Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekala jsem na Etneye. Pořád jsem byla trochu nervózní že je několik metrů ode mě jsou hranice. Vítr ke mně zavál dva pachy z Asgaarského lesa. Napřímila jsem se, ale pořád jsem seděla. Z lesa ke mně zamířili dvě vlčata. V jednom z nich jsem poznala Mariina syna, který byl s ní na té skále. A ta druhá bude nejspíš jeho sestřička. Trochu jsem se uvolnila, ale ne na dlouho, jelikož vlček začal celkem ostře. Měla jsem, ale co dělat abych se nerozesmála, když začala vrčet jeho sestřička. „No tak prrr prcku. Pokud vím tak hranice jsou ještě pěkný kousek ode mě.“ řekla jsem neutrálně. „A navíc já už patřím do Ragarské smečky.“ dodala jsem a lehce čenichem ukázala k horám. „Čekám tu na tvého bratra Etneye.“ řekla jsem vlčeti s lehkým úsměvem. „Jdeme spolu lovit.“ odmlčela jsem se a pak ještě dodala: „Musíte být rádi že máte tak skvělého bratra.“ Lehce jsem zavrtěla ocasem. „Musel si jít k vám něco zařídit a sraz jsme si domluvily tady.“ prozradila jsem mu ještě. Aspoň někdo zkrátí tu dlouhou chvíli. Pomyslela jsem si.

//Křišťálový lesík (přes Medvědí řeku)

Klusala jsem kolem řeky těsně na okraji lesa. Věděla jsem že jdu správně, jelikož tímto pachem byl cítit i Etny a navíc byli cítit hranice kousek ode mě. Nemněla jsem z toho dobrý pocit. Představovala jsem si Marii jak na mě vyskočí najednou někde z keře a roztrhá mě. Možná jsem měla radši jít s Etnym. Aspoň by mě kdyby něco bránil. Pomyslela jsem si. Doběhla jsem k řece, která tekla na kraji Asgaaru. To bude ona. Běžela jsem ještě kousek podél ní jakoby směrem k těm rozlehlým pláním. Pořád jsem běžela jen pár metrů od hranic a dost mě to znervózňovalo. Napila jsem se. Potom jsem si našla pěkné místo a sedla si tam, otočená k lesu, jako bych byla přivázaný pes, čekající na pána. Mysl se mi pořád točila kolem Etneye. Hrábla jsem do sněhu. Pořád ho byla obrovská kopa.

//Řeka Midiam (přes Šakalí pahorkatinu)

Doskočila jsem na zem a klusem se rozběhla kolem lesa. Běžela jsem po jakési loučce, uprostřed které byli jakési malé skalky. Měla jsem z toho místa lehce husí kůži. Chvíli mi nedocházelo proč, ale pak mi došlo že ten divný zápach, kterým bylo toto místo nasycené, paří šakalům. Zrychlila jsem krok. Když jsem klusala kolem skal uviděla jsem jakýsi záblesk hnědavého kožichu. Zrychlila jsem do úplného běhu a zbytek louky radči rychle přeběhla. Vběhla jsem do listnatého lesíka, který se převážně skládal z bříz. Šakali tu nebili tolik cítit a tak jsem opět zpomalila do klusu. Někde uprostřed lesíka, byla řeka. Vydala jsem se podél ní i když jsem měla hrozně velkou chuť ji přeskočit.

//řeka Mahtae sever (přes Medvědí řeku)

//Vřesový palouk (přes kaskády)

Vydala jsem se za Etneyem. Trochu nevěřícně se na mě otočil. Doufala jsem že jsem ho právě nějak neurazila. „Ne, myslím že jsem se chovala, no, úplně normálně. Přišla jsem k ní, představila se a zeptala se jí jetli nevý o nějaké smečce. Ona mi řekla že jsou tam hned dvě a že ona je jedné z nich Alfou. Když jsem se jí zeptala, jestli se k vám můžu přidat, začala na mě vrčet a pak na mě skočila.“ opět se mi naježily chlupy, bylo to ještě dost živé. Otřásla jsem se. Bylo na mě vidět, že mě vyděsila samotná vzpomínka. „Smrti, jsem byla blíž jen když jsem se topila.“ řekla jsem a sklopila uši. Etney se mnou srovnal krok. A začal mi vysvětlovat jeho složitý vztah s matkou. Opět mi ho bylo líto. Šla jsem potichu po jeho boku a naslouchala mu. „Nechápu, jak takového úžasného vlka, jako jsi ty, může někdo nemít rád.“ řekla jsem. Potom se mě zeptal, jestli mě máma měla ráda. Při vzpomínce na rodiče jsem se usmála. „Máma s tátou mě rádi měli. Vlastně si myslím že ve smečce jsem byla vcelku oblíbená. Byla jsem jediná dcera Bet, které se za nedlouho měli stát Alfami. Měla jsem se prý taky stát Betou, ale utekla jsem. Šikanoval mě můj bratr a mě přišlo že toulat se bude lepší.“ řekla jsem mu a povzdechla jsi. Přikývla jsem. Ochrání mě. Nakonec, ale navrhl že do své smečky radči půjde sám a sejdeme se u řeky na druhé straně lesa. „To bude asi nejlepší." Řekla jsem nakonec a mezitím co on zaplul do lesa, já přeskočila řeku a vydala se okolo.

//Křišťálový lesík (přes Šakalí pahorkatinu)

Sice jsem nechápala jak někdo nemůže mít rád lov, ale neřekla jsem nic. „Možná.“ přikývla jsem a usmála se když mě probral jeho hlas ze zasnění. Když mi začal vykládat, proč musí dupat, začala jsem se smát. „To asi asi jo, no.“ smála jsem se pořád. Trochu jsem sklopila uši, když řekl že už musí odejít. Chtěla jsem mu ještě říct ať počká, ale než jsem stihla otevřít tlamu nabídl mi ať jdu s ním. Ocas se mi opět rozkmital. „Ráda s tebou půjdu!“ vyjekla jsem. Vzpomněla jsem si na Ayshi. Bude to jen chvilka! Když tak nás najde po čichu. Řekla jsem si. Pak mi, ale došla ještě jedna maličkost. Assgar. Marie je Alfa Assgaru. Marie je Etneyova matka. Trochu jsem se zarazila „Pokud mě teda ochráníš před tvou matkou. Chtěla jsem se přidat k vám do smečky a ona mi málem rozdupala hrudník.“ řekla jsem, při té vzpomínce se mi lehce naježili chlupy. „Pokud mi to slíbíš, tak s tebou půjdu moc ráda.“ řekla jsem a opět zavrtěla koncem ocásku.

//Tam, kam půjde Etney.

//Nechci se vám do toho plést, jen taková drobnost, ale u Haruhi leží i mrtvý Sayap.

Uslyšela jsem jak za mnou křupe sníh, ale žádné dupání. Jen sem tam. I když jsem o něm věděla, když do mě trochu strčil tlapkou lekla jsem se, jelikož jsem to nečekala. Otočila jsem se. „Výborně. Bylo to dobré. Sice jsem slyšela jak pod tebou křupe sníh, ale skoro si nedupal. Ještě párkrát a bude to úžasné!“ řekla jsem a vrtěla ocasem. Ayshi za námi ještě pořád nedorazila. „Úspěšně si prošel mím tréningem! Lov klacku 1, Chytání větví 1 s hvězdičkou a plížení 1-.“ Oznámkovala jsem výkon šedého. „Na lov se vrátíme, asi zpádky do lesa, jelikož jsme tu všechno očividně vyplašily.“ usmála jsem se na něj. Ach, ty oči. Dívala jsem se mu do jeho hlubokých, žlutozlatých očí. Tak hrozně moc jsem se mu chtěla zachumlat do šedivé, medvítkovité srsti. A moc jsem mu chtěla olíznout čenich. Pořád jsem jen mlčky stála a dívala se na něj s nehynoucím obdivem, s nehynoucí láskou.

//Oprava, je to úkol č. 3

//Oprava, he to úkol č. 3

//VJA - úkol č. 1

Došlo mi že Etney vůbec nechápal, proč se tak raduju, ale vypadal u toho opravdu roztomile. „A jo, promiň. Já totiž vždycky, když se projeví má magie, tak omdlím. A to je poprvé co se mi, mé omdlení podařilo odvrátit.“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. „I když musím říct že když jsem tě uviděla málem jsem z tvojí krásy taky omdlela.“ přiznala jsem. „No, nevím jestli nakonec vůbec něco ulovíme, jelikož dupeš jako slon, ale myslím že ses po mém tréningu zlepšil.“ řekla jsem a usmála se na něj. „Ještě by to ale chtělo jednu malou věc. Já si někam sednu. Tak 20m od tebe a ty se ke mně budeš muset připlížit tak, abych tě neslyšela. Na pach teď hrát nebudeme.“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. „Jo a ještě něco. Výjdi za jakoukoli dobu od toho jak si sednu. Napočítej třeba do pěti do deseti a nebo jen do dvou. To je jedno.“ potom jsem se otočila a klusem se vydala na druhou stranu louky. Dvakrát jsem se otočila, jestli mě pochopil a nevyšel hned. Potom jsem si sedla přesně na druhé straně k němu zády. Do čenichu mě praštil štiplavý pach močálů. Bylo slabě cítit že tu byla předtím smečka. Trochu mě píchlo u srdce, když jsem si vzpomněla že i já mohla být její součástí. Bohužel se rozpadla těsně předtím, než mě příjmuli. „Mahar.“ zašeptala jsem si pro sebe.

//VJA - úkol č. 3 3/3

Etney první hod nečekal a větev mu dala pěkně přes tlamu. Když se naštval, vypadal celkem roztomile. Měla jsem co dělat abych se nezačala smát. Ostatní větve, ale chytnul bravůrně. „Výborně! Šlo ti to naprosto skvěle! Seš frajer. Krásnej frajer!“ trochu jsem se zarazila. Poslední větu jsem chtěla říct jen v duchu. „P-p-promiň to-to mi vyjelo.“ řekla jsem. Přesto jsem pořád nadšeně vrtěla ocasem. „První?“ podívala jsem se na něj soucitně a sedla si. „Proč by někdo nepomohl někomu takovému, jako jsi ty?“ řekla jsem překvapeně. Bylo mi Etneye líto. „Výš, seš opravdu fajn, je-je mi s tebou dobře.“ řekla jsem a sklonila hlavu. „Seš milej, hodnej a-a pěknej, výš Etny.“ vysoukala jsem ze sebe pomalu. Najednou se objevil malinkatý větřík a pročísl Etnymu srst. Cítila jsem jak zase začínám omdlívat. Ne! Nechci! Nemůžu! Proč zrovna teď. Bojovala jsem se ztrátou energie. Pokusila jsem se vstát, ale zatočila se mi hlava a já opět spadla na zadek. Musím vydržet. Nabrala jsem si plno sněhu do tlamy. Myslela jsem že mi umrzne, ale začala jsem se z náhlé únavy probírat. Když byla hrozba úplně pryč začala jsem vrtět ocasem. „Já to zvládla! Neomdlela jsem! Zvládla jsem to! Zvládla!“ vyjekla jsem šťastně. Oči mi slzeli štěstím. Naklonila jsem se v sedě k Etneyovi a objala ho předníma tlapkama. Byl tak teploučký, jako medvídek. Opět jsem se odtáhla. „Zvládla jsem to.“ řekla jsem ještě jednou, polohlasem.

//Podle mě je to s tou nedosažitelností opravdu dobrý nápad. A s posledním ALE naprosto souhlasím

// Uf, dobrý, promiň . Já jsem se lekla protože ji nevidím a když kliknu na její místo, tak se mi nezobrazí .

//Počkat co?! I mapu?! Na tu jsem se celou zimu těšila.

Tak jo, musím přiznat že jsem se málem právě rozbrečela. Tohle mi nedělejte prosím.

Oběma moc děkuji za všechno co jte pro Gall dělali. Určitě je toho hodně :D. Je mi líto že odcházíte a já vás tak nemohla poznat víc.
A speciálně Fali moc děkuji že jsi mě vzala v podstatě hned do smečky. Byla jsi super Alfou a moc mě mrzí že odcházíš.

Mějte se hezky a přeji hodně štěstí.