Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Posty: 1 lístek za post z 12.1.

celkem: 26 lístků

//Tůňka

//LOTERIE 2

Šla jsem za vlky v té příšerné vánici. Byla to otrava, léto jsem měla, i přes ty hrozná vedra, mnohem radši. Byla jsem Aranel opravdu vděčná, že mne dovolila jít s nimi do jejich smečkového úkrytu. Snad to později bude i můj smečkový úkryt. Zadoufala jsem. Žaludek na mě zabouchal, aby se připoměl, že stále nic nedostal. Měla jsem opravdu chuť sníst to ovoce, co jsem právě nesla v tlamě. Ne, musíme to donést nemocné Eloře, nebo jak jí říkali. Napomenula jsem se a myšlenky na jídlo zase zametla hezky do kouta. Až bude čas a bude mi úplbě dobře, něco si ulovím! dodala jsem si. Pravda, stále jsem se ještě necítila úplně fit. Nohy se mi ještě trochu třásly, a chvilkama se mi sem tam zatočila hlava, ale oproti tomu, jaké to bylo ze začátku, to nic nebylo. Vítr a sníh nás stále bičovali ledovým dechem i mezi stromy. Bylo to ovšem lepší než u tůňky. Stromy přeci jen sněhovou bouři zbrzdili. To je horší bouře, než co byla v Ragaru! Pomyslela jsem si a pýchlo mě steskem u srdce. Aranel se mezi tím snažila Maeve vysvětlit něco o magiích. Pousmála jsem se. Sakra, bych už tam taky měla zajít! Pomyslela jsem si. I tak jsem ale měla najednou jakoby pocit že má magie je, po tom co jsem umřela, silnější. Měla bych to zkusit. Napadlo mne. Dál jsem jinak následovala Ar a Maeve někam do hlouby lesa a snažila si namluvit si źe vůbec, ale vůbec nemám hlad a to co držím v tlamě, určitě není šťavnaté ovoce.

Awaraka napadlo, že bychom mohli použít magii. "To je dobrý nápad!" řekla jsem s úsměvem. Aranel se potom zeptala jak se nám to podařilo. "No, nějak jsme ten led vyhrabaly. Nic lehkého a eh, příjného," odpověděla jsem. Opravdu mme z toho dosti bolely drápky a tlapky a všechno. A navíc jsem byla docela zmrzlá. Najednou to v tůňce zase zabublalo a ejhle! Na hladinu opravdu vyplulo cosi oranžového. Aranel se chopila toho zpraktikovat Awarakův nápad. Pomocí vzduchu rozhoupala vodu a ta pomocí vlnek vyhodila to oranžové ovoce za náma na led. Kývla jsem na Ar a opatrně se pro to natáhla. Vzala jsem to do tlamy a vrátila se za nimi. Najednou začalo sněžit víc. A víc. A víc. Najednou začala sněhová bouře. Všude kolem byl sníh a my nic neviděli. Tedy skoro. Byla navíc příšerná zima. Sníh a silný vítr nás začal bičovat. Už za chvíli jsme byli všichni úplně zapadaní. A navíc se začalo ozívat křupání. Kosek od nás se ze skáli urvala závěj. "Mněfli byfov zmifet!" řekla jsem a následovala ostatní do lesa.

//Borůvkový les

Miniakce: 5 lístků

celkem: 25 lístků

Posty: 1 lístek za post z 2.1.

Miniakce 1: 4 lístky

celkem: 20 lístků

//LOTERIE 1

Awarak naštěstí naši dominovou reakci ustál, a tak jsme se na hromadu chlupů nesvalily. Na poznámku strakaté k mému příběhu jsem se musela zasmát. "Ne, opravdu se mi nikdy o ničem lepším nesnilo!" řekla jsem vesele. S oběma vlky mi bylo báječně. Byla sranda.
Moje básnička buď zafungovala, a nebo to byla jen shoda náhod, ovšem v tůňce to začalo bublat. Vyvalila jsem oči, když na hladinu opravdu z vody vykouklo ovoce. Bohužel to ale nebylo to co jsme hledali. "Jee jablko!" řekla jsem a olízla se. Jablka jsem měla ráda. "Jak ho vytáhnem?" zeptala jsem se. Rozhodně jsem ho ale neměla v úmyslu vytahovat tlamou. Loňská zkušenost mi stačila. Tyyyjo, todle je už má druhá zima tu! Došlo mi překvapeně. Tlapky mne již dávno neunášeli přímo v před. Už rok více než rok jsem zůstala na jednom místě, v jedné zemi. A asi se to už nezmění... pomyslela jsem si s úsměvem. Ze zamyšlení mě vythrla Aranel, která se k nám vrátila. Otočila jsem se na ni. "Ahoj Ar!" řekla jsem vesele a zavrtěla ocasem. "Už je mi o dost lépe!" dodala jsem vesele. Za to bílá moc dobře nevypadala. "Jak je ti?" zeptala jsem se starostlivě. Podívala jsem se na Awaraka, když se taky ze sebe pokusil dostat básničku. Vesele jsem se zasmála. "Jsi učiněný básník!" řekla jsem a zavrtěla ocasem. V tom jsem si všimla že před Maeve, kde se vzali, tu se vzali, vyrostli borůvky. "Myslím že bys -" pozdě. Mae je do sebe hodila, jako by se nechmelilo.

Kupuji: za 150 drahokamů 15 lístků

celkem: 15 lístků

Meave si teda byla jistá že je v tůni ovoce. Stále mi to přišlo ale jako nesmysl. Myslíš že je to větší nesmysl než vlčice, která když brečí, tak sněží, nebo znovuzrození po smrti na podivném ostrově? zeptala jsem se sebe sama, Ne. zněla odpověď. Dobrá, jak vidno, zde je mižné vše. Dodala jsem si a pokrčila rameny. Potom co jsem vlkům začala pomáhat, sjeli mne oba járavím pohledem a Awarak i slovy. "Nee, fakt v pohodě, je mi čím dál líp!" řekla jsem s úsměvem. Bylo hezké že o mne měli strach. Vydechla jsem si tedy chvíli a začala opět hrabat. Aw se zmínil že vše zapomíná. "Buď v klidu, já mám zase hroznou smůlu," řekla jsem. "Když jsem sem přišlaynarazila jsem na smečku v bažinách, chtěla jsem se k nim přidat. Beta té smečky mi dala za úkol ulovit zajíce, potkala jsem po cestě ještě dva vlky se kterými jsem se spřátelila. Pomohli mi ulovit 2 zajíce a srnu. O srnu mě jeden vlk okradl a když jdem přišla do té smečky, zjistila jsem že se rozpadla. Pak jsem narazila na smečku o kus dál. Alfa mě mále zabila když jsem se jí zeptala jestli k nim můžu a do teď nechápu proč. Potom jsem narazila na třetí smečku. Už začínala zima. Tam mě konečně přijali. Pak jsem byla polovinu zimi nemocná a když jsem se šla konečně zdravá projít, zjistila jsem že se ta má smečka taky rozpadla," řekla jsem smutně. " Idyž jsem byla malá, šikanoval mě bratr, ze své rodné smečky jsem utekla kvůli němu." dodala jsem. " Tak moc doufám že se aspoň tady na mne usměje štěstí!" povzdechla jsem si. Práce byla konečně hotová. Aw nám řekl ať ustopíme. Seskočila jsem rychle z ledu. Awarak poté do ledu pořádně praštil a ten se konečně prolomil. Maeve při úskoku ovšem ztratila rovnováhu. Chtěla jsem uskočit, jenže mne v cestě stál Awarak oklepávající si tlapku a tak jsem vrazila do něj. "Um, promiň!" omluvila jsem se rychle. Pak ovšem jsem narazili na kámen úrazu. Podívala jsem se po Awových slovech tázavě na Maeve. Jenže ona nevěděla. "To ne no!" usmála jsem se, vrhla na ni ještě tázavý po hled po tom co se zmínila o práčkovi a pak začala přemýšlet.
Tůňko, tůňko všemocná,
Tůňko naše ovocná.
Ovoce nám prosím vydej,
Aby v oranžové bylo šlupce se podívej!"
řekla jsem a zasmála se. "Třeba to bude fungovat!" mrkla jsem s veselým úsměvem na vlky.

Meave se ryche chopila slova a začala mě taktéž přesvědčovat, ať si od nich dám nějaké jídlo. "No-no tak jo," píplaa jsem nakonec. Meave byla opravdu fajn. Potom se strakatá zmínila že taky byla nemocná. "Já měla taky rýmu a kašlala jsem a nebylo mi dobře. Asi jsem měla i teplotu," řekla jsem a pousmála se na vlčici.
Když nám Maeve řekla že jí máme pomoct vydolovat ovoce z tůňky i Awarak vypadal dost překvapeně. "Ano, samozřejmně že jedli! Ale od kdy ovoce plave v tůni?" zeptala jsem se stále nechápavě. Awarak se poté ale pustil do toho mladé vlčici pomoci a začal v ledu hrabat. Za chvilku se začalo ozívat nepříjemné vrzání drápků. Aw byl opravdu hodný vlk, to se muselo nechat. Meave se pustila do kopání také. Opatrně jsem si stoupla, lehce mne ještě pýchlo u srdce ale už to bylo skoro dobré. Třásly se mi nohy, ale i tak jsem se rozhodla jim pomoci. Malátně jsem k nim na vratkých nohách došla a postsvila se vedle Awaraka. Začala jsem odhrnovat předníma nohama sníh abych se dostala k již pevnému ledu. Odhrnout sníh sice byla maličkost, ale i tak mi to dalo na nejistých nohách trochu zabrat. Potom jsem zaryla drápy do ledu a zkusmo začala škrábat. Nebylo to nic příjemného ani jednoduchého. Snažila jsem se vlkům pomoci, ale za chvíli mě úplně pálily tlapky a byla jsem dost zadýchaná. Navíc mě při každé škrábnutí ještě stále pychalo u srdce i když už to nylo skoro v pořádku. Pár sekud jsem si odpočala a potom opět zaryla drápy do tvrdé, kluzké a ledové hmoty.

Ar měla bohužel pravdu. Na lov jsem neměla sílu, ale nechtěla jsem působit jako vyžírka, kor když jsem se ucházelo o místo ve smečce. Že já si vždycky trefím zrovna v tudle dobu...Aranel potom ještě řekla že byli na lovu a tak by nevadilo, kdyby se se mnou o maso podělili. "Vážně v pohodě, nechci vás hlavně takhle před zimou vyžírat," řekla jsem, i když můj žaludek si myslel pravý opak. Odpověď na přidání do smečky byla docela příznivá. Dověděla jsem se, že mají novou Alfu a Ar je taky betou zatím čerstvě. Sice původní Alfa již nenabíral, ale prý by se pro mne u nové Alfy možná mistečko našlo. Když to Ar dořekla rozzářili se mi oči radostí. Už jen stačilo počkat na tu....Baghý? Tak se jmenovala? Aranel začala kašlat. Zjevně se nachladila. Řekla že jí není dobře a že jde do úkrytu. Přikývla jsem. Taky jsem byla loni nemocná, brzy to přejde," řekla jsem. Pak ještě řekla Maeve aby mi donesla trochu masa."Um, tak děkuji tedy," pípla jsem stydlivě. "Taky mě těšilo! V to doufám!" řekla jsem vesele a zavrtěla ocasem. Mae nevypadala zrovna nadšeně že musí zajít do úkrytu. Po její ospovědi jsem se musela trochu zasmát. Pak se otázala Awaraka jestli jí nepomůže vydolovat ovoce z tůně? Nechápavě jsem se na ni podívala. "Od kdy je v tůni ovoce?" zeptala jsem se překvapeně.

Den se pomalu přehoupl v noc. Bílá mě ujistila že to byl Sigy. Zajímalo by mě jestli je takový vždycky, a nebo byl hnusnej jenom na mne.... Pomyslela jsem si. Bílá vlčice se poté představila jako Aranel - Beta této smečky. Uctivě jsem sklonila hlavu. "Těší mě Aranel," řekla jsem s úsměvem. Už mi bylo docela dobře. Tedy nohy se mi klepaly stále, kdybych si stoupla, a měla jsem hlad, ale už jsem nebyla tak vyčerpaná. Bylo na mne i vidět že se již tvářím sebevědoměji. Hnědobílá se taktéž představila. Trochu jsem se zasmála. "Těší mě Maeve!" řekla jsem a zamávala oháňkou. Byla zjevně velice mladá, asi jako Sunflower. Mysl se mi opět k něďoučké vlčici stočila a i když jsem se nijak nehla, bodlo mě u srdce a opět mě přepadl ten nepříjemný pocit. Nech toho! Jistě je v pořádku! Zaúpěla jsem na sebe v duchu. Ar i Maeve se poté začali vyptávat Awaraka na nedávno odešlé vlky.
Za tu chvíli co jsem tu byla parádně nasněžilo a tůňka zjevně dočista zamrzla. Bylo chladno, ale nefoukalo, ani nesněžilo. Ovšem závěje sněhu kolem nás byly dostatečné na to aby vše zakryly stzdenou, bílou peřinou. Vrátila jsem se opět k uvažování o sněhu. I když jsem před tím toho spoustu vytkla, zimu jako takovou jsem měla vlastně docela ráda. Pokud ji tedy nemusím proležet celou nachlazená v úkrytu... Pomyslela jsem si a p|i vzpomínce na Ragar mě pýchlo u srdce. Proč? Proč já mám takovou smůlu? Loni jsem touhle dobou byla ještě hrdou kappou smečky v horách a nyní? Pomyslela jsem si trochu smutně a povzdechla si. Ani jsem ještě nenašla čas zajít se tam podívat! Posteskla jsem si ještě v duchu. Ale nyní tedy zpět ke sněhu. Ano, zimu jsem jinak měla ráda. Létu se sice nevyrovnala, ale i ta bílá měla přeci jen něco do sebe. Ve sněhu se dalo parádně vyhrát! Klouzání na ledu, sjíždění kopců po zadku, koulování a další zábava, kterou si prostě můžu užít jen v zimě. A i když jsem předtím křupání sněhu zahrnula do "špatných" věcí v zimě kvůli lovu, křupání sněhu je taktéž velmi krásná věc. A pokud vše právě není zahrnuto vrstvami sněhu, dá se zabavit i rozbíjením ledu na kalužích, či zmrzlých důlcích. A na zimě taky miluji tu krásnou přirodu. Jak se vše krásně třpytí ve studených paprscích zimního slunce, a nebo když jsou prostě holé větve stromů pokryté sněhem, vypadá vše opravdu kouzelně a pohádkově.
Z myšlenek mě vytrhla opět Aranel. "Um, ne děkuji," řekla jsem. "Tedy mám hlad, ale už si něco ulovím, nebudu vás přece obírat o zásoby," řekla jsem, po tom co mi v břiše zakručelo tak že to nejspíše všichni slyšeli. Poté mě ofoukl teplý vítr. Bylo to opravdu příjemné. "Děkuji," řekla jsem, jelikož mi bylo jasné, že to byla magie, protože, kde by se tu vzal v prosinci teplý vzduch? Potom se mi ovšem konečně do mozku vloudila ta myšlenka, která by mě jindy napadla hned, jak bych zavětřila hranice smečky. Podívala jsem se seběvědomně na Aranel. "A asi by se u vás ve smečce nenalezlo místo pro jednu vlčici, že?" zeptala jsem se s prosebným pohledem. "Určitě bych vám byla nápomocná! Mohla bych se třeba starat o vlčata a nebo lovit!" řekla jsem s prosíkem a zavrtěla ocasem.

//Akce byla opravdu suprová! Mrzí mě že jsem zrovna já měla takovou smůlu a umřela skoro na začátku.... Ale tak nevadí! I tak to bylo perfektní! A na Osudovce jsem s váma pokračovala jako duch dál a dohlížela na vás (V překladu, yes, četla jsem si vaše posty a co se děje a tak dál :D ) Doufám že příští rok bude další taková akce!! Protože se zase musím 100% zůčastnit >:D a snad tentokrát i přežít... I když Sunstorm je zjevně věčnej smolař. Takže tak. A prosím, prosím další takovou akcičku! ❤️

Moc děkuji i za supr odměny/odmněnu! Tu svoji krásnou jednu hvězdičku poprosím do lovu! Moc děkuji!

(PS: Sice jsem si říkala že bych snad i zítra už mohla na koně, ale rozbor akce si nenechám ujít, takže se mnou na 100% počítej! )

Vlci nevypadali že by mi můj příběh věřili. Dalo se to čekat. Pomyslela jsem si posmutněle. Bylo mi však stále lépe. Awarak zůstal potichu, Ljós také, ale malý Jerry se začal vyptávat. Pousmála jsem se. "Ne, jsou to taková divná vysoká zvířata bez srsti. Tedy srst mají jen na hlavě. A chdí jen po zadních a přední mají ve vzduchu. A střílý takové ostré klacky. Jeden z těch lacků mě probodl." vysvětlila jsem mu. Potom promluvila i Night. "Neboj, jistě budu. Nemyslím si že bych byla z pohádks," odmlčela jsem se a vzpomněla si na Sunflower, "před tím než jsem se dostala na ten ostrov jsem potkala takovou hnědou mladou vlčici. Jmenovala se Sunflower. Řekla mi taky že zemřela, ale ona byla mrtvá déle. Musela být ještě někde, kam já se naštěstí nedostala," dopověděla jsem. Jak pak se asi má? Snad se jí podařilo najít nějaké jídlo... Při vzpomínce na ni, mě ovšem zaplavil takový divný pocit, že není úplně v pořádku. Ne! Určitě se jí nic nestalo a brzy se potkáte! Okřikla jsem se a zaryla drápky do země. Začalo docela hustě sněžit. Teda ne docela. Ono zaçalo hustě sněžit. Za chvíli již byl na zemi poprašek sněhu a stále jej přibývalo. Ljós pokynul vlčatům aby šli s ním se projít. Proč jim to neřekl normálně? Neřešila jsem to ale. "Mějte se zatím!" pokynula jsem jim na rozloučenou. Měla jsem hlad. Ale ten se dal, narozdíl od předchozí žízně, přežít. Překvapeně jsem sebou trhla, když mi za zády zakřupal sníh. Přišli k nám dvě vlčice - podle pachu taktéž ze smečky. Podívala jsem se na Awaraka a potom na sněhově bílou vlčici s lehce modře zářícím přívěšekem na krku. Krásný. pomyslela jsem si závistivě. "Ahoj," řekla jsem s úsměvem oboum vlčicím a lehce sklopila hlavu, na znak podřízenosti. Potom co bílá promluvila jsem ji zase pozvedla. "Em, pokud je Sigy hnědý vlk, co na jednu tlapku kulhá, tak asi ano," řekla jsem mile. "Jinak, jmenuji se Sunstorm," dodala jsem a zamávala oháňkou. Vzali by mě k sobě do smečky? Napadlo mě najednou. Normálně by to bylo první, na co bych se zeptala, ale v této situaci mě to tak nějak nenapadlo.

Chvíly po bílém se tu oběvil i černobílý vlk. Mé jméno zjevně slyšel, za což jsem byla ráda, jelikož i když mi už bylo líp, mluvit pro mě stále bylo namáhavé. "Ljós? Zvláštní jméno," řekla jsem s lehkým úsměvem a Ljósovi pokývla. Když se mě Awarak zeptal jestli ještě něco ndpotřebuji, zakročelo mi v břiše. "Ne, děkuji," řekla jsem ovšem. Bylo mi blbé říkat si o jídlo smečkovým vlkům na území jejich smečky. Malé šedé vlče se představilo jako Jerry. "Hezké jméno," usmála jsem se na "prcka". Ljós celou dobu mlčel a jen pokývával hlavou, když se ho někdo na něco ptal. Třeba je jen tichý. Napadlo mě. A nebo němý... To byla ta druhá možnost. Bylo zde hodně rušno a výřilo to tu životem, jelikož najednou se tu oběvila černobílá vlčka. "Ahoj, já jsem Sunstorm," představila jsme se jí a zavrtěla ocasem. Night se mě překvapeně zeptala co se mi stalo. "Já vím že mi asi nebudete věřit, ale poslouchejte," řekla jsem na úvod. Mluvila jsem pomalu, ale s jistotou v hlase. "Přišla jsem na nějakou pláž, bylo tam plno mušlí. Na té plážili bylo dalších pět vlků a nad mořem byl hnusný dým, který se blížil sem. U pláže byly nějaké klády poskládané k sobě. Všech šest jsme na ni nastoupily a ono nás to převezlo, přes moře na nějaký ostrov. Na tom ostrově byli lovci! Utíklali jsme před nimi a oni po nás házely takové velké klacky. No a jeden znich mě zasáhl. Probodl mě mezi lopatkama a dostal se až k srsci. Phantasia a Tayne - vlčice se kterémi jsem se skamarádila se mě snažily Zachránit, ale, ale," nadechla jsem se, ale j-já zemřela," vydechla jsem,
p-prostě všude byla tma a krev a hrozná bolest, a vyděla jsem úplně celý svůj život. Nedýchala jsem a v tlamě měla krev. Nic jsem neviděla a v uších mi hučelo. Potom se mi cosi zdálo, o nějakém vlku co mě vzal a já mu pak vyklouzla, nebo tak něco, a najednou jsem se probudila tam v tom lese. Nikdy jsem v těchto místech ještě nebyla, jsem si jistá že se mi to nezdálo. Když se nějak hodně pohnu, bodne mě u srdce." řekla jsem vlkům můj neuvěřitelný příběh.

Dost se ochladilo a zem se začali snášet první sněhové vločky. Zvedla jsem hlavu a koukala se na ty krásné bílé tečky snášející se z nebe. Začali cukrovat zem i naše kožíšky. Sníh jsem měla ráda, ovšem vázalo se s ním i plno věcí, které mi vadily.
Za 1. málo kořisti. Prostě nikde ani myška pomalu. Máte co dělat aby ste se najedli. Samé rvačky o žrádlo. Sami si pomalu nic neulovíte a když už tak je to úplně zmrzlé že se musí žvýkat to maso půl hodiny abyste se najedly a jestě ke všemu je to úplně hubený ta zvěř.
Za 2. zima. Prostě nikde se pořádně nezahřejete. Když se omylem trochu víc namočíte při přechodu přes řeku, hnedka jste nastydlí a nebo nemocní. Rýma, kašel, teploty, horečky, to a další věci zima s úžasným sněhem přináší. Navíc jak je zima tak všechno zamrzne a ty se pořádně ani nenapiješ. Sníh to sice jistí, ale to rozhodně není ono. Ve sněhu je plno prachu a špíny co pochytal za letu a když to potom žvýkáš, aby ses aspoň napil, je to chuťovka.
Za 3. všechno je vidět. Poraníš si polštářek tlapky a ejhle. Už za sebou máš čáru krve. Popereš se s někým, on tě chce zabít, ty chceš zrhnout, ale ups, i kdybys měl kožich býlej jak sníh, krvavá stopa tě zradí. Všude zanecháváš stopy i když nechceš a navíc to křupe, takže když už tedy lovíš, blbě stoupneš a máš po ptákách. Navíc, jen vychytáš tmavší kožich a všichni tě vidí. Jeden by si řek, že mě se to netýká, ale když máte přes půlku obličeje hnědej flek a barevný nohy, tak jdete vidět taky. Prostě hah smůla, tvůj problém.
Za 4. tma. A to mě na zimě asi vadí nejvíc. Ta tma.Brzo se stmívá, a pozdě taky vychází. Jen se probudíš, pár kroků u děláš a je zase tma. Den je vlastně jen těch pár hodin než se setmí a pak zas nic.

//Borůvkový les

//Info pro Erlenda: Sunstorm má stále kožich od krve

Po nějaké době, co jsem byla sužována stále tou hroznou žízní jsem zaslechla šplochání vody. Voda! Pomyslela jsem si radostně. Vypadalo to že mę vlk opravdu konečně. nechá napít. Málem jsem tomu až nemohla uvěřit. Vlk mě ze sebe zhodil na zem. "Au," sykla jsem. Za prvé mě opět bodlo u srdce a za druhé jsem si narazila bok, který jsem, mimochodem, měla naražený už z pádu do jámi. Ale hlavně, hlavně tu konečně byla voda. "Dík," zachraptěla jsem skoro neslyšně. Překvapilo mě, že vlk se odporoučel ihned, co ně zhodil ze svích zad a nechal mě na území jeho smečky s malým vlčetem. Jen co ocas hnědého zmizel v lese, šedivý se mě zeptal na jméno. "Sunstorm, a ty?" zachroptěla jsem s úsměvem. Už jsem se chtěla konečně zvednout do sedu, když v tom z lesa vyšel šedivobílý vlk. Beze slova došel k vodě a pokropil mi tlamu. Reflexisivně jsem se olízla. Vodaaaa! "Dík?" řekla jsem překvapeně cizinci. Vypadal rozhodně mileji, než hnědý. I ta trocha vody do mě vlila energii a já se malátně (s bolestným syknutím) zvedla do sedu. Pomalu jsem vstala a postavila se na vratké nohy. Pomalu a nejistě jsem zdolala těch pár krůčků, co mě dělily od blahodárné tekutiny. Sklonila jsem se, nedbaje na bolest v hrudi, a konečně začala hltavě pít. Studená voda začala smívat tu příšernou pachuť z mé tlami. Začala hydratovat můj vyprahlý jícen a vlévala do mě energii. Co na tom že byla ledová. Ještě nikdy jsem nebyla tak nadšená z vody. Bylo to úžasné. Přesně to jsem potřebovala! VyNadechla jsem se a zvedla hlavu. Potom jsem se konečně otočila na šedivého a bíleho. Posadila jsem se. Klepali se mi nohy, ale už jsem konečně mohla aspoň normálně mluvit. Stále jsem se cítila hrozně unavená, ale bylo to o dost lepší než předtím. Stále jsem ovšem vypadala příšerně - má srst byla slepená krví a to hlavně v místě, kde mne probodl šíp, bylo stále vidět jak jsem unavená a skleslá, ale oči se mi již zdravě leskly. "Jmenuji se Sunstorm," představila jsem se vlkovi. Můj hlas byl sie stále tišší než normálně, ale už jsem nechraptěla, nesýpala, ani nešeptala.