat. Navíc si byl moc dobře vědom svého partnera vedle sebe. Jeho blízkost méně chlupatého Suzumeho hřála. Posléze nespokojeně vydechl vzduch z malých nosních dírek. „Ale mně se tu líbí,” ohradil se a zadíval se Winter do očí. Její stříbřité duhovky Suzumeho uklidňovaly. Zároveň v nich však tiše hledal jakýkoliv náznak emoce. „Není to okolím, Win. Spíš ta společnost tady - nedala mi to, co jsem hledal.” Jestli jsem vůbec něco hledal... přešlápl si. „A nepopírám, že mi s tebou není dobře, u potoku jsem se bavil,” připomněl si jejich společně strávený čas z nedávna. V hloubi duše věděl, že by s Winter mohl být kdekoliv. Nešlo mu o okolí, šlo mu o společnost. Nyní však měl otevřené nové dveře. Zůstat navždy tady, kde s kýmkoliv sotva promluvil mimo Winter a Blueberryho? Suzume se chtěl bavit, ne vést nudný život jako nějaký starý mládenec. Roky mu přibývaly, proč jich nevyužít, než bude pozdě.
Winter zacouvala. To v Suzumem vyvolalo další pocit; pocit zrady. Jenže z čí strany? Konečně se v jejích očích projevila silnější emoce. „Měl by ses omluvit,” radil mu Arimův hlas. Nedokázal určit v jakém smyslu. Ironicky, pobaveně, nebo snad upřímně?
Blueberryho poznámka o tom, že by se mohli sem tam vídat donutila Suzumeho k dalšímu přešlápnutí. Nerad ukazoval svou slabost. Po očku střelil pohledem po Blueberrym a lehce do něj šťouchl. No tak. Jeho nesouhlas v hlase jej pobavil. Nechat Winter to tu ohlídat samotnou? otočil na něho hlavu tentokrát úplně. Hned po tom ale musel otočit zraky zpátky na Winter s nesouhlasným pohledem. „Já tě za nikoho nevyměnil, Win, přestaň si to myslet.” Jeho hlas zněl klidně a pevně. V duchu viděl Arimu s očima Blueberryho. Nikoho... jsem nevyměnil, ne? Jeho otázka nebyla směřovaná jen tak na někoho. Patřila jen a jen jemu - Arimovi. Snad jakoby mu mohl mrtvý bratr odpovědět.
Věděl, že Blueberryho slova Winter určitě zraňují. A na Winter mu záleželo. „Blue.” Oslovil jej tak poprvé a zadíval se na něj pohledem „já si to vyřeším”. Cítil povinnost vůči Winter Blueberryho umírnit. „Winter, nikoho jsem nevyměnil a stále zůstáváme přáteli,” řekl rozhodně, neschopen přijímat jakékoliv námitky. „Nic se nemění, jenom se už prostě neuvidíme ve stejné smečce, nedělej z toho něco, co není.” Rozčíleně při tom kmital špičkou ocasu. Srdce mu bušilo do žeber a v očích plály malé ohníčky. Neměl chuť vyvolávat mezi nimi jakékoliv rozbroje. Winter byla nevinná, ovšem a také bylo jen a jen na něm ji zkazit - nikomu jinému by to nedovolil, ale- „Přestaň si přivlastňovat vlky.”

//Zítra. m(｡_｡；))m

Blueberry se mě rozhodl spíše neptat. Moc jsem sice nechápal, co jeho názor tak rychle změnilo, ale nechal jsem to tak. „Udělám to za tebe”? naklonil jsem hlavu nechápavě. O čem to mluvil? O Winter? Chvilku jsem na něho jen nechápavě zíral, než mi to cvaklo. Vzmohl jsem se jen na krátký, avšak upřímný tichý smích. Bylo to velkorysé gesto. Zvlášť od Blueberryho. Přemýšlel jsem, jak moc se musel přemáhat, aby se tomu podvolil. „Takže si teď budeš hrát na mého rytíře, nebo tak?” mrkl jsem na něj vypočítavě. Ve výsledku jsem si ale přišel jako ještě větší zbabělec. No, celý život jsem to nebral nikdy nijak ofenzivně, proč s tím tedy začínat? Jen jsem nad tím pohodil čumákem a nechal Blueberryho, ať si udělá to své.
Ne, že bych chtěl odposlouchávat, ale... Sám se rozhodl promluvit nahlas - řekněte svým uším, aby neposlouchaly! Znovu mě proto polilo, to už poměrně známé, horko. No logicky, měl jsem chuť vypláznou jazyk sám na sebe. Zvyknu si, huh? Vlastně mi zas tak moc na smečce nezáleželo, jako na Blueberrym. Jaký asi bude konec všeho tohohle? „Jak můžeš myslet na konec, když to vše teprve začíná,” mrskal vousky - jako kočka - Arima. Najednou zněl nějak... klidněji. Tak jako za starých časů, líbilo se mi to.
Blueberry dokončil svůj proslov a přidal se zase ke mně. Oplatil jsem mu vzorný úsměv a dal se do chůze. „No...” chtěl jsem začít, kdyby mě do nosu nepraštil známý pach a do žaludku nenakopla vyčítavost a neklid... a možná i špetka radosti. „Winter!” zajásal jsem a trhavě mávl ocasem. Po očku jsem mrkl po Blueberrym. Zrovna, když jsme se o ní bavili... Doufal jsem, že to pro něho nebylo jako sůl do rány. I když... copak jsem ho neujistil dostatečně?
„Kam ses zatoulala?” zamračil jsem se na ni těsně před tím, než spustila svůj proslov. Ach... Co k tomu říct. Vlastně to bylo téměř autentické mé výpravě za dlabancem pro Blueberryho a mě. Moc dobře jsem věděl, co se jí v té chvíli muselo honit hlavou, a tak jsem se na ni jen mírně zaculil. „To je dobře, hlavně, že jsi nenarazila na dalšího medvěda,” mrkl jsem na ni. „A... Koho, žes to vůbec potkala?” Snad ne nikoho, kdo by tě zneužil, pomyslel jsem si trpce. Winter by byla snadný cíl... „Snad tě neuchvátil natolik, žes zapomněla něco přinýst,” povzdechl jsem si na oko zklamaně. Trošku mi totiž kručelo v žaludku...
„Ah... Jo no, Blueberry...” zakřenil jsem se nervózně. „Víš, Win...” nabral jsem pomalu vzduch do plic. Přemýšlel jsem, jak jí to říct. Do smečky jsme vstoupili společně. Jenže kolik to pro ni znamenalo? Kolik jsem pro ni znamenal já? Raní jí to, bude zklamaná? Pravděpodobně. Bude naštvaná? Možná, ale pochyboval jsem, že mi to dá nějak najevo. Scénu jsem u ni rozhodně nečekal. Spíš to, že se s tím bude srovnávat uvnitř. Ale co to kecám, vždyť nikam neodcházím nadobro, ne tak, že bychom se už nikdy neviděli! A vůbec... Jsem vrabčí král! chtěl jsem si dupnout.
„Tenhle les není nic pro mě,” zvolil jsem tu nejjednodušší variantu. Podíval jsem se jí do očí a pátral, zdali v nich něco nezachytím. „A... ukázalo se, že ani pro Blueberryho, nebyl tu šťastný,” povídal jsem dál, zatímco jsem vzpomínal na jeho zářící oči, když jsem s ním stvrdil spojenecký pakt alá „princovská povinnost spojit rody pro lepší budoucnost” a oznámil mu, že se k němu přidám. „A tahle procházka... Je trvalá,” řekl jsem konečně natvrdo. „Nemyslím si, že jsem sem zkrátka zapadl,” sklopil jsem mírně uši. Na Winter mi záleželo. Ale mé srdce toužilo jít dál. S Blueberrym. Ovšem nejradši by bylo, kdybych mohl jít s oběma... Nechtěl jsem ji tu jen tak nechat. „Ale neboj se, nedovolím, aby se tím mezi námi něco změnilo,” dodal jsem odhodlaně. „Není to nic, co by mělo zastavit mou úžas- ehhh...” odkašlal jsem si, „Jakmile zkusím pohled na nebe zpod jiných stromů - a že jich už bylo nespočet -, tak na svou vrabčí krev přísahám, že se zase sejdeme! pokýval jsem hlavou na závěr věty, abych tomu dodal na důrazu. „Jestli se na mě teda nenaštveš a zbytek života nestrávíš stepováním někde v jeskyni s myšlenkama o tom, jak mi drápeš oči z důlků, trháš pěstěné drápky a netrháš... další věci,” vychrlil jsem ze sebe v obavách. Zároveň jsem plně vnímal Blueberryho. Modlil jsem se, aby ze sebe nevypustil nic nevhodného, přeci jen... Jeho vztah k Winter...

// Zítra večer to tu bude

„Nejsem naštvaný,” zavrtěl jsem hlavou a omluvně na něj mrkl. „Moje,” řekl jsem znovu. Stejně pevně. „Kdyby ji někdo až moc otravoval...” nadechl jsem se a hodlal větu dokončit. No, nechtěl jsem si nic nalhávat a už vůbec lhát Blueberrymu. Pravděpodobnost toho, že bych před ni hrdinsky skočil a bez úhony se popral s tím, kdož by si na ni něco dovoloval... byla velmi nízká. I tak jsem aspoň nastínil, že mi na ni zkrátka záleží.
Chvilku jsem ho pozoroval. Nedalo mi to a musel jsem se nervózně zasmát. „No tak,” naklonil jsem hlavu a čumákem do něj jemně drcl. Storm... Jaký asi je? přemýšlel jsem nad alfou.
„Rozloučit... No jasně.” Nebylo to tak, že by mi už les stihl nějak přirůst k srdci. Nesedl mi? Nesedla mi smečka? Vlci? Nevěděl jsem. Možná, kdyby jsme tu tak opravdu fungovali... „Já... asi spíš počkám dál,” řekl jsem mírně a povzbudivě mávl ocasem. Neměl jsem se tu moc s čím loučit. „Budeš ale šťastný tam? Nebo to dopadne stejně,” dobíral si mě Arima v duchu.
Blueberryho otázka mě zviklala. Polívalo mě horko a zima zároveň. Moje tělo si moc dobře uvědomovalo, do čeho šlo. A já... se tomu poddal. Z poklidné řeky, ve které jsem se doteď nacházel, se rázem stal strmý vodopád. „Uhm,” pokývl jsem hlavou. „Ale nestaňte se moc namyšlenou, královničko,” mrkl jsem na něj hravě a odťapkal několik kroků opodál. Totiž, abych mu nekazil atmosféru s lesem.

Zavřel jsem oči a pomalu vydechoval večerní vzduch. Byl tak chladný, klidný... a čistý. Měl jsem chuť setkat se s jeho ztělesněním, živou hmotou, abych se mu mohl odevzdat a nechat ho, aby tohle všechno vyřešil za mě. Věděl by co dělat. Alespoň by při tom nebyl tak rozpačitý... Musíš se uklidnit. Opětoval jsem Blueberrymu pohled. Jeho rudé oči ve mě zapalovaly jiskru. Takový opak naproti vzduchu... A přece jen ta jiskra mi byla nyní milejší.
„Já vím, že jo,” řekl jsem poněkud podrážděně, ale nikoliv agresivně vůči Blueberrymu. Spíš k sobě samému. Na chvilku jsem přemýšlel o Arimovi. Chyběl mi. Vlastně mi chyběla i Akane a rodiče... Celá smečka. Můj domov. „Ne, bráško. Teď budeš doma tam. V Borůvkách.” Přímo jsem viděl ty jeho až přespříliš laskavé a milující oči vyplněné zlatou barvou. Podobně jako zdejší listy, spadané na zemi.
Najednou, jako bych znovu ožil, se mi do žil vlil adrenalin, vzrušení, život... Několikrát jsem zamrkal, abych zkrotil ono procitnutí ze záplavy emocí a donutil se uklidnit. Mezitím...
„Winter... je prostě moje,” odvětil jsem prostě. Tak jsem to cítil. Nebo si to alespoň myslel... Obrazně řečeno. Už jsem se zase cítil být více svůj. Nad věcí. Hrabal jsem se ze všech těch sutin emocí. Jen jeden cit, nikoliv emoci, jsem nechal, aby mě doprovázel. „Byla tady moje první a je to moje kamarádka... Samozřejmě, že ji mám rád.” Očima jsem se upřeně díval do těch jeho. „Ale jinak...” dodal jsem. S ní se cítím jistě.
Blueberry se najednou jevil jako opakem právě nejistě. Zjevně mu na tom hodně záleželo. Bylo to pro něj dostatečné ujištění? Snad ale nečekal, že na všechno zapomenu a upustím od toho... Že zapomenu na Winter a už ji nikdy neuvidím. Znepokojeně jsem naklonil hlavu. Zároveň jsem si konečně uvědomil, že na mě čeká nová smečka. Jací tam jsou asi vlci? A co alfa... Opravdu mu to nebude vadit? V duchu jsem se lehce ušklíbal. Holt bych zase skončil bez smečky... Žádná tragédie, jenom... Krmit se zase v zimě mršinama a další malou havětí... Chtěl jsem tam už být co nejdříve. Navíc... „Winter tam myslím už taky zavítala...” vznesl jsem svou myšlenku nahlas. Ale odmítli ji... „A myslím... že tam taky znám jednoho skrčka,” zazubil jsem se krátce. Tak kdy vyrážíme? přešlápl jsem. Byl jsem zvědavý. Snad to tam víc žije... Měl bych konečně koho provokovat. Jen Meinere mi nestačil.

Nervózně jsem se ošíval ještě dlouho po tom, co ze mě ta slova vyšla. Vlastně jsem mohl cítit i tik těsně nad okem. Snad druhá polovina sebe sama, která si uvědomovala, co že to sakra vyvádím. Ale co! Trhl jsem hlavou a snažil se uklidnit své city. Přece jsem se mu tam nemohl sesypat... Musel jsem vydržet být silný. A seriózní.
„Borůvky, hm?” broukl jsem, když mě znovu polilo horko z Blueberryho lichotivých slov. Několikrát jsem zamával ocasem a vzápětí na kratičkou dobu ztuhl, když mi Blueberry zabořil hlavu do chlupů na hrudi.
„A to se vyplatí,” hlesl jsem jako chabý pokus o vtip. Totiž, když jste těsně před sesypáním, emoce a city se ve vás přebíjí jedna přes druhou, do uší se vám linou ta sladká a slibná slova... Divil jsem se, že se mi už dávno nerozklepaly nohy samým vzrušením. Sklonil jsem proto hlavu k Blueberryho a na chvilku mu položil čumák mezi uši. Se zavřenými víčky, ztemnělou oblohou a chladnou zimou... Děkuju. Nechtěl jsem tu chvilku kazit, ale... Upřímně jsem se bál Neona. Co nám na to řekne? Bude naštvaný? Dojde na jeho slova...? Tiše jsem ze sebe vydal cosi, co se mohlo podobat zakňučení a zabručení zároveň. Zkrátka nespokojené hlesnutí. „A co Neon? Jen tak odejdeme?” zeptal jsem se svého ochránce tlumeně. „Ne, že bys to dělal poprvé.” Ironický tón v hlavě jsem ignoroval. Bál jsem se? Ne tak docela. Jak už bylo řečeno, nedělal bych to poprvé... Ale... „Nechá mě navštěvovat Winter?” dodal jsem starostlivě. A jak jí to vůbec vysvětlím... Oči jsem upíral na Blueberryho.

Přešlapoval jsem na místě, netušíc co se bude dít dál, dokud mě ten blázen nepřišpendlil k zemi. Znovu mě ujistil o mém plyšovém balení. Padl jsem k zemi jako tunová kotva, až na to, že to tak nezadunělo. Chtěl jsem něco odvětit, jenže jeho hřejivé tělo se na mě nyní tisklo téměř celou svou váhou, a tak jsem poslušně mlčel a užíval si toho luxusu. Na vteřinu mi do mysli vnikla Winter, kam asi zmizela?
Ta myšlenka se ale zase rychle vypařila, neboť jsem měl u čenichu Blueberryho tvář a jeho krásné karmínově rudé oči. „Do druhé smečky?” vykulil jsem na něj mírně ty své tyrkysové. „Jakože bychom odešli spolu?” Ale co Neon... A Winter? sklopil jsem lehce uši a pomalu se rozhlédl po lese. Pravda, prázdný les, oslintaný Cattan a... vlci, které jsem za tu dobu, co tu jsem ani jednou neviděl... Jediný, s kým jsem se tu zatím pořádně seznámil byl Blueberry. Avšak nebylo by to pro Winter ode mne zradou? Na sucho jsem polkl. „Už jednou jsi smečku opustil,” našeptával mi hlas. Tiše jsem si povzdechl a odvrátil pohled od lesa zpět k Blueberrymu. „A ani tě to nebolelo,” broukl znovu hlásek. Vlastně věděl kulový; jestli mě to bolelo, nebo ne... Je mrtvý, pravděpodobně někde někomu visí na zdi a pohled upírá do dalších mrtvých očí naproti sobě. Chladná zima přicházela, v podstatě jsem byl bez domova a jediný, kdo mě v tuhle chvíli hřál byl... on. Žádný Arima, žádná smečka, byl to jen a jen Blueberry. Přivřel jsem víčka přes skleněné oči a čumákem zlehka dloubl do jeho hrudi. „Copak by mě chtěli?” vydechl jsem pobaveně s jistým podtónem. Ch-chtěl bych s ním jít, přiznával jsem hlásku, nebo snad sám sobě? Tak či tak, co Winter? Cítila se tu už jako doma? Huh, asi ne, když tu není. Jistá loajalita mě držela při zemi, zatímco ta druhá část, já, chtěla jít dál. Srdce mne bolelo, myšlenky a vzpomínky se mi tříštily o mozek jedna za druhou, oči skelnatěly, tělo chřadlo - Ne!
Pozvedl jsem oči a to, co jsem uviděl... Můj odraz. Můj odraz v rudých očích Blueberryho, který mě svým tělem hřál, tlapami objímal a očima ujišťoval. Odraz mě coby Arimy, mrtvého bratra... „Chci zase cítit teplo!” Nikdy jsem se necítil trapněji, ale... vyšlo to ze mě samo. Podobné city jsem se zkrátka nikdy nenaučil ovládat - a sílily.

Pro jednou příjemná změna - sledoval jsem ho. Tiše. Vlastně jsem často uhýbal pohledem, jak nesvůj jsem byl. Čekám vynadání? Za Haiku? přemítal jsem nad možnostmi. Kdepak, ani jedna nebyla správná. A tak Blueberry spustil dlouhý proslov. Začalo to nevinně. Později lehce vražedně, což mi nedalo a musel jsem si jej potajmu prohlédnout, zdali mu přeci jen nebylo ublíženo. Při zmínce o výletu do hor potom, co byli málem zabiti, jsem se musel lehce ušklíbnout. Znělo to komicky. „Vážně je?” pohlédl jsem mu na vteřinu do očí pochybovačně.
Jeho slova mě najednou celého obalila. Umm? naklonil jsem hlavinku. Nechce být kamarád...? A-Ale? nakrčil jsem nechápavě čenich. Pak mi to v hlavě docvaklo a já sebou lehce škubl v uvědomění. Párkrát jsem zamrkal, přešlápl si a nakonec polkl. Blueberry pokračoval.
„O-Opouštíš...?” narovnal jsem uši a tázavě se mu zadíval do očí. Střídalo se ve mně hned několik emocí. Nejprve uvědomění si, že Blueberry mě... má rád jako vlk vlka a k tomu ještě to, že chce opustit smečku? Post ochranáře? Loajalitu...? Avšak - sám jsem se musel přiznat: Copak nejsem stejnej?
Sklopil jsem lehce uši. Jeho slova mě tak moc příjemně hřála! Cítil jsem, jak se pomalu rozpouštím. Naneštěstí pouze metaforicky. „Já... tě mám rád,” řekl jsem pevně. Hlavou mi zároveň prolétly všechny ty vzpomínky, které jsem si s ním již stihl utvořit. A jasně, žes mi chyběl! vyslal jsem k němu myšlenku lehce rozčíleně. Byl jsem rozčílený! Takovou dobu o sobě nedal znát, pak si přišel nasáklý všemi těmi pachy, chtěl opustit smečku, chtěl opustit mě!
Jeho nabídka a krok vpřed na mě zapůsobily jako elektrický proud. Zbrkle jsem se nadechl a zadíval se mu do očí. „...Kam?” V břiše mě poněkud příjemně šimralo, do koutků se vrhalo bláznivé culení... Nešlo to zastavit. Co se to se mnou děje?