Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Aithér – 4/10

Aithy přiznal že je možné že zapomněl jestli jsem mu něco vykládala. „To neva, ani si nejsem jistá jestli jsem fakt něco říkala. Spíš teď už mám pocit že ne,“ mávla jsem nad tim tlapkou. A pak jsem se pustila do vypravování asi o svých nejdrsnějších zážitcích. Mohla jsem třeba taky dodat to, jak jsem šla s Auronem v zimě na pláž hledat mušle a pak nás vybombardovali kroupy. Nebo jak smečka, do které jsem se chtěla přidat zanikla dřív, než jsem stihla dojít se splněným úkolem, ale to už byly nyní spíše drobnosti. Bílému však zjevně stačilo i tohle. „No, prostě umřela. Šlus, ende, konec, exitus,“ pokrčila jsem rameny. „Měla jsem teda potom takovej hrozně divnej sen – nesen jako by mne něco neslo a já tomu vypadla a spadla zpět na zem. Bylo to divný a ty pocit byl strašnej ale přitom tak nepopsatelně zvláštní, jinej…“ při té vzpomínce mi trochu najela husina. Nebyla jsem si úplně jistá, ale měla jsem pocit že o tomhle „snu“ jsem ještě nikomu neřekla. „Nevím moc co se stalo, ale mám kamarádku, která prej taky tak nějak vstala z mrtvých,“ dodala jsem. „Ta ale skončila nejdřív na nějakym jiným, fakt strašným místě,“ vzpomněla jsem si na to, co mi povídala Lilac. Aithy na mne každopádně hleděl, jak kdyby přemýšlel jestli se mu nezdám. „Hmm, ale zjevně jsem ti to tam fakt tenkrát nestihla říct,“ konstatovala jsem na jeho reakci.
Rozhodně jsem se mu ale nezdála a duchem jsem také nebyla. To bych totiž jinak nemohla stát právě nad ním a koukat se mu do očí. Do těch sakra hlubokejch modrejch očí. O tom že žiju mě taky usvědčovalo srdce, které mi právě bylo jako o závod. Na jednu stranu jsem teď měla chuť se někam schovat, ale na tu druhou? Chtěla jsem to udělat znovu. Ucítit ten pocit. Nevěděla jsem ani jestli byl vlastně příjemný nebo ne, chtěla jsem jej prostě cítit znovu. Uvědomila jsem si však, že jsem se ještě nepohla. Zamrkala jsem. „Jo-uh-promiň, asi bych-jo,“ vykoktala jsem trochu zmateně a snažila se uklidit bokem, aby chudák taky mohl vstát. Uvolnila jsem mu prostor, ale koukat se na něj nepřestala. Těkala jsem pohledem z jeho očí, na tělo a na tlapky a vlastně nevěděla co teď. V bříšku mi stále šimralo a aniž bych si to sama uvědomila, stále mi na tlamě pohrával stydlivý úsměv. Atmosféra mezi námi opět byla taková nesmělá, ale najednou tak nějak příjemně. Co se děje? Takový "nehody" jsou přece při hrách normální, ne? Tak proč je tohle jiný?

//Lotynka 14 (2/5)

//Aithér - 3/10

Magnet na problémy - spíš magnet na smůlu. Ani nevím kolik už jsem tady toho prožila tyjo. Aithy se zeptal na moje zážitky. "Počky, já ti tenkrát nic neřekla?" zeptala jsem se překvapeně a začala pátrat v paměti. I on se zjevně vrátil myslí do našeho norového labirintu. "Jo, až na to že tam to s tebou byla zábava. To bylo spíše štěstí," zasmála jsem se. "Třeba když jsem byla ještě v Ragaru, zachraňovala jsem nějaký topící se vlče ze zamrzlího jezírka. Sice se mi to povedlo, ale spadla jsem tam taky a pak byla asi měsíc nachlazená," zasmála jsem se trochu, "nebo jsem jednou třeba byla spojená za tlapku s mojí asi nekvětší nepřítelkyní. To bylo fakt hrozný. Myslim že v srsti na krku mám z té doby ještěvschovanou jizvu," ušklíbla jsem se při vzpomínce na Shireen, "nebo vidíš, třeba zrovna tuhle jizvu," ukázala jsem mu velkou besrstou čáru jež sem měla mezi lopatkama, "tu mám po tom co sem umřela," řekla jsem trochu tajemně. "Dostala jsem se totiž na nějakej ostrov, nejdříve jsem tam spadla do pasti, ale od tama mne zachránili a potom po nás začal někdo házet ostrý klacky a jeden mě probodl a já tam vykrvácela. Tak jsem se vlastně dostala do Borůvky, probudila jsem se totiž pak v lese dehydratovaná a Sigy mne dovedl do směčky," opět mne při těch vzpomínkách začalo píchat u srdce. "Ale i do nemagických problémů jsem se dostala. Třeba když jsem se chtěla přidat do jedné smečky, kousek od Borůvky, jejich Alfa mě taky skoro zabila. Jen tak, vlastně ani nevín proč," dodala jsem aby to nebylo všechno způsobeno jen těmito podivnými končinami Gallireji.
Na ničem z toho ale teď nezáleželo. Žila jsem? Žila. A velmi živě. Aktuálně jsem se totiž snažila vybojovat si vítězství. Nechat bílého splinout se sněhem. Byla to zábava. Smála jsem se při tom, co jsem hravě vrčela a vrtěla ocasem. A nakonec se mi to podařilo! Aithér zůstal ležet podemnou. Hrdě jsem zvedla hlavu. "Ha! Vidíš! Se mnou si jen tak nezahrávej!" zavyla jsem vítězoslavně když se vzdal a na důkaz míru zvedl tlapku. Sklonila jsem ju opět dolů a myslím že chtěla ještě něco dodat, ale to se nestalo. Ve stejnou chvíli totiž Aithy otočil hlavou na horu a my se dotkli čenichama. On ucukl a ztichl. Překvapeně jsem zamrkala ale na tlamě se mi taktéž rozjel malý stydlivý úsměv. "Uhm, pro-promiň-" špitla jsem. V bříšku mě trošku zašimralo a srst nám oběma pročísl jemný teplý větřík. Vadilo mu to nebo ne? Jako usmívá se ale uckl tak rychle. Proč mi kurňa srdce bije tak rychle? Mám něco udělat?Vadilo mu to nebo ne?!?! Ani jsem si to neuvědomila, ale zůstala jsem mu koukat do očí.

//Loterie 8 (1/5)

//Aithér - 2/10

"To je pravda," přikývla jsem, "ono, spíš jako mě to nebaví když jsem sama. Si potřebuju s někým povídat a tak," pousmála jsem se. Když pak však řekl že doprovod ocení vždy, tak jsem zavrtěla ocasem. Super, tak tě můžu doprovázet já! Na jeho poznámku jsem se šibalsky usmála. "Přesně. Průsery mě zjevně přímo přitahují. Sice ne dobrovolně, ale přitahují," řekla jsem a provokativně nadzvedla obočí. Magické problémy teda přesněji. Třeba jak jsem spadla do zmrzlého rybníčka při záchraně toho vlčete, nebo když sem musela zůstat za tlapku spojená se svojí velkou nepřítelkyní, nebo třeba když sem byla na tom ostrově a umřela. Já tomu říkala smůla, on magnet na problémy. Je fakt že to jeho aspoň znělo tak jako "vznešeněji" tak jako zajímavěji.
Každopádně můj manévr se mi povedl a tak jsme se oba s Aithym skáceli k zemi. "Ha, ti ukážu problém!" zasmála jsem se a v očích mi jiskřilo. Bílý se začal kroutit a tak jsme se chvíli váleli ve sněhu. "Počky, sem ti slíbila že tě v tom sněhu utopim," smála jsem se, zatím co jsem se ho snažila dostat pod sebe a hezky ho tam udržet. Měla jsem kupodivu docela navrch, Aithy se nejspíše snažil být jemnější.
Vylíčila jsem mu potom jaké zbarvení my máme u nás v rodině. Aithér se pokusil rozvzpomenout na svoje sestry a otce, ale prej si je moc nepamatoval. "To je mi líto," řekla jsem soucitně. Nevěděla jsem jaký měl se sestrami vztah, ale asi nemohl být špatný když je hledal. Já sice Jacka nechtěla už nikdy vidět, ale za to Black mě chyběl moc.
Nabýdla jsem nakonec Aithymu, že bych mu tedy mohla dělat společnost a on na oplátku mohl dělat společnost mě. Teda jestli chce. A on chtěl! Zavrtěla jsem radostně ocasem a trochu polichoceně se usmála jak galantně to řekl. "To sem ráda, protože já za tvou společnost budu taky ráda. Moc ráda dokonce!" zazubila jsem se a kdyby to šlo, asi bych se trochu začervenala.

//Loterie 1 (1/5)

//Aithér - 1/10

Vysvětlila jsem Aithymu jakto, že jsem vlastně tulák. Po mé otázce se zasmál. Řekl pak, že to je to co ho na tom baví. Jako ano, ráda jsem narazila na nové vlky se kterými jsem se skamarádila, ale když pak narazím na někoho s kým se nedá bavit a pak jdu dlouho sama tak nejsem zrovna spokojená. "To sice jo, ale stejně, mít po boku někoho kdo je na tvojí sraně a s kým si můžeš popovídat vždycky si myslím že je příjemnější," řekla jsem, "tedy pokud nejsi rád když můžeš být i o samotě, což já teda vůbec," dodala jsem a při posledních 4 slovech se strochu zasmála. Po tom co řekl jsem se trochu zamyslela. "Vidíš, to mě vlastně nenapadlo že když máš rodinu tak toho pak nějaký čas tolik nenatouláš....tedy pokud chceš být dobrý rodič samozřejmě," ušklíbla jsem se ke konci, "vždycky jsem chtěla si někoho najít a mít vlčata, ale nenapadlo mne, že bych se pak musela dlouho držet na jednom místě. Jako je fakt že jsem taky vždycky chtěla být ve smečce, ale jak jsem říkala neudržím se tak moc v jejím okolí zjevně," dokončila jsem.
Když jsem pak Aithérovi pohrozila, že ho utopím ve sněhu, moc mu to nevadilo. "Pfff jasně," ušklíbla jsem se s úsměvem. "Hhhhh," (*Le Gasp*) nadechla jsem se dramaticky, když mě pak však ohodil další vlnou sněhu. "Počkej, já ti ukážu!" řekla jsem hravě výhružně teda. Potom se rychle převalila ze zad zpátky do lehu a vymrštila se ihned do vzduchu při čemž se poksila Aithyho srazit k zemi.
"Jo taaaak," odvětila jsem když mi vysvětlil jak je to s tím kožichem. "Nám v rodině hodně jednou všechny tři barvy. Můj táta byl taky bílo hnědej, ale teda měl tam té hnědě mnohem víc než já. A máma byla téměr celá černá. Myslím však že měla býlou náprsenku a taky bílej flek kolem ucha," zavzpomínala jsem matně, "díky tomu jsme byli se sourozenci úplně jiní. Jeden můj bratr byl úplně celej černej, druhej byl černo-bílej, třetí hnědej s bílými fleky a čtvrtej hnědej s bílými odznaky," dodala jsem. Došlo mi taky v tu chvíli jak už dlouho od domova jsem. Zbarvení bratrů jsem si pamatovala již hodně matně. Trochu mě to zamrzelo, hlavně u Blacka.
Potom jsme se začali bavit o tom, kam by jsme chtěli jít. "Opravdu? Jen kousek od Borůvky?" řekla jsem překvapeně. Tamtu část země jsem měla už tolik prochozenou a ještě jsem tam na vodopád nenarazila. "To by bylo super," zakřenila jsem se, když mi slíbil že mi je může ukázat. "Jižnější část?" zopakovala jsem. "Hmm, vidíš, teď mě došlo že mám taky prochozenej jenom sever a západ. Ale na na jihu a východu jsem pořádně nebyla..." řekla jsem a koukla na něj. "Jestli bys chtěl.....mohli bychom jít spolu?" zeptala jsem se s nesmělou nadějí.

//Aithér 3/10

Aithy se na mě podíval docela překvapeně když sem se zmínila že jsem opět tulák. Na jeho otázkou jsem se na chvíli zamyslela. "Já-já nevím... Jakoby prostě jsem tam pořád nedošla a hmm....chybí mi domov a mám ráda že vím kdo ke mě patří a tak, ale nevím. Dobrodružství mě tak nějak pořád lákají, je tady toho tolik co oběvovat a navíc vždycky se někde do něčeho připletu.... Já vlastně nevím, zjevně se neumím držet na jednom místě ve smečce a jejím blízkém okolí. Ale přitom nechci být jenom tulák protože potřebuji společnost. Takže já vlastně nevím..." řekla jsem zamyšleně a měla jsem při tom pohled zabořený do sněhu. "A co ty Aithy? Tobě nevadí že se touláš sám a nevíš jestli narazíš na někoho s kým se budeš moci bavit?" zeptala jsem se jej a podívala sem se mu do tmavě modrých očí.
Aithy pak začal dělat tu svoji sněžnou žížalu. Když sem sebou plácla vedle něj taky mě na oplátku ohodil sněhem. Pobaveně jsem se zašklebila a zůžila oči. "Ty neprovokuj jinak tě v tom vyválím," řekla jsem s vyzývavým úsměvem.
Mezi tím mi Aithér říkal o jeho nových sourozencích. "Ty jo tak to gratuluju ty velkej brácho," zazubyla jsem se a šťouchla do něj tlapkou. "A jaký měl kožíšek tvůj děda?"zeptala jsem se.
Aithy se pak zvedl ale já ještě zůstala ležet na zádech a koukala na něj teď ze spoda. "Mhh, ne, asi nikam konkrétně. Snažím se teda najít kde jsou vodopády. Můj kamarád Aki my slíbil že mi je ukáže, ale vlk ví kde je mu konec..." řekla jsem nakonec. "A co ty? Tys měl nebo máš někam konkrétně namířeno?"

//Aithér 2/10

Po mém trochu rozpačitém vybrždění mě Aithér tlapkou objal a stáhl s sebou dolů do sněhu. Trochu překvapeně jsem zamrkala ale přitom se mi na tlamě roztáhl široký úsměv. "Hej!" zazubila jsem se když po mě Aithy vyslal hromádku, která mě následně přistála na čenichu. Ocasem jsem však taky vrtěla div jsem neodletěla. Byla jsem ráda že nakonec rozbyl tu rozpačitou atmosféru. Zabořila jsem čenich do sněhu a pak po něm taky trochu hodila....no, možná trochu víc. Aithér pak taky zmínil že cestoval ale nyní byl na chvíli na návštěvě v Borůvce. "Jejda, Borůvka..." pípla jsem. "Vidíš, tak já už tam tak trochu nepatřím... Nebo spíš jsem tam už nebyla tak dlouho že už mě dávno neberou jako člena," řekla jsem trochu provinile. "Vlastně jsem tam byla naposledy když jsme se tam spolu potkali," došlo mi. "Takže vidíš! Vlastně sem už taky tulák - tak jako ty," zazubila jsem se.
Aithér se pak převalil na záda a začal se v něm kroutit. Začala jsem se smát, vypadal totiž strašně vtipně. "Co děláš? Andělíčky?" zeptala jsem se smíchem když se dovrtěl a koukl se na mě. Překulila jsem se na záda vedle něj a schválně ho ocasem opět ohodila sněhem. Když sem se pak na něj podívala, vyplázla jsem jazyk s co nejnevinějším pohledem. "Ty brďo, to je cool..." řekla jsem a zasmála se taky. Sice jsem si nebyla jistá jestli to, že otcem je jeho nejlepší kámoš, není spíš trochu divné, ale Aithy měl z toho zjevně i tak radost. A já měla radost že má on radost. "A kolik těch sourozenců máš?" zeptala jsem se teda zvědavě.

//Aithér 1/10
//(Sunstrom ještě nemá náramek ani sojku)

Procházela jsem kolem jezera. Všude byly závěje sněhu a tak nebylo vidět pořádně kde je břeh. Jezero pokrýval lesklý bílý led, který snad mohl být v tomhle mrazu i dostatečně tlustý. Bych mohla využít svou zkušenost z minulé zimy a zabruslit si! Napadlo mne. Koukla jsem na led a spatřila v něm svůj odraz. Tyrkysové očka, potrhané ucho, jizva na čele a na krku se houpající náhrdelník. Usmála jsem se na svůj odraz. Vypadala jsem pořád stejně. Asi. Jen jsem už byla starší. Nebyly mi už tři roky, i když sem stále měla ten pocit. Zaklepala jsem hlavou. Bylo divné uvědomit si, že už vůbec nepatřím mezi puberťáky, ani mladé dospělé.
Najednou sem uslyšela povědomý hlas. Střihla jsem překvapeně ušima a otočila za ním. Blížil se ke mne vlk. Vlk, jenž téméř splíval se sněhem, ale tak jako mě ho prozrazovalo pár hnědých fleků. Ale tedy o dost menších. "Aithére?" došlo mi. Musela jsem zamrkat jestli se mi to nezdá, ale na tlamě se mi objevil obrovský úsměv. "O můj můj vlčže! Ahoj!" málem jsem vypískla a ocas se mi rozkmital, "tak ráda tě vidím!" dodala jsem ještě. Jak dlouho to bylo? Rok? Dva? Co jsme se naposledy viděli. Přiskočila jsem k němu a chtěla ho povalit a obejmout ale pak jsem se trochu rozpačitě zarazila. Měla jsem? Mohla jsem? Jak mi to bylo vždycky jedno tak teď najednou.... Zůstala jsem tím pádem stát jen pár centimetrů od jeho čenichu. "Jak ses měl?" řekla jsem téměř zároveň s ním a tak se trochu zasmála a pak o krok ustoupila. "Já, docela dobře! Dost jsem tady toho procestovala řekla bych..." řekla jsem. Jak ten čas ale letí? Nebyla jsem si už moc jistá tím co se stalo než jsme se potakali a co potom, tak sem to až tak nerozváděla. "A co ty?" zeptala jsem se teda ještě jednou.

Shahir luštil nápis a já mezi tím na druhé straně čekala. Boha, to to prostě nemohl vzít za mnou skrz? Pomyslela jsem si znuděně, když se mu konečně podařilo přečíst prvních pár slov. Růžové šlahouny........Oh díky! Jaká to novinka! Já myslela že jsou z břečťanu čoveče. Napadlo mne a čekala jsem dál. Koumák nakonec vykoumal co tam bylo napsáno. A že nám to teda pomohlo! Akorád že vůbec, protože to byla jen nápověda k průchodu a kdyby šel za mnou, mohli jsme už dávno být dál. A teďka mu stejně nic jiného nezbylo, protože já oheň neovládala a on dle všeho taky ne. Čekala jsem, kdy se tedy hrdině sám pustí do křovin, ale ono na jednou bylo ticho. "Haló?" zkusila jsem na něj zavolat, ale nic se neozvalo. Mě s něho klepne. Jako, nic by mi nevadilo, ale já byla fakt netrpělivá a chtěla jsem strašně pokračovat dál. A ten brzdík zjevně se vrátil zpátky. "Hej, jdu dál sama!" zkusila jsem na něj houknout, jestli mne uslyší a vydala se dál. Ihned jsem došla k dalšímu rozcestí a rozhodla se jít tentokrát rovně. Bylo to nejjednodušší a tak jsem doufala, že jestli se vydá za mnou, napadne jej to taky.

//Pokračovat dál - rovně

Stála jsem před trnitou zdí a chvíli zbírala odvahu a hlavně vymýšlela taktiku kudy se protáhnu. Shahir to mezitím prozkoumával zrakem a nakonec navrhl, že rozluští ten nápis kterej tam byl a kterej jsem já zvrhla rovnou. "Okej," přikývla jsem, i když za mne to bylo zbytečné teda.
Já zatím se začala soukat do houšťí. Moje drobná postava mi naštěstí velmi pomáhala. Zachytávala jsem se však i tak dost za trní kožichem a musela se vždycky s bolestným zasyknutím vymotat ven. Nejhorší to bylo hlavně na uších a čumáku. Ale i tak to bylo docela vzácné a spíš se mi opravdu dařilo proklouznout vcelku ladně.
Konečně jsem stanula na druhé straně. Přede mnou byly opět tři chodby. Do leva, doprava a rovně samozřejmě. Nakrčila jsem čenich a ohlédla se za sebe, jenže Shahir nikde zatím. Nervózně jsem přešlápla. "Chvilku na tebe počkám, ninak jdu dál!" zavolala jsem na něj nakonec. Doufala jsem, aby se mu fakt nic nestalo. "Jdeš už?!" zeptala jsem se ještě pro jistotu.

//volím D. Počkám na Shahira

Vyšlápla jsem si to svyžným krokem do prava. Shahir teda o mé herní teorii zrovna přesvědčeně nevypadal, ale za mne to zatím vypadalo jako fajn zábava. Černobílý se ihned ozval, že bych měla jít opatrněji, ale nad tím sem si jen protočila očima v duchu. Nevypadal zrovna z mého nadšení nadšen. Ušli jsme snad několik stovek metrů, než konečně nastala nějaká změna ohledně vzevření labirintu. Tato změna ale popravdě nebyla 2x příjemná. Před námi se totiž tyčila stěna. Stěna stavěná z trnitých šlahounů růží. Vypadalo to však, že se to s trochou šikovnosti bude dát prolézt. Před tím byla ještě jakási destička s nápisem. Neměla jsem ale chuť tam něco luštit. "Takže to vypadá, že asi budem muset nějak přes" nadhodila jsem a snažila se odkoukat nějakou skulinu. Nějakou větší mezeru jsem tam opravdu našla a tak jsem se rozhodla. "Tak jdem!" povzbudila jsem hlavně samu sebe a pokusila se tím prolézt.

//A. Pokusím se obratností zdolat růžové šlahouny (obratnost 12)

Dvojbarevný byl opravdu starostlivý. Bylo to sice hezké, ale mě fakt nic nebylo. "Fakt v pohodě," usmála jsem se tedy nejzářivěji co jsem mohla, abych jej o tom i přesvědčila. "Dobře díky," zavrtěla jsem ocasem na jeho nabýdku. "Kdybys něco potřeboval, taky ti ale moc ráda pomůžu!" dodala jsem.
Pak se ale před námi otevřel průchod a vlezli jsme do jákesi chodby. Ten průchod ven však zmizel asi tak rychle jako se oběvil, mému apolečníkovi těsně za zády. Řekla bych si že to bylo divné, ale.....bylo to divné? Tady? Ne, tady už to divné být nemohlo prostě. Vydali jsme se tedy chodbou dál a po cestě se představili. "Shahir je hezké jméno! Takové zajímavé," zhodtila jsem. Tak nějak se k němu hodilo. Po několika metrech se před námi ale oběvila tyrkysová koule. Shahir se ale opět zajímal spíše o mé bezpečí než o samotnou kouli. "Mmm, nevypadá že by se jí chtělo nějak hýbat..." prohodila jsem a zkoumala ji pohledem. Když si však koule najednou odkašlala, překvapeně jsem uskočila do zadu. Trochu jsem se lekla. Překvapeně jsem na kouli zírala ještě chvíli po tom co domluvila. "Takže.....todle je nějaká hra?" zeptala jsem se a koukla na Shahira co na to říká. Znělo to docela zábavně, ale to "v jakém stavu" mi náhánělo trochu strach a lehce mě bodlo u srdce. Ale no tak. Zavrtěla jsem hlavou. Je to hra. Bude to sranda! Přesvědčila jsem se a rozhlídla se co dál, protože koule už nemluvila. Před námi bylo rozcestí. Tři chodby a všechny úplně stjené. Nic co by nějak usnadnilo rozhodování. "Taaaaak jdem!" zavelela jsem a zahla jsem do prava.

//Jdeme do prava!

Všude kolem mne šuměli rozrušené hlasy vlků zkoumající kamennou stavbu před námi. Zeď byla chladná a pevná. Nečekaně, když byla z kamene. V tom se za mnou ozval hlas, zřetelnější než ty okolo. Otočila jsem se lehce překvapeně. "Ahoj!" pozdravila jsem vlka a zavrtěla ocasem. Měl bílou srst s černým vzorováním a mezi tím vším zářily tyrkysové oči. Měl zjevně vzduch jako já. I když, jeho odstín tyrkysové byl více do modra na rozdíl od mého, který byl více do metolova. Jeho otázka mne ale lehce překvapila. "Jasně, proč bych neměla?" zazubila jsem se. "Jen jsem si trochu nabyla čenich tam v tom lese. Byla tam tma a samej kořen," zasmála jsem se lehce. Vlk přistoupil blýž a lehce se....poklonil? Alrighhhht...
Chtěla jsem ještě něco říct, ale v momentě, kdy se i on přiblížil ke zdi, oběvil se v ní vchod. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na vlka vedle mne. "Jdem dovnitř?" zeptala jsem se, ale tak jako vždy jsem na odpověď nečekala a rovnou vešla dovnitř. Ocitli jsme se zjevně v nějakém bludišti. Otočila jsem se, jestli jde vlk za mnou a všimla si, že jen co vkročil dovnitř, otvor ve zdi zmizel. "Sakra," sykla jsem. "Neva, nandem východ jinudy," navrhla jsem a vydala se chodbou dopředu. "Mimochodem, jsem Sunstorm, a ty?" představila jsem se, když mi došlo, že ještě neznám jeho ctěné jméno. Po několika krocích se před námi najednou oběvila obří, zářící koule. Zalapala jsem po dechu. Měla stejně tyrkysovou barvu, jako naše oči. "Co to - co to je?" zeptala jsem se a podívala se na vlka za mnou.

//Volíme tyrkysovou!

//Mahtae Jih (přes Ranský les)

Sklepala jsem tedy ze sebe vodu a lehkým poklusem vběhla do lesa. Byla noc a v tomhle lese bylo ještě temněji. Bylo tady snad až téměř zlověstné ticho, což bylo zvláštní. Stromy byly staré a obrovské a snad vše tam bylo porosltlé mechem. Jak kmeny stromů, tak země podemnou. Tu zemi jsem ozkoušela rovnou 2x. Po pár krocích jsem totiž o cosi zakopla a můj čenich se zabořil do mechu. Moje zuby cvakly na prázdno a já se kousla do jazyku. Ucítila jsem v tlamně jemnou pachuť krve. Vyhrabala jsem se na nohy. Dobře, takže to nebude tak jednoduché... Pomyslela jsem si, když si mé oči přivykly na tmu a já zjistila, že všude trčí kořeny.
Nakonec se mi přeci jen podařilo dostat přes les bez nějaké větší újmy na zdraví. Následovala jsem tu vůni květin. Vylezla jsem konečně z lesa a zůstala jsem stát a hledět. Přede mnou totiž nebyla louka, jak jsem očekávala, ale byla ta ohromná kamenná stavba. Všude kolem již bylo plno vlků, jenž ji prozkoumávali. Měla jsem pocit, že jsem ucítila i pár známých pachů, ale neměla jsem to čas teď zkoumat. Došla jsem ke kamenné zdi a dotkla se jí čenichem. Kámen byl chladný a vlhký. Celkově to vypadalo docela zlověstně. A přesto mě to přitahovalo. Chtěla jsem to prozkoumat.

//Mušličková pláž (přes Deltu)

Napojila jsem se tedy k řece, jenž se vlévala do moře vedle pláže a vydala se proti jejímu proudu. Bylo ráno a začínalo už být teplo. Sníh vymyzel málem jako mávnutím kouzelného proutku. Všude kolem již cvrlikali ptáčci a tak. Byl to moc hezký pohled. Do čenichu mi vráželi různé vůně čerstvě rozkvetlých květin a stromů. Měla jsem aji příjemně plný žaludek z nedávné hostiny. Sešla jsem k řece a napyla se. K čenichu se mi dostala až magická vůně květin a tak jsem se ji jen tak rozhodla následovat. Malá zastávka na nějaké louce mne přeci nevytrhne ne? Napadlo mne. Našla jsem si nějaké vhodné místo na předchod. Řeka vypadala klidně v těchto částech, byla však dost široká a tak jsem ji musela přebrodit. Naštěstí už bylo docela teplo, i když voda byla stále ještě studená. Dostala jsem se tedy přes řeku na druhou stranu a následovala vůni květin do lesa. Oklepala jsem se. Byla jsem teď sice až po břicho mokrá, ale nebylo to nic hrozného, alespoň mne voda trochu probrala.

//Márylouka (přes Ranský les)

//Magický palouk

Popovídali jsme si Lilac o adopci. Ona řekla, že za ní bylo fajn i být neadoptovaná. "Tak to opravdu zní fajn!" přikývla jsem. "Jednou jsem já potkala jednu mladou vlčici, jmenovala se Sunflower a byla celá rozklepaná a tak. Byla bez rodičů taky prý, ale byla moc fajn. Možná, že bych se o ni později sama postarala, jenže jsme se pak omylem rozdělili a já už se s ní nikdy neviděla... Byla na tom tenkrát špatně tak doufám že už je jí líp. Zajímalo by mě docela jak se vlastně má," svěřila jsem se jí. To, že se Sunflower chvíli po setkání se mnou opět schledala se svou maminkou jsem netušila. A asi to tak pro mne bylo lepší...
U jídla jsme se pak vrátili k debatě o naších nejhorších "nemocech". Lilac mi pověděla, jak se jí stala ta chvilková slepota a.....damn. "Ty brďo. To zní hrozně," řekla jsem upřímně. "Já se zase nějak dostala s partou vlků na nějaký ostrov. Hnali nás tam pak divné holé příšery s ostrými klacky které po nás házeli a já.... Podařilo se jim mi tím ostrým klackem probodbout hrudník a já vykrvácela," řekla jsem a polka, jelikož mě opět navštívilo mé známé bodnutí u srdce, "taky jsem zjevně umřela dřív než jsem měla. Měla jsem pak velmi zvláštní sen, že mne někdo někam nese, ale podařilo se mi vykroutit. Probudila jsem se pak tad někde v lese v křoví totálně dehidratovaná a vysílená..." dopověděla jsem nakonec.
Mezitím jsme došli na pláž. Byla opět celá zahalená sněhem. Musela jsem uznat, že to nyní mělo svoje zvláštní kouzlo bez toho krupobití. Lilac už musela však bohužel jít. "Taky se opatruj! Bylo to fajn, někdy si to musíme zopakovat!" zakřenila jsem se na ni. Sama jsem však zůstala na pláži ještě zahloubaně stát.

Když mě pak probudili teplé paprsky v kožichu, došlo mi, že jsem zde musela na chvíli usnout. Sníh už pomalu začal tát. Začínalo jaro a byl čas se vydat dál. Měla bych se vrátit do Borůvky! Došlo mi.

//Mahtae Jih (přes Deltu)