Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Omlouvám se za menší chybku.

Vlci se zamlouvají od 10.2. do 5.3.
A obrázky se posílají od 11.2. do 10.3. do půlnoci.

Tak já ještě poprosím o 6 lístků z roscestníkové akce.

//Moc děkuji za super akcičku! Je úžasné kolik obrázků se sešlo a navíc jsou všechny tak krásné. Porota to určitě měla dost těžké. A navíc jsou za to opravdu hodně štědré odměny :o

Takže já poprosím za své tři obrázky o 110 drahých kamenů

Moc děkuji.

//Louka vlčích máků (přes středozemku)

Dostala jsem se na obrovitou pláň. No teda. Přeběhla jsem přes ni a dostala se k řece u které už jsem jednou byla. Při vzpomínce co se stalo potom, když jsem ji přešla jsem se otřásla. Rači to tu obejdu. To bude jistější. Pomyslela jsem si. Klusala jsem a pohledem provázela řeku. Kupodivu kameny po kterých jsem minule přeskákala tam nebyly. Co to? Možná byly dál. Zmateně jsem zamrkala. Jsem si skoro jistá že to bylo tady. Byla jsem opravdu zmatená. Ale co, vždyť je to úplně jedno. Řekla jsem si a nakonec se na hledání “kamenů“ vyprdla. Možná jsem ho do toho Sarumenu měla doprovodit. Ale tak, snad to zvládne. Začala jsem mít trochu pochyby jestli byl dobrý nápad nechat Aurona tam.

//Kaskády

Spokojeně jsem ležela a ohlodávala kost. Krásně svítil měsíc. Byl to fajnovej odpočinek po závodě a úspěšném lovu. Byla jsem už pěkně odpočatá. Rozhlédla jsem se. „Promiň Aurone, ale asi se vrátím zase zpět do hor. Chtěla bych si pořádně prohlédnout smečkové území, jelikož jsem to ještě nestihla. Do Sarumenu už dojdeš sám. Přejdeš jen tamhle tu řeku a seš tam.“ řekla jsem s úsměvem černému. „Neboj to určitě zvládneš.“ dodala jsem ještě. Zvedla jsem se a oklepala se od sněhu. „Měj se Aurone. Ať se ti daří. Snad se zase někdy potkáme.“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. Potom jsem se klusem rozeběhla pryč. Běžela jsem přes louku. Uvědomila jsem si že i tady trošku cítím mák, i když, možná se mi to jen zdálo.

//řeka Midiam (přes středozemní plán)

//Zlatavý les

Konečně se doplahočil i Auron. Chtěla jsem mu říct že se ani nesnažil, ale pak jsem si uvědomila že opravdu nevypadá dobře. „Hele jestli chceš, můžu nám ulovit zajíce.“ řekla jsem zvesela. „Ty si zatím odpočiň.“ dodala jsem soucitně. Postavila jsem se zavětřila. Pořád jsem je cítila. Potom jsem v závěji zahlédla dva pěkné zajíce. Ona jich tam teda, bylo trochu víc, ale ti dva byly nejhezčí. Olízla jsem se. Přikrčila jsem se a začala se k nim plížit. Záda mi splynuly se sněhem, jen flek na obličeji mě prozrazoval. Zajíc se zastavil a začal se rozhlížet. Tři, dva... v duchu jsem začala odpočítávat. Na teď jsem se odrazila. Drápi jsem zaryla do… sněhu. Tak když chci ho zabít hned tak se netrefím. Trochu podrážděně jsem zamručela a rozběhla se za ním. Držela jsem se těsně u jeho zadních nohou, ale pořád jsem neměla příležitost po něm skočit. Kličkoval jak divý. Přidala jsem a tlapou ho udeřila do boku, bohužel mi to ujelo na kluzkém sněhu a já se zanořila čenichem do sněhu. Před sebou sem ale uviděla krvavé skvrny krev. Zajíc kulhal pryč. Rychle jsem vyskočila na nohy a rozběhla se za ním. Zajíc byl teď už na mě moc pomalý. Skočila jsem na něj. Drápy se mi zabořily do teplého masa a přidržovali zajíce u země. Potom jsem se mu zakousla do krku a zadávila ho. Chvíli slávy jsem si, ale nemohla užívat moc dlouho, jelikož zbytek zajíců se rozutekl pryč. Rychle jsem vystartovala za opozdilcem, který zbytek nestíhal. Chvíli mi trvalo než jsem ho dohnala. Skočila jsem po něm. Jedna z mích tlap zajíce udeřila pořádně do boku a on udělal kotrmelec. Já jeho příkladu neplánovaně následovala. Zasunula jsem nohy pod sebe a mohutně se odrazila. Tentokrát jsem neminula a přistála mu na zádech. Ozvalo se tiché křup a i pod ním se sníh zbarvil do červena. S vítězoslavným pohledem jsem zajíce chytila za zátylek a pro jistotu s ním ještě zatřepala. Potom jsem oba zajíce dotáhla k Aronovy. Jednoho jsem k němu přistrčila. „Cena útěchy.“ řekla jsem s úsměvem a pustila se do toho svého.

//Vrbový lesík

Když jsem doskočila, všude kolem mě se rozstříknul sníh. Trochu jsem se zazubila i když nebylo na koho. Bolest na jazyku se vytratila. Pelášila jsem dál, jako bych si dávala závod s nejrychlejším vlkem na světě a ne s unavený a zesláblým Auronem. Byl to opět listnatý les. Tedy spíš bez listnatý les, jelikož byla zima a všechno listí opadalo. Přišlo mi ale že cítím trochu vůni máku. Jen tak trošičku, nejslabjejší pach který v tomto lese mohl být. Trochu jsem zpomalila, ale opravdu jen trochu. Cítila jsem jak každá má tlapka vyhazuje do vzduchu spršku sněhu. Uviděla jsem konec lesa. Byla jsem vzrušením celá bez sebe. Cílová rovinka. Do cesty za výtěztvým se mi postavil trnitý keř. Zdálky nebyl vůbec vidět. Odrazila jsem se a přeletěla ho, jako bych měla křídla. Při dopadu se opět rozstříkl sníh a já zavrávorala, jelikož se mi jedna tlapka probořila hloubjec než ty ostatní. Málem sem hodila kotrmelec, ale ustála jsem to letěla dál. Minula jsem pár posledních stromů a vyběhla na louku. Udělala na ní oblouk a smykem zastavila u kraje lesa. „VYHRÁLA JSEM!“ vyjekla jsem nadšeně i když mi bylo jasné že Auron nebyl zrovna ve stavu, ve kterém by měl jen sebemenší šanci závod vyhrát. I tak jsem byla moc ráda. To jsem měla ze všeho nejradši. Závodění, v tom jsem byla prostě dobrá. Do čenichu mě udeřil pach zajíce. Možná bych mohla něco ulovit. Napadlo mě. Nejdřív si, ale chvilku odpočinu a počkám na Aurona.

//Louka vlčích máků

//Magický palouk

Letěla jsem jako o život. Když jsem vběhla do lesíka zpomalila jsem „Och“ vydechla jsem. Vypadalo to tam opravdu kouzelně. Tento lesík byl totiž jen z vrb a olší. Přešla jsem do klusu a úplně zapomněla že právě běžím s Auronem závod. No ne. pomyslela jsem s údivem. To je nádhera. I teď v zimě to tu vypadalo opravdu nádherně. Haluzy vrb byly pokryté ledem a tak celí les cinkal jako zvonkohra. Dívala jsem se jak se všechno třpytí a tlamu měla dokořán. Bylo to jako ve snu, v moc krásném snu. Sníh mi křupal pod tlapkami. Ty jo. Tak krásný mísno sem snad ještě nevyděla. Řekla jsem si. A jak to tady musí vypadat teprve na jaře a nebo v létě! Začala jsem si představovat jak kolem mě lítají motýlci a včelky. Tam proběhne malí koloušek, tam zase zajíček. A úplně jsem slyšela i cvrlikání ptáčků. Představovala jsem si to tam prostě jako ráj. KŘUP. Najednou můj ráj prořízlo křupání sněhu. KŘUP. KŘUP. KŘUP. Otočila jsem se uviděla černej flek mezi stromy. A jo, ten závod! Oklepala jsem se a vyrazila směr Sarumen. Proplétala jsem se mezi vrbami, které mě za to pěkně hladili po zádech. Před sebou jsem uviděla lesní potůček. Zrychlila jsem ještě víc a odrazila se ke skoku. Potůček jsem přeskočila v ladném obloučku a dopadla na půdu pokrytou sněhem.

//Zlatavý les

Když nakonec můj závod svolil ocas se mi rozkmital na tisíc otáček. „Takse, starst budse tsady na tsé lousce a scíl na skonci tams tosho lsesa. Chsápeš?“ určila jsem spokojeně trasu. Ještě jedou sem louku přejela pohledem. Uviděla jsem dva vlky a pár zajíců. Nyní mám lepší zábavu! Okřikla jsem se hned. Tlapkou sem ve sněhu udělala čáru a pak si k ní stoupla do startovací pozice. Vypadala jsem jako bych vyzívala ke hře neviditelného vlka. Počkala jsem až se i Auron nachystá a pak začínala odstartovávat. „Tsi, dsva, jedsna, TEĎ!“ trochu mě překvapilo když jsem slovo “teď“ vyslovila srozumitelně a Auron tím dostal menší náskok. Vyrazila jsem co nejrychleji mohla a za chvíli ho předběhla. Vítr mi vál v srsti a já spokojeně přivřela oči. Souboj to byl nerovný, jelikož Auron byl zesláblý. Zpoza tlapek mi metal sníh a já si to opravdu užívala. Těsně přede mnou vyběhl zajíc. Trochu mu nejspíš podjela noha, jelikož zavrávoral. Přeskočila jsem ho a pádila dál. Zkusila jsem vypláznout jazk, ale rychle jsem ho zase zastrčila, jelikož když se mi do něj opřel studený vítr a začal mě štípat. Přede mnou se oběvily stromy. A blíží se druhá část našeho závodu! Okomentovala jsem si to v duchu.

//Vrbový lesík

//Les ztracených duší (přes Zrádcův remízek)

„Mlsuvit ststelně nesmůžu. Msám asssi tsochu naspuchlý jsazyk.“ zahuhlala jsem.
Prošli jsme jakýmsi křovyskem. Bylo mi tam jaksi podivně těžko. Odsud rychle pryč. Vyklusala sem z toho podivného místa. Venku už neledokrystalkovalo. Svítilo sluníčko a byla pěkná kosa. „Visdíš? Tsady sje tsa louska.“ řekla jsem. V jazyku mi pořád pulzovala bolest. „A usž nesněsží.“ dodala jsem spokojeně. Za loukou ležel les. „Hesle sco kdysby sme si dsali zsávod. Kdyss pobsesíme budseme tsam rysleji.“ Navrhla jsem a zamávala ocasem. Konečně se pořádně proběhnu! Čekala jsem na odpověď černého. Trochu jsem nedočkavostí “tancovala“ na místě. „Plsrosíím.“ řekla jsem ještě a udělala na něj psí oči. „Bsude lesgrasce!“

//Mušličková pláž

Konečně jsem došla k lesíku. Před ledovými krystalky mě ukryli stromy. Sem tam sem něco propadlo, ale bylo to pohlazení oproti té smršti na pláži. Aspoň vím kde leží. V létě sem zajdu a třeba se i vykoupu. Podívala jsem se za sebe, jestli sem neztratila Aurona. „Jdseme do tsoho Sasumenu.“ řekla jsem. Podívala jsem se směrem, ve kterém jsem před tím uviděla keřovytý porost. Původně jsem chtěla jít k němu, ale nakonec mi to jaksi nevyšlo a já skončila v tomto lesíku, který byl hned vedle. A co, vždyť je to úplně jedno. „Tsam stím směsem sem sviděla dsalsí lesssík a zas sním bysi plásně.“ řekla jsem černému a vydala se lehkým klusem, mnou předurčeným směrem.

//Magický palouk (přes Zrádcův remízek)

//Ústí

Auron vypadal poněkud překvapeně, když jsem mu myš hodila, ale nakonec ji snědl. Pousmála jsem se sama pro sebe. Pokračovala jsem vstříc zmrzlé pláni. Byla stále ještě noc. Do kožichů se nám najednou začali zarývat ledové krystalky. Sklopila jsem uši a oči přivřela do škvírek. „Měli bychom se někam schovat!“ zavolala jsem na Aurona. Musela jsem křičet, aby mě slyšel. Podívala jsem se na stranu kde burácelo moře. Vlny vypadaly opravdu nebezpečně. Trochu jsem sebou trhla, když se zvedla jedna opravdu velká a rozbila se o skalku. Najednou mi podjeli tlapky a já se rozmázla na zemi. Narazila jsem si tlamu. Ucítila jsem kovovou pachuť krve. Kousla jsem se do jazyku. Trochu se mi motala hlava. Proč zase já?! Začala jsem se hrabat na tlapky. Několikrát mi to nepříjemně podklouzlo. Konečně jsem stála. Začala jsem se rozhlížet po nějakém lesíku, nebo tak něčím. „Tsam!“ vyštěkla jsem a ukázala na keřovitý porost. Mluvilo se mi hrozně špatně. „Psoť, hosem!“ dodala jsem a rozešla se co nejrychleji to šlo. Byla mi opravdu zima. Krystalky nás pořád hnusně bičovali a nevypadali že by v nejbližší době chtěli přestat.

//Les ztracených duší

Tak jo už jsem tu zjevně naposled, takže poprosím o:

1 lístek za post z 1.2.
2 lístky za posty z 2.2.
1 lístek za post z 4.2.
1 lístek za post z 5.2.

To bude vše

No, já se na tu pláž rozhodla jít když bylo -6°c, ale to je jedno. Ani nevím proč, ale já to prostě brala tak že třeba v Itálii taky v zimě není na pláži sníh. Trochu sem to nedomyslela no.

//NOVÁ AKCE NA NÁSTĚNCE!! (Jelikož tu není kam to napsat tak to píšu sem.)