Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ohhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh už se těším Falco!!!!!!!!!

Už po jeho prvních slovech se mi ocásek rozkmital sem a tam. „ Ano, to už jsem se dozvěděla.“ řekla jsem s úsměvem. Že by mě opravdu příjmul?! „Komu by vadili hory? Hory musí být super.“ řekla sem a ocásek se mi roztočil ještě víc. A co Aki? V tom Falion promluvil. Žije! Je tam s nějakou Cynthií. Došlo mi že to bude ten třetí pach. Je v pořádku, živ a zdráv. Zopakovala jsem si v duchu a oddechla si. „Nerozmyslela!“ odpověděla jsem mu. „Takže jsem příjmuta?!“ vypískla jsem spíš jako oznam než otázku. Mám smečku! Přijali mě! Mám smečku! Měla jsem sto chutí začít běhat a skákat kolem mého nového Alfi, ale musela jsem se ovládat. Proto jsem zůstala sedět a dál bouřlivě mrskala ocasem. Mám smečku! A Aki je v ní taky! Už jsem se nemohla dočkat až ho najdu a řeknu mu to. Šedobílá vlčice se opět pokusila hrát milou, ale po tom co mi takto hnusně lhala jsem ji důvěřovala ještě míně než předtím. Takže Ilenie, jo? Zajímavé jméno. Řekla jsem si když jsem zachytila jméno vlčice, jinak jsem je, ale moc neposlouchala. Představovala jsem si Akiho reakci, až mu oznámím tu úžasnou zprávu. Zbystřila jsem až když začal mluvit i ke mně. Moc ráda si vyměním kamarády. Pomyslela jsem si. „Taky se měj.“ řekla jsem Falionovi s menším pokívnutím hlavou. Ilenie se mezitím rozešla hlouběji do lesa. Chvilku jsem počkala a vstřebávala tu úžasnou informaci.

Potom jsem se rozešla za pachem Ilenie. Netrvalo to moc dlouho a uviděla jsem ji i s další vlčicí a Akim. „AKI!“ vypískla jsem a ocásek se mi rozkmital tak na milion otáček za sekundu. Divím se že jsem někam neodletěla. Vyrazila jsem plnou rychlostí k Akimu a skočila na něj. Oba jsme s hlasitým “ŽUCH“ spadli na zem. Svého kamaráda jsem si doopravdy “ulovila“. „Aki! Jsem tak ráda že tě vidím! Výš co? Taky mě sem přijali! Budeme spolu v jedné smečce!“ zapištěla jsem nadšeně a začala se z Akiho hrabat na nohy. Byla jsem opravdu šťastná. Ocásek se mi pořád míhal ze strany na stranu. Teď už jsem se zklidnit nesnažila. Začala jsem nadšeně poskakovat kolem Akiho a kňučela jsem při tom radostí. Bylo mi úplně jedno že tam jsou i další dvě vlčice. Byla jsem prostě nadšená ze tří úžasných faktorů (1. našla jsem opět Akiho 2. přijali mě do smečky 3. v té smečce byl se mnou i Aki) že jsem se prostě neudržela. Tak jak někdo potřebuje ventilovat vztek, potřebovala já jsem ventilovat svou radost.

//Doufám že nevadí že jsem se k vám připojila taky

//Akce byla moooc super. Hodně mě to bavilo hledat . Falca to rozmístila opravdu bezvadně!
Jen je škoda že akce začala už v 9 večer a většina z nás se o tom dozvěděla až ráno. Mohlo se třeba napsat že se můžou odměny začít hledat až třeba v 7 ráno, alespoň by měli šanci i ti co chodí (nebo musí chodit) brzo spát.
To je tak jediné co bych tomu vytkla. Jinak URČITĚ ZOPAKOVAT!! bylo to suprový!

Moc děkuji za akcičku.

Trochu jsem se na vlčici zamračila. Vůbec se mi nelíbila a tak jsem její další slova pustila jedním uchem tam a druhým ven. V tom přišel tmavě hnědý vlk. On má křídla! Představil se jako Falion a Alfa této smečky. Lehce jsem sklonila hlavu. „Ahoj, já jsem Sunstorm. Hledám si nějakou smečku, chtěla bych být konečně nějak užitečná.“ řekla jsem Falionovi. Taky jde s něho cítit Aki! „Mohla bych být třeba lovec, nebo bych mohla hlídat, nebo učit vlčata.“ začala jsem lehce vrtět ocáskem. „Narodila jsem se ve smečce, mí rodiče byli Bety. Vím jak to ve smečce chodí, myslím že bych opravdu nepřekážela.“ dodala jsem ještě. Vypadal mile. Konečně Alfa který by mě nemusel chtít zabít po tom co mu řeknu že bych chtěla k němu do smečky. „Jo a můžu se zeptat? Nežádal tu o místo i jeden tmavě hnědý vlk? Je to můj kamarád, jmenuje se Aki a já ho tu cítím.“ řekla jsem a podívala se na své tlapky. Co když, ale měla nakonec ta vlčice pravdu a on je mrtví? Na to jsem nechtěla ani myslet. „To je to o čem jsme tu diskutovali. Řekla mi totiž že je mrtví.“ polkla jsem. Není, není a není, prostě mrtví NENÍ! Nemůže! On žít musí! Říkala jsem si a čekala co mi odpoví Falion.

//Omlouvám se že je to tak krátké, ale víc mě toho nenapadlo

//Jestli na mě vůbec zbylo něco, čeho bych se mohla dočkat.

//Kdy bude vyhlášení?

Boží akce, byla moc, moc, super.

Jako odměnu pro Sustorm (pro koho jiného, že?) poprosím o 15 drahokamů.

Děkuji.

PŘIDÁNO + 5 mušlí

//Ještě sem se ani pořádně nezeptala a už jsem příjmuta! Moc děkuji můj nový Alfo! Doufám že vám zde budu užitečná.

Nevadí tak si chvilku počkám. Kývla jsem na vlčici, jakože rozumím. Dobře, tak promiň že jsem se zeptala. Opravdu jsem si myslela že jsem tvé jméno přeslechla. Začínala jsem být mírně flustrovaná. Tahle taky není extra příjemná. Řekla jsem si a přejela pohledem vlčici, která mi nechtěla říct své jméno.
Mrtvý! Jak jako mrtvý! Zaraženě jsem polkla. Počkat! To je blbost! Vždyť to není ani den co jsme se viděli naposledy! Za tu dobu nemohl stihnout zemřít! Je opravdu malilinká pravděpodobnost že by stihl umřít za tak krátkou dobu. Jako, je pravda že já, asi taky ani ne před hodinou, mohla být mrtvá, ale Aki? „No, ale mě ten pach příjde úplně živý. A navíc to není moc dlouho co jsem ho viděla naposledy.“ řekla jsem vlčici mile a probodla ji pohledem. Nebyla jsem blbá, uměla jsem si dát dvě a dvě do hromady. Jdou z ní cítit tři pachy. Jeden z těch pachů je Aki, druhý patří nejspíše nějakému vlkovi a ten třetí, nejsilnější, nejspíše nějaké vlčici. Navíc má zaneprázdněného Alfu, což znamená že… „Neuchází se právě taky náhodou o místo ve tvé smečce?“ řekla jsem vlčici s vítězoslavným pohledem.

Nečekala jsem moc dlouho. Mezitím se opravdu setmělo a mech začal opravdu svítit. Bylo to tam jako ve dne. To je nádhera. Za chviličku jsem uslyšela kroky. Přede mnou se zjevila Šedobílá vlčice. „Ahoj…“ oplatila jsem pozdrav vlčici a usmála se na ni. Víc jsem toho nestihla jelikož se rozpovídala o své smečce. Tak Ragar! V horách? Náhodou, v horách to musí být dobrý. „Hledám si nějakou smečku. Odvedla by si mě prosím za tvou Alfou? Jo a mimochodem já jsem Sunstorm. Nějak jsem přeslechla tvé jméno.“ odpověděla jsem vlčici s milým úsměvem. Bylo z ní cítit že ještě před chvílí byla s dalšími třemi vlky. Jeden s těch pachů je mi nějaký povědomý! Připomíná mi….. Akiho! Trochu překvapeně jsem zamrkala. To není možné! Přece jenom, ty pachy se mohli smíchat. Navíc je cítit úplně slabě. Ale, za zeptání nic nedám. „Ehm, nepotkala si se náhodou s takovým tmavě hnědým vlkem s hnědýma očima? Je to můj kamarád a já mám pocit jako bych ho s tebe trochu cítila. Jmenuje se Aki.“ zeptala jsem se rozpačitě. „Ehm, ale pokud ne tak…. no to je jedno.“ dodala jsem. To by bylo hustý, kdyby tam byl!

//řeka Mahta‘e (sever) přes Západní Galtavar

Nohy mě konečně přestali bolet. Zvedla jsem se z trávy a oklepala se. Vydala jsem se po pásku louky dál. Pásek se pořád rozšiřoval, až se přede mnou objevila veliká louka. Šlo se po ní špatně. Bylo poznat že tu vysoká zvěř putuje často. Někde na druhé straně louky jsem uviděla veliké stádo sobů a tři šedé vlky. Vzhledem k tomu že byla louka rozlehlá a pěkně rozoraná, naději na nějaké sblížení jsem zahodila za hlavu. Doběhnout se k nim prostě nedalo a než bych k nim došla byli by už dávno pryč. Proto jsem se držela původního plánu a hledala si nějaký pěkný les do kterého bych se podívala. Z jednoho lesa na mě křičeli dvě borovice skloněné k sobě. Při troše fantazie to vypadalo jako brána. Tak půjdu třeba tam! Vypadá to jako by mě ten les přímo zval k sobě. Řekla jsem si a vydala se ke ‘‘stromové bráně“. Prošla jsem jí. Les tu byl pokryt pěkným mechem. Vypadal jako by žlutě světélkoval. To se mi asi jenom zdá. Řekla jsem si a zavrtěla hlavou. Světélkování, ale nezmizelo. Do čumáku mě udeřil silný pach hranic. Pach hranic vlčí smečky. Smečka! Myslela jsem si že se zblázním radostí! Smečka! Já našla smečku! Chtělo se mi to křičet nahlas. Teď na sebe musím nějak upozornit. Už vím co zkusím. Zvedla jsem hlavu k nebi, zavřela oči a ZAVYLA. Lesem se rozlehl tento krásný zvuk. Mé vytí bylo naplněno radostí. Radostí z toho že jsem našla smečku. Vyla jsem chvíli, ale měla pocit jako bych vyla celé hodiny. Přestala jsem a se zavřenýma očima poslouchala ozvěnu svého hlasu. Zvuk dozněl. Tak dlouho jsem nevyla! Dříve jsem vývala každou noc před spaním, ale co jsem přišla sem na to tak nějak nebyl čas. Sklopila jsem hlavu a čekala až si mě někdo všimne.

//Středozemní propadlina přes Východní Galtavar

Běžela jsem přes louku k té řece. Natahovala jsem tlapky, které mě boleli. Byla jsem zadýchaná, ale stejně jsem si běh užívala. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Zavřela jsem oči a běžela pořád rovno. Měla jsem opravdové štěstí, že jsem nezakopla o žádný krtinec. Louka se začala mírně svažovat. V tom jsem o něco zakopla a spadla po hlavě přímo do ledové vody. „Áh“ vyjekla jsem, když jsem se vynořila a začala hrabat tlapkami. Byla jsem hodně překvapená a taky promočená. Začala jsem plavat k prvnímu břehu, který jsem uviděla. Vyškrábala jsem se na břeh a začala vykašlávat vodu. Rozhlédla jsem se. Byla jsem na druhém břehu. Plácla jsem sebou na trávu a prudce vydechovala. Byla mi zima. Nechala jsem své tlapky odpočinout a přemýšlela kam půjdu dál. Plno lesů, plno možností, ale do kterého půjdu já? Půjdu se tedy projít po té další louce a uvidím. Hmm. Je tu opravdu hodně lesů. Třeba tu bude i nějaká smečka!

//Ageronský les přes Západní Galtavar

//Vyhlídka

Octla jsem se v divném a velmi hlubokém ''příkopu“. Byla tam celkem tma a foukal studený vítr. Bylo to nepříjemné. Doufám že ty další smečky budou mít hodnějšího Alfu. Škoda že jsem se zapomněla zeptat kde je ta Borůvková smečka. Podívala jsem se na okraje této ''jámy“. Všude byla hodně tmavá hlína. A bylo tu i něco žlutého. Co to je? Přišla jsem k tomu blíž. Byla to květina. Krásná květina. A byla všude na okrajích jámy. Ta je pěkná! Usmála jsem se a oklepala se. Možná bych se měla dát trochu do pořádku. Sedla jsem si a začali si upravovat rozcuchanou srst a olizovat tlapku od krve. Konečně jsem byla hotová. Rozběhla jsem se tím tmavým místem, abych byla co nejdál od té hory. Krajina se ale pořád neměnila. Přišlo mi že ta ''jáma'' je snad nekonečná. Najednou se přede mnou vztyčil kopec. Nepatřím zrovna mezi nejvytrvalejší a tak moje tlapky začali brzy protestovat. Přesto jsem je donutila běžet dál. Konečně jsem byla nahoře. Už jsem se chtěla zastavit, ale přede mnou se rozprostřela louka a za loukou řeka. Odpočinu si až u té řeky. Řekla jsem si a donutila své tlapky běžet dál.

//řeka Mahta‘e (sever) přes Východní Galtavar

Vlčice se začala ježit. To nevypadá dobře, měla bych asi co nejdříve zmizet! Jenže to už bylo pozdě. Vlčice mě svalila na zem a začala mi tlačit na hrudník. Hrozně špatně se mi dýchalo. Začala jsem sebou mlít, kroutit se a kopat okolo. Pomoc! Marie mi začala nadávat. Já chtěla jen k ní do smečky. Mohla mi říct že už třeba mají plno, ne mě udusit! Vnímala jsem asi každé páté slovo. Pomoc! Vždyť mě udusí! Začínali mě chytat mdloby. Z konce toho co mi říkala jsem nevnímala už nic. Vlčice mi vytrhla několik chlupů na krku. Bolelo to hodně. Vykvikla jsem. Šila jsem sebou, ale marně. Vlčice na mě byla moc silná. Jak to může říct když mě nikdy neviděla lovit! Po cestě jsou balvany, to úplně tiše nejde! Chtěla bych vidět ji! Bohužel pro mě, byla vlčice natočena tak že jsem ji nemohla ani rozškrábat břicho. Nedosáhla jsem tam.
Najednou mě vlčice pustila. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Vzduch! To byla krása! Ale právě teď jsem si nemohla moc užívat dýchání. Rychle jsem vyskočila na všechny čtyři. Byla jsem naježená. Změřila jsem si vlčici pohledem a dávala pozor na jakýkoli pohyb, který by naznačoval že se chystá po mě skočit. Nic. Nehodlala jsem čekat dlouho. Rači jsem se otočila a utekla pryč. Skákala jsem po kamenech dolů. Klouzalo to. Dvakrát jsem málem spadla. Konečně jsem byla dole. Až teď jsem se zastavila. Podívala jsem se nahoru na vrchol hory. „Vím že existují zlí vlci, ale až takhle jsem opravdu nečekala.“ řekla jsem si nakvašeně a vydala se dál.

//Středozemní propadlina

Vlčice tentokrát začala vrčet pořádně. Přikrčeně jsem se postavila a trochu ucouvla. Vyjadřovala jsem svou podřízenost. Ona je Alfa! Že bych se už konečně nemusela toulat?! Chtěla jsem u té vlčice zanechat dobrý dojem o sobě, ale to se mi vůbec nedařilo. „Mohla bych se k vám přidat? Nebaví mě se toulat. M-Myslím že bych mohla být pro tvou smečku přínosem. Mohla bych třeba lovit, nebo klidně hlídat vlčata...“ řekla jsem a snažila se vypadat opravdu použitelně. Zatím jsem ale byla úplně pohublá. Ale lovit umím celkem dobře! A mám opravdu moc ráda vlčata. Můžu si s nimi hrát klidně celí den! To by bylo opravdu úžasné. „U-Určitě bych vám nezavazela. Chtěla bych být opravdu užitečná. Já už nechci být tulákem.“ nechtěla jsem se, ale vtírat a tak jsem ještě dodala, „Ale pokud mě nechceš a máš členů dost, tak si najdu jinou smečku. Prý jsou tu čtyři.“ trochu jsem se narovnala, ale pořád jsem vyjadřovala podřízenost. Nechtěla jsem se jí tu však plazit u nohou. Aby si ještě myslela že jsem nějaká slabota. To by mě do té smečky určitě nepřijala. Už tak jsem nezanechala nejspíše nejlepší dojem. Ale třeba mám ještě naději! Ach, pokud mě příjme budu tak šťastná! Teď jsem stála narovnaná jen s hlavou v úklonu. Ač to tak nevypadalo, pořád jsem si vlčici hlídala a byla připravena rychle uskočit kdyby něco. Pokud mě ovšem bude chtít přímout, podřídím jí budu samozřejmě celá. Řekla jsemm si a vyčkávala co bude dál.