Suzume na první pohled působí jako veselý a bezstarostný motýlek; jako všudypřítomné sluneční paprsky, které svým žárem nemilosrdně sežehnou vše, co jim přijde do cesty. Jedni by věřili, že sloužil samotným peklům, jiní naopak tvrdí, že se v očích barvy tyrkysu odráží dobré srdce.
Suzume je jako otevřená kniha, záleží ovšem, jak moc dobrými čtenáři jste vy.
Taneční kroky, kterými si podmaňuje půdu pod nohama, jsou doprovázeny úsměvem, rozvernou jiskrou v očích a chutí někoho přátelsky poškádlit. Je vášnivým milovníkem špatných vtipů a dramatických entrée v tu nejnevhodnější chvíli. Je jako hrom; všude je ho slyšet, jen vidět jej je pomálu.
Pro Suzumeho není uměním se v davu ztratit, byť do pohárku vitality dostal bohatě přes okraj, jeho vzezření nabízí překvapení pro všechny smrtelníky, kteří čekají urostlého vlka odpovídajícího notné dávce žvanivosti. Naopak — Suzume má menší, drobnější kostřičku. Mezi své plusy řadí skutečnost, že je skladný, a tak nezabere tolik místa. Mezi svým vrabčím vzezřením a svou labradorskou povahou však udržuje harmonickou rovnováhu; když jej není vidět, slyšet je ho naopak bohatě. Není šance, že byste tuto sladkou kapesní apokalypsu přeslechli.
Suzume doslova žije pro drama a drby. Kde je drama, tam je Suzume a kde je Suzume, tam nejspíš najdete nějaké živé pozdvižení nebo ty nejžhavější klepy. Zbožňuje, když něco vybočuje z nudného stereotypu, sám spadá do menšiny, jež se protlouká jinak surovým světem vcelku neokázalou cestou. Suzume je vždy něco extra, speciální, nekonvenční. Miluje společnost a je těžké ho řádně společensky vyčerpat. Přítomnost ostatních jej nabíjí, a i když nechcete, je schopen z vás vycucnout i tu poslední kapku energie.
Nedělá mu nejmenší problém vést rozhovor, dělat si (ne)přátele, či balit sličné mladíky na potkání. Ach jistě, Suzumeho slabost – švarní vlci. I kdyby mu před čumákem vrtěla zadkem ta nejlíbeznější vlčice v okolí – ba na čirém světě! – nepohnul by ani brvou. Jeho opravdovou vášní jsou sedínky lepých vlků. Čert to vem, aby po nich nehodil alespoň očkem! I takový umí být Suzume na stará kolena nemrava; v posledních dnech se královsky baví nezávazným flirtem.
O své blízké přátele pečuje a aby se neřeklo, občas převezme roli senilního poradce. Rád vlkům předává své zkušenosti, většinou to jsou ale rady typu: „Sešlý rašple obalamutíš nejlíp tímhle způsobem. Vlčice nemaj rády, když jim čucháš přímo k zadku – hlavně když spí. Skákání po kluzkých šutrech se nevyplácí, věř mi. Život je v podstatě nekonečné peklo na zemi. Dávej si bacha na lasičky, jsou to zákeřný mrchy jako Klementýna odvedle… Blbka.“
Suzume má sebevědomí, které občas přesahuje do astronomicky nezdravých výšin, ovšem ve skrytu duše je to srab. Profesionální strašpytel. Je tu jistá možnost, že to všechno jenom hraje a využívá situace tak, aby zachránil nejlépe svůj vlastní zadek a když bude dobrá konstelace hvězd, zachrání i toho idiota, který ale vůbec nespolupracuje. Anebo se mu nelíbí jeho kožich. Suzumeho morální cítění je zkrátka krapet pohnuté.

I. Bílá

Modrá nebesa se honosně klenula nad starými smrky a polévala husté jehličí zlatou sluneční září. Menší smečka, jež žila v mechovém údolí uprostřed lesa, byla v očekávání. Jen pár vlků se bezstarostně slunilo na kamenech kolem jeskyně, zatímco se drobná Awarine svíjela v křečích v měkkém stisku kožešin. Les se koupal v prvních jarních paprscích a za doprovodu živého zpěvu ptactva, vítal nové duše v smrkovém objetí.
Akane, Arima a Suzume. Tři vlčata, jež přišla do lesa společně s jarem, se tiskla k matčině břichu. Akane získala výrazné rysy po otci, zatímco Arima a Suzume se podobali spíše matce. Awarine si své první potomky pyšně prohlížela; v tu dobu ještě netušila, jak se jejich život brzy zvrtne.
Vlčata rostla jako z vody. Brzy se proháněla po mechovém údolí, prozkoumávala přilehlé lesy a v noci usínala v jednom velkém chlupatém klubku pod širým nebem. Noční oceán hvězd Suzumeho přitahoval svou tajemností již od útlého věku. Oči barvy pryskyřice byly zakotveny v nebesích jen co padla tma. Temná pokrývka posetá nekonečným mořem třpytících se stálic, jež tvořily magická souhvězdí, si Suzumeho přivinula k sobě v laskavém objetí. A zatímco jej hřál Akanin a Arimův kožíšek, s otevřenýma očima snil. Přemítal nad vším možným a do všeho divoce zapojoval fantazii.
Shigeru byl alfa, jak se patří; své potomky učil životu ve smečce a její filosofii. Všechna vlčata tak brzy nabyla rozumu a znalostem potřebným k přežití v hustém lese. Mechová dolina, ve které smečka žila, byla bezpečná a přímo vyzývající pro šarvátky a hry mladých raubířů. Když vlčata povyrostla, jejich středobodem vesmíru se stal lov. Jistě v tom měla zapletené prsty i přirozená soutěživost, jež se starala o jejich každodenní zábavu. A zatímco Akane vynikala téměř ve všem, Suzume v lovu zaostával. Neměl takovou sílu jako jeho sestra. Suzume měl však prořízlou tlamu, velké odhodlání a vybaven ryzí drzostí, Akane odporoval. Nebylo žádným uměním výbušnou vlčici vyvést z rovnováhy, aby Suzumemu uštědřila lekci. Svým rýpáním dokázal svou sestru rozčílit doběla. Na zadní noze mu tak zanechala doživotní vzpomínku v podobně zubaté jizvy.

II. Červená

„Je čas, abyste získali nějaké zkušenosti. Smečka vás nebude živit donekonečna,“ prohlásil jednou jejich otec. Shigeru věnoval každému ze sourozenců významný pohled. Snažil se je již od brzkého věku svědomitě vychovávat i k životu mimo smečku a cíl udělat ze svých vlků přirozeně vůdčí charaktery, nesl sám na svých bedrech. Akane se však stala otcovo oblíbenkyní a pro Suzumeho s Arimou bylo těžké vydobýt si u něj stejného zalíbení. Nevinná soutěživost, která mezi vlky vládla, se začala nenápadně měnit v dravou touhu po uznání.
„Vyrazíme na lov,“ oznámil jednoho dne Suzume nesmlouvavě svému bratrovi. Arima byl jeho nejlepší přítel. Oba stáli oproti Akane za starou belu, a tak se museli snažit. Mladí vlci toužili po otcově uznání a pochvale. Rozhodli se proto vyrazit na lov, jen oni dva a vytřít Akane i otci zrak. Suzume se pyšně nesl lesem s Arimou v závěsu. Jen pramálo tušili, že se jim lov na vlastní pěst stane osudným.

III. Oranžová

Znuděně se procházeli lesem. Suzume tuhle část nepoznával; museli opustit mechovou dolinu a dostat se na vedlejší území. Slunce právě šplhalo vysoko po nebesích a házelo lesk na dva hnědé kožichy. Oba vlci se koupali v teplých paprscích, připraveni skolit pořádnou oběť. Vítr jim čechral krátkou srst a pro jednou jim byl přítelem; teplý vánek proudil proti nim a do čenichů jim přinášel všemožné pachy. Byli ve výhodě. Suzume zavětřil a zaposlouchal se do zvuků lesa. Po očku zašilhal po svém bratrovi a v šibalském úsměvu poodhalil ostré zoubky. Arima přikývl, byl připravený.
Na nedaleké louce se páslo stádo laní s mladými. Na jelena v čele si dva vlci netroufali, ovšem pohledem si vytipovali oslabenou laň. Nenápadného křupnutí za zády si ani nevšimli, a to byla chyba. Lesem se ozval hlasitý výstřel. Suzume sebou trhl a hbitým skokem se ocitl ve skrytu velkých balvanů. Svého bratra však nikde neviděl. Stihl se ukrýt?
Dupání neznámého zvířete se začalo znenadání přibližovat. V mladém vlkovi zatrnulo – okamžitě si vzpomněl na historku, kterou jim Awarine vyprávěla, když byli malí. Vyprávění o dvounožcích, kteří lovili zvířata se speciální srstí, Suzumeho děsilo. Nikdy si však nepřipouštěl, že by se něco podobného mohlo stát i jim a přeci tu stál, skrčen za balvany a se zlatým pohledem upřeným na podivném tvorovi. Až později mu došlo, že rána, jež se předtím ozvala lesem, patřila Arimovi. Mladý vlk se svíjel opodál v bolestných křečích. Suzume tlumeně zavrčel, neodvažoval se však ke dvounožcům přiblížit.
Prásk. Ozvala se další rána; Arima již nedýchal. Suzumem projela vlna plná hněvu a dalšího, zvláštního pocitu, jenž nedokázal pojmenovat. Cítil, jak se kolem něj zvedl slabý vítr a rozvířil popadané lístky ze stromů. Byl studený a místy nepříjemně zaštípal v plicích. Suzume však náhlou změnu vánku, který je před malou chvilkou konejšil, nevnímal. Jeho oči byly s bolestí upřeny na Arimu, kterého si jeden z dvounožců hrubě přehodil přes rameno.
Toho dne se do smečky nevrátil.

IV. Žlutá

Suzume běžel a sípavě lapal po dechu. Neměl se kam vrátit; do mechového údolí odmítal jít, nemohl by se rodičům podívat do tváře. Nechal Arimu zemřít, byla to jeho chyba. A teď za to musel pykat.
Stal se tulákem. Suzume bloudil světem, myšlenkami… Bylo těžké vyrovnat se se ztrátou svého bratra a zároveň nejlepšího přítele. Cítil smutek a hněv – zlobil se sám na sebe. Po čase však jeho emoce otupěly a Suzume zapadl do koloběhu stereotypu. Po nějaké době vkročil na velice zvláštní místo, prosáklé magiemi a novým dobrodružstvím. Nastal čas, aby se opět vzchopil a nabral sílu. Toulavé nohy jej totiž donesly na místo zvané Gallirea.

V. Zelená

K tomuto místu se nese řada šťastných vzpomínek. Suzume zde prožil velkou část svého mládeneckého života, poznal nové přátele, svou první lásku… Dokonce se stal členem dvou smeček. Nakonec však Suzumeho dohnaly bolestivé vzpomínky – mladý vlk Gallireu znenadání opustil a nechal za sebou další smutné duše. Hnědý vlk však mnohem radši vzpomíná na všechny šťastné chvíle, které v tomto magickém kraji prožil.
Nejdražší vzpomínky má na Winter. Sněhobílá vlčice se stříbřitýma očima byla jeho první kamarádkou. Stydlivá vlčice s dobrým srdcem se stala jeho věrnou parťačkou a společně se později přidali do Zlatavé smečky. Les, ve kterém smečka sídlila, se stal pro Suzumeho velice speciálním místem, byť se tam s Winter příliš neohřáli. Poznal se tam totiž s Blueberrym.
Vysoký vlk s mohutnější stavbou těla a s nezapomenutelnýma rudýma očima se mladému Suzumemu vryl hluboko do paměti. Rád se koupal v Blueberryho očích barvy krve a poslouchal jeho hlas. Byl to první vlk, ke kterému Suzume cítil náklonnost. Zda to byla ryzí láska, ví už jen sám ďábel, jenž tančil v Blueberryho duhovkách, ovšem kdykoli si na vysokého vlka vzpomene, po hrudi se mu rozleje hřejivý pocit. Prožili toho spolu opravdu dost – kvůli Blueberrymu byl Suzume ochoten opustit Zlatavou smečku a následovat jej severně až do borůvčím vonícího listnatého lesa.
Borůvkový les se tak stal Suzumeho novým domovem. Mrzelo jej, že se Winter s Blueberrym neměli příliš v lásce – mladý vlk se před odchodem do Borůvkové smečky musel s bílou vlčicí rozloučit. Slíbil jí však, že se budou vídat, byť měli s Blueberrym vlastní rozbroje.

VI. Modrá

Jak život v magickém kraji plynul, Suzume poznával nové vlky, ovšem něco jej stále táhlo zpět do minulosti. Volné místo, díra, jež nosil v srdci, ho čas od času zabolela. Jakmile padla noc a temná obloha byla poseta nekonečným mořem hvězd, jeho srdce plakalo. Kdykoli se po obloze svezla kometa, Suzume přemítal, zda to nebyl Arima. Vzpomínky na bratra jej často tížily – potřeboval se s nimi vyrovnat. Sám.
Kdo ví, zda mu jeho náhlý odchod Blueberry s Winter někdy odpustili. Suzume beze slova zmizel. Jako by se po něm slehla zem. Nechal tak magickou Gallireu daleko za sebou, zatímco v rouchu noci opouštěl její území.

VII. Fialová

Suzume se tak stal opět tulákem. Toulal se neznámým krajem, lesy a povětšinou i ve vlastních myšlenkách. Byl věrným vězněm svého bratra, až do určité chvíle, která Suzumemu otevřela novou bránu. Uběhla už pěkná řádka let a málem by na Blueberryho, Winter a další gallirejské přátele zapomněl. Jeho život se totiž nějakou dobu točil kolem nové smečky, na kterou při toulkách narazil.
Byla to smečka daleko na jihu. Teplé sluneční paprsky se hravě natahovaly po vysušených borovicích a laskaly vlčí kožichy. Suzumeho hnědá srst se koupala v sluneční záři, zrovna, když odpočíval poblíž rozlehlého jezera. Tyrkysové oči s něhou hleděly na krémového vlka, jenž vesele dováděl ve vodě. Cosi na Suzumeho pokřikoval, snad, aby se přidal, ale starší vlk neměl na hraní v jezeře pomyšlení. Byl unavený, měli za sebou náročnou výpravu. A pohled na Minka byl mnohem zajímavější. Suzume se na mladého vlka zazubil a jednoduchým gestem jej odbyl.
„Prochladneš,“ broukl si jen tak sám pro sebe. Neměl však v plánu vlka z vody tahat násilím. Slunce ještě nebylo tak teplé, ale Minkovy rudé oči dokázaly vlka spolehlivě vysušit a zahřát. Suzume si povzdychl; pohled do červených duhovek jej vždy rozhodil. Přinášel s sebou vzpomínky na jistého vlka z dávných dob, kdy byl Suzume ještě plný mladistvé síly. Myslel si, že tuhle kapitolu již zavřel a dokázal se v životě posunout dál, ale že by se mýlil?
Suzumeho provázela jistá nostalgie. Každou noc sledoval noční nebe a padající komety a počítal, kolik se jich po temných nebesích sveze, dokud neusnul. Každá padlá hvězda nesla jména vlků, které měl v paměti. Winter, Blueberry, Cattan, Meinere, Lexiett… Vzpomínka na Winter a Blueberryho však bolela nejvíc. Prázdné místo, jenž v jeho srdci zelo po Arimovi, nezmizelo. Možná byl odchod z Gallirei chyba?
Suzume pohlédl na Minka. Rudé oči mu oplácely pohled, odráželo se v nich pochopení. Mink také někoho ztratil… Nebylo třeba dalších slov. Musel napravit své chyby, a tak opustil další smečku. Kdo ví, možná je mu určeno zůstat tulákem. Suzumeho další výprava vedla zpátky, tam, kde se cítil nejvíc doma.

Zajímavosti:

Trpaslík! Drobná kostra, velmi štíhlý.