Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Amorek - 1. a 2. vlk

Soudě toho, jak Etny znervózněl po mé výpovědi, usoudila jsem že neví komu věřit. Svím bystrým zrakem jsem zachytila pár letmých pohledů na Kesse. Chápala jsem Etneyovo rozpoložení - jeho "malá" sestřička vs jeho kamarádka. Verdikt byl tedy na Kessovi. "Já doufám že, ano a neplánuje nějakej další úto," pípla jsem na jeho slova. "Neboj se, nic jiného se ani nechystám. S tím malím monstrem se už potkat nechci, " řekla jsem. Očima jsem se vrátila zpět k Etnymu. Jak dlouho sem ho neviděla. No, zase tak dávno to není. pomyslela jsem si podvědomě. Ale kušuj! okřikla jsem tu myšlenku. Etneyova huňatá srst se krásně vlnila ve větru. Byl jako medvídek.
Najednou mě cosi píchlo do zátilku. Překvapeně jsem zamrkala a otočla hlavu. Nic za mnou nebylo. Mmm, asi vosa. řekla jsem si a dál to neřešila. Opět jsem pohlédla na Etneye. Měla bych si už konečně najít partnera, usadit se. vykanulo mi najednou na mysli. Asi na mě šlo to jaro. Podívala jsem se na Etneye. Mohl by být dobrý partner a otec? napadlo mě najednou. No, je jen jed zbpůsob jak to zjistit. Postavila jsem se. Lehce jsem se usmála a vydala se na "kontrolu" obou vlků přede mnou. Nejdříve jsem prošla kolem Kessela a když jsem byla za ním nenápadně jsem si přičichla k jeho pachovým žlázám. Hmm, moc starý, tedy na mě. zhodnotila jsem si v duchu. Potom jsem prošla ze zadu kolem Etneye a opět jsem si nenápadně přičichla. Joo, ten by šel, ale radši ozkouším ještě jednoho. řekla jsem si, a protože tu právě žádný další vlk nebyl, došla jsem svůj ovál kolem samců a posadila se na své původní místo a dělala jakože nic. Přitom jsem ale nenápadně vyhlížela svoji třetí "oběť".

Starší vlk se představil jako Kessel. Zavrtěla jsem ocasem. Etney mi potom řekl že Kessela zajímá to co se stalo mezi ním a Sionnem. "Aha, tak to jooo. A na co jste zatím lřišli?" zeptala jsem se s lehkým zazubením. Můj hlas byl pořád šeptavý a pěkně nakřáplý,dokonce mě i lehce škrábalo v krku, ale přişlo mi že se to asi trochu zlepšilo. Etney se mi čenichem otřel o tvář. V podstatě normální gesto, ale mě při něm tak příjemně zamrazilo v zádech. Ani jsem se nevšimla že se k nám přibližuje to monstrum. Prostě se tu najednou oběvila. Vyvalila jsem oči a stáhla uši nad tím co a jakým tónem z ní vypadlo. "B-v-byla to sebe obrana, pípla jsem. Potom mi v podstatě naznačila jak jsou s Etnym úúúžasní sourozenci a zase odešla. J-j-já jí nechtěla ublížit, vykoktala jsem. Bylo na mě vidět že to nehraju. " V-vážně, stáhla jsem uši dozadu. Hluboce jsem se nadechla a vydechla. "Vy-vydala jsem se za pachem té srny a došla na jakési kopcovité místo. Bylo tam už celkem dost vlků a srna nikde. Najednou mi začalo cukat v kožichu a pak sem se ocitla u Shireen. Škubání přestalo, ale my od sebe nemohli dál než na dva metry. Viděla jsem i ostatní vlky, kteří to tak měly. Potom jsme se Shireen ten pach srny ucítily jinde a tak jsme se tam vydaly. Chtěla jsem jít před ní a ona mi řekla že bych se před ní neměla otáčet zády a když sem jí řekla že to samé před chvílí udělala ona, opáčila že já vůbec nejsem nebezpečná nebo cosi podobného a předešla mě a tak jsem ji chtěla trošičku ponaučit a zezadu jsem na ni skočila a povalila ji na zem. Samozřejmě sem jí nechtěla nic udělat. Chtěla jsem jí pomoct vstát, ale ona na mě zkočila a takousla se mi úplnę pod tlamou, že jsem se nemohla ani bránit. Málem m se dostala k tepnám, ale nakonec pustila," odmlčela jsem se a zvedla hlavu tak, jako bych chtěla výt a oboum vlkům tak odhalila svou hlubokou ránu na krku. "Nakonec jsme místo k srně došli k hnusné mrtvé lišce. Shireen se pokusila odtrhnout, ale místo toho jsme k sobě zůstaly přilepené tlapkami. Potom jsme šli a tady u té řeky jsem najednou přišla o hlas a Shireen taky o něco asi o hmat, ale nejsem si jistá. Začala mi nadávat do tulačky. Emm, nic proti tulákům, ale už jsem jí 3x řekla že svou smečku mám a tak jsem jí, jelikož sem nemohla mluvit, chrstla trochu vody do tlamy. Ona ba ně ale opět zkočila a zakousla se mi dokrku. Tentokeát naštěstí níž a tak sem se jí zakousla do zátilku, abych ji od sebe odtrhla," dokončila jsem své vyprávěni. Potom jsem opět nsdzvedla hlavu, tentokrát míň, aby viděli i tu drohou ránu, kolem které byla ještě krev.

//Omlouvám se za chyby a překlepy. Mobilní

Změny zní fajnově ale proč zrovna teď! Celou dobu sem si šetřila drakami pro Sunstorm a už sem pro ni měla nazbírána na osm hvězdiček a najednou jsou mi ty drahokami k ničemu.

To malé monstrum bylo z ticha, za což sem byla ráda. Takhle si mě Etnej nikdy nevšimne. Opět jsem kníkla. Už jsem se chtěla vydat dál, vstříc domovu Shireen, když mě najednou v tom směru dal facku přes čenich pach, který jsem doufala že už nikdy neucítím. ELISA! Ztuhla jsme na místě, uši přilepila k hlavě a ocas dala automaticky mezi nohy. Kolem nás se rozlehlo její vytí. Chtěla jsem začít couvat, ale nešlo to, jelikož jsme byly s Shireen pořád spojené. Začala jsem sebou trhat směrem k Etnymu. Zkoušela jsem se od ní odtrhnout. A najednou to s náma opravdu dost trhlo. Neudržela jsem se na nohách a udělala od ní kotrmelec. Voda byla už skoro pryč a tak sem se moc nevymáchala. Zůstala jsem chvíli překvapeně ležet na zemi a zůstala zírat na Shireen. Zdá se mi to a nebo jsme od sebe opravdu dál než dva metry? Zvedla jsem se a pomalu jsem zacouvala ještě dál. Už nebylo pochyb že už spojené nejsme. „Shireen?“ zkusila jsem svůj hlas. Z mé tlamy se vydal jen jakýsi sípavý šepot, ale mluvila jsem. „Já opět mluvím!“ i když bych tyto slova normálně zavýskla, nyní se ze mě vydral skoro stejný zvuk jako předtím. I když, možná to bylo trochu vyšším tónem. Má radost ovšem netrvala moc dlouho, jelikož jsem si opět vzpomněla na Elisu. Vyhrabala jsem se na nohy a rozběhla se k Etneyovi.

„Etneyi!“ zavolala jsem, ale aby mě ještě z té dálky slyšel, musel by hodně pozorně poslouchat. „Etneyi!“ zavolala jsem opět. Nyní už mě slyšet mohl. „Etneyi!“ zavolala jsem naposledy a jen tak tak ho právě neporazila na zem. „Sem tak ráda že tě zase vidím,“ řekla jsem a začala vrtět ocasem. Potom sem se podívala na postaršího vlka, sedícího před ním. Vypadal mile. „Ahoj já jsem Sunstorm,“ řekla jsem zvesela. Můj hlas byl pořád šeptavě sípavý. I když sem nyní byla tak ráda že Etnyho vidím, bylo na mě stále vidět že jsem jakási nervózní.

//Jej pardon. Já jsem to tam zapomněla dopsat, jelikož sem to předtím poslat na špatné místo. Děkuji za upozornění.

//řeka Midiam

O rekci vlčete na cáknutí do obličeje sem nemohla mluvit jako o přiměřeném. Ne. Bylo to přehnané. Zakousnutí do krku po tom, co jsem na ni zezadu skočila ještě bylo jakž takž pochopitelné, ale skočit na mě jen proto že jsem jí cákla do o obličeje už ne. Byla to reakce zcela přehnaná. Její tesáky se zasekli do mé volné kůže na krku. Naše tlapkovité spojení mělo aspoň jednu výhodu a to tu, že se mi nemohla zakousnout až tak vysoko jako před tím. Krev mi bušila v uších, ale tentokrát sem nezpanikařila. Tentokrát ne. S trochou námahy se mi podařilo zohnout krk tak že jsem se zakousla do její husté srsti. Tentokrát sem kůži prokousla zcela bez výčitků a bez zábran. Její krev mi vnikla do tlamy. Neměla jsem to ráda, ale vydržela jsem. Tak jako ona i já jsem začala škubat, ovšem zcela opačného důvodu. Škubala jsem abych ji od sebe odtrhla. Místo do kterého se mi zakousla velice pálilo, ale já jsem tentokrát držela. Cítila jsem i jakousi tupou bolest v tlapce s tou její spojené. Čas ubíhal. I přes ostrou, pulzující a pálící bolest v krku, jsem tentokrát věděla že se mi nic horšího nestane. Zakousla se málo na to, aby měla šanci dostat se k tepnám. Konečně se mi ji od sebe podařilo odtrhnout i když, možná se pustila sama, kdo ví, ale nejspíš to byla kombinace obojího. Byla sem naježená a výhružně jsem na ni vrčela. Začala opět něco ječet. Příšerně mě bolel krk a trochu tlapka, ale ta jen maličko. „Sklapni! Si jen malej (//myslím jakože věkově :D) rozmazlenej spratek! Já ti nic nedělám, jen sem na tebe cákla vodu! To ty jsi ta co na mě útočí. Normální vlk by na mě třeba cákl taky, ohnal se a nebo mě maximálně štípl! Nešel by mi po krku jako ty! Ty rozhodně nejseš normální! Máš to vůbec v hlavě v pořádku?!“ ječela jsem němě na to šedivé monstrum. Nejspíš bylo štěstí že mě neslyšela, jinak by na mě určitě opět skočila. Ano, uměla jsem se pořádně rozčílit, ale nikdy mě ještě nikdo tolik nenaštval. A už vůbec ne tak, abych někomu řekla to, co jsem nyní chtěla říct obludě. Opět jsem si smyla krev z krku a napila se, abych z tlamy dostala její hnusnou krev a tu hnusnou pachuť. Trhla jsem tlapou aby šla a rozešla jsem se ke kaskádám. Srst mi začala klesat a uši se zvedat. Do čenichu mě udeřil krásný a známý pach. Etney! Zabrzdila sem na místě a rozhlédla se. Zaznamenala jsem i další vlčice. Potom sem konečně spatřila Etneye. Povídal si s nějakým, podle pachu, postarším vlkem. „Etneyi! Etneyi!“ pokusila jsem se zavolat, ale má tlama bohužel nyní nevydala ani hlásku. Trochu sem kníkla a přešlápla z tlapky na tlapku.

//nemusíte si nás vůbec všimnout

Tlapku za tlapkou pokládám. Kam dneska hlavu asi dám? Najednou mě do čenichu, liščí pach udeří bez ostychu. Vzpomínky v hlavě začnou pracovat. Otočím se čelem vzad. Přítelkyně liška, na mě přece čeká! Vypadala smutně, ať se neuplaká! Vyrazila jsem jak střela. Když jsem noru našla, málem sem až do obýváku lišce vletěla. Zabrzdila jsem těsně před vchodem. Vydralo se ze mě ehm, em. Liščí pach najednou sílil a blížil se. A já za chvíli viděla, jak zrzavé tělíčko na hubených nožkách nese se. Vykoukla ryšavá hlava a očička se rozzářila až jiskřičky z nich vylétly. „Sunstorm, milá, si to ty?“ pronesla liška natěšeně. Mou návštěvou potěšeně. „Ano liško, jsem to já. Svůj slib sem dodržela a stavila se za tebou. Mé tlapky mě sem vždy dovedou." Liška moc dlouho nemeškala a do nory a mě ráda vzala. „Jsem tak ráda že si tu! Bylo mi smutno samotné, malé lišce gramotné.“ pronesla liška zpěvavě. Nakoukla jsem dovnitř zvědavě. Liška to samozřejmě zbystřila a s radostí mi ustoupila. „Pojď dál má přítelkyně.“ pronese spokojeně. „Moc ráda děkuji.“ odpovím jí co nejzdvořileji. ,,Posaď se tu opět u mě a udělej si pohodlí.“ šťastně mi opět liška sednout si dovolí. Vděčně si na zem sednu, však z únavy si skoro lehnu. Liška to pět uvidí. „Chtěla bys tu dnes přespat, tady se jen potichu chodí!“ opět ptá se mě liška až skoro s mateřskou starostí. „Och, bude mi potěšením, bude mi radostí.“ řeknu opět šťastně. „Málem bych zapomněla vlastně! Koroptev tu pro nás schovávám!“ řekne liška nadšeně a koroptev vytáhne nám. Trochu s liškou pokecáme, potom se do spánku dáme. Ráno nás vzbudilo sluníčko, které nás pošimralo maličko. „Děkuji lištičko za pohoštění, bylo po něm krásné snění. Nyní už ale musím jít, zase příjdu, dávám ti opět svůj slib!“ řeknu a s liškou se rozloučím.
„Ještě jednou děkuji, nikdy sem se nevyspala líp!“
„Vážně se ti tu ještě nechce zůstat?“
„Chce, ale mám své povinosti.“
„Dobře, ale zas se stav!“
„Neboj stavím se tu opět zase. Nenechám tě tu zůstat zavřenou jak v base! Příště jdeme na procházku!“ oznámím lišce vesele, ona je však jak husa na provázku. „Nuže dobrá tak jdi. Budu se na tebe opět těšiti!“

Shireen zkusila promluvit a kupodivu jí to šlo. Závistivě jsem vyvalila oči. „Chmm“ bylo asi jediné co jsem mohla na to říct. Hmm, něco se jí muselo taky stát, ale co? Přeměřila jsem si ji pohledem. Na první pohled vypadala v pohodě. Opět si něco posměšně zaskřehotala. Když mi ale opět řekla tulačko. Hodila jsem na ní naštvaný výraz. „JÁ – NEJSEM - TULAČKA!“ zařvala jsem na ni jakoby. Hned co jsem to dopověděla, jsem máchla tlapou, a špinavou vodu o velikosti menšího tsunami, jí chrstla přímo do otevřené tlamy, ještě než domluvila. Takže její poslední dvě slova (Asgaar čeká) jsem neslyšela. Věnovala jsem jí andělský pohled a vydala se směrem, kterým ukazovala. Nemluvit bylo pěkně na prd. Nemohla jsem se jí nijak slovně bránit, ale pomohla mi aspoň ta špinavá voda. Určitě to nebylo nic příjemného, jelikož voda, po zatopení okolní krajiny, dostala hnusně hnědou barvu. Nyní jsem ale byla ráda že tu je, jelikož se mi z tlapek smylo bahno a krev pod krkem, kterou jsem si aktivně hned umyla. Blížily jsme se opět ke kaskádám. Po kolikáté už? Zeptala jsem se sama pro sebe.

//Kaskády
velikost tsunami myslím tak, že se mi podařilo na Shireen mrsknout opravdu dost vody

//Ano, je to můj první postík sem. Moc děkuji

//Akcička, úplně super! Byl to hroznboží nápad. Měli jste mě vidět, když jsem zjistila že jsem druhá . A jinak blahopřeji všem co se umístily a čes poraženým! Výtvory jsou opravdu nádherné, všem se moc povedli. Myslím si že to porota musela mít opravdu těžký.

Svoboda. Shireen, už mi nedělala kouli na noze. Spokojeně jsem vydechla. Slastné ticho bylo všude okolo mě. Slyšela jsem jen někde houkat sovu, ale jinak nic. Sova se snesla přede mě. Sýček to byl. „Slyšíš mě?“ zeptala jsem se ho. Samozřejmě že jsem nezapomněla, že jaksi nemůžu mluvit. „Sámo že slyším!“ zapískal. „Sámo, sámo, ale jak to že já slyším tebe?“ zeptala jsem se. Sípání, bylo nyní součástí mého hlasu. Součástí, nejspíše nedílnou. „Slyšíš, protože jsme v tvé mysli!“ zapískal opět sýček. „Slyším sama sebe ve své mysli. SVÉ mysli, takže co ty tu děláš?“ zeptala jsem se. „Sem výplod tvé fantazie. Si mě jen představuješ“ zapískal. „Sakra, ach jo. Sem se těšila že už zase mluvím a dokonce s jinými druhy zvířat." řekla jsme si pro sebe. „Sýčku,“ špitla jsem, „budu zase někdy mluvit?“ zeptala jsem se ho s nadějí v očích. ,,Sámo, že budeš, až toto všechno skončí!“ zapískal vesele. „Skončí co? Shireen a to divné spojení s ní, a nebo tento sen?“ optala jsem se opět. „Spojení, spojení!“ zavýskal. „Skončí! Spojení někdy skončí!“ zapištěla jsem vesele. „Sýčku, pověs, kdy?“ zeptala jsem se s nadějí. „Sorry, nemohu.“ řekl. „Sakryš.“ zaklela jsem si. „Sunstorm neboj se. Sama to včas zjistíš.“ zahoukal. „Sama.“ zopakovala jsem. Sklesle jsem si povzdechla. „Shireen, je ale hrozná.“ kníkla jsem. „Stalo se to i jiným vlkům?“ vyšla ze mě další otázka. .„Stalo, stalo!“ zapískal. „Sou na tom stejně jak mi, lépe a nebo hůř?“ zeptala jsem se opět k tématu. „Sou na tom tak různě. Sice spolu jiné dvojičky víc vycházejí, ale sou na tom podobně.“ odpověděl. Spočinula jsem zrakem na sýčkovi. „Sýčku, ty mizíš!“ vyjekla jsem najednou. „Samozřejmě já vím. Sen už končí.“ zapískal a vesele zamával křídly. „Skončí a já zapomenu na tebe?“ optala jsem se smutně. „Samozřejmě že nezapomeneš! Sen skončí a ty zapomeneš jen to, co jsem ti říkal o tom spojení.“ zavýskal opět. „Sýčku, doufám že tě zase někdy uvidím!“ zašeptala jsem. „Sámo sebou že uvidíš!“ zavýskal opět radostně. „Sunstorm měj se a zase v dalším snu!“ řekl a vznesl se. „Sýčku, měj se dobře!“ zavolala jsem na něj ještě. Sýček zmizel mezi stromy a já opět osaměla. Sen skončil. Shireen se vedle mě opět zjevila.

„Blízko? Vždyť stojíme těsně ta kraji lesa. Dál už stát nejde. A blíž se jít nechystám. Nejsem sebevrah.“ frkla jsem a prohrábla packou vodu. Na její další, dosti opožděnou poznámku jsem už nereagovala. A tys spadla do rašeliniště, tak zavři tlamu. Zabručela jsem si akorát v duchu. Shireen si potom vzala dlouhej proslov o tom, jak byl můj bratr špatnej šikanátor. Ne, že by mi to nějak vadilo. Řekla jsem si. Iskierka? Zamrkala jsem překvapeně, ale nic na to neřekla. „No, já jsem mu vždycky utekla, jelikož jsem byla o dost rychlejší. Tobě jsem tak nějak neměla jak utýct. Po prvé jste na mě byli dva a po druhé jsem od tebe mohla na max dva metry. A navíc, všechny jizvy co od něj mám, mám pod srstí.“ řekla jsem. Ne snad na jeho obranu, jenom spíše pro zajímavost. Když řekla že je ještě další cesta, jak se tam dostat, sklopila jsem uši. Chtěla jsem jí oponovat, ale nechtěla jsem aby jí hledaly.

Najednou to kousek od nás pěkně šplouchlo. Na kámen dopadla voda. Normálně bych tomu nevěnovala pozornost, ale tady bylo něco zvláštního. Vypadalo to, jako by se tam utvořila nějaká skvrna. „Podívej.“ řekla jsem Shireen a dotáhla ji ke kameni. Udělal se tam jakýsi útvar. Chvíli jsem nad tím stála a přemýšlela co mi to připomíná. „Hmm, tak nic je to jenom skvrna.“ řekla jsem a chtěla jít dál. Otevřela jsem tlamu, abych Shireen řekla pojď, ale z mé tlamy se nevydralo nic. „Co se to stalo!“ pokusila jsem se říct, ale má tlama se hýbala, za to však hlasivky nespolupracovaly. „Jak, jak?“ opět nic. Jen tlama a jazyk se hýbaly. „Co to. Neee!“ pokusila jsem se říct z tlamy však opět nic nevyšlo. „Ne, ne, ne, ne, ne, NE! Prosím, že nejsem na věky němá.“ nezaúpěla jsem. Podívala jsem se na Shireen, jestli se jí to stalo taky. Zkusila jsem se napít. „Už mluvím?“ zkusila jsem, ale opět nic.

//Maharské močály

Shirren si do mě nepřestala rýpat. „Jestli mezi souvisle zbarvenej řadíš i ty bílý fleky, tak budiž, ale můj kožich je aspoň veselej.“ řekla jsem s pohlede upřeným na zem, jelikož jsem si dávala pozor, abych se někam nepropadla. Shireen kožich byl opravdu takový smutný. Pokud se teda nepočítal bílí límeček a špička ocásku. Ty fleky byli jako světlo v temnotě – doslova. Procházeli jsme bažinami. To, že tu byla kdysi nějaká smečka, už skoro nebylo znatelné. Proplétali jsme se po cestičkách, které v bažinách nejspíše vychodili smečky. V užších místech jsem cítila, jak se mě Shireen snaží vytlačit více do bažiny. Většinou se jí to ale moc nepodařilo, jelikož byla stále ještě ve vlčecím věku a tak jsem byla ještě pořád o trochu silnější i přes to, že má síla byla mizerná. Šedivá mi začala vyhrožovat, že mě bude sledovat a šikanovat. Šikana. Pojem, mě až moc blízký. Stáhnul se mi žaludek, ale nedala jsem na sobě nic znát. „Ccc, už mě šikanoval starší bratr, takže mě už nic nepřekvapí.“ řekla jsem s uchechtnutím. Mé vnitřní pocity byli skryty pod maskou, stvořenou z posměšného úšklebku. Měla jsem najednou pocit, jako bychom šli vodou. Podívala jsem se na své tlapky. Opravdu jsme šli vodou, která navíc byla každým krokem hlubší. Vylezli jsme z bažin. Zůstala jsem stát s vykulenýma očima. „Wow.“ vypadlo ze mě. Dívala jsem se na tu spoušť. Řeka se vylila z koryta a celé její okolí bylo zaplavené. Mi jsme zůstali stát ve vodě, která mi byla tak po “kolena“. Už nyní jsme stáli trochu v proudě, ale malém. Stačilo by ovšem pár kroků k řece a proud by nás v pohodě strhl s sebou. Po tlamě se mi rozlil úsměv. „Jak to tak vypadá, bohužel se do tvé smečky nedostaneme. Ooo, jaká škoda.“ řekla jsem pobaveně škodolibým hlasem a podívala se s vítězoslavným úsměvem na Shireen. „Je mi to opravdu líto, ale akce ‘‘roztrhni nás Eliso“ se konat nebude.“ pronesla jsem s nevyným obličejem. „Škoda.“ dodala jsem ještě škodolibě.

ROZHOVORY

Kenay: Našel jsi něco?
Wolfgenie: Úplný houby.
Kenay: Tak ty tam nech. Houby já nerad.
_____________
Kaya: Awww, zlato, ty si byl do mě zabouchlej? To je trapný.
Nori: Jsme roky partneři...
Kaya: A co jako.
_____________
Smrt: A máš čím zaplatit, smrtelníku?
Norox: Jo, jo. Ale jak mám vědět, že mě nepodvedeš ty? Půlku křišťálů teď, a půlku až s tou magií někoho zabiju.
_____________
Evelyn: Naše možnosti js-
Stín: Vražda, krádež, nebo zase vražda?
Evelyn: …. Proč si takovej.
_____________
Sunstorm: Co mi asi tak můžeš udělat? Zabít mě?
Shireen: Přesně tak.
_____________
Alastor: *přikrývá tlapkami Roweny oči* Hádej kdo!
Rowena: Buď Alastor nebo studené, kostnaté spáry smrti.
Alastor: Je to Alastor!
Rowena: Smrti, proč.
_____________
Norox: Jestli umře tak si ji zabírám, dokud je ještě teplá.
Tasa: Mně nevadí ani za studena.
_____________
Etney: Já jsem to neudělal/a!
Arcanus: Tak proč se usmíváš?
Etney: Protože kdokoliv to udělal, je naprostej génius.
_____________
Sigi: Pravda nebo úkol?
Lylwelin: Pravda.
Sigi: Kdy jsi naposledy jedl?
Lylwelin: Úkol.
Sigi: Jdi se najíst.
Lylwelin: Tahle hra se mi nelíbí.
_____________
Evelyn: Věřil/a jsem ti!
Stín: A já za to snad můžu? To byla tvoje chyba.
_____________
Elisa: Měl jsi štěstí, Etneyi, na funkci to nebude mít vliv.
Etney: Jako na funkci pečovatele?
Elisa: ...
Elisa: Na tu už vůbec ne.
_____________
Styx: Žiješ?
Duncan: Ne, jsem mrtvej asi.
_____________
Lindasa: Takže jsem se ti celou dobu líbila?
Meinere: To snad nebylo očividný?
Lindasa: Ne?
Meinere: Směju se všem tvým vtipům.
Lindasa: To snad protože jsem vtipná?
Meinere: ... Podívej, snažím se tě svést, Lindaso.
_____________
Sunstorm: Nemůžu uvěřit, že jsme spolu zamčený v místnosti.
Shireen: *polyká klíč* ANI JÁ.
_____________
Auron (hledající Morfeuse): Kde je tvůj alfa?
Kasius: No a kterého tak zhruba myslíš?
Auron: Děláš si ze mě srandu nebo co?! Kde - je - tvůj - alfa?!
Kasius: No tos mi teda vážně pomohl.
_____________
Newlin: Prosím! Jdi k Životovi, aby tě vyléčil.
Amnesia: Promiň mi, nevšiml jsem si, že je to TVOJE bodná rána! HLEĎ SI SVÝHO.
_____________
Styx: Jako tvůj nejlepší kamarád-
Baghý: Nori je můj nejlepší kamarád.
Styx: JAKO TVŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD-!
_____________
Sirius: Myslíš, že za tohle skončím v pekle?
Rowena: Větší pohromu tam nezažijou...
_____________
Rez: Proboha, kde je tvoje heterosexualita?
Lilith: Ále, potkala jsem Duncana.
Rez: To je hrozný. Ale vypadáš teda až moc teple.
Lilith: Potkala jsem ho vedle Borůvky.