Gallirea - Příspěvky uživatele

Pomlaskl jsem si nespokojeně. Vlčata zdrhla a já si opět nudil. Nu co naplat, jdu si hledat zábavu jinam. A taky bych něco snědl. Ah bože, takových problémů naráz, to já opravdu nesnáším. Tak napřed si najdu nějaké pěkné místečko, tady chcíp pes a páchne to tu mokrem. Asi za to může to jezero, heh. A odkud se vzala ta mlha? To už je zase podzim? Ne, ještě ne, listy jsou pořád zelené, ale už začínají vypadat dost sešle. Brrr představa toho, že léto končí mě opravdu netěšila. Nesnáším podzim a ještě víc nesnáším zimu. No nic, jdeme dál, chci fakt něco sežrat. Půjdu třebaaa tudy? Jo, to by šlo. Překvapivě mě naštvalo že jsem přišel o zábavu s vlčaty. Ta jedna byla vůbec k popukání, jak spadla do vody, haha! Ach mám rád prcky. Jsou vtipní a slabí a naivní... a docela dobře chutnaj.

//Smrkový les přes Galtavar

Kiss - Lylwelin
Sutech nemá zrovna touhu být v nějakém upřímném partnerství, nemá pro běžné romantické city pražádné pochopení. Nějaká něžná láskyplná gesta, pozorování hvězd, sledování východu slunce či dokonce líbání nejsou v jeho slovníku. Proto když už by měl někoho políbit, bylo by to proto, aby dotyčného pořádně nasral. Ano, přesně tak, mile rád políbí někoho, koho tím vytočí a rozpálí vzteky doběla. Jistě by se našlo hodně adeptů, ale Lylwelin... ta je pro tenhle akt zlomyslnosti naprosto dokonalá. S radostí by jí pořádně olízl obličej a ujistil by se, že mu na jazyku utkvělo co největší množství slin, aby jí vytvořil pořádnou sliznatou cestičku přes celý čumák až k čelu. A pak by zdrhnul.

Marry - Etney
Vzít si někoho, to není jenom tak. Musí být dotyčný slabý duchem, nejlépe i tělem, a snadno ovladatelný. No, protože si má chudák vybrat ze tří silných alf, je potřeba zvolit toho nejsebestřednějšího, aby se mu mohl vlichotit do přízně a skrze sladké řečičky čerpat výhody partnerství s alfou. A tím by byl bez pochyby Etney. Jeho nabubřelé ego je jeho největší slabinou, kterou by Seteš mile rád využil. Byl by skvělým vlezdoprdelkou, který se kolem něj točí a hlasitě obdivuje jeho krásu a moc a inteligenci a spoustu jeho dalších vlastností, které nemá. Pěkně by se na něj nalepil a přiživoval by se na něm jako nechutný parazit. Šťastný parazit.

Kill - Maple
Zabil by každého bez rozdílu, to je celkem jasné už od pohledu. Ale kdyby si měl vybrat, zabil by Maple. Maple je navíc, nehodí se do žádné kolonky. Je moc laskavá a prozíravá, než aby s ní dokázal manipulovat, moc klidná na provokaci a moc silná na to, aby kolem ní páchal neplechu. To nejsou zrovna vhodné vlastnosti vlka, v jehož přítomnosti by Seth chtěl být. Neustále by mu hrozilo, že ho prokoukne a pořádně prožene, pokud by vůbec na jeho triky skočila. Ne ne kdepak, je jedním z vlků, které Seth považuje za nebezpečné, takže se jí buď úplně vyhne, nebo úplně vymaže její existenci. Problém ale je, že někoho tak silného nejde úplně snadno zabít, musel by se k ní připlížit v nestřeženou chvíli. Nereálné to ale není.

Duben 1/10 Nicos

Běžel jsem se zajícem v tlamě co nejrychleji jsem dokázal. A že to byl řádný fičák. Drtil jsem to zvíře v čelistech a doufal ve dvě věci - že se mi ten ušák neurve a že mě Varja nedohoní. Byl to zatracenej obr, takoví moc rychle běhat neumí, ale kdo ví jakých překvápek byl ten podivín schopen. Byl přehnaně sebevědomý, klidný a jistý si sám sebou. Takoví mají spoustu tajemství a ještě víc skrytých talentů. Inu suma sumárum, nehodlal jsem se mu dostat do spárů, ne teď, když jsem ho podrazil a ukradl mu kořist.
Trvalo značně dlouho, než jsem se dostal dost daleko na to, abych si byl jistý bezpečným prostředím. Dýchal jsem jako zběsilý, srdce mi tlouklo a hlava pulzovala. Vytřeštěnýma očima jsem zkoumal okolí a hodnotil, zda tu můžu chvíli nerušeně pobýt. Zdálo se že ano. Zbystřené smysly mě připravovaly o rozum a zhoršovaly šílený pocit hladu, který mi trhal útroby. Sliny mi tekly proudem jako kdybych byl nemocný. Je čas se najíst. Plácnul jsem zajícem o zem a začal ho hltavě žrát. Mizel ve mně animálním způsobem, krev lítala všude a kusy masa a kostí do mně padaly jako do propasti. Připomínal jsem vzdáleně pelikána, nebo jiného podobně hltavého vodního opeřence. Vydával jsem u toho vrčivé zvuky a neustále se podezřívavě rozhlížel. Jestli mi sem teď někdo vleze, se zlou se potáže.

Inu, sice je tu Seteš jenom malou chvíli, řekla jsem si, že by bylo super tu nabídnout jeho skvělou, úžasnou, idylickou rodinku (to není ironie). Všichni pocházejí ze smečky, která nápadně připomíná utopii. Hierarchie fungovala, všichni si pomáhali, kdo se mezi sebou neměl rád, udržoval čistě praktický vztah a moc se do ostatních nestaral. Rodina Seteše překypovala láskou a oporou, takže se podle toho jejich povahy vyvíjely. A taky mohly být, nebo taky nemusely, silně ovlivněny strašnou událostí, která se týkala Seteše a rozcupovaného Usira.

Březen 5/10 • Varja

Země ledu hmm? Tak jsem hádal správně, severský bastard. Nemůžu lhát, že jsem mu nezáviděl. Přestože okolí už kvetlo a slunce se prořezávalo skrze mraky, stále jsem klepal kosu zatímco on se ani nemusel namáhat. Navíc byl velký a silný. Ale jak obratný takový obr může být? Moc určitě ne. Pomyslel jsem si škodolibě a v hlavě se mi už rodil jednoduchý, ale geniální plán. Aspoň tak geniální, jak prostá krádež může být.
No, takže místní nebyl. Taky tu nebyl kdo ví jak dlouho. Rok, pche! Co je to za dobu, ale teda vyznal se. A to bylo užitečné. Moje oči byly přilepené na cestu jako kdyby se na ní válel drahokam. Ale bylo tam něco mnohem lepšího. Byl to pořádnej ušák! Bylo zvláštní, že v první chvíli, co jsem to šustění zaslechl, mě napadlo, že takhle zní had. Mají tady hady? No, určitě ne stejné jako jsme mívávali my, je tu na ně moc zima. Navíc ten pach... byly to jeho tlapky? Něco tu zaválo jako né moc zralý sejr. Divná vůně, ale všechno ostatní bylo nanejvýš lákavé. Spustily se mi sliny. Slintal jsem jako kdybych měl vzteklinu. A možná jsem se tak i tvářil. Mí věřící prarodiče by mě za tohle chování určitě seřvali a nazývali by mě odporným pohanem. Ale co naplat, já byl jen krok od toho být sytý. Na pár minut.
K lovu sice nedošlo, protože Varja byl mnohem rychlejší a čapl zajíce jako kdyby ho to nic nestálo, ale já věděl, že to nejlepší mě teprve čeká. Vyrazil jsem plnou rychlostí, proběhl na těsno kolem seveřana, čapnul jsem zajíce a odkličkoval pryč. Varjovi zůstal v tlamě jen chomáč chlupů a kousek kůže. Zdrhal jsem co mi nohy stačily a mrštně se prosmýkal kolem keřů a stromů. Vůbec jsem se neohlížel, kdyby náhodou mě Varja stíhal. Ale bylo to nemožné. Bral jsem to tou nejhorší možnou cestou, abych se mu spolehlivě ztratil v lese.

Černé škvrně se rozlítilo kvůli skvrně, kterou jsem jí jakože slízával. Pobaveně jsem se zakřenil. Měla koule, to se musí nechat. A protože byla princezničkou, tak jí ty koule neufiknu. Dobře narození šťastlivci to mají snazší i v divočině, tomu nešlo oponovat. A s těmihle šťastlivci se vezli i méně šťastní jedinci, kteří se nacházeli v jejich přítomnosti. Třeba tahle hnědá vychrtlina, nebo s trochou snahy i já. Protože kdybych se nechtěl vetřít jejím rodičům do přízně, dávno bych tu hnědku sežral. A tak jsme tu místo toho spolu spokojeně stáli. Princeznička, já a hnědka a navzájem jsme těžili z výhod toho druhého. Nicméně radost jsem z toho asi měl jenom já. "A jak má teda vypadat někdo, kdo někoho hledá?" přiblížil jsem se k čumáku větší z vlčic a posměšně jsem se jí díval přímo do žlutých očí. Měla je světlé, vlčecí. Ostatně úplně stejně, jako já. Žluté, jiskřivé a plné života. A já jí skrz ně zíral skoro až do duše. Soptila, nelíbilo se jí, jak jsem ji označil za lháře. "Jo? A kde jsi byla ty, hmmm? Já byl tady s ní, tahal jsem ji z vody, ale kde jsi byla ty, její údajná kamarádka?" Pohodil jsem u toho nonšalantně ocasem. Samozřejmě jsem se hned jal každé její slovo překroutit. "Jo takže ty mi nechceš ubližovat, ale děláš to? To jsi teda pěkný pokrytec." Zatvářil jsem se navýsost ublíženě a znechuceně. Vecpal jsem se až úplně k vlčicím a zabránil jim v odchodu. "To jako že jsem tlustý?" Ohradil jsem se vůči prohlášení, že jsem těžší. Pche! Jsem štíhlý atletický hoch! Nebylo pochyb, že by mě ledík unesl, i kdyby to byl skutečný led a ne moje magie. Otočil jsem dlouhou štíhlou hlavu k nejmenšímu členu naší grupy a nedopatřením jsem jí foukl do tváře. "A tebe rodiče nenaučili vděku k těm, co ti pomáhají? Vytáhl jsem tě z vody, i když tě vůbec neznám. Co by na to asi řekli." zavrtěl jsem hlavou.

Pohanem

Březen 4/10 • Varja

Slovo dalo slovo a bylo vymalováno. Dostanu dlabanec. Varja to ještě nevěděl, ale chudák zůstane s prázdnou, zatímco oddře veškerou práci při lovu. Nadšeně jsem zamával ocasem. "Týjo, to je slovo vlka! Tak to jsem ti asi dost křivdil, co?" přiznal jsem na oko provinile. Ona ta křivda byla vážně neoprávněná, fakt jsem si z něj jen chtěl udělat dobrý den a pořádně ho naštvat. Kdo by to byl tušil, že z něj vyleze takový skvělý služebníček. Bylo to mnohokrát lepší, než jsem původně zamýšlel. Asi to bylo taky tím, že jsem většinou moc dopředu nepřemýšlel. Pokud jsem teda zrovna přemýšlel. Myšlení bolí. No! Konec otálení, jdeme na to. Navíc se mě vlk ptal na jméno. Co bych mu to zastíral, však není problém ho vyzvonit. "Seth." představil jsem se krátce. "Varja jo? To je místní jméno?" ptal jsem se zvědavě. Pro mě bylo celkem neobvyklé, tam u nás na jihu byla běžná docela jiná jména. Vlk se ptal dál. Jéžiš, prokafráme den? Pomyslel jsem si otráveně. vidina žrádla mě totiž navnadila natolik, že se můj neodbytný žaludek intenzivně ozval. A to nebylo příjemné. "Přicházím z daleké země a jsem tu teprve chvíli. Neznám zdejší zemi a překvapuje mě, jak je všechno... velké." utrousil jsem. Bylo jasné, že mluvím o zdejší fauně. Zvířata jsou velikostně dost... abnormální. Alespoň na moje poměry. "Co se tu dá lovit? Jakože lovit lovit, ne že nás to na první dobrou zabije." zeptal jsem se zaujatě. Menší guiding bych ocenil. Všiml jsem si, že Varja nervně přešlapuje a využil jsem to k zamaskování vlastní nervozity. Automaticky jsem vyšel nějakým směrem a odpustil jsem si tím protivné máchání ocasem, ke kterému by nejšpíš každou chvílí došlo. Vášnivý lovec, hmmm? Že bych si taky zalovil? Chtěl jsem to mít bez práce, ale tenhle vypadá, že z toho umí udělat zábavu. Pomyslel jsem si a upřímně ve mně vidina pořádného masakru zdvihla vlnu nadšení. Podvědomě jsem se roztřásl náběhem adrenalinu. Ještě se to ale dalo ukočírovat, nerad bych si to podělal tím, že na něj nerozvážně skočím.
Žertovné prohlášení, měl bych se zasmát. "Hahah, ten byl dobrej." pronesl jsem nuceně. Měl jsem spoustu práce s vlastním sebeovládáním. Zvlášť zmínka o rvačce pěkně kopla do mých nadledvinek a já pocítil další vlnu chvění. Serval bych se VELICE rád. Protáhl jsem tlamu a doufal, že nevypadám šíleně. Nicméně jsem se tak cítil. Očekávání sílilo a smysly se mi zbystřily naprostým fokusem na nadcházející lov. V křoví cosi zašustilo.

Pukavec

Prťavá černá vlčice se rozkašlala na celé kolo. Bylo to otravné, i když asi pochopitelné. Málem se utopila. K mému překvapení však první, co z ní vylezlo, bylo pěkně procítěné fuj. Ušklíbl jsem se. Tohle mrně není typické vlče, kde pak. Tahle si drží dekorum, bylo to docela legrační. "Čistil jsem ti tu strašnou skvrnu cos měla na čele." popichoval jsem ji s úšklebkem. Nicméně bohužel se do toho vložilo druhé, o dost větší mrně. Protočil jsem očima. Proč mě hned osočila z ubližování? Nic neviděla! Protože kdyby jo, vystartovala by hned od začátku a rozhodně by použila docela jiný opis situace. Jo, určitě ví prdlajs, zkusím to nějak odklonit. "Já? Vytáhl jsem ji z vody! Nebýt mě, byla by už mrtvá." Dotknul jsem se tlapičkou hrudi a pořádně šokovaným výrazem. "Jak jen můžeš mě osočovat z takových činů, když jsi u toho vůbec nebyla! Víš že lhát se nemá, že ano? Lež má krátký nohy a tak." mávl jsem tlapou, protože tahle rčení moc neznám a přijdou mi jako pěkná blbost. "Chápeš vůbec, co tím můžeš způsobit? Ubližuješ mi!" Teatrální výstup jsem zakončil smutným otočením hlavy stranou, jako kdybych chtěl trucovat. A možná taky jo, nemám rád, když někdo moje falešně dobré úmysly někdo zpochybňuje. Zvlášť takové tupé škvrně. Koutkem oka jsem vyhledal pohled té menší a tmavší z dvojice. "No řekni! Hezky jsme se bavili a pak najednou žbluňk! Zmizela jsi pod vodou." Udeřil jsem na ni s tím, co ona sama ví. Protože jaksi pod vodou toho moc zahlédnout nejde.

Březen 3/10 • Varja

Naštvaně jsem si odfrkl. Vlk se kroutil jak žížala, vysvětloval mi svůj pohled na věc a snažil se o to, abych ho nechal být. Jo tak určitě, teprv jsem se rozehříval! Primitivním chováním jsem si asi moc nepomohl, ale i tak se chytil návnady a rozhodl se být "ten lepší". Miluju tyhle nabubřelé egoisty. Myslí si o sobě tak moc, že jsou ochotní se zaplést i s někým jako jsem já. Ne že bych byl nějaká vysloveně odporná kreatura, ale zato zmije už asi ano. Už už jsem se nadechoval k další hysterické scéně, nicméně k té už nedošlo. Nabídl mi pomoc při lovu. Ráz naráz jsem otočil o 180 stupňů a vykouzlil jsem vděčný výraz a možná i ta slzička mi ukápla. "To bys vážně udělal?" zalesklo se mi v očích. Tak to byla pohoda. Zeptal se na mé zranění. Popotáhl jsem bolestně. "Kdo ví, možná ano a možná ne. Jsem tak unavený a hladový, že už to snad ani nepoznám." posteskl jsem si hraně. "Jistě že každému hrozí zranění! Ale sám musíš uznat, že je lehčí a fatálnější se zranit, když jsi malý a hubený a máš tenké křehké nožičky." zvedl jsem přední tlapku v útrpném gestu. A vlastně jo, měl jsem tenké nožky a útlé tělo. "Tobě, velkému silnému vlku, to možná tak nepřijde, protože jsi mocný a mnohem lépe stavěný." Trochu polechtat ego, to je ono. Koutkem oka jsem zkontroloval jeho nohu, o které mluvil. Keloidní, blbě zhojená jizva. Ta musí určitě tahat. Třeba ho v něčem i omezuje, ale nemůžu si být jistý. Nicméně je dobrý o ní vědět. Pomyslel jsem si a raději stočil zlatý pohled na cizince. Díval jsem se na něj zespod jeho výšky, hleděl jsem vzhůru a snažil se o nevinný pohled smutného hladového zraněného vlka. Málem jsem přerušil tohle divadýlko ospalým zívnutím. Ještě ne! Nesmím slevit z opatrnosti.

Březen 2/10 • Varja

Vlk byl učiněné neviňátko. Usmál jsem se sám pro sebe. Bylo mi jasné, že z tohohle dlouhodobý užitek mít nebude, ale chvilková zábava? Stopro! "Nedělej blbého, moc dobře víš jak zajíc vypadá. Dlouhej, hnědej, ušatej." prsknul jsem protivně. Ani jsem to nemusel hrát, hlad tyhle kecy chrlil za mě. Nenápadně jsem do své plíživé chůze zahrnul i slabé kulhání. Vhledem k tomu, jak si mě prohlížel, musel si toho jistě všimnout. Ignoroval jsem jeho poznámku o tom, že by beztak neměl kam toho zajíce schovat. Jó, to já dobře vím, protože si celou tuhle situaci vymejšlím. "Víš vůbec, jak je těžký pro nás, arabské vlky, těžké ulovit něco ze zdejší fauny? Nejsem zvyklý na takové běžce a mohutné hlodavce! Při nahánění jsem se dokonce zranil." zvedl jsem levou zadní tlapu do vzduchu. "Nemluvě o tom, že když přijdu ve zdejší krajině k otevřené ráně, hojí se to dlouho! Rána často hnije, víš vůbec jaká to je bolest? Oh ne, jak bys mohl. Vy obrovští eurasijci jste samý sval a tuk, vám takové věci vůbec nehrozí." Odplivnul jsem si bokem. Jednak abych dal svým slovům váhu, jednak protože mě tlačilo v krku pomyslné jablko z hladu. "Posledně mě nabral nějaký kozel a to si piš že se pak jeden bojí o vlastní život! A když už si myslím, že se konečně najím, přijdete vy obři a všechno zničíte." Inu ztropil jsem řádnou scénu, jen co je pravda. Hodně jsem hrál na city a vlastně mě to i bavilo. A kdyby se náááhodou podařilo, že mi tenhle dlouhán sežene něco k snědku, budu šťastnej jako blecha.

Březen 1/10 • Varja

Kručelo mi v břiše. Ne že by to bylo něco neobvyklého, kručelo mi v něm prakticky pořád. Když jsem dlouho nejedl, když jsem se zrovna nasytil, když jsem nic nedělal i když jsem uháněl celé dny skoro bez přestávky. Pořád jsem měl hlad a ani na moment to nepřestávalo. Měnila se jen jeho intenzita a zrovna dneska jsem měl obzvlášť velké bolesti. Takže i nálada byla horší, než by jinak mohla být. A s tímhle stavem jsem se blížil k jezeru, kde se to často hemžilo vlky. Vždy jsem tam někoho potkal a ani dnes tomu nebylo jinak. U vody stál vysoký hnědý vlk a nejspíš mě neviděl. Ušklíbnul jsem si sám pro sebe a vydal se směle k němu. Asi bych měl být trochu opatrnější, když jdu k někomu o hodně většímu, než jsem já, nicméně hlad mi zatemnil mysl a já chtěl, aby někdo jiný měl stejně blbej den jako já.
"Hej, ty! Koukej navalit toho zajíce, cos mi šlohnul!" spustil jsem zprudka a začal vlka obcházet. Byl jsem drobnější, menší a štíhlejší než tenhleten pobuda. Taky že jsme jiného původu, co byl tenhleten zač? Vlk eurasijský? Je to jeden z těch obrů, co si libují v zimních měsících? Oproti němu jsem já měl sotva polovinu váhy. "A né abys zapíral, moc dobře vím, že tudy běžel. Děláš to často? Kradeš cizím jejich kořist? Se ani trochu nestydíš?" obvinil jsem ho a cvakl čelistmi. Udržoval jsem si u toho uctivou vzdálenost, kdyby náhodou nebyl takový kliďas, jakým se jevil. Zas takový sebevražedný pošuk jsem nebyl.

Nemůžu říct, že by mě netěšil zájem té malé o můj vzhled. Vím až moc dobře, že moje tradiční zlaté odznaky jsou velice nápadné a pro mnoho vlků přitažlivé. Nicméně ani tak jsem neměl zrovna vůli jí cokoliv vysvětlovat. "To je moje srst." odpověděl jsem proto s nevinným úsměvem. Notak, nehodlal jsem se tu vybavovat do nekonečna. Nějakou akci by to chtělo. Ještě že se to škvrně doslova nabídlo mi dělat společnost. Vcelku dobře se chytla mé hry, krom toho ji také zajímalo moje jméno. Ukázal jsem zuby v širokém úsměvu. "Když mě porazíš, řeknu ti to." nabídl jsem velkoryse. Zvlášť proto, že jsem moc dobře věděl, že nemá ani tu nejmenší šanci. Jezero už dávno nebylo kvalitně zamrzlé, plavaly na něm jen tenké ledové kry, nic víc. Její drzost mi napovídala, že bude mít dost prostořeké a nejspíš i silné rodiče. Mláďata slabochů byla zásadně opatrná a vyplašená. Tahleta naopak vypadala, že vlastně vůbec neví, co je to strach. Zajímavé. Šrotovalo mu to na pozadí v mysli. Mezitím se mládě vydalo na jistou smrt. Vylezla na nejbližší plovoucí kru a jen tak tak se držela. "Hustýýý, to nebylo vůbec špatné!" Uznale jsem pokýval hlavou a pobaveně ji sledoval, jak se snaží udržet, až se nakonec zřítila do ledové vody. "Tupé mládě." Ulevil jsem si pobaveně. Díval jsem se na hladinu vody a sledoval, jak malá vlčice bojuje s vlastním osudem. Ušklíbl jsem se, přešel zpevněnou vodu, vyskočil na břeh a oklepal ze sebe neexistující vodu. V tu chvíli jsem zbystřil. Štěkalo na mě něco malého, sice většího než to tmavé stvoření, ale přesto to bylo drobné a křehké. Další mládě. Oh, to bude ta, na kterou čekala. Napadlo mě s odstrúpem času.
"Já? O čem to mluvíš?" Dělal jsem neviňátko a zamrkal jsem na znak své nevinnosti. "Ale... můžeš ji zkusit najít." Přiblížil jsem se s otevřenou tlamou a byl připravený ji čapnout za kožich a hodit do vody. Ale v tu mě něco napadlo. Tyjo ale... co když mi jejich rodiče zaplatí žrádlem? Geniální! Rychle jsem se otočil, vkročil jsem do vody až po břicho, strčil tam celou hlavu a vytáhl černé promočené klubko ven. Ještě že byla tak tmavá, byla ve vodě dobře vidět. Položil jsem ji na zem a spustil scénku. "Jsi v pořádku?! Co se ti to tam stalo?" Hrubě jsem jí olízl temeno. Nějak tak to dělávají starostlivé vlčí mámy, ne? "Jo a jsem lepší. Očividně." Neodpustil jsem si kousavou poznámku.

Otráveně jsem si povzdechl. Vlčata a jejich blbá pozornost, stála vždy za kulový. "Na hlavě? Mám tam snad něco divnýho?" dělal jsem blbého. Bylo jasné, že myslí moje zlaté kresby, které jsem měl od chvíle, co se projevila moje magie. Ona byla také černá jako uhlík, ale měla světlé znaky, narozdíl ode mě. Na mé černé srsti zlaté znaky zářily jako samotné slunce. Vábil jsem tím pozornost okolí. Bohužel ta malá opravdu na někoho čekala. "To je pořádně pomalá kámoška." Zazubil jsem se, ale tentokrát byl můj výraz docela protivný. Na koho to čeká? Ať už sem konečně přijde, táhne se jak smrad. Napadlo mě zpruzele. Nehodlal jsem ztratit jediný zdroj zábavy jenom proto, že někomu trvá dohnat prťavé vlče. Na to jsem neměl nervy. Naštěstí se chytla provokace. No jasně, to vždycky zabere. Nahodil jsem co nejzářivější zubatý úsměv a hodil očkem směrem k jezeru. "No vůbec, na mě nemáš. Ale můžeš mi zkusit dokázat, že se pletu. Ne že bys měla nějakou šanci." Šťoural jsem dál a rozešel se k vodě. Měl jsem totiž jednu velkou výhodu. Moje magie mi dovolovala změnit vlastnosti vody, která se pod mýma nohama stala pevnou a stabilní. Vlezl jsem na jezero a otočil se směrem k malé žabce. "Je to bez ledu trochu vratké, ale furt se tu dá klouzat. Tak schválně, kdo bude lepší." Dál jsem ji vábil na jezerní plochu a děsně jsem se vytahoval.