Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Aha, tak to jo.“ řekla jsem Kenaovi. Therion. Hmm, tak to ho jsem asi neviděla. I když, mohl to být ten vlk co tam byl s Launee. Ten se přeci nepředstavil. „Dobře.“ Takový jednoduchý plán. Že mě to nenapadlo taky!
Ze zamyšlení mě vytrhlo ticho. Oba vlci se už vydali do lesa. Klusem jsem je doběhla. Nějakou dobu jsme šli v tichu. V tom začal Aki větřit. Zavětřila jsem taky. „Je hodně blízko.“ přitakala jsem Akimu a zpomalila. Šla jsem dál a pořádně jsem se rozhlížela a větřila. Po chvíli jsem ji uviděla. Rychle jsem se přikrčila za keř. „Ticho! Je tam!“ zašeptala jsem k vlkům. Srna byla otočena hlavou směrem k nám. Nebyla sem moc velký taktik, ale vzpomněla jsem si na jednu podobnou situaci kterou jsme zažili na lovu se svou rodnou smečkou. Jak to jenom Ralph říkal? Začala jsem vzpomínat. Už to mám! „Mám nápad,“ pronesla jsem šeptem k vlkům a začala recitovat smečkovou strategii, „srna je otočena směrem odkud jsme přišli. Kenai, ty by ses mohl vrátit na místo, kde jsme se potkali. Alespoň budeme vědět kde jsi. Aki, na tu srnu půjdeme zezadu. Každý ji obejdeme z jiné strany. Já půjdu doprava a ty ty doleva. Sejdeme se za tam tím keřem.“ ukázala jsem čumákem na jeden z keřů, který byl za srnou. (//musíme to nějak rozhýbat) „Chápete?“ řekla jsem, ale na odpověď nečekala. Vyrazila jsem klusem domluveným směrem. Snad tam ten Kenai bude dříve než tam tu srnu naženeme. Zajímalo by mě co dělají mí rodiče. A co dělají mí bráškové. Stýská se jim po mě, tak jako mě po nich? Stali se mí rodiče Alfami? Ach, kdyby tak byla nějaká studánka, do které bych se mohla podívat a viděla bych co dělají. S kým teď asi Black běhá? Našel si už konečně Argo nějakou vážnou známost? Zhubl už Jupiter? Na to všechno bych se té studánky zeptala a bylo by.
Ne, nemůžu pořád žít jenom v minulostí! Musím žít přítomností! Musím se soustředit na lov! Zatřepala jsem hlavou a zrychlila. Běžela jsem tak, abych měla srnu pořád na dohled. Konečně jsem byla na místě. Aki tu ještě nebyl. Keř byl dosti veliký a tak jsem si za něj sedla. Od teď budu žít přítomností! Bylo to co bylo a bude to co bude. (//z knihy Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Nejsem si, ale úplně jistá jestli tu citaci mám přesnou.) Řekla jsem si. Něco mi zašustělo nad hlavou. Podívala jsem se na nebe. Mezi stromy poletovali netopýři. Chvíli jsem je pozorovala. Hmm, jaké by asi bylo létat. Prý existují vlci kteří o umí!

Ok

//Aki nemusí to nic znamenat, pokud nechceš.

Tak Mahar. „Tvůj strýc? A jak se jmenuje? Třeba jsem ho už potkala.“ řekla jsem zamyšleně. „A proč žiješ tady a ne tam, s ním?“ vyzvídala jsem dál. Potom se z křoví vynořil Aki. Tak to byl on! Proto mi neodpověděl na tu vránu. Záhada byla vyřešena. Teď jen vyřešit, jak do lovu zapojit i Kenae. Pomyslela jsem si, ale to už vynesl návrh sám. Akimu se ten nápad líbil a tak jsem taky začala přizvukovat: „To je výborný nápad!Ještě musíme vymyslet taktiku.“ Byla jsem dosti akční a tak jsem ihned zvedla čumák k nebi a začala větřit. „Jednu srnu cítím, ale velmi slabě. Musíme ji vystopovat. Ale ještě předtím, co tedy uděláme s tou vránou?“ Pronesl jsem znovu svou otázku. Nejdříve my přišlo dobré odnést ji Launee, ale teď jsem dostala hlad. „Vaaaaaa.“ zívla jsem si. Byla jsem už celkem unavená nespala jsem……. no, prostě hodně dlouho. Ale to bylo teď stranou. Na lov jsem se těšila. Sice to nebyl lov zajíců, ale lov jako lov. A já lovím ráda. Vyspat se můžu i později, třeba pokud mě přímou tak i v tom Maharu. Řekla jsem si a oba dva vlky sjela pohledem. Hlavně aby byli v dobré kondici ti dva. Potom jsem se ještě jednou podívala na Akiho. Je tak…... krásnej… Ne, až potom. Teď na to není čas. Okřikla jsem se v duchu a zatřepala hlavou. Ale pro jistotu jsem si olízla čumák, který jsem měla ještě od bahna. Stejně nemusím vypadat jak bahnová příšera. A to ani před ním, ani před nikým jiným. Řekla jsem si pro jistotu v duchu.

BODŮ CELKEM: 30

SMĚNA: 20 drahokamů za 16 bodů, 10 květin za 8 bodů, 12 oblázků za 6 bodů
CELKEM:
20 drahokamů
10 květin
12 oblázků
___________________________________________________________________
DODATEK: Akce byla super. Chtěla jsem udělat i jeden kreslící bonus, ale potom sem to nestihla. Určitě zopakovat. Moc jsem si to užila, jen škoda těch vynechaných dnů.

-> PŘIDÁNO

//Příčná ulice 1.

,,O mdlobách mi něco povídej.“ zabručela sem spíš pro sebe. „No, já nevím jak se ta smečka jmenuje, ale všude je plno bažin.“ K vráně jsem nedostala pořád žádnou odpověď a tak jsem ji odstrčila stranou. Všude kolem mě se válelo plno černého peří. Třeba by se to později dalo na něco použít. Vítr popovznesl jedno z peříček a tak jsem po něm skočila. Začali se zvedat další a další. Byla to zábava, dokud mi to neuklouzlo a nespadla sem přímo na čumák rovnou před Akiho. Už zase. Zvedla sem se z bláta a oklepala. Bahno postříkalo jak Akiho, tak Kenae. „Pardon“ řekla sem s nevinným výrazem. Jak může být někdo nedobrý v běhu?! Pomyslela sem si. „To je dobrý nápad! Ale nevím jak budeš stíhat zabíjet dva zajíce naráz.“
Najednou se z lesa ozvalo strašidelné šustění. Hrozně sem se lekla. Šustění se ozvalo znovu. Všichni jsme byli potichu. Nikdo ani nedutal. Najednou oblohu pročísl blesk. Všichni jsme s leknutím nadskočili. A potom, jako mávnutím kouzelného proutku skoro přestalo pršet. Jenom sem, tam spadla nějaká ta kapka. Nad lesem se objevila obrovská duha, ale to už jsme mi nevěděli, jelikož jsme ji přes husté smrky nemohli vidět.

Ok, chápu dík. Určitě se zapojím. :D

Musím jít do všech ulic a nebo můžu udělat třeba jenom dvě?

//Gallictober 15.den – vrána (Crow)

„Domů? A kde bydlíš?“ řekla jsem se zájmem. Sice jde domů, ale mohl by nám pomoct. Zrovna jsem se ho chtěla zeptat, ale v tom mě překvapila odpověď na otázku od Akiho. „Jak jako, když ses učil kouzlit. Já myslela, že když bojuješ s někým pomocí magie, tak se ti nic nestane!“ Pokud teda hned neupadneš do bezvědomí, nebouchneš se při pádu do hlavy o kámen a nepotrhá tě vlčice, o které si celou dobu myslel že je tvá kamarádka. (//to naštve) Najednou se Aki přihlásil o svůj úlovek. „No, já ti ho nevzala, nebo alespoň o tom nevím. Můžeme se, ale podívat jestli jsem ho omylem nezahrabala s tím svým.“ na chvíli jsem se odmlčela a pokusila zavzpomínat. „A až ho najdeme, nechtěl by si nám Kenai pomoct? Chtěla bych se přidat do jedné smečky a mám za úkol ulovit šest zajíců. Máme už tři.“ Někde v dálce zakrákala vrána. Rozhlédla jsem se a zjistila že vrána letí k nám. Začala nad námi kroužit. Byla velmi nízko, byla na dosah. Těsně před čumák mi dopadlo její hovínko. No fuj, tak to si odskáčeš. Možná by mi Launee uznala i jednu vránu. S touto myšlenkou jsem se odrazila a chňapla po vráně. Zakousla jsem se jí do křídla. Dopadla jsem na zem a začala s ní třást, dokud mi mezi zuby nezůstalo bezvládné vraní tělíčko. „Přidáme ji k zajícům a nebo ji sníme?“ otázala jsem se spokojeně Akiho.

//Gallictober 13.den – elixír (Potion)

Za zajícem běžím zas. Doufám že jeho nora bude mít kaz. Ušák zaběhl do díry v zemi. A já za ním však nebyli jsme tam sami. Ozvalo se vykviknutí. Zaječí zajíknutí. Najednou se z chodby vynoří liška. Hmm, je to pěkná ryška. „Promiň liško, já nevěděla že ta nora je tvá. Opustit mi ji moc dlouho nepotrvá.“ řekla jsem lišce s úkrokem vzad. „Ty jsi copak myslíš že jsem, zlá, lstivá, nebo hloupá snad? To ty jsi mi pomohla zahnat hlad, to tobě patří obdiv můj. No tak vlku, přeci stůj. A chvilku tu pobuď s osamělou liškou. Starou, ubohou myškou.“ Zastavila jsem se na místě. „Tvůj obdiv? Prosím tě!“ řekla jsem polichoceně. Liška se zatvářila prosebně. „Možná chvíli zůstat mohu. Mám teď plně volnou nohu (//myslím tím jako že mám čas).“ říkám si spíše pro sebe. „No vidíš, myslím že se najde i kus toho zajíce pro tebe.“ říká liška nadšeně. Sliny do tlamy se mi naženou zděšeně. „Dobrá, dobrá, přemluvila jsi mě.“ říkám lišce dojemně. Liška mi kus zajíce přistrčí. Já se dávám do jídla, ona do řečí. Na obou stranách vládne mír. Je to jako tajemný elixír. Probrali jsme různé drby. Nebyli jsme žádné smuteční vrby! Zajíce jsme dojedli. Celou noc jsme probděli. „Promiň liško, už budu muset jít. Bylo mi tu s tebou dobře, dala jsi mi jíst i pít.“ Liška se zatvářila smutně. „Ještě ne!“ říká velmi urpuně. „Neboj liško, zase se někdy stavím. Bude ti tu smutno, já vím.“
„Dobře, stav se na pokec a na zajíce. Nemohu ti nabídnout více.“
„Neboj, nic víc nežádám. Taky ti sem třeba něco dám.“
„Tak ahoj.“
„Ahoj.“ řeknu a vyběhnu z nory ven.

// Gallictober 12. den - protlačit se/zmáčknout (Sqeeze)

Aki odstartoval druhou část závodu. Vyrazila jsem opačným směrem než on. Ukrutně lilo a já se proplétala kmeny stromů. Klouzalo mi to a tak jsem neběžela tak rychle. Zachytila jsem zaječí pach. Byl blízko. Přikrčila jsem se ve vysoké a plížila se k němu. Chtěla jsem si užít lov a tak jsem schválně skočila těsně vedle něj. Ale byla to chyba, protože zajíc měl nedaleko noru. Krucinál! Zaklela jsem v duchu a rychle se za ním rozběhla ve snaze ho chytit dřív než zmizí v díře. Zajíc se protlačil dovnitř. Vchod do nory byl nejspíše špatně zpevněný a začal se rozpadat a tak jsem nějakým zázrakem protlačila dovnitř celou hlavu. Začala jsem hrabat v bahně a soukala se dovnitř. Byla tam tma a tolik pachů že jsem musela nakrčit čumák. Byla jsem od bahna celá. Mé oči přivykly tmě a já uviděla v celku dost zmateného zajíce. Chňapla jsem po něm, ale zuby mi cvakli do prázdna. Zajíc zaběhl do jedné ze tří průchodů. Pokusila jsem se do něj protlačit, ale marně. Byl užší a já tam byla už dost zmačkaná. „Grrrrrrr.“ zavrčela jsem do průchodu. V tom najednou z vedlejší chodby vyletěl zajíc. Na nic jsem nečekala a chňapla po něm. Zachytila jsem ho za kůži na zátylku. Tento byl mnohem hubenější. Nechtěla jsem aby se trápil a tak jsem ho držela jen jemně. Zajíc ale sebou pořád zmítal a tak jsem skousávala pevněji. Začala jsem ho táhnout ven. Šlo to blbě. Hrabala jsem v bahně všemi čtyřmi tlapami i když někdy jsem měla pocit že jich mám tak osm. Trvalo mi to, ale po nějaké době jsem se vyhrabala i se zajícem ven. Byla jsem celá od bahna, ale déšť ho země ihned začal smývat. Zakousla jsem zajíce a s úlovkem a pocitem dobře odvedené práce, jsem se vracela zpět k místu prvního úlovku. Aki tam už byl. Kousek od něj jsem si všimla čerstvé hromady. „Dva - jedna, pořád vedu.“ usmála jsem se na Akiho a zahrabala zajíce. Potom jsem si všimla dalšího vlka. „Ahoj, já jsem Sunstorm.“ řekla jsem. „Právě si dáváme závody v lovu zajíců a JÁ vedu,“ slovo já jsem řekla s velkou hrdostí a hravě šťouchla do Akiho, „a co tu děláš ty?“ zeptala jsem se vlka.

Můžu se zapojit taky i když je to smečkové území a já do té smečky nepatřím??

// Gallictober 5. den – duch/přelud (Ghost)

„Tak fajn, připrav se na porážku!“ řekla jsem hravě Akimu. „Odpočítám to já, protože jsem v nevýhodě.“ dodala jsem a poukázala na svou raněnou nohu. „Tři, dva, jedna…..“ udělala jsem dramatickou pauzu „...t…“ řekla jsem a pobaveně sledovala jak Aki vyrazil dopředu a potom se vrátil. „Hele nepodváděj.“ řekla jsem a podívala se do Akiho krásně hnědých očí. „TEĎ!!“ vykřikla jsem a vyrazila tryskem v před. Úplně jsem zapomněla na svou nohu, která se sice začala ozývat, ale jen velmi slabě. Vznášela jsem se nad zemí neslyšně jako duch. Byla jsem jako strakatý přelud co se žene lesem. Větřila jsem aby mi neunikla žádná stopa. Najednou přede mě vyběhl zajíc a za ním…….Aki. Věděla jsem že to neubrzdím. Zavřela jsem oči a odrazila se. Mohutným skokem jsem se přenesla přes hnědáka a při dopadu udělala kotrmelec. Rychle jsem se vyhrabala na nohy a vyletěla za Akiho zajícem. Škrábance na ramenou se ozývaly, ale já teď nemohla. Musela jsem lovit, musela jsem vyhrát! Ohlédla jsem se a uviděla bojovně se tvářícího Akiho, který nejspíše lov zajíce nevzdal. Zpomalila jsem, abych s ním vyrovnala krok. Je opravdu rychlí. Pomyslela jsem si. Pak jsem se odrazila. Postříkala mě zaječí krev. Krásně jsem mu zlomila vaz. Vítězoslavně jsem se podívala na Akiho. „Jeden bod pro mě prosím.“ zazubila jsem se na něj. A zahrabala ho za blízký keř. Tentokrát pořádně.

// Gallictober 4. den – prokletí (Curse)

// řeka Tenebrae

Vlk se mi představil jako Aki. Hezké jméno. Pomyslela jsem si. „Úplně se mi ulevilo, jsem moc ráda že mi pomůžeš.“ odpověděla jsem Akimu. „Poslední dobou mám hroznou smůlu.“ Aki mi představil i druhého vlka jmenoval se Stín. „Jo a promiň že jsem na tebe málem spadla.“ Usmála jsem se a Akiho. „No, já pocházím z Jukonské smečky. Šikanoval mě můj nejstarší bratr. Jmenoval se Jack. No a tak jsem odešla. A co ty, odkud pocházíš?“
Ani jsme se nenadáli a byli jsme v lese. Ten les byl temný. Vůbec se mi nelíbil. Aki běžel do předu ke Stínovi. Taky by mě zajímalo, kam nás vede. Stín začal klusat a Aki se rozběhl za ním. Zatnula jsem zuby a taky se rozběhla. Stín začal kolem Akiho kroužit. Došla jsem k němu a slyšela co Stín říká. Strašidelně šeptal něco o Akiho rodině. Potom utekl pryč. Zůstali jsme s Akim sami uprostřed lesa. Opět jsem měla smůlu. Bylo to jako prokletí. Prokletí smůly. Zůstali jsme tam ztraceni. Snažila jsem se být optimistická a tak jsem řekla: „Třeba tu budou nějací zajíci.“ Začala jsem větřit a opravdu. Ucítila jsem tu plno zajíců. „Jde se lovit!“

// Zarostlí les (přes ježčí mýtinu)

Byla jsem na louce plné podzimních květin. Opět na mne začalo pršet. V tom lese déšť skoro neproniknul mezi větve a tak na mě spadla jenom sem tam nějaká ta kapička. Začala jsem větřit. Něco jsem ucítila. Ale zajíc to nebyl. Rozhlédla jsem se a uviděla krásně hnědého vlka. A šel za jiným, šedým vlkem. Klusem jsem se rozběhla za nimi a vyhýbala se krtincům. Párkrát jsem do nějakého šlápla. Ti dva by mi mohli pomoct!! Už jsem byla skoro u něj, když jsem o jeden z krtinců zakopla. Spadla jsem na čenich přímo před hnědáska. Zastavil se podíval se na mě. Rychle jsem se vyhrabala na nohy. Byl celej krásně tmavě hnědej s hnědýma očima. Takové oči měl i Black. „Ahoj, já jsem Sunstorm a ty?“ řekla jsem vlkovi. „Potřebuji pomoct, chtěla bych se přidat do jedné smečky a mám za úkol donést šest zajíců. Jenže já mám zraněnou nohu a nemůžu pořádně běžet, jak jsi viděl, což znamená že ani lovit. Potřebuji pomoct, hrozně do té smečku chci“ vychrlila jsem na hnědého vlka.

// Tmavé smrčiny