Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Marie? Zajímavé jméno pro vlka. Pomyslela jsem si. Dvě smečky a tak blízko! Jak jsem si mohla nevšimnout! „Na nic, jen máš roztomilého syna. Neboj, vlčeti bych nikdy neublížila. Mám vlčata ráda.“ řekla jsem a zase znervózněla. Uklidni se Sunstorm! Okřikla jsem se v duchu. „Patříte (//není myšleno jako vykání ale jako “Ty a tvůj syn“) taky do nějaké?“ zeptala jsem se se zájmem, když v tom přišlo i vlče. Je tak roztomilí! „Já jsem Sunstorm.“ představila jsem se vlčeti a trochu zamávala ocáskem. Přišlo mi opravdu roztomilé když se pokusilo zatvářit výhružně. Potom jsem se opět podívala na Marii. „Která je blíž?“ zeptala jsem se rači, jelikož vlčice nevypadala zas tak přátelsky jak jsem doufala, že vypadat bude. Jen si brání svoje vlče. To je normální. Pomyslela jsem si, ale nervozita začala opět stoupat. „Znáš jejich Alfy?“ řekla jsem s nadějí. Třeba mi řekne kde je najdu. To že by mě za nimi dovedla je silně nepravděpodobné. Podívala jsem se na svoje tlapky. Na jedné ještě zůstala trocha zaschlé krve od zajíce kterého jsem měla na brzkou večeři. Tu druhou jsem si “umyla“ když jsem stoupla do té řeky. S mou srstí si pohrával lehký větřík. Doufala jsem že se nevypustí i ten můj magický větřík a já tu neomdlím. Nevím jestli by to dopadlo úplně dobře. Když jsem posledně omdlela ne před úplně pozitivně naladěným vlkem, probudila jsem se s prokousnutou nohou.

No tak uklidni se! Styx si se taky nebála a to měla jedovaté poznámky a ještě tě tě ani neviděla! Došla jsem k vlčici. Byla jsem tak zaujatá přesvědčováním sebe sama že jsem si ani nevšimla tichého zavrčení. Bylo vidět že je starší a tak jsem mírně sklonila hlavu na znamení podřízenosti. „Ahoj,“ z toho stresu jsem zapomněla úplně koktat, „já jsem Sunstorm. A ty?“ Já už nekoktám! Po tomto zjištění se mi úplně ulevilo a tak jsem se uvolnila. „Chtěla jsem se jen zeptat jestli nevíš jestli poblíž není nějaká smečka. Chtěla bych se do nějaké přidat.“ řekla jsem a usmála se na vlčici. Sedla jsem si. Z té vlčice přímo vyzařovala autorita. Už jsem nebyla tolik nérvózní. Lehce jsem zašilhala po vlčeti. Já bych si s ním chtěla hrát! Tak dlouho jsem si s nikým nehrála! Třeba bych si s ním potom mohla hrát! Opět jsem se zadívala na vlčici. Snad bude nějaká smečka někde blízko. Počkat! Ona s tím vlčetem určitě taky do nějaké patří! Styx říkala že všechny vlčata patří do nějaké!

//Řeka Midiam

Se zívnutím jsem se protáhla a vstala. Tělo mi zalila velká spousta energie a optimismu. „K-K-K-K-Kam s-s-se v-v-v-vydám t-t-t-teď?“ řekla jsem si a rozhlédla se okolo. Pohled mi padl na menší horu, která vypadala na to že by se na ni dalo vyšplhat. „T-T-T-Tam!“ vykoktala jsem a rozběhla se vstříc hoře. Kdybych nebyla tak zbrklá, všimla bych si i pachu, který označoval hranice území nějaké smečky. Doběhla jsem k hoře a začala skákat po balvanech jako kamzík. Pod nohami mi proběhlo několik myší, ale já je nechala běžet. Byla jsem najedená. Šplhala jsem pořád výš a výš. Dokonce jsem uviděla i několik kamzíků a musela jsem se přemáhat abych je neprohnala. Málem jsem se i s jedním srazila. Šplhání mě opravdu bavilo. Konečně jsem vyšplhala k vrcholu. Vítr mi k čenichu dovál pachy dvou vlků. Otočila jsem se tím směrem a spatřila vlčici ležící u hořícího keře, která napůl oka sledovala vlče které se nejspíše pralo se syslem. Tak jo, asi bych tam teď neměla jen tak vletět. Ta vlčice očividně umí ovládat oheň. Řekla jsem si a vykročila směrem k ní. Podívala se na mě a já zjistila že má rudé oči. To mě trochu znervóznilo. Neboj Sunstorm, všichni s červenýma očima nemusí být zlí a navíc má vlče! Chtěla jsem se jí na něco zeptat a tak jsem šla dál. Nejradši bych jako první šla k tomu vlčeti, ale bylo mi jasné že tohle je jeho matka.

//Maharské močály

Aki se mnou bohužel nešel. Achjo. „A-A-A-A-Ahoj“ A už jsem zase sama, hmm. Byl opravdu hezkej, ale to že se mi líbí ještě neznamená že ho miluju. Nebo jo? Achjo. Naposledy jsem se smutně podívala na Akiho. Snad se ještě někdy uvidíme. Sedla jsem si a podívala se na ty dva zajíce co leželi přede mnou. Jednoho jsem snědla. Asi si toho druhého nechám na později. Popadla jsem ho za zátylek a vyrazila směrem který jsem si určila. Bažinami jsem šla celkem dlouho. Asi čtyřikrát jsem zapadla a dvakrát málem přišla o zajíce. Nakonec jsem ale došla k řece. Naštěstí tu nebyli ti hrozní komáři a tak jsem si lehla a snědli i druhého zajíce. Ta řeka nevypadá moc hluboce. Zkusím ji přebrodit. Vstala jsem a zkusmo namočila tlapku do řeky. „B-B-B-Brrr! T-t-t-t-ta j-j-je l-l-l-l-ledov-v-vá!“ vypískla jsem. Rozhlédla jsem se jestli neuvidím schůdnější cestu přes, když tu jsem si všimla řady kamenů vyčnívajících ven. To by šlo! Přiklusala jsem k nim. Když bych si je lépe prohlédla zjistila bych že jsou to želví krunýře, jenže to jsem já neudělala a rovnou na ten první skočila. Měla jsem pocit jako by se “kámen“ pohnul, ale moc jsem to neřešila. Prostě jsem přes ně přeskákala až na druhou stranu. Možná bych se měla ještě trochu prospat než půjdu dál. Řekla jsem si, schoulila se do klubka a usla.

//Vyhlídka

//Nový přechod: řeka Midiam

//řeka Tenebrae

„K-k-když m-m-m-m-mys-s-slíš.“ vyrazila jsem ze sebe. Ale takhle mě nikam nepřímou! Aki už začal zbírat zajíce a tak jsem konečně vstala a vzala toho posledního. Prošli jsme loukou kolem řeky, která vypadala docela divoce. Konečně jsme vstoupili do bažinatého lesa. „D-d-d-dá-v-v-vej s-s-si p-p-p-po-z-zor n-n-na b-b-b-b-baž-ž-ž-žin-n-ny a-a-a-a n-na b-b-b-b-bahn-n-n-no.“ zakoktala jsem. Snad mi rozuměl. Hranice byli ještě úplně slabounce cítit, ale nikde nikdo. Pach vlků tu už nebyl. Smutně jsem si kecla na zadek a pustila zajíce. „Ň-ň-ň-ňikd-d-d-do t-t-t-tu n-n-není. V-v-v-všech-vh-ch-chno b-b-b-byl-l-l-lo z-z-z-zbyt-t-tečné." Měla jsem slzy na krajíčku. Proč zrovna já mám vždycky takovou smůlu!? Ale Styx říkala že je tu 5 smeček. Hold si budu muset najít jinou smečku. Třeba půjde Aki se mnou! Tato myšlenka mě trošičku nakopla k optimističtějšímu smýšlení. „B-b-b-bud-d-du s-s-si m-m-m-mus-set n-n-n-naj-j-jít ji-n-nou s-s-sm-mečku. P-p-p-půjdeš s-sem-m-m-mnou? Ř-ř-řík-k-kal j-j-jsi ž-ž-že s-s-si ch-ch-chceš n-n-n-najít t-t-t-tak-ky ň-ň-ň-nějak-k-kou n-n-n-n-naj-jít.“ řekla jsem a usmála se na něj. Byla bych tak ráda kdyby jo! Rozhlédla jsem se kam bychom mohli jít dál. „M-m-m-moh-h-hli b-b-b-bych-chom j-j-j-jít t-t-t-třeb-b-ba t-t-t-tam-m-ma,“ ukázala jsem dotyčným směrem, kterým, jak jsem doufala, se dostaneme pryč z lesa, „t-t-t-tedy p-p-pokud ch-ch-ch-chceš.“ dodala jsem s lehkým úsměvem.

//Třešňový háj

//Přidávám přechod -) Maharské močály

Malá se mě nejspíše bála, protože ucouvla. Ne, já ji nechtěla vyděsit! „Promiň j…“ ani jsem větu nedořekla, protože jsem uviděla záblesk světla který ke mě mířil. Ozvala se rána a mě se zatmělo před očima. Těsně před tím než sem upadla do bezvědomí jsem uslyšela stejnou ránu hned vedle. Pak už jenom tma a ticho. Bezvědomí se sloučilo se spánkem.
Najednou jsem byla ve skleněné krychli s otevřeným vrchem. Ta krychle stála na místě, kde jsem omdlela. Pokusila jsem se od tama vyskočit, ale nešlo to. Krychle byla přesně tak vysoká, že jsem doskočila až těsně ke kraji, ale nikdy ne tak abych skleněnou zeď přeskočila. Všude kolem mě chodili vlci. Všechny jsem znala, nebo alespoň někdy viděla. Začala jsem volat o pomoc a bušit tlapkami do skla, jenže vlci mě ani neslyšeli ani neviděly. V tom začali všichni zlí ubližovat těm hodným – mým přátelům a rodině. „Nechte je! Prosím! Ne!“ volala jsem, ale žádná odezva nepřišla. „Nechte je být, vezměte si mě! Prosím, nechte je!“ ….
V tom jsem ucítila že mi někdo olizuje čumák. Bylo to příjemné, ale naléhavé a tak jsem otevřela oči a zamžourala na rozmazanou siluletu vlka ležícího vedle mě. Můj zrak se začal vracet do normálu a já uviděla Akiho. Ucítila jsem už doznívající brnění v končetinách. „Ď-ď-ď-ď-díky ž-že j-j-jsi m-mě p-p-p-pro-b-b-buď-ďil-l-l.“ měla jsem najednou pocit jak by se mi zauzloval jazyk a slova nechtěla ven. „C-c-ccíť-tím-m s-s-se ja-k-k-ko š-š-š-šíp-p-pkov-vá r-r-rrůž-ž-ženk-k-a, a-a-a-a-a-akor-r-rá-t-t s-s-stím-m ro-ro-ro-rozdí-l-l-lem ž-ž-že j-j-j-jse-m-m s-s-se n-n-nep-p-pích-ch-ch-ch-l-l-la o-o-o t-t-tr-r-rn, a-a-a-ale z-z-za-s-sáhla m-m-m-mě e-e-elek-k-k-ktřin-n-n-na.“ řekla jsem koktavě a usmála se smutně na Akiho. „R-r-r-roz-z-zum-m-mmíš m-m-mi?“ zeptala jsem se smutně. „A-A-A-Aki, j-j-j-já n-n-n-nechci k-k-k-koktat!“ řekla jsem plačtivě. Potom mi došlo že jsem ještě nezměnila polohu, že tedy pořád ležím na boku na zemi a ten bok mě už celkem bolel. Sedla jsem si tedy. Bolela mě hlava ato celkem dost. Zakňučela jsem a přejela si přední tlapkou po hlavě. Alespoň že už mi nebrní nohy.

//Doufám že jsem to koktání napsala správně...

„N – není, jak jako není!“ zakoktala jsem s menším zděšením „Vždyť mi Launee slíbila že tam na mě počkají!“ dodala jsem a přitiskla uši k hlavě. Vždyť už jsem pryč asi týden. Blesklo mi hlavou. Za tu dobu se mohlo kde co změnit. Proč mám zrovna já takovou smůlu. Konečně smečka do které by mě příjmu li a ona se zruší! Měla jsem pocit jako bych byla před zhroucením. Vlk se nám představil jako Etnej a vlče představil jako Klementýnu. Kdybych nebyla právě smutná, asi bych vyprskla smíchy. Počkat, Aki zná jiného Etneje?! Podívala jsem se zaraženě na Akiho a zpět na vlky. Došlo mi o chvilku dříve co ten vlk chce než to vůbec řekl. Tak to teda ne! Bylo mi jasné že ten vlk s Maharem nelže. Neunikl mi škodolibý záblesk v jeho očích, když nám říkal že se tam můžeme podívat. Nejspíše tam něco je. Tento Etnej se mi zamlouval čím dál tím méně. „Buď zajíce a nebo nic, Tu srnu vám nedáme. Ta je naše.“ řekla jsem co nejdrsněji jsem uměla a začala tlumeně vrčet. „Klidně si tu kouzli, mi to umíme taky!“ Dodala jsem a nepřestávala vrčet. Nevím jak Aki, ale já kouzlit neumím. Ale to on neví. Mrkla jsem na Akiho. Prát jsem se opravdu nechtěla, na to jsem byla moc unavená. Ale co když budu muset kouzlit?! Napadlo mě najednou. Sakra, tak to jsem nedomyslela! Ale třeba to taky moc neumí a jen vyhrožuje. Ale kdyby přece jenom…. ach ne, já jsem blbá. Teď už se, ale nedalo couvnout.

Otočila jsem se, protože jsem za sebou uslyšela kroky. Za námi stáli dva vlci – tedy spíš vlk a vlče. Ten vlk byl hodně tmavě hnědý, měl natrhnuté ucho a plno jizev. To vlče bylo světlounce krémové. Benodésňo? Co to znamená? Pomyslela jsem si a usmála se na ně. Jeho dcera? Příjdemi že je na to moc světlá, ale co, třeba je po mamince. Vlk řekl že mají hlad a jeho tvrzení podpořilo zakručení vlčecího bříška. Aki jim ihned nabídl svého zajíce. Když promluvil o mě, nervózně jsem přešlápla. „Ráda bych vám dala i ty dva zajíce které jsem ulovila, ježe to není pro nás,“ odmlčela jsem se a přemýšlela co říci dál, „chtěla jsem se přidat do Maharské smečky, do té v bažinách, ale dostala jsem od Launee za úkol ulovit šest zajíců a donést je tam. A tak jsme ulovily srnu, tři zajíce a vránu, ale tu jsme už snědli,“ odmlčela jsem se a podívala na prosebně hledící vlče, „Ale možná nebude vadit když vám jednoho zajíce dám.“ Vzala jsem prvního zajíce a položila ho k nim. Jedna srna a jeden zajíc snad bude stačit. „A jinak já jsem Sunstorm.“ řekla jsem s úsměvem, věnovaném hlavně vlčeti. Ten vlk, ale opravdu nevypadá moc jako její otec. Nedívá se na ni tak. Posadila jsem se a potlačila zívnutí. Byla jsem opravdu unavená.

Počet bodů: 10
Směna: 10 bodů za 30 drahokamů (5 b. = 15 drah.). Děkuji.
Navíc: nic :)
Dodatek: Akce byla fajn, ale přišlo mi že na splnění všech úkolů bylo málo času. Chtělo by to, alespoň měsíc.
Zveřejnění mích výtvorů mi nevadí ;D

//Ok, ruším přechod

//Tmavé smrčiny

„Ahoj Kenai a ještě jednou díky za pomoc.“ Kenaovo varování jsem už neslišela. Já si to myslela. Toho zajíce jsem sem omylem zahrabala taky. Vytáhla jsem i třetího zajíce a naložila ho taky na srnu. Snad nám to nespadne. Chytila jsem srnu za krk. „Pomůžeš mi, nebo tu budeš jen tak stát?“ zahlaholila jsem žertem přes maso. Aki naložil posledního zajíce a chytil srnu za krk kousek ode mne. Zabrali jsme a táhli náš náklad zpět k močálům. Několikrát nám jeden nebo dva zajíci spadli, ale jinak to šlo celkem dobře. Po nějaké době úmorného vláčení jsme došli k řece. Byla to ta samá řeka u které jsme se potkali. Byla jsem unavená, ale hlavně jsem měla žízeň. Pustila jsem srnu a řekla: „Chvilku si odpočineme a napijeme se.“ Aki mě chtěl zadržet, ale pozdě. Napila jsem se. „To jsem potřebovala.“ řekla jsem s povzdechem. Zašustila větvička a já se lekla. Co to bylo!? Potom se vynořil z křoví zajíc. Skočila jsem po něm a neomylně na něj dopadla tlapkami, jenže se domělí zajíc najednou rozplynul. „Kam zmizel ten zajíc!? Vyděl si ho, ne?“ Opět jsem se lekla nějakého zašustění. Co se to sem nou děje? „Asi si potřebuji trochu zdřímnout. Ale teď ještě ne. Nejdřív musíme dojít do toho Maharu.“ řekla jsem a zatřepala hlavu, abych ze sebe shodila únavu. Moc to, ale nepomáhalo. Uchopily jsem opět srnu za krk a táhli dál. Šli jsme podél řeky a došli jsme na kraj lesa. „Tamto jsou ty bažiny“ řekla jsem Akimu a čumákem ukázala na kousek lesa naproti. Potom se opět chopila srny a táhla dál.

Kenai vyskočil z keře. Konečně! Srna se lekla a podjelo jí to. Kenai se jí zakousla do nohy.
Už jsme byli tam, šípkové keře nás zpomalily. Aki vyskočil a zakousl se srně do krku, tím ji povalil na zem. Srna se pokoušela vstát. Nemeškala jsem a odrazila se. Narazila jsem bokem do srny a tím ji opět srazila na zem. Přepadla jsem přes ní a udělala asi tři kotrmelce. Pěkně jsem se natloukla. Bolelo to, ale stejně jsem vyskočila na nohy, oklepala se a zakousla se do její přední pravé nohy. Pevně jsem stiskla a nepouštěla. Aki, ty to zvládneš! Povzbudila jsem ho v duchu. Začala jsem třepat její nohou. Srna mě trefila druhou nohou do tlamy. Bolelo to, ale já nepouštěla. Srna se pozvolně přestávala snažit. Potom jsem někde od Akiho uslyšela lupnutí. Byla mrtvá. Ještě chvíli jsem nohu pro jistotu držela a potom ji s povzdechem upustila. Aki i Kenai už stáli bokem. Nikomu se nic vážného nestalo. „To by si byl moc hodný!“ odpověděla jsem Akimu také s úsměvem, ale takovým unaveným.
Silně se rozpršelo. Opět. „Myslím že bychom se měli trochu posilnit. Sníme tu hlavu a vránu.“ odvětila jsem unaveně. Přišla jsem k srně a oddělila hlavu od těla. Vytáhla jsem všechno poživatelné a pustila se do mozečku. Potom jsme se rozdělili i o vránu. Zívla jsem si. „Moc ti děkujeme za pomoc Kenai. ,,půjdeš s námi?" řekla jsem s dalším zívnutím a začala vyhrabávat 1. zajíce.

//řeka Tenebrae v lese

Čekala jsem na Akiho jen chvilku. Sedl si vedla mě. Přikývla jsem. „Taky se těším.“ dodala jsem potichu. Byla jsem vzrušená z lovu. „Tak dlouho jsem takhle nelovila.“ zašeptala jsem, spíše pro sebe. Netrpělivě jsem si poposedla. Po chvilce mi dal Aki znamení. Konečně! Přeskočila jsem keř, koutkem oka jsem zaznamenala Akiho. Srna vyrazila vpřed. Kdybychom chtěli mohli bychom po ní skočit, ale to nebyl náš úkol. Srna se hnala, hlava. S lehkostí jsem se přenesla přes padlí kmen. Byla jsem u srniných zadních nohou. Zatím nám to vychází, jen to nezakřiknout. Pomyslela jsem si a hnala se dál. Pocítila jsem že zrychlujeme. Hlavně nesmíme běžet na plno! Srna nám chtěla vyklouznout mou stranou. Zrychlila jsem a byla u jejího boku. Nejspíše ji to překvapilo, jelikož málem zakopla o pařez, který ji stál právě v cestě. Přiblížila jsem se více k ní a tak se chtě, nechtě musela zase vyrovnat a běžet námi daným směrem. Spomalila jsem a vrátila se na svou původní pozici. Zatím to jde hladce. Běh jsem si užívala. Natahovala jsem tlapky co nejvíce. Únavu jsem už necítila. Běžela jsem z posledních sil, které jak známo, umí pěkně nakopnout. Srna se opět pokusila uniknou, tentokrát na stranu Akiho. Naštěstí jí taky zabránil v úniku. Už jsme se blížili. Co když tu opravdu není! Problesklo mi zděšeně hlavou. Ne, bude tam. Ještě má chvíli čas. Musíme mu důvěřovat. Pravda, není to žádný zajícolov, ale určitě ví co dělá. Snad ví co dělá. Řekla jsem si. Od toho místa jsme tak pět vlčích délek. Odhadla jsem si ještě v duchu.