Gallirea - Příspěvky uživatele

//Tohle se mě ještě úplně netýká, ale nápad je to fajn.

//Dobře děkuji

Schvaluji

Akorát, budou se pořád přidávat % při povýšení? A ještě jedna věc. Pochopila jsem to dobře s tím že vlastnosti už nebudou na hvězdičky?

Gratuluji novým tlapkám a děkuji za novinky!

Etney do mě, když jsem zastavila, vrazil. Málem jsem spadla na tlamu. „Eh.“ vyjekla jsem. „To je v pohodě, neměla jsem tak prudce zastavovat.“ Asi bych se nervózně podrbala, ale to bych nesměla zrovna stát. Potom jsem mu ukázala lov větve. Na jeho poznámku o tom že je Gamma Assgaru, jsem se pobaveně ušklíbla. Nakonec se, ale do lovu větve pustil svědomitě. Jeho skok i plížení bylo sice těžkopádné, ale když rozlomil větev vejpůl začala jsem vrtět ocasem. „Výborně, právě si mu zlomil vaz!“ vyjekla jsem nadšeně a začala ho chválit, jako by byl malé vlče a ne o něco starší vlk, který měl vyšší postavení než já. „Super jen tak dál! Ještě by to chtělo trochu víc přilehnout k zemi a bylo by to bezva!“ pořád jsem vrtěla ocasem. Ráda jsem někoho něco učila, teda hlavně lovit. „Tak a teď vyzkoušíme tvoji pozornost a reflexe.“ řekla jsem mu a pořád vrtěla ocasem. „Jen najdu nějaké větve.“ Oběhla jsem celou loku po okraji a nasbírala asi deset pěkných větví. Samozřejmě jsem je k Etnymu nedonesla všechny naráz ale aspoň po třech. Když jsem vyplivla i poslední várku, postavila jsem se před šedého a začala mu vysvětlovat další úkol. „Takže, teď ti budu házet tyto větve a ty je budeš chytat do tlamy. Musíš být rychlý jelikož ti budu házet jednu za druhou. Vždycky chytneš a pustíš vedle sebe na hromadu. Co nechytneš, nechytneš.“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. „Stoupni si sem.“ dodala jsem a lehce ho odstrkala na místo. Potom jsem odešla asi dva a půl metru od něj a začala mu házet klacky. Mezi jednotlivými hody jsem si řekla v duchu “raz“.

//Východní hvozd, VJA - úkol č. 2 2/3

Vesele jsem přikývla. „To se nějak vyřeší.“ Poddaná. Zavrtěla jsem ocasem. Malá, křehká krasotinko. Sklopila jsem stydlivě uši a lehce se usmála. To znamená že se mu taky líbím? Brodila jsem se sněhem. Etneyův běh se nedal přeslechnout. Zastavila jsem se před okrajem louky, tak prudce, že bych se nedivila, kdyby do mě narazil. Ayshi tu ještě nebyla. „Nejdřív tě naučím se plížit. U toho nenaděláš tolik hluku svím chlapským během.“ trochu jsem se při druhé větě zahihňala. ,,Budeme lovit cvičně třeba tamtu větev." Ukázala jsem čenichem na jednu pěknou větvičku. „Podívej.“ Přikrčila jsem se a začala se plížit sněhem. Měla jsem soustředěně sklopené uši a v očích mi jiskřilo, jako by to byl opravdový lov. Když jsem byla asi dva metry od větve, skrčila jsem se a vypadala jsem jako stlačené pérko. Potom jsem se odrazila a dopadla na větev. Zakousla jsem se do ní a v zubech se s ní převalila. Zůstala jsem ležet na zemi a větev vyplivla. „A teď ty, teda pokud to pro takového krásného prince není moc složité.“ řekla jsem vyzívavě a dvěma skoky se dostala k Etnymu. Omylem jsem se mu otřela o bok. A nebo to bylo naschvál? Trochu jsem odskočila. „Em, máš-máš pěknou a jemnou srst.“ řekla jsem, opět vyvedena jeho krásou z míry. Podívala jsem se mu do zlatavých očí. Chvíli jsem se mu do nich dívala. Líbíš se mi. Ztřepala jsem hlavou. „Promiň, já jen, že, em. Máš, em, opravdu pěkné oči. Trochu jsem - trochu jsem se v nich ztratila.“ řekla jsem a sklopila zrak na své tlapky.

V dálce jsem uslyšela jak na nás někdo, něco volá, ale nebyla jsem schopna vnímat co. Etney se očividně dobře bavil a já si připadala pěkně trapně. Měl pěkný smích. Takový hlubší. Přikývla jsem. Když nám řekl že jsme fešandy lehce jsem sklonila hlavu. Začala jsem se trochu uklidňovat, ale přesto jsem z vlka nedokázala sundat oči. „Je tu moc sněhu.“ pípla jsem. Byl to vlk jako obrázek. Po jeho přiznání mě něco napadlo. Konečně něco čeho jsem se mohla chytnout. Zvedla jsem hlavu s bojovným úsměvem. „Já tě to naučím.“ řekla jsem. Sama jsem byla překvapná jak sebejistě. Moje sebejistost opět pohasla, když mi začal ukazovat svoje svaly. Bylo těžké být v pohodě když před vámi stojí takový fešák. „Ehmm, no. Teď pod tou tvou k-krásnou zimní srstí moc vidět nejsou, ale určitě jsou…“ Pěkné? Velké? Co mám říct. „… pěkné – pěkně velké.“ řekla jsem nakonec. Pořád jsem se na vlka dívala jako na svatý obrázek. „Určitě chceme!“ dostala jsem najednou strach že vlk zase odejde. „Je tu jedna super louka, kde jsou zajíci! Tam určitě něco ulovíme!“ řekla jsem s úsměvem věnovaném vlkovi. „Jo a málem bych se zapomněla představit. Já jsem Sunstorm.“ představila jsem se. „Mé jméno, ale není tak krásné jako to tvoje králi Etneyi.“ řekla jsem s lehkou úklonou a odevzdaným úsměvem. Potom jsem se rozběhla sněhem k louce.

//Vřesový palouk

//for Etny

, VJA - úkol číslo 2 1/3

Pachy pořád sílili, až se před námi objevil šedivý vlk. Byl to ten, který měl velmi podobný pach Marii. Kdy vytasil tlapu tak jsem se lekla a namístě zastavila. Když jsem si ho ale prohlédla, zalapala jsem po dechu. Byl tak krásnej. Měl krásný žlutý oči a šedivý kožíšek, do kterého se jen zachumlat. „A-a-a ahoj.“ vykoktala jsem. Stála jsem jak opařená. Ten pocit byl podobný jako u Akiho a přesto jiný. Byl silnější. „My-my my se přišli- přišli jsme se zeptat, totiž em.“ nemohla jsem ze sebe vymotat kloudnou větu. „Totiž ty jsi tak krásnej, teda em ne eh teda jo.“ měla jsem chuť utýct. Tohle byl ten vlk kterého jsem hledala. Tohle byl ten vlk, který mi byl souzený, říkala jsem si v hlavě. „Promiň já em no moc se mi líbíš, teda em.“ doufala jsem že se má magie zjeví a já omdlím a přestanu žvanit nesmysli, ovšem pravdivé nesmysli. Také jsem ale doufala že se neprojeví, protože jsem se bála že toho vlka už nikdy neuvidím. Nadechla jsem se a vydechla. Uklidni se! Řvala jsem na sebe v mysli. „Já, teda my… chtěli jsme se zept-zeptat jestli nám nepom-můžeš s lovem.“ vysoukala jsem nakonec. Mé oči mu ale říkali ještě něco víc. Říkali to co jsem se snažila říct předtím. Líbíš se mi. Moc se mi líbíš. Je to šílený, ale asi tě miluju. Chtěla jsem to říct na hlas, vážně chtěla, ale slova mi nešla ven z tlamy. Místo toho jsem jen stála na místě a dívala se mu do jeho žlutých očí, které se opravdu hodili k jeho šedivé srsti.

//Kaskády, přeskakuji kvůli VJA

Přes sníh jsem blbě viděla a tak jsem místo na louku skončila v lese, kde jsem se potkala se Styx a tím Sibiřským vlčetem. Poskakovala jsem ve sněhu, mezi stromy a větřila. Do čenichu mě praštil pach vlků. „Cítíš to taky?“ zeptala jsem se Ayshi. „Třeba nám pomůžou s lovem!“ řekla jsem se jí a opět zavrtěla ocasem. Hopsala jsem za těmi pachy. Byli lehce podobné tomu, který měla ta Marie a její vlče. Hlavně ten jeden. Členové její smečky a nejspíš někdo z rodiny. Napadlo mě. Jak ty pachy sílili, mě se vybavolaly vzpomínky. Nemohla jsem dýchat a ten tlak na hrudníku. Její vrčení. Zatřepala jsem hlavou. Třeba oni nebudou takový. Napadlo mě. Za zkoušku nic nedám. Minulá zkouška tě ale málem stála život. Řekla mi jedna z mích myšlenek, já opět zatřepala hlavou. Ale žiju! Řekla jsem jí a jakoby na protest ještě zrychlila.

//Měním přechod -) Východní hvozd

Tak, teď je řada na mě

Ahoj, chtěla bych se přihlásit na konkurz o 2. charakter. Vím sice že tu nejsem moc dlouho, ale myslím si, že má aktivita je v rámci možností celkem velká. Času mám dost takže určitě bych psát stíhala a udržela bych si aktivní oba chary. Skončit se určitě rozhodně nechystám a neplánuju ani žádnou přestávku, na to mě ta hra až moc baví. Opravdu o toho kulíška moc stojím.
Jako další charakter by bylo vlče, které jsem chtěla už původně, ale nakonec jsem si, jelikož je tohle má 1. RPG, na doporučení Skill založila dospělého vlka. Ve volném čase sem už mu vymyslela i povahu a mám už skoro dopsaný příběh. A samozřejmě už mám předkreslený jeho dospělý vzhled a ani bych to nebyla já, kdybych neměla už vymyšlené jak bude probíhat např. jeho návštěva u smrti :D. Hrozně se na něj těším už od doby co jsem si vymyslela Sunstorm a teď ještě víc, když už jsem si i předkreslila vzhled a skoro sepsala registraci. Pokud dostanu schválení, můžou se všichni těšit na další strakatou kouličku chlupů, která (pokud se mi tedy podaří naspořit za dobu co bude vlče) bude přímo jiskřit.
Proto za mého malého prcka “moč, moč plošíííím".

Děkuji za zvážení. Vaše Sunčí.

Ayshi se ke mně tiskla pořád víc a víc. Před očima se mi pomalu začínali dělat mžitky. Už to vypadalo že mě umačká, když najednou odskočila. Nadechla jsem se. Do plic mi vnikl blahodárný kyslík. „Děkuju.“ řekla jsem s výdechem, ale ona mě slyšet nemohla. Postavila jsem se na nohy. Hnědá poskakovala sem a tam a olizovala mě. „Počkej, trochu se tu zorientuju.“ řekla jsem vesele. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila louku, která mi něco připomínala. Fialová, Styx, bolest, radost, vlče. Honilo se mi hlavou. To je ta louka, která byla pokrytá, tím, vřesem! Vzpomněla jsem si a opět se mi rozkmital ocas. „Už vím kam půjdeme!“ zavolala jsem nadšeně na Ayshi. Takže tady byla ta voda, ve které chtěla Kaya, abych se umyla. Napadlo mě. Rozběhla jsem se, ale byly to spíš velké skoky, jelikož začalo hustě sněžit a sníh byl opravdu hluboký. V tomhle nic neulovíme. Došlo mi. Já sice hlad neměla, ale Ayshi ano. Ale zase na druhou stranu se bude blbě před námi utíkat zajícům. Řekla jsem si. Musíme to alespoň zkusit.

//Vřesový palouk

Překvapeně jsem sebou trhla, když se ke mně vlčice přitulila. Zamrkala jsem, ale zůstala jsem sedět jelikož vlčice začala plakat. „To bude dobré.“ řekla jsem jí soucitně, aniž bych nějak tušila že tím “všichni“ myslí odraz jí samotné ve vodě. „Máš - pěkné - jméno – Ayshi.“ řekla jsem trhavě, jelikož mě její kostnaté tělo tlačilo a mačkalo. Přesto jsem se ani o kousek nehla. Bylo mi vlčice líto a navíc byla milá. Nová nejlepší kamarádka? Zavrtěla jsem ocasem. „Ráda – budu - tvoje nejlepší – kamarád-ka.“ řekla jsem vesele a opět zavrtěla ocáskem. „Moc – mě – mačkáš. Špatně – se – mi – dýchá.“ řekla jsem lehce naléhavě. I přesto jsem zůstala sedět na místě a zatínala drápky aby mě nepovalila. Vlčice mě trochu hřála, ale víc jsem musela hřát já ji. Měla jsem pocit, jakože cítím každou kůstku jejího těla. „Jsi – hrozně – hu-bená. Nechceš něco – nechceš něco – ulovit? T-třeba – zajíce.“ zeptala jsem se jí a mezi slovy se nadechovala. Nechtěla jsem ji od sebe odstrkovat, zdála se mi opravdu smutná – nebo spíš teď už opravdu šťastná, že mě vidí. S tím kamarádstvím jsem to, ale myslela úplně vážně. Teď už mám dva nejlepší kamarády! Akiho a Ayshi. Při té myšlence se mi opět rozkmital ocas.

//řeka Midiam

Před sebou sem spatřila opravdu pěkné místo. Skály před kterými se rozprostíralo jezero. Doklusala jsem k jezeru a napila se. Voda byla opravdu ledová, ale nebylo to zas tak hrozné jako u toho pidi jezírka v horách. Možná to bude tím že se lehce oteplilo. Pomyslela jsem si. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. V létě to tu musí vypadat opravdu hezky. Potom jsem si všimla hnědé vlčice. Vypadala vyplašeně a trochu i smutně. Klusem sem se k ní rozběhla a začala vrtět ocasem. „Stalo se ti něco?“ zeptala jsem se s úsměvem a přisedla si vedle ní k jezírku. „Vypadáš smutně a emm trochu vystrašeně.“ řekla jsem. Koukala jsem do vody na svůj odraz. Na čele jsem měla jizvu. Jsem hrozný nemehlo. „Jo a jinak já jsem Sunstorm a ty?“ představila jsem se dodatečně a čekala co z vlčice vypadne.

//Menší úprava v komentáři akce.