Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem se, Aitha zeptala jestli to bolí na chvilku se zamyslel. Nakonec z něj vypadlo že to zrovna žádná paráda není. "Fakt promiň," omluvila jsem se a stáhla uši lehce dozadu. Bylo mi to líto. Soudě pozice bílého ho má tlapka zjevně udeřila buď do břicha, nebo trochu choulostivějších míst... "Kam jsem tě vlastně kopla?" zeptala jsem se, trochu moc zvědavě.
Po chvilce odpočinku a Aityho chlazení podvozku, mě napadlo, že bychom se mohli pohnout dál. Po mé otázce se na mne bílý podíval svýma hlubokýma modrýma očima a trochu se zamyslel. Najednou ale bez varování vyskočil, plácl mě lehce tlapkou po rameni a předal mi tak babu. Zasmála jsem se, vyskočila rychle na nohy a rozběhla se za ním. Strach a napjatá nálada mezi námi byla ta tam. Běžela jsem co nejrychleji za ním a oči měla zaměřené na tu jeho hnědou špičku. "Počkej!" zavolala jsem na něj se smíchem a úsměvem od ucha k uchu.

Aithy řekl, že je v pohodě, jenže když jsem se z něho svalila, celý se začal kroutit. No, bylo pravda že jsem ho trochu pošlapala. Ale jenom opravdu trošililinku...... (//:pinching_hand: xD). Přestala jsem se smát. "Uh, promiň," pípla jsem. "Bolí to hodně?" zeptala jsem se. No, byla to docela blbá otázka, vzhledem k tomu, že se tady před chviličkou kroutil jak žížala. Nakonec se ale bílý zklidnil a začal se smát. "No, to ne no," zasmála jsem se taky. Jelikož jsem doteďka ležela na zádech a měla jen hlavu vytočenou k němu, přetočila jsem se na bok, jeho směrem. "Noo, takžeeee, jsi způsobylý pokračovat dále ve hře a nebo se radši vydáme dál?" zeptala jsem se a zazubila se.

Bílý hravě zaštěkal a já zavrtěla ocasem. Pak jsem se odrazila a skočila po něm. Aithy můj výpad ale čekal a včas uhnul. Dopadla jsem smykem na zem a jen tak tak to ustála. Už jsem si chtěla oddechnout, že jsem neskončila na zemi rozplácnutá jako placka. Když jsem se ale chtěla otočit, drcla jsem do bílého, který stále balancoval a pokus o ne-spadnutí mu překazila. Aithy to už každopádně neustál a při svém pádu mě velkoryse strhl s sebou. „He-“ vyjekla jsem, když jsem ztratila rovnováhu i já. Pak následoval pád. Očekávala jsem tvrdý dopad, ale dopadla jsem s heknutím relativně do měkkého. Uvěznila jsem Aityho pod sebou. „Uh, promiň!“ vyjekla jsem, ale pak jsem se začala smát. Museli jsme vypadat jako bilo-strakatá, chlupatá hromada. Začala jsem se neohrabaně zvedat z bílého, ale šlo to blbě. Párkrát jsem mu jistě šlápla na ocas, nebo jiné části těla. Nakonec se mi podařilo z něj alespoň odvalit na bok.

Tma v chodbě za celou dobu ani trochu nezřídla, ale mě to již vlastně bylo skoro jedno. Teda zatím. Dokud nebudu mít hlad, nebo žízeň nebo něco podobného. Společnost bílého vlčka ale byla opravdu příjemná a tak jsem vlastně i chvilkama doufala, že se konec nory ještě nevynoří. Rozpačité počínání nás obou ovšem taky zatím neřídlo. Začali jsme mlivit o mém bratru. Aithy příkývl, že se mu to jistě vrátí. Na to jsem jen s takový, lehce posmutnělým úsměvem přikývla. Chtěla jsem vlastně aby se mu něco stalo? Přeci jen to byl stále můj bratr. Zasloužil by si to, to bez pochyby, jen, moje najivní dušička stále nějak doufala, že by se mohl zase vrátit ten starý Jack. Tedy spíš ten, kterým byl do jeho půl roku. Ne, takový už bohužel nebude. řekla jsem si nakonec v mysli. Potom mne ale vyrušilo Aityho hravé šťouchnutí a já mu to, samozřejmě, oplatila. Taky se zasmál a taky do mne drcl, stále ale jemně. "Hey! Chceš válku, tak fajn!" řekla jsem hravě se smíchem a položila přední tlapy po lokty na zem, vystrčila zadek nahoru a u toho divoce máchala ocasem. Hravě jsem zavrčela a pak po Aitym opatrně skočila.

Atmosféra mezi námi tady v norách byla hodně rozpačité, ale přitom taková hezká. Přemýšlela jsem ale proč. Vždyť vždycky jsem byla taková úplně uvolněná a v pohodě. Je možná ale možné, že to bylo tou divnou situací, smíšenou s dosti omezeným prostorem. Ale kdo ví, že? Po mé odpovědi Aithy trochu zropačitěl a vypadal, jako by nevěděl co na to říct. Nakonec ale vykoktal hezkou odpověď. Usmála jsem se. "Díky," řekla jsem a zazubila se. Pak jsem vysvětlila Aithovy okolnosti kolem mého bratra a on se zamračil. Měla jsem chvíli pocit, jako kdybychom se každou chvíli měli teleportovat v čase, do mé minulosti, aby mne mohl před bratrem ochránit. Ale, no nestalo se tak a já se té myšlence v duchu zasmála. Bílý mne ale ujistil, že se mu to vrátí. "Myslíš?" zeptala jsem se zamyšleně. Najednou mně bílý povzbudivě drcl do boku a já se trochu zakymácela, ale potom se zasmála. Drcla jsem do něho taky, schválně silněji. Bylo fajn to trochu odlehčit.

Postupovali jsme pomalu dál. Dva nečistě bílí vlci. Vlastně, možná, že kdybych neměla na sobě i černou, věřila bych, že jsme sourozenci. I když tedy já a mí bratři jsme byli vzhledově úplně odlišní. Každopádně jsme nebyli a jen jsme se spolu ocitli v téhle podivné situaci. Vlastně mi ale vůbec nevadilo, že to byl právě Aithy, kdo se zde se mnou ocitl. Na jeho slova jsem už jen s úsměvem přikývla. Nepochybovala jsem o tom, avšak vůbec se nezdálo že by ta tma nějak řídla. Bylo ovšem přeci jen možné, že světlo se skrává až za několika zatáčkami. Trochu mě zarazila Aityho otázka. "No, em, protože jsi fajn, tak, tak by byla škoda, kdybys odešel a už bychom se nepotkali. Jsi dobrý......kamarád," řekla jsem a kdyby to šlo, tak bych se začervenala. Poslouchala jsem jak to má Aithy vymyšlené. "Ah, tak to jo. To je hezké," usmála jsem se. Přesto mi bylo ale uvnitř trochu líto, že ve smečce ještě nezůstane. Ale řekl že pryč úplně neodejde, takže alespoň tak. Pak tedy přišla řada zase na mne, abych pověděla něco o sobě. "Já - já nevím," povzdechla jsem si. "To je v pořádku," odpověděla jsme na omlovu bílého. "Když jsme byli malí, měli jsme se rádi všichni a Jack - tak se jmenuje - nás všechny jako nejstarší ochraňoval. Jenže, pak, pak se asi chtl špatných vlků," řekla jsem. "Prostě najednou začal být na mne zlý a pomalu se to stupňovalo," řekla jsem a pokrčila lehce rameny.

Procházeli jsme tou dlouhou chodbou. Konec byl v nedohlednu, i když to asi bylo tím, že tu byla taková tma. Chvilku Aithy uklidňoval mě a chvilku zase já jeho a zase naopak. Bylo to vlastně docela dost fajn. Aithér se bál, jestli se odtud dostanem a já sebála prostě proto, že to tu bylo strašidelné. Myslím že se nám nakonec podařilo toho druhého uklidnit, takže dobrý.
Ve snaze najít zde něco pěkného jsem uviděla hezký kamínek. Nabídla jsen jej bílému a ten si ho rozpačitě vzal. Pousmála jsem se. "Em, nemáš - nemáš za co," řekls jsem rozpačitě, po tom co navázal oční kontakt očima modrýma jako moře. Pak jsme ale zase pokračovali dál a konečně taky někam došli. Přesněji na rozcestí, což vlastně nebyla zas až taková výhra. Ale pořád alespoň nějaká změna. Aithy se na mě nejdřív tázacě podíval a já mu pohled úplně stejně oplatila. Nakonec ale cestu vybral. "Dobrý nápad," řekla jsem a máchla oháňkou. "Cesty jsou tu tři. Jedna jistě bude správná..." řekla jsem a vydala se zvolenou cestou za bílým. Prosím kamínku, přines nám štěstí. Pomyslela jsem si v duchu. Pak jsme navázali novou konverzaci, ohledně naší minulosti. "Ah, tak to jo," přikývla jsem. "To jsem ráda, že se nechystáš odejít," dodala jsem popravdě. "Zůstaneš už ve smečce a nebo ještě budeš zkoumat tuto zemi?" zeptala jsem se zvědavě. Pak přišla řada na mne. "No, já pocházím z Jukonské smečky, ta je mimo tuto zemi. Odešla jsem vlastně proto, že mě šikanoval můj starší bratr," řekla jsem. "V Borůvce jsem jen pár dní, ale na v této zemi jsem již 2. zimu. Prvně jsem byla v Ragarské smečce v horách, ale ta se brzi po mém přijetí rozpadla," odpověděla jsem i na druhou otázku a při zmínce o Ragaru trochu posmutněla.

1.Východ
2. Les
3. Slunce
4. Bílá
5. Orel
6. Levá
7. D
8. C
9. E
10. E
11. B
12. C
13. G
14. C
15. B

Když jsem Aithovi ze srandy řekla že je na něm nás odsaď vyvézt, trochu z nérvózněl. Podívala jsem se na něj a trochu se zasmála. "Neboj, jasně že to dobře dopadne! Spolu to zvládnem," řekla jsem a usmála se. Pak ale i na mě začala doléhat trochu úzkost. Ovšem ne ze zodpovědnosti, ale spíše ze strachu. Nejspíše to bylo tím, že jsme tu byly jen dva v tmavé, úplně opuštěné noře. Aithy mě začal uklidňovat a docela to pomáhalo. Přikývla jsem, ale projistotu jsem se k němu přiblížila. Na jeho slova jsem se pousmála lehce a rozhlídla se okolo. "To-to máš a-asi pravdu..." řekla jsem váhavě. Pohledem jsem našla ve stěně zaseklý jeden moc hezký kamínek. "Hele!" řekla jsem a vydala se k němu. Byl takový tmavo modrý a krásně se třpytil a leskl. Vytáhla jsem jej opatrně a pak ho podala Aithovi. "Chceš si ho nechat?"zeptala jsem se ostýchavě, ale s úsměvem.
Vyrazili jsme dál chodbou a já si s ním začala bavit o smečce. Docela mne překvapilo, když řek, že se tam narodil. Poté dodal ještě, že je synem Aranel. Mé podvědomí si oddechlo. "Takže ty jsi domorodec, jo?"pousmála jsem se. "Ale, jaktože tedy nejdeš cítit "smečkovým" pachem?"nedalo mi to a zeptala jsem se zvědavě.

Rozhlížela jsem se po tom místu a měla nastražené oši, kdybyvh zachytila další vlky. Byly jsme tu ale opravdu jen dva. Sami. Na Aithovi slova jsem přikývla. "To snad ne, nějak jsme se sem museli dostat, a tak se nějak musíme dostat i ven," zadoufala jsem. Přítomnost bílého byla ovšem velmi uklidňující. Byl moc fajn a navíc, cesta ven se bude ve dvou jistě hledat snáz.
Očima jsem projížděla zdi. Kupodivu jsem tu nikde neviděla trčet žádné pořádné kořeny, takže bylo jasné, že nad námi nejsou stromy. To znamenalo že již opravdu nemůžeme být v Borůvkovém lese, na území smečky. Na Aityho otázku jsem nejdříve zavrtěla hlavou, ale nakonec jsem si vzpoměla na ten růžový dým. Ait pověděl, že bloudit jistě umí a já se usmála. "Super, náš osud je ve tvých tlapkách Aithe! Vybloudi nás odsaď ven!" řekla jsem a zasmála se. Již jsem se docela uvolnila. Pravda, že normálně mi to nevadilo. Vždyť i s Akim jsem orošla kus tohoto území sama a bylo to úplně v pohodě! Nevím proč jsem se tady s Aithérem trošku styděla. Asi to bylo tím omezeným prostorem? Každopádně jsem se začala trochu uvolňovat už. Zařadila jsem se tedy bílému po boku a vyrazili jsme pomalu a opatrně chodbou dál. "Vypadá to tu docela strašidelně..." poznamenala jsem a nervózně polkla. Přítomnost 2. vlka mne však uklidňovala.
Vlk se po mých slovech zamyslel a když je zopakoval, tak jsem přikývla. "Ale čí magie nemám ani potuchy," dodala jsem a taky se na něj lehce zazubila. Pak jsem si vzpoměla na jednu věc, na kterou jsem se jej chtěla zeptat. "A ty vlastně jsi taky členem Borůvky? Já jen že moc borůvčím cítit nejdeš, ale máš podobný pach jako Aranel," zeptala jsem se opatrně. Nějak podvědomě jsem doufala, že bude nějaký Aranelin příbuzný a ne její třeba partner. Věkový rozdil sice mezi nimi byl asi docela velký, ale co když byla Ar na mlaďochy? Todle ale bylo jaksi podvědomé ale vědomě jsem si tu myšlenku asi....nepřiznala?

Vlk vypadal docela dost zmateně. Asi jak já. Byli jsme jak dvě, čerstvě vyorané myši. Tedy potažmo zaorané, protože jsme se, dle všeho, právě nacházeli pod zemí. "J-já teda nemám ani ponětí," řekla jsem s plachým úsměvem. Moje oči si už alespoň zvykly na tmu a já si to zde mohla konečně pořádně prohlédnout. "Hm, vypadá to tu spíše jak v noře, než v jeskyni," zamyslela jsem se na hlas. A podívala se na Aita. "T-to je dobrý nápad," přikývla jsem opatrně a usmála se. "No, řekla bych, že se odtud jen tak nedostanem..." zhodnotila jsem naši situaci a střihla uchem. "Doufám že umíš bloudit, protože já ne," dodala jsem a lehce se zasmála. "Hm, myslíš že by to mohla být magie? Já jen, že než jsem zmizela, zatočila se mi trochu hlava a viděla jsem chvíli jen růžově.....A ty, když ses oběvil, byl kolem tebe taky jen růžový dým..." napadlo mě a podívala jsem se na Aityho.

//Pro ty u ovocné tůňky

Všichni mě pozdravili, pogratulovali k přijetí a pochválili přívěsek. Tedy krom Maeve, která někam spěchala. "Dík moc všem," řekla jsem hrdě. Došlo mi ale, že ty třipytivé lístečky, co na mne přistály se nechtějí pustit, i když jsem se oklepala.
Nový, bílý se představil jako Aithér. Mohl být tak zhruba stejně starý jako já. Těší mě," řekla jsem a zavrtěla ocasem. Aithér se poté otřel o Ar a rozloučil se s ní a já jej doprovázela tázavým pohledem. Trochu jsem zavětřila a došlo mi, že mají dosti podobný pach. Příbuzní?Že by to byl její syn? Napadlo mě. Bratr asi těžko, jelikož byla výrazně starší. To by odpovídalo, i dle barvy srsti. "Měj se!" rozloučila jsem se s ním ještě. Pohlédla jsem na Awaraka. "Jeee, to by bylo super! Moc ráda!" řekla jsem a zazubila se. V tom se mi ale jakoby zatočila hlava. Viděla jsem kolem sebe najednou jen růžovou.

//Pro Aitha

Najednou se růžový dým, nebo co to bylo rozplynul a kolem mne se rozpeostírala jen tma. Překvapeně jsem vyjekla. "Co to, kde to jsem?! Ar?! Awaraku?!" zavolala jsem do tmy. Můj hlas se tady rozléhal a tvořila se ozvěna. Jen co se mé oči rozkoukaly, zjistila jsem, že jsmev jakési jeskyni, či co to bylo. Byla jsem tu sama. "Coto sakra?" zamumlala jsem. V tom se ozvalo jakési "puf" a v růžovém dýmu, který se ihned rozplynul se přede mnou najednou objevil vlk. Překvapeně jsem zamrkala. Byl to Aithér, se kterým jsem se před chvílí potkala, ale úplně někde jinde. Hleděla jsem na něho, jako čerstvě vyoraná myš. "Ahoj," pípla jsem. "Kde to jsme?" zeptala jsem se ho a doufala, že vytáhne nějaké logické vysvětlení. Podívala jsem se mu do očí, měl je moc hezky modré, podle vody.

//lotinka osud 12/15

//POUŽÍVÁM DETOXILEN

Jerry se za mnou přivalil jako velká voda, a taky tak i skončil. Zajel totiž přímo do vody a ani mě se pár kapek nevyhlo. Když se ale začal oklepávat, stihla jsem uskočit pryč od vody. Pak se mi tedy podařilo najít to vejce. Rychle jsem si ho přivlastnila. Na vlčkova slova jsem přikývla. "To máš pravdu, navíc tak ani nevoní," řekla jsem souhlasně. Další otázka šedého mne zaujala. Střihla jsem ušima a podívala se zamýšleně na vajíčko. "No, myslím že jíst se to dá. Viděla jsem několikrát kuny je jíst, ale nikdy jsem to nezkoušela." odpověděla jsem a zkoumavě jsem si vajíčko prohlížela. "Mám?" zeptala jsem se. Mrkla jsem pak na Jerryho a zakousla se do skořábky. Mé zuby ji proťaly lehce a bylo slyšet křupnutí. V tom z vajíčka vytryskly jakésy lesklé, žluto-modré lístečky (konfety) a pokropily celou zem kolem mne, všetně mé a trochu i Jerryho srsti. Zalapala jsem po dechu. "Wow," hlesla jsem a podívala se do vnitřku vajíčka. Ve vajíčku se ovšem nenacházel tekutý žloudek s bílkem, jak jsem očekávala, ale jakási třpytivě červená tekutina. "Ty jo, co to je?" zamrkala jsem zmateně na Jerryho. Tekutina navíc tak hezky sladce voněla a rozhodně vypadala jedle. Loupla jsem okem po Jerrym a pak si jí lehce lízla. Nechutnala zase tak špatně. Vypila jsem tekutinu ve vajíčku a najednou mi přestalo smrdět z tlamy. Překvapeně jsem otevřela, a pak zase zavřela tlamu. Pořádně jsem se nadechla a vydechla. A opravdu, nic! Můj dech byl úplně norzmální. "Ty jo!" vydechla jsem šťastně. Pohlédla jsem nadšeně na skořábky, když v to. jsem si všimla, že se v nich ještě něco zalesklo. Na dně jedné ze skořábek leželo jakési modré kolečko se šňůrkou. Zamrkala ks m překvapeně, vzala to opatrně do tlamy a namočila do vody v tůňce. Umyla jsem to a prokoukl z toho opravdu krásný náhrdeník! Bylo to tyrkysově modré kolečko (stejně jako mé oči!), na které navazovali z každé strany zlané vlnky, ve znaku vzduchu a to celé bylo upevněno na hnědé šňůrce. "Wow, týjo, podívej, to je náhrdelník!" řekla jsem opravdu nadšeně. Posadila jsem se a nějakým způsobem si ho navlékla na krk. S širokým úsměvem jsem se podívala na Jerryho. "Co myslíš? Sluší mi?" zeptala jsem se a vypjala hrdě hruď, na které se nově houpal můj přívěšek.

//Aranel, Maeve, Awarak a Aithér
V tom jsem uslyšela zvuky příchozích vlků a známé pachy. Otočila jsem se od Jerryho a pohlédla na vlky. Byla tam Aranel, Maeve, Awarak a jeden bílý vlk, kterého jsem neznala. Tedy přesněji, nebyl úplně čistě bílý, měl hnědou tlapku a špičku ocasu. "Ahoj, nyní jako oficiální členka smečky!" řekla jsem vesele a zazubila se. "Kampak se chystáte?" zeptala jsem se a zavrtěla ocasem. Pokynula jsem novému bílému. "Ahoj, já jsem Sunstorm," představila jsem se, se zářivým úsměvem. Aranerlin přívěšek se hezky zalesknul a já si ihned vzpoměla na svůj nový oběv. "Hele co jsem našla!" řekla jsem pyšně a hrdě vypjala hruď, aby všichni viděl> můj nový náhrdelník.

//Borůvkový les

//lotinka osud 11/15

Jerry se mé střele naposlední chvíli vyhnul. Ušklíbla jsem se pobaveně a rozběhla se tedy pryč. Slyšela jsem jak se mladý vlček za mnou rozběhl a tak jsem lehce zrychlila tempo. Ale ne moc, stále jsem běžela poamalým "cvalem". Doufala jsem tedy, že fakticky běžím správně, ale viděla jsem jak do lesa proniká stále více světla a stromy řídnou. Za pár sekund jsem již byla na kraji. Zabrzdila jsem přímo u vody a ohlédla se po šedivém. Pak jsem sklonila hlavu a napila se. Bylo již hezky teplo, ale nebe stále křižovali mračna a zvářily se, že by si ještě klidně zapršely. Pozvedla jsem hlavu, když v tom jsem si u vody v trávě všimla čehosi zvláštního. "Uuu, co to je?" zamumlala jsem si s údivem sama pro sebe a přišla opatrně k tomu. Bylo to vajíčko, ale ne ledajaké. Bylo kupodivu modré s jakousi žlutou vlnkou. Drcla jsem do něj čenichem. Teď jsi moje! Přece tě tu nenechám! Pomyslela jsem si a žďurchla do něj ještě jednou. "Hele Jerry, koukni co jsem našla!" řekla jsem a hrdě ukázala na podivuhodné vejce.

//osud lotinka 10/15

Jerry vypadal rád, že jsem v jejich smečce a tak jsem mu věnovala ještě jeden úsměv. Bylo slyšet, že je trochu zklamaný že jsem ji nepotkala. "Ale neboj, jistě se brzy najde," řekla jsem povzbudivě. Jerry pak navrhl že bychom se mohli projít. "Jasně, proč ne?" přikývla jsem. "Zajdem se třeba napít k tůňce?" navrhla jsem a pokynula hlavou tím směrem, kde se, pokud jsem si to dobře pamatovala, měla tůňka nacházet. Potom jsem se tama tedy i pomalu rozešla. Jerry najednou rychle vyběhl a skočil kamsi do křoví. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. "Huh?" vypadlo ze mne akorád překvapeně. Než jsem se ale nadála byl vlček zpâtky s jakýmsi balíčkem. Tázavě jsem nadzvedla obočí a podívala se na to. "Oh, tak.....díky?" řekla jsem lehce zmateně. Opatrně jsem balíček rozdělala. Místo kamínku mě do čenichu udeřil nevábný zápachl. "Ale fuj!" odskočila jsem. "Ty seš čuně!" řekla jsem na oko naštvaně, ale spíš jsem se smála. Ušklíbla jsem se a praštila rychlým pohybem do listu a odstřelila jej i s hovínkem na Jerryho. "Tu máš," zasmála jsem se a rozběhla se pomalu k tůni.

//Ovocná tůňka