//prokrastinace a škola ze mě konečně vytáhly drápy, teď už se mi z prstů bude jen kouřit, im sorry
// omlouvám se ㅠㅠ ve škole mám teď fofr
Hnědý vlk seděl na místě. Voda kolem byla vlastně příjemná, chladila a pomáhala mu urovnat si myšlenky. Dobře... odhodlal se a pomalu se zase postavil. Žel byl tak malý, voda mu stále dosahovala do půli břicha. Blueberry na Suzumeho zavolal, na což mladý vlk zareagoval podobným úšklebkem, hlavně na přezdívku, kterou ho Blueberry oslovil. Sám seděl prapodivně. „Huh, máš křeč?” nedal si Suzume a nevinně na vlka zamrkal. Chtěl hlavně převést téma někam... jinam.
„No rozhodně ti neuteču,” zamrvil sebou a napětí, které ještě před chviličkou panovalo tam dole, bylo najednou o dost menší. Vlček si oddechl a s menším strachem se konečně vyškrábal ven, načež se okamžitě mohutně oklepal, aby alespoň trochu zamezil Blueberrymu výhledu na jeho mokrý kožich a vyhublé tělo.
Neodvažoval se mu podívat se do očí. Co kdyby něco poznal? Tohle bylo... něco nového. A trapného. Moc dobře věděl, jak to chodí, ale... Po detailech se zkrátka nikdy nepídil. Vlastně ho ani nikdy nenapadlo, že by kdy mohl mít partnerku, natož partnera.
//nejsem na tom jinak, jsme si kvit... :D
Se zatajeným dechem následoval vlka před sebou. K vlastní smůle se do vody ponořil víc, než mu bylo milé. Nicméně tomu nevěnoval téměř žádnou pozornost. Horko, které jej polévalo, díky chladné vodě o trochu ustoupilo a dovolilo tak jeho mysli, aby byla schopna myslet racionálně. Alespoň v rámci možností.
Srdce, které mu ještě před chvilkou bušilo silou stovky zvonů, nyní jen nevinně pobíjelo v zrychleném tempu. Od Blueberryho se sice nějak přehnané reakce nedočkal, ale věřil - doufal -, že se v jeho očích neztrapnil a nehodil se na tu nejnižší úroveň. Och, Bože, vždyť jsem ze sebe právě udělal prvotřídní nadrženou fenu... Cosi v něm se nad tou myšlenkou nepříjemně stáhlo. A ani voda nepomohla. V podbřišku mu znova frustrovaně zacukalo.
Suzume se okamžitě zastavil na místě. Ignoroval vodu kolem; vlastně byl za ni rád - kryla jej. I když, co přesně kryla? Ne. Ne. Nenenene! vyl v duchu jako mučenec. Co to bylo za pocit? Proč ho tam tak šimralo?! Nasucho polkl.
Blueberry vypadal ztracen ve svých myšlenkách. Podařilo se mu ho vykolejit? Možná. Zmateně sledoval, jak se od něj hnědý vlk oddaluje a blíží se k druhému břehu. Co měl teď dělat?
Srdce se mu znovu rozbušilo. Malý vlček pomalu otočil hlavu ke svým zádům, jestlipak neuvidí něco pod hladinou. Něco, co by mu dalo zelenou a on mohl bez problémů pokračovat za Blueberrym. Moc toho však neviděl. Pouze cítil. A nebylo to nic známého, přesto mu instinkty radily. „Hnnhhnn...” zakňučel zoufale a bez dalšího přemýšlení... si prostě kecl na zadek.
Voda kolem jej pohltila jako nic. Koukala mu jen hlava a malá část bílé hrudi. Ve spodní části těla ho při dosedu znovu zašimralo. Oči se mu mírně rozevřely, nedal na sobě však nic znát. Z nějakého důvodu mu hlava radila, aby mlčel. „Pro vlastní dobro, bratříčku.”
A Suzume mlčel. Dokonce se mu podařilo nahodit jiný, lepší výraz, který neprozrazoval ani trochu, co se s ním právě dělo, zatímco se jeho oči až příliš pečlivě soustředily na Blueberryho... zadek. Ugh.
//poor boy, poor me, poor gallirea
Suzumeho tlamička se zkroutila do naprosto nevinného úsměvu. „Znám vlčici, které jsou myšlenky vlastní, třeba by ti pomohla,” nadhodil povzbudivě a čekal, jestli jeho milý uhádne, koho má na mysli. „Neustávající hluk, hm?” naklonil poté lehce hlavu a udělal pár baletních kroků blíž k Blueberrymu, načež potajmu opatrně vydechl.
Chvilku stál, snad váhal, než se drze přimknul se svou vlčecí výškou k Blueberryho pevné hrudi, čenichem se vypínaje k jeho rudému uchu. Horký dech, kterým intuitivně zašeptal pár nemravných slov, při kterých by se i rajče mohlo cítit málo rudé, musel Blueberryho jistě nepřipraveného zašimrat. Postarám se o to, aby ses soustředil jen na mě, poznamenal poté v mysli - snad lehce žárlivě - a s tím se odtáhl, ve tváři výraz jakoby se nic nestalo.
„Aspoň vidíš, kdo je falešnej,” poznamenal hořce a znovu se naklonil nad hladinu. Zíraly na něj dvě oči, ve kterých se stále odráželo lehké ztrapnění nad svými vlastními slovy, které tak vulgárně vypustil ze své tlamy. Doufal, že to Blueberry přejde beze slov, ale zároveň chtěl, aby udělal dojem. Aby si to zapamatoval.
Hlad? Meh. „Mám... chuť...?” zamumlal jen, ale tak, aby to Blueberry slyšel, aniž by se na něj podíval. Kdyby to šlo, tváře by mu žhnuly rudou. Stejně, jako Blueberryho pekelné oči. Blueberryho nádherné oči. Blueberryho oči. Moje oči... Suzume polkl. Jeho hormony jakoby se zbláznily. Na chvíli zavřel oči. Měl chuť svou hlavu ponořit hluboko pod studenou hladinu přímo před sebou. Potřeboval se nějak uklidnit... A to rychle, než mu to přeleze přes hlavu.
Blueberry se dal ale už do pohybu. Suzume jen znovu nasucho polkl, než zlehka zatřepal hlavou a spolu se svými rozlítanými hormony se hbitě vydal přes řeku.
//Čeká mě teď hodně testů, ale pár minut na post si najdu jinak napíšu zítra
// <= Borůvkový les
2000 years later
Suzume si stále nezvykl na to, aby mu někdo četl myšlenky, byť se o nic nejednalo. Nebo možná jednalo, ale bylo to víceméně nevinné. Nemohl si pomoct. Bylo to zkrátka v něm a i když se očividně ještě nijak zvlášť nerozhoupal, nikdo nemohl garantovat, že se to nestane. Suzume uměl být, anebo přinejmenším chtěl být nebezpečný. I dojem by pro něj hrál roli. Ale jak toho mohl docílit, když se mu pořád někdo šťoural v hlavě?
Vlček si povzdechl. „Tak je neposlouchej ty, když ti tak vadí,” ohradil se zakrátko. Je to moje hlava, mimochodem. „Nemám před tebou tajemství,” pokračoval jemněji, „když něco budeš chtít vědět, prostě se zeptej, hm?” pohlédl na Blueberryho s nevinným zkrouceným úsměvem. Nechtěl se hádat. Alespoň ne s Blueberrym.
„Všiml jsem si,” usmíval se stále Suzume, „jen mě to občas trochu děsí...” přiznal se a zakrátko se zastavil. Před vlky se začala objevovat řeka. „Aspoň nějakou radost by měla v životě,” ušklíbl se Suzume kysele. Vzpomínka na rozjančenou betu v něm nevyvolávala zrovna nejšťastnější vzpomínky, byť ho vyzývala k provokaci jako včelí hnízdo medvěda medem.
Suzume se vesele rozeběhl k vodě a hltavě se napil. Vzpomněl si, když tu byl naposledy právě s Blueberrym. Dobře se stihli vymáchat a... „Oh,” vydal ze sebe jen hnědý vlček.
Dobře, blbej nápad...
Strnule se otočil, s očima pevně přikovanýma na Blueberrym, kdyby se náhodou nějak podivně pohnul. Doufal, že si nevzpomene, nebo ho to nenapadne a nepovalí ho přímo do vody. Ale ačkoliv měl ještě před chvíli docela mišmaš náladu, předpokládal, že hravá ho zrovna nechytne.
Jejda. Suzume ztuhl v půli pohybu. Že by to přehnal? Blueberry nevypadal moc nadšeně. Víc než nadšenost z něj sálala chladnost. „Ovládat tě?” podivil se Suzume nevěřícně. Mysl na něj křičela hlupáku - vždyť on to tak přeci nemyslel (?).
Stáhl ublíženě ouška. „Já se přece nesnažím nikoho ovládat,” opětoval Suzume Blueberrymu pohled a přemýšlel, jak se z toho vyvlíknout. Nějak jej opustila jistota, ačkoliv srdce mu bušilo v již starém a známém rytmu, který předcházel četným útěkům. Vzrušení, dalo by se snad nazvat. Ne, že by z toho byl sám nadšen. Blueberry byl vážný, na hrátky by v tom případě neměl ani pomyslet. Jenže jeho ego bylo tvrdohlavé. A mělo rádo pozornost.
„Nejsi tak trochu sentimentální?” drcl do Blueberryho přátelsky ramenem. Snažil se odlehčit atmosféru. Blueberry se za ním naštěstí rozešel.
=> řeka Mahtaë
// omlouvám se za lehce chcíplý post, ale z chcíplé hroudy aka já se toho moc vypotit nedalo...
// zítra, zítra
// V pohodě:)
// omlouvám se, ale... žiju víceméně
Možná, že si Blueberry nezasloužil takovou odpověď. Jenže sdělte si jen tak svému milému, že jste zbabělec největšího kalibru přímo do očí a voilà - jackpot! K čemu sdělovat vlastní rodině, že přišla o syna, když se můžete jednoduše sebrat a bez dalších zbytečných keců zdrhnout pryč. Navíc, měl své chlupy rád. A voškubanej by svou milou Tlapičku jistě nikterak nezaujal.
„Já?” protáhl vlček obličej překvapeně, „kdepak,” zavrtěl poté hlavou jako vzorné a nezkažené štěně. „Je to jen komplikovaný. Taková blbost,” vysvětlil jednoduše s pokrčením ramen. Není to tak, že bych to udělal úmyslně. Nedorozumění. Jo, to je ono. Doufal, že tím Blueberryho na chvíli odradí od dalších otázek. Takový zbabělec byl.
A nestyděl se.
Možná, že si zahrával s ohněm, Blueberry se tolikrát zmiňoval, že nesnáší lži... A ta jeho otravná dovednost číst ostatním myšlenky... Nicméně Suzume neměl pocit, že by mu lhal. Výrazem „komplikovaný” by si to jistě dokázal obhájit.
„Viděl jsi ducha, nebo co?” ušklíbl se Suzume pobaveně. „Měl by ses vidět,” neodolal a krátce se zasmál. Jak jednoduchý je ho ovládat... blesklo mu myšlenkami zlomyslně. Rozhodně si to bude pamatovat. „Zajímat by tě mělo jen to, co si myslím já,” nafoukl poté tváře, avšak v očích mu nevinně jiskřilo. Suzume se potřeboval nějak vybít. Ačkoliv zrovna přišel z lovu a naplnil si žaludek, tudíž by měla být jeho energie na nule, bohužel, nebylo tomu tak. Měl hravou náladu. Navíc s Blueberrym měl pocit, že by mohl cokoliv. I kdyby byl k smrti vyčerpán.
Jeho slova přešel se sladkým úsměvem. Cítil se trapně. Na druhou stranu jej to těšilo a horko polévající jeho tělo doprovázeno zrychleným bušením srdce mu nijak na klidnosti nepřidávalo. Cítil, jak jeho nitro bojuje s pocitem se nutně někam schovat a prskat na všechny, zatímco by hlavou mlátil do nějakého kmene ve snaze brát to jako chlap a ne čerstvě zamilovaná vlčice.
Proto od Blueberryho najednou rychle odskočil a s rozházenými emocemi - kdy na sebe byl naštvaný, zatímco by Blueberryho nejradši povalil na zem - poodešel pár kroků, zády k němu. „Skvělý nápad! Nemůžu se dočkat, až uvidím další nová místa.” „Nejlíp, kde se budete moct pořádně pomuchlovat, co.”
Sklapni.
Doufal, že mu Blueberry ukáže něco opravdu super, třeba hromadný hrob pro zoufalce, jako byl on...
// napíšu zítra :) *pokud nezemře hned po rodičáku*
„Bohužel,” přikývl a s kyselým pohledem se odvrátil. Minimálně jeho sestra by jej připravila o život, jestli ne rodiče... Nebo by ho nechali žít a vyhnali po tom, co by si na něm psychicky všichni smlsli. To si nechám pro jednou ujít, pomyslel si a byl by si povzdechl nad svým sobectvím, kdyby na něj Blueberry nezíral.
Chtěl by mě i navzdory tomu všemu...? Pohled mu po chvíli opětoval. „A proč ne,” pokrčil rameny neurčitě.
Tiše poslouchal Blueberryho rozmluvu do duše. Jako kdyby slyšel mluvit bratra... Taky byl tak přemoudralý. „Neboj se, mě jen tak něco neublíží,” nafoukl lehce tváře s vypnutou hrudí, aby svým slovům dodal na důležitosti. Ještě aby o něm někdo pochyboval! To tak. A kdyby přece jen, poslal by na ně jednoduše své cvičené okřídlené poddanstvo. I tak si uvědomoval, že to Blueberry myslí dobře, jen... na tyhle vážný chvíle nebyl stavěný.
„Blueberry,” oslovil vlka stroze, „až moc se staráš o názory ostatních,” pokračoval jemněji, „jestli se jim něco nebude líbit, vytáhnu na ně takový špíny, že ani samotná Smrt jim nepomůže. Za cokoliv co jí nabídnou.” Nevinně na svého partnera zamrkal, přičemž se sladce usmíval. Vypadalo to, jakoby si v tu chvíli snad i přál, aby se tak stalo, aby si mohl hrát, aby si připomněl...
„Něčím takovým mě vážně neurazí, to se neboj,” ušklíbl se skepticky. Jediné, co na tohohle malého „rváče” platilo, byly připomínky k jeho vzrůstu a plyšákovému vzhledu. Nicméně se nemohl zbavit příjemného mravenčení po páteři, když si uvědomil, jak moc se o něj Blueberry stará. Čekal na chvíli, kdy mu i jeho povaha dovolí něco podobného v tak milém gestu.
Suzume chvíli zamyšleně mlčel. Pak se mu zablýsklo v očích. „Pro začátek... můžeš začít s něčím roztomilým,” naklonil hlavu. Doufal, že to neznělo moc morbidně. „Třeba s uloveným zajícem, nebo tak,” navrhl. Navíc s vědomím, že tentokrát ví, co se bude dít, Suzume usoudil, že i napříč zježené srsti a nepřirozenosti vůči přírodě, by se to dalo zvládnout bez dalších emocionálních výkyvů.
Polkl. Blueberryho pohled byl... momentálně emocionální dostatečně. Jeho výstraha Suzumeho potěšila. To, že by ho někdo mohl v klidu zabít, by nebylo vůbec žádným překvapením, neb jeho hrátky se stávaly čím dál tím víc odvážnějšími. Vzpomněl si na Meinereho. Co můj drahý přítel asi tak dělá... napadlo jej.
Suzume cítil tíhu druhé hlavy na svém těle. Vzpomněl si na den, kdy na Blueberryho bez váhání skočil a s přezdívkou Tlapičky, žadonil, aby ho zachránil. Vesele se ušklíbl.
„Hmm... Zrovna teď... Pravděpodobně moje rodná smečka,” přiznal se a snažil se potlačit ten tíživý pocit, který jej od onoho dne pronásledoval, leč se mu po většinu času dařilo ho ignorovat. Bylo to už poměrně dlouho, ale stále... Na jednu stranu byl rád. Nemusel se jim dívat do očí, když... A vůbec, stávalo se, že vlci beze slova opustili svou smečku s cílem najít si, nebo založit vlastní. Co když se nikdy nedozvěděli, že je mrtvej... Tělo by stejně nikdy nenašli. Hm, určitě si myslí, že jsme utekli spolu... Z úvah jej vytrhlo Blueberryho zadrhnutí.
„Že jsem co?” odtáhl se, aby se mohl Blueberrymu podívat do očí. Když mu olízl ucho, jen se na něj zamračil. „Řekni mi to.” V tu chvíli zřejmě musel působit víc jako rozčílené roztomilé štěně než... ať už se snažil o cokoliv. Podezřívavě si měřil Blueberryho tvář pohledem. Suzume, malá stíhačka. „Když na mě bude někdo zlej... zvládnu ho sám,” přimhouřil oči umíněně. Chtěl si snad Suzume hrát? „Ale jestli mi chceš naznačit, že jsem neschopnej...” odvrátil pohled do strany, stále ale zůstával v Blueberryho blízkosti. V očích mu hravě jiskřilo, avšak nedal na sobě nic znát. S kamenným výrazem tak sledoval tmavé nebe.
Zatímco se jeho rozbouřený žaludek konečně uklidnil a poctivě přijímal vše, co mu Suzume pečlivým žvýkáním doručil, Blueberry vysvětloval situaci. Ve výsledku... to neznělo tak hrozně, jak čekal. Suzume se zamračil, chvíli přemýšlel. Musel vstřebat právě získané informace. „Takže... můžeš oživovat mrtvé?” Srdce se mu rozbušilo vzrušením. Neznělo to vůbec špatně! Takhle by... Takhle by mohl... Prudce pohodil hlavou. Ne, žádný takový, utnul své myšlenky okamžitě. I kdyby to šlo, bez těla by stejně zřejmě nic nevzmohl.
Nevěděl, co na to říct. Blueberry z toho nadšený nebyl a jakou reakci čekal od něj? Měl by ho snad utěšit? „Neboj, všechno bude dobrý”? Ne. To byla kravina. Jak by reagovali ostatní, kdyby jim někdo řekl, že umí povolat mrtvé k životu?
„Můžeš to ale ovládat, ne? Kontrolovat to...” zadíval se mu do očí zkoumavě. Maso zmizelo, zbyly jen kosti a krvavý kožich. „Nevím... Nevím, co to je za pocit, umět něco takovýho...” začal opatrně. Být sentimentální mu nikdy moc nešlo. Často vtipkoval, to ano, nedělalo mu problém hrát si s vámi, ale jestliže šlo o vážnou situaci... Co mohl, držel v sobě. A když to nedržel v sobě, svěřoval se Arimovi... a Winter. Navíc, málokdy se stalo, že by někdo potřeboval právě jeho. Vlastně ani v opačném případě se to nedělo, tak co se od něj nyní očekávalo?
Pomalu se zvedl. I když stál, Blueberry byl stále vyšší i v sedu. Suzume ignoroval fakt, že se teď cítí trapně, male a slabě a opatrnými kroky, snad jako by se každým našlápnutím ujišťoval, že může, se opřel o Blueberryho širokou hruď a hlavou se zabořil do jeho ramene. V husté srsti se pomalu ztrácel, jelení krví ji špinil, avšak doufal, že z jeho gesta byla cítit jistá intimita a že i beze slov dokáže doručit Blueberrymu to, co jeho drobné tělo cítilo. Potřebu nasát Blueberryho vůni a jazykem mu uhladit pár chlupů, spěšně zahnal zachumláním čenichu hlouběji do jeho kožichu a horkým výdechem. Tělo se mu lehce klepalo, ponořeno do horka, jak mu ztrapnění kolovalo žilami. „Takhle budu moct být s tebou, i když mě někdo zakousne,” zahuhlal a neubránil se lehkému úsměvu. „Ty taky,” odvětil Blueberrymu na jeho poznámku o krvi a hravě mu přejel zoubky po kůži. Jak se mu pak bude moct podívat do očí? Měl chuť se propadnout. I tak ale cítil v hrudi příjemné teplo a o kousek dál i motýlí křídla.