Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí jezírka

Promočený a znovu naštvaný jsem šel dál ve sněhu a bahně. Fuj proboha, ta zima tady je fakt šílená. A to jsem měl tak skvělou náladu! Možná mi ji zlepší nějaký dlabanec? Ale copak tady, na konci světa, se dá něco pořádného najít? Asi těžko. Hlad mi svíral žaludek a já hořce lituju toho, že jsem si tu vlčici nenechal a nesežral ji. Aspoň by posloužila dobrému účelu, když už se mi tak sebevědomě vesrala do cesty. Kam teď? Půjdu na jih, třeba najdu nějaký úkryt. Kde je vlastně jih? A jak velká je tahle blbá pláň?! No co si budem, znova jsem soptil. Jednou za pět kroků jsem si nakvašeně dupnul, až se sníh rozletěl do všech stran. Heh. To je vlastně celkem zábava. Dupnul jsem ještě a víc. Dobře na téhle bílé břečce je něco přitažlivého. To jak lítá všude kolem, zakrývá špínu světa a vytváří fajnový dojem dramatického nástupu... kdyby nebyl tak ledový, tak o něm prohlásím, že má co do sebe. Ještě si dupnu... a co poposkočit? Hehehe, to je sranda. Ještě!
Skákal jsem po pláni jako kamzík a bavil se. A v tu mě napadlo - nedá se ta věc jíst? Nabral jsem trochu sněhu do tlamy a polknul. No... nechutná to sice nijak, ale ta konzistence není k zahození. Nabral jsem toho víc a skousnul. Bonusem bylo, že mi to celkem zahnalo i žízeň. Brrrr ale promrznul jsem kvůli tomu skrz na skrz! Honem najít nějaký úkryt, potřebuju se zahřát.

//Ohnivé jezero

//Mathae

Kráčel jsem cestou necestou znaven, ale neskutečně spokojený. Z tlamy mi kapala cizí krev, mé tělo jí bylo pokryté skoro z poloviny. Něco bylo moje, něco té vlčice a něco toho spropadenýho zmetka, který mě ponížil. Tohle není konec. Pomyslel jsem si zlověstně. Neměl jsem v plánu to nechat jen tak být, kdepak. Ten ještě uvidí zač je toho loket. Ale ne dnes, dnes jsem měl na kontě další smrt a byl to skvělý pocit. Zle jsem se usmíval při myšlence na tu nebohou chuděru, která se mi dostala do spárů. A co že mi nic neprovedla? Koho to zajímá? Šla mi do rány, nic jiného ji potkat nemohlo. A co víc, sebral jsem jí tu hezkou blýskavou zlatou věc. Na krku se mi houpal prsten na obyčejném řetízku. Kdepak asi tu věcičku sehnala, hm? Je tam toho víc? Ne, to asi spíš ne, když měla jenom tenhle jediný. Přece by si jich vzala víc, ne? Já bych si jich stopro vzal tolik kolik toho unesu. No, ať je to tak či onak, slečinka uplavala a já se jí už na nic nezeptám. Ne že by mě to mrzelo.
Jezírka se přede mnou otevřela jako chřtán nějaké mořské příšery a já se s radostí nechal pohltit. Vlezl jsem do ledové vody a pořádně se v ní vymáchal. Nebyl jsem tam déle než jsem zbytečně musel. Fuj to ke kosa! Vylezl jsem ven, čistý jako slovo Boží, oklepal jsem se a chvíli barvitě nadával na zimu. A pak... jsem se vydal dál.

//Středozemní pláň

To byla... paráda. Opravdu jsem se cítil skvěle, ba přímo báječně. Tahle krátká zábavička mi sadisticky zlepšila náladu. Díval jsem se na ledovou vodu, která odnesla mrtvé tělo vlčice. Díval jsem se dolů a v zubech se mi houpal zlatý prsten na lanku. Cože jsem jí to vlastně sebral? Nešlo mi o něj, to vůbec ne. Jsem sice straka, ale spíš než přívěšek byl zajímavý krk, na kterém se původně nacházel. Ale teď, když ten krk získal, proč si nevzít i prsten? Vzal jsem prsten do vlastních sil a otáčel s ním ve vzduchu. Prohlížel jsem si ho ze všech stran a obdivoval jeho nablýskanou krásu. A pak... jsem si ho nasadil na krk. Je čas jít, tady mě nic zajímavého nečeká. Šel jsem tudíž dál podél vody, ale tentokrát s vědomím, že mi nic nemůže zkazit moji nově nebytou skvělou náladu.

//Medvědí jezírka

Přesně jak jsem očekával a doufal. Ta chcíplotinka byla vyřízená, na konci sil a bez možnosti se pořádně bránit. Vrčela sice na mě odvážně, ale nakonec? Skutek utek. A to bylo dobře. Náraz byl silný a dobře mířený. Slečinka se svalila jako pytel brambor a já ji špendlil k zemi, zatímco se její rozpadal v mé tlamě. Krev ještě nikdy nechutnala tak sladce. Tlapy mi rvala pomalu do huby, což by jí pomohlo kdyby měla šanci se pořádně zapřít. Jenže, bohužel pro ni, ani pevná zem za zády nebylo dost.
Bůh ví kolik kousanců mi uštědřila. Další do počtu, jak se zdá. Ale já byl už mimo, cítil jsem smrt na jazyku a nehodlal jsem se té chuti vzdát. Natočil jsem kousek hlavu abych měl lepší přístup k jejímu hrdlu a dostal tak možnost na něj šlápnout přímo pod čelistí. Zatlačil jsem proti ní a přecvaknul. A trefil jícen. Slyšel jsem hrozivý praskající zvuk a cítil kolabující hrdlo vlčice jak se drolí a praská, zalévá se krví, která neví kudy má vlastně téct. Hnusná smrt, ale co na tom záleží. Protáhl jsem tlamu do širokého úsměvu a konečně ji pustil. Díval jsem se jí přímo do očí a užíval si jak z nich mizí život.
Nic jsem neřekl, nebylo co. Byla má oběť s obětmi se nikdo nebaví. Ani se zajícem si nepovídám, zatímco se chystám ho sežrat. Mé zlaté oči sklouzly k cetce stejné barvy na krku umírající vlčice. Chci ho. Zdálo se, že při pohledu na něj se stávám ještě lačnější, ale taky to nemusí být pravda. U mně jeden nikdy neví. Chytil jsem cizinku za krku a odtáhl ji kus k řece. "Tfuj. Trochu si poplaveš." Oznámil jsem jí s posměchem a shodil ji do vody. Poslední co mohla vidět je protivný obličej jejího kata jak drží v zubech prsten, který si tak pracně vybojovala. A teď prohrála nejen tu blýskavou věcičku, ale taky svůj život.

Vlčice hned krčila frňák a pěkně nevraživě mě spražila. A to byl přesně ten potřebný impulz, který odpálil rozbušku. Je perfektní, dokonalá pro moji nynější náladu. A to zoufalství v hlase když se mi pokoušela vyhrožovat? Slast pro moje uši. "A přesto zajímá." Další krok bokem, otáčel jsem se a plížil se kolem ní, hledám nejslabší místo. Široký úsměv se pomalu měnil na naštvaný škleb, zuby odhalené a z hrdla znělo temné vrčení. Už jsem na nic nečekal, ne. Nebylo potřeba se zdráhat. I když jsem zmlácený a pokousaný od boje, nic mě nemohlo přesvědčit ke klidu. Ne když jsem měl příležitost si schladit žáhu.
Prudce jsem se otočil a vyrazil plnou rychlostí proti cizince. Narazil jsem do ní celou svou váhou a tesáky se jí sápal po hrdle. Byla pomlácená a zdálo se, že stejně jako já, má za sebou nepěknou šarvátku. Těžko říct zda ona byla tou, kdo si ji začal, zda skončila jako vítěz nebo jako poražený. Nezáleželo na tom, alespoň mně ne. Já byl jen přešťastný, že jí nejspíš na konflikt se mnou moc sil nezbylo.

Jaká to náhoda. Jaká to sladká, přesladká náhoda. Zrovna když jsem běsnil nejvíc, když ve mně bublal vztek a vzkvétaly mé nejhorší vlastnosti, zrovna v takovou nešťastnou chvíli mi cestu zkřížila vlčice. Vypadala vyřízeně, zbitě, vyčerpaně a naprosto bezprizorně. Přesně takový typ vlka právě teď hledám. Byl jsem ale mnohem nabroušenější než před setkáním s tím hubeným dlouhánem, který se nakonec ukázal být dosti nebezpečným. Tentokrát jsem vysloveně prahl po krvi. Neměl jsem náladu si s někým pohrávat a skotačit. Ne. Já chtěl vidět něčí smrt v očích.
Hned na první pohled bylo jasné, že nejsem zrovna žádoucím kolemjdoucím. A ani vlčice se netvářila jako sluníčko se sedmi tečkami na zadku. Když jsem ji míjel, podezřele jsem natočil hlavu a tělo k ní a otáčel jsem se o to víc o kolik jsem se blížil k jejím zádům. Měl jsem v plánu po ní prostě jen skočit, ale pak... pak mě zaujalo drobné zalesknutí na jejím krku. A lesklé věci to já rád, zvlášť ty zlaté barvy. Protáhl jsem tlamu do širokánského úsměvu a v očích se mi zračilo počínající šílenství. Frustrace spolkla to málo dobrého ze mně, a nevrátí to dokud neupustím páru.
"Co to máš na krku za pěknou cetku, krasavice?" Oslovil jsem ji a olízl si pysky. Těžko říct zda se mi spustila slina z vidiny šperku, nebo z jejího krku, který si přímo říkal o to být prokousnut. Byl jsem za ní, otočený jako bumerang, a stejně tak jsem se chystal vrátit a skočit jí na hřbet.

//Smrkáč přes Rozkvetlé louky

Běžel jsem celkem svižně, na to že jsem před chvílí dostal bídu. Vztekal jsem se, vrčel, zlobil se na celý svět. Ale nejvíc na toho nohatého starce. Blbej staroch s tím jeho blbým kožichem a blbým xichtem. Nebýt toho jeho blbýho štěstí, tak je na maděru, zpropadenej pytel blech. Ne, nechtěl jsem si přiznat že byl silnější, rychlejší a věděl naprosto přesně co dělá. Taky nehodlal nikdy přijmout fakt, že je rád, že ho nechal naživu. Řekněme si to upřímně, být to na mně, rozhodně mu milost neudělím. On se ale rozhodl mě nechat jít. A to mě na tom štvalo snad úplně nejvíc. "Já ti dám potenciál, ty ještě budeš litovat toho, žes mě nechal naživu." Huhňal jsem si pod čumák a postupně zpomaloval. Ne, nebylo mi lépe a ne, vztek mě neopouštěl. Naopak, bublal ve mně a chystal se vybuchnout. Kdo ví kdo to nespravedlivě schytá. Mně to ale bylo šumák, já si chtěl na někom schladit žáhu.

Ten všivák se mi vysmál do xichtu a přimáčkl mi tlapu ke krku. Zatnul jsem zuby, ale stejně mi z hrdla vyšlo přidušené zapraskání, které značilo nejen nedostatek vzduchu, ale taky nepříjemné umístění cizincovy hnáty. Tsch, tajemství. Houby tajemství, jen jsi měl, ty sráči, štěstí. Pomyslel jsem si nahněvaně. Vztek ze mě tekl proudem, a kdyby byl hmotný, oba by nás tu už dávno pohltil. V tu jsem se zarazil. Co že to řekl? POTENCIÁL?! Naštvaně jsem vyhledal jeho šedé mrtvolné oči. Snaží se tu povyšovat rozhodováním o mém životě? To ať mě radši zabije!
Naneštěstí ze mě slez a propustil tak moje ztuhlé tělo ze svých spárů. Ihned jsem se otočil a odskočil od něj aby nebylo jednoduché se ke mně hned tak dostat. Odhalil jsem zuby a chtěl zavrčet, ale místo toho se ozvalo zaskřípání z pohmožděného krku. "Nevidíme se naposledy." Prsknul jsem na něj výhružku přiškrceným hlasem a odcouval do houštin. Hned jak jsem ho měl z dohledu, otočil jsem se a rozeběhl se pryč.

//Mathae přes Rozkvetlé louky

Chvíli se mi dařilo svírat vlkovu kůži na krku a nechat ho se mlátit sem a tam. Držel jsem se ho jako klíště a čekal až mu dojdou síly. Což se stalo překvapivě brzy. Vlk sebou pomalu ale jistě přestával škubat, a já měl tak možnost se pořádně nadechnout. To už? Nojo, staroch už nemůže, to jsem mohl čekat. Ušklíbl jsem se, ale nepouštěl se ho. Zapřel jsem se o nohy a měl v plánu si překousnout, abych se dostal hlouběji, ale můj plán byl zhacen. Dědek se začal proti mně tlačit a stahovat mě k zemi. Nenenene do prdele práce. Hlavou mi běželo nespočet nadávek, urážek a zbytečných myšlenek na to, že jsem to neskutečně posral. Napjal jsem v sobě každičký sval a snažil se odolávat tlaku dlouhána. Bohužel jeho páka byla silnější, já ze zdola jsem neměl šanci vyvinout takovou sílu jako on. Navíc byl vyšší. Už to mu dávalo výhodu. Ucítil jsem v tlamě jeho zavrčení, na které jsem zareagoval tím svým. Vztekle jsem vrčel a měl co dělat, abych neotevřel hubu a nezačal na něj cosi pořvávat. Ne Sethe, koukej se držet v tlapách. Teď není dobrá chvíle na ztrácení hlavy.
Poslední záběr v nohách, podjelo mi pod nohama jehličí a já se pomalu ale jistě kácel na bok. Pořád jsem ho tiskl v zubech, ale už bylo jasné, že si můžu jít kopat hrobeček. Překousl jsem si, ale druhé cvaknutí vyšlo na prázdno. Byl jsem pod ním a neměl šanci na něj znova zaútočit. Místo vzpouzení se, zmítání v agonii a prosení o život, jsem se na něj koutkem oka podíval naštvaným, ale více méně klidným pohledem. "Fajn, okej, neodhadl jsem tě." Připustil jsem neochotně. "Nečekal jsem, že taková zdechlina bude mít ještě sílu odporovat." Jo, jedovatý poznámky jsem si prostě nemohl odpustit. Stejně teď umřu, tak co. Ale napáchal jsem řádnou škodu! Oba jsme byli pokrytí krví toho druhého. A já nelitoval ani jedné jediné vteřiny.

Fajn, z xichtu mi teče krev jak pominutá, mám kousanec na zadku a teď... teď nám konečně šanci zabodovat! Staroch nemá skoro žádnou ochrannou podsadu, ostatně skoro jako já, a přístupny krk se jevil jako vynikající cíl. Čapnul jsem ho do zubů a držel pevně jako kdyby na tom závisel můj život - protože závisel. Pěkně kousnout, zatáhnout a ukončit tuhle šarvátku a... viset jako hadr na koštěti. Jo, přesně tak to dopadlo. Právě teď se nejvíc ukázal náš výškový rozdíl a síla stisku. Moje muší váha a drobná konstituce se oproti dlouhonohému vlku eurasijskýmu absolutně nemohla rovnat. Ačkoliv stisk jsem měl neskutečně silný a vytrvalý, moje tlama ani tělo tak veliké nebyly. Proto místo smrtelného zardoušení nepřítele jsem mu visel na krku v klíštěcím stylu - jo, bylo mi celkem trapně, ale nehodlal jsem tu takhle umřít. Zpočátku jsem trhal hlavou, ale velmi rychle jsem si to rozmyslel. Pokud zatáhnu moc, urvu mu sice kus kůže na krku, ale vzápětí se on ožene po mně a zakousne mě. Nenenene, nic takového, budu se pěkně držet a počkám, až se unaví. A vážně doufám, že to bude brzo, protože to jeho házení a vrtění mi moc nepomáhá. A tak jsem tak visel, lítal ze strany na stranu a modlil se, aby se už proboha vzdal.

Bitka nabírala grády. Už jsem neřešil co se mi stane, neřešil jsem co mě bolí, neřešil jsem ani kdyby mě to stálo život. Pro mě už teď nebylo nic důležité, byl jsem celý ponořený do rvačky s úplně neznámým, překvapivě rychlým starochem. Ha, ten se nepere poprvý. Pomyslel jsem si, a i když mě zrovna dvakrát netěšilo, že taky dostávám na frak, pomyšlení na to, že mu způsobím pár dalších jizev mě náramně těšilo.
Šedák sebou začal podivně zmítat a snažil se mě setřást. Odvážný krok, jen co je pravda. Tlama se mi držela blbě, takže mi po pár trhnutích vyklouzl, ale nikterak mi to nebylo líto. V tlamě jsem totiž cítil krev. Spousta krve. Ten magor cvakal na všechny strany a já měl co dělat, abych včas uhnul, jinak bych měl tlamu na fašírku. Bohužel mě chytil na tvář, tak jak prvně smýšlel, a já se nerozvážně ohnal nepříteli po krku. Cítil jsem bolestné trhání kůže, ale taky cizí krk v zubech. Teď je to kdo z koho.

Moje nerozvážnost se mi docela vymstila. Nejen že tomu magorovi bylo šumafuk že jsem se mu zakousl do ramene. On se ještě ohnal, nechal mě viset zubama na něj a chytil mě za stehno. Samozřejmě jsem vyjekl, bolelo to. Navíc to nebylo úplně daleko od slabin, což prostě není okej. Otevřel jsem při tom tlamu, pustil ho a s naštvaným zavrčením jsem se sklonil, abych ho kousnul do čenichu, aby mě pustil. Držel jsem ho za chřípí a u toho vrčel, takže mu nejspíš dost vibrovala hlava. Proudil mnou adrenalin, a přestože jsem vypadal vztekle, mé zkažené srdce plesalo. Byla to... zábava. Bavil jsem se, říkal jsem si o to, moc dobře jsem věděl že moje jednání bude mít následek a tvrdě jsem si pro něj šel. Chtěl jsem se porvat. Sice jsem původně chtěl trápit nějakého ubožáka, ale tohle... tohle mělo úplně jiný grády. Tenhle vlk se mi připletl do cesty v mém nejlepším rozpoložení a abych pravdu řekl, přišlo mi že si to taky užívá. Hah. Nemocnej sadisticko masochistický bastard.

Frkal jako naštvaný kůň, k popukání. Zcela jasně si cosi nalhával. Já byl tak trochu pokrytec, mně se ulevilo až když jsem ze své smečky odešel. Ale to je úplně jiný příběh, já si nenalhával, že mě vykopli. Nebo teda... zabili by mě, takže jsem radši zdrhnul, takže mě vykopli. Jo, to dává smysl. Ale smečka jako taková znamená jídlo a spousta vlků k provokaci, a to bylo prostě fajn.
Konverzace řídla a přetvářela se v jakýsi neverbální mocenský boj. Vlk mě pozoroval, očividně věděl, že nemám úplně čisté úmysly. A jako na potvoru se taky uměl pořádně bránit. Ojej, blbě jsem ho odhadl. Prolétlo mi hlavou jako šíp ve chvíli, kdy se mi jeho hnusných dech opřel do tváře. Jen tak tak jsem se vyhnul, ale i tak mi vyškubl pár chlupů a asi i mě i zavadil tesákem. fuj to jsem se lekl! Starouš má ještě páru. Teď už bylo ale pozdě vycouvat, už jsem to začal, tak to budu muset nějak zakončit.
Přikrčil jsem se a uhnul do strany, takže jsem se ocitl u jeho plece. Kruci, měl jsem mu skočit do obličeje, nebo ho kousnout do krku. Ale moje zbrklost mě zradila, a já se otočil tesáky na vlkovo rameno.

Uchechtl jsem se. Tenhle vlk byl odolný neruda. Normálně bych se mu obloukem vyhnul, není to zrovna můj oblíbený typ cíle. Ale byl starý. Zkřehlý. Srst měl matnou a špinavou a taky dost řídkou, takže bude nejspíš i nemocný. Jediné odolné na něm je jeho povaha, ale já opravdu moc chtěl to jeho sebevědomí zničit. Zlomit ho. Donutit ho se bát. Zda se mi to povede, jó to nevím. Ale nemělo by mi nic hrozit, tak ho můžu otravovat co hrdlo ráčí. "No nevim, vypadáš zuboženě a opuštěně. Chceš mi fakt tvrdit, že tohle..." Změřil jsem si ho od čumáku k ocasu. "...je tvoje představa spokojenosti?"
Šklebil se, zjevně byl ze stejného těsta jako já. Ale jestli si myslí, že se mi dostane ke krku, tak je ještě senilnější než vypadá. Sledoval jsem šňůru přívěšku, ale popravdě spíš jsem hledal nějaké vhodné místo na krku. Nějaké řidší místo v kožichu. Nějakou ránu, nebo aspoň jizvu. Jenže mi došla trpělivost a já mu zblízka cvakl podezřele blízko u obličeje. Chtěl jsem ho čapnout za tu šňůru a fakt mu ji vzít, ale když jeho xicht byl lákavější. A pokus ho postrašit jakbysmet. "Jéje, minul jsem." Slova však neodpovídala mému šklebu.

Pokus se někoho vyděsit. = 3 body *

Chrčel jako sto let stará rozvrzaná vrba. Kruci, ten nebude dobrej, až sem cítím tu stařeckou zatuchlinu. Nakrčil jsem znechuceně čumák, než jsem mu odpověděl. "S originalitou na mě nechoď. Dá se tu snad najít něco tak zajímavého, aby mě to zaujalo?" Protočil jsem očima. Tady těžko. Nejlepší co jsem tu našel byla tahle seschlá větev a krákající krkavec někde nad hlavou. Fakt skvělý úlovek. Kdyby aspoň toho zajíce měl, abych mu ho mohl ukrást. Ale kde nic tu nic.
Ale posměšky na účet smeček mě zaujaly. Ale ale, pán má špatné zkušenosti? I když... neznělo to tak. Spíš se zdálo jako kdyby nikdy v žádné nebyl. Nebo naopak byl a nudilo ho to tam. S tím jsem se uměl ztotožnit. "Budu hádat. Udělals nějaký průser a smečka tě vykopla." Hádal jsem s úšklebkem. "Nebo tě matka vyprdla někde na samotě a když ses chtěl připojit, natrhli ti p*del." Pokračoval jsem. Třeba ho to dopálí a kápne božskou. Z vlastní zkušenosti vím, že skutečné situace bývají mnohem zajímavější než ty, které jsem si dokázal vymyslet.
Jo tak číhá, hmm? Že bych našel někoho, kdo taky hledá do čeho píchnout? Jak příhodné. A podle jeho ostrého pohledu se zdá, že si dlouhou chvíli krátí dost podobně jako já. Celkem legrační představa. "Číháš? Mně teda přišlo že pěkně tvrdě zařezáváš." Uchechtl jsem se a obloukem se ještě o kousek přiblížil. "A co by to tak mělo být?" Oplatil jsem mu jeho prvotní otázku a zazubil jsem se v širokém nepříjemném úsměvu. V tu na mě vykoukl jeho přívěšek. Lebka nějakého opeřence, celkem pěkná. Kdyby se leskla, byla by mnohem pěknější, ale i tak mě tahle cetka zaujala. "Pěknej přívěšek." Poznamenal jsem, ale v mém hlase nebyla znát pochvala. Spíš takové konstatování. Zase jsem se přiblížil. "Nebude ti vadit když si ho prohlédnu, že ne?"