Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Černobílá i hnědá vypadali že by mohli být fajn. Světlá vlčice asi chtěla umřít nebo co. A ta tmavá zatím vypadala docela neutrálně. Vypadala že se zná s Etnejem, tedy vlastně Duncanem a taky se zmínila že už tu jednou byla. Duncan se zatím začal s černobílou hádat a přitom mě najednou zmínil. Koukla jsem na něj o čem to mele. Hmm, takže si moje jméno pamatuješ? To se docala divím. "To vidím," odvětila jsem a trpce se na něj usmála. "Vlastně slyším, že jsi mi ani nestihl říct své pravé jméno. Každopádně doufám že jste si s Klementýnou na tý srně aspoň pochutnaly. Byla pracně ulovená," řekla jsem trpce. Duncan potom seskočil na pláž a tvářil se jako vládce světa. Za ním seskočila i tmavá a po ní světlá. Oklepala jsem se a seskočila z voru na pevninu taky. Pohledem jsem sjela pláž. Vypadala docela pěkně. Byla menší než ta mušličková. Za ní byl prudký sesuv půdy a na něm se tyčil prales. Kousek ode mě se ozvalo zasvištění. Otočila jsem se tím směrem a zpatřila jak se vedle Duncana rozletěl písek. "Huh?" naklonila jsem hlavu a došla k tomu. Tmavá si toho zjevně všimla taky, jelikož se na nás všechny podezřívavě podívala. V písku bylo cosi zabodnutého. Očichala jsem to. "Hele, podívejte! Co to je?" zavolala jsem na ostatní a opatrně vzala šipku do zubů, vytáhla ji z písku a vyplivla na nějaký kámen, aby byla lépe vidět a poté od ní ustoupila. Schválně jsem se postavila tak, abych nestála ani v blízkosti míst kde přistála.

/Mušličková pláž

Po chvilince za mnou na vor naskočila modrooká černo hnědá vlčice a bůh ví proč se na mě zamračila. Potom cosi zavolala na nějakého Duncana. Než jsem se stihla podívat kdo to je, skočila na vor další, tentokrát hnědá vlčice. Doskok se jí ovšem nepodařil a ona zůstala vyset tlapkama chycená voru. Než jsem stihla něco udělat, přistála u nás další, černobílá vlčice a začala hnědou vytahovat. Vor se začal naklánět lehce jejich směrem do vody. Nebyla jsem si jistá jestli mám jít černobílé pomoct ji vytáhnout a nebo aspoň trochu vyvažovat váhu voru. Byla jsem lehká, takže jsem moc nepomáhala, ale ta tmavá pomáhala. Než jsem se stihla rozmyslet přiskočil na vor 4. vlk. "Ty?!" řekla jsem, možná lehce naštvaně. "Kde máš tu, em, Kle, no, to vlče?!"Toho vlka jsem si pamatovala moc dobře. Zelektrizoval mě a Akiho a pak nám sebral naši pracně ulovenou srnu. Zamračila jsem se na něj a ještě o to víc, když začal pronášet svou řeč. Potom jsem si vzpoměla na hnědou vlčici a přiskočila té černobílé na pomoc. Vor nyní už vyvažovala ta tmavá s tím "Etnejem", jak se mi vlk minule představil. Chytila jsem hnědou vlčici za zátylek a začala ji taky táhnout na horu. Vor se opět zhoupnul, když doskočila i poslední vlčice. Koutkem oka jsem zaznamenala, že byla světlá, ale nic víc. Po nějaké době úmorného tahání se nám vlčici podařilo vytáhnout. Svalila jsem se na kraji voru a oddechla si. Podařilo se nám to. Vlny nás mezitím začali unášet neznámo kam a já asi na chvíli usnula. Probudila jsem se, až vor narazil na pevninu.

//les ztracených duší

I přes lehce zlepšený vzduch jsem se z lesa snažila vyklidit co nejrychleji. Byla tam opravdu nepříjemná, depresivní atmosféra. Doběhla jsem ke kraji lesa a zpomalila a z lesa vyšla obezřetným krokem. Neměla jsem strach, jen jsem byla připravená. Rozprostřela se předemnou pláž jiná, než jsem si pamatovala. Místo hrozivě rozbouřeného moře a 40cm hluboké vrstvi tvrdého sněhu jsem spatřila krásnou pláž plnou mušlí. Bohužel js ji teď ovšem neměla čas obdivovat. Uviděla jsem totiž taky něco jiného. Uviděla jsem asi dalších pět vlků, černočerný dým a co bylo hlavní - jakési k sobě svázaná dřeva, která byla u břehu a pomalu začala odplouvat pryč. Ten dým vypadal opravdu hrozivě, ale aktuálně byl pro mě vor zajímavější. Klusem jsem doběhla ke kraji pláže. Do vody se mi nechtělo. Chtěla js ovšem zjistit co to je. Jen to obhlídnu a vrátím se na břeh. Pomyslela jsem si. Odrazila jsem se z místa a velkým skokem jsem překonala vzdálenost mezi mnou a vorem. Tlapky mi dopadli na tvrdé dřevo. Svím dopadem jsem způsobila že se vor oddálil ještě o kousíček od břehu. Vzdálenost se ještě stále ovšem dala překonat pořádným skokem. Přes dřva a mé tlapky se přelila vlna vody a vor se zakymácel. Málem jsem zkončila ve vodě. "Ajaj" řekla jsem si pro sebe.

//Louka vlčích máků přes Náhorní plošinu

Přes máky jsem se dostala na opravdu obrovitou planinu. Byla to skoro rovina jen posetá trávou. Ještě jsem tu nebyla, nebo jsem si to aspoň nepamatovala. Kouř už byl blízko. Bylo to jak vidět tak i cítit. Sněřovala jsem prostě k těm černým oblakům nad obzorem. Čím jsem byla blíž, čerstvého vzduchu ubívalo a čenich mi zaplňoval jen štiplavý zápach dýmu. No tak! Neotáčej se! Ne-o-tá-čej se! Rozkazovala jsem si v duchu. Z planiny jsem zamířila do lesa, který jsem hrubě poznávala. Plně ksem si vzpoměla, až když jsem vstoupila dovnitř. Jooo, tady jsme si s Auronem dávali závody! Takže za tímto lesíkem bude pláž! vzpoměla jsem si. V lese byl vzduch o trošilinku lepší, i když jsem byla blíž.

//Mušličková pláž

//Kopretinka (přes Ohnivé jezero)

Klusem jsem přes louku dorazila k jakémusi jezeru. Vzduch jakoby se rázem oteplil, když jsem k němu přišla. Jezero bylo...... červené? Zastavila jsem se u něj aa naklonila hlavu na stranu. Huh? Přišla jsem ke břehu a prohrábla tlapkou vodu. Na tlapce mi zůstaly červené řasy. "Ahaaaa," řekla jsem si pro sebe a řasi z tlapky sklepala. Přebrodila jsem říčku, ze které do jezera přitýkala voda. Přede mnou se rozprostřela louka plná červeného máku. Přišlo mi že jsem to místo poznávala. Nebo spíše jeho vůni. Ah, tudy jsem pět ocházela v zimě s Auronem! Ta omamná vůně máků byla cítit i přes sníh!" Došlo mi. Krom vůně náků, jsem ovšem cítila i ten hnusný kouř. Oklepala jsem se. Jsem moc zvědavá na to abych tam nešla... Uchechtla jsem se v duchu a opět se klusem rozběhla směr kouř.

//Les ztracených duší (přes Náhorní plošinu)

//Tmavé smrčiny (přes Teneabre)

S naplněným břichem jsem se klusem vydala rovnou za nosem. Stále jsem větřila, jestli někdeneucítím Sunflower, ale něco jaky by mi narušovalo čich. Byl to zvlátní štiplavý pach, linoucí se zhruba od směru, kterým jsem mířila. Za chvíli jsem uslyšela šum řeky. Hned jsem věděla kde jsem. Za chvíli jsem tu řeku i zahlédla mezi stromy. Po kolikáté už tuto řeku míjím? Aspoň po páté, ne? pomslela jsem si. U téhle řeky jsem se po prvé potkala s Akim. Hmm, kde tomu je teď konec? Vo asi dělá? Už taky ví že se Ragar rozpadl?" napadlo mě. Před řekou jse spomalila. Řeka byla moc široká na to, abych ji přeskočila a až k močálům se mi jít nechtělo. Potom jsem si všimla padlého stromu na kraji lesa. Nevypadal sice zrovna nejbezpečněji, ale aspoň něco. Ladně jsem kmen překonala a vstoupila na kraj louky. Byla to moc pěkná louka, celá posetá kopretinami. Chtěla jsem nasát jejich krásnou vůni s čerstvím vzdouškem, ale místo toho mi do čenichu vpálil štiplaví smrad, který jsem cítila v lese, ovšem nyní mnohem silněji. Musela jsem tomu přít na kloub! Podívala jsem se směrem odkaď to přicházelo a zahlédla jsem jakýsi černý dým, vanoucí kdesi od moře. Vydala jsem se tím směrem.

//Louka vlčích máků (přes ohnivé jezero)

Sunflower se na mě usmála. Konečně aspoň něco! Řekla jsem si s radostí. Potom se opět ale bohužel vrátila do toho svého obalu. Chvíli jsme šli. Byla jsem tak zabraná do větření, že jsem přeslechla docela hlasité kroky Shireen. Když se před námi najednou oběvila trochu jsem se lekla. "Co chceš?" řekla jsem docela neutrálně. Sunflower ji mezi tím odpověděla na její otázku. "Hele, tobě asi nestačilo být se mnou za tlapku měsíc připoutaná, co?" rěkla jsem chladně. "Výš, mě ano, takže pokud dovolíš, jdem si ulovit se Sun něco k jídlu," dodala jsem. Nebyla jsem zrovna ze zjevu Shireen dvakrát nadšená. Sunflower se vydala pryč a já ji chtěla hned následovat. Docela mě překvapilo že Shireen po jedné chabé výhružce utekla. Neměla jsem ale náladu bádat nad tím. Měla jsem hlad. Opravdu velkej hlad. Rozešla jsem se za Sun, ale moc daleko jsem nedošla. Vlastně jsem nestihla udělat ani krok, když se předemnou najednou z ničeho oběvila Elisa. Lekla jsem se. Vypadala hrozivě. Naježil se mi samovolně hřbet a zacouvala jsem o metr do zadu. "C-co, chceš? J-já žádné v-vlče nikdy nenapadla!" řekla jsem. Měla jsem sklopené uši, ocas mezi nohama a snažila jsem se vypadat co nejmenší. Měla jsem strach. Živě jsem si tu hroznou chvíli, kdy jsem se dusila pod tíhou její tlapy na mém hrudníku. Napadla mě úplně bez důvodu, jen proto, že měla blbou náladu. Útěkářka? Sunflower byla v jejich smečce? nenápadně jsem se koukla směrem, kterým Sun odešla. Potom Elisa začala mluvit na mě. Nechápala jsem o cěm Elisa mluví. Počkat, Shireen jí nejspíše řekla to co Etneyovi! napadlo mě. Narovnala jsem se. Byla jsem moc sebevědomá na to abych se tu nadála krčila. "J- já jsem na Shireen nazaútočala! Šplíchla jsem na ni jen trochu vody! Ona mi skočila po krku! Já se jen bránila! Ch-chtěla jsem ji jen od sebe odtrhnout!" řekla jsem. Sice jsem teď stála narovnaná s ušima v pozoru, můj ocas se ne a ne odtrhnout od mého břicha a navíc se mi třásl hlas. Bylo na první pohled poznat že se bojím...... a taky že mluví pravdu. Elisa nám ještě řekla cosi o varování a odešla. Šla pomalu. Já jsem sklonila hlavu a konečně barovnala ocas. "Nechápu proč, já nic neudělala." zasyčela jsem směrem k Elise. Jestli to slyšela nevím. Kterým směrem odešla Sunflower?!Došlo mi najednou. Já v tom šem zapoměla kam šla. "Sunflower?!" zavolala jsem. Nic mi neodpověděla. Bylo tu tolik pachů a já mezi nimi nemohla najít ten její, nevýrazný. Zkusila jsem se rozběhnou nějakým směrem. Po cestě přede mnou vyběhl neopatrný zajíc. Sun, ne Sun, rozběhla jsem se za ním. Měla - jsem - hlad. Pobnějaké době se mi podařilo mu nadběhnout. Skočila jsem, ale jeho srt mi prokliuzla pod tlapkami. "Sakra!" zavrčela jsem si. Na sví drápech sem ovšem cítila krev. Byl raněný. 3,2,1.... odpočítala jsem si a odrazila se. Pořádně, co nejvíce mi šlo. Mé přední tlapky mi dopadli plnou váhou na malé tělíčko. Něco křuplo. Pro jistotu jsem ho ještě chytla za krk a zadávila ho. Ani nevím jak, ale za chvíli přede mnou byli jen kosti a kůže. Snědla jsem ho i s vnitřnostmi. Oblízla jsem se a očistila si krev ze srsti. Konečně jsem zahnala ten hrozný hlad. Tak, teď ještě najít Sunfliwer, ulovit jí a potom musím najít Etneye... Řekla jsem si a vydala se někam, kde jsem si myslela že mohla jít.

//kopretinka (přes Tebeabrea)

//Ježčí mítina (přes Narrské kopce)

Sunflower mi řekla že ještě bylo trochu sněhu, když zemřela. Nevěděla bohužel jak dlouho to bylo. "Hmm," udělala jsem jen. Nejspíše zemřela letos na jaře, ale kdo vý. Zatím to ale vypadalo, že i jako mrtvá stárla, takže rozhodně nemohla být mrtvá třeba 1 000 let. Potom jsem navrh, abychom si šli zalovit. "To nevadí, vidím, že nejsi úplně v nejlepším stavu. Ulovím nám klidně objema sama," řekla jsem a povzbudivě se na vlčici usmála. Dala jsem se na cestu, ale všimla jsem si, že Sun se stěží drží na nohách. Vrátila jsem se spět a podepřela ji z jedné strany. "To bude dobrý, až se najíš," poznamenala jsem bovzbudivě. Vydala jsem se kolem písečných kopců, do kterých jsem měla původně namířeno, abych se vyhnula řece a zamířila jsem do toho tmavého lesa, ve kterém nás tehdy nechal Stín. Konečně jsme vstoupily do smrkového lesa. Zavětřila jsem a nasála čerstvé pachy zajíců, kterých tu bylo plno. "Dáš si zajíce, a nebo zajíce?" řekla jsem a zazubyla se.

„Pocit? Pocity jsou přece radost, láska, vztek, smutek, strach, bolest, lítost… Ale smůla?“ zamyslela jsem se. Potom mi Sunny začala vyprávět jak umřela. Znělo to dost bolestivě. A eh. „To je mi líto,“ řekla jsem. Sunflower se mi, ale zdála jakási prázdná. Bez emocí. Jako kdyby to všechno nacházela až teď. Když jsem se zmínila o hladu, všimla jsem si jak se najednou zkroutila a zatnula drápy do země. Když mi odpověděla, bylo z ní slyšet spíše vystrašené vlče, než dospělou vlčici. „Kolik ti je? Výš jak dlouho si byla, no, mrtvá?“ zeptala jsem se. Sun nejspíš zemřela ještě jako vlče, a asi byla mrtvá už celkem dlouho. Vypadala, jako by všechny emoce zapomněla. „Ty, ty jsi zemřela jako vlče, že?“ zeptala jsem se. Bylo mi jí líto. Jaké to asi bylo, zemřít? Najednou se kolem mě prohnal lehký vánek. Cítila jsem že je to ten magický, ale žádný úbytek energie sem nepocítila. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na Sunflower. Ona se zrovna v tu chvíli na mě podívala také. Měla v očích znatelné slzy a v té zlaté se objevila tyrkysová. Taková, jakou jsem měla i já. "Vzduch,“ vydechla jsem. Rychle jsem z jedné strany přiskočila k Sun a podepřela ji, kdyby náhodou měla také omdlít. „To, byla tvoje magie! Máš vzduch, tak jako já!“ řekla jsem lehce nadšeně a širokým úsměvem na tlamě. „A co se toho hladu týče. Hned vedle je bezva les, který přímo překypuje zajíci. Můžu nám něco ulovit!“ řekla jsem s úsměvem a mrkla na Sunny.

//Tmavé smrčiny (přes Narrské kopce)

Překvapeně jsem zvedla hlavu, když místo odpovědi jsem zaslechla otázku. „Jo je,“ vzdechla jsem. „Přijde mi že teďka mám mám smůlu pořád,“ vzdychla jsem. Když mi řekla svoje jméno, musela jsem se usmát. „Já jsem taky Sunny,“ řekla jsem s úsměvem. Díky Sun mi bylo trochu líp. Odpověď na moji druhou otázku mě ale docela zarazila. „Počkej, jak jako umřela?“ zeptala jsem se překvapeně. „Vždyť jsi tady, přede mnou,“ řekla jsem zmateně. Opravdu jsem nechápala jak mohla Sunflower umřít a přitom stát přímo přede mnou. Zakručelo mi v břiše. Vzpomněla jsem si na ten lov ryb. „Nemáš hlad? Mohli bychom si něco ulovit,“ nadhodila jsem. Měla jsem už opravdu velký hlad. Možná jsem si nejdřív měla zalovit. Napadlo mě. Ale tak co, aspoň jsem potkala Sunny. Dodala jsem si s úsměvem.

Ležela jsem schoulená v klubku. Poč?! Proč zase já!? Nosím všem a všude jenom smůlu! A to zejména sobě! Nejdřív se smečka rozpadne těsně před tím, než splním podmínku pro příjmutí a teď?! Konečně mě přijali. Alfa byl fajn a vlci až na dva nejmenované členy, byli fajn. A měla jsem tam dokonce svého nejlepšího kamaráda! A teď?! Všechno je zase pryč! Jsem zase na začátku! Vždyť jsem nikdy nikomu nic neprovedla, tak proč já?! Vždyť... Z mého produ myšlenek mě vytrhl hlas cizí vlčce. Byla jsem tak zabraná do sebelitování, že jsem si ani nevšimla jejího pachu. Trhla jsem sebou jelikož jsem se trochu lekla. Zvedla jsem ubrečený pohled na vlčici, teda no, muselo ji být tak kolem roku. Odhadovala jsem že je o něco málo starší a nebo stejně stará jako Shireen. A-ahoj," pokusila jsem se o usměv, ale moc mi to nešlo. " Výš, mám hroznou smůlu, ko-konečně jsem si našla smečku, která měla dokonce i hodného Alfu a-a ona se ro-rozpadla. Právě my to přes myšlenky sdělila S-smrt," řekla jsem vlčici. Pokusila jsem se posadit. Z očí mi stále tekli slzy, ale už ne moc.. Až teď jsem si vlčici pořádně prohlédla. Měla pěkné zbarvení, jen měla na sobě hodně jizev, což bylo na její věk dosti neobvyklé. Hlavně ta velká jizva na boku. "Jinak, jmenuji se Sunstorm a ty?" optala jsem se hnědé. "Co se stalo tobě?"

//Maharské močály

Z lesa jsem vztoupila na louku. Na louku, přes ktrou jsem už šla aspoň 2x. Tady jsem se potkala s Akim! Vzpoměla jsem si. Přeletěla jsem louku pohledem. Všude samí krtinec a nebo ježek. Pohled mi padl ba kopce na obzoru. Život! Došlo mi, ooo ano o těchto kopcích jistě Starling mluvil! Usmála jsem se. Tak jsem jej našla! Rozelšla jsem se směrem ke kopcům. Zajdu k Životovy a pak se vrátím do smečky. Řekla jsem si a vydala se směrem k Životu. "Vyrazila sis k Životovi?" ozvalo se mi najednou v hlavě. "Kdo jsi?! řekla jsem zmateně, jelikož jsem tu nikoho neviděla. Já? Já jsem Smrt!
" Smrt?! A-a kde jsi? Nikde tě nevidím!"
" Pche, si jako myslíš že bych kvůli takové nicce, která ani nemá smečku, letěla přes polovinu Gallirei?! Mluvím s tebou přes myšlenky ty hloupá!"
"Co, jak jako nemá smečku?! Já mám smečku! Jsem Kappa Ragarsjé smečky!"
"Když ti říkám že nemáš smečku, tak to znamená že nemáš smečku! Co na tom jako nechápeš?!"
"C-cože?"
"Prostě a jednoduše jsi zase tulačka! Prostě šlus, ende, konec!"
"Jak-jak-jakto?!"
"No to výš, rozjíždí se mi kšefty, potřebuji více poboček, něhakou propagaci. Vaše dvě území se mi práve krásně hodila! Ooo ano, ve vašem horském úkrytu vybuduji 5* hotel. Bude se jmenovat hotel Stříbrná Smrt! Ach, jen si to představ, ty výhledy! A z vašeho úkrytu v lese bude luxusní restaurace! restaurace u Svítivé Smrti! A neboj tvoje zaječí kožešina poslouží na sezení. Ach ano, úplně to vidím!"
"T-t-to přece n-nemůžeš!" Z očí se mi začaly kutálet slzy. "To se pleteš děvenko. Já, JÁ MŮŽU VŠECHNO! Můžu si klidně obsadit polovinu Gallirei a ty, TY s tím nic nenaděláš! CHA CHA CHA CHÁ!"
"N-ne!"
"Ale ano! Nyní už si jen prašivá tulačka!"
Poslední dvě slova mi doznívaly v hlavě. S brekem jsem se schoulila pod úpatí jednoho z kopců. Brečela jsem tak dlouho že jsem usnula.

//Kaskády

Došla jsem do bažinatého lesa. Který mohl být mím domovem. Ano, toto my tu vždy vyvstane na mysl. Domov. Ragar. Měla bych tam zas zajít a po cestě něco ulovit! A třeba zase potkám Akiho! Při té myšlence jsem zavrtěla ocasem. Ne, mé podvědomí se ještě o slovo nepřihlásilo. Ještě jsem se ani nebyla podívat do hor! Vzpomněla jsem si. To musím napravit co nejdříve. Dodala jsem si pro sebe. Měla jsem až moc velké štěstí. Ještě jsem se stále nepro.... no tak už jsem se propadla. Hezky až nad břicho. Vysoukala jsem se z bažinky a pokra]čovala v cestě. Bxla jsem krásně špinavá. Nakrčila ksem čenich. Vydala jsem se dál a doufala že to opadá. Konečně jsem spatřila, jak mezi stromy problikává světlo. Zrychlila jsem opět krok a..... zase se propadla. Naštěstí ne moc,jen jednou tlapkou po "koleno". Vytáhla jsem ji a pár skoky doběhla na kraj louky.

// Ježčí mýtina

Opět jsem se postavila. Byla jsem celá mokrá. Jaro se opět ozvalo. Potřebovala jsem si ověřit ještě u jiného vlka, že Etney je ten pravý. Vylezla jsem z vody a fošla k vlkům. "Já už půjdu. Musím ještě něco udělat. Ahoj, " řekla jsem a pokynula staříkovy potom jsem se usmála na Etneye. "Jo a ty závody v lovu si dáme příště! Budu si to psmatovat!" dodala jsem a rozběhla se nějakým radom směrem. Ani nevím proč, ale tlapky mě táhly směrem zpátky k Maharu. Šla jsem lehkým klusem a spokojeně poslouchala ptáčky a hukot vody za mímy zády. Bůh ví proč mě opět nesly pryč od má smečky, Možná nechtěly, abych se dozvěděla krutou realitu, ale abych pozvolna zapomněla. Jakoby mé podvědomí tušilo že se něco se smečkou stalo. Jak říkám, tušilo to zatím jen podvědomí a tak já jsem si vykračovala vesele dál.

//Maharské močály

//Doufám že to není moc krátké, aneb počítač ještě nedorazil

Moje malá akce nebyla zaee tak nenápadná, jak jsem si myslela a doufala. Tedy Etney si toho zjevně všiml ihned a hned se začal bránit. Nemohla jsem se ubránit smíchu. "Neboj se, voníš opravdu báječně, já jen že když jsi to říkal vypadals děsně roztomile," dodala jsem ihned jak jsem se přestala smát, aby si nevyložil špatně i můj smích. K tomu proč jsem to udělala jsem se ovšem nevrátila. Radči. Věnovala jsem Etnymu zbožný pohled a potom se otočila na Kesse když začal mluvit. " Ohh, výborný nápad," řekla jsem a mlsně se olízla. V břiše mi hlasitě zakručelo. Až teď sem si uvědomila jaký mám hlad. Nejedla jsem už opravdu dlouho. Kess dodal i co bychom mohli lovit. "Jasně! Dáme si závod, kdo toho uloví nejvíce!" řekla jsem s úsměvem a v očích mi hravě zajiskřilo. Vyskočila jsem na nohy a dvouma skoky se ocitla ve vodě. "Tak jdete!?" zavolala jsem na ně hravě. Postavila jsem se do "hravé" pózy (//předníma se opřela o zem a zadek vystrčila na horu) a schválně ještě dvakrát skousla vodu, jako bych byla vlče a vyzívala je ke hře ve vodě a ne k souboji v lovu.