Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Smrkový les (přes Mahtaë S.)

Posmutněle jsem pozorovala jak se vzdalujeme od řeky s mou vytouženou vodou. Ta kovová hořká pachuť krve byla příšerná. Snažila jsem se polykat sliny, ale ty už se mi skoro netvořily. Clezly jsme do lesa. Ihned mě do čumáku udeřily pachové značky smečky. Vonělo ta tam po borůvkách a také tam to tam bylo porostlé borůvčím. Muselo tu těchto fialových bobulí být opravdu hodně, když tu jejich nasláslá vůně byla cítit i teď na podzim. Najednou mi vlk začal výt přímo do ucha. Myslela jsem že mi ty uši upadnou, jelikož hnědý zjevně nebyl moc "hudebně" nadaný. Spíš skoro vůbec. Au! Tohle mi nedělej! Poznamenala jsem v duchu. Potom se ale vlk dal do pohybu dál a při tom pochválil malého šediváčka za dobře odvedenou práci. Zjevně není takový jak se tváří. Pomyslela jsem si. Po chvíly chůze jsem zaslechla šplouchání vody. Žeby? Zadoufala jsem.

//Tůňka

Doufala jsem že hnědý dovolý tomu malému vlčkovi mi pomoct, ale ten jako by měl srdce z kamene. Ta pachuť krve byla hrozná. Chvilkama se mi z toho i navalovalo, ale žaludek jsem měla úplně prázdný. Naštěstí. Hnědý nevipadal že by mě poslouchal, za to však šedivé vlčátko ano. "Já - já nevím jak se to s-sta-stalo. Prostě mě ň-něco probodlo a já se probudila tu." Zadrmolila jsem potichu. Každopádně jak se ukázalo vlk se mnou měl zřejmě jiné plány, než mi donést vodu. Zřejmně nebude až tak zlí. Pomyslela jsem si s nadějí když mě nabýral na záda. Na jeho poznámku jsem neodpověděla. Nemělo cenu si namáhat hlasivky. Já za to nemůžu! Pomyslela jsem si jen, ale to bylo tak vše na co jsem se zmohla. Když mě nabíral na záda opět jsem musela přežít to bodnutí. Byla to pěkně hnusná bolest, jen co je pravda. Byla jsem na vlka naštěstí docela lehká. Na vlkovu poznámku jsem jen přikývla. Vypadám snad na to že mám na něco takového energii? Ne. Pomyslela jsem si. Energie s jakou se vlček pustil do ohlašování předmětů na cestě se mi moc líbila. Usmála jsem se na něho. Je to moc hodný kluk. Dorazily jsme k řece. Na moment jsem si pomyslela že se hnědý přece jen slitoval, ale má naděje byla ta tam, když řeku překročil a zamířil do lesa. Vodu prosím! Zaůpěla jsemv duchu a jen smutně sledovala plynoucí chladnou a průzračnou tekutinu. Pár kapek ošplíchlo zaschlou krev na mém kožichu a tobylo tak vše.

//Borůvkáč (přes Mahtaë - sever)

Unava mé tělo pohlcovala. Moje tělo chtělo spát. Spalo by klidně i týden. Jen mysl ne. Jen mozek byl vzhůru a nebyl nijak unavený. Z čeho by asi tak mohl být? Můj mozek přeci právě nerozdýchával probodnuté srdce, které se vzpamatovávalo z toho že žiju. Doufala jsem že mi vlk pomůže. Přece by mě tu nenechal. Nenechal by mě tu přece zemřít. Zemřít znovu... Určitě takový není. Nikdo takový není, tedy krom Elisi a Shireen. Od těch bych nic jiného nečekala. Prosila jsem vlka očima. A polikala sliny. To aspoň trochu pomáhalo. Na mou prosbu vlk neodpověděl. Místo toho se zeptal na něco co nebylo vůbec poctatné. Byla jsem zoufalá. Na co že se to ptal? Voduuuuuuu! Eh jo aha už vím. zapřemýšlela jsem. Než jsem se zmohla k odpovědi podlomily se mi nohy. Zasičela jsem trochu, když mě opět zabolelo u srdce. Napočítala jsem do tří a potom se opět malátně zvedla do sedu. Byla jsem dehydratovaná. Bolest u srdce mi nijak nepomáhala, ať se hlásila sebevíc. Potom malý vlček navrhl že mi pro vodu zajde. Vděčně jsem se na něj podívala. Prosím! Zaprosila jsem v duchu. Nic jsem ale neřekla, zbýrala jsem sílu na odpověď hnědému. "J-já ne-nemám smečku," zachroptila jsem potichu. Moje vyschlé hlasivky silně protestovaly. Nic tomu ani nepomáhal fakt, že ten hnusný dým byl cítit čím dál silněji. "Já byla s da -," odmlčela jsem se a z těžka se nadechla, s dalšími vlky na ostov - ostrově," opět odmlka na chraplavý nádech, ,u-utíkaly jsme p-před lo-lovci," nádech, výdech, nádech, "ň-něco mi pro-probodlo hruď a - a," vydechla jsem, "a já umřela." dokončila jsem konečně. Proč? Proč bylo najednou tak těžké a únavné mluvit? Hnědý musel napínat uši aby mě slyšel, jelikož můj hlas byl chraplavý a tichý. Bylo mi jasné že mi můj příběh asi nebudou hned věřit, ale potřebovala jsem to říct. Dostat to zesebe a přiznat si že to co se mi stalo byla realita. Seděla jsem a silou vůle se držela, abych opět neupadla. "Vodu, prosím," pípla jsem zoufale. Bylo to tak najednou namáhavé vše. Musela jsem nachvíli zavřít oči, abyvh se uklidnila. Prosím.

//Moc se mi to tedy neulehčuješ xD

Tak unavená, že jsem si nemohla ani lehnout jsem ještě bebyla. Měla jsem takovou žízeň, že mi z toho bylo špatně. Začala jsem se nadavovat, ale ať žaludek dělal co chtěl, nic ze mě nevypadlo. Naštěstí. Měla bych totiž žízeň ještě věčí. Jediné co se mi nezdálo vyčerpávající bylo přemýšlení. Takže si to ujasníme. Zemřela jsem, ale nějak záhadně jsem vstala z mrtvých a oběvila se na úplně jiném místě, než jsem umřela. Jsem ale stále na tom ostrově a nebo jsem zpět na Galliree? Uvažovala jsem. No, únava vlastně nebyla jediný důvot, proč jsem si ani nelehla. Nechtěla jsem znovu cítit tu nepříjemnou bolest u srdce. Polikala jsem sliny. Pachy mi šli jednou nosní dírkou dovnitř a druhou ven. Vše mi prostě splívalo. Tedy, jen jedna věc byla výraznější. Ten hrozný štiplavý zápach dýmu, který jsem cítila i na pláži. Ale teď byl o dost znatelnější a výraznější a hnusnější a, a.......no chápete. Počkat, na ostrově ten dým nebyl ani cít a ani tam nebyla zhoršená viditelnost. To znamená źe jsem na Gallirei! Došlo mi. Jak jsem tak přemýšlela, ani jsem si nevšimla dvou ke mě se přibližujících pachů. I když ono toho přes ten dým nebylo moc cítit. Vlka jsem si všimla až když na mě promluvil. Zvedla jsem ztěžka hlavu a podívala se na něj. "Vodu," šeptla jsem jen chraptivě. "P-Pro-s-sím," dodala jsem. Bylo to tak vysilující. Postupně mi začasli docházet vlkova slova. Neříkal náhodou něco o smečce?! O lovu?! Došlo mi. Normálně bych začala radostně vrtět ocasem a vyptávat se a tak, ale teď jsem na to vážně neměla sílu. Chtěla jsem pít! Najednou se vedla hnědého vlka z křoví vynořilo i šedivé vlčátko. Přiměla jsem se aspoň pousmát a zavrtět aspoň trošičku ocasem. "A-Ahoj," podařilo se mi jen s milým úsměvem na vlče zachroptět. Potom se to ale už nedalo. Podlomili se mi nohy a já upadla na zem. Bolest u srdce využila příležitosti a ihned se poslušně ohlásila. Jen jsem stiskla zuby. Zůstala jsem ležet. Chtělo se mi spát. Byla jsem tak unavená. A měla jsem žízeň. Tákovou žízeň.

//Kde se vzalo tu se vzalo,
prostě PUF a najednou přiletělo.
Tělo strakaté v houštině si hoví.
Prý přinesla jej Mrtvolka a ono uteklo jí do křoví.
Přinesla ji jako duši,
Žádný tvor to netuší.
Žije, sice, ještě dýchá,
a všach únava organismu od ní nepospíchá.
Z Osudovky dlouhé, z ostrovu neznámého
Západ od Gallirei jméno jeho.

Cítila jsem hroznou bolest. Potom černý záblesk a najdou jsem viděla jak odlétám od svého těla ležícího v kaluži krve a dvou moc hodných vlčic. Něco mě drželo. Něco mě unášelo pryč. Začala jsem s tím bojovat. Slyšla jsem jak to něco nadává a nese si mě pryč. Prala jsem se s tím, ale nebyla jsem dost silná. Po chvilce to něco ale najednou zakašlalo a mě se tomu podařilo uletět... Otevřela jsem oči a pořádně se nadechla. Vzduch se mi vlil do plic. Měla jsem pocit jako bych hrozně dlouho nedýchala. Ale to je blbodt ne? Cjvíli jsem jen ležela na zemi a ani se nehla. Jak jsem se sem dostala? Nepamatuji si že bych tu usla! Pomyslela jsem si zmateně. Kde je Tayne, Phnta, Duncan a ty další dvě vlčice? Vždyť jsem byla s nimi, utíkali jsme před lovci! Vzpoměla jsem si. Že by to všechno byl jen sen? Ten dým, jáma do které jsem spadla, ti lovci, má..... Zarazila jsem se a ztěžka se nadechla. Má smrt? Dokončila jsem. V tlamě jsem stále měla tu hnusnou železitou pachuť krve a v nose stále cítila krev, Tay, Phantu a smrad lovců. Jsem mrtvá nebo to byl jen sen? Zkusila jsem se pomalu posadit. Bylo to tak namáhavé. Byla jsem z toho pohybu tak unavená. Navíc mě bodlo z toho pohybu bodlo u srdce. Opět jsem se zdráhavě nadechla. Ne nebyl to sen. Necítila bych to všechno! Ale mrtvá být taky nemůžu! Vždyť to bych necítila bolest, únavu a žízeň! Pomyslela jsem si. Byla jsem z toho zmatená jak lesní včela. A taky unavená. Seďela jsem tam se svěšenou hlavou a přerývavě dýchala. Každý pohyb byl tak namáhavý! Navíc ta hnusná pachuť v tlamě. Měla jsem hroznou žízeň. Takže jsem zemřela, ale žiju. A jsem stále někde na Gallirei. Nedávalo to smysl, ale přitom dávalo. Gallirea je přece magická země!,A Sunflower se taky vrátila z mrtvých přeci! Vysvětlila jsem si. Byla jsem příšerně unavená, ale potřebovala jsem se napít. Zapít tu krev. Podívala jsem sena svou srst. Byla od krve, tak jak jsem čekala. "Žízeň," zachraptěla jsem, ale ani se nehla. Nemohla jsem. Byla jsem úplně vysílená. Neměla jse ani sílu na to lehnout si.

//s povolením mrtvolky si tady ještě umřu

Cítila jsem jak se mě Tayne s Pahntou snaží dostat pryč. Já mezi tím sváděla soubouj se samotnou smrtí. Výčka mi padaly ale já ještě nechtěla odejít. Ne! Má bělostná srst se stále více a více zbarvovala do ruda. I zem podemnou byla zkrvavená. Tayne i Phantasia byly taktáž pokryty mou krví. Cítila jsem jak mě se mě snažili zachránit. Začalo se mi špatně dýchat a cítila jsem příšernou bolest v hrudi u srdce. S každou kapkou krve která ze mě vytekla, jsem zároveň cítila jak mi mizí život. Z tlamy mi vytekla krev. Prosím ne! Byla jsem Phantasii a Tayne velice vděčná, ale věděla jsem že už je pozdě. Pokud mě tu nenechají zemřou taky! Pomislela jsem se zděšeně a srst se mi lehce zježila. Začala jsem vykašlávat krev. Pálilo mě v krku, pálilo mě v hrudi. Můj dech byl mělký a nepravidelný. Hrudník se mi zvedal skoro neznatelně. "Děkuji," zachraptěla jsem a z tlami mi vytekla krev. Oči se mi zakalily a výčka se konečně zavřely. Před očima se mi zobrazil celý život. Zase jsem byla malé vlče. Hrála jsem si se sourozenci. Jack byl tehdy ještě hodný. Sledovala jsem jak sme rostly. Jak se Jack každou minutu měnil. Najednou nám byl rok a mi stály u té jámy u které jsem oběvila svou magii. Viděla jsem jak jsem se loučila s rodiči. Jak jsem šťastná že jsem volná. Pak jsem viděla jak najednou se vše zmněnilo a já hledala smečku. Nikde mě nechtěli a já dorazila na Gallireu. Zase tu byla ta řeka plná komárů. Zase tu byl ten umírající jelen. Potom mé setkání se Styx a tím vlčetem. Fialová louka s Kayou Raysterem. Setkání s Akim a Stínem. Viděla jsem jak s Kenaem lovíme srnu. Duncan s "Klementýnou" a rána elektřinou. Zase jsem se setkala s Elisou, zase jsem byla tak blízko smrti. A potom Ragar kde jsem se opět setkala s Akim. Potom ten medvěd kterého jsme zabily. Zase jsem se ocitla u jezera a zachraňovala topící se vlče té podivné vlčice. Potom měsíc nemoci a potom jsem se opět setkala s Auronem a běžela s ním závod. Potom jsem se opět setkala s Ayshi a zase se zamilovala do Etneye. Potom byla zase slepená se Shireen. Opět jsem se dozvěděla o rozpadu Ragaru. Opět mě nalezla Sunflower. Opět nás přepadla Elisa se Shireen. Opět jsem nastopila na vor s dalšími pěti vlky. Zahučela do díry a Tayne mě zachránila. Znovu jsme všichni zdrhaly a pak jen tma. Celé své 4 roky jsem znovu prožila ve dvou sekundách. Najednou se to vše zdálo neuvěřitelné. Zdálo se neuvěřité že jsem někdy bezstarostně běhala a lovila zajíce, a ani mě nenapadlo že můj život skončí tak jako ten jejich. Že skončím jako kořist, kořist někoho koho jsem ani neznala.

Hrudník strakaté vlčice se zvedl naposledy. A potom navěky klesl. S výdechem z tlami Sunstorm vytekl poslední zbytek krve a potřísnil červenou zem. A to bylo vše. Vlčice ve smrtelné křeči ještě k sobě stáhla jednu s tlapek a přitom se jakoby děkovně dotkla Tayne. A pak už její tělo zůstalo navěky bezvládné.
A nebo ne?

//za Mrtvolkou

//Ehh noo, já si asi nijak moc volit nemůžu co? :tasa:

Rychlostí větru jsem letěla vedle zbylých tří vlků a doufala že Tayne a Phanta jsou mi v patách. Zírala jsem před sebe, abych opět do něčeho nespadla a nebo nenarazila. Lovci byli stále cítit i slyšet, ale moc nás nestíhali. Na štěstí. Slyšela jsem jak kolem nás prosvištěli další šipky, tentokrát větší nejspíš. Lekla jsem se, ale viděla jsem že všichni tři vlci mi stále běží po boku a zezadu nikdo nekřičel. Štěstí se nás ale nedrželo dlouho. Nebo spíše mě se nedrželo dlouho. Jen co jsem si v duchu oddychla že jsme všichni v pořádku zabodlo se mi něco do zad. Mezi lopatky se mi rozlila ostá bolest. Vyjekla jsem Duncanovi skoro do ucha a pak se zhroutila k zemi. Zatmělo se mi před očima. Cítila jsem jak se mi krev rozlila v srsti. Cítila jsem jak ze mě vytéká život. Byla jsem ale odhodlaná bojovat! Nechtěla jsem se vzdát smrti tak snadno. Z očí mi tekli slzi. Všechno bylo rozmlžené, obraz i zvuk. Uslišela jsem kolem sebe šramot. Jen podle pachů jsem poznala kdo to je. Phantasia a Tayne! Podle dunění země jsem pochopila že kolem mě jedna znich začala kroužit a ta druhá mě chytla za zátilek. Prosím, já ještě nechci umřít! řekla jsem jim v duchu. Chtěla jsem jim nějak pomoct, ale bolest mě úplně ochromila. Nechci umřít takhle! Nemám rodinu, smečku ani partnera! Nestihla jsem nic z toho co jsem chtěla! Prosím! Prosila jsem v duchu. Byla jsem skoro v bezvědomí, ale ještě jsem se držela. Bojovala jsem se smrtí jak to jen šlo. Takový konec jsem nechtěla. Jediné co jsem si teď přála bylo, abych se tenkrát neodpojila od Kessela a Etneye a zůstala s nimi lovit ryby. Abych šla s Akim proskoumávat Ragar. Neutekla omilem Ayshi, nevybavovala se s Elisou a vydala se za Sunflower. Potkat se jinak a jinde s Tayne a Phantou. Říct Etnymu že ho miluji. Přála jsem si prožít výce chvil s těmito vlky. S mími přáteli.

//Legenda praví že skupinka vlků radši moudře ustoupila zlím lovcům a hodlala se usídlit jinde...

Nikdo mi nijak neodpověděl. Ale odpověď samozřejmě byla jasná. Duncan jen utrousil pychlavou poznámku na kterou jsem odpověděla frknutím. Divný pocit který se se mnou táhl od chvíle co mě Tayne pomohla dostat se z jámi se stále zvěčoval. Svrběli mě tlapky z toho jak chtěli odsud vypadnout. Nelíbilo se mi to. Lovec začal řvát jak na lesy. "Zmlkni!" zavrčela jsem na něj. Najednou bylo cít jak se země lehce začala otřásat. Zavchvíli jsme uslyšely zlověstné šustění a ucítili další štiplavý zápach. Nakrčila jsem čenich a srst se mi samovolně zježila. Bouře měla nejspíš pravdu. "Zdrháme?" zeptala jsem se spíše, než abych zavelila. Bílá vystřelila pryč. Tayne za ní ale bohužel dostala pěkně blbej nápad. Vzít lovce jako rukojmí. No a Phnta jí začala pomáhat. Lililth vystřelila pryč za Bouří. "Nechte ho tady! Nemáme čas ho táhnout! Nevíme kolik jich je! Pusťte ho a jděte!" zavyla jsem skoro prosebně na vlčice. Chytla jsem lovce za límec a kousek ho popotáhla. "Nefmá to cefnu, zdfhámfe!" zamumlala jsem jako kolem proletěl Duncan a lovce pustila a vystřelila za ním. Doufala jsem že mě kamarádky poslechli a běží za mnou. Nechtěla jsem se otáčat a kontrolovat to. Věděla jsem že kdybych se otočila a oni za mnou neběželi, vrátila bych se. Prosím ať mě poslechly, ať se jim nic nestane! Ať jsou za mnou! Modlila jsem se. Za chvíli jsem skoro srovnala krok s Duncanem Lilith a světlou. Nebo spíše jsem měla hlavu u Duncanového zadku.

Běžela jsem džunglí po pachu Tayne a slyšela jak běží ta mnou. Běžela jsem rychle a tiše jako duch a cítila jak mi vzduch z té rychlosti čechrá srst. Od toho co jsem vylezla z jámi jsem měla takovej blbej pocit. Co když je tu schovaných takových děr víc? Pomyslela jsem si s obavou. Můj kožíšek byl nahnědlý z toho jak jsem byla zaprášená. Po chcvíli jsme narazily na místo kde jsem je opustila. Přešla jsem do klusu, jelikož tu končil i pach Tayne. Zahlédla jsem jednu z těch šipek zabodnutou ve stromě, ale nyviděla tu žádnou krev. Nikomu se zatím nic nestalo. Pomyslela jsem si s úlevou. Začala jsem větřit. Do čenichu mě udeřil štiplavý pach, který předhtím byl trochu cítit i z té šipky. Po směru kudy ten pach šel. jsem ucítila i ostatní z naší skupinky. "Tudy!" řekl jsem a opět jsem se rozběhla lesem. Čím jsem byla dál, tím pachy sílily. Byla jsem tak zaneprázdněná kontrolováním pachové značky, že jsem málem narazila do světlého zadku. Smykem jsem zabrzdila Bouři před ocasem. Naštěstí jsem do ní nenarazila. Obešla jsem ji. "To maso byla past. Chtěla jsem se vrátit a říct že jsem našla srnčí maso, když v tom se pode mnou prpadla země a já spadla do opravdu hluboké jámy. Tayne mě zachránila," vydechla jsem. Až potom jsem si všimla že přede mnou leží to, co vydává ten štiplavý zápach. "Co je to? Smrdí to odporně," řekla jsem a tlapkou rýpla do lovce. Rozhlédla jsem se a zjistila že na zemi leží rošlapané ry šipky a že to divné zvíře má vykloubenou nohu. "To ono po nás střílelo?" zeptala jsem se nevěřícně. To zvíře při tom bypadalo tak neškovně a ani to nemělo srst. Mělo to jen holou kůži pokrytou čímsi.

Vypadalo to nadějně. Pach Tayne se totiž začal přibližovat. "TADY JSEM!" zavolala jsem ještě pro jistotu. Čím blíž jsem ji slyšela, tím více mi stoupala naděje, že ještě někdy spatřím Etneye, Akiho, Sunflower... Potom jsem zahlédla Tayne. "Prosím pomoc mi," řekla jsem se zlzami v očích. Najednou se její pach lehce vzdálil, ale věděla jsem že tam stále je. Něco hledala, jelikož jsem slyšela šustění a tiché praskání větviček. Já sama stála a ani nedutala. Můj život byl nyní v tlapkách Tayne. Po chvíli něco zasvištělo vzduchem. Lekla jsem se že to byla další šipka, ale pak si všimla že nad mojí hlavu spadla liána. Málem jsem s ní dostala pobhlavě, ale to bylo jedno. Ocas se mi párkrát zhoupl ze strany na stranu. Přikrčila jsem se a vypočítala si vzdálenost. I když liána byla skoro u země, vyskočila jsem co nejvíš, abych Tay usbadnila práci. Tlapama jsem narazila na stěnu a dráby mi sjeli po hlíně. Pâr centimetrů jsem sjela, ale pak se mi podařilo zakousnout se do liány. Ano! Začala jsem se drápat nahoru po příjré hliněné stěně. Tayne mě mezoi tím povytahovala nahoru. Jsem docela lehká, takže to šlo rozhodně líp, než kdyby vytahovala třeba mohuzného Duncana. Šlo to těžko, ale po chvíli jsem už konečně měla nad sebou konec. Ještě kousek vydrž! řvala jsem na dvé sval, jak žvýkací, tak na ty na nohách. A potom ano, konečně se mi podařilo dostat k vrcholu. Pořádně jsem se zakousla do liány svími onavenými čelistmi. Našla jsem zadní nohou jeden výčňelek a potom postupně opatrně zaryla drápi do trávy na vrchu a snažila se přitáhnout. Zadní levá zadní noha moi ovšem zůstala vyset ve vzduchu a nebylo kam se jí zapřít. Tak jo, to zvládneš! Nadechla jsem se a vydechla a potom se pravou nohou odrazilaco nejvíce to šlo a předníma se při tom zachytila o jeden ze vzdušných kořenů blízkého stromu. Cítila jsem jak se výčnělak pod mou nohou dozdrolil. Na pár sekund jsem zadržela dech. S úlovou jsem pocítila jak můj hrudník narazil na vlhkou zem pokrytou trávou. Byla jsem zachráněna. S radostí jsem vyplivla liánu. Chtěla jsem zůstat ležet a vychutnat si ten nádherný pocit, ale nebyl na to čas. Takhle sami jsme tu byli moc ohrožené. "Děkuji ti moc Tayne! Zachránilas mi život! Jem ti dlužna," vydechla jsem. Potom jsem ale vyskočila na nohy. "Musíme najít ostatní, kde jsou?" zeptala jsem se. Vyčka na odpověď a pak se rozběhla džunglí za Tay.

Maso se zdálo v pořádku, ale rači jsem jej neochutnala. Už jsem se chtěla vrátit a jít ostatním ohlásit svůj nález, když v tom se ozvalo hlasíté křupnití. Co to... Myšlenku jsem nedokončila. Nejednou se totiž země v okuhu masa zřítila i se mnou do jakési díry. Z leknutí jsem zakřičela. Dopadla jsem na zem jámi na větvičky a hlínu. Bolelo mě všechno. Pomalu jsem se zvedla do sedu a nakonec se i opatrně postavila. Sice mě všechno bolelo, ale nic jsem neměla zlomeného. Byla jsem jen pěkně potlučená a trochu poškrábaná. Nic vážného. Oklepala jsem se z prachu. Co se to stalo? Pomyslela jsem si zmateně. Jak se mohla země jen tak propadnout?! Nic nedávalo smysl. Cítila jsem že maso bylo zapadeno pod sutinami. "POMOC!" zavyla jsem. Stěny jámi byli opravdu příkré a udusané a opravdu vysoké. Odhadovala jsem tak 4 - 5 metrů. Sem tam ovšem ze zdí trčel kámen a nebo nějaká nerovnost. "POMOC! PROSÍM POMOC!" zavolala jsem na horu a doufala že mě někdo uslyší. Třeba se mi podaří nějak vyskočit, nebo vyškrábat nahoru! Pomyslela jsem si bojovně. Přikrčila jsem se co nejvíc to šlo. Změřila jsem si zeď pohledem a odhadovala kolik do skoku musím dát síly a kam skočit, abych se natrefila na nějaký výčnělek, po kterém bych se mohla vyškrábat. Tak jo, to zvládnu... odrazila jsem se co nejsilněji mohla. Chvíli jsem letěla vzduchem. Když jsem dopdla na stěnu, zarazila jsem do ní drápi a pokusila se vyškrábat nahoru. Bohužel se podemnou stěna rozdrolila a já spadla zpět na zem. "POMOC!" zavyla jsem nešťastně. Opět jsem se přikrčila a skočila. Opět bezúspěšně. Takto se proces opakoval aspoň 4x. S každým skokem jsem byla vý, ale teď už jsem nemohla. Zůstala jsem stát na sudi a vydýchala se. "PROSÍM POMOC!" zavyla jsem opět. No tak, někdo mě musí slyšet! Přece mě tu nenechají! zakňučela jsem v duchu. Peosím, pomozte mi! Já nechci umřít! Pomyslela jsem si a zakňučela jsem. Najednou jsem ucítila pach jedné z vlčic z naší výpravy. Tayne! Došlo mi. "TAYNE! TADY JSEM! POMOC! PROSÍM! POMOC!" zavyla jsem. "No tak, prosím!" zaskučela jsem si pro sebe. Potom jsem se opět přikrčila. Opět jsem vyskočila a začala se škrábat nahoru. Zase nic. Jako zralá hruška jsem dopadla na zem. "TAYNE TADY JSEM! PROSÍM POMOC MI!" zakňučela jsem.

//No takže mě nezbývá nic jiného než jít za vůní, no... :D

Hnědá i černobílá šli za mnou. Černobílá se představila jako Phantasia. „Já jsem Sunstorm,“ představila jsem se. Najednou mě do čenichu udeřil náááádherná vůně masa. Přicházela z leva z lesa. Trochu mě zakručelo v břiše. Sice jsem chvíli před výpravou snědla zajíce, ale úplně do syta jsem se nenajedla a teď po cestě mě ještě trochu vytrávilo. „Cítíte taky tu krásnou vůni?“ zeptala jsem se. „Jdu se podívat co to je. Půjde někdo se mnou?“ zeptala jsem se a chvíli vyčkala, zda se někdo přidá a potom vyrazila za tou krásnou vůni. I když byla omamná a nádherná a všechno, šla jsem obezřetně. Rozhlížela se a byla stále připravena uskočit, kdyby po mě něco skočilo. Možná jsem byla až přehnaně opatrná. Jen se někde pohnula větev, ihned jsem uskakovala a koukala se jestli tam něco není. Nechtěla jsem zemřít v tak mladém věku! Třeba jako chuděra Sunflower. Kde té je asi teď konec? Snad se jí nic nestalo. Třeba se jí podařilo něco ulovit, nebo najít nějakou mršinu. Pomyslela jsem si. Kdybych věděla že zemřela, tentokrát již na dobro, nevím co bych dělala. Asi bych si to ale vyčítala. Teď mě vlastně napadá, jak se má vůbec Aki a nebo Ayši? Kde je oni teď jsou. Doufám že jsou v pohodě. Jestlipak se už Aki dozvěděl že se Ragar rozpadl? Napadlo mě. Potom jsem konečně bez úhony došla k masu. Byla to srna, zřejmě nedávno ulovená. Opatrně jsem ji očichala a začala si ji prohlížet. Co když je to past? Napadlo mě. Ano, konečně se ke mně přihlásila jakási zdravá vlčí plachost. Byla jsem stále ve střehu. Co tu srnu zabilo? Co když je někde poblíž to co po nás střílí ty šipky? Ptala jsem se v duchu.

//Sunstorm tu šipku chytla opravdu opatrně a za ten konec, který jí nemůže ublížit...

Nikdo se radši blíž na šipku podívat nepřišel. Hnědá řekla že bychom neměli zůstávat na tak otevřeném prostranství. "Asi máš pravdu..." přitakala jsem jí. Koukla jsem na černobílou. Vypadala obezřetně. Duncan se rozešel k pralesu, při čemž začal vyhrožovat. Protočila jsem očima. Potom světlá zamumlala cosi o tom že pokud to bylo otrávený oba zemřem. Škoda co? Seberem ti všechnu zábavu a umřeme si bez tebe.... Pomyslela jsem si a protočila očima po druhé. "Jdeme do toho lesa?" otázala jsem se hnědé a černobílé, jako bychom byli nějaká parta dobrých kamarádek. Rozešla jsem se k lresu. Několi metrů tím hliněným srázem jsem se rozeběhla a velkým ladným skokem jsem překonala sráz. Dopad už ovšem nebyl tak ladný jak jsem doufala, jelikož jsem zadní packou doskočila těsně na krej a odlomila tak kousek hlíny, který se zkutálel dolů. Potom jsem se pořádně postavyla a pomalu a opatrně došla ke kraji lesa, kde jsem vyčkala na ostatní.

No takže, jelikož se Sunčou přihlásit nemůžu, tak přihlašuji aspoň Stara
Elisa: Příště se prosím hlaš z toho účtu/charakteru, který do akce hlásíš! Ze stejného si pak vybírej odměnu, děláš to už po xté, že hlásíš či vybíráš odměnu z jiného charaketeru a mě v tom pak takhle děláš bordel.

Přijato
Herní:
1.
2.
3. Pokusit se vylekat nějakého vlka a ten se musí leknout. Minimálně 30 řádků dlouhý post. ✓
4. Zůstat v noci sám v úkrytu a popsat jak se bojí Minimáln 3 posty. ✓

Neherní:
1.✓
2.✓
3. Nakreslit Stara v Halloweenském kostýmu (v digi nebo na papíře). Splnění: fotografie✓
4. Vymyslet krátkou básničku na téma Gallireiský Halloween (min. 30 veršů/řídků). Splnění: sepsání básně ✓

Bonus:
3.