// Rozkvetlé louky přes Mahtaë (Jih)
Opuštěně kráčel přes louku, krapet nemotorně přehopkal přes ledovou řeku a s tichým broukáním se vynořil před romantickými jezírky, která co nevidět padnou obětí ledového žezla zimy. Suzume se zastavil před jedním z nich a zvědavě v něm hrábnul tlapkou. Voda byla, nepřekvapivě, studená. Zklamaně se oklepal a posadil se do sněhu. Hnědá srst ho hřála, ale už to nebylo ončo. Starý mládenec líně zazíval a nahnul se k vodě. Ze všeho toho cestování mu zcela vyschlo v krku. Voda byla jako pohlazení po duši.
Suzume polkl a rozhlédl se po krajině. Přemítal, jak tuhý kořínek mu ještě zbýval. Samota mu už dlouho nevyhovovala. Možná... Možná by mohl... Ne. Suzume se zamračil. A proč vlastně ne? Lehce naklonil hlavu. Sám si akorát podkopával nohy. Vlk si tiše povzdychl a vydal se vstříc dalšímu dobrodružství.
// Ronherský potok přes Středozemku
duben 1/10; Iva
Suzume se zasmál. Znuděná a Osamělá Ivy měla zřejmě smysl pro humor. "No, to bys mě nejdřív musela pozvat aspoň na nějaký moučník," mrkl na ni hravě. "Já ti tu o sobě všechno navykládám a houbelec z toho." A taky se mu na stará kolena nechtělo lovit. Ale to by si pak musel přiznat svůj věk. A nic takového se samozřejmě neplánovalo. Kdepak. Zato Ivy se mu to zřejmě rozhodla pěkně vytmavit.
Suzume zalapal překvapeně po dechu. "Tak to ani náhodou, paninko!" jal se okamžitě obhajovat a jako důkaz vyskočil hbitě na nohy. "Jakej kámen. Skalnatý jakože mám síly jako hromada kamení," odfrkl si a jako oř zahrabal v hlíně. To snad bylo jasné. Naštěstí začalo svítat, a tak si hnědá vlčice mohla prohlédnout jeho statnou záď.
"Myslíš tohle?" poklepal se tlapkou na hrudi. Kolem krku mu visel jeho drahý přívěšek, který našel již před nějakou chvílí. V očích se mu rozprostřela nostalgie. Nosil v sobě plno vzpomínek. Suzume ignoroval nenápadné bodnutí u srdce, kdy si vzpomněl na svého dávného přítele. Svůj přívěšek neztratil ani po letech.
"To slouží jako amulet." Suzume pokrčil útlými rameny. "Nikdo doopravdy neví, odkud se berou. Chceš se vydat na dobrodružství a zjistit to?" Suzumemu zajiskřilo v očích.
"Ha! Zaškrtit se?" Pobaveně mu zabublalo v hrdle. "Když se budeš pohybovat jako hromotluk, tak se ti šance asi zvýší, ale já mám elán," mrkl na Ivy jako kdyby jí právě prozradil supertajné tajemství.
březen 3/10; Iva
Zlaté krystalky si Suzumeho nečitelně prohlížely. Kaštanový kožíšek sice zažil léta bohatější, ale minimálně vitalita se staříkovi z očí nevytrácela.
"No dovol!'" zalapal po dechu a stydlivě se zavrtěl. "Můj zadek?!" Suzume na vlčici kulil dotčeně oči. "Mám i lepší přednosti," odvětil pak a vyšpulil spodní pysk. Vlčice mu normálně formálně vykala. Kdo to kdy viděl. Suzume se nestačil divit. Opravdu působil už jako chodící fosilie?
"Znuděná a Osaměla Ivy," zopakoval po vlčici s velkou parádou. Stále se cítil ublíženě, ale ve tváři mu hrál úsměv a v tyrkysových krystalcích se mu honily hravé jiskry. "Těší mě. Já jsem Suzume," představil se na oplátku. "Druhým jménem Skalnatý." Protože jako skalisko jsem odolal všem výzvám času a života, stojím tu stále pevně a neotřesitelně, domyslelo si Suzumeho bolavé ego. "Tak to vypadá, že ti tu budu muset dělat společnost," mrkl na ni zpátky s vtipem. "Čmucháš takhle za zadky sličných vlků normálně, Znuděná Ivy?"
Rozhodně nehodlal nechat kompliment o svém pozadí jen tak plavat.
březen 2/10; Iva
Suzume se skláněl nad hladinou a vděčně si vlažil jazyk plnými doušky. Ve tmě špatně viděl, ale když za sebou uslyšel neznámé kroky, zlehka se za zvukem otočil. "No vida," odvětil k stíny lemované vlčici. "Sleduješ mě?" přimhouřil oči a pod svitem luny se napřímil. Nevšiml si ji. Opravdu už se na něm stáří nekompromisně podepisovalo?
Suzume se natáhl ještě pro jeden lok, načež se na břehu posadil a s úsměvem si jal vlčí dámu prohlížet, byť se zamračenou oblohou viděl velký kulový. Již na první pohled však vypadala podobně zanedbaně jako on. Jen mladší. Ach, jak moc jí to záviděl. On se akorát na stará kolena mohl zašít někde ve smečce. Už žádné spontánní výlety napříč světem. Úsměv však Suzumemu z tváře neopadal.
březen 1/10; Iva
Suzume bloumal krajinou, zatímco v kaštanovém kožíšku se mu třpytily stříbřité pavučinky lehkého jarního deštíku. Vlk si odfrkl. Již uběhla jistá doba, kdy by se z nebeského mrholení radoval, ale to by staříka nesmělo píchat v zádech. Bylo to pěkně na prd, to stáří. Určitá vitalita se mu ovšem stále leskla škodolibě v očích. Tyrkysové drahokamy šmejdily mezi stromy a keři, které mu dobrosrdečně lemovaly cestu a sem tam se zvedly k obloze. Suzume se zhluboka nadechl, aby mohl nasát svěží jarní vzduch a nepatrně se usmál. Cítil se být naživu.
Před vlkem se brzy začala třpytit vodní hladina, která tiše polykala drzé kapky z nebes a vítala ho svými hravými odlesky, když sem tam zpoza mraků vykoukl ohnivý slunečný kotouč. Suzume spokojeně zamžikal očima a přidal do kroku. Patro měl již zcela vyprahlé a lehké svlažení neznělo vůbec špatně.
Staré kosti zakřupaly, z drsné kaštanové přikrývky se vznesl obláček prachu; Suzume žil. Asi. Slepě zamžoural kolem sebe, oční víčka však brzy opět klesla a div ne s mlasknutím se vyjukaně rozevřela. No to snad ne?! Suzume zpanikařil. Co se to herdek stalo? Usnul? Hibernoval? Vrátil se z mrtvých?
Zvíře zabručelo. Bylo vyhládlé a nohy se mu klepaly. Pěkně přituhlo, pomyslelo si jedovatě, div si neodplivlo. Suzume zkusmo vydechl, aby mohl nabubřele sledovat obláček páry, jenž se mu magicky vznesl z nozder. Bylo na čase staré svaly opět rozhýbat. Už si ani nepamatoval, jak se sem dostal, ale bolela ho záda a v levém koleni mu divně loupalo. Kam se poděla všechna radost vitálního dědka? To byl úkol, který se musel pokusit rozlousknout.
// někam
Suzume divoce přikyvoval. "Tak! Třeba takovej západ slunce nebo východ! I když obojí vidíš každej den, vždycky to trvá jenom chvilku. A přece to neni nikdy úplně stejný," máchl ocasem a zadíval se na oblohu (//ta noc utekla nějak rychle, tak to pojďme aspoň předstírat ). Než se ho však stihl zmocnit duch nostalgie, Flarés jej nutil k dalším myšlenkám. Suzume jemně našpulil tlamu. Vlastní pomíjivost. "Co přesně tím myslíš?" zeptal se podezřívavě. To snad kdyby mu chtěl Flarés naznačit, že byl starý. Protože stáří bylo to poslední, co na sobě kaštanový vlk pociťoval.
"Dívat se!" 'Suzume se zazubil. Líbil se mu Flarésův sentiment. "To já se dívám rád. Ono vlastně i to nerozumění něčemu je krásně pomíjivý, nemyslíš?" Kdo by to byl kdy řekl, že se ze starýho dědka stane ještě filosof. "Ale možná bych začal jen u toho," dodal pak, jakmile mu Flarés vysvětlil, jak planety běhaly. Však krůček po krůčku a jistě to brzy vše zvládne pobrat!
Druhému vlkovi se zřejmě jeho návrh na dívání se na hvězdy líbil. Suzume horlivě přikývl a synchronizovaně zamával s Flarésem ocasem. Tvář mu zdobil všudypřítomný veselý úsměv, jenž jakoby nikdy nezažil kousek stínu a v očích mu poletovaly jiskřičky. Už to byla nějaká chvíle, kdy se s někým díval na noční oblohu. Z té představy se mu lehce svíralo srdce, což se rozhodl rytířsky ignorovat. Flarés se totiž okamžitě chytil jeho deklarace profesionalismu v doopravdové lásce. Jen zapomněl dodat v jaké. To, že byla zpravidla nešťastná, mu zapomnělo sklouznout po jazyku ven. Místo toho se pobaveně hihňal Flarésovo pokusu o svůdné vlnění obočím.
"No jistě! Takovejch lásek je! Ani na jedný tlapě bych to nespočítal," ujistil jej pohotově. Jó, o tom něco věděl. Ovšem Flarés byl plný překvapení. Suzume překvapeně vykulil modré drahokamy. "Vážně? A kde? Kdy? Povídej," vychrlil na kamaráda zvědavě. Chtěl všechny drby.
« Medvědí jezírka (Mahtäe)
Konečně Flarés zářil; téměř jako ty hvězdy, o kterých tak vášnivě mluvil, a vášeň? Ta Suzumeho naplňovala. Široce se na vlka usmál: „Takhle se mi líbíš.“ Byl to upřímný kompliment. S maličkou příměsí flirtu, ale to by nebyl Suzume, kdyby po vlcích nehodil čas od času vočkem. „Nemáš se vůbec čeho bát!“ ujistil jej pak ještě jednou, aby Flarés nezapomněl, pro jistotu... a zvesela jej následoval krajinou. Bílé peřiny, jež zavalily magickou zemi, jakoby neměly konce. Kaštánek měl občas co dělat, aby se do sněhu ještě víc nezabořil. A navíc se začalo stmívat. Suzume už takhle prd viděl, ale nic si z toho nedělal.
„Pomíjivost,“ zopakoval po Flarésovi a lehce u toho pokýval hlavou. Jeho výklad byl poněkud chaotický, ale nakonec z něj vypadlo, že je to vlastně slůvko smutné. Suzume našpulil lehce tlamu. „Život je pomíjivý! A já si myslím, že je to naopak krásný,“ usoudil svým optimismem. „Musíš si pak všechno vychutnávat plnými doušky! Cestovat, potkávat nový vlky, objevovat svět,“ pravil dál s takovým nadšením, až se mu v očích zvesela zajiskřilo. „Hledat dobrodružství!“ To byl jeho životní úděl.
Povídání o planetách v něm vyvolalo nejen údiv, ale i nepatrné zděšení. Drobný vlk na malou chvilku svraštil obočí a zmateně máchl ocasem: „Já tomu vůbec nerozumim.“ Tělesa, oběžná dráha, exoplanety... Pak překvapeně zalapal po dechu. „To jakože někde běhaj?!“ Suzume se na svého kamaráda poplašeně zadíval. Za svůj život už toho objevil dost, ale toto? Z toho se mu pěkně zatočila hlava, div se mu z ní nekouřilo.
„Tak... jestli budou v noci ňáký vidět, ukážeš mi je?“ vykulil na Flarése své dva drahokamy. Slunce se totiž dobrácky sklánělo k obzoru.
„Já?“ zarazil se pak a na moment se zamyslel. „Já se ve hvězdách pranic nevyznám, ale jsem sběhlý milenec! Teda — vyznám se v lásce,“ Suzume čertovský zavlnil obočím, „v tý vopravdický, víš?“
Flarés by se pořád za něco omlouval. Suzume zuřivě zavrtěl hlavou. „Ale jdi ty!“ šťouchl do něj tlapou a skočil před něj rozkročen jako horská koza. Nebo spíš kolouch. Drobotina na to byl dost. Suzume zabodl svůj živelný pohled do toho vlkova: „Kdo ti vypráví takový kraviny? Já ti potkal už takovejch nudnejch vlků, že bych je moh' řadit do kategorií. A ty nejseš ani v jedný.“ Divoce u toho pokyvoval hlavou, aby Flarésovi ukázal, že to myslel naprosto vážně a už už si začal dělat jmenovitý seznam v hlavě, který by mu mohl zarecitovat, když z něj vypadla další váhavá slova. „A takhle si je schováváš pro sebe?“ otevřel tlamičku v údivu. „Já mám rád slova! Hodně slov! A ta zajímavá vo to víc,“ zazubil se a zamáchal nadšeně ocasem. „Jaký je tvoje nejzajímavější slovo?“ zavlnil na Flarése vyzývavě obočím. Ale to až po hvězdách!
Světlý vlk se totiž konečně rozumluvil. Suzume se zhoupl opět do kroku a zařadil se vedle svého společníka. „Počkej. Jak jako planety?“ zakoulel na něj zvědavě očima, div se mu jako dvě kuličky nerozkutálely pryč. Suzumeho hlava nestihla nové informace okamžitě zpracovávat. A rozhodně to nemělo co dočinění s intelektem, jen takové věci jaktěživ neslyšel. „Kde ses to všechno naučil?“ zamrkal na něj, zatímco poslušně následoval Flarésovu tlapu, jež jezdila zlehka po obloze. Souhvězdí medvědice, drak... Bylo toho tolik! Suzume znal akorát tak polárku.
„Panejo, Flarési!“ zvolal s úsměvem, „a ty vo sobě tvrdíš, že seš nudnej! Tůdle!“ Suzume se zahihňal a zvesela ve sněhu poskakoval. „Řekni mi, kdo další by toho věděl jako ty!“ Koneckonců, sám téměř zářil jako hvězda. „Až se setmí, můžeš mi je ukázat naživo,“ nadhodil a hodil zvědavý pohled na zlatý kotouč na nebi.
Deklarace o kámošství Flarése očividně potěšila. Suzume se na malý moment zarazil. „No jasně, že jsme kámoši! To dá přece rozum,“ ujistil jej, zatímco procházeli skrz krajinou.
» Rozkvetlé louky (řeka Mahtaë)
// Náhorní plošina gone, random teleport
Suzume si vesele vykračoval tanečním krokem vpřed, ocas se mu houpal nad zadkem a když zrovna nevykecával Flarésovi díru do hlavy, broukal si neznámou melodii. Co by však mohl kaštanový vlk povědět nadšeně celému světu, to si jeho drahý společník nechával pro sebe. "To jsem se toho vo tobě moc nedozvěděl," našpulil lehce tlamičku a hodil po vlkovi očkem. Téměř až ublíženě.
A zatímco neměl nejmenší tušení, kam je nohy tak věrně nesly, v hlavě mu skákala jedna myšlenka za druhou.
"Ale hvězdy zní hustě!" pochválil Flarésovi nadšeně, "Máš nějakou voblíbenou? A co ti šeptaj za tajemství, když jim rozumíš?" Suzume na vlka vykulil své zvědavé tyrkysové drahokamy. Mezitím se před nimi začala rýsovat nová krajinka, zcela neznáma a magická; pod tlapkami jim křupala bílá nebeská nadílka a obloha se se západem slunce chladně zatahovala. Musel si tak dávat pozor, aby omylem nezahučel do jednoho z roztomile vyhlížejících jezírek, která dost možná byla i zamrzlá, ale Suzume znal své štěstí až příliš dobře na to, aby to riskoval.
"Já se taky rád toulám!" zazubil se na Flarése vzápětí. "Neni nic lepšího, než mít doma všude, kde si zamaneš!" Kaštan u toho spokojeně pokýval hlavou, ačkoli se snažil ignorovat nepříjemné bodnutí u srdce. Úsměv z tváře mu to však smazat nedokázalo. Kdepak, na Suzumeho si jen tak někdo nepřijde. "Taky mě baví dělat si nový kamarády. A jak si je udělat nejlíp, než touláním se? Teď z nás jsou kámoši!" Suzume se zastavil u jednoho z jezírek a hravě hrábl do sněhu, aby mohl po Flarésovi kousek mokré nadílky poslat, načež se vesele rozchechtal. A vůbec mu nevadilo, že se vzduchem nesly cizí pachy. Jezírka zřejmě byla oblíbeným místem.
"No já ti nevim, co když jo? Nejseš zvědavej? Ani trochu?" zkrabatil čelo a zamyšleně se podrbal pod bradičkou. "Třebas byl nějakej válečník! Nebo alfák! A zachránils celou smečku, a pak na všechno zapomněl. A ztratil se, nebo tak," vymyslel mu nahned životní příběh a spokojeně u toho pokýval hlavou, jako by to dávalo ten největší smysl.
Flarés, jak se zdálo, nepostrádal ani empatii, když ze Suzumeho vylezlo, že by si přál spíš zapomenout. Naštěstí se spolu nesemkli do brečícího kroužku. Soucitný pohled, jenž mu vlk však věnoval, kaštánka lehce vyvedl z míry. Na podobné projevy náklonosti nebyl zvyklý. Proto nasucho polkl a teatrálně nad tím mávl tlapou. "Ba naopak! Někdy je to lepší, věř mi. Třeba když narazíš na otravný vlky, na ty bys taky radši zapomněl," zavrtěl hlavou s kyselým výrazem. Kdepak, žádný smutnění. Na tohle tu byli jiní mrzáci. A Suzume patřil mezi sluníčkovou elitu.
Naštěstí se Flarés brzy chytil jeho nového nápadu. Bádání! Suzume vesele zamáchal ocasem a povyskočil do vzduchu. Zdálo se, že Flarés se moc často neusmíval, protože se u toho tvářil vždy tak nejistě. Suzume do něj proto povzbudivě bacil tlapkou a s úsměvem se energicky jal rozhlížet do všech světových stran. Tolik možností!
"Ale klídek!" uklidnil pak zmateného vlka po svém boku, který měl očividně problémy s rozhodováním. "Můžeme navštívit všechna místa, uvidíme, na co narazíme! Určo na nás čeká nějaký pořádný dobrodružství," mrkl na Flarése a nedočkavě se protáhl. Už to bylo dlouho, kdy měl naposledy s sebou i společníka.
"A můžeme jít třeba--" Na moment se odmlčel, aby se ve vteřině rozešel naprosto náhodným směrem, "tudy!" Pohledem svého nového kamaráda pobídl, aby se připojil a vesele u toho houpal ocasem ze strany na stranu.
"A pověz mi o sobě ještě něco. Máme před sebou dlouhou cestu," zazubil se.
// Medvědí jezírka (nemám tušení, Náhorní plošina is gone )
Flarése jeho vlastní jizvy očividně vyváděly z míry. Suzume se na vlka zkoumavě zadíval; copak si doopravdy nebyl vědom, jak k nim přišel? Stal se mu nějaký traumatický zážitek, který jej poznamenal? Anebo to byl skrytý zabiják skrývající se za masku neškodného staříka? Takových možností. Kaštanový vlk pohodil útlými rameny a s ujištěním se o Flarése opřel bokem. „To je cajk,“ mrkl na něj povzbudivě a zase se odtáhl. „I kdybys byl, tak to nic nemění. Teda pro mě. Mně po čumáku dávat snad nebudeš,“ zvonivě se zasmál, než s nadšením přeskočil k příběhu o přívěšku, jenž mu dřímal na hrudi.
„Mně se tvůj příběh líbí,“ našpulil lehce tlamičku. „Kdo by nechtěl mít kolem krku spadlou hvězdu?“ vykulil pak na Flarése a hrdě se tlapkou poplácal po bílé náprsence. „To už je jenom detail,“ máchl tlapkou, když vlk zpochybňoval neomezená přání. V očích se mu cosi lesklo, nedokázal však identifikovat, co přesně se v nich odehrávalo za koktejl. Ale líbil se mu. Působil tak nějak nevinně. Jeden by ještě dostal chuť se o vlka starat a chránit jej před krutým světem.
Suzume se na Flarése lehce usmíval, dokonce mu nespadly koutky ani když z něj vypadlo jeho přání. „To bych si přál taky!“ vyhrkl pak, „Kde Flarés přišel k tak krutopřísným jizvám na tlapách.“ To by bylo jeho přání. „Třeba bys tím rozlouskl nějakou temnou pravdu,“ naklonil zamyšleně hlavu. V očích mu tančily jiskřičky nadšením. Laskavě béžovému opětoval pohled s lišáckým úsměvem.
„Já, hm?“ Suzume se na moment zamyslel. „To je složitý. Možná... Možná bych si přál zapomenout.“ Vyznělo to váhavěji než chtěl a na malou chviličku mu dokonce koutky cukly posmutněle dolů. „Co se tak dát na společnou výpravu, příteli?“ Suzume však nezahálel. Energicky zamáchal ocasem a začal se rozhlížet na všechny světové strany. „Už je to nějaká doba, co jsem tu byl naposled. Máš nějaký oblíbený místo v okolí?“
Suzume horlivě pokýval hlavou. "Přesně. Žádný takový, že by ses nedejbože litoval," odfrkl a zamával odmítavě tlapkou. "Na to už existuje klub jinde a jmenuje se "Klub pro morousy", a to neni nic pro nás," prohlásil nesmlouvavě. Vlastně ani nevěděl, jestli tím uklidňoval sebe, nebo Flarése, ale pomáhalo to. A také byl rád, že mu dal béžový vlk za pravdu, ačkoli chvíli poté čučel upřeně do země. Snad jako by si to chtěl rozmyslet. To se na malý moment kaštanový vlk zhrozil a už začal přemýšlet, jak se obhájit. Nenechal se však Flarésovým zamilovaným pohledem k zemi svést a místo toho vzhlédl k obloze. Byla nekonečná a plná možností. Zato zem...
Flarés si to naštěstí brzy rozmyslel a svůj pomněnkový pohled věnoval opět jemu. Suzume se zvesela usmál. Zkoumání jizev na druhých byla zábava, většinou ale jen pro něj. Ne, že by to dělal často, ale zvědavost mu nedala spát. Druhý vlk však Suzumeho nadšení nijak zvlášť nesdílel a spíš se od něj odtahoval. Suzume našpulil zlehka tlamičku.
"Pardon," hlesl, aniž by však odtrhl zraky od Flarésových tlapek. Ty tančily v podivném stydlivém tanci ve snaze se mu vyhnout. "Jen mi přijdou zajímavé. Sluší ti," hodil po něm flirtovně očkem. "Takhle si na tebe jen tak někdo netroufne," dodal vševědoucně.
"Nedivil bych se. Je to dost možný. Anebo to byl nějakej les." Jen matně si vybavoval, kde svou drahou ozdobu našel. Panejo... zhrozil se však v duchu. Opravdu si něco takového nepamatoval? Ze zhrzeného dumání jej naštěstí vytáhl Flarés romantickým eposem o obětující se hvězdě. Anebo splněném přání. Suzume jej vyslechl s širokým úsměvem.
"Panečku," vydechl a nadšeně zamáchal ocasem. "Flarési, ty seš snad génius!" vyhrkl a neposedně kolem vlka udělal kolečko. Mezitím se zasněně díval střídavě na oblohu a béžový kožíšek. "To je ten nejlepší příběh, jakej jsi k tomu mohl vymyslet. Odteď budu všem říkat, že nosim na krku hvězdu," nadmul se hrdě a očima zašilhal k bílé hrudi. Lesklý křišťál vydával jemnou záři, jež se mu odrážela v kožichu. Téměř by i přeslechl Flarésovu otázku.
Suzume se zhluboka nadechl a na moment se usadil. Tvář mu nyní zdobil spíš posmutnělý úsměv. "Kdyby to mělo bejt podle mých přání, zkazilo by to všechno kouzlo," odpověděl nahořkle. "Máš něco, co by sis přál ty?" zvedl k vlkovi zvědavě pohled. Tón hlasu mu nepatrně změkl.
Suzume si Flarése znovu prohlédl. Usmíval se, ale tak nějak zvláštně. Téměř jako kdyby nechtěl. S tím teda kaštanový vlk problém neměl. Mnohem větší trable mu dělalo držet tlamu zavřenou a koutky dole. Demonstrativně si proto poposedl, protože nedokázal ani vydržet na jednom místě a hrdě se napřímil: "Ale ať si každej říká co chce, mládí nám pořád koluje v žilách." To by ho snad mohlo rozveselit. "Dokud tvoje srdce žhne po poznání a tak!" dodal a snažil se zastrčit malého ďábla, jenž mu seděl na rameni a připomínal mu, že Blueberry na něj kvůli jeho poznávaní málem zanevřel.
Suzume zavrtěl hlavou. "Neni nač se omlouvat, kamaráde," usmál se na Flarése povzbudivě. Omluvy byly pro Suzumeho něco vzácného. Omlouvat by se měl jeden pouze za činy, kterých opravdu litoval. Poučil se totiž z vlastních chyb. A omluvy nebral na lehkou váhu. Možná. Nakonec... Co Suzume bral na lehkou váhu? Kromě absolutně všeho.
"Tykat? Nevhodné? Proboha chlape," ušklíbl se a hravě do béžového dloubl tlapou. Flarés byl přinejmenším zajímavý. A roztomilý. Dokud se konverzace nestočila k jizvám. Jizvy byly sexy, ne roztomilé. Dokud teda nezačnete tvrdit, že je máte od ostružin. Suzume se začal culit víc a víc, dokud se mu z hrdla nevydralo bublavé zahihňání. "Tos to křoví musel hodně poctivě naštvat," zasmál se a nahnul se k němu blíž, aby si mohl zjizvené tlapy prohlédnout zblízka. Pochyboval, že to měl jen od ostruží.
Flarés se pak zeptal na krystal, jenž se kaštanovému houpal kolem krku. Suzume se hrdě napřímil a zvesela se zazubil. "Tohle?" zeptal se pak naoko s údivem. Pak však na moment zvážněl. "Já vlastně ani nevím. Mám ho už strašně dlouho. Nejspíš jsem ho někde našel," naklonil lehce hlavu se svraštěným obočím. V duchu se modlil, aby se jeho noční můra - stařecká zapomnětlivost - nestala skutečností. "Možná bych si k němu měl vymyslet nějakej příběh," dodal pak nahlas a s nadšenými jiskřičkami v očích vyskočil na nohy a nahnul se k Flarésovi. "Co navrhuješ ty?" vybafl pak na něj.
Světlé duhovky kmitly k béžovému, jehož oči připomínaly ty Suzumeho a tmavé panenky zalily oko nepatrně větším stínem, jakmile se pohnul. Suzumeho úsměv se rozšířil. Zdálo se, že vlk neměl nejmenší tušení, že měl o půl ucha méně. Překvapení, jež se mu odráželo v očích, bylo přinejmenším roztomilé. Vypadal vlastně docela přátelsky, což drobného staříka potěšilo. Byť mu nespokojení bručouni nevadili a rád je provokoval, přátelští vlci byli přeci jen lepší partie. Alespoň pro někoho jako byl on.
Běžový se na chvilku zatvářil, jakoby zapomněl vlastní jméno, než z něj konečně vypadlo. Suzume naklonil nepatrně hlavinku do strany a prohlédl si jej znovu od nakousnutého ucha až k patě. Jizvy mu zdobily i nohy. Možná, že nebyl až tak přátelský.
"To je v pohodě, v tomhle věku je zapomětlivost normální. Prej." Suzume se zasmál, byť mu v hlase zabublala i nepatrná dávka hořkosti. Nepřipouštěl si, že by byl starý. A paměť mu stále sloužila dobře. Flarésovi, jak se vlk nakonec představil, ale očividně příliš ne. Suzume se protáhl a zadíval se na pár vteřin na nebe, než mu tyrkysový pohled sklouzl zpátky k béžovému.
"To máme společný," usmál se zářivě. "Já myslím, že pravý dobrodružství zažiješ jen pořádným objevováním. Smečky jsou nakonec přece jen nuda," pohodil rameny a spokojeně se posadil. Potřeboval si odpočinout. A Flarés vypadal jako fajn chlápek. "Ty jizvy máš taky z toulek?" zeptal se pak zvědavě a hlavou kývl k vlkovým nohám.