Gallirea - Příspěvky uživatele

Nebylo to zas tak dávno, kdy jistá vlčice ucítila nadcházející jaro a napříč Gallireou se rozběhla. Na jaře přeci jen se všechno rádo páří a dává příležitost novému životu. A tahle vlčice… Inu, Cora nebyla výjimkou.
Všechno kvetlo, pučelo, bzučelo a slunko příjemně hřálo. Matky laně vyváděly svá mláďata na pastvinu, zatímco chlupaté kuličky, coby malá mazaná liščata pobíhala vesele mezi stromy. Ach, jak jim Cora záviděla! Jakoby se dostala do jiného světa. Bylo to snad poprvé, kdy se jí zmocnila podobná touha.
„Taky si jich pár udělám!” rozhodla se a jala se hledat vhodného vlka pro svůj čin.
V tu samou chvíli, na druhé straně Gallirei, se houževnatý vlk procházel kolem jezera. S otráveným výrazem, jak pro něj bylo typické, bědoval nad svým životem. Z hladiny vody na něj zíral jeho odraz - jedna polovina bílá, druhá černá… Povýšeně si odfrkl. Však žádný tvor by neměl být přehnaně zahleděný sám do sebe. Jeho oblíbenou činnost, tedy sebelítost, mu tak překazil naopak velmi veselý a hloupý vlk. Šedohnědá koule, která se k němu řítila nekontrolovatelnou rychlostí a které lítaly sliny z tlamy jako blesky z oblohy, dvoubarevného vlka srazila přímo do vody.
„Ty pitomče!” utrhl se na šedohnědého vlka lapajícího po vzduchu dvoubarevný. Ten se po chvíli vzpamatoval a začal se zuřivě rozhlížet kolem sebe. Když pak konečně zaostřil na černobílého, úlevně si oddechl. „Vlčku, kamarádíčku, přítelíčku, zachraň mě!!” zavyl zoufale, zatímco se ještě párkrát ohlédl. Utekl jí? Už ho nepronásleduje? Srdíčko mu bušilo jako splašené.
„Hah?” nakrčil čenich bíločerný nechápavě. Před čím by měl toho blázna zachraňovat? A vůbec, to se ani neomluví?! „Uhni, ty hroudo nemotorná,” zavrčel na nebohého vlčka a vyškrábal se zpátky na břeh, kde se oklepal a ulízal si chlupy. „J-Jmenuju se Cattík! Prosím, prosím vlčku, zachraň mě,” zaškemral znovu, zatímco se už napotřetí snažil vyškrábat za ním. K jeho smůle vždy spadl zpátky do vody. Najednou však ztuhl a nastražil uši. „UŽ-UŽ JDE!” zašeptal vyděšeně s očima dokořán a po oči zaplul pod hladinu. „Kdo jde?” zamračil se na něj černobílý a ohlédl se. A vskutku! Přímo k nim se řítila, těžkým cvalem, šedivá vlčice s rudýma očima. „Cattane, Cattíčku, počkej přece!” křičela udýchaně. Oslovený sebou ve vodě trhl a vyskočil na nohy. Co teď?! Cattana nenapadlo nic lepšího, než se rychlostí světla vyškrábat konečně na břeh a schovat se za černobílého vlka. Ten vše sledoval s protáhlým obličejem.
„O co tu jde?” zavrčel, když se k nim Cora konečně dovalila a vyčerpaně nabírala vzduch do plic. Černobílého úplně odignorovala. „Cattíčku, lásko, neutíkej mi,” zaskuhrala Cora zmučeně. „Musíš mi udělat ta vlčata!” A v tu ránu bylo černobílému hned vše jasné. No jo, jaro! Kyselý škleb, který mu nyní zdobil tvář, jasně říkal, že s tímhle nechce mít nic společného. Proto o dva kroky ustoupil a vystavil tak smáčeného a třesoucího se Cattana Coře na obdiv. Té jen oči zajiskřily.
„Tak šup, pojď!” vybídla jej a natočila se k němu zadkem, hlavu natočenou vzad, ve tváři vzrušený výraz. Cattan se zajíkl a s lesknoucíma se očima zabodl pohled na černobílého. „C-Cořinko…” začal nakřápnutým hlasem, „tohle je…” zíral stále na vlka. Ten mu pohled opětoval, poté se zadíval na Coru a poraženecky si povzdechl.
„Meinere,” hlesl, naposledy se podíval na vyklepaného Cattana a pak, jakoby se stal zázrak, na tváři vyloudil úsměv. Něžný, hřejivý úsměv. „Cattanův partner, těší mě,” kývl na Coru. Snažil se zkrátka pomoct hloupému vlkovi, kterého potkal, v nesnázích. Byť z toho nijak nadšený nebyl. Coře div brada nepadla až na zem. „Prosím?!” kníkla a otočila se k nim čelem. „A-Ale… Cattíku,” hlesla zklamaně. Ten se však tvářil stejně tak překvapeně jako Cora před několika vteřinami. Můj co?! Ale… nebyl právě zachráněn? Pomalu polkl a pak se zadíval na Coru. „Ah, ah! Cattík a Meineřík jsou velmi, velmi zamilovaní!” přilísal se k Meineremu okamžitě a nezapomněl mu pořádně oblíznout čenich. Chudák věčně mrzutý černobílý Meinere, se nyní musel držet zuby nehty, aby po Cattanovi nevyjel a nerozbrečel se nad právě vykonanou výměnou slin. „Správně, cukříčku,” usmál se na něj sladce, ačkoliv v očích mu plály smrtící plameny.
A Cora? Všechno prostě není takové jaké se na první pohled zdá. Se vzplanutým kožichem prskla slova kleteb a nadávek k oběma vlkům a s lesklýma očima odcválala pryč.
Za pár chvil se zastavila v neznámém lese, kterým protékal roztomilý potůček. Zklamaně se posadila na jeho břeh a zatímco se litovala, že žádná vlčata mít nebude, ji někdo poklepal na záda. „Zzzz…. Z-Zdravím, s-s-sleč-no!”

<= V. Galtavar

Ačkoliv Suzume neoplýval nijak významnou silou, usoudil, že ostatní si stejně nevšimnou... A tak se táhl za ostatními s jelení prackou v tlamě, aby se neřeklo, avšak nijak zvlášť se nezapojoval. Necítil se, bohužel. Ostražitě sledoval tělo před sebou, připraven kdykoliv uskočit, nejlépe za Blueberryho.
Jakmile došli do lesa, Suzumeho okamžitě praštilo do čenichu mnoho cizích pachů. Chlupy na krku se mu mírně zježily. Cítil se jako nevítaný host, i když si to sem nakráčel ve Stormovo závěsu spolu s Blueberrym. Nedalo mu a musel se sám pro sebe ušklíbnout. Spolu s pachy cítil i jaro. Konečně, pomyslel si a rovnou si i rozpomněl, že právě na jaře se narodil. Stárnu, zhrozil se, čímž mu hloupý škleb z tlamy zmizel. A co vše jsem za tu dobu stihl? nedalo mu nad cynickou poznámkou. Ovšem když stál kousek od Blueberryho a tiše si jej prohlížel, musel se usmát. Stydlivě, nepatrně, vlastně bez toho, aniž by si to uvědomil... Byl tak zvědavý, co mu chce sdělit, až by málem zapomněl na hlad.
Storm vlkům pokynul, aby se nakrmili. Malý vlček se zamilovaně zadíval na mrtvolu. To, že se ještě před pár chvílemi sama zvedla a ušla pár kroků, mu najednou přišlo jen jako sen. Svého partnera zvědavě propichoval modravým pohledem. Lehce přikývl, zároveň cítil, jak se mu horko rozlilo po těle. Zlato. Sklopil zraky a počkal, až si bude moct rychle odtrhnout svůj podíl a pak uslintaný přicupital k Blueberrymu. Rozhodně mu nevadilo vypařit se. A Storm... nevypadal, že by se zrovna někam chystal.
Rozešel se za Blueberrym s masem v tlamě. Krev mu stékala po bílé hrudi a zanechávala tak za sebou rudé perličkové krůpěje. Položil maso na zem, několikrát se olízl, očistil si kožich a hltavě si urval kus ze svého podílu. Blueberry spustil. Suzume přikývl. „Bylo to... divný,” přiznal a na zlomek vteřiny přemýšlel, jestli mu to maso náhodou něco neudělá, když jej pozře. Tak nějak... mu to ale vyvrátil z mysli Blueberryho pronikavý rudý pohled. „Tvá vina?” zastřihal zvědavě ušima a pomalu polkl. Tohle ho zajímalo. A vůbec... Jak to, že zrovna Blueberry? Kde k tomu přišel... Nebo to snad uměl vždy? Vypadal, že ho to doopravdy trápí. „Uhm...” vydal ze sebe a snad krapet provinile se zadíval na zbývající maso. „Ale jak...?” Nedávalo mu to smysl. Jak by to asi provedl... A proč?

Ostatně... Ne, že by někdo reagoval jinak. Všichni byli překvapení, v Blueberryho očích se však odráželo ještě něco navíc. Co to mělo znamenat? Mělo to snad něco znamenat? Copak není normální, že se mrtvola jen tak zvedne a užije si ještě poslední doušky svěžího vzduchu než znovu ulehne? Suzumemu to nedalo, myšlenky mu hlavou běhaly samovolně. Měl na jazyku i něco peprnějšího, ale Stormův rozkaz odtáhnout zvíře do lesa ho donutil zůstat zticha. Třeba za to může ta pověstná Smrt... napadlo vlčka těsně předtím než se s odporem, avšak stále s kručícím žaludkem, zakousl do volné části jelena.
S Blueberryho příslibem se pak s ostatními vydali zpět do lesa. Domů, hm... Tam teď patřím? těkal očima ze Storma na Blueberryho a zbytek vlků. Po jazyku se mu rozlila teplá krev a žaludek div nedělal kotrmelce. Kdy naposledy se cítil tak hladově? Nemohl se dočkat, až se opět nakrmí - tentokrát snad už dosyta. A bylo mu tak docela jedno, jestli to bude doma, nebo někde na palouku...

=> Borůvkový les

// prosím... :D

Královská krev se rozhodla utéct, v lese na podivína narazila.

Žila byla, ve vzdáleném království, jedna vlčí princezna. Pro svůj drahý šperk a nezměrnou krásu byla mnoha vlky opěvovaná, o tlapku často žádaná. Bohužel, roztomilá bělka byla odsouzena bezelstným osudem k samotě, bez šancí na jakýkoliv kontakt či přátelství. Za všechno mohl její hluboký, drsný a zkrátka velmi mužný hlas. Až jednou, když se odhodlaná vydala pryč, podivného vlka potkala. Na první pohled se nijak nelišil od ostatních, ale přeci jen! Soumrak si říkal o slovo a zanedlouho před skvostnou bělkou stál ošklivý, však přátelský pavouk. Magie? Spíš prokletí. „Každý je nějaký,” utěšoval princeznu dívčím hlasem. Snad prvního přítele získala?

Zbytek vlků zvíře úspěšně usmrtilo, od Storma se ostatní dokonce dočkali i pochvaly. Suzumeho se ale jeho pochvala nijak nedotkla. Co udělal tak úžasného, že se jí dočkal? Pobaveně se ušklíbl, neřekl však nic. Nebude vyvolávat žádné rozboje. Kor jestli toto Storm bral jako vstupní test... A i kdyby ne, nechtěl si hned dělat nepřátele. Vlastně vypadali celkem fajn a navíc... byli v přesile.
Suzume stál stále pěkný kus od ostatních a kořisti, když se k němu Blueberry rozeběhl. Srdce mu lehce poskočilo. Nelíbil se mu ten fakt, že se z něj pomalu stávala malá zamilovaná vlčice. Kde byla schovaná ironie?
A pak se to stalo... V půli Blueberryho cesty se zvíře najednou pohnulo. Huh? zbystřil a mírně přimhouřil oči, aby mohl vůbec pořádně zaostřit. Zhoršení zraku však posunul do zadní části mysli, když sebou najednou překvapeně trhl, když se zvíře postavilo s hlavou v nepřirozeném úhlu. Chlupy na krku se vlčkovi zježily ve vteřině, stejně jako se z jeho hrdla linulo tiché vrčení. Výkřik ignoroval, stejně jako Blueberryho nemotorný pád. Oči měl přilepené jen a jen na jelenovi. Jeho partner na zvíře křičel, sám v šoku. Co to sakra?! míhalo se Suzumemu v duchu, neschopen pohybu. Najednou se však zvíře zřítilo opět k zemi, tentokrát snad už opravdu mrtvé. Poslední výkřiky do tmy? pomyslel si, stále zděšen. Okamžitě ho bodla vzpomínka na umírajícího Arimu a to, jak jej ti vetřelci vlekli na rameni pryč. Kolem něj se zavlnil vzduch, oči s výrazným leskem tyrkysové upřeně hledíc na jelenovo tělo.
Roztřeseně polkl a pohlédl na všechny přítomné. Vypadali stejně tak vyvedení z míry jako on sám. Blueberry se zvedl, směr zpátky ke Stormovi. Suzumeho píchlo u srdce. Ignorujíc vlastní osten žárlivosti se pomalu vydal za ním. Jelena však obešel velikým obloukem. „No tak, jsi šelma, snad se nebojíš vlastní kořisti...” I tenhle hlas ignoroval.
„Co. To. Sakra. Bylo?” vychrlil jedním dechem, stále se ohlížejíc na mrtvé tělo. Co kdyby jen... Chtěl ho sežrat. A to rychle. Musel ho mít pryč z očí. Vždyť byl mrtvý!

// plz don't kill me

Žila byla jedna vlčí princezna. Byla to už nějaká doba, co se vynořila z matčina lůna a jala se okupovat svět. Heboučká bílá srst, jejíž čisté vzezření ničila pouze černá špice ocasu, cudně vzhlížející tmavě modré oči a dlouhá jizva zasahujíc levé oko tvořily princeznin vzhled.
Také pro nic za nic tato vlčí Výsost na krku nenosila obrovský třpytící se šperk ve tvaru vločky. Znamení zimy a pomíjivé krásy. Právě tak byla bělka pojmenována. Vločka.
Na tom by nebylo nic divného. Vlčí princezna byla známá pro svůj rozkošný a k umazlení vybízející vzhled. A to i navzdory varovně vzhlížející jizvě. Mnoho princů již Vločku žádalo o tlapku, jenže rozkošná pazourka moc dlouho nastavená nevydržela. Vše se totiž pokazilo, jakmile princezna promluvila. Hluboký, drsný a rozhodně ne hlas hodný princezny, ba i prosté vlčice, jenž se linul z Vloččina hrdla všechny nápadníky odradil, některé i rozbrečel. S hlasitým fňuk vlci utíkali z království rychlostí blesku. Mužný hlas, který silně dominoval Vloččinému nevinnému vzezření způsobil, že se princezna brzy stala osamělou. Její hlas se stal kontroverzním tématem pro celé království. Princezně se dostalo mnoho posměšků a znechucených výrazů, šance na navázání přátelství byly mizivé.
„V tomhle království nebudu nikdy šťastná,” plakala Vločka u krále zničeně. Že jeho dcera zní jako padesátiletý medvěd dřevorubec již krále nevyvádělo z míry. Ba co víc - vždycky si přál mít syna. „Ach, beruško, neplakej. Stále máš při sobě svou rodinu,” domlouval jí opatrně. Vždycky to byl jen starej podpantoflák s až příliš měkkým srdcem, koulela očima královna. Celkem porodila pět vlčat, k jejímu neštěstí pouze jedno přežilo. A jako správná matka chtěla pro svou dceru jen to nejlepší.
„Dcero má - vzchop se!” zahřměla, pohledem propichujíc svého chotě, „je nejvyšší čas, aby sis už někoho našla. Máš věk zralý na potomky a někdo musí udržet naši linii! Proto běž pryč z tohohle království a najdi si vhodného partnera.” Vločka tiše naslouchala své matce. Proč ji to nenapadlo dřív?
„Běda ti, dcero má, jestli přitáhneš zpátky s nějakým ňoumou jako je tvůj ot-...” královna si odkašlala, „dokud nepromluvíš, vše půjde hladce.” Královnin slib Vločku zabolel. Nicméně měla pravdu. Dokud nebude mluvit, nikdo si z ní nebude utahovat.
„Děkuji, matko,” řekla svým hlubokým mužným hlasem a odcválala pryč. Než Vločka opustila království dočista, místní šamanka jí darovala na cestu jakési bobule. „Až to bude nutné, nezdráhej se si jednu vzít,” poradila jí než jí váček přetáhla přes hlavu. Vločka jen kývla.
A tak se naše bílá vlčí princezna vydala na cestu. Netrvalo dlouho, než se jí pod nohama objevila zelená tráva daleko za královstvím.
Kudy bych se měla vydat, přemýšlela, zatímco se před ní prolínaly tři cesty. Jedna vedla přes travinatou nížinu dál, druhá bočila k horám a poslední do lesa. Právě tam se Vločka vydala. Stmívalo se. „Měla bych si najít nějaký úkryt,” zašeptala k obloze.
Vločka pokračovala dál neznámou krajinou, dokud nezmizela mezi stromovím a jeho nástrahami. Za zapadajícího slunce se jí podařilo několikrát zakopnout o kořeny stromů, propadnout se do děr nebo se nabodnout na trn. V hrudi se jí usidloval nechtěný strach a matčiny rady začala brzy litovat. Co ji to napadlo? Poslat vlastní dceru, nezkušenou a samotnou někam do neznáma? S funěním se rezignovaně zastavila. Sklonila hlavu, aby si mohla na hrudi prohlédnout váček s bobulemi. Mimo něj se jí tam houpal i její drahocenný šperk. Nejistě se usmála a tlapou strhla váček dolů. Šňůra se přetrhla a váček i s obsahem skončil na zemi. „A jéje,” ozvalo se za ní. Vločka vyděšeně nadskočila a jen taktak se udržela, aby hlasitě nevykřikla překvapením. I když kdo ví, třeba by jí to zachránilo život.
„Copak to tu máme,” promluvil znovu hlas. Najednou před sebou Vločka spatřila vysokého a mohutného vlka. Polkla. Kdo jsi, chtěla se zeptat a zároveň vykřiknout, aby se nepřibližoval. Místo toho jen zůstala zmraženě sedět na místě s vyděšeným výrazem. Očima na vteřinu střelila k rozsypaným bobulím na zemi. Nad hlavou se jim ozývalo krkavčí krá, zatímco se slunce už skoro schovalo za obzor.
„Co se tak tváříš, snad si nemyslíš, že tě chci sežrat,” ušklíbl se vlk. V jantarových očích mu tančily pobavené jiskřičky. Vločka sklopila pohled s mírným zavrtěním hlavou. Co teď? přemítala. Nemohla přece jen tak utéct, ne bez těch bobulí. „To si němá, nebo co,” promluvil znovu vlk a sehnul se tak, aby viděl Vločce do tváře. Její - už ne tolik - vystrašený kukuč a veliké modré oči vlka takřka okouzlily. Vločka chtěla na vlka promluvit, odpovědět mu a třeba se i zeptat, jestli něco potřebuje... Jenže nemohla. Najednou si vzpomněla na slova šamanky. Měly snad bobule nějakou skrytou sílu? Pomohly by jí s jejím zrůdným hlasem? Užuž se pro jednu skláněla, když v tom ji vlk zastavil.
„Zadrž maličká,” mlaskl nespokojeně, což donutilo princeznu zvednout pohled. „To jsem tě tak vystrašil, že chceš spáchat sebevraždu? Na to by tě byla škoda, jen se na sebe podívej,” ušklíbal se znovu vlk, jen místo pobavení v očích se tam mihla starost. Eh? naklonila hlavu Vločka. Musela se obhájit, musela mluvit...
„Ne, samozřejmě, že ne,” hlesla nakonec svým hlubokým hlasem. Vlk několikrát překvapeně zamrkal. „Dobře...” oddechl si, stále překvapen. „Jak se jmenuješ?” usmál se na vlčici vřele. Zdráhala se. „V-Vločka.” Do očí se jí tiskly slzy. Určitě se jí teď vysměje! Avšak místo toho... „Hezké jméno, hodí se k tobě,” usmál se. „Já jsem Locki,” představil se po chvíli také. „Nevysměješ se mi?” divila se princezna. Vlk se zamračil: „Kvůli čemu?” „Můj hlas,” vysvětlila. Copak sis nevšiml? zakoulela očima v duchu. „Každý je nějaký,” pokrčil rameny a přátelsky zavrtěl ocasem. „Ani já nejsem výjimkou...” mrkl na vlčici. Vločka jen nechápavě naklonila hlavu? Jak není výjimkou? Žádné nesrovnalosti si na vlkovi nevšimla.
Slunce již zapadlo a měsíc v úplňku se jim tyčil nad hlavami jako samotné žezlo noční oblohy. A pak se to stalo...
Locki najednou ztuhl, tělo v mírné křeči. „A je to tady...” zašeptal. Za pár vteřin před Vločkou stál metr vysoký pavouk a roztomile na ni pomrkával čtyřma očima. „Budeme kamarádi?” promluvil pak sladkým dívčím hlasem.

//Čeká se na Coedena nebo jaké je pořadí? :D

// nápodobně... :D

// nechci nijak prudit, kor když jsem sama vypotila takový ubohý post, ale... :D

1. ježek
2. chlupy
3. páření
4. měkoučký
5. zkrocený
6. mohutný
7. Meinere
8. narcismus
9. ťap
10. ehm

// Omlouvám se za průtahy a zároveň za krátkost, ale není na co moc reagovat...

Netrvalo dlouho, než se Suzume od zvířete odlepil a nechal prostor tříčlenné skupince. Stádo nechal stádem a se zatajeným dechem sledoval její počínání. Mimoděk byly jeho zraky přímo přisáty na Blueberryho tělo, pod jehož kožichem se nenápadně vlnily svaly. Suzume polkl, když se Blueberry ocitl na zemi než se zase zvedl.
V tom ho něco trklo. Proč jsem zastavil? zděsil se a horečnatě se ohlédl kolem sebe. Neměl by pokračovat? Bránit oběti, aby nevybočila pryč? Kde jsou ty dvě... přemítal, zatímco nerozhodně přešlapoval na místě jako ztracené štěně.
„Já věděl, že to pokazím,” zabručel.

// zítra napíšu :)

// nepokračuju teď já?:D