Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Smazáno :D

// Aha. :o

Jinak promiň Taty/i že jsem tě přeskočila. Já jsem to nevěděla (napsala mi to Styx)

Ona se mnou vážně půjde! Chtělo se mi vypísknout radostí. Už nebudu sama! A nakonec si přece jenom toho kamzíka dá! Styx vyrazila po mích značkách a já za ní. Seskočila jsem ze skalky a začala se proplétat mezi stromy. Styx se zastavila u kamzíka a najednou skočila do keře. Potom z něj vytáhla malé hnědé klubíčko. Položila ho hrubě na zem. Vlčátko začalo couvat a něco říkat Styx. „Vlče!“ nadšeně jsem vypískla a odstrčila Styx. „Ahoj ty chuděrko malá, jakpak se jmenuješ? Já jsem Sunstorm a tohle moje kamarádka Styx! Ty ses někomu ztratila že? Neboj se, mi ti pomůžeme!“ Začala jsem nadšeně říkat vlčeti a přitom mu jemně olizovala hlavičku. Potom jsem poodstoupila podívala se na své dílo. Vlče bylo úplně oslintané a rozcuchané. Zamračilo se na mě. Potom jsem se podívala na Styx a odpověděla ji na poznámku, kterou utrousila těsně před tím, než jsem se vrhla na vlče. „Já vím, většinou, ale nic nezahrabávám. Lovím převážně králíky a ty sním celé. A když se mi podaří ulovit něco velkého (raněného), tak to tam nechávám pro ostatní. Tento kamzík byl výjimka, byl totiž moc dobrý.“ Přitom když jsem to říkala jsem měla sice sklopené uši, ale říkala jsem to moc radostně. Byla jsem totiž ještě rozešťastněná z nálezu vlčete. ,,Ten kamzík byl první věc kterou jsem zahrabávala."
Dodala jsem ještě jen tak mimochodem.

// Tvůj předchozí příspěvek jsem si přečetla celí. A jak píše Styx, toho kamzíka jsem zahrabala celkem daleko od nás. :)

Takže si nedá hmm, škoda. Vlčice se najednou otočila a probodla mě zlatavě žlutýma očima. Co může mít asi za magii? Prohlédla jsem si ji. Od tlamy k čumáku jí vedla zatočená jizva. Zamračila se, ale proč nevím. A až teď jsem si všimla že jí chybí pravé ucho. Právě jsem se nadechovala k otázce co se jí stalo, když mi začala odpovídat na mou předešlou otázku ohledně smeček. Jen co to dořekla vyvalila jsem: „Copak je lepší toulat se. Nemít pevné zázemí. Být vyháněna jinými smečkami. Mít strach a hlad. A…“ chtěla jsem pokračovat, ale zachytila jsem nakvašený pohled vlčice. „Promiň em…. Neslyšela jsem tvoje jméno“ vlčice se představila jako Styx „promiň Styx.“ Styx, zajímavá jméno. Něco mi to připomíná. Zklidnila jsem se. „Normálně nejsem tak upovídaná, ale už dlouho jsem si normálně s nikým nepovídala. Mám na tebe čtyři otázky.
1. Proč mám lepší být tulákem?
2. Co se ti stalo z uchem?
3. Co máš za magii, když máš žluté oči?
A za čtvrté…“ odbočila jsem pohledem a začala si prohlížet své tlapky, jako by byli extrémně zajímavé „… nechtěla by ses se mnou proběhnout, pokud možno alespoň chvíli se mnou putovat?“

Já vím, ten kamzík byl trochu raněný (vím že to tam nebylo napsáno) a já jsem byla rychlá. :)

Vyšplhala jsem se na skálu. Sklopila jsem trochu uši, ale dělala jsem že neslyším její poznámku. „Ahoj, já jsem Sunstorm a ty??“ nepromluvila. Přemýšlí co mi má říct. Napadlo mě. Vlčice něco zamumlala. K tomu dodala další, ne zrovna přátelskou poznámku, kterou jsem ovšem taky přehlížela. „Před chvílí jsem ulovila kamzíka a něco mi zbylo, tak mě napadlo že kdybys chtěla…“ Možná je to moc velká nabídka, když ji neznám ale… no dejme tomu že ten kamzík je moc dobrý na to aby tam zhnil. Posadila jsem se a přemýšlela co mám ještě říct. „Na hlídku smečky nevypadáš, navíc jsem necítila žádné hranice. Ale nevíš náhodou o nějaké blízké smečce? Chtěla bych se do nějaké přidat.“

// řeka Kiërb

Vešla jsem do lesa. Stromy byli daleko od sebe, ale čím jsem šla hlouběji byli k sobě blíž a blíž. Někde jsem se musela úplně prodírat. Najednou přede mnou vyrazil kamzík. To je něco pro mne! Vyletěla jsem za ním. Řítila jsem se za ním mezi stromy hlava nehlava. Už jsem ho doháněla. Jeden skok a mám ho!! Odrazila jsem se a vzrušením jsem skoro nedýchala. Drápy se mi zasekli do masa. Kamzík se mnou spadl na zem. Vymanila jsem se z pod něj a zakousla se mu do krku. Zvíře se zmítalo a uštědřilo mi pár kopanců, ale nakonec jsem zvítězila. Kamzík byl přímo vynikající. Nasytila jsem se. Trocha z kamzíka ještě zbyla a tak jsem ho zahrabala. Místo jsem si pořádně označila, abych se tam mohla později když tak vrátit. Tak dobrého kamzíka by bylo pro havrany moc velká škoda. Rozběhla jsem se a prolínala se stromy. Ne tak nemotorně jako předtím, ale lehce, jako bych se tu narodila. Začala jsem zpomalovat. Najednou jsem zahlédla šedivého vlka sedícího na výčnělku skály. Podle pachu to byla vlčice. Vydala jsem se k ní.

// Narvinijský les

Stála jsem před lesem a na sobě měla první tři štípance. „Tak jo.“ vydechla jsem. A rozběhla se k řece. Začala jsem hltavě pít dokud jsem neuhasila žízeň. Potom jsem se pomalu vydala do řeky. Byla jsem už celkem solidně poštípaná. Dívala jsem se do temné, kalné vody. Byla ledová. U ucha mi začal bzučet komár. Ohnala jsem se po něm, jenže jsem při tom zavrávorala a podjela mi noha. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a začal mě unášet proud. Zpanikařila jsem a začala kolem sebe rozhazovat nohama. Chtěla jsem zakřičet, ale jen co jsem otevřela tlamu nahrnula se mi do ní voda. Potom se nade mnou zavřela hladina. No tak, musím se uklidnit jinak se utopím! Tato myšlenka mě moc neuklidňovala, ale přesto jsem dokázala přinutit své tělo ke klidu. Zabrala jsem a vynořila se nad vodou. Vzduch! Začala jsem vykašlávat vodu a přitom plavala ke břehu. Měla jsem štěstí, voda mě neodnesla tak daleko, jak jsem si myslela. Vyškrábala jsem se na břeh. Chvíli jsem ležela bez hnutí, ale pak jsem přece jenom přinutila své tělo vstát. Byla mi hrozná zima. Tohle není zrovna nejlepší počasí na koupel. Pomyslela jsem si. A vydala se do temného lesa.

// Východní hvozd

// řeka Kiërb

Už se smrákalo. Bloudila jsem lesem. Tedy, vlastně jsem šla pořád v před. Ten les je snad nekonečnej. Svědění naštěstí už ustávalo. Té řece se budu z daleka vyhýbat. Mrzutě jsem si pomyslela a zase se poškrábala. „Pitomí komáři, k čemu vůbec jsou? K ničemu!“ zaskučela jsem při škrábání „jenom všechny obtěžují a pijí jim krev!“ Dala jsem se do běhu, jako bych tomu příšernému svědění chtěla uniknout. Cesta šla mírně do kopce a tak jsem zpomalila. Tady v lese bylo opravdu chladno. Vyběhla jsem na kopec, zrychlila a letěla dolů. Nebyla to však taková zábava. Chyběl mi tu můj rychlí, za to však nemotorný bráška Black. Každý den jsme spolu takhle běhávali. Byl totiž z mích čtyř bratrů nejrychlejší, snadno se mnou držel krok. Závodili jsme spolu, byla to zábava. Ale teď? Smutně jsem si povzdechla a přešla do kroku. Zastesklo se mi po rodině. Ano, po Jackovi taky, teda přesněji po tom malém, štěněcím Jackovi. Toho dospělého jsem nesnášela. Dostala jsem hlad. Zvedla jsem čumák k nebi a zavětřila. Jelen! Málem jsem to vyštěkla nahlas. Šla jsem po pachu, který mě dovedl k umírajícímu jelenovi. Takové štěstí! Válel se po zemi ve smrtelných křečích a sténal. Podíval se na mě smutným, prosebným pohledem a pozvedl hlavu, jako by mi nabízel svoje hrdlo. Přistoupila jsem k němu, zavřela oči a zakousla se mu do krku. Zvíře se nebránilo. Pak jeho hlava dopadla na zem bez známky života. Bylo to zvláštní, ale bylo mi ho líto. Na chvíli jsem potichu smutně zavyla. Kolem mě se zvedl malinkatý vánek a já upadla do bezvědomí…
Probudilo mě silné klovnutí do čumáku. „Au!“ vykřikla jsem a otevřela oči. Rychle se mi vrátila ztracená energie. Těsně před mýma očima stál havran. Dostala jsem další klovanec do čumáku. „Au!“ vyjekla jsem a chňapla po havranovi, který uhnul na poslední chvíli. Vyskočila jsem na nohy, bolela mě hlava, asi jsem se do ní udeřila při pádu. Všude kolem poskakovali havrani a sem tam uždibovali z jelena. „Kšá, jděte pryč! To je můj jelen!“ vyštěkla jsem. Havrani uskočili a tázavě se na mne podívali. Po jednom z nich jsem skočila. Uhnul a rychle uletěl pryč. Ostatní se lekli a s hlasitým krákáním se vydali za ním. „A už se nevracejte!!“ zavrčela jsem. Opět mi zakručelo v břiše a tak jsem se pustila do jelena. Po pár minutách byli havrani zpět. Netrpělivě poskakovali kolem, ale neodvážili se přít blíž. Až jsem se do sytosti najedla opustila jsem, s posledním varovným pohledem na havrany, mrtvolu. Zbylo tam pro ně ještě hodně masa.
Nechtělo se mi z plným žaludkem běhat a tak jsem se pomalu vydala dál. Po, asi hodině cesty, jsem uslyšela vodu. Po jídle jsem dostala žízeň a tak jsem se, s očekáváním malého lesního potůčku, rozběhla vpřed. Les začal řídnout a tak jsem zrychlila. Na konci lesa jsem zastavila. Krve by ses ve mně nedořezal. Byla tam řeka. Ta stejná, široká, hluboká a prudká řeka se spoustou komárů. Ta stejná řeka, kterou jsem před půl dnem celá doštípaná opustila, se snahou dostat se od ní co nejdál. „Co, co to, co to má znamenat?“ vyděšeně jsem se dívala před sebe „pře, pře, přece jsem se nedostala zpátky!“ zakoktala jsem. „N, ne, to není možné!“ Vzpamatuj se Sunstorm! Zamrkala jsem a podívala se ještě jednou. Děsivý výjev nezmizel. No tak počkat, něco mi tu nehraje. Pořádně jsem se rozhlédla. Byla to ta samá řeka, ale břeh a les za ní byli jiné. A navíc proud tekl na opačnou stranu. „Hmm“ zamyslela jsem se „tenhle les je něco jako ostrov! Což znamená že ať se vydám kamkoli, na tuto pitomou řeku stejně narazím! Takže se opět budu muset přes ni přebrodit a nechat se poštípat těma hloupíma komárama.“


// řeka Kiërb (směrem k Východnímu hvozdu)

// Mechový lesík

Otevřela jsem oči a zamžourala do sluníčka. Bylo poledne. Zvedla jsem se z mechu, otřepala se a protáhla si nohy. Měla jsem žízeň. Rozmrzele jsem se rozhlédla. Odkud jsem to vlastně přišla? Vydala jsem se prvním směrem který mě napadl, ale brzy jsem narazila na svou pachovou stopu. Na patě jsem se otočila a klusem se vydala na druhou stranu. Minula jsem svůj úkryt a šla vpřed. Po chvíli jsem uslyšela šplouchání. „Voda!“ vykřikla jsem a rozběhla se rychleji. Příjemně jsem si protáhla tlapky. Natahovala jsem si je a ony zlehka dopadali na mech. Les začal řídnout. Zastavila jsem. Přede mnou se rozprostírala široká řeka, kterou od lesa odděloval pás trávy linoucí se do dálky podél řeky. Došla jsem k řece a napila se. Konečně voda. Zvedla jsem hlavu a až teď jsem si všimla že kolem poletují komáři. „Sakra!“ všechno mě svědělo, ani jsem se nestíhala škrábat „pitomí komáři! Jděte pryč!“ Začala jsem pobíhat po břehu řeky se snahou je setřást. Samozřejmě zbytečně. Dotěrný hmyz byl úplně všude. Zastavila jsem se, abych se poškrábala. Když v tom jsem si všimla lišky stojící na kraji lesa. Měřila si mě pohledem. Potom zaplula do lesa a vynořila se až o několik metrů dál. Porovnala naši vzdálenost a ostražitě se vydala k řece. Když došla k řece vrhla po mě poslední pohled a napila se. Začala jsem vyskakovat a chňapat po komárech. Liška zvedla hlavu a opovržlivě se na mě podívala. Pak utekla do lesa. Taky jsem se tam mohla jít schovat, ale nešla jsem tam. Nechtěla jsem se vracet zpět. Rozhodla jsem se řeku přejít. Chvíli jsem chodila kolem břehu a hledala nejlepší místo. Došla jsem zhruba tam kde stála liška. Vypadalo to tam celkem mělce. Tady přejdu. Vstoupila jsem do vody. Byla ledová. Řeka byla prudčí než jsem si myslela a tak jsem zavrávorala. Chytila jsem rovnováhu a vydala se hlouběji. Voda mi v nejhlubší části sahala trochu nad břicho. „Brrr“ Stud alespoň zneutralizoval svědění na ponořených místech. Ovšem, ono svědění zesílilo na zbytku těla. Pomyslela jsem si a vydala se dál. Vylezla jsem z vody a oklepala se. Před sebou jsem opět spatřila les. Rozběhla jsem se do něho, abych se ukryla před těmi příšernými komáry.

// Narvinijský les

Vešla jsem do lesa. Užasle jsem zastavila. Byl krásný, všude po zemi byl mech, krásně měkoučký mech. Byl tu příjemný klid. Tak krásný les jsem ještě neviděla. Pomalu jsem se rozešla a rozhlížela se sem a tam. Zavětřila jsem, tak čerstvý vzduch! Byla noc, ale já jsem nebyla unavená. Celé odpoledne jsem prospala. Trochu jsem se bála. Někde praskla větev. „Co to bylo?!“ ustrašeně jsem vykvikla. Na jednou z křoví vyběhl zajíc. Měla jsem hlad, naposledy jsem jedla včera. Vyrazila jsem za ním. Strach mě dočista opustil, vystřídalo ho vzrušení z lovu. Tlapky mě nesli přes měkký mech. Zajíc kličkoval mezi stromy a já za ním. Vítr mi vál kolem srsti, užívala jsem si to. Přibližovala jsem se k němu. Vyskočila jsem, ozvalo se kvíknutí a mé tesáky se zabořily do teplého masa. Během sekundy byl mrtvý. Zatáhla jsem si ho za keř a sežrala. Byl dobrý, tučný. Hned mi bylo líp. Lehkým klusem jsem se vydala dál. Bylo celkem teplo a svítil měsíc, byl úplněk. Sedla jsem si a zvedla hlavu k nebi. Lesem se ozvalo táhlé vytí. „Děkuji ti měsíci za to že jsi mi posvítil na dobrý lov.“ zašeptala jsem a vydala se dál.

// řeka Kiërb