Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Adventní kalendář 2 – Naplánuj si letní dovolenou

// Jezírko Lavender (přes Mahar)

Nechala jsem tedy ježka ježkem a závěje levandulí závějemi levandulí a pustila se do bažin. Byly to furt ty stejné bažiny, kterými jsem už tolikrát prošla a ty stejné bažiny, které mi mohli být domovem. Mohla, mohla ale nikdy nestala a když jsem teď tak koukala, možná to bylo dobře. Ragar i Borůvka rozhodně byli přívětivější, obzvláště teď v zimě. V bažinách totiž nyní bylo jen bahno a polozamrzlé bahno. Cítila jsem, jak se mi bažinatá voda vpíjela a lepilo na srst. Znechuceně jsem stiskla zuby a přilepila uši k hlavě. Zima mě přitom štípala do kůže i do srsti a já se lehce otřásla v pokusu ji ze sebe sklepat. Ah, už aby bylo léto… Pomyslela jsem si zachmuřeně a zrychlila krok. Už se těším až bude teplíčko. Jo, to bude paráda! Sice bude vedro a tak, ale půjdu se hezky zchladit do vody a bude to o dost jednoduší, než teď se nějak snažit zahřívat. A vůbec, musím pak najít Akiho! Slíbil mi přeci že mi ukáže ty vodopády… Jo, to bude první věc co v létě udělám, omrknu vodopády s Akim. Bude legrace! A potom…potom musím najít Aityho. Mohli by jsme podniknout i jinej výlet jak procházení hodiny v podzemním bludišti… Napadlo mě a tak nějak jsem se nad tím zasmála. Jo, to by bylo super. Někam na pláž nebo tak! Třeba piknik si udělat a nasbírat nějaké mušle! Ale opravdu, ne aby to dopadlo jak můj skvělý plán tenkrát v zimě, kdy jsem se tam vydala….no v zimě. Kdo to...Starling, jo Starling mi tenkrát poradil kde je najít, jen mi nějak neprozradil tu zjevnou skutečnost že je zima i na pláži… Vzpomněla jsem si a zasmála se nad svou blbostí. A co dál? Jo už vím, využiju toho že je teplo a budu se nahřívat na sluníčku! Hezky pořádně, abych měla zásoby tepla na zimu, cuz teď si to vedro co je v létě ani neumim představit. Vlastně je zajímavý že v zimě si neumím představit to vedro ale až bude léto, tak si nebudu moct představit tu zimu...Napadlo mne.
Mezi tím, co jsem si tady přemýšlela nad tím co budu dělat v létě a zahřívala se myšlenkama, již dávno jsem opustila bažiny a přebíhala jsem nyní ledový kamenný pás ničeho. Celý povrch byl teď strašně studený a aura ještě depresivnější. Rozběhla jsem se tedy, abych odsaď byla pryč co nejdřív.

//VVJ (přes Východní hvozd)

//Adventní kalendář 1 – Vyruš přezimující zvíře

Dozvěděla jsem se, že toho s Tonresem máme ohledně zážitků opravdu hodně společného. A to tu ani nebyl tak dlouho jako já. Nemá ani potuchu co si tu ještě zažije. Pobavili jsme se také o smečkách – teda hlavně já. Vylíčila jsem mu jakoupak smůlu i štěstí jsem měla za celé ty roky. Pokus o Mahar, Sarumen a nakonec Borůvka. Bylo to velice příjemné povídání a Tonres byl opravdu strašně fajn. Jenže nakonec musel jít. „Taky jsem tě moc ráda poznala! A určitě se někdy stavím!“ řekla jsem a zavrtěla nadšeně ocasem.
Tonres odešel a já měla v plánu taky, udělalo se mi ale nějak nevolno a zatočila se mi hlava. Stáhla jsem uši k hlavě a radši se rozhodla si jít zdřímnout.

Probudila jsem se a ihned mě polila strašná zima. Vskutku to nebylo příjemné probuzení. Mráz se mi zaryl pod srst a já cítila jak jsem promrzlá a ztuhlá. Ten šlofík se mi zjevně pěkně protáhl. Lehce dezorientovaně jsem zamžourala na okolí. Pomalu jsem vstřebávala kde jsem a vzpomínala na poslední události před spánkem. Nakonec jsem tedy vrávoravě vstala a pořádně se protáhla. Cítila jsem i slyšela jak mi zalupalo v kloubech i v zádech. Bylo to příjemné. Oklepala jsem se a popošla ke studánce. Lačně jsem se napila, jelikož mi dost vyschlo v krku. Voda sice byla ledová, ale pro můj krk byla nyní příjemně osvěžující. Měla jsem taky pěknej hlad, což nebylo dobré. Začínala zima jak jsem pochopila a tak nyní byla snad ještě poslední šance se pořádně nažrat. Stiskla jsem zuby. To nebylo moc dobré. Čas vyrazit na lov… Pomyslela jsem si a trochu vzrušeně mi zašumělo v srsti. Zvedla jsem čenich do vzduchu a nasála pachy. Uši mi ihned střihli po směru jednoho opravdu blízkého. Než jsem si ho ale stihla zařadit, mé hladem poháněné nohy dvěma skoky přinesly zbytek mého těla do houštiny odkvetlé a pomalu mrznoucí levandule. Po mém dopadu jsem i tak rozbouřila trochu slabé vůně, která mi utkvěla v čenichu. Z pod rostlin něco nasupeně vylezlo. Místo ale nějakého raněného srnčího, nebo schovaného zajíce, ve kterého jsem najivně doufala, i když to bylo tak silně nepravděpodobné, jsem tam ale objevila hybernujícího ježka. Ten si mě měřil naštvaným, rozespalým pohledem a přemýšlel, jestli mu stojí za to vytasit své bodliny úplně, a nebo to bude jen zbytečný výdej energie. Jeho pohled byl, jakoby mi nadával za to, že právě konečně zabral a já ho teď budím….proč? abych se podívala jak vypadá ježek v zimě nebo co? Párkrát jsem na něj zamrkala a věnovala mu omluvný pohled. Rychle jsem o dva kroky odstoupila. On mě ještě chvíli sledoval naštvaným pohledem, ale nakonec se rozhodl otočit, a najít si bezpečnější místo ke spánku o pár metrů vedle, v jiné levandulové houštině, kde ho snad již nebudou budit jiné natvrdlé vlčice.
A já radši sama vyrazila opačným směrem, ven z bažin, najít si pořádné jídlo.

//Hadí ocas (přes Mahar)

Pověděla jsem vlkovi, že se mi to nestalo po prvé. Vypadal trochu překvapeně takže jsem pochopila, dříve než mi vůbec stihl odpovědět, že tu není nijak dlouho. "Jop, a ne jenom to. Stihlo se mk toho stát mnohem víc magického," řekla a přikývla aby pochopil že to fakt myslim vážně. Popsala jsem rychle Tonresovi místo kde jsem se ocitla minule s Aithym. "No, byli to nějaké staré nory, ve kterých jsme bloudili, ale byla to sranda," řekla jsem a usmála se. "Děkuji," usmála jsem se a lehce sklopila zrak. Potom hnědý, potvrdil mé doměnky že si v tomto podivném kraji opravdu ještě tolik neužil. "Já jsem tu už snad.....tři zimy? Vlastně možná i čtyři?" zamyslela jsem se. "Už to ani nepočítám," zasmála jsem se. Ale až teď mi došlo, jak dlouhu tu vůbec jsem. Přišla jsem sem jako mladé trdlo a teď? Už ze mě bylo staré trdlo. No dobře, možná ještě ne úplně staré ale už mi táhlo na šest. Bylo až děsivé jak to letí. Tolik jizev jsem mezitím získala, ale rozumu jsem stále více nepobrala. Byla jsem stále ta tříletá naivní Sunstorm která sem dorazila, jen ve starším a zjizvenějiším těle. A vlastně mi to vůbec nevadilo. "Co tady nejvíc miluji?" To byla rozhodně zajímavá otázka. Na chvíli jsem se zamyslela. "Většina vlků je tady vlastně opravdu milých. Krajina je tady zajímavá a ještě jsem za tu dobu neprozkoumala vše. A když zemřeš, můžeš dostat další šanci," řekla jsem a při posledních slovech se mi opět vybavil ostrov.

Vlk zvedl hlavu od vody a pohledem sklouzl ke mne. I on nahodil úsměv a pozdravil mne. Zavrtěla jsem ocasem. Vlk měl různé odstíny hnědé a žlutá očka, která jeho magii nemohla prozradit narozdíl od mých jasně tyrkisových očí a náhrdelníku. Rozešla jsem se tedy ladným, veselým krokem za ním. Jeho otázka mě vlastně ani nepřekvapila, protože jsem neměla ani pochyb o tom že se mu stalo to samé. "Ano a není to poprvé," řekla jsem. "Loni se mi stalo něco hodně podobného, hen místo ovocné vůně byl růžový dým a já byla v jeskyních," řekla jsem. Při vzpomínce na Aithyho jsem se usmála a zadoufala, že se zase potkáme. Byla to opravdu zábava tenkrát, i když nám trvalo dost dlouhou dobu se od tama dostat. "Ale musím uznat, že příjemné to bylo," přikývla jsem. "Jsem Sunstorm!" představila jsem se na oplátku, mile překvapena, že nyní nejsem první. Zevěřila jsem vlkův pach a uznala, že je tulák. "Tak co, jak dlouho pobýváš v této zemi?" nadhodila jsem.

//Rozkvetlé louky (Amorek teleportem)

V jednu chvíli jsem nadšeně šla vedle Akiho kone"ně se podívat na vodopády a v druhou chvíli bum. Jako by se podemnou propadla zem. Najednou se krajina kolem mě za doprovodu jemné ovocné vůňe změnila a Aki zmizel. stála jsem místo toho u krásného jezírka v aromatické vůni levandule. Chvilku jsem jen zaraženě rozmrkávala to jak se mi točila hlava. Tohle se už předtím stalo! Skončila jsem pak v jeskyních s Aithym. Byl strasšně fajn... To bylo super. Kdepak se asi ztatil? Zamyslela jsem se.
V tom se ke mě dostal přes vůni ovoce a šeříku i jiný pach. Pach vlka. Překvapeně jsem otočila hlavu. Mé oči zaznamenali hnědý huňatý kožich. Zavrtěla jsem ocasem."Ahoj!" pozdravila jsem a téměř ihned k vlkovi pocítila až magickou náklonost.

//1/10 | Wizcu

Mé tlapky mě v této zamračené noci do táhly až temné hladině jezera. Strašně ráda bych nyní řekla, jak se krásně měsíček a hvězdičky odráželi v chladné vodě, ale bohužel to nejde, protože mračna je pečlivě zakrývala. Opravdu byla tma jako v pytli. Šla jsem pomalu k jezeru a poslouchala jak mi jemné kamínky chrastí pod tlapkami. Napila jsem se a pak zvedla čenich do vzduchu a zavětřila. Vzdych byl studený a vlhký. Bylo cítit že bude pršet. Krom nočního větříku jsem, ale nasála i cizí pach. Nastražila jsem uši a rozhlédla se. V tom jsem kousek od sebe spatřila obrys vlčice. Zavrtěla jsem ocasem a svyžným, veselým krokem se k ní rozešla po okraji vody. "Ahoj!" pozdravila jsem už zdálky, aby se mne nelekla, protože bylo i s nočním zrakem blbě vidět.

//Mahtaë sever

Pověděla jsem Akimu v kostce příběh o tom jak jsem umřela a zase ožila....teda alespoň to na co jsem si vzpomněla. Všimla jsem si že Aki pozorně můj příběh poslouchal. Na jeho otázku k nám již známé firmě jsem přikývla. "Jo, přesně ten," řekla jsem. "Moc jsem se s ním tam nebavila, ale nakonec nevypadal že by byl až tak špatný," dodala jsem zamyšleně. Všimla jsem si že se Aki na chvilinku ušklíbl, což jsem na něm viděla poprvé. Já se taky musela pobaveně ušklíbnout, ne však nad Duncanem, ale nad tím jak svůj úšjlebek rychle schoval. Byla jsem docela vděčná že Aki lehce zpomalil když se mi udělalo špatně. Snažila jsem ale tvářit jako že mi nic není. Mám to jen v sugerované, už je to skoro dvě léta! Už je to všechno dávno pryč! okřikla jsem se v hlavě. Na Akiho poznámku jsem se usmála. "No, to ne no," přitakala jsem mu.
Překonali jsme mezitím řeku a nyní si vykračovali po louce. Začínalo se už konečně oteplovat a z trávy začali růst první sněženky. A že jich zrovna tu bylo!
Na Akiho poznámku jsem se zasmála. "Ha jasně! A ukázka vodopádů je jen záminka proto abych tě mohla v klidu sníst!" řekla jsem se smíchem. "Jo, jo, ňami, mozečky!" olízla jsem se se míchem rozpustile a snažila se při tom tvářit že to myslím úplně vážně.

//Vodopády

Wow, je úplně úžasný vidět to porovnání jak se každý posunul! Všechny obrázky jsou strašně krásný!

Jinak moc děkuji za akci, je to fakt dobrej nápad! Škoda žr jsem na to úplně zapomněla a kreslila jsem to včera večer rychle asi hodinu před dedlinem, jinak bych toho udělala víc Ale tak nevadí, snad příště!

Jinak si teda poprosím o mušličky, třeba ^^ Děkuji moc!

//Borůvka

Když jsem se zmínila o svém zmrtvých vstání, Akiho reakce byla opravdu překvapená a hlasitá. Mě v tu chvíli došlo, jak strašně dlouho jsme se neviděli. Vždyť se to stalo jedno léto zpátky! Vzpoměla jsem si. Než jsem se mu ale rozhodla odpovědět, musela jsem znát jeho příběh. "Jasně, slibuju," zazubila jsem se. Zamyšleně jsem poslouchala co mi říká. "Oh, tak to jooo. Zní totak hezky klidně," přikývla jsem. Teď byla řadane mne. Chvilkujsem byla potichu a snažila se vzomenout na co nejvíc věcí. "Jednou jsem se prostě vydala za takovým hnusným dýmem, zajímalo mě co jej způsobuje. Došla jsem až tady na blízkou pláž a tam potkala několik dalších vlků. Jeden z nich byl ten hnědej, Duncan, co nám kdysi ukradl tu srnu! Pamatuješ?" zeptala jsem se a odmlčela se. "Nastoupili jsme všichni na nějaký vor a ten nás odvezl na ostrov. No a na tom ostrově byli lovci! Nejdříve po nás stříleli šipkami. Utíkali jsme jim, ale já pak ucítila maso, tak jsem to šla prozkoumat a spadla jsem do jámi. Moje kamarádka Tayne mě pak naštěstí zachránila. Pak jsme našli jednoho z lovců myslím že byl mrtvý, ale už si nejsem jistá. Pak nás ale začala honit jeho smečka. Všichni jsme utíkali a oni po nás stříleli strašně ostré klacky. Jeden z nich se trefil do mě," nachvíli jsem ztichla a zpomalila, jelikož se mi i přesto, jak to bylo dávno, zase udělalo zrochu nevolno a bodlo mě u srdce. Zavrtěla jsem hlavou. " Bolelo to. Hodně. Vím že jsem umřela, bylo to strašně divné. Pak jsem se ale probudila tady v nedalekém lese celá od krve úplně dehydratovaná a strašně mě všechno bolelo. Našel mě Sigy a dovedl sem do smečky," řekla jsem. "Podívej, zůstala mi po tom tahle jizva
.." dodala jsem a poukázala na místo za krkem, přes které se opravdu táhla veliká jizva. "No, takže tak," zakončila jsem a lehce máchla ocasem ze strany na stranu.

//Rozkvetlé louky

S Akim jsme nazvzájem shrnuli lov. "Tak to je dobře!" přikývla jsem, když i on potvrdil že se nikomu nic nestalo. Na chvíli jsem lehce zavětřila a rozhlédla se po lese, eve snaze zjistit kolik nás tu nyní je. Do úkrytu se totiž stále zrovna moc vlků nehrnulo. Všimla jsem si nějakých nových pachů, minimálně mě zatím ještě neznámých a pak taky jemného, mléčného pachu. Vlčata? Zastříhala jsem ušima. V tom ale Aki navrhl to, na co jsem celpu dobu čekala. Zpozorněla jsem a upřela pohled zase na něj. "Jasně že jsem na to ne zapomněla! Těšila jsem se na to celý rok!" vyjekla jsem nadšeně, jak malé vlče. Opravdu moc jsem ty vodopády chtěla vidět, jelikož jsem na ně stále za celý rok nenarazila.
Nadočkavým poklusem jsem se vydala vedle Akiho ven z lesa. Nemohla jsem se dočkat! Mezitím hnědý nadhodil otázku. Lehce jsem se zamyslela. "Jo docela dobrý...Teda jak se to vezme. Stihla jsem za tu dobu i umřít a zase vztát z mrtvých," řekla jsem a při té vzpomínce jako by mne zase lehce píchlo u srdce. Doufala jsem při tom, že se ale zeptá na podrobnosti. Moc jsem mu to všechno chtěla povědět! "Ale nejdřív mi ty řekni, cos dělal mimo Gallireu!" navrhla jsem, když jsem si vzpomněla, o čem jsme se bavili před lovem.

//Mahtae (Sever)

//Tady jeden Silvestrovský speciál (Ano, sleduju u toho silvestrovskou tvoji tvář xD)

Brodila jsem se sněhem krajinou. Kdepak má nohy dnes spočinou? Kilometrů v tlapkách jsem již měla opravdu dost, nechtěla jsem ale být něčí nezvaný host. Do čenichu mi padl známý pach. Kamarádka liška, ach! Došlo mi ihned v zápětí a svaly se mi napjali v napětí. I liška zjevně pocítila známou osobu, zvuk jejích kroků prořízl vzduch i oblohu. "Ah vítej Sunstorm zpět v mé končině! Věděla jsem, že ty bys na mě nezapomenula jedině!" ozval se za kroky i vysoký hlas, jako by vynesla do tmy jas. Noc již byla dávno v proudu, slunce již zalezlo za svou hroudu. Mou tlamu prořízl zářivý úsměv. "Zdravím liško, vždy si moc ráda vyslechnu tvůj pěv!" řeknu a ocas zase rozkmitám. "Poj ďdovnitř, pojď k nám!" řekla liška a pokynula čenichem ke vchodu. Já však zavrtěla hlavou, "děkuji, nechci ani vodu." Liška čenich nakrčila, než však stihla něco namítnout, já se zase ozvala. "Minule jsem ti slíbila že tě vezmu ven! Takže mlč a hybaj, jdem!" řekla jsem s úsměvem rozhodně. Liška se usmála překotně. V tom nám nad hlavou ozvaka se rána, nebyla to však žádná vrána. Barevné světýlka prořízla noc a převzala nad oblohou plnou moc. "Vidíš liško, dneska je Silvestr! Nepotřebujeme žádný svetr. Dnes to na Nově rozjíždí Sokol a Háma a ty bys seděla v noře sama. Pohlédni na oblohu a najdi si skvělou polohu. Dnes totiž je světelná show!" pronesla jsem slavnostně a od lišky se vzneslo tiché "wow". Vystoupali jsme na kopec nad norou a do rytmu starých i nových klasik pohupovali hlavou. Posadili jsme se na vrcholek a pozorovaly ten lidský výplodek. Byla to nádhera, ne že ne, souhlasila by s námi i kdejaká příšera.
Tak jsme tam sedili až dlouho do rána. Byla to opravdu paráda.

Aktuálně jsem byla spokojená a najezená. Olízla jsem si krev a zbytky masa z tlamy. Začala jsem hledat pohledem Akiho. Nemusela jsem ho ale hledat dlouho, protože hnědá hrouda srsti mě málem smetla sama. "Ahoj opět!" zazubila jsem se. Aki se mě zeptal na lov. "Jo super! Šlo to opravdu dobře!" řekla jsem s úsměvem. "Dostala jsem trochu kopanec do čenichu, ale není to nic vážného, a jinak dobrý. Ar i Kaya vypadali úplně v pořádku," řekla jsem a zavrtěla ocasem. "A jak to šlo vám?" zeptala jsem se na oplátku a rychle si ho prohlédla. Vypadal docela fit, takže jsem usoudila že ani jemu se nic nestalo a jen tak věcně se pro sebe usmála. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli už ví o Ragaru, pak mi ale došlo, že je to opravdu blbá otázka když je teďka tady.

//Jižní Galtavar (přes Mahtaë)

Dotáhli jsme srnu na území smečky. Pravda, že napadený sníh ani řeka v cestě nám to moc neulehčovali. Nakonec jsme ale přeci jen hrdě úlovek dotáhli domů. Nevím jak ostatní, ale i v té zimě jsem cítila, jak se mi z vykonané námahy potí polštářky tlapek. Aranel zavyla jako oznámení, že je tu jídlo. Nikdo se sem ale kupodivu zrovna nehrnul. Já se ale na laň mlsně podívala. Vysokou jsem vlastn neměla už hodně dlouho. Aranel nám naštěstí ještě před úkrytem dala svolení k jídlu. Vděčně jsem přikývla a pohlédla na srnu. Po chvilce přemýšlení jsem se po vzoru Aranel pustila taktéž do nohy, za kterou jsem ji přitáhla. Zakousla jsem se do ní, toho dne už asi po třetí, a zabrala. Zapřela jsem packy do sněhu a cítila jak srně pod mou silou povolují šlachy a trhá se maso. Byl to popravdě příjemný pocit. Když noha povolila, škubla jsem sebou trochu do zadu, ale rovnováhu jsem našla tak rychle, jako jsem ji předtím stratila. Pustila jsem se do masa. Cítila jsem, jak mi příjemně zahřívá prázdné přicho. Všimla jsem si při tom, jak Kaya trochu zaváhala, a pak maso vytrhla s opravdu velkou silou. Aranel mezitím někam odešla. Překvapilo mne trochu, že se k masu nikdo zrovna nehrnul.
Dojedla jsem a postavila se na nohy. Lehce jsem se oklepala. Kaya se nabídla, že maso odtáhne do úkrytu. Udělala jsm k ní dva kroky, že bych jí pomohla, ale její pohled a jemné zavrčení mne zarazilo. Tak fajn, tak fajn, udělej to sama. Pomyslela jsem si a lehce pokrčila rameny. Rozhlédla jsem se tedy místo toho po tmavěhnědém kožíšku se kterým jsem si chtěla popovídat.

Pánská skupinka lovců již taky dolovila. Podívala jsem se jejich směrem. Taky již před nimi ležela mrtvá laň. Vypadali všichni v pořádku, což je dobře. Ar zavelela k odtáhnutí srny domů. Popadla jsem do zubů zadní nohu, kterou jsem předtím přidržovala. Zuby se mi zabořili do masa a já si uvědomila jaký mám hlad. Polkla jsem na pázdno sliny smíšené s krví a vyčkala, až se i zbylé dvě vlčice chopí srny. Pak jsme mlčky vyrazili do smečky. Mlčky, no ono se toho přes maso a srst moc namluvit nedalo. Ve sněhu po nás zůstaly jen krvavé skvrny a plno stop. Skupinka vlků šla před námi i se svým úlovkem. Šli jsme tedy v jejich stopách a prohlubovali rýhu ve sněhu po jejich srně. Musím si pak v klidu odchytit Akiho! Napadlo mě a lehce jsem zavrtěla ocasem.

//Borůvka (přes Mahtae)

Běžela jsem za srnou. Cítila jsem, jak mi sníh odlétá z pod tlapek a dělá za mnou bílý závoj. Díky tomu že srna kulhala to šlo v celku hladce. Po chvíli jsem ji dohnala k místu, kde byla ukrytá Kaya. Ta vyskočila ven a laň téměř ihned jak ji uviděla změnila směr a rozběhla se směrem na Aranel. Všimla jsem si, že s Kayou není něco v pořádku, vypadala překvapeně a navíc zůstala chvíli stát na místě. Moc jsem to ale neřešila a střihla ostrou zatáčku. To se mi ale vymstilo a na sněhu mi to podjela. Sjela jsem po sněhu, ale podařilo se mi udržet rovnováhu, takže jsem jen skončila v "přikrčeném postoji". Rychle jsem vyskočila a rozběhla se za laní. Mezi tím už se samozřejmě stihla přidat Kaya. Už jsme byli téměř u Aranel. Ta vystřelila ze svého místa. Laň si jí ale všimla, trochu zpanikařila a skoro skočila na mne. Naštěstí jsem zavčas uhla a zubama jí zacvakala u nohou. Ona pak ihned vyrovnala správný směr. Další události se udály opravdu rychle. Aranel po lani skočila a arazila ji na zem. Já začala brzdit. Než jsem se k nim dostala, Kaya již Ar pomohla laň přidžet. Já se pokusila chytit její zadní nohu, ktrou nebezpečně máchala ve vzduchu. Po prvé jsem dostala kopanec do tlamy. Ucítila jsem, že mi teče trochu krev z čenichu. Pak jsem ale vychytala lepší úhel a nohu přidržela. Aranel zasadila poslední ránu. Bílí sníh se pod námi zbarvil do ruda. Vítězoslavně jsem pustila svoji zadní nohu. Cítila jsem jak mi kame z čenichu trochu krev, ale jinak jsem byla v pořádku a zbylé vlčice taktéž vapadali dobře. Na pochvalu Aranel jsem s úsměvem kývla. Na víc moc jsem se nezmohla, ještě jsem se vydýchávala. Povedlo se nám to. Teď už ji jen odtáhnou domů... Pomyslela jsem si spokojeně a olízla si čenich.