Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// pracuju na tom :D

Vločka vlkům rozdala poslední rozkazy než vystřelila ke stádu a chutně vzhlížejícímu jelenovi. Suzume se zhluboka nadechl, letmým pohledem sjel Aranel, aby si dodal odvahy a rychlým skokem se vydal za bílou vlčicí s černým koncem ocasu. Ve sněhu se Vločka téměř ztrácela. O Aranel nepochyboval, jedinou dírou tam byl on sám. Tmavá srst tvrdě kontrastovala s okolím. Křupání sněhu a hlasitý dech stádo okamžitě upoutalo a vyvolalo v nich chaos. Všichni se rozběhli, včetně oběti.
Rychlý běh a ledový vzduch, ošlehávajíc Suzumeho drobné tělo, jakoby všechen stres a nervozitu odnesl pryč. Srdce mu zběsile bušilo, zornice měl rozšířené jako kočkovitá šelma a svaly napnuté a připravené k rychlému úskoku, kdyby se jelen odhodlal k boji. Bohužel by mu to bylo k ničemu. Kulhal a navíc k tomu ve sněhu... Nic moc.
Suzume se soustředil a snažil se nic nepokazit. Periferně sledoval Vločku s Aranel na druhé straně, zatímco svůj pohled netrpělivě upíral na jelenův zadek. Cítil se vyrovnaněji než předtím, leč mírně oslaben kvůli hladovějícímu žaludku.
Suzume vlastně ani nesledoval, zdali běží správným směrem. Spoléhal na Vločku. Zároveň mu hlavou běhalo, zdali jej Blueberry sleduje; o čem asi tak přemýšlí; jde mu to; pochválí ho?
Varovně zavrčel, když viděl, jak se jelenovy zadní nohy mírně napnuly. Kdyby se po něm rozhodl vykopnout, zmohl by se zřejmě jen na kotoul, protože na nějaké rychlé uskakovací manévry ve studeném sněhu se necítil.

Ani jedna z vlčici mu neodpověděla. Ne, že by mu to vadilo. Ovšem za jiných okolností by to bylo úplně jinak, bohužel... Suzume nebyl zkrátka ve své kůži. Lov na vysokou pro něj znamenal špatné vzpomínky. Vzpomínky na bratra, na ty stvůry, které mu vzali vše, co měl... Otřásl sebou ve snaze vzpomínky vypudit a soustředit se.
Vločka se zmínila, že má magii myšlenek, což si vysloužilo protáhlý obličej ze strany Suzumeho. Jakoby nestačil Blueberry, Winter... a Storm. „Super,” odvětil jen.
Vlci se zaměřili na stádo. Netrvalo dlouho a Vločka zaznamenala kulhajícího jedince. Suzume si kořist prohlédl, zavětřil a kývl na znamení souhlasu. Žaludek si opět žádal jeho pozornost. Těžce vydechl a protáhl se. Kdy jsem vůbec naposledy běžel? přemítal, zatímco se snažil uklidnit se. Bude to dobrý, budeme rychlí, nepřestával, doufajíc, že Vločka ho neuslyší.
Mohl by vyrazit hned, společně s nervozitou v něm bublal adrenalin. Musel prostě doufat, že se tu neobjeví a že vše bude v pořádku. Zbývala Aranel. Tiše čekal na její vyjádření.

// omlouvám se, píše se mi teď trochu ztěžka...

// Pokusím se něco nacvakat ještě dneska, přinejhorším zítra. :)

Celou dobu? tvářil se nesouhlasně, když si vzpomněl, jak se Blueberry tlačil za Stormem. Nic však neřekl. Svou nepříjemnou náladu si chtěl nechat pro sebe. Nechtěl se rozhádat těsně před lovem. „Snad nezpochybňuješ mé schopnosti,” snažil se o provokativní tón. „O tebe taky ne a o lov už vůbec,” odvětil jen s křivým poloúsměvem., po předchozím pokusu o tón ani slechu. Netušil, jestli to nevyznělo moc ostře, ale dával si záležet. Sám z toho nebyl kdovíjak nadšený. Jen měl strach. Obavy. Co když znovu přijdou? A odnesou si tentokrát Blueberryho, nebo... Nebo jeho samotného? „City nech stranou,” řekl pevně a víc už ani ň. Nechtěl se Blueberrymu přiznávat, že má nahnáno. Navíc možná zcela zbytečně. On přeci nebyl srab! Leč sám tomu nevěřil...
Když dál vlci probírali lov, Suzume postřehl Stormovo povzbuzující úsměv. Párkrát zamrkal a úsměv mu sebevědomě oplatil. To se vážně tvářil tak zoufale, že to na něm poznal i Storm?
Zhluboka se proto nadechnul s rozhodnutím být ticho a alespoň se sebevědomě tvářit. Bude to v pohodě, uklidňoval sám sebe, prostě jen poběžíš za ostatníma, nedělej z toho něco velkýho.
Vločka se mezitím zařadila k Suzumemu a Aranel. Dvě vlčice na jednoho? ušklíbl se, to není zas tak špatný. I když byly vyšší než on... A měly výhodu díky svým kožichům.
Pomalu se rozhlédl po pláni, dokud očima nenarazil na místní stádo. V žaludku mu znovu zakručelo, a tak se Suzume nedočkavě olízl. Stále měl však strach. Události s jeho bratrem ho nyní nutily přemýšlet nad zbytečnostmi. Vypadni z mojí hlavy, kázal chladně vzpomínkám. Arimovi. Dávno zapomenuté mrtvole.
Storm zadal poslední instrukce, na což Suzume nepřítomně přikývl a vydal se s Blueberrym a Coedenem pryč.
Pomalu vydechl a s úsměvem se otočil k vlčicím. „Tak co, dámy, kterou z vás mohu vyzvat k vzdušnému tanci jako první? Poletíme jako ptáci!” zvolal povzbudivě - snad sám pro sebe - a zaujal postoj.

<= Borůvkový les

Nervózně se ošil, když mu Blueberry šeptal do ouška, nicméně setrval a neodtahoval se. Bylo mu trapně - před všemi těmi vlky, ale... Blueberryho měkký a hluboký hlas Suzumeho uklidňoval. A tak si jen dovolil mírně přivřít víčka, snad aby se nemusel dívat na ostatní.

Jakmile se vydali z lesa, Blueberry si to už vykračoval těsně u Storma. Suzumemu to nijak nevadilo, naopak - nemusel se aspoň přetvařovat. Tiše pokračoval dál po studené zemi s pohledem upřeným nepřítomně na vlčí zadky před sebou.
„Bráško... Suzu! Pojď sem, je mi zima!” slyšel Arimův nespokojený hlas. Otráveně zakoulel očima, však s lehce houpajícím se ocasem obmotal se kolem vrtícího se tělíčka svého bratra. Vypadali jako jedna změť chlupů, nebýt jeho bílých znaků. Byl šťastný. Arima zanedlouho spokojeně usnul, tiše oddechujíc do jeho ucha. Sám pro sebe se usmíval, když nechával se Arimovo oddechováním ukolébat ke spánku též.
Škubl sebou. Blueberryho si vůbec nevšiml. Jak, kdy... stočil k němu překvapený pohled, zorničky zvětšené. „Vystrašil si mě,” vydechl zamračeně. Kampak se poděla ta šibalská jiskra v jeho očích? „Nejde tu o Winter, ani o nic z toho,” mlaskl. Mluvil však jemně a tak nějak... bez energie. Rozhodně neměl chuť se hádat. Natož s Blueberrym. Chvíli tak tiše pochodovali, za zády opuštěný les, pod nohama měkkou trávu a před očima rozlehlou planinu.
Snad jakoby se rozpomněl - nebuď hnusnej, okřikl se v duchu. Nasadil proto falešný úsměv a zapojil svaly kolem očí. „Žádný problém není, zlato,” odvětil klidně. Ono se toho vlastně ani moc nedělo, jen... Kdy jsem takhle lovil naposledy, hm? hořce se ušklíbal v duchu. Správně. S Arimou! Získáváš deset bodů, Suzume! Ironicky protočil oči nad svým vnitřním monologem. Navíc... Řekl jsem mu zlato?! zamrkal vyplašeně a okamžitě si přál propadnout se do země. Bylo jiné, když to někomu říkal z provokace a když to říkal... ve vztahu. Rychle si odkašlal a zrychlil krok.
Byli na místě. Storm jim zrovna říkal informace k lovu a jak by se měli rozdělit. Suzumemu se zhoupl žaludek. Najednou hlad nepociťoval, vlastně se mu spíš chtělo zvracet. „Já... Já radši běhám,” ozval se, když Storm pohrozil, že kdo se nepřidá ani na jednu stranu, tomu zadá speciální úkol sám. Blueberry se mu, jak jinak, vzdálil ke skupince siláků. Suzume běh miloval, ano. Zvlášť, když mu vzduch narážel do kožichu a čistil mu hlavu. Srdce mu přitom zaplesalo, nijak jinak se však ale nezaradoval. Byl nervózní. C-Co když... se tu objeví oni? Srst na krku mu okamžitě stoupla do pozoru. Najednou měl chuť Blueberryho silně čapnout do zubů a odtáhnout ho někam do tmy, kde by se k němu mohl přitulit a uklidnit se. Navíc byl nervózní ještě z něčeho... S rodnou smečkou lovil párkrát, nikdy se ale moc nezapojoval, vlastně jen spíš sbíral zkušenosti ze sledování starších. Co když to kompletně zkazí? Rozhodně nestál o ztrapnění. Na to mu byla jeho hrdost dost milá.

Zima chladná jako kulka jež prostřelila duši tvou
a mé srdce přelévá se - již zeje pouhou prázdnotou.
Zastavit čas - zbožně prosím oblohu noční,
ach, jak moc přeji si, abys splnila mi přání půlnoční!

Bez ostychu do očí mi díval ses - ach jak krásně zlaté jsou!
Tak proč, proč bratře propichuji je teď modrou barvou mdlou?
Za kamením krčím se, v nohou konejšivý třes,
„slib, slib mi, že se mnou zůstaneš!” a tak naposledy jsi hles.

Silné nohy mrtvé tělo tvé kamsi nesouc,
mám chuť, chuť svalit je a tvé tělo vzít si zpátky s noblesou.
Místo toho jen tak tiše stojím - rozdýchávám onen šok,
ach bratře, lásko má, bývával jsem z tebe cvok!

Znaveně padám k zemi, najednou život svůj ctím,
a tak jsem rád a věřím svým sobeckým lžím.
Od té doby plnou hlavu tebe mám, chybíš mi snad?
Rozhořčené pocity nevnímám.

Aranel vlčkovi vysvětlila, jak svou poznámku o stáří myslela. Suzume to samozřejmě tušil, jen... byl momentálně přepnutý do, pro něj nezvyklého, jiného módu.
Všichni byli pro volné prostranství a vysokou. Suzume se krátce otřásl a na vteřinu semkl svá víčka pevně k sobě. Trhl prudce hlavou a s dokořán otevřenýma - a hlavně veselýma - očima obdarovával všechny milým, štěněcím pohledem. „Drž se,” uslyšel v mysli. Starý známy hlas jej donutil stočit i koutky tlamy do úsměvu. Kdyby chtěl, čokoládový vlček by jistě mohl hrát ve filmu. Tak moc se snažil skrýt, jak byl uvnitř rozházený... Rozbitý.
Storm svolil a rozhodl. Suzume by byl sám vystartoval okamžitě vpřed, kdyby jej to nedrželo v Blueberryho těsné blízkosti.
Slova vlka vedle sebe Suzumeho probrala. Trhl uchem a pomalu, snad až přepečlivě, na něj otočil hlavu. Věnoval mu jen sladký úsměv, jeho oči se však nesmály. Zřejmě nebyl až tak dobrým hercem. Alespoň před Blueberrym ne. Chtěl se mu zachumlat do husté zimní srsti na krku, vdechovat jeho osobitou vůni a nechat se ukolébat Blueberryho klidným a milujícím hlasem. Bohužel... Měl hlad. Vlastně bych si vystačil s králíkem, udusil svou myšlenku, aby ji nevyslovil nahlas - nechtěl kazit jejich první společný lov. Nepřítomně naslouchal Blueberryho slovům. Na poslední chvíli se donutil vnímat a rozvířené pocity zakopat hodně hluboko kdesi v sobě.
„Teda Tlapičko!” vydal ze sebe nefalšovaně s obdivem. „Vždyť vypadáš jakobys sotva vylezl z mámy,” mlaskl a snažil se vrtěním hlavy skrýt kuckavý smích. Vlastně vypadal úplně normálně. To jen Suzume potřeboval nějak uvolnit to napětí, které v jeho drobném a malinkém tělíčku panovalo. Hlavu si pak opřel o Blueberryho rameno a tiše zavrněl. Bylo fajn cítit vedle sebe to pevné, vysoké tělo. Vděčně se usmál. Snad už to zvládal, tyhle situace... Pomalu si začal zvykat a zjišťovat... že je to sakra fajn!
Eh? zkřivil tvář překvapeně. „Asi... Asi pět zim?” odklonil hlavičku od Blueberryho hřejivého kožíšku se soustředěným pohledem. Panebože... Vždyť už jsem starej pes! zhrozil se a okamžitě se imaginárně fackoval, neb si uvědomil, že tím vlastně urazil i Blueberryho. Nervózně si přešlápl a zvědavě vyhlédl po Blueberrym.
Naštěstí, Blueberry se věnoval dalšímu osazenstvu. Suzumeho do čenichu praštil další neznámý pach. Ukázalo se, že patřil další sněhobílé vlčici s černým koncem ocasu, dalšíma temně modrýma očima a blyštící se věcí na krku. (//na krku, že jo?:D)
Roztomilá, problesklo Suzumemu hlavou, když si vlčici prohlížel. Storm ji okamžitě přivítal s otevřenou náručí. Hnědý vycítil měnící se Blueberryho náladu a pevné tělo, které se na něj tlačilo ještě víc. Jeho tělo drobečka div nepřešláplo o krok dál, jak se o něj Blueberryho tělo opřelo. A srdce mu zase bušilo do žeber.
Storm vlčici nazval lovcem. To v Suzumem vzbudilo jistou zvědavost, a tak se na Vločku - jak zjistil, že se tak jmenuje - zaměřil ještě víc. „Sličná Vločko!” zahalekal na vlčici rozjařeně, „já jsem Suzume, doufám, že se od vás něco málo přiučím,” pokývl na ni hlavou s věnovaným sladkým úsměvem vlčete. Zároveň si všiml dalšího vlka. Šedivý vlk s magnetovýma očima... A tohle je...? pokukoval po něm zvědavě.
„Pro tělo tuláka vždy uspokojující...” mrkl na Blueberryho vzápětí, avšak v srdci stále cítil onen pocit... Jak z toho vycouvá?
Pomalým, avšak nikoliv táhlým, krokem se vydal za vlky. Bylo mu mdlo. A jen hladem to nebylo.

=> V. Galtavar

// tak jistě, suzume by byl jistě vzorný trhač :D nebo spíš návnada

Sotva stihl zaznamenat vlčí jména, už se hnal zpátky, v žaludku hladové křeče. Měl hlad, potřeboval jíst. A to co nejdřív. Prvotní nadšení mírně opadlo. Totiž, kručení v žaludku a následná nevolnost... Suzumemu se lehce zamotala hlava, avšak snažil se na sobě nedat nic znát. Nechtěl nic kazit. Zvlášť, když měl poprvé příležitost zúčastnit se něčeho většího, když zrovna přišel. Jinde by mu to určitě jen tak nepovolili, ale tady... Začalo se mu tu líbit.
Nicméně malý strach z Tailly měl stále. K jeho štěstí vlčice nabídku odmítla a jemu tak ze srdce odpadl kamínek nejistoty. Na Taillu se chtěl jistě podívat, pobavit se, zhlédnout její jádro - nehodlal se oné trpasličí vlčice bát nadosmrti.
Aranel a Blueberry se znali. Suzume po vlčici podezřívavě a zároveň zvědavě pokukoval. Na krku se jí houpala lesklá věc a její tmavé modré oči jen podtrhovaly její sněhovou srst. Okamžitě si vzpomněl na Winter. Co asi teď vyvádí, pomyslel si posmutněle. Bylo mu to líto. Proto se ze zvídavého pohledu stal pohled nepřítomný, snad s náznakem smutku. Suzume rychle zavrtěl hlavou, když ho z transu probudil Blueberryho smích. „Huh?” stočil k němu pohled s nakloněnou hlavou. Všiml si jeho znejistění. „Kdo říká, že stárneš?” vyhrkl a přísným pohledem přejel všechny přítomné, zatímco ocas nešikovně obmotával kolem Blueberryho. Mimo Storma. Nechtěl působit snad nevděčně. Vždyť ho přijal jako totálního cizince! „Jsi tak starý, jako se cítíš,” usoudil důležitě a mírně pokýval hlavou. „Kolik, že ti vlastně je?” dodal po chvilce a nevinně na Blueberryho zamrkal. A jak to, že to ještě nevím? Byla to snad jeho chyba?
Ohledně lovu se snad všichni shodli na volnějším prostranství. Suzumem projela vlna vzrušení. Jak dlouho to už bylo, co naposledy lovil se smečkou? Jakoby jej hlad dosud netrýznil a nebral energii, Suzume dvakrát poskočil a nadšeně Blueberryho zatahal za ucho, zatímco jemně zamručel. Nezapomněl také máchat ocasem ze strany na stranu, snad jako kdyby se snažil zametat vzduch kolem. V hlavě mu blikalo jediné: Jídlo!

Na Blueberryho poznámku Suzume jen nevinně zamrkal a tulení přešel stydlivým sklopením očí. Před Stormem mu bylo ještě trapněji. Vlastně byste mohli i vidět, jak se ze Suzumeho srsti odpařuje pára, zatímco mu srdce bušilo jako zvon. Zvyknu si někdy? přemýšlel, zatímco se snažil uklidnit své pocity. Přece se jeho tělo nemohlo takhle chovat až do konce života. Přišel si tak jako malá nedovyvinutá vlčice, která prvně ochutila lásky. A nebylo to pro něj vlastně taky poprvé?
Storm se dal do pohybu, Suzume tak rychle zase zvedl hlavu, aby zanalyzoval situaci. Nesměje se jim? Nedívá se na ně... jinak? Nikoliv. Storm se přibližoval k Blueberrymu a hlavu mu následně bořil kamsi do krku. Suzumemu se to ani trošku nelíbilo (a samotného jej to také překvapilo), a tak se mu na tváři mimoděk objevil nespokojený výraz, v očích jiskřičky. Co to děláš? Bě-běž od něj, je můj! čílil se tiše v duchu, zatímco se zadkem tlačil na Blueberryho, aby snad nezapomněl, kdo že to vedle něj vlastně stojí. Uslyšel jen nepatrné zašeptání a pohyb Blueberryho čelisti, pravděpodobně v odpovědi. Napnutý pak odpočítával vteřiny, dokud se od něj Storm neodlepil. Vzápětí ze sebe vydal dlouhý výdech a Blueberryho znovunabytou blízkost bral jako samozřejmost a snad i jako malé vítězství nad Stormem.
Nechtěl proti své nové alfě cítit žádný odpor, či podobné pocity, ani se mu nijak vysmívat, jen... Byl zkrátka prvně zamilovaný a jakákoliv větší pozornost kolem Blueberryho mu začala vadit.
Trhl hlavou směrem tam, kam Storm poté zakřičel čísi jména. Zdálo se, že vlky znal i Blueberry. Ještě aby ne, když je tu doma, pomyslel si vzápětí a imaginárně se fackoval.
Suzume však ani jednoho z vlků neznal. Proto se rozhodl, že se představí a kdo ví, třeba si rovnou udělá i nové kamarády. Z lehkostí odhopkal dál od Blueberryho směrem k dvěma vlkům a hodil po nich zářivým úsměvem. „Jsem tu nový, můžete mi říkat Suzume,” mrkl na ně a krátce zakmital ocasem. Nervozita z něj už plně odpadla, když měl podporu Blueberryho a Storma. Vzápětí se pohotově ohlédl zpět, když uslyšel slovo „jídlo”. „Miluju jídlo!” vyštěkl odhodlaně, zatímco při prudké otočce nevědomky propleskl ocasem oba vlky. Leč na otázku neodpověděl přesně, muselo být všem jasné, že lov v tuhle chvíli miloval ze všeho nejvíc...

Jakmile Tailla oba vlky zaznamenala, stáhla se opodál. Suzume čekal významné pohledy, vrčení, zkrátka nějaký projev. Pro jeho smůlu, ničeho podobného se nedočkal. Mohlo by to uvolnit jeho napětí. Ale o to se už Blueberry zčásti postaral sám.
Storm napoprvé vypadal poněkud napjatě. Výborně, měl chuť Suzume zakoulet očima. Nezapomněl však na výchovu, jež se mu snažila jeho matka vštípit. A to i když se na poprvé zřejmě moc nevyznamenal. Suzume jen přikývl. Ptáče už vyletělo z hnízda... pomyslel si s němým úšklebkem. Nebylo to zase tak dlouho, co Arta viděl naposledy (a stejně tak poprvé). Bylo to ještě malý škvrně.
Cítil Blueberryho blízkost a to mu dodávalo odvahu. Tiše pak vyčkával na Stormův verdikt. Nějaké promýšlení netrvalo dlouho. Byl přijat. Oficiálně. Suzumemu se ulevilo. Cítil se sice lehce mimo kvůli Zlatavému lesu a Winter, ale byl tu teď s Blueberrym a měl šanci začít znovu. Hm, jak moc se mu ta fráze už zprotivila?
Okamžitě mu povolila ramena a dovolil si i krátce zavířit ocasem. Zároveň tak prokázal Blueberrymu laskavost a ometl mu kožich. Stydlivě po něm mrkl jedním okem, zatímco se soustředil na Storma. „Děkuju, Storme,” kývl na něj vděčně a nechal uniknout jeden úsměv, který byl ale hlavně pro Blueberryho. Byl šťastný, že tu s ním mohl zůstat. I Blueberrymu se ulevilo. „Mám dost super vlastností, budu se ti líbit,” dodal nevinně.
Neznámým lesem se mísilo plno cizích pachů. Ačkoliv už Suzume nebyl tolik nervózní ze Storma a Tailly, další vlci jej ještě neznali. Ale co, Suzume se velmi rád seznámí. Přichomýtla se k nim bílá vlčice s dalším vlkem. Suzume se po nich zvědavě ohlížel. S Blueberrym po boku a právoplatným přijetím nabýval opět na svém znovunalezeném sebevědomí. Chtěl se s nimi seznámit. Zároveň se však chtěl vydat na obchůzku po lese. Přešlápl si z nohy na nohu a těkavým pohledem se díval na Storma, Blueberryho a po zbylých vlcích. Zároveň mu však nezapomínalo kručet v žaludku.

<= řeka Mahtaë

Pokračoval vedle Blueberryho hřejivého těla a poslušně ťapkal vpřed. „Jsem v pohodě,” ohradil se hrdě, i když zorničky měl rozšířené očekáváním od neznáma. Vlastně se docela těšil. Doufal, že smečka bude živá a bude zde mnoho vlků. Mohl by tak konečně někoho pořádně otravovat. Nebo půjdu a holt si zase najdu Meinereho~ přeběhlo mu po mysli neškodně.
Pokračovali dál lesem a koho Suzume nespatřil! „ONA?” vypískl bez rozmyšlení. Snad tušil, že sem patřila, ale nějak ho překvapilo, že ji zde uvidí. Tailla. Vlčice, která by se ho předtím nebála přizabít. Nervozita stoupla. Střelil ublíženým pohledem po Blueberrym. Jenže ten už ho představoval. Storm? zvedl hlavu k velkému vlkovi, který stál hned vedle malé černobílé vlčice.
Blueberry se zdál být docela uvolněný. Hlavně jeho výraz. Suzume tak proto lehce pookřál a napětí se v něm uvolnilo. Storm, Storm... To jméno už slyšel. Jistě, možná od Blueberryho nebo tak, ale... „Ah! To škvrně! Je tady furt? Art,” upřesnil. Zprvu se mu ten skrček moc nelíbil, no jakmile jej uznal coby vrabčího krále a stal se jeho poddaným, změnil na vlče názor.
A ajajaj. Modrooký Suzume s hnědým kožichem si jaksi neuvědomil, před kým že to vlastně stál. „U-uhm,” odkašlal si krátce a sklonil mírně hlavu.
Blueberry jej pak oficiálně představil jako svého partnera. Mírně to v něm hrklo a srdce se mu rozbušilo. Ještě si nezvykl. Nebyl zvyklý na podobné city a ty teď na něj útočily celou svou silou. Vzmohl se tak jen na přikyvování a částečné uhýbání očima. A co víc... Blueberry právě požádal o místo. Jeho místo. Suzume tak znovu zvedl hlavu a nervózně se pousmál.
Vlastně to spíš vypadalo jako kdyby se zrovna chystal někoho zabít. Nervozita mu nikdy nešla...
„Jsem Suzume,” vydal ze sebe chabě. „Máš- Máte pěknou tlapu, sire,” pokýval hlavou a bradou ukázal na Stormovo ozdobu na tlapě. Zároveň očima občas uhnul k Taille. Snad aby se ujistil, že po něm nehodlá skočit. A to i když se mu posledně omluvila. Měl z ní zkrátka respekt. „I když nemůžeme s Blueberrym dělat vlčata,” odmlčel se a uvědomil si, jak to znělo, „stejně bychom... bych chtěl zůstat po jeho boku.” Leč jeho řeč nebyla nijak promyšlená a úžasná, i tak mu to vzalo veliké úsilí. Najednou cítil, jakoby celý hořel.
Na slovech nic moc neobvyklého nebylo... Ale co na pocitech... To byla jiná.

Blueberry přiznal, že ono velkolepé představení v podobě stavby mostu nikdy dřív nezkoušel. A přece se mu povedlo téměř precizně. Suzume chvílemi čekal, že se most jednoduše zhroutí, zatímco budou přecházet řeku, naštěstí nic takového se nestalo. Zároveň se blížili k lesu. Suzumemu se tak zčásti stáhl žaludek vzrušením a snad i obavami.
„Ahhh, zima...” nakrčil čumák. „Ne, nemám rád zimu. Vždyť víš, všude bílo a ticho, špatně se loví, tuláci se nemaj kde zahřát... Je mráz!” zavrtěl hlavou odmítavě. Takže vidím ještě hůř, povzdechl si v duchu a zamžoural k obloze. Winter má zimu ale ráda... vzpomněl si na svou milou bílou kamarádku. Přemýšlel, co asi zrovna dělá - je stále naštvaná? Smutná? Navštíví ho vůbec ještě než zima zase skončí?
Radši nechal myšlenky myšlenkami a začal se soustředit na krajinu před sebou. Okolí páchlo neznámou smečkou, což jej lehce znervóznilo. Jindy vlk nabitý sebevědomím se nyní tiskl k o hlavu většímu Blueberrymu, leč se snažil alespoň na první pohled působit sebevědomě. Jak se na mě budou ostatní dívat? přemýšlel nad různými scénáři. Nechtěl být jen „Ten od Blueberryho”, nebo „Blueberryho štěně” apod.

=> Borůvkový les

Poslouchal Blueberryho námitky a ležérně nad tím koulel očima. „No jo, no jo,” vydechl na oplátku tentokrát on a nepřátelsky si změřil hladinu řeky pohledem. Přistoupil blíž k vodě a natáhl bílou tlapu. Tu poté na zkoušku ponořil do vody, ale ihned ji zase vytáhl ven. Voda byla jak jinak než ledová. Blueberry mezitím už sám stál ve vodě a Suzume jej okamžitě politoval. Zdržuješ ho, akorát kvůli tobě onemocní, prskl na sebe v duchu a už už se chystal sám do vody vkročit. A to i navzdory tomu, že díky jeho menšímu vzrůstu bude mokřejší než Blueberry.
Jenže o vteřinu později... Ani nestihl zaregistrovat Blueberryho výkřik, jak se sám lekl. Nadskočil nejméně metr vysoko a jen tak tak dopadl na všechny čtyři, aniž by mu to sjelo přímo do vody.
C-Co to?! trhl hlavou vzhůru, aby si kořen prohlédl. Odkud to...? přemítal, zatímco oplácel nechápavý pohled Blueberrymu. Dle jeho dalších slov... „To ty?!” vyjekl překvapeně a o několik kroků couvl. Užasle tak sledoval, co dalšího byl Blueberry schopen vytvořit. Jeho hrátky se vzduchem byly oproti tomuhle nic. V srdci pocítil menší píchnutí žárlivosti.
Jakmile Blueberry stavbu dokončil a vyskočil na most, Suzume si to jen dál užasle a zároveň krapet vyděšeně prohlížel. „Tos uměl vždycky...?” zeptal se nepřítomně, zatímco dál zíral na pevné kořeny. Skoro tak nepostřehl vycházející páru z Blueberryho kožichu. Než opatrně našlápl jednou nohou na most, pocítil vůči rudookému zemědělci nefalšovaný obdiv.
„No já žasnu, Výsosti,” ušklíbl se zlehka pobaveně, když už stál všemi čtyřmi na čerstvém mostě. Smrt? blesklo mu hlavou zároveň. Mohla za tohle všechno právě ona? Stále opatrným, avšak pomalu jistějším krokem se vydal za Blueberrym.