Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To je v háji, to je v háji, zanadávala jsem si v mysli a olízla si čumák. Naštěstí mi z něj už přestal téct sopel a oči jsem taky už neměla vodnaté. Magie, kterou na mě Elisa použila, byla příšerná. Nemohla jsem se jí nikterak bránit a okamžitě mě to dostalo na lopatky. Co to mohlo být? To muselo být něco nového, speciálního... Iluze a ani myšlenky by mi něco takového nezpůsobily... Asi jsou tady i další duhy magie, které jsem ještě neměla tu čest poznat, pátrala jsem stále po odpovědi, když jsem ucítila, jak mi někdo olizuje ránu na hlavě. Prudce jsem se otočila a chtěla zatnout zuby do jazyka tomu, kdo se ke mně tak neslyšeně přikradl. Vůbec jsem ho neslyšela a ani necítila.
„Noroxi,” hlesla jsem s neskrývavým nadšením a nechala ho, ať mi čistí ránu. Bolelo to, ale ani jedinkrát jsem necekla, protože jsem byla na bolest zvyklá. Nohu jsem už nechala tak, udělala jsem pro ni všechno, co jsem mohla. Konečně! Konečně je tady! jásala jsem v duchu a blaženě se usmívala. Uvolnila jsem se a spokojeně jsem máchala ocáskem, nedbaje na stav, v jakém jsem byla. Bolest jsem odsunula úplně stranou a jenom si užívala čisté radosti z toho, že mám po boku svého příbuzného. „Ani nevíš, jak se mi stýskalo,” hlesla jsem a s jeho pomocí se postavila. Jazykem jsem Noroxovi přejela po líčku, kde měl kapky mé krve a usmála se. Nepotřebovala jsem podpírat moc, chodit po třech jsem zvádala i bez opory. „V klidu, na tohle neumřu,” usmála jsem se a následovala ho k na západ, kde asi cítil řeku. Věděla jsem, že tama protéká ta velká řeka s ostrůvkem uprostřed, ale nikdy jsem nebyla tak daleko, abych se podívala, kam vtéká. Do jezera? Do moře? Pochybovala jsem, že tady bude moře, byli jsme ve středozemí a moře by se sem jen těžko dostávalo. Necítila jsem tady ani slaný vzduch ani zásadní změny počasí, které by s sebou moře přinášelo. „Vidím, že tě taky někdo zřídil,” poznamenala jsem, když jsem si všimla jeho kulhající končetiny. Přestala jsem se o něj opírat úplně a pokračovala dál sama. Nebyla jsem tak slabá a pomalu si někam dojít mi nedělalo problém. Horší byla ztráta krve a to, že jsem byla teď lehce smyslově indisponovaná. Doufala jsem, že mi voda nejen vymyje krev z hlavy, ale i pročistí čumák a osvěží hlavu. Pořád jsem totiž létala v nějakýc astrálních kruzích a moc se nedžela při zemi.

// Ústí

// Náhorní plošina

Schovala jsem se mezi první stromy, které byly silně porosteny ze severní strany lišejníky. Měly sinalý nádech a nezdravou barvu, ale to mě neodrazovalo od hledání úkrytu. Viděla jsem i hodně hub, které na stromech rostly a některé choroše byly opravdu velké. Musely tady být vážně dlouho.
Pokračovala jsem dál do lesa už jen chůzí, protože jsem byla unavená z běhu a adrenalin pomalu přestával působit. Srdce mi bilo rychle, ale to jen kvůli tomu úprku.
Opatrně jsem našlapovala po sněhu mezi jehličnany i listáči a prohlížela si lesík. Byl opravdu hezký a půda byla rovná, bez jediné vady na kráse. Ulehla jsem za dvojicí keříků a začala si olizovat nohu, abych v ní rozproudila krev a donutila ji začít se okamžitě léčit. Musela jsem jí taky dopřát pořádnou masáž, abych zamezila ve vývoji nějakému dalšímu zranění, které mohlo po splašeném běhu následovat. Nehodlala jsem kulhat do konce svého života. Stačilo mi, že jsem přišla o jedno ucho. Tak to ale nevadí, uslyším i bez něj, ačkoli jím nebudu moci zvuk zaměřit přesně. Budu slyšet všechno stejně, neoddělím zvuky od sebe, pomyslela jsem si s úšklebkem. Nevadí, jestli mám druhé ucho, řekla jsem si, abych se uklidnila. Nebyla jsem tak ale úplně v klidu, ztráta orgánu mě docela vyvedla z míry. Abych se udržela v činnosti a nemusela nad tím moc přemýšlet, pokračovala jsem v masáži zadní nohy, zatímco mi poslední kapičky krve tekly po tváři.

// Asgaar (Křišťálový lesík)

Utíkala jsem, co mi nohy stačily. Jestli jsem po tom, co jsem ublížila Marion, možná trpěla stihomamen, tak teď jsem si tím byla jistá. Ačkoli byl krásný den a jaro se konečně hlásilo ke slovu, já s nemalým strachem utíkala přes roztápějící pláň, zatímco jsem za sebou zanechávala pár kapiček krve. Krvácel mi kousanec na zadní noze a noha mě vždy pichlavě bodla, když jsem na ni došlápla, nicméně v závalu adrenalinu se to dalo zvládnout. Bylo mi jasné, že jakmile zastavím, budu si muset lehnout a zas nějakou dobu nic nedělat, protože mi ta noha napuchne a chodit mi po ní nepůjde ani ve snu.
Horší bylo ucho, které mi kompletně chybělo. Krev už netekla tolik, ale celá hlava mi pulzovala. Měla jsem i nějaké škrábance na těle, ale to byla momentálně minoritní starost. Abscence ucha byla o něco nepříjemnější. Možná, kdybych jím tak necukala, tak mi ho nechá, napadlo mě. Mířila jsem si to do lesa, který jsem měla před sebou. Neznala jsem ho a dávala jsem si dobrý pozor, abych rozpoznala smečkový pach, kdyby se tam nějaká necházela. Naštěstí pro mě tam smečka nesídlila a já rychle zamířila tam. Měla jsem na výběr z více lesíků a dokonce i z většího hvozdu, ale ty byly blízko zase Sarumenské smečky, která se jistě brzy připojí k honu s Asgaarskými. Chtěla jsem co nejdál od obou, abych se mohla schovat a lízat si rány.

// Les ztracených duší

Dobrovolně jsem se nabídla, že tu prašivou potvoru pohlídám, zatímco Elisa dojde pro pomoc. Upřednostlina jsem její zdraví před mým stavem. Nechala bych se klidně i soudit, nastavila bych za to krk a riskovala několik urážek, jen proto, aby viděla, že jsem s tímhle nechtěla mít nic společného.
A co jsem dostala na oplátku? Zavrčení a nařčení toho nejhoršího, co si mohla Elisa vymyslet. Zavrčela jsem zpátky a v hrdle mi zabublal vztek, který se rychle přeměnil na slova. „Já jsem o jeho pomoc nestála, ty náno pitomá!” zavrčela jsem, zatímco jsem se klepala vzteky, ale to už Elisa zakláněla hlavu a svolávala smečku.
Poznala jsem tón, kterým její teskné vytí rezonovalo. Bylo to volání o pomoc a ne jen tak ledajaké. Chce proti mně poslat celou smečku, problesklo mi hlavou. Poplašeně jsem se rozhlédla a zavrčela. Věděla jsem, že teď už mi nezbývá nic jiného, než se dát na útěk. Kdybych zůstala, roztrhají mě na místě, ani bych si nežbleptla. A já si chtěla obhájit svou čest, což ze záhrobí nešlo. I kdyby mě Život přivedl zpátky, nebylo by to to samé. „Tahnětě všichni k čertu,” zaklela jsem a otočila se na patě, abych mohla utéct. Bolela mě zadní noha, do které mě Elisa kousla, ale nedbala jsem na to a raději si pak někde v bezpečí poležím s pulzující hnátou, než abych tu ležela roztrhaná. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se tady stalo. Nejhorší na tom bylo, že teď jsem měla za zády celou Asgaarskou smečku, která mě určitě bude stopovat a pokusí se mě zabít. Ne, nejhorší je, že si myslí, že se paktuju s Životem, zavrčela jsem a utíkala dál. Ohlédla jsem se jenom proto, abych viděla siluety obou vlčic, než se mi ztratily z dohledu.

// Náhorní plošina (přes Křišťálový lesík)

Držela jsem mezi zuby nohu té zrádkyně jako poslední kus masa na celém světě a já ji nehodlala pustit. Slyšela jsem lupkat elektřinu v jejím kožichu, nicméně jsem ji odmítala pustit jen proto, že dostanu pořádnou ránu, která by probudila i zesnulého. Zadívala jsem se na kámen nedaleko. Byl velký a měl i ostré hrany, kdybych jí hlavu rozbila o ten šutr, určitě by se z toho jen tak nevzpamatovala. Chtěla jsem jí dát co proto, aby viděla, že dovolovat si na nás slabší není správné. Chtěla jsem pomstít matku, otce i bratra, ba i celou smečku a spravedlnost jsem se hodlala vykonat hned, jak mi bylo následně umožněno Životem.
Před pár minutami jsem se už smířila s tím, že mě Život jednoduše zase oživí, až mě tyhle vlčice roztrhají. Netušila jsem, jestli jsem ho přivolala myšlenkou a nebo mě sledoval, protože když se kameny zvedly do vzduchu a začaly létat na Elisu a Lennie, bylo mi jasné, že musí být poblíž. Pustila jsem nohy své sokyně a zamrkala. Myslela jsem, že jsme si to vyříkali, zavrčela jsem v duchu a sledovala, jak Elisa jako smyslů zbavená křičí po Životovi.
,,Vidíš Styx. S magií se mužeš bránit a bránit i své blízké. Není to nic hrozného. A tahle magie ti koluje v žilách," slyšela jsem Života, jak ke mně promlouvá. A dívej, co způsobila, odpověděla jsem mu jenom a vyplivla krev Lennie na zem. Nebýt magie, nic z toho by se nestalo, zabručela jsem ještě v duchu a sledovala, jak Lennie leží na zemi a téměř nedýchá. Tohle prostě nebylo fér, takhle to nemělo být. Necítila jsem se oprávněna převzít pohár vítězství a zmizet, zatímco Šedá šla k Lennie.
Kousla jsem se do jazyka. „Můžu ji pohlídat, než dojdeš pro pomoc,” řekla jsem s nemalou dávkou nechuti, zvlášť potom, co vedle mě uhodil blesk tak silný, že to roztopilo sníh a sežehlo zem kolem na prach. „Tohle nebylo fér,” zavrčela jsem si pro sebe a nejistě stála nedaleko. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet, dokud jsem měla tu možnost, ale nechtěla jsem, aby se pak povídalo, že mám na své straně zdejší bohy. Krevz ucha mi pořád pomalu tekla po obličeji a i tlamu jsem měla od krve. Olízla jsem si čumák a nejistě koukla po Elise a Lennie, která vypadala, že pojde.

Když ke mně Lennie přiskočila, udělala jsem jeden chabý skok kousek dál, abych si udržela trochu osobního prostoru, zatímco si mě ten psychopat prohlížel. Vycenila jsem na ni zuby a přitiskla si uši ke krku, aby to už jsem měla vlčici najednou na sobě. Cítila jsem, jak mi zarývá zuby do ucha, které jsem měla přitisknuté k hlavě. Podařilo se jí zuby chytit největší chrupavku a já pak už jen cítila, jak mi uchem rve ze strany na stranu. Zavrčela jsem a tlapou jí sekla po tváři, ale pak jse mmusela nohu zase položit na zem, abych nespadla, zatímco ona se o mě zapírala. Kráva těžká, zanadávala jsem, když jsem ucítila její váhu. Jakmile moje ucho pustila, nečekala jsem a vyjela jí po prdeli, protože se ke mně otočila zády a začala se chlubit svým úlovkem. Dokonce se začala bavit o tom, co mi udělají teď. Nehodlala jsem tam stát a čekat na popravu jako poslušný pejsek, takže jsem se rozhodla konečně zahájit ofenzívu. Nebyla jsem moc rychlá, ale její arogance mi stačila k tomu, abych se k ní dostala a zuby jí zaryla do zadní tlapy, stejně jak to předtím udělala Elisa mně. Stiskla jsem zuby pevně k sobě a rozhodla se jí pořádně pošimrat achillovku. Z ucha mi tekla krev a plnila mu ušní bubínek, takže jsem na něj moc neslyšela, ale nepotřebovala jsem slyšet, jak se vlčice naparovaně dohadují, jak mě zmasakrují tentokrát. Švihla jsem ocasem ze strany na stranu a s ďábelským vrčením, které opravdu neznělo jako vlčí, jsem trhala Lenninu nohu na cucky.

A pak, že já jsem magor, odfrkla jsem si, když na mě začaly vlčice vrčet a dohadovat se o tom, jak mě připraví o život. Měla jsem pud sebezáchovy, nicméně jsem nehodlala prosit o slitování nebo se jinak ponižovat, a navíc jsem byla skálopevně přesvědčená, že bych mrtvá dlouho nezůstala.
Začala jsem se pomalu zvedat, abych pořád neležela na zemi, zatímco ty dvě psychopatky přemítaly, jak nejlépe mě mučit. Šedá, Elisa, jak mi Lennie prozradila, ke mně v ten moment přiskočila a zaryla mi zuby do zadní nohy, tak jak jsem to kdysi já udělala Zrzavé. Škubla jsem nohou a ohnala se po ní tlapou, protože zuby jsem měla daleko. Drapla jsem ji po rameni, nicméně jsem jí moc neublížila, zatímco ona na zem plivala kus mé nohy. Fakt milé, ušklíbla jsem se přitáhla si nohu k tělu, protože jsem na ni nechtěla stoupat.
Lennie následně navrhla, že k trhání drápů, rvaní uší a mlácením do zubů by mi mohly zlepšit fasádu i precizním vypíchnutím očí a urváním noh. „Hm,” zabručela jsem jenom na svou obranu a švihla ocasem kolem sebe. Uši jsem měla přitisknuté k hlavě, aby nevypadaly přiliš lákavě, čímž jsem zastavila jejich nekonečné cukání. Čenich jsem si naposledy olízla a rozhlédla se. „Hádám, že vám neuteču,” ušklíbl jsem se a uchechtla se. Nějak mi nezáleželo na tom, co se mnou nakonec udělají. Jejich vybavování mě nikterak nebralo a já už nebyla pod vlivem magie, abych jim tady brečela. Mohly vidět, jak jsou mi jejich výhružky ukradené. Slova jsou jen vítr, protočila jsem v duchu panenkami a čekala. Utíkat jsem nehodlala, protože by mě rychle dohnaly a jistě bych jim tak zavdala důvod k mému okamžitému ukončení. Takhle jsem mohla aspoň jakš takš se bránit a až se vrátím – o čemž jsem nepochybovala – můžu říct, že jsem neumřela jako zbabělec.

Pořád jsem se utápěla v slzách a můj svět byl omezený pouze na vzpomínky a emoce, které se uvolnily z mého nitra. Cítila jsem se ztracená a uštvaná, únava z neustálého brekotu mne mučila. Stejně tak i nadprodukce slz, protože jsem v životě nikdy snad nebrečela. Moje slzné kanálky po tomhle budou jistě vypálené přemírou soli a už si v životě nepobrečím.
Najednou to polevilo. Jako kdyby někdo otevřel stavidla a všechna voda, v mém případě chaos, se vylila ven a uvolnila napětí v mém těle.
Začala jsem se rozdýchávat a uklidňovat, zatímco mi po tvářích stále tekly slzy. Asi jsem ještě nebyla z tohoto emocionálního vydírání venku, avšak to nejhorší bylo za mnou. Ba co víc, moje já se konečně nakoplo a začalo fungovat, takže jsem přestala ječet od bolesti a fňukat. Měla jsem jenom přerývavý dech a oči zalité slzami, takže jsem musela dost mrkat, abych na své trýznitele viděla.
Kopanec mě donutil sebou akorát škubnout a pokusit se odsunout od dalšího případného nebezpečí, nicméně nebezpečí stále kroužilo kolem mě a já ho za chvíli poznala. Opravdu jsem si své štěstí tam na louce vybrala, protože jsem narazila zrovna na dvě matky, kterým jsem chtěla zabít děcko. Do prdele, proletělo mi jenom hlavou, zatímco mě Šedivá znovu vyzvala k zodpovězení jejích otázek. Podívala jsem se na Lennie, která jakožto druhý mučitel stála hned vedle mne. Asi mi nezbývalo nic jiného, než začít mluvit, protože jsem nechtěla být upálena za živa nebo zelektrizována. Život by mě beztak oživil, pomyslela jsem si v duchu a zatvrdila se, ačkoli mi slzy stále tekly po obličeji. Proč jsem se vrátila, zopakovala jsem si otázku, která se mi v hlavě zachytila nejvíc. „Nevrátila jsem se, omylem jsem tu zabloudila. Jako největší tupec,” odfrkla jsem si a zachrčela, jak mi hlen pomalu tekl krkem dolů. Vyplivla jsem tu hnusnou slizkou abominaci vedle sebe. Proč kradu mladé, připomněla jsem si další otázku, kterou na mě uvalila. „Já ti to minule neříkala?” nadzvedla jsem obočí a uchechtla se. „Chtěla jsem je jenom-” pomazlit „-zabít.” Zamračila jsem se a olízla si ulepený čumák. Tohle není přesně to, co jsem chtěla říct, došlo vzápětí. Nebyla jsem včerejší, boj s magií byl mou prioritou a poznala jsem, když na mě někdo používal magii. Nebylo pro mě tedy těžké poznat, že nic z toho, co se zatím stalo (brekot, jinak vyřčená věta a bolest, která mě srazila na kolena), nebylo způsobené mnou. Tohle uvědomnění mi stačilo k tomu, abych vlčice posadila na nejnižší příčku v morálním sloupečku hodnot. Na další otázky jsem neodpovídala, nepřišly mi relevantní a byly spíše nemístné. Teď se tu žonglovalo s mým životem a to, jestli jsem ze severu nebo z jihu, nehrálo roli. „Tse, Život mě stejně oživí, stejně jako to udělal s Cynthiou,” zabručela jsem si popod nos s chechotem. Tak nějak mi bylo jedno, co se se mnou stane, když zdejší primitivní forma boha rozdávala životní sílu kde komu. Určitě by to považoval za lekci, ze které bych se měla poučit a tradá, nový život bych měla na stole dřív, než bys řekl švec.
Slzy mi konečně přestaly téct a i můj dech se uklidnil, takže jsem začala projevovat víc aktivity, jakožto olizování čumáku a trhání uchem. Dělala jsem to pořád, celý život. Můj tik se ale v této stresové situaci docela vymknul kontrole a já si olizovala čumák každou chvíli.

Pokračovala jsem podél hranic jak nejrychleji to šlo. Rychle, rychle, nožku před nožku, ať neztratíš ponožku... upalovala jsem si to lesem. Stihomam jsem měla hned za patami a na zátylek mi dýchala nervozita, takže jsem se rozběhla a utíkala tak rychle, jak to jen moje genetická výbava dovolovala.
Své štěstí jsem si vyplýtvala asi na útěk před Marioninou smečkou, protože teď jsem narazila na Alfu přímo. Zahlédla jsem její šedý kožich a rudé oči, které téměř svítily v zaplaveném světě mých slz. Zaúpěla jsem a začala štkát. Cítila jsem šílenou emocionální bolest, která mi trhala hrudník na kusy, jako kdyby se mé srdce rozpadalo na tisícero drobných kousků. Proč? břečela jsem jako malé děcko. Úplně jako Marion... Takhle se cítila? protáhla jsem své myšlenky v hlasité zaúpění zakončené škytavým brekem. Slzy mě pálily do očí a tekly mi přes tváře.
Vzhlédla jsem k té, která na mě začala ještě víc tlačit. Ptala se na všechny možné věci, nicméně moje psychika byla natolik porušena, že jsem v půlce vypnula a začala brečet ještě usilovněji, než předtím. „N-Ne! Dost...” zakřičela jsem mezi lkaním a pak zašeptala. Nemohla jsem ale přestat, moje tělo se třáslo a já zatínala zuby, abych zastavila vlnu emocí, která se mnou třískala z jedné strany na druhou. Se zuby pevně u sebe jsem zakřičela, jak nejvíc jsem dokázala a tlapama se chytila za hlavu. Nemohla jsem jí odpovědět, vždyť jsem už ani nevěděla, na co se ptala!
Složila jsem se na zem a drápy zarývala do sněhu, jak jsem byla v transu. Úplně jsem ztratila kontrolu. Nevěděla jsem, kdo mě položil, protože jsem necítila ničí tlapu, která by mě shodila, nicméně jsem si byla jistá, že jsem sama nespadla. Bolest mě donutila šuchnout sebou do sněhu a rýt se v něm od bolesti, která byla momentálně rovným dílem rozložena na bolest psychickou i fyzickou. Což o to, na fyzickou bolest jsem byla zvyklá a na zemi mě držela spíš neschopnost posbírat se mentálně. Byla jsem ale ráda, když jsem se mohla nadechnout, protože to znamenalo, že můžu brečet ještě víc, než předtím. I teď se dožadovaly mé odpovědi, avšak já byla zcela pohlcená svou emocionální bolestí. Všechny křivdy vyplavaly na povrch, všechen strach, bolest, utrpení i smutek, nic nezůstalo schované za pevnou zdí, kterou jsem si tvořila celý život. Před očima se mi promítaly obrazy mrtvých, když jsem začala ječivě brečet. Vlčice jsem už neviděla, slzné pole byla tak silné, že jsem nevímala nic. Viděla jsem před sebou umírat matku, jak jí ohnivá koule požírá obličej zaživa. Viděla jsem otce, kterého topili ve vodní kouli. Viděla jsem další a další, kteří umírali na následky magických útoků. Roztrháni kořeny, pohlceni zemí, smeteni vichrem na ostré klacky.

// Midiam

Svou chybu jsem poznala okamžitě. Nalézala jsem se na hranicích Asgaarské smečky, jak mi Sigy prozradil. Přikrčila jsem se a zavětřila. Do háje, šedá tu teď byla, pomyslela jsem si, když mě její Alfovský pach málem knockoutaval na lopatky. Když jsem se podívala na borku stromů, mohla jsem dokonce vidět i její šedé chlupy, které byly zaseklé v maličkých ručičkách kůry. Nejspíš značkovala hranice a já si to do nich přímo naběhla.
Zkusíme se... Vypařit, rozhodla jsem se a začala co nejrychleji a přitom co nejtiššeji utíkat podél hranic na jih, kde by mělo být jezero a řeka pokračovat. Od řeky jsem se sem odklonila, protože jsem si myslela, že jde o nějaký náhodný les, který možná sídlí s touhle smečkou. Nevěděla jsem, že obývají tak obrovskou plochu. Stáhla jsem uši k hlavě a ocas přimáčkla k břichu, abych působila co nejvíc submisivně a vyděšeně, kdyby mě někdo našel utíkat a rohodl se mě konfrontovat.
A protože jsem nečekala na hranicích jako poslušná ovečka, očekávala jsem útok. Olízla jsem si čumák a natahovala jednu dlouhou nohu před druhou, abych co nejrychleji zmizela.
Pach Alfy jsem cítila všude stejně silně a nedokázala jsem určit, kde se ta šedá potvora nachází, takže jsem prostě doufala, že ji při cestě po východních hranicích jejího teritoria nepotkám.

// Mahar (přes Kaskády)

Opustila jsem močály a oddechla si, když jsem se už nemusela soustředit na zeminu pod sebou. Tady mi už snad nehrozilo žádné propadnutí do země. Mířila jsem zpátky na západ, protože se mi tam líbilo víc než na východě, kde to byla jen samá planina a sem tam nějaký les, aby se neřeklo. Hodně mě zaujala ta velká řeka, která měla uprostřed ostrůvek. Její lokace byla docela vhodná, protože se točila kolem dvou smeček a nedaleko třetí. V hlavě jsem si tvořila mapu tohoto světa a začala přemýšlet do budoucna. Dle dostupných informací bych měla znát všechny smečky, avšak nevěděla jsem toho o nich mnoho.
Smečky tvořily největší problém v řešení magičské otázky, tudíž bylo srozumitelné, proč jsem se na ně zaměřila. Kdybych začala postupně vybíjet tuláky, což jsem hodlala dělat také, nicméně to nebyl můj prioritní zájem, jistě by si toho někdo všimnul a dříve, než bych se nadála, by smečky vytvořily aliance a spojily se proti mně. Pak už by pro ně nebylo těžké mě vymazat ze světa.
Chtěla jsem toho vědět víc, než jen polohy smeček a počet členů, či kde mají úkryt. Začínalo mi docházet, že budu muset poznat členy osobně a postupně začít smečky rozvracet. Pokud by se mi podařilo zničit smečky zevnitř, samotné vybití tuláků už by neměl být takový problém.
Ve svém přemýšlení jsem přestala dávat pozor, kam šlapu a moje nohy mě bohužel zavedly na místo, kde jsem se příliš ukazovat nechtěla.

// Asgaar

Dusila jsem v sobě smích a ačkoli jsem ho potlačila, neudržela jsem potutelný úsměv, zatímco mi lehce nahněvaně vysvětloval, jak to s těma kytkama má. Přišlo mi to vtipné. Netušila jsem, že vlci s magií Země můžou slyšet květiny a že když svou magii neovládnou, tak se z toho zblázní. To zní jako hodně zákeřná hra, kterou magie hrají, pomyslela jsem si a střihla ušima. „Tak to aby ses držel dál od luk, nebo žil na samotce,” uchechtla jsem se, protože jsem si z něho dělala legraci. Nehodlala jsem to brát moc vážně, protože mluvící květiny mi nepřišly vůbec nebezpečné. A hlavně mi nepřijdou ani trochu reálné, pomyslela jsem si uštěpačně.
„Hmm, dobrá parta.” zopakovala jsem po něm s letmým úsměvem. Asi by si to nemyslel, kdyby naši "dobrou partu" potkal a doopravdy poznal. Nejspíš by to bylo to poslední, co by v životě poznal, avšak to jse mmu nehodlala vysvětlovat. Hodlala jsem ho nechat plavat ve sladké nevědomosti o mně, mé rodině i minulosti, abych zastavila klepy, které jsem už jistě rozšířila. Nechovala jsem se zrovna moc nenápadně, co jsem tady vlezla.
„Nebudu tě tedy zdržovat. Dík, žes mi ukázal území,” řekla jsem s milým úsměvem a taky se postavila. „Měj se,” rozloučila jsem se s ním, když jsem se otáčela. Byli jsme blízko stromům a tam jsem se nebála jít sama, protože riziko zahučení do bahna bylo o dost menší. Šla jsem tedy podél hranic, dokud jsem nenarazila na řeku, podél které jsem pak dál směřovala na jih.

// Řeka Midiam (Kaskády)

„Hmm, jo jasně, není... za co?” natáhla jsem to do otázky, protože mi to přišlo zvláštní, jak za takovou prkotinu děkoval. Vlastně za nic. Nechala jsem to ale plavat a raději se ho zeptala na ty magie celkově. Vůbec jsem totiž nechápala, o čem mluví. Celý život jsem žila s myšlenkou, že všichni mocní svou magii nakonec ovládnou a jsou chamtiví a zlí, avšak po příchodu sem se mi to všichni snažili vyvátit. Prý jsou tady i hodní vlci, prý ne všichni své magie využívají ke každé prkotině... Nevěřila jsem jim, moje srdce nebylo otevřené takové změně víry a jejich slova mne akorát víc a víc utvrzovala v tom, že lžou.
A kdo lže, ten nemá daleko od toho být vrahem.
Poslouchala jsem jeho srdceryvný příběh. Neskákala jsem mu do řeči a nechala ho, ať mluví. Vypadalo to, že jeho semínku se moc vyklíčit nechtělo a potřebovalo silný kopanec do raduly, aby začalo růst a sílit. Slyšení kytek mi nepřišlo moc normální a tlumeně jsem se zasmála. Rychle jsem to ale utla a omluvně se na něj podívala. Asi bych se něčemu takovému smát neměla, nicméně mi řpšilo vtipné, jak nad tím skoro pláče. Jako kdyby to bylo něco špatného. Samozřejmě, že to bylo celé špatné, nicméně z jeho persperktivy by tomu tak být nemělo.
Nakonec mi to ale nedalo. „Děláš, jako kdyby to pro tebe bylo prokletím,” řekla jsem mu na rovinu a hned poté se ho zeptala, proč vlastně nemá magii rád. Uvedl důvod, který poháněl celou moji bytost kupředu v tomto šíleném světě.
Zmlkla jsem a podívala se zpátky do močálů. V hlavě se mi zrovna rojilo dost věcí a bylo těžké se v tom zorientovat. Sigy byl... Jiný. A nebo si na to jenom hrál, aby mě zahnal do pasti. Podívala jsem se na něj zpátky a prohlédla si ho znovu. Nezdálo se mi, že by z něj vyzařovala nějaká neupřímnost nebo podvod. „Já žádnou magii nemám,” řekla jsem pomalu a zřetelně. Byla jsem na to pyšná. „Moje rodina žil-je v souladu s přírodou. Žádné triky a čáry, které by nám ulehčovaly život. Neuznáváme nic, kromě Zákonů přírody a koloběhu života,” mluvila jsem pomalu a hodně opatrně, protože jsem si nebyla jistá, jak na to bude reagovat. Byl první mocný, kterému jsem něco takového řekla klidně a slušně, aniž bych mu tiskla zuby ke krku. V této situaci se ale jaksi nehodilo vrčet a cenit tesáky, protože by mě pravděpodobně rychle utopil v nějakém bahnivém jezírku.

Můj společník nezklamal, opravdu mě do úkrytu brát nechtěl. Jen jsem přikývla a sklonila se k nohám, které hnědě zářily. Zkusila jsem si bahno smýt jazykem, ale tak hrozně smrdělo, že jsem to vyplivla a dál se o nic takového raději nepokoušela. Sigy se mezitím posadil a vypadalo to, že teď nikam nepůjdeme. Nevadilo mi to moc, takže jsem se alespoň rozhlížela kolem. Ráda jsem koukala po okolí, protože občas jsem zaznamenala něco zajímavého. Padající list, běžící veverku, vykvétající rostlinku...
Poslouchala jsem Sigyho, jak mi potvrzuje jména smeček, které jsem navštívila. „Ta na severu je Ragarská,” doplnila jsem mu informace s pousmátím. Zatím to byla jediná smečka, které jsem strávila hodně času. Ve zbytku jsem se spíše jen tak ohřála a zase rychle zmizela.
Dávala jsem si pozor, co Sigy říká ohledně magií. Opatrně jsem se posadila, abych mohla sedět naproti němu a koukat mu v klidu do tváře. Kdyby mi lhal, možná bych to zvládla poznat. Sama jsem byla dobrý lhář, nicméně ne vždy jsem si dokázala svou masku udržet. „Co všechno?” zeptala jsem se zamračeně. Nechápala jsem, co tím myslí. Odstartovalo všechno... Jakože potom, jak se magie projevila, tak jsi poznal, jak je vrtkavá? Že moc je nebezpečná, chamtivá dáma? přimhouřila jsem očka a přešlápla. Tvrdil ale, že nemá magie moc rád. „Proč je nemáš rád?” zeptala jsem se po chvíli. Nevyčítala jsem mu to, můj hlas byl spíš opatrný a stále nechápavý. Zatím jsem mu ještě nechtěla říct, jak jsem na tom já. Vypadá to, že jsem narazila na vskutku zajímavého jedince, pomyslela jsem si a prohlédla si Sigyho znovu. Vypadal obyčejně, jako většina mocných, tak proč se od nich lišil? Byla jsem zvědavá, co mi poví. Potřebovala jsem rozšířit své znalosti o tomto světě a fungování v něm.

Vypadalo to, že jsem narazila na chápavou duši. Stála jsem teď k Sigymu zády a vlastně si prohlížela celé smečkové území, které bylo kolem nás. Líbily se mi stromy na obvodu a vlastně i celá ta překážková dráha uprostřed, nicméně jsem pochybovala, že by se mi tady líbilo. Nebyla jsem ten typ, co by si tohle užil. Milovala jsem les a louky, milovala jsem vůni borovic a jehličnanů. Tohle nebylo nic pro mě, nicméně bylo pro mě nesmírně důležité, řekla bych, že skoro esenciální, poznat území jiných smeček a dozvědět se o nich co nejvíce. Mávla jsem ocasem a otřepala se. Vlny mého kožíšku se rozechvěly a já na pár minut dostala privilegium vypadat jako načechraný obláček. Pak mi srst zase trochu slehne, nicméně pořád jsem ji měla dost hustou, abych vypadala objemnější, než jsem doopravdy byla. Zajímalo by mě, jak sundám to bahno, pomyslela jsem si, když jsem se dívala na své tlapky. Sigy mluvil o jeskyni a zmínil, že je tam tůňka. „Asi by bylo hodně odvážně se zeptat, jestli bys mě tam zavedl, co?” řekla jsem s potutelným úsměvem. Výmluvně jsem se podívala na své přední nohy, které byly celé od bahna ještě z bažin, nicméně jsem tušila odpověď.
„Jaké smečky jsi poznal? Zdáš se mi objektivní, takže tvůj názor na ně bude pro mě cenný,” zeptala jsem se. Neměla jsem v plánu se do žádné smečky přidávat, nicméně Sigy mi právě nabídl další možnost získávání informací.
Taky neprojevila? zastavila jsem se v pohybu a dívala se do močálů. Co mu na to mám jako říct? zamyslela jsem se a s nádechem se na něj otočila. Viděla jsem nejistotu v jeho očích. „Myslela jsem, že v Gallirei semínko magie vzklíčí v každém, kdo jej vlastní,” řekla jsem trochu odměřeně, nicméně můj obličej byl spíše nechápavý. Stáhla jsem uši dozadu a natáhla k Sigymu hlavu. Jeho oči byly zlaté, jantarové, medové. „Znám vlky s jantarovýma očima, kteří magii ovládají,” namítla jsem. Zrzavá i Duncan byli jasným příkladem. Nechápala jsem, co se mi snaží Sigy říct.