Gallirea - Příspěvky uživatele

//Řeka Kierb (přes Jezevčí Háj)

//Adventní kalendář 18 – Blbni ve sněhu

„Oh, tak ty neznám no. Ale tedy pokud je potkám, určitě budu pozdravovat!“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. Pak jsem se zmínila o svých jizvách a to co Lilac odpověděla mne opravdu zaujalo. „Jo. Doslova...“ přitakala jsem a podívala se na ní. Znamená to, že se jí to taky stalo? Zemřela a pak se někde živá probudila? Pomyslela jsem si. Opravdu mne to zajímalo, ale už jsem se na to nestihla zeptat, protože jsem byla vyslána na soukromou výpravu do lesa. Později bude taky čas… Pomyslela jsem si.

Celá veselá a čerstvě naplněná vánoční náladou jsem se vrátila k Lilac. „To jo!“ přikývla jsem. „Hádám, že jsi již taky měla s údajným Vlčíškem tu čest, viď?“ ušklíbla jsem se taktéž. Lilac ke mne seděla zády když jsem se přibližovala, a tak mne opravdu překvapilo když na mne zaútočila sněhovou municí. Překvapeně jsem vyjekla. „Pfff, pozor holčičko! Já už jednu vyhrátou válku za sebou mám!“ řekla jsem se smíchem a uskočila do boku, při čemž jsem jí ocákla sněhem. Lilac se rozběhla udělat další kouli. Já se přikrčila do sněhu. Ve chvíli kdy svou kouli vyhodila, vyskočila jsem po ní a chytila ji za letu do tlamy. Ladně jsem dopadla všema čtyřma do sněhu a hrdě se zazubila. „Tak co, troufneš si na další?“ zaštěkala jsem na ni vesele. Nevím jestli další přistála či ne, jelikož jsem i hned po těch slovech odvalila rychlýma sudama ve sněhu pryč. Pak jsem vykoukla ze svého vyleženého důlku ve sněhu, který nyní sloužil jak zákop a provokativně zahýbala obočím nahoru a dolů. Tak co, hm? Troufneš si, troufneš si? Jako bych říkala. Byla to zábava. A připadala jsem si teďka jak nějakej vlk-gent 007 ve sněhové přestřelce. Jsem Storm. Sun-Storm. Napadlo mě a já se ušklíbla. Ten nejlepší sněhový vlk-gent na světě!

//Řeka Kierb (přes Jezevčí hájek)

//Adventní kalendář 17 - Setkej se s duchem vánoc

„Když myslíš,“ řekla jsem a zazubila se. „Dobře, dobře ty adrenaline,“ zasmála jsem se, „já bych se teda nebezpečí a adrenalinu někdy moc ráda vyhla, ale vono mě to tak nějak vyhledává samo,“ dodala jsem. Lilac pak zmínila že má v Borůvce několik kamarádů. „Jé, to je dobrý. A koho, budu když tak pozdravovat až se tam stavím,“ řekla jsem zvědavě. Jak je ten svět malej. A Gallirea ještě menší… Pomyslela jsem si s úsměvem. Poznámka Lilac se mi moc nezamlouvala. Ale, co když je na tom něco pravdy? Prostě je být tulákem můj osud… Podívala jsem se na šedivou vlčici před sebou. „Když jsem byla malá tak jsem si to myslela, ale po té co jsem odešla z rodné smečky mi to už tak nepřišlo…“ řekla jsem popravdě, „ale možná máš pravdu, asi na tom přeci jen něco bude,“ přiznala jsem lehce posmutněle. Přesně v to jsem nedoufala. Pomyslela jsem si ještě.
Když mi pak pověděla o zlatém praseti, ani na chvíli jsem nezapochybovala. „No, nějaký ten pátek už tu jsem,“ přikývla jsem na její poznámku. „Ostatně, když jsem sem přišla, neměla jsem na sobě žádnou jizvu a teď...Koukni na mne. Pravý občan Gallirejský,“ uchechtla jsem se. Vlčice pak můj návrh vesele schválila a tak jsme se nadšení vydali na cestu. Zaspívali jsme si pár koled. Musím říct že nám to docela šlo! Když jsme ale došli k lesu, Lilac se zastavila. Překvapeně jsem se na ni podívala. „Dobře, když myslíš…“ přikývla jsem překvapeně, když mne tam vyslala samotnou. Opatrně jsem vstoupila do lesa a pozorně jsem se rozhlížela. V tom něco zašustělo. Překvapeně jsem nadskočila, když se přímo přede mnou vynořil jezevec. „Nevrč na mne, jsem vlčí přítel,“ řekl s úsměvem. „Pojď za mnou, něco ti ukážu,“ dodal. Já přikývla a vydala se opatrně za ním. Tím překvapením jsem se nezmohla ani na slovo.
Došli jsme na jakousi malou mýtinku uprostřed lesa. Ihned jsem cítila že je tam vládne něco magického a naskočila mi husí kůže. Rozhlížela jsem se po jezevci, ten ale najednou někam zmizel. „Uh, ha – haló?“ zavolala jsem nervózně. „Pane jezevec, kam jste-“ v tom se ale přede mnou někdo objevil. A ten jezevec to rozhodně nebyl. Překvapeně jsem zamrkala jestli se mi to jen nezdá. „Vítej Sunsnstorm, vítej tady!“ řekl vlk stojící přede mnou. Všude kolem byla najednou cítit vůně jehličí a skořice a hlas vlka zněl zpěvavě, ale takovým tím Vánočním způsobem. Teda, těžko říct jestli stál, spíše tak jako levitoval lehce nad zemí jak vlnivý obrys hrající vánočními barvami. Nebylo však pochyb že to byl duch. „No to mě podrž, nejdřív Vlčíšek a teď…..ty máš být kdo? Duch vánoc?“ řekla jsem a trochu se zasmála. „Jo, přesně jsi to uhodla. Já jsem duch vánoc,“ zasmál se. Polkla jsem. „A-a-ty co tady děláš vlastně?“ zeptala jsem se opatrně. Neměla jsem ani tušení co tušit od ducha. Natož od Ducha Vánoc. Duch se zasmál. „Roznáším vánoční náladu přeci! Jaképak by to byli vánoce bez vánoční nálady co?“ řekl pobaveně. „A pro zrovna letos? Ještě nikdy se mi to za tu dobu co jsem tu nestalo, aby ještě Duch Vánoc sám roznášel vánoční náladu,“ řekla jsem. „No jo no, všiml jsem si že za poslední roky vánoční nálada u mých vlků mizí. Tak jsem se letos rozhodl že vám ji radši předám osobně,“ řekl. Přikývla jsem. „Tvoje vysvětlení je tedy přesvědčivější než to toho údajného Vlčíška,“ uznala jsem. Duch Vánoc se zasmál. „Tak běž, ať na tebe tvá kamarádka nemusí dlouho čekat,“ řekl. „Dobře tedy,“ přikývla jsem. „Veselé vánoce Sunstorm, a nezapomeň jí dát nějaký ten dáreček taky!“ zavolal ještě za mnou. „Rozkaz, a veselé Vánoce i tobě!“ řekla jsem na oplátku s úsměvem. A jen co jsem mýtinku opustila, opravdu se ve mne rozhostila veselá vánoční nálada.

„Tak TEĎ už zní zlatý prase jako ta nejmíň divná věc,“ zasmála jsem se, když jsem zase dorazila k Lilac. „Duch Vánoc byl to poslední, co jsem čekala že tam uvidím,“ přiznala jsem se smíchem.

//Řeka Kierb (přes Jezevčí Hájek)

//Adventní kalendář 16 – Zazpívej Gallirejskou verzi jakékoli koledy

Vyhlídla jsem si společnost asi stejně rychle jako mi dnešní den utekl. Takže fakt super rychle. A opravdu mne potěšilo že šedivá nadšeně souhlasila. „Ďábla?“ zasmála jsem se. „Proč zrovna ďábla?“ zeptala jsem se a zamávala špičkou ocásku. Šedivá se představila jako Lilac. Tulačka tělem i duší… Zopakovala jsem si po ní v hlavě. Jo, to jsem si taky kdysi myslívala že jsem. Dokud jsem nezjistila jak je to těžké a osamělé… Pomyslela jsem si. „Já? Jasň- ne- Hmm, já vlastně nevím,“ došlo mi, „byla jsem kdysi ve Ragarské smečce - v horách, ale ta se rozpadla. A pak jsem se přidala do Borůvkové smečky. Ale nebyla jsem tak už tak dlouho, takže vlastně ani nevím jestli jsem stále členem…“ přiznala jsem nakonec. „Jo a mimochodem, já jsem Sunstorm! Moc mě těší!“ dodala jsem rychle, protože mi došlo že jsem se ještě nepředstavila. Lilac ke mne najednou přisunula mrtvého hnědého ptáčka. Překvapeně jsem zamrkala. „Já….Děkuji?“ řekla jsem mile překvapeně a zavrčela ocasem. Měla jsem docela hlad na nějaké zdvořilostní „Ale to přece nemůžu příjmout“ a s radostí a vděčností jsem ho zhltla. Nebylo to sice něco, co by mne nějak zaplnilo, ale rozhodně to pomohlo a doplnilo nějakou energii. A potom vlčice navrhla výlet. Tento den snad nemohl být už lepší. „No jasně! Moc ráda!“ řekla jsem nadšeně. Potom Lilac zmínila jakési zlaté prase a já zpozorněla. Ani na chvíli mne nenapadlo to nějak zpochybnit. Když jsem mohla zemřít na ostrově a pak ožít o několik kilometrů dál na pevnině, zlatý prase plnící přání byla ta nejméně divná věc. „Prosim tě, po tom co jsem tady zažila zní zlatý prase úplně normálně,“ zasmála jsem se. „Zavedeš mě za ním? Taky bych ho chtěla vidět!“ zeptala jsem se nadšeně. Hon na zlatý prase zněl rozhodně jako zábava. Počkala jsem tedy až to vlčice schválí a vydala se za ní.
„Hmm, mohli by jsme si po cestě zazpívat něco, co myslíš?“ napadlo mě najednou, jak jsme se tak ve tmě tmoucí brodili sněhem. „Ale něco vánočního by to chtělo, když už za chvíli budou. Hezky naladit atmosféru!“ dodala jsem. Na chvíli jsem zavzpomínala. „Znáš třeba tudle?“ zeptala jsem se a začla broukat melodii: „Narodil se Vlčko-Pán, veselme se. Z růže kvítek vykvet nám, radujme se. Z života čistého, rodu Alfovského, nám, nám narodi-íl se...“

//Jezevčí plácek (přes Jezevčí hájek)

//Gejzírové pole

//Adventní kalendář 15 – Projeď se na kře

Nyní už se mi sněhem brodilo mnohem lépe. Hezky jsem se zahřála od těch gejzírů a tak jsem už nebyla tak promrzlá. Jak nám to ale rychle uteklo, co? Tolik jsem toho za dnešek stihla! A už se zase stmívalo. Začínala jsem už aj mít docela hlad. Olízla jsem si čenich. Normálně by mi to stačilo, ale za poslední dva dny jsem vydala opravdu hodně energie, jako dlouho ne a to se hold na mém žaludku podepsalo. Stejně jako na mých svalech. Sprint sněhem, pak do kopce, ještě víc do kopce, pak zase z kopce a celou dobu se brodit závějemi a závějemi sněhu a při tom si vymýšlet kravinky opravdu bylo na jednu vlčici dost. A hlavně, čas letí rychlostí blesku a já cítila už nejsem tak mladá jako jsem bývala. A vůbec se mi to popravdě nelíbilo. Já nechci být stará… Když budu stará, nikdo mě už nebude chtít a nikdy nebudu mít vlčata! Zakňučela jsem si v duchu. Rozhodně se mi to vůbec nelíbilo teda.
Před sebou jsem uslyšela šum řeky. Nastražila jsem ouška. Zjevně zamrzlá nebyla. Minimálně rozhodně ne celá. To se mi hodilo. Došla jsem ke břehu a zanořila čenich do ledové vody. Za chvíli mě štípala na jazyku i v krku. Oklepala jsem, ustoupila o krok dozadu a chvíli pozorovala vodu. Po řece plavaly kusy ledu. A ne zrovna mrňavé popravdě. Dostala jsem další nápad. A pěkně střelenej. Jestli to výjde, bude to legendární. Jestli ne, Vulkh se mnou. To by aj mohl, pokud jsem teďka fakt kámoška s jeho synem… Na svou poslední myšlenku jsem se trochu uchechtla. A pak konečně přijela. Perfektní kra. Velká a dost tlustá na to aby mne uvezla. Přikčila jsem se a začala sbýrat síly k nadcházejícímu kaskaderskému kousku co jsem se hodlala předvýst. Jestli ti to podjede Sun, tak seš idiot a můžeš si za to sama. Vynadala jsem si předem. Nádech. Výdech. A pak…..odraz. Teď už není cesty zpět. Došlo mi, když jsem vyvinula energii k oblouku. Dopadla jsem na kru. Přesně tak jak sem vypočítala. A pak. Začala jsem chytat rovnováhu. Pěkně blbě se chytala musim říct. Samozřejmě že to začlo klouzat. A to že se kra parádně rozhoupala tomu moc nepomohlo. Já ale byla připravená! To ranní bruslení přeci jen k něčemu bylo! Pomyslela jsem si vítězoslavně, když se mi podařilo zaujmout alespoň jakžtakž stabilní, za to však nepohodlnou, polohu. Pak už to jelo. Hezky po proudu dolů. Nakonec jsem i posbírala odvahu na to si opatrně sednout. Parádní to bylo. Takový říční taxi. Horší však bylo, že jsem jaksi nepromyslela jak slezu. To by se náramně hodilo promyslet. Obvzláště teď. Teď, když jsem se přímo řítila na strom co si byl jen tak v klidu spadený přes řeku. VOE STROM! Zařvala jsem na sebe v duchu, cuz mi to do těď nedošlo. Polekaně jsem vyskočila na nohy. Téměř ihned se to začalo klouzat a houpat. Stepovala jsem na ledové kře a jen se modlila abych do tý řeky fakt nezahučela. Strom na obzoru, kra se houpala víc a víc a můj nevyžádaný styk s vodou byl pravděpodobnější a pravděpodobnější. Dobře, ať chcu nebo ne, asi bude nutná nouzová evakuace. Jakákoli. Došlo mi. Tři, dva, jednaaaaa… Polkla jsem a zavřela oči. A pak jsem se odrazila. Na děsivou sekundu jsem si myslela, že je se mnou konec. V tom jsem ale dopadla do měkkého, mokrého sněhu. Byla jsem v něm sic zabořená až po uši, ale byla jsem v suchu. Relativním. Úlevně jsem vydechla. Vyhrabala jsem se ze sněhu a začala se smát. „To bylo boží!“ řekla jsem sama pro sebe. Ale kdyby tu byl ještě někdo s kým se smát, bylo by to lepší. Napadlo mne trochu posmutněle. Sklepala jsem ze sebe sníh a do čenichu se mi vetřel pach vlčice. Že by má prosba byla tak rychle vyslyšena? Pomyslela jsem si a rozhlédla se po té potencionální nové kamarádce. Mé oči ihned zaznamenali šedivou vlčici. Na tlamě my vyrašil zářivej úsměv. „Ahoj! Nesháníš nějakou společnost?“ zavolala jsem na ni přátelsky a začala kmitat ocasem.

//Zubatá hora (přes Sněžné Velehory)

//Adventní kalendář 14. - Ohřej se u Gejzírů

Konečně jsem šla z kopce. Stále jsem se sice brodila příšernou vrstvou sněhu, ale alespoň to bylo z kopce. Díky tomu jak byl všude sníh a eště ke všemu jaká vrstva, nikde to moc neklouzalo. Čím dál více mi ale vrtalo hlavou to setkání s Vlčíškem. Co když fakt existuje? Co když to byl opravdu on...A já, JÁ, se setkala s Vlčíškem? To uvědomění bylo opravdu zajímavé. No, pro jeho vlastní dobro jsem opravdu doufala že to byl fakticky Vlčíšek. Pokud ne, mohl by tam někdo příští rok třeba místo pokladu vykopat zmrzlé vlčí tělo. Ale tak, třeba i to tělo bude pro někoho poklad… Zatřepala jsem hlavou. Bože, co jsem to za vlka? :Tasa: Pomyslela jsem si a nakrčila čenich. Začínala mi fakt být zima už. Ta studená mokrá srst v té zimě byla fakt příjemná no. Svaly mě už docela dost bolely. To brodění sněhem z kopce do kopce bylo dost namáhavý.
Konečně se to začalo rovnat. Přede mnou se rozprostřela téměř rovná planina. Rovná, až na malé kopečky. Něco se mi na ní ale nezdálo. Podezřívavě jsem se zastavila rozhlídla. Najednou se jen pár metrů přede mnou země napnula a vyboulila. Nastražila jsem uši a naklonila hlavu na stranu. A v tom se to místo jakoby roztrhlo a do vzduchu vytryskl gejzír vroucí vody. Překvapeně jsem stáhla uši k hlavě a uskočila jsem dozadu. S vodou se ale objevilo i příjemné teplo. Teplo které jsem potřebovala. A to se mi líbilo. Opatrně jsem se vydala dopředu a měřila si zem pohledem. A ve chvíli kdy se někde v mém okolí objevila další vyboulenina, přišla jsem do bezpečné vzdálenosti. Hezky jsem se ohřála teplým vzduchem, který vodu doprovázel, a při tom kontrolovala zemi kolem sebe. Zas tak moc jsem se ohřát nepotřebovala. Chvíli jsem tam takhle tancovala mezi gejzíry. Ale v momentě, kdy jsem ale stihla utýct přílišnému ohřátí jen o chloupek, radši jsem se rozhodla vydat dál.

//Řeka Kierb

//Sopka (přes Sněžné velehory)

//Adventní kalendář 13 – Řekni Vlčíškovi že na něj nevěříš

Brodila jsem se dál sněhem a svůj hrdý výtvor dávno nechala v závěji za sebou. Je škoda že my vlci nemáme žádné fotoaparáty, abych si svůj výtvor mohla navždy zaznamenat a někomu ho ukázat. Mohla jsem používat akorát svůj paměťoví fotoaparát jako Pam v The Pack (//vlčí verze The Office xd). To byl opravdu dobrý způsob zaznamenávání vzpomínek. Každopádně jsem se brodila dál a dál sněhem, kterého neubývalo. Ba naopak - spíše ho bylo čím dál víc. Doufala jsem, že alespoň kopec začne být za chvilku míň dokopcovatej a bude to spíš zkopec. Takhle nahoru, ještě ke všemu v tom pitomým sněhu se šlo dost blbě. Jakože sníh jsem měla ráda, což o to – přece jenom, pořád lepší Vánoce na sněhu jak na blátě – ale měla jsem ho už úplně všude a všechno mne studilo a tak. Olízla jsem si čenich, byl pěkně ledovej. Měla jsem srst na nohách a na břichu úplně promáčenou, dala bych všechno za kus tepla a sucha… Země pode mnou začala stoupat ještě prudčeji a sněhový obzor přede mnou byl stále víš. Pravda, mohla jsem se otočit a vrátit se zpátky, ale to by tenhle výšlap nikam byl úplně zbytečný. Navíc už jsem musela být alespoň v půlce, ne? Uši jsem měla úplně přilepený k hlavě a oči přivřený do škvírek. Už abych byla nahoře… Zapřála jsem si. A potom konečně, KO-NE-ČNĚ, jsem dosáhla na vrchol. Fučelo tady strašně a chumelilo ještě více jak dole. No paráda, možná by bylo přece jen lepší kdybych se tam otočila a vrátila. Odfrkla jsem si. Bylo tam opravdu opravdové a nefalšované bílo a tak jsem úplně přehlédla čistě bílého vlka, sedícího nahoře ve sněhu. Jeho existenci jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem do jeho bělostného, měkkého kožichu narazila.
„P-Promiň! Moc se omlouvám! Vůbec jsem tě neviděla!“ zamrkala jsem překvapeně a zírala na vlkův bílý kožich. Oproti jeho byl můj kožich ve sněhu jak blátivá skvrna. A to jsem taky bílá! „Ah, to nevadí. Stane se,“ řekl vlk, „v tom sněhu jsem téměř neviditelný,“ zasmál se. Usmála jsem se taky. „No to teda, vůbec jsem si tě nevšimla a to jsem koukala přímo před sebe!“ přikývla jsem s jemným zasmáním. „Copak tady vůbec děláš v takové zimě děvenko? Hory jsou v těchto časech opravdu zákeřné a nebezpečné a navíc ještě nastydneš!“ řekl bílý vlk starostlivě. „Ale to víš že tady rozhodně nejsem dobrovolně. Tak trochu jsem zabloudila při útěku od Smrti…“ řekla jsem. „Oh, ah tak,“ pokýval chápavě hlavou. „A co ty tady vlastně děláš v takovém mrazu? Taky můžeš nastydnout!“ řekla jsem já na oplátku. Bílý se zasmál.
„O mne se vůbec neboj! Já a zima jsme jedno, jsem to-“
„Ugh, Vlčíši!“ vyjekla jsem a přerušila monolog bílého. Přímo do obličeje mi totiž vítr zavál pořádnou sněžnou nadílku. Bílí se zasmál. „- ano, přesně tak. A nezneužívej mé jméno nadarmo,“ řekl a zazubil se. „Huh? Proč bych tvé jméno zneuž…...Oh, ty mi chceš říct že jsi Vlčíšek?“ řekla jsem a vykulila na něj oči. „Ano, osobně,“ Vlčíšek hrdě přikývnul. Vyprskla jsem smíchy. „Jo jo jo počky, a já jsem Vlkda mráz!“ zasmála jsem a pak podle něj taky hrdě vypnula hruď. Vlčíšek se trochu zamračil. „Ale no tak, já to myslím vážně!“ řekl o něco vážněji. „Jo, však já taky! Jen svou berličku Mrazilku jsem si já hlava děravá zapomněla doma!“ řekla jsem a vyprskla smíchy. Pak jsem si ale všimla, že bílý už se tolik nesměje a tak jsem se trochu zklidnila. „Ale no tak, přece víš že Vlčí - teda Ty – neexistuješ!“ řekla jsem. Vlčíšek trochu zesmutněl. „Proč mi to všichni říkají? Proč mi nikdo nevěří?“ zabručel. „Protože každý ví že Vlčíšek je jen krásná zimní pohádka pro vlčata… Ano, nikdo by ani nevěřil že třeba taková Smrt a Život existují, jenže ty už snad každý viděl! Teda alespoň ti co přilezli sem na Gallireu. Ale Vlčíška? Nikdo nikdy. Nikdo nemůže nijak prokázat jeho existenci. Prostě jen pohádka pro vlčátka,“ vysvětlila jsem mu s úsměvem. „Ale teď mě všichni vidí. Všem co sem přišli jsem se ukázal, ale i tak mi nikdo nevěří…“ řekl. „Ano, protože když nikdo Vlčíška předtím neviděl, nikdo neuvěří že se zrovna letos náhodou rozhodl ukázat…“ řekla jsem. „Ale je to tak Sun! Co mám udělat aby mi ostatní věřili?“ zeptal se vlčíšek. Dost mě zarazilo, když mi řekl jménem. Přece jsem se mu nepředstavila! Došlo mi. Polkla jsem. „Dobře, kdybys teda byl Vlčíšek co existuje, hádám že bys to musel prokázat nějakým zázrakem, pro které je Vlčíšek tak známý…“
„Ach, zázraky, zázraky, všichni chtějí zázraky. To se vám všem lehko řekne, ale zázraky jen tak nerostou na stromě! Nemůžu ti tady jen tak z ničeho prostě vytvořit zázrak…“ povzdechl si. Já jenom pokrčila rameny. „Nic jiného důvěryhodného mě ale nenapadá…“ řekla jsem trošku s lítostí a oklepala se. Vlčíšek si toho všiml. „Děkuji ti za radu, ale myslím že už bys vážně měla jít jinak si uhoníš akorát opravdu nějaké nachlazení,“ řekl opět přívětivě s úsměvem. „A co ty? Taky přece nastydneš!“ zamračila jsem se. „Nelam si s tím hlavu, však jsem ti říkal že jsem Vlčíšek…“ mrkl na mě. Já tedy neochotně přikývla. Pokud tady ten blázen umrzne….dělala jsem co se dalo… Pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou. „Dobře, taky tedy měj se a Veselé Vánoce hádám?“ rozloučila jsem se. „Děkuji, Veselé Vánoce i tobě Sunstorm!“ řekl a v očích mu zajiskřilo.
Jak jsem se tak opět brodila sněhem, začalo mi to vrtat hlavou. Ty rolničky kolem krku a ta neskutečně bělostná srst? Třeba to přeci jen opravdu byl Vlčíšek…

//Gejzírové pole (přes Sněžné Velehory)

//Jedlový pás (přes Sviští hůrky)

//Adventní kalendář 12 - Uplácej sněžného hada

Zdrhala jsem co nejrychleji jsem mohla. Skákala jsem závějemi sněhu a bořila se do nich. Srdce mi tlouklo jako splašené. Dobře, takže Smrti vánoční dárky nenosit. Jasně, chápu, rozumim, nikdy víc. Říkala jsem si v hlavě a mezitím metala z lesa pryč. Vůbec jsem netušila kam, byli to pro mne krajiny zatím neprozkoumané. Konečně jsem začala zpomalovat. Krajina se rychle začínala zvedat a já už z toho sněhu byla vysílená na další rychlý běh. Snad jsem dost daleko… Zadoufala jsem. Nevěděla jsem na jakém principu Smrt pracuje, takže jsem nemohla vědět, že jen co jsem jí zmizela z dohledu, spokojeně se vrátila zase zpátky vládnout do zříceniny. Kdyby takhle měla pronásledovat každého, kdo k ní vleze, nedělala by nic jiného. Byla to přece sama Smrt, ta se rozhodně nebude takhle zabývat nějakými ojedinělými bídnými smrtelníky. Jenže to já jsem nevěděla. Teda spíše jsem doufala že to tak je, ale jistá jsem si nebyla a měla jsem strach. Díky tomu jsem se teď ocitla ani nevím kde. Pod sněhem se skýtalo jen samé kamení a skály. Sníh tu byl fakt hluboký vzhledem k tomu že už sem nacházela víš. Už jsem neběžela. Jen jsem se brodila sněhem a přemýšlela co bych zase vyvedla. Byla jsem nějaká akční teďka poslední dobou. Asi jsem měla tak nějak potřebu si vynahradit ty chvíle co jsem prospala. A konečně jsem i dostala nápad! Můj krásnej vlčulák pro Smrt zůstal rozmázlej o strom tak bych mohla vytvořit nového! Většího! Napadlo mě. Jenže postavit znovu vlka, ale ve větším bude moc na dlouho… Ale tak co třeba dlouhej had? To není špatnej nápad!
Pustila jsem se tedy do práce. Začala jsem nahrnovat sníh do dlouhé hromady. Ne až tak vysoké, ale prostě fakt dlouhé. Asi 3 metry do dýlky to mělo. Hezky ještě zakroucenýho aby opravdu vypadal jak had! Pak jsem ho tlapkama uplácala a udusala aby byl hezky hladkej a kulatej a nakonec jsem vyhrabala ve sněhu nějaké kamínky místo očí a ještě mu domodelovala tenký jazyk. Perfektní. Zhodnotila jsem s hrdým úsměvem svůj výtvor a drápkem pak na zem nakreslila v malé podobě znak, který jsem u jezera ve sněhu vyskákala jakožto umělecký podpis. A pak jsem se opět vydala dál a svého sněžného hada nechala za sebou…

//Zubatá hora (přes Sněžné velehory)

//Adventní kalendář 11 - Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

//VVJ (přes Severní Galtavar

Jen co jsem vstoupila na pevnou zem, propadla jsem se hluboko do sněhu. Pěkně to zastudilo a já nakrčila čenich. Mezi tím, co jsem překonávala slavnostně jezero, napadlo dalšího dost sněhu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kam dál? Pomyslela jsem si. Došlo mi, že jsem opravdu blízko k horám. K horám kde se nacházel Ragar. Smutně jsem stáhla ouška. Zajímalo by mne jak se má Fallion a ostatní. Třeba takovej Starling a jeho Severka, o které tak hezky vyprávěl. Nebo třeba Sheya… Dokonce by mne i zajímalo jak se maj ty protivné vlčice. Zavzpomínala jsem na mé bývalé spolusmečkovníky. Jak se to jen mohlo vůbec stát že se Ragar rozpadl? Když jsem tam byla, vše se tak nějak zdálo v pořádku. Teda až na ten problém s medvědem a že jsem se málem utopila a pak ležela asi měsíc nemocná v úkrytu… Ale všechno jinak bylo fajn! V očích mi maličko zaštípaly slzy. Sice jsem tam byla jen jednu zimu, ale byla dost dobrá zima se skvělými vlky... Nejvíce z toho všeho mě ale na tom štval fakt, že o rozpadu smečky jsem se ani nedozvěděla já sama! Musela mi to oznámit až nějaká fakink Smrt přes nějakou fakink telepatii! A já jí za to obtěžování ani nepoděkovala. Došlo mi. Ne že by mi to oznámila nějak hezky nebo snad citlivě, vlastně to spíše byl výsměch, ale i tak jsem se k ní chtěla podívat. Jak že to říkala? Že si tam udělala hotel či co? Zamračila jsem se. Jo, rozhodně to musim omrknout! Rozhodla jsem se a zamířila do lesa co rostl vedle našeho bývalého lesa.
Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se. Takhle ráno byl les opravdu temný, i když byl zasněžený. Všudypřítomné hustě narostlé jehličnany zrovna moc na atmosféře nepřidávaly. Je – je to Smrt…..Možná bych neměla přijít tak úplně s prázdnou… Napadlo mne. Odloupla jsem pěkný kus kůry ze stromu. Potom jsem ze sněhu vymodelovala něco, co mohlo jakžtakž připomínat vlka a posadila jej na kůru. Dvě jehličky jsem mu zabodla na místo očí a jednu na místo čenichu. Nakonec jsem ještě kolem něj posadila jakési jedlové větvičky co jsem ulomila. I takhle v zimě krásně, vánočně voněli, stejně jako tento celý les. Se svým výtvorem jsem byla spokojená. Opatrně jsem ho popadla a rozhodla se najít Smrt. Ale kde? Po pár minutkách jsem zahlédla polozřícenou kamennou zídku. Opatrně jsem na něj svůj dar položila abych odpočinula tlamě a vlkuláka vylepšila ještě o pár kamínků, co jsem tam našla. Už jsem chtěla jít dál, když v tom se ozvalo hlasité křupání sněhu pod obřími tlapami děsivé vlčice. Při pohledu na ni, mi úplně vyjela husina a srst se mi lehce naježila hrůzou. Čekala jsem že setkání se samotnou Smrtí nebude nic příjemného, ale i tak mě překvapilo. "No jistě. To jsem si mohla myslet! Další budiškničema co mě sem přišel otravovat! Co po mne sakra všichni chcete!“ zavrčela na mne naštvaně a já vyděšeně polkla.
„Já-já-já….“
„Já-já-já-já-já…. Nikoho tvé koktání nezajímá! Vymáčkni se a nebo to udělám za tebe a líbit se ti to nebude! Výš co, nech mě hádat, neseš mi vánoční dárek, abys mě mohla zbytečně otravovat jako ti před tebou! Tady se fakt posledních pár dnů dveře netrhnout!“ vyštěkla. Já o kroku ucouvla a rychle zabrousila pohledem k mému výtvoru. Smrt sjela očima mým pohledem. Chvíli těkala očima mezi mnou a tím dárkem a pak se rozchechtala. „No to si ze mě děláš srandu ne?! VÁŽNĚ JSI MI PŘINESLA TODLE?! Tak todle je snad to nejhorší kdo mi co donesl!“ smála se strašlivým naštvaným histerickým smíchem. „A co si myslíš že s tím budu dělat?! Postříkám to nějakým sprejem proti tání a vystavím na poličku nad krbem?! Zbytečnější a příšernější věc jsem v celé mé smrti neviděla! Teda ne, promiň viděla, právě se na ni dívám!“ zavyla a já se přikrčila k zemi. „Vypadni od tud, nebo to vezmu jako návod na výrobu opravdové trofeje na poličku a tebe použiju jako hlavní dominantu!“ zařvala. Já se ale nemohla ani pohnout strachem. „Co tady ještě děláš?! Chceš snad vyprovodit?!“ zavyla ještě rozuřeněji. Já konečně přiměla své tělo k pohybu. Na místě jsem hodila otočku o 360 stupňů a začala metat sněhem pryč. „A TODLE SI LASKAVĚ VEM S SEBOU!“ ozvalo se za mnou. Uslyšela jsem zasvištění větru a jen koutkem oka jsem zaznamenala jak se můj výtvor roztříštil o strom těsně vedle mé hlavy. Kůra stromu i ta z mé “sošky“ se rozletěla všude kolem a já byla jen ráda, že se netrefila do mne.

//Sopka (přes Sviští Hůrky)

//Adventní kalendář 10 – Jdi bruslit

Rozednělo se. Bylo cítit že se silně ochladilo. Dneska je bude pěknej mráz. Došlo mi. Mžourala jsem do toho příšerného, zářivého a třpytivého bíla. Světla tady rozhodně bylo až přespříliš. Sněžit stále nepřestávalo. Na to že začalo sněžit včera toho sněhu bylo opravdu moc. Zamžourala jsem na lesklou oslnivou plochu před sebou. Tam kde ještě včera bývala voda, byl nyní čirý led zastřený jemným sněhovým popraškem čerstvého sněhu. Otočila jsem se na místo, kde jsem předtím spala. Má provizorní nora pomalu ale jistě zapadala sněhem, stejně jako můj krásný výtvor. Znak mého jména, který jsem si před chvílí vymyslela a poté ho “vytetovala“ do sněhu. A nyní se mi při pohledu na ledovou plochu zrodil další báječný nápad. Došla jsem k jezeru pohledem zhodnotila led. Byl opravdu mráz a tak mohlo být zamrzlo už pořádně. Opatrně jsem přední tlapky položila na led. Zatím to bylo v pohodě. Pořádně jsem zatlačila a zatížila jej. Nic se neozvalo, vůbec nic. Led byl pevný, tedy minimálně na mou váhu. Spokojeně jsem se zazubila. Opatrně jsem si na něj stoupla všema čtyřma a rozprostřela váhu. Zatim dobrý, ale ne na dlouho. V momentě kdy jsem chtěla udělat krok, začalo mi to úplně podkluzovat. Chvíli jsem vrávorala na místě a tlapky se mi rozjížděli do všech možných i nemožných směrů, dokud jsem se na ledu nakonec nerozplácla jak žaba. No a posbírat se a postavit se zpět na nohy byl taky zážitek. Když se mi to pak konečně podařilo, úlevně jsem si vydechla. Můj plán byl si zkrátit cestu a prostě jezero celé přebruslit, ale nyní jsem si tím nápadem nebyla tak jistá. Od mého vstupu na příšerně kluzkou věc uplynulo už více jak 20 minut a já za tu dobu zatím stála 3 metry od břehu. Od břehu ze kterého jsem nastoupila podotýkám. No tak, to zvládneš. Přece to není tak těžké! Prostě z toho ledu neslezeš, dokud se nedostaneš na druhou stranu. I kdyby to mělo trvat celej den! Umanula jsem si. Dobře, takže kroky se prostě dělat nedaj. Možná by to šlo, kdybych ty tlapky prostě jen posouvala! Napadlo mne. Zkusila jsem jednu přední posunout trochu dopředu. Na chvíli jsem začala přemýšlet a pak tedy usoudila, že nelepší bude posunout protilehlou zadní. Pak druhou přední a druhou zadní do diagonály aaaaaaaa………..FUNGOVALO TO! „JO!“ zajásala jsem. Znovu jsem to přesně stejně zopakovala. Fungovalo to sice, ale bylo to strašně pomalé. Zkusila jsem tedy zrychlit… O několik nadávek a pádů později jsem konečně přišla na to, jak se hezky rychle a efektivně odrážet a začala si to po ledě drandit jak profík. To učení mi sice zabralo minimálně dvě hodiny a jako bonus plno modřin a naraženin, ale stálo to za to! Konečně jsem tedy po několika hodinách dorazila ke druhému břehu a nadšeně konečně vkročila na pevnou a nekluzkou zem. Sice toto moje brusleníčko mělo přesně opačnej efekt než jsem zamýšlela, protože kdybych šla normálně stihla bych to tam a zpátky minimálně 10x, ale podařilo se mi to a já byla spokojená a hrdá sama na sebe. Když už nic, byla to alespoň zábava… Pomyslela jsem si již po druhé za tak krátkou chvíli.

//Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

//Adventní kalendář 9 - Vytvoř obraz ve sněhu

Ležela jsem schoulená do klubíčka v mé provizorní "noře". Mé tělesné teplo ve mém sněhovém závětří mě docela hřálo. Nedalo by se říct, že mi bylo nějaké komfortní teplo, ale bylo to stále lepší jak se klepat zimou. Stále sněžilo a sněžilo a sněžit zdaleka nepřástávalo a i to mi docela pomáhalo. Bílá posypka z nebe mi udělala přímo příjemnou peřinku. Mé čistě bílé záda parádně splynuly s prostředím a tím více když nyní byli zasněžené. Navíc tím jak jsem byla schlouná ani kousek mých tmavých odznaků vidět nebyl. Jakobych byla součástí krajiny. Jediné nebezpečí co mi teď opravdu hrozilo bylo, že na mě někdo šlápne. I když, pokud by na mě šlápla nějaká srnka či zajíc, vůbec by mi to nevadilo. Vlastně by to nebyl špatný nápad na taktiku lovu. Kdyby se nějaký bílý vlk takhle hezky schoval a ostatní by mu to zvíře nahnali? Nahnali by mu kořist přímo do tlamy a ta by sklapla jak pastička na myši. Rozhodně to není špatný nápad, jen by se to musela nějak dopilovat aby se nastalo že ho to zvíře náhodou ušlape... Tohle byly mé myšlenky těsně po probuzení. Teda spíš takovém to poloprobuzení, kdy se vám ještě nechce vstávat a tak polemizujete nad svým snem. Takže o tom se mi i nejspíše zdálo, ale přesný průběh snu jsem si nepamatovala. Vlastně bych si nepamatovala ani o čem byl, kdyby mé snové myšlení neprošlo do bdělého vzahu. No nic. Rise and shine Sun. Rise and shine... Pomyslela jsem si a vyhrabala se ven. Řádně jsem se protáhla, oklepala a zazívala. Rozespale jsem se rozhlédla po okolí. Byla chladná noc, ale i přes to tu bylo hodně světla kvůli sněhu. I v noci to bylo již oslepující bílo všude na zemi. Sníh byl krásný a měkký a již opravdu dost hluboký. A já dostala nápad. Začala jsem poskakovat ve sněhu a dělat do něj díry. Na první pohled to vypadalo úplně nahodile a náhodně, ale když jste se na to podívali z dálky.... Zabralo to sice chvíli času, ale nakonec jsem jedním velkým skokem jsem vyskočila ze svého posledního místa a podívala se na svůj výtvor. Můj znak. Sunstorm. Sluneční bouře. Vyskákala jsem ve sněhu obrazec slunce a z něj ze spodu, jak normálně z mraku, trčel blesk. Zasmála jsem se. Byla jsem tu, vaše Sunstorm Pomyslela jsem si. A tak jsem poprvé ve vlčí historii vytvořila podpis - sněhové grafitti. Byla jsem na sebe hrdá.

//Adventní kalendář 8 – Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Válka byla započata. A nebyla to jen ledajaká válka, byla to válka sněhová. Vlk na mou “hru“ přistoupil a začal hájit svou čest tak jako já - sněhovými koulemi. Nemohla jsem však říct jestli se i on bavil či ne, ovšem pokud ano, urputně se to snažil na sobě nedat znát. Mé míry ale rozhodně nebyli špatné. Někdy jsem se sice netrefila, ale několik pěkných zásahů tu bylo. Vlk na druhé straně válečného pole si taktéž rozhodně nevedl špatně. Mé úhyby byli sice energické a rychlé, ale i tak neméně munice našlo svůj cíl v mé srsti. Ale až na konec přišel můj zdaleka nejhezčí zásah – zásah který rozhodl a ukončil vše. Černý totiž dostal parádní, ukázkovou pecku mezi oči. Přímo do černého – doslova. Vlk to vzdal a začal si na mnou zahájenou válku stěžovat. „Pff, no jo no. Jaké to je prohrát s vodou v pevném skupenství?“ zeptala jsem se s úšklebkem. Nakonec se černý vymluvil na spánek. Jo jo, jasně běž spinkat jak vlčátko. Holt ne každý může zvládnout sněhovou válku! Pomyslela jsem si vítězoslavně. „Nápodobně,“ odvětila jsem a pokývla mu hlavou na rozloučenou. Když už nic, byla to alespoň zábava. Oklepala jsem ze sebe ten studený sníh, co se mi držel z jeho vydařených zásahů na kožichu. Sice to až tak nepomáhalo, vzhledem k tomu že na mě ihned z nebe napadal další v podobě cukrové posypky mé srsti, ale alespoň trochu jsem se zahřála.
Mezi tím, co jsme si tu celý den navzájem před sebou hájili svoji čest, začalo se stmívat. I když jsem opravdu nechtěla, začala jsem zívat. I když jsem se předtím prospala opravdu dlouhou dobu, koulovačka si vybrala svou energickou daň. Začala jsem si tedy i já hledat místo k přespání. Pravda, bylo to trochu pokrytecké, vzhledem k tomu že jsem si o něm právě pomyslela jaké je to vlče že jde spát, ale tak co se dalo dělat. Začala jsem tedy pochodovat po sněhu a hledat měkší místečko. Přímo na sněhu mi ale bude zima. Potřebuju závětří, nějakou noru nebo tak. Napadlo mne. Začala jsem tedy na tom měkkém místě hrabat. Šlo to dobře, jelikož sníh byl čerstvý. Za chvíli už jsem měla krásnou díru. Řádně jsem to tam udusala a nakonec se i já uložila k příjemnému, poklidnému spánku.

/Adventní kalendář 7 – Kouluj se s jiným vlkem

Mou narážku bohužel černý nepochopil tak jak jsem zamýšlela. Nebo možná dělal že ji nepochopil. Přesto jsem to ale nevzdala a ušklíbla se. „Yeah, ty a strašidelný? Jak říkám, možná že by se někdo lekl toho jak vypadáš, ale víc tady nehrozí,“ mlaskla jsem i když můj tep i oči říkali přesný opak. Ovšem, přiznejme že to přeci nebylo vlkem samotným ale mojí fobií způsobenou traumaty, takže jsem vlastně neříkala až takovou lež. Jakoby, bylo fakt že černý rozhodně nebyl škaredý, ale vědět že to vidím jinak nemusel. Ale byl teda pěkně protivnej. Možná to bylo tím, že jsem na něj byla taky tak trochu protivná, což se mi až tolik nepodobá, ale on si začal. A já opravdu nemám zájem si to nechat líbit. Ne dneska.
Každopádně způsob odplaty jsem tedy zvolila v jiném stylu – stylu války sněhovýma koulema. Bez varování jsem tedy na vlka zaútočila a vypálila první sněhový výstřel. Jeho reakce byla opravdu rychlá a reflexivní. Černý se rychle přikrčil ale i tak dostal alespoň lehký zásah do čela. Jeho výraz ztuhl a já lehce vyprskla smíchy. Vypadalo to vtipně! Rychle jsem začala pro jistotu tvořit další. Jak jsem předpokládala, jeho tah opravdu přišel. Vyrobil si taktéž kouli, dokonce větší, a odpálil ji plnou silou na mě. Rychle jsem uhnula doprava, ale i tak jsem dostala lehkou ránu kamsi k ocasu, protože jsem nestihla schovat i ocas. „Fajn, jak chceš!“ řekla jsem provokativně agresivně, ale v mém hlase byla slyšet stopa nadšení. Energicky jsem něj tlapou vypálila i druhou, již předpřipravenou, střelu a ihned jsem plynule přišla do výroby další. Tu jsem odpálila ihned vzápětí a mířila vlkovi někam do oblastí krku a tlamy. Byla to sice původně jen malá odplata za ten palý posměch, ale opravdu mě to začalo bavit. Jestli se vlk mým útokům zdatně vyhnul už nebyl můj problém. Já byla spokojená i s první ranou čela, ale pokud se trefím, bude to krásný bonus.

//Adventní kalendář 6 - Obdivuj krásu zimy

Sněžilo a sněžilo a ani trochu to nevypadalo že by chtělo přestat. První sněhová pokrývka se krásně hromadila na sebe a všechno na obzoru začalo bělat víc a víc. A když na to později zasvítí na pár chvil slunce, vše se bude ještě nádherně třpytit, na to si však ale budu muset ještě počkat. I na jezeru před námi se začala tvořit teňounká ledová krusta a na některých místech už dokonce jemný poprašek sněhu zůstával a nerozmočil se úplně ve vodě. Ale byl to opravdu led jen pro sníh a to i tak jen na několika malinkých místech. Nejvíce se mi však na tom všem líbilo, jak sníh zůstával nanesený na větvých stromu. Pravda, ještě ho tam sice nebylo až tak tolik, ale i tak stromy už začínaly vypadat tak pohádkově kouzelně. A co teprve třeba zítra pokud sněžit nepřestane? To bude pak to opravdové bílo úplně všude. I kožich černého vlka přede mnou dávno nebyl černý, ale spíše černobílý – krásně pocukrovaný a mne bylo jasné že má srst musí vypadat zrovna tak. Jen to bohužel na té bílé tolik nevynikne…
Černý se mi po mém reflexivním úniku ještě více vysmál. Pravda, nyní to bylo už bylo tak nějak na místě. „Já – já jen aby sis nemyslel že jsem se lekla tebe…“ řekla jsem „...abys sis nemyslel že jsi tak strašidelný. - Strašidelně škaredý možná, ale strašidelný ne,“ dodala jsem lehce uštěpačně, ale bylo vidět že to nemyslím vážně, jelikož mi při tom viditelně zacukal koutek v pokusu o úsměv. Na jeho otázku jsem lehce sklopila uši dozadu. „Ne, toď vše,“ odvětila jsem, narovnala se, otočila se a s hrdým krokem i výrazem jsem udělala pár kroků od něj. Pak mě ale něco napadlo. Nějakou malou odplatu přeci jen musím udělat, když jsem už začala… Pomyslela jsem si. Pomalu jsem zastavila. „Tedy, vlastně ještě jedna věc,“ řekla jsem a nenápadně si před sebou nahrnula sníh do koule „,taky bys mohl trochu sněhu ochutnat, třeba pak změníš pohled!“ poslední dvě slova jsem již spíš vykřikla a společně s nimi jsem s rychlou otočkou odpálila sněhovou kouli přímo na vlka….

//Adventní kalendář 5 - Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Mé blbnutí u jezera při chytání vloček neušlo pozornosti vlka, který stál u jezera a nejspíše došel jen chvíli po mne protože předtím jsem ho předtím neviděla. I když teda, pravda že jsem byla docela zabraná svým lovem, že je možné že jsem si jej jen nevšimla. Vlk byl celý černý až na světlejší skvrnu kolem oka. A právě se téměř popadal za břicho smíchy nad mými počiny. Zamračila jsem se. Kdo se ptal na tvůj názor?! S kým si myslíš že paseš krávy?! Pomyslela jsem si lehce naštvaně. „Co ti příjde tak vtipné ty hříšný pyšníku? Chci říct pyšný hříšníku!“ Zeptala jsem se lehce naštvaně a probodla jej pohledem. Udělala jsem pár kroků blíže k němu a zamávala lehce špičkou ocasu na znamení míru ale stále jsem ho nakvašeně probodávala pohledem. Možná jsem byla naivní, ale stále ve mně byla má nezdravá sebedůvěra a já se rozhodně nenechám vysmát tady nějakým kolemjdoucím blbečkem. Nenápadně jsem nasála jeho pach. Voněl svěže jako les. Ještě jednou jsem si jej pořádně prohlédla od tlapek až k obličeji. Najednou jsem strnula a zorničky se mi zúžily strachem. Moje sebedůvěra byla ta-tam jako mávnutím kouzelného proutku. Až teď jsem si všimla že jeho oči jsou rudé ve znamení magie ohně. Moje srst se jemně samovolně naježila a já o krok ucouvla. Hlavou se mi ihned začali promítat vzpomínky na mého bratra. Všechno to co mi udělal se mi opět vynořilo na mysli jako by se to stalo včera a ne před několika lety. A že vlk přede mnou byl černý jako uhel a jeho postava byla podobná jako Jacka tomu taky moc nepomáhalo. Kdyby neměl tu šedivou srst u oka, myslela bych si že je to on. Polkla jsem. Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce. Kdyby po mne černý teď skočil, zůstala bych asi jen prkenně stát. No tak Sun, uklidni se! Není to on, není! Určitě ti nic neudělá! On nemůže za to že vypadá jak tvůj debilní šikanátorskej bratr! Seřvala jsem samu sebe v duchu. Přinutila jsem svou srst zase hezky klesnout a tak nějak se narovnat. Znovu jsem polkla. Již jsem byla navenek v klidu, ale srdce mi stále bilo trochu rychleji než by mělo a zorničky jsem stále měla znatelně zúžené. „P-Promiň. Někoho si mi připomněl,“ řekla jsem, i když se mi stále trochu klepal hlas. Takže asi tolik k mému pokusu něho zpátky usadit. Pokusila jsem se nahodit zpět svůj sebevědomě naštvaný pohled, ale už se mi to nepodařilo. Ale pokud bude chtít, ráda mu poradím cestu kamkoliv. Znám tu perfektní zkraty! Je to dál, za to však horší cesta! Pomyslela jsem si lehce škodolibě. Aspoň tolik můžu udělat ke své odplatě! A pak se mu budu smát já. Řekla jsem si spokojená se svým plánem. Otázkou ale bylo, jestli bude chtít poradit.

//Hadí ocas (přes Východní hvozd)

//Adventní kalendář 3 – Chytej vločky na jazyk

Co nejrychleji jsem tedy opustila tu depresivní, studenou, kamennou pláň a ocitla se opět v lese. V normálním, nebažinatém lese. Depresivní nálada mě zase hezky rychle opustila. Čím hlouběji jsem v lese byla, tím více se zde objevovalo balvanů a skal. Kdesi z hloubi paměti se mi vynořila vzpomínka na mé první chvíle v této zemi. Zde jsem tenkrát ulovila toho kamzíka! Vzpomněla jsem si. Možná bych zde mohla ulovit i dneska… Zadoufala jsem a opět pozvedla čenich do výšky. Nasála jsem ledový vzduch a s ním i různé pachy. Začala jsem je třídit a zjistila že se tu nachází někde dost kamzíků, ale na ty jsem teď rozhodně neměla sílu a pak nějaké kojoty, které jsem ale opravdu potkat nechtěla a tak jsem větřila dál. BINGO! Zajásala jsem, když jsem mezi tím vším konečně zacítila i něco nyní o dost lovitelnějšího – zajíce. Nebyl sice zrovna blízko, ale ani nijak super daleko. Zastavila jsem a potichu se vydala za pachem. Čím blíže jsem byla, tím více jsem zpomalovala a krčila se, dokud jsem se nezačala jen plížit. Byla tma a tak jsem nyní ve své bílé srsti byla trochu v nevýhodě, ale vítr stál při mne. Šel totiž z jeho strany a ne mé, takže pokud se neprozradím, mohlo by to vyjít perfektně. Nikde jsem ho neviděla, ale dle pachu jsem poznala že je jen pár metrů přede mnou ve vysoké trávě. Zastavila jsem se a co nejtišeji jsem se přikrčila. V duchu jsem si odpočítala tak jako jsem měla ve zvyku a mohutným, obloukovým, dobře mířeným skokem jsem proletěla nad zemí. Jedna z mých tlap dopadla přímo na malé, teplé a chlupaté tělíčko. Ozvalo se rupnutí, když jsem mu nejspíše svou vahou zlomila žebra. Rozespalý zajíc chtěl vyrazit pryč, jenže já reflexivně v obratu vyskočila a nyní ho přidupla pořádně. Rychle jsem mu roztrhla tepnu a v tlamě se mi rozlila jeho teplá krev. Zajíc sebou ještě pár sekund zmítal, ale nakonec přeci jen zůstal nehybně ležet. Vítězoslavně jsem zuby protrhla zbytek kůže a ze zajíce se vyřinula teplé pára. Konečně jsem se pustila do teplého masa a zaplnila si břicho. Byl to příjemný pocit. Maso mě hřálo v břiše a dodalo mi aspoň nějakou tolik potřebnou energii. Na místě činu zbyla jen srst a ohlodané kosti, protože ty jo, měla jsem hlad jak vlk – doslova.
Poklusem jsem pokračovala dál v cestě a už se cítila o dost líp. Postupně se rozednívalo a na zem se začali snášet první sněhové vločky. Měla jsem nyní opravdu skvělou náladu. Vylezla jsem z lesa a zamířila k obřímu jezeru, které jsem již dávno znala. Omg sníh! Konečně bahnu bude konec! A vše bude krásné a bílé! A já navíc hezky zapadnu do okolí… Zaradovala jsem se. Pohlédla jsem na nebe na mraky ze kterých se snášeli sněhové vločky. Vyplázla jsem jazyk a snažila se nějakou zachytit, ale jak na potvoru jako by žádná nepadala na místě kde jsem měla jazyk. Začala jsem tedy mířit. Moje taktika byla vyhlídnout si nějakou hezkou, velkou a prostě těsně před ní otevřít tlamu a ulovit ji. A fungovalo to! Holt když nejde vločka do tlamy, musí tlama k vločce. Ne vždy jsem se sice trefila, ale byla to zábava. Nakonec jsem začala za vločkami skákat, abych si to ztížila. Ani nevím kolik jsem jich ulovila, ale bylo jich víc než dost. Po chvíli mě to ale přestalo bavit a tak jsem se konečně dostavila k jezeru a řádně zapila svůj obě– veče- …… prostě jídlo.