Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Orlí dráp (přes ještěří lučinu)

//k Etneyovi

„Když myslíš.“ lehce jsem pokrčila rameny. „Ano. V noci tak hezky žlutě světélkuje.“ řekla jsem a lehce zavrtěla ocasem. „Ne, nepatřilo. Výš ona na břehu toho jezírka seděla nějaká vlčice a brečela. Když brečela hodně nad Ragarem sněžilo a když přestala sněžit přestalo. To vlče bylo její. Prý když vylezlo z vody, tak ani nebylo mokré. Vlčice s vlčetem potom odešly a řekly Sheye ať mě tam nechá se utopit. Ona mě tam naštěstí nenechala a zavolala o pomoc. Bylo to zvláštní.“ řekla jsem. Vůně mase pořád sílila a sní i pachy vlků. Etney mě potom oslovil. Zastavila jsem se a otočila se na něj. „No?“ Etney mi řekl že se odpojí a pak se na mě zazubil. „No-no tak dobře.“ řekla jsem a sklopila hlavu. „Dobře!“ zvedla jsem hlavu a zajiskřilo mi v očích. „Neboj já si tě najdu!“ řekla jsem a zamávala ocasem. „Měj se Etny.“ řekla jsem a rychle mu na rozloučenou olízla čenich. Potom jsem se otočila a klusem vyběhla z lesa na louku.

//Akce

Vydala jsem se přímo ke kopcovitému terénu, jelikož od tama ty vůně vycházely. Věděla jsem že smečka to není, jelikož jejich pachy si vůbec nebyli podobné. Vešla jsem do kopců. Lehce jsem zachytila i pach Ragaru a dokonce i tři známé pachy, ale chvíli mi trvalo než jsem si ji zařadila. Styx, Kaya a Shireen. Řeka jsem si když jsem si pachy zařadila. Nádherný pach srny mě polechtal v čenichu. Celé kopce jím byli nasyceny a tak se nedalo poznat kde ta srna leží. Zvláštní. Najednou mi podivně začalo cukat v kožíšku. Co to sakra? Kožíšek se mnou trhal různými směry, tak, jak se mu zachtělo. Vůbec se mi to nelíbilo. Někdy to bolelo víc a někdy míň, ale hlavně to bylo velice nepříjemné. „Přestaň!“ štěkla jsem s vykulenýma očima na svůj kožich, ten ale urputně tahal pořád kam se mu zachtělo. "A-Ale no tak!“ řeka jsem. Kožich se mnou trhnul a já se čenichem zaryla do břečky na zemi. Postavila jsem se a oklepala, jenže tahání a škubání neustávalo.

//Východní hvozd (přes Kierb)

Opět jsem se rozesmála. Byl fajn. Nemesis a Nemesiska = nejlepší dvojčata ewer. Řekla jsem si v mysli a uchechtla se. Přikývla jsem na jeho slova. „Dobře ty velký kluku, já jen aby na tebe zase nezaútočil. Kdybychom byli dva tak by si určitě netroufl.“ Pousmála jsem se. Potom jsem se klusem vydala na Východ. Slyšela jsem jak za mnou svým sloním krokem jde Etney a tak jsem se zastavila a počkala na něj. „Jo líbí, hory jsou fajn. Teda, ono se to území rozprostírá i přes jeden les, ve kterém je svítící mech. Do hor jsem ještě nedošla.“ přiznala jsem a pousmála se. „No, původně jsem se chtěla přidat do Maharské smečky, ale rozpadla se těsně před tím, než jsem stihla splnit úkol Launee. Em, to byla asi Beta.“ řekla jsem a lehce sklopila hlavu. „Jsi moc hodný Etneyi, ale zatím mi to vůbec nevadí. Pokud by se ovšem něco stalo, můžem se po něčem podívat.“ při těch slovech jsem se na něj podívala a usmála se. Překonali jsme řeku linoucí se lesem a pokračovali dál. „No výš, to proč sem byla nachlazená má tak trochu jiný důvod.“ uculila jsem se. „Když řeknu ti to ve zkratce. Prostě jsem chtěla vytáhnout jakési vlče z ledovcového jezírka. Nezbylo mi nic jiného, než tam ponořit hlavu, jenže ono mi vyšplhalo po krku, já do půl těla sjela do jezírka a nebýt Sheyi, tak bych se v něm utopila.“ řekla jsem. Do čenichu mě praštila slaboulinká vůně. Vůně masa. Olízla jsem se. „Cítíš to taky?“ zeptala jsem se Etneye a lehce zrychlila krok.

//Kopce Tary (přes ještěří lučinu)

„Jo. Ty máš opravdu nádherné a vznešené jméno.“ trochu jsem se zazubila. Když popsal Nemesisovo jméno jako list, který rozžvýkal bizon, začala jsem se smát. „Jasně že jsem! Kdo by někoho pojmenoval Nemesiska?“ zasmála jsem se. Opravdu se mu povedlo mě rozveselit. Postavil se a tak jsem se stoupla taky. Nakonec na má slova přikývl. „Neřekla jsem ti že máš jít hned. Můžeš jít třeba zítra a nebo za pár dní. A pokud budeš chtít půjdu s tebou“ řekla jsem mu a zavrtěla ocasem. „Já? Já se asi půjdu projít ještě někam. Ano, po tom incidentu s tvou matkou, jsem zkusila štěstí ve smečce v horách a vyšlo to.“ usmála jsem se a opět zavrtěla ocasem. „Ležela jsem potom asi měsíc nachlazená v úkrytu a tak jsem se šla projít. Chtěla bych to jít omrknout ještě tam, víc na Východ.“ čenichem jsem ukázala za sebe. „Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se a naklonila hlavu lehce na stranu. Jako vždycky, jsem ale na odpověď nečekala, otočila se a lehkým klusem se rozběhla směrem kterým jsem ukázala. Mohl mě úplně klidně doběhnou.

//Orlí dráp (přes Kierb)

Neochotně jsem na jeho slova přikývla. Stejně jsem ale nic neřekla. Svěsil hlavu s jakýmsi úsměvem. Byla jsem z toho trochu zmatená. Narovnal hlavu a jeho úsměv zmizel. Po tom co jsem mu řekla se lehce pousmál. Já jsem jen stála, můj výraz se nijak neměnil. Najednou se ke mně přiblížil a tlapkou mi opatrně setřel slzy. Podívala jsem se mu do očí a lehoučce se usmála. Kývl hlavou a opět promluvil. Jeho slova mě uklidňovala. „U Nemesisase to vcelku chápu.“ řekla jsem a až potom si uvědomila že jsem Nemesisovo jméno opět zkomolila. A není to jedno? Řekla jsem si. Etney už nevypadal tak klidný jako předtím. Trochu mě to znervóznilo taky. Byla jsem trochu překvapená, když se mě zeptal jestli se má Sionnovi omluvit. „Asi bys měl.“ řekla jsem a lehce máchla ocasem ze strany na stranu. Sklonila jsem hlavu. Opět další otázka. „Já nevím, ale zkusit bys asi to měl.“ řekla jsem. Opět jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Opět jsem se usmála.

//řeka Mahtae (přes V.G.)

Etney mě poslouchal. Sice mi jednou skočil do řeči, ale jinak byl potichu. Přešli jsme přes jednu z těch dvou rozlehlých plání, které oddělovala řeka. Ne-me-sis. Zopakovala jsem si to jméno po něm ještě jednou v hlavě. Když domluvil tak jsem se uchechtla. Vešli jsme opět do lesa ve kterém jsme se potkaly. Potom řekl abych se zastavila. „Hm?“ udělala jsem jen a zastavila vedle něj. Potom začal mluvit. Začal mluvit o tom jak odnesl svého malého bratra Sionna odnesl do hor, o tom že chtěl aby zemřel a o tom že na něj použil nějakou magii, kterou jsem ještě neznala. Mluvil také o tom že se bál změn. Jeho slova na mě padali jako rány klackem. Sklopila jsem uši a do očí se mi nahrnuli slzy. Ne. Díval se mi do očí. Když domluvil nastalo mezi námi ticho. Potom odklonil pohled a vydal se dál. Přiznat svou chybu. Chvíli sem jen stála na místě. Ještě jednou jsem si v duchu přeříkala to, co mi právě řekl. „Ne.“ špitla jsem. „E-Etneyi počkej!“ vydralo se nakonec ze mě. Doběhla jsem ho a stoupla si před něj tak, aby se zastavil. Slzy z mých očí zmizeli. Vystřídala je odhodlanost. Odhodlanost mu pomoct. „Ne, ty nejsi š-špatný. Ne-nemůžeš. Byla to chyba. Ale stará chyba.“ odmlčela jsem se a zavřela oči jelikož se mi do nich opět vedrali slzy. Otevřela jsem je. Slzy se mi začali kutálet dolů a padali na zem pokrytou tajícím sněhem. „U-Určitě si se změ-změ-změnil.“ nadechla jsem se a přitom popotáhla. Stála jsem před ním a plakala. Nedokázala jsem říct už nic víc. Toužila jsem schovat svou hlavu do jeho šedivé srsti, ale ani jsem se nehla.

// Já to vidím

Lehce jsem zavrtěla hlavou. Opravdu mi to jméno nic neříkalo. Povzdechla jsem si. Proč tak blázním. Co to tady melu o…. no to je jedno. Sama jsem byla zmatená ze svých pocitů. Vždyť takhle se normálně nechovám! A nebo snad jo? Sama o sobě jsem si myslela že jsem trochu tvrdší. Tahle země byla tak zvláštní. Ticho prolomil opět Etneyův hlas. Podívala jsem se na něj. „Povídej.“ řekla jsem, když se odmlčel. Vstali jsme a šli dál kolem řeky. Proč od jeho smečky, pryč od té krve a chlupů. Trochu se mi ulevilo, jelikož ten štiplavý pach krve se začal vzdalovat. Začal mi vykládat o své rodině. Elisa? Takže mi neřekla své pravé jméno. Říkala jsem si že Marie je pro vlka dost zvláštní. Potom už jsem jen mlčky poslouchala co mi říká. Vstřebávala jsem každé jeho slovo. Potom se mi podíval do očí. „Proč?“ zeptala jsem se. „Ne, ty nejsi zkažený.“ usmála jsem se, ale on pohled odvrátil. „Zkazit se může jen maso, zkazit se může voda, ale ne vlk.“ řekla jsem rozhodně. „Vlk může být jen špatný a ty špatný nejsi. Ty jsi dobrý, jelikož ty jsi nic špatného neudělal. Špatný bys byl, leda bys někoho zabil. To že je ti někdo nesympatický, neznamená že je problém v tobě. Problém je v něm.“ Podívala jsem se na něj. Mé tyrkysové oči, začali probodávali ty jeho zlaté. Když začal opět vyprávět, odklonila jsem pohled. Opět jsem se zaposlouchala do toho co mi říkal. Mluvil o svých sourozencích. Usmívala jsem se a dívala se před sebe. „No vidíš!“ řekla jsem povzbudivě, když domluvil. Zbytkem svého vyprávění si to trochu zkazil, ale jen maličko. „Je dobré přiznat svou chybu.“ řekla jsem a podívala se na něj. Bylo mi jasné že jeho věta neměla být zakončena slovem “lepší“. „Co se týče toho Nemasise, podle toho co jsem viděla, tak z něj bude špatný vlk. Ale ty, ty k tomu máš ještě dost daleko.“ dodala jsem a povzbudivě se na něj usmála.

//EDIT: Východní hvozd (přes V. G.)

//Děkujeme Meiný

//Moc děkuji za tak rychlé přijetí. Škoda že sem tu moc dlouho nepobyla. No nic, tak já jdu přenést smůlu na Mecháč.
PS: Jak se my dozvíme že se Ragar rozpadl? Jakože herně?



//editFal: Spíš než smůlou bych to nazvala špatnou souhrou náhod. :) Přeji hodně štěstí v Mecháči. Osud bude pravděpodobně skrz myšlenky.

//editSuns: Děkuji. Nah, už brečim.

Ahojky Ragare!

Máme tu vyhlášení mojí kreslící akcičky!

Pampada, dampada dá!

Takže, jediný kdo se zúčatnil byl Fallion!

Prosím potlesk!

Poslal nám tento nádherný obrázek Witer - http://gallirea.cz/upload/falion/Bat%20jeskyn%C4%9B/2021-03-10_091545.jpg

Kreslení zdar!
Vaše Sunčí.

Etney po vylíčení mého příběhu začal na svého malého bratra nadávat. „Takže Nemesis.“ řekla jsem si pro sebe. Potom se mi podíval do očí. „Ne, neznám.“ řekla jsem po pravdě. Potom jsem začala Etneyovi ošetřovat ránu. Neviděla jsem jak se tváří, ale nejspíš mu to nevadilo, jelikož ještě nadzvedl hlavu, abych se k ráně líp dostala. To co mi řekl jsem nečekala. Přestala jsem mu olizovat ránu zvedla jsem hlavu. „Vážně?“ usmála jsem se. „Ty jsi taky hodný a nezkažený. Nebo, alespoň mě to tak příjde.“ řekla jsem mu. „Proč tě tví sourozci nemají rádi? Já jen že i ten Nome – Name – Nema – jo Nemasis, taky říkal něco o tom že si přítěž smečky.“ řekla jsem v mém hlase bylo slyšet že je mi Etneye líto. „Život je tak nefér.“ řekla jsem a sklopila uši. Do potrhaného ucha mě opět vjela bolest a tak jsem je rychle zase narovnala. „Proč nás nemají rádi?“ zamumlala jsem jakoby pro sebe.

Ležela jsem otočená k řece a sledovala tok vody. Zdálky jsem ucítila známí pach. Etney. Musela jsem uznat že voněl opravdu hezky, ale něco mi v jeho pachu nesedělo. Uslyšela jsem ho promluvit. Zvedla jsem hlavu a podívala se směrem k lesu. „V pohodě.“ Zamumlala jsem a pak si ho pořádně prohlédla. Nevypadal vůbec dobře. Byl od krve a jeho krásný kožíšek byl celí pocuchaný. „C-co se ti stalo?!“ řekla jsem s obavou v hlase. Posadil se. Vyškrábala jsem se taky do sedu. Ozval se naražený bok a já tiše sykla. „Právě mě přeprali tví dva mladší sourozenci. Shireen a no ten šedej vlček. Ten vlk na mě začal řvát že mám odsud vypadnou. Když jsem mu normálně vysvětlila že toto není jeho území a nemůže mě odsud odhánět a navíc tu čekám na tebe, tak mě napadli.“ Chtěla jsem stáhnout uši dozadu, ale potrhané ucho zaprotestovalo a já svraštila obličej do bolestivé grimasy. „Byl u toho když mě napadla tvá máma takže mě zjevně začal brát jako nepřítele.“ řekla jsem a pak se podívala na Etneye. „A co se stalo tobě?“ zeptala jsem se ho. Vypadal že je na tom hůř než já. Přisunula jsem se k němu a opatrně mu začala čistit ránu na krku. Kovová pachuť jeho krve mi ulpěla na jazyku. Pach krve byl všude. Začínal mě z toho štípat čenich.

Dohromady mám 22 bodů...

...takže za 20 bodů poprosím (po dlouhém rozhodování mezi drahokamy a teleportačními lístky) o 36 drahokamů (18+18 )

za zbylé dva bodíky poprosím o 10 mušlí za jeden bod a o 10 mušlí za druhý bod

a nakonec ještě poprosím o krásný bonusový 1 křišťál za úkol pro Tasu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

//Jinak akce byla bezva. Škoda že už jsem si nestihla napsat o další úkoly. Už se moc se těším na VLA a na Amorka . Akorát se bojím že nebudu VLA stíhat plnit, jelikož sem každý týden z prázdnin buď na nějakém táboře a nebo na výletě s rodiči.

//VJA úkol č. 2 2/2

Podařilo se mi postavit, ale ne na dlouho. Vlk mi skočil někam zhruba k zátilku a pořádně do mě žďuchl. Už jsem si myslela že nespadnu, když v tom se mi zakousla Shireen do nohy a škubla, takže jsem ztratila rovnováhu kompletně a spadla na zem. Naštěstí nezkousla moc a nohu mi neprokousla. Vykopla jsem do vzduchu a Shireen tak dostala mou nohou do břicha. Vlk ze mě seskočil. Zůstala jsem ležet. Bolelo mě celé tělo. Vlk mi opět přikázal ať vypadnu. Chtěla jsem mu ještě jednou zopakovat že tohle není jeho území a tudíž mi nemá co přikazovat, ale radši jsem mlčela. Potom ještě na odchodu něco zamumlal. Byla jsem ráda že nepočká, až odtud odejdu, jelikož já se právě nikam nechystala. Vydechla jsem když byli dost daleko. Pomalu jsem se začala zvedat na nohy. Bok na který jsem spadla tupě bolel, ale nebylo to nic oproti uchu. Cítila jsem po těle další malé kousance a škrábance, ale nic vážného. Posadila jsem se a rozhlédla se. Leželi tu naše chlupy, teda hlavně ty moje. Hledala jsem kousek svého ouška někde v trávě, ale nikde nic. Pomalu jsem se došinula k potoku, který byl ještě zamrzlý. Tlapkou jsem zhrnula sníh tak, že jsem se v ledu viděla. Ucho mi krvácelo, ale ne moc. S úlevou jsem zjistila, že není utržené, ale jen natrhnuté na více místech. Led už byl včelku tenký a tak jsem na něj předníma párkrád zadupala a on začal praskat. Nechala jsem na něm už jen jednu nohu. Tou do ledu naposledy pořádně dupla a udělala se tam díra. Napila jsem se a tlapkou si umyla krev z obličeje, která mi tam ztekla z ucha.

//VJA úkol č. 2 1/2

//Zranění Shireen povoleno budoucí hráčkou

Když promluvil ke své sestře, jen jsem zakroutila hlavou. To co mi, ale řekl mě už trochu dopálilo. „Hele, pokud vím tak tady mám plné právo bít. Vyhánět mě můžeš jen z území své smečky, úkrytu a nebo od jídla. Jenže na tomto místě právě nic z toho nemáš.“ řekla jsem vlčeti pořád ještě neutrálním tónem, ale už jsem se na něj neusmívala. Potom zavolal na svou sestru, která jak jsem pochopila se jmenovala Shireen. Polkla jsem. Toto už opravdu nebyli úplná vlčata. Vždyť byli skoro úplně stejně velcí jako já. Tohle všechno mi stihlo dojít když ke mně běželi. Jako první na mě skočila Shireen a zakousla se mi do levého (bílého) ucha. Než jsem stihla zareagovat skočil na mě i vlček. Začala jsem hrabat nohama a poškrábala mu tím břicho. Snažila jsem se Shireen setřást z ucha. Škubala pořád víc a najednou se mi se v uchu rozjela pulzující bolest. Normálně bych se takovému útoku pohodlně vyhla a oni by spadli do řeky, jenže mě až moc překvapilo že na mě útočí v podstatě ještě vlčata a tak jsem nezareagovala. Podařilo se mi přetočit a tak jsem chytla, na můj krk právě útočící Shireen, za kůži na krku. Skousla jsem, ale trochu moc, jelikož mi do tlamy vjela trocha krve. Překvapeně jsem ji pustila. Nejspíš jí tam zůstane jizva. Došlo mi. Nechtěla jsem jim ublížit, protože pořád byli ještě ve věku vlčat. Tohle bylo za sebe obrany! řekla jsem si. Jenže pokud sem příde i jejich matka tak mi asi věřit nebude.