Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem docela překvapená, protože mě to vlče poslouchalo. Dokonce projevilo i zdravou známku strachu po tom, co jsem na něj vycenila zuby, které následně skončily v jeho kožichu. Většina zdejších vlčat jednala dle mého uvážení velmi iracionálně, tudíž chování tohoto jedince pro mne bylo opravdovým překvapením. Nikoliv však na dlouho, neboť i přes jeho možná lehce vyšší intelekt se jednalo o vlče mimo smečkové území. Nechápala jsem, jak můžou matky vlčatům dovolit opustit les bez dozoru, nebo pod dohledem nějaých odporných abominací. Nebylo potom divu, že se jim pořád něco stávalo! Vždyť to bylo skoro to samé, jako kdyby mi je přímo házely do tlamy. Jejich hněv jsem potom na svědomí já neměla, protože to ony nechaly své potomky vandrovat po světě, který není ani trochu bezpečný, aniž by byli staří alespoň jeden rok.
"Jen to, co si zasloužila," odprskla jsem, než jsem se do něj opřela, protože se začal zmítat jako žížala. Přišlápla jsem mu hrudní koš, aby toho na chvíli nechal a taky aby se mi lépe kousalo do jeho maličké nohy. Slzy na jeho obličejíčků byly rozotmilé a úplně se mi z toho pohledu roztápělo srdce blahem.
Pustila jsem ho, aby se mohl postavit na nohy. Možná jsem mu chtěla dát i naději útěku, ale brzy bych ho chytla. Neudělal by ani pět kroků a byl by znovu na zemi. To seš ale silák, Styx. Mučit slabší, pomyslela jsem si uštěpačně na svou adresu, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. Vlčata byly jen zmenšené verze dospělých, já prostě nebyla ten typ, co by se nad nimi rozplýval a jednal s nimi v rukavičkách.
"Co seš to za bratra, že na svou malou, bezbranou, hloupoučkou sestřičku nedohlédneš?" zašklebila jsem se na něj a máchla ocasem. Když jsem byla malá, nevystrčila jsem z domu nos a se svými sourozenci jsem byla dnem i nocí. Nechápala jsem, proč si zdejší malá vlčata myslí, že venku z lesa je to dost bezpečné na to, aby se tam potulovaly samy nebo ve společnosti jednoho dospělého. Když o něm mluvíme... Kde je ta odpornost? pomyslela jsem si a rozhlédla se, jestli vlčice nejde. Neviděla jsem její modrý obličej ale nikde a tak jsem se otočila zpátky na vlčka. "Co tu ještě okouníš? Chceš snad s odchodem pomoct?" zavrčela jsem na něj a udělala několik kroků k němu, zatímco jsem výhružně cenila zuby. "Nebo jsem ti neublížila ještě dost?" nadzvedla jsem obočí a olízla si uzdravený čumák.

Probudily mě hlasy a cizí pachy. Byla jsem zvyklá po probuzení být ihned v pohotovosti, takže jsem vyskočila na nohy a zamířila k pachům. Opatrně jsem se přikrčila za křovím a sledovala modrou vlčici s vlčetem. Jako na zavolanou, ušklíbla jsem se. Vlče ale najednou sklouzlo a začalo se plavit po proudu. Okamžitě jsem vyrazila dolů a neohlížela se na modrou vlčici. Já jsem měla ostrov už úplně zmapovaný, takže jsem věděla, kudy jít a kde je cesta nejlehčí.
Viděla jsem vlče na břehu. Přikrčila jsem se za křovím a sledovala ho. Mělo světlý kožíšek jako Sionn, ale modrá vlčice nebyla z Asgaarské smečky. Neviděla jsem ji tam a takovou abominaci bych jistě nepřehlédla.
Jakmile začal ale křičet, vylezla jsem z křoví a zaterasila vlčeti cestu. "Nekřič," napomenula jsem vlče a vzápětí ho chytila za kůži na krku a shodila ho tlapou na zem. "Už's o mně slyšel? Jsem vlk kanibal," ušklíbla jsem se a kousla ho do boku. "Cítím z tebe Sarumen," zamyslela jsem se. Celou dobu jsem držela prcka na zemi. Nebyl už moc malý, dokonce mi připomínal Marion. Přimhouřila jsem oči, pravděpodobně jsem narazila na jejího bratříčka. "Vrať se domů a pozdravuj Marion," ušklíbla jsem se. Zatím jsem mu moc neublížila, jen jsem ho trošku pokousala, ale zatím mu krev netekla. Hmm, škoda, rozhlédla jsem se, jestli už se neblíží ta modrá abominace. "Můžeš pozdravovat i maminku... Přineseš jí ode mě dárek?" usmála jsem se na něj sladce. Dřív, než se stihl zeptat, o jaký dárek se jedná, chytila jsem ho za přední tlapu a škubla. Až jsem uslyšela pořádné lupnutí, pustila jsem ho. Neudělala jsem mu žádnou krvavou ránu, ale nejspíš jsem mu nohu vyhodila z kloubu, protože na zlomení kosti jsem takovou sílu neměla.
"Jestli se maminka chce se mnou vidět, ať mě hledá v lesích na východě, budu tam," ušklíbla jsem se a pustila vlče. Trochu jsem ho od sebe odšoupla, aby nebylo moc blízko.

Počasí nám rozhodně nepřálo a v neutichajícím lijáku jsem mohla jenom sedět na zadku a doufat, že se ostrůvek nezatopí. Půjdu si ho celý prohlédnout, řekla jsem si a sledovala Noroxe, jak se mu rána na noze vlní a leskne. Bylo to fascinující a svým způsobem uhrančivé, když se svaly na světle božím pohybovaly přímo před mými zraky. Viděla jsem dokonce i žilku, která mu po svale běžela na řeka v údolí. Dokonce mi připadalo, že slyším i šelest jeho krvi. Moje dentální prohlídka byla samozřejmě hloupá a naprosto nepotřebná, ale doufala jsem, že ho třeba trochu pobavím. Svůj zmar jsem dokázala vyčenichat už z dálky a jen se kysele ušklíbla, když mi mou prohru hodil do obličeje jako týden smradlavou rybu.
Byla jsem ráda, že si mé rady bere k srdci a nehází je do řeky. Přinést sem vlče neznělo jako vůbec špatný nápad. Norox už byl dávno za vodou, když jsem nad tím začala přemýšlet znovu. Špatně jsem snášela dlouhodobou samotu, pokud jsem neměla nic na práci, jak jsem zjistila při mém krátkém výletu mezi Sarumenskou a Asgaarskou smečkou. Chtěla bych se zase potkat s Duncanem, napadlo mi, když jsem nad tím tak uvažovala. Upřímně mi s ním nebylo špatně a nelezl mi na nervy jako ostatní. Doufala jsem, že naše budoucí střetnutí bude napínavé a mlčky si přála, aby mělo dobrý konec. Jak můžu takto vůbec myslet? I jeho budu muset zabít, nemohla jsem si dovolit myslet tak sentimentálně a vázat se na povrchové city vůči ostatním. Neschopnost připravit ostatní o život ale dost měnila pravidla hry, kterou jsem hrála. Musela jsem přijít na jiný způsob, jak mocným oponovat. Bylo to mé poslání, bez něhož by můj život ztratil smysl. Smrt mé rodiny by byla zbytečná, kdybych se teď ke všemu otočila zády a odmítala putovat krvavou cestičkou dál. Nikdo mi ji nevyšlapal a mně nezbývalo než se prodírat závějemi sama. Sem tam jsem přehlédla útes a skutálela se dolů, ale zatím jsme se vždy postavila zpátky na nohy. Nehodlala jsem polevit a zapomenout na to, co do mě vštěpovali celé měsíce. Byla jsem si vědoma toho, že nejsem na světě tak dlouho, aby můj názor na svět byl ucelený a moc dobře jsem věděla, že nekoukám kolem sebe objektivním okem a vše si zahrnuji do souvislostí s mým dosavadním životem. Skoro jako kdybych nebyla schopná se posunout dál, zapomenout na minulost a umožnit svému duchu se vyvíjet. Jak bych ale mohla? Rozhodně to nebylo lehké, a i přemýšlet o něčem takovém mi připadalo jako hřích vůči mé víře, dá-li se to tak nazvat. Udělat krok na neznámou půdu pro mě bylo příliš složité a náročné, ačkoli jsem si věřila, že bych to zvládla. Můj problém tkvěl ale v něčem hlubším, co rozhodně nepůjde jen tak zkousnout. Rozhodně se jednoho dne neprobudím s tím, že mám tohoto života plné zuby a začnu se chovat úplně opačně. Ale bylo by to hezké… pomyslela jsem si.
Cítila jsem na sobě maličký zub času, když se z brzkého rána stalo upršené poledne. Musela jsem se pustit do práce, protože moje fantazírování nebralo konce a začínalo se zvrhávat. S povzdechem jsem se rozešla po cestičce, kterou si vybral Norox k odchodu. Podvědomě jsem následovala jeho pach až k místu, kde voda omývala líně břeh. Dešťové kapky dopadaly na hladinu už tak dost zvýšené řeky a já si říkala, že tenhle ostrůvek možná nebyl úplně nejlepším nápadem. Když jsem si tak ale prohlížela půdu kolem, povšimla jsem si zvláštního úkazu – nikdy to tu nebylo zatopené úplně, ačkoli byla hladina vody skoro na stejné úrovni jako hlína. Musí tu být nějaký odvod. Možná se řeka větví ještě víc a nebo vtéká pod zem, napadlo mě, když jsem si tak deštěm zmáčenou půdu prohlížela. Navzdory svému bolavému tělu, které reagovalo na uplakané počasí nechutí k pohybu a strnulostí, jsem se rozešla proti proudu řeky po západním břehu ostrova. Zatím jsme si tady příliš nevěřila a nechtěla jsem chodit po břehu východním, který byl otevřený očím všem Asgaarďanům.
Tlapku jsem pokládala za tlapkou a rozhlížela se kolem. Moje nálada bych momentálně silně melancholická a ačkoli jsem se donutila pracovat, nejraději bych se schoulila k Noroxovi a spala, dokud by nesvítilo slunce a svět by nebyl růžový jako v mých snech. Už dlouho jsem neměla žádné pěkné sny, většinou mě po nocích naháněly noční můry a pronásledoval strach, na který jsem již byla zvyklá. Noční můry se staly každonoční součástí mého života a já už nad nimi ani příliš nepřemýšlela, když jsem šla spát, nebo když jsem se vzbudila. Přišly a odešly, aniž bych se snažila jim věnovat přílišnou pozornost. Ze snu jsem samozřejmě utéct nemohla a prožívala jsem všechno na plné obrátky, ale jakmile jsem rozlepila oči, potlačila jsem všechno dozadu do své mysli a nepřemýšlela nad tím. Vzhlédla jsem od svých promočených tlapek, které byly bílé jako čistě napadaný sníh. Měla jsem na nich trochu bláta a špíny, ale netrápilo mě to. Řeka se sunula po mém levém boku a líně omývala břehy ostrůvku. Zahmkala jsem si, protože jsem předpokládala, že tady bude proud silnější, nicméně jsem ještě nebyla ani v půlce ostrůvku, jak jsem se loudala. Nechtěla jsem se dál mučit myšlenkami a pokusila jsem se nadechnout a vydechnout s tím, že všechno vypustím z hlavy, alespoň na chvíli.
Rytmický pohyb mě pomalu ukolébal do apatie, stejně jako odmítavost myšlenek. Zahlédla jsem podivnou strukturu na řece přede mnou. Voda byla rozdělena obrovskou hrází, která se táhla od jednoho břehu k druhému. Se zájmem jsem zrychlila a došla k hrázi, která byla k mému překvapení dost velká i na to, abych po ní i přešla na druhou stranu. Větve i klády ležely na sobě v obrovské stavbě a rozdělovaly kousek řeky na vyšší a nižší část. Voda ale i tak proudila skrz větve a ně některých místech byla přímo propouštěna. Tohle tu musí být dlouho, napadlo mě, když jsem si tu velestavbu prohlížela. Mohla jsem se od bobrů jen inspirovat při hrabání své nory, nicméně moje zuby nebyly stavěné na to, aby okousávaly větve. Taky jsem v genech neměla zabudovaný stavitelský gen jejich úrovně, abych dokázala postavit takovou konstrukci. Nechtěla jsem pokoušet své štěstí a stoupat na jejich hráz, zvláště v době větší vody. Chtěla jsem se uchránit i před bobřími kousanci, protože ta přerostlá morčata dokázala solidně pokousat. Jejich řezáky dokázaly pokácet stromy, nějaké chlupy a pár šlach jim nedělá problém přehryznout. Očima jsem bloudila po toku a po chvíli se mi podařilo najít obrovskou kuželovitou stavbu z klacků a bahna. Jednalo se o bobří hrad, kde bobři žili po cel generace. Věděla jsem, že do hradu se nedá dostat jinudy než spodem z vody, a tudíž byli bobři v něm dostatečně chráněni před všemi velkými predátory. Ulovit bobra ve vodě bylo taky značně nebezpečné a při uvážení, že jejich rodinná pouta nebyla k zahození, při dlouhém lovu se bobři mohli cikánskou férovkou spolčit proti vlkům a jednoduše je zahnat. Byli docela děsiví, když plácali ocasy do vody a divně kvičeli, zatímco vystavovali svoje zuby. Ani jejich drápy nebyly k zahození a upřímně jsem nechtěla dostat ani jeden zásah. V okolí jsem žádného bobra neviděla, a protože jsem si tuhle hráz už pořádně prohlédla, rozešla jsem se dál. Při chůzi jsem dál uvažovala bobřím směrem. Jejich výskyt tady rozšiřoval i faunu, neboť jejich hráze přitahovaly vodní ptactvo. Kachny a občas volavky. Vodní ptactvo bylo spíše potravou kočkovitých šelem a upřímně jsem netušila, jak se taková létavá potvora loví. A i kdybych ji zvládla chytit, přes všechno to peří se bude blbě dostávat.
Byla jsem upřímně zaskočena, když jsem po proudu narazila na další hráz. Nebyla tak velká a majestátní jako ta první, ale vypadalo to, že má ještě pevnější konstrukci, neboť zpomalovala vodu ze severního toku. Bobří hrad jsem nikde neviděla, tudíž bobří tady museli mít jenom noru. Stavba hráze a její udržování jim asi zabíralo až příliš času na to, aby mohli stavět ještě hrad. Ani tady jsem se příliš dlouho nezdržovala a pokračovala v obchůzce. Dorazila jsem na nejsevernější část ostrova a pak si to mířila dolů. Šla jsem rychleji a neustále házela ustrašené pohledy na východ, jestli na mě někdo náhodou přes řeku nekouká, ale po několika minutách paranoie jsem se uklidnila. Můj krok byl už o něco rychlejší, a i já sama jsem se cítila díky procházce územím svěžejší, což byla vítaná změna. Ještě to počasí by se mohlo umírni a byla bych navýsost spokojená. Po cestě na jih ostrůvku jsem narazila na několikero dalších hrází. Nacházely se na slepých ramenech řeky, které vedly do ostrůvku a tvořily krásné území pro bobry. Viděla jsem jejich nory a spoustu okousaných stromů. Bobra ale žádného. Jednou se mi ale zdálo, že jsem koutkem oka zahlédla něco zmizet pod hladinou, ale mohla jsem si to snadno splést s odleskem dešťových kapek o vodní hladinu. Častokrát se mi stávalo, že moje mysl vytvářela nereálné obrazy a vnucovala je mému perifernímu vidění tak, abych nepoznala, jestli se jedná o sen nebo skutečnost.
Byla jsem ráda, když jsem se dostala na jih. Podařilo se mi projít celé hranice ostrůvku kolem dokola a byla jsem s tím spokojená. Objevila jsem mnoho hrází, velkých i malých. K nim se pojila i hromada popadaných stromů, a ještě větší hromada vodních zákoutí a jezírek, které bobři takto tvořili. Vracela jsem se zpátky do nitra ostrůvku a začala se procházet tam. Věděla jsem, kde chci noru vytvořit, ale zatím jsem si chtěla prohlédnout i zbytek. Ze začátku se jednalo jen o zmrzačenou trávu, která po dlouhé a tuhé zimě měla hodně práce před sebou, než se bude znovu zelenat čerstvostí. Postupně se objevovaly keříky a následně i stromy, kterých tu bylo požehnaně. Na okrajích a kolem bobřích hrází jich bylo hodně spadlých a pokácených, takže se tam vytvářely přírodní průlezky a schovky, kde by se i dospělý vlk snadno schoval. Bylo tu i hodně mrtvého dřeva. Střed ostrova byl ale naštěstí dostatečně zarostlý vysokými a zdravými stromy, které bobří nechali na pokoji. Obešla jsem starý strom na vyvýšenině, kde jsme jedli ryby. Zůstalo tu pár kostí, které déšť pomalu unášel pryč. Obešla jsem strom a pokračovala dál, protože jsem stále nebyla ani ve středu ostrova.
Tam na mě totiž čekalo něco, co jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděla. Nejprve jsem nenápadnou díru v zemi přehlédla a příliš si jí nevšímala, dokud jsem neuslyšela podivné zvuky. Otočila jsem se a udělala několik kroků zpátky, abych mohla zvuk sledovat. Pomalu jsem otáčela ušima a snažila se zachytit, odkud ty zvláštní, tlumené zvuky přichází. Musí to být pod zemí, napadlo mě, když jsem následovala bublání. Došla jsem přímo k místu, kde byla v zemi velká díra. Neměla oválný tvar, ale byla jakoby zabroušená a hladká, nicméně déšť smýval přesné linie jejích křivek. To bublání vycházelo z ní. Tady musí být podzemní voda, došlo mi, když jsem si to tak prohlížela. Nenakláněla jsem se přímo nad díru, protože skrze déšť a zamračené počasí bych stejně dovnitř nedohlédla. Voda pod povrchem ostrůvku dávala vskutku smysl, vždyť tady bylo tolik vody, že i moře by se mohlo stydět. Snadno jsem si dokázala tento ostrov představit v moři, jediné místo, kde souš ještě držela a uchovávala zbytky nadmořského života. Opatrně jsem díru obešla, ale protože jsem nenašla nic jiného, pokračovala jsem v průzkumu dál.
Za nějakou dobu už jsem měla všechno prošlé a vrátila jsem se zpátky k místu, kde jsem chtěla zbudovat noru. Chtěla jsem s tím začít hned poté, co Norox odešel, nicméně to jsem počítala s tím, že přestane pršet. Déšť ale i nadále pokračoval a já si o nějakém poklidném budování nory mohla nechat jenom zdát. Déšť promáčel půdu natolik, že sice by se mi bahno po velkých kusech hrabalo jedna radost, ale nepodařilo by se mi vytvořit ani mělkou jámu na to, kde bychom mohli ležet. Déšť by ji smyl a nanesl do ní tolik dalšího bordelu, že by to byla naprosto zbytečná práce. Postávala jsem tedy na místě a přemýšlela, jak to udělat, až přestane pršet. Chtěla jsem noru hluboko, aby vytěsnila zvuky z okolí a zároveň nešlo slyšet nic zvenku. Vchod jsem chtěla strmější a hlubší, aby nebylo tak snadné se dostat dovnitř a aby se toho dalo využít při případné obraně. V prudkém vchodu by si kde kdo mohl zlámat krk a dole bychom si s vetřelcem už snadno poradili. Přemýšlela jsem nad několika místnostmi, kde bychom mohli mít dostatek místa a i soukromí, nicméně rychle mi došlo, že na nějaké soukromí se u nás nehraje a větší prostor bude příhodnější. Další místnosti by se daly vyhrabat později, kdyby náhodou, takže jsem se sama se sebou usnesla, že zatím se omezíme na jedinou místnost průměrné velikosti. Nebylo by špatné mít tam i místo, kde budeme skladovat jídlo, protože ne vždy se podaří ulovit si něco čerstvého, pomyslela jsem si a usoudila, že spíž vyhrabu až následně. Důležité bylo, abychom měli kde spát a kde se schovat před světem.
Musím vchod zabezpečit proti dešti, zamračila jsem se, zatímco jsem tlapkou plácla do rozmočené půdy. Moc strmý vchod by snadno umožnil vodě nás zatopit, ale dlouhý a pozvolný vchod jsem nechtěla. Možná mi nic jiného nebude zbývat, zamračila jsem se a obešla strom dokolečka dokola. Posadila jsem se přímo ke kmeni a následně se sesunula do lehu. Konečně na mě dolehlo ono povalečství a já se i přes déšť dokázala uvelebit a položil si hlavu na tlapky. Cítila jsem, že moje pravé ucho je pohyblivější a už jsem na něj začínala zase slyšet. Nevím, proč jsem předtím měla tuhle stranu hluchou, jestli to bylo tou bylinkovou majdou, nebo jestli mi krev zaplnila vnitřek ucha, ale dešťové kapky mi ránu vymyly a já zase slyšela. Dokonce i rána na noze nebyla vůbec špatná. Celá tahle procházka mě nestála moc sil a nohu jsem vůbec necítila. Když jsem se na ránu podívala, mohla jsem vidět zacelující se tkáň a tvorbu nové pokožky. Stále jsem to měla zarudlé a byla to jasná slabina, ale už jsem ji příliš nevnímala.

+ EXTRA 7

„Musím říct, že tvé zuby jsou v ukázkové kondici,” podotkla jsem hraně zamávala ocasem. Potřebovala jsem trochu obveselit svou mysl nějakým odvedením pozornosti od aktuálních problémů, jejichž řešení momentálně nebylo k dispozici. „Doporučuji jednou denně vypláchnout tlamu vodou z nejčistšího vodní toku v okolí, předejdeš tak hnijícím zbytkům a odpornému zápachu z úst,” nasadila jsem učitelský tón a parodicky přimhouřila oči. „Je nutné jednou týdně žvýkat větvičky jehličnanů, nejlépe smrku, aby se odstranil plak na zubech a dásních,” pokračovala jsem a podrbala se na hrudi přední tlapou. Občas bylo ž k něviře, jak jsem dokázala zohnout končetiny. Skoro jako kdybych měla pár kloubů navíc!
Zatřepala jsem hlavou ze strany na stranu a zasmála se. Už jsem toho měla dost, takové šaškárny jsem si mohla nechat na později, až bude lépe. Doufala jsem, že s ránem se i vyčasí, ale vypadalo to, že počasí nás chce ještě potrápit. Netušila jsem, odkud se bere tolik deště v době oblevy, kdy koryta řek byla už tak dost přeplněná vodou, nicméně jsem s tím nemohla nic dělat. Půda bude alespoň pořádně promáčená, třeba bude víc trávy a i víc kořisti, zadoufala jsem. Norox rozhodl, že odpočinku bylo dost, když jsem se zrovna dívala někam do prčic. Postavila jsem se a usmála se na něj. „Na severu je velké jezero, tam bys mohl mít klid na rehabilitaci,” navrhla jsem mu. „Vyhni se smečce, co je hned tady vedle. Urvali mi tak ucho, ale za kopcem je smečka další, tak jdybys chtěl najít nějaké vlče, možná tam. Je ale možné, že se bude nějaké toulat i mimo smečku,” podělila jsem se s ním o své myšlenky a zamávala ocasem. Pak jsem k němu jenom přišla a čumákem se mu zaryla do srsti na krku. Těžko se mi s ním loučilo. Po dlouhé době jsem konečně našla někoho, komu jsem mohla věřit, a on už odcházel. Nedá se nic dělat, musíme se činit, jinak zakrníme, utěšovala jsem se, zatímco jsem vdechovala mokrou vůni jeho srsti, která s neutuchajícím deštěm sílila. „Dej na sebe pozor,” domlouvala jsem mu, ale nebála jsem se o něj. On se o sebe určitě postará. Oddálila jsem se a ustoupila, abych ho dál neomezovala. „Uvidíme se,” řekla jsem jistě a zvedla hrdě hlavu. Déšť mi smáčel obličej a tvořil mi na tvářích parodie slz, avšak já neuronila ani kapku.

Na jeho dodatek jsem ještě reagovala úsměvem, ale dál se k tomu nevyjadřovala. Nemohli jsme založit rodinu ve světě, kde nás většina chtěla zabít. Vlčata by nepřežila buď proto, že by jim někdo ublížil, a nebo protože bychom je zabili a snědli my, kdyby nebylo možné už lovit. Neměli jsme ještě dostatečně stabilní situaci, abychom ohli rozšiřovat naše řady naší krví. Na druhou stranu únést něčí vlče, něbo ničí, by mohlo způsobit kýžený výsledek. Norox se mnou souhlasil. „Vyhrabu úkryt. Konečně budeme mít místo, kde se budeme moci scházet,” usmála jsem se a slastně si povzdechla. Bude to jediné místečko v tomto širém světě, které bude bezpečné a krásné. Prosté od magie a okolních imbecilů, kteří jinak zamořují každičký cíp této země.
„Má něco mezi zuby,” zamračila jsem se, když jsem si toho všimla. Udělala jsem pár kroků k němu a čumákem mu drkla do čumáku, aby tlamu otevřel. Uculila jsem se, když jsem to udělala. Měl pěkně studený čumák, což bylo jen dobře, alespoň jsem věděla, že neměl teplotu. „Řekni 'á',” zazubila jsem se a začala si prohlížet jeho ústní dutinu. Hledala jsem tu malou věc, která před chvílí zaujala mou pozornost a opravdu, po chvíli jsem ji našla. Mezi zadními zuby měl uvíznutou rybí kost. Velebila se tam jako královna na dvou polštářích a užívala si tepla Noroxovy tlamy. „Tě udusí, jestli ji nevytáhneš,” zažertovala jsem a posadila se, zatímco můj pacient měl tlamu téměř do devadesátu stupňů. Nehodlala jsem do jámy lvové strakt byť jen drápek, ještě by mě ze žertu rafl. „Musíš ji podebrat a... No, přesně tak a teď ji vyžďuchni ven z tlamy,” navigovala jsem nejobratnější sval v jeho těle při práci, kam jeho oči nedohlédly. Sklouzla jsem očima k těm jeho a bolestná pravda mě brzy uděřila do očí. Jeho levé oko bylo... Nebo spíš nebylo. I svaly kolem měl umrtvené. Bude to jednoočko, pomyslela jsem si s trpkým vtipem, ale nezasmála se. „Ještě nech otevřeno, podívám se...” zastavila jsem ho ještě v ukončení této zvláštní prohlídky. Když už jsem měla možnost prohlídky celého vlčího chrupu, hodlala jsem ji využít. Viděla jsem všech jeho čtyřicet dva zubů, překvapovalo mě, že je stále má všechny. Všech dvacet v horní čelisti vypadalo v dokonalé kondici, jenom jeden trhák měl trošku zubatý okraj. Dokonce nebyly ani moc zažloutlé. Dolní čelist čítala plný počet dvaceti dvou zubů s lehkce zažloutlými okraji okolo dásní. Nejednalo se ale o žádný vážný problém, neboť zuby byly jinak v dokonalé kondici. „Hmm,” zahmkala jsem následně a oddálila trochu hlavu. Vlčí tlama vypadala vskutku strašidelně. Bylo tak tolikero ostrých zubů, že by to nejednoho donutilo k splašenému útěku. Dokonce i trháky byly ostré. Sama sjem to věděla, když jsem si jazykem jezdila po zubech, nebo když jsem se zakousla do vlastní nohy (dvakrát), ale ještě jsem neměla možnost si vlčí zuby prohlédnout takto zblízka, aniž by mi hrozilo bezprostřední nebezpečí. „Můžeš zavřít,” řekla jsem jakoby na oko vážně a důležitě si poposedla.

// řeka Machtaje (sever)

Ještě u řeky na mě dětinsky vyplázl jazyk. „A kdo mi je jako udělá? Ty?” oplatila jsem mu stejnou mincí a dál se snažila na něj koukat nenápadně, aby si nestěžoval. Nemohla jsem ho ale nechat bez dozoru a upřímně mi lámalo srdce vidět ho v takovém stavu.
Možná jsem z něj neměla spouštět oči, protože ten natvrdlý kus hňupa se ujal lovu sám. Začal chytat vyplavené rybky na břehu. Jednu dokonce mrsknul mým směrem hned potom, co ji vytáhl z kaluže. Byla celá dodrápaná. „To pochybuju, takze zprasit maso drápy,” ušklíbla jsem se na něj a vzala rybu do tlamy, abych ji přenesla na ostrůvek. Nechtěla jsem ji jíst a nesla ji spíš pro Noroxe, než pro sebe.
Na druhé straně jsem se na něho jenom usmála, aniž bych odpověděla. S plnou pusou se nemluví.
Déšť nás stále smáčel, ale já viděla stíny stromů, které by mohly poskytnout přístřeší. Za chvíli jsme se prodírali mnoha keři a upřímně jsem si říkala, že to tady nevypadá vůbec špatně. Na podzim a v zimě tady toho k vidění moc nebylo, ale když jsem tu byla teď, přišlo mi, že na jaře to tu bude skvělé. Strategické, plné života, odříznuté. Kdo by sem chodil? Na ostrůvek uprostřed řeky? Nikdo. Možná blázen. Jednoho blázna zvládnu, pomyslela jsem si a vylezla na největší vyvýšenininininku tohoto ostrůvku. Stál na ní hodně velký a strarý strom a rostlo tady několik keřů. Líbilo se mi tu a co víc, byl tu klid. Tady žádná ohnivá potvora nepoleze. Beztak za deště syčí jako užovka, pomyslela jsem si uštěpačně a lehla si pod ten strom. Nehodlala jsem dělat teď nic jiného, než odpočívat. „Šla jsem častokrát okolo,” odpověděla jsem mu nakonec zpožděně. „Je to dobré místo. Je blízko dvou smeček, nedaleko třetí a k dalším dvěma je to jako kdybys uběhl malý maraton, ale pořád je to v pohodě. Nikdo sem nepoleze, jsou tu stromy, voda, jídlo určitě bude taky. I kdyby jen v podobě ryb... Pořád je to lepší než žrát kosti babči,” ušklíbla jsem se a hodila mu rybu zpátky. Odrazila se mu od hrudi a spadla na zem. „Sněz ji, já předtím měla toho tlustčího zajíce,” řekla jsem neoblomně. S malým potěšením jsem si uvědomila, že už můžu hýbat oběma ušima, ačkoli to zraněné trošku zaostávalo. To se spraví později, povzbudila jsem se v duchu. „Založíme tady úkryt. Díru můžem začít kopat hned po dešti, alespoň její základ, aby se nám hlína víc prosušovala a zároveň nám nepadala na hlavu,” poznamenala jsem a rozhlédla se. Déšť m neumožňoval přílišný rozhled a krajina byla večer nudná a šerá. „Musíme najít nějaký jiný způsob, jak proti nim bojovat. Napadlo mě... Když jsme kdysi zkoušeli infiltrovat naše vlčata k Lahraiským, zvrtlo se to, tak proč to nezkusit opačně? Chtěla jsem ukrást jedno vlče a převychovat ho, ale ta malá byla tak tupá, že to až bolelo. Víš která, ta s pokousanýma ušima, co si odvedl Duncan a Newlin,” uchechtla jsem se. Nebyla mi té malé už ani trochu líto. Jestli jsem předtím cítila byť jen krapítek sebezapření a ostudy, už to bylo dávno pryč. „Navíc už byla moc stará... Vím, že je tu teď hodně maličkatých vlčat, mohli bychom vzít nějaké,” navrhla jsem a protáhla si zadní nohy.

// řeka Machtaje (jih)

Déšť neustával a já pochybovala, že přes noc ustane. Možná k ránu se vyjasní, ale to už bychom měli být na místě.
Táhla jsem Noroxe za sebou dál na sever. Teda, skoro jsem ho táhla. Snažil se jít sám, ale musel se o mně opírat a jednu nohu vláčel za sebou. Chápala jsem, že kus chybějící kůže asi hoděn bolí, když jsou veškeré nervy teď obnažené a dopadá na ně déšť, ale se zbytkem nohy nic neměl, tak ji možná mohl používat jako berličku, i kdyby se neměla ohýbat v kolenu. Asi ji měl zraněnou víc, než se zdálo, protože dobrovolně by ze sebe chudinku nedělal. Možná zuby černého vlka způsobily vnitřní modřinu, nebo něco takového, co mu znemožňuje na nohu vůbec přenést váhu.
„Bylo by to jednodušší než tě vláčet,” uchechtla jsem se. Když se ode mě trošku odšoupl, aby mohl jít sám, hodila sjem po něm starostlivý pohled a šla hned vedle něj. Nehodlala jsem riskovat, že spadne a ublíží si. Už by se nemusel zvednout vůbec. „Můžu pak vyrazit na lov, teď jsem zase v lepším stavu já,” ušklíbla jsem se, když zmínil jídlo.
Už jsem viděla náš cíl. Zastavila jsem a hledala místo, kudy projdeme. Všude se válely obrovské kameny, ale řeka měla v sobě tolik vody, že i ony byly hodně potopené. S trochou šikovnosti by se po nich ale dalo přejít. Ostrůvek uprostřed řeky mi zatím ukazoval jen svůj jižní cíp, ale věděla jsem, že se jedná o velmi rozlehlé místo se strategickou pozicí.
„Opatrně půjdeš za mnou,” řekla jsem po chvíli, když jsem si Noroxe prohlížela. Jistě to zvládne, řeka tady byla klidná i přesto, že v ní bylo víc vody. Na severu to bylo mnohem horší. Přešla jsem po břehu k vodě a musela jít chvli opatrně vodou, dokud jsem nevylezla na první z kamenů. Naštěstí nešlo o žádné obrovské schody a kameny byly nahoře dost drsné na to, aby se mi na nich nesmýkaly tlapky. Krok za krokem jsem pak přecházela z kamene na kámen a ohlížela se na Noroxe, jak si vede. Na jednom místě byly kameny o něco dál od sebe a muselo se z jednoho trošku poposkočit na druhý, ale na to by bratru měla stačit i jedna noha.
Byla jsem už na druhé straně, kde jsem došlápla do rozměklého břehu a šla na souš. Norox snad šel za mnou.

// Bobří ostrov

// Bukový sráz

Když jsme vyšli ven z posledních stromů, mohli jsme pocítit plnou sílu deště na vlastní kůži. Teď ten strom nevypadá tas tak zle, co? ušklíbla jsem se a podívala se na bratra, který nohu téměř vláčel za sebou. „Víš, co děláme s přebytečnou zátěží?” zeptala jsem se ho a nadzvedla obočí. Řeka byla rozvodněná a ačkoli byla klidná, já slyšela, jak se velké vlny omílají na prostorném břehu. „Máš štěstí, že ti tu nohu neurval,” hlesla jsem a přenesla váhu na přední nohy, abych vyrovanala zátěž, kterou Norox momentálně představoval. Nevadilo mi to, nicméně to nebyla nejpříjemnější. Bylo by mi mnohem víc po chuti, kdyby byl v pořádku. Nebo aspoň ve stavu, ve kterém byl předtím.
„Vím, kam se schováme, ale bude trošku záhul se tam dostat,” ušklíbla jsem se a pokračovala deštěm dál. Nezbývalo mi nic jiného, než Noroxe táhnout za sebou. Pokud potřeboval přestávku, zastavila jsem. Cokoliv co potřeboval, jsem udělala, ale postupně jsem nás navigovala stále víc na jih proti proudu řeky.

// Řeka Machtaje (sever)

Hořící les. V pozadí jsem viděla plameny olizující velikou třešeň, která se hroutila do tlamy plamenných jazyků, které ji žraly zaživa. Slyšela jsem praskání dřeva. Viděla jsem vlky utíkat, srst jim hořela a smrad spálených chlupů se zhmotňoval do podoby ošklivých černých výparů.
Naštěstí můj sen dál nepokračoval, protože s příchodem večera jsem se vzbudila. Možná za to mohl i fakt, že Norox sundal svou hlavu z mého krku a úbytek váhy mě probral do světa živých. Možná roztříknutí vody a kapky dopadající na můj obličej měly za následek mé prychlé probuzení. Možná jsem dokázala vycítit, kdy byla potřeba má přítomnost.
Vzhlédla jsem k němu a prohlížela si ho. „Mně je dobře,” usoudila jsem, když se zeptal na moje bytí. On na tom byl ale podstatně hůř a já se ani neunavovala vyslovit tu samou otázku, měla jsem oči a viděla ho. Sotva seděl. „Dobře,” vydechla jsem. Nepřišlo mi, že by bylo cokoliv lepší než to, co jsme zatím měli, ale myslela jsem si, že pohyb by mohl Noroxovi udělat líp. Vyžene vztek námahou a rozprouděná krev urychlí hojivý proces.
Postavila jsem se na nohy a pak pomohla i jemu. Věděla jsem, kam půjdeme. Viděla jsem tam hodně stromů a byla jsem si téměř sto procentně jistá, že tam vlci dobrovolně nechodí.
„Klidně se mě drž, nebo... Něco,” řekla jsem a pomalu se rozešla. Nohy se mi nejdřív podlamovaly od chladu a námahy, ale brzy mi krev proudila tělem rychleji a já šla jistěji.

// řeka Machtaje (jih)

Hmmm musím poslat gif i sobě, abych splnila ten tvůj bonus, nebo stačí, když pošlu všem ostatním? :D

Ke své rodině jsem měla vždycky blízko. Bylo to to jediné, co mi na světě zbylo a kde se láskou nešetřilo, protože venkovní svět byl krutý a šílený a vrány žraly krkavce a snaha ulovit veverku se snadno změnila v útěk o holý život před magickou bachyní. Nebylo proto divu, že doma, v bezpečí, se naše srdce otevírala pro všechny bez rozdílu. Nezatvrdli jsme na city, ani trochu. Byli jsme šílení, byli jsme tvrdí a slepí ke smrti, snažili se vytěžit z každého mrtvého maximum. Hnali jsme se na konce našich životů rychlostí, která nás následně zničila. Ale i tehdy jsme byli užiteční.
Všimla jsem si, jak ho to lechtá, tak jsem chvíli pokračovala, než jsem mu ještě pošimrala ucho a pak položila hlavu na zem, zatímco on si prohlížel svoji nohu. Já zatím mohla zavřít oči a vcítit se do svého těla, které se dožadovalo pozornosti. Cítila jsem místa, kde mě spálil oheň a když jsem se pak prohlédla, měla jsem tam vypálené chlupy a zarudlou kůži. Někde chlupy nebyly vůbec a kůže byla hodně zarudlá, ale jednalo se o malé plošky, ačkoli hustě rozmístěné. Déšť naštěstí zabránil nejhoršímu. Cítila jsem i ránu, kde mě zasáhl elektrický výboj na krku. Byla to zvláštní rána, skoo jako kdyby byla taky vypálená, ale měla jsem dojem, že mi cuká a je mrtvá, než aby bolela a uzdravovala se. Byla jsem zvědavá, jestli se zahojí stejně, jako ostatní rány. Šrámy po zubech byly maličkaté, téměř jsem je necítila. Nejhorší ránu mi způsobila na zraněném uchu. Krev mi už přestala téct, ale cítila jsem ještě stín bolesti, který mě předtím ochromil. Byla to dutá a dlouhá bolest, nepříjemná a slídivá. Skoro jako kdyby se mi rozlévala celou hlavou.
Loupla jsem očima po Noroxovi a pousmála se, když řekl, že si naši protivníci vyberou, co zaslouží. „O tom nepochybuju,” usmála jsem se a nechala ho, ať mi lízne spodní čelist. Zašimralo to, ale tento projev lásky mi byl příjemnější než krev čerstvě uloveného zajíce.
Sotva stihl něco zašomrat a usnul na mém krku. Nenamáhala jsem se pohnout a zavřela oči. Doufala jsem, že se prospím a po probuzení bude všechno lepší. Potřebovali jsme odpočinek, protože naše těla byla slabá ještě před bojem a teď jsme opravdu sotva stáli na nohou. Bylo to nemilé, nicméně jsme si prošli i horšími věcmi. Nejhorší ale byla myšlenka: Že tady jsme slaboši. Budeme potřebovat hodně tréninku a na mysl se mi vkrádalo i něco, co bylo naprosto zapovězené. Možná nám nezbyde nic jiného, povzdechla jsem si v duchu a s touto myšlenkou usnula.

Cítila jsem, jak se třepe. Docela mě překvapilo, že se začínal budit tak brzo, ale nenechala jsem se tím vykolejit a jenom přes něj přehodila tlapky a držela ho na místě. Hlavně hlavu jsem mu držela na zemi, aby sebou nešvihl a nezpůsobil si nějaké zranění. Už jich stačilo.
Svou bolest jsem potlačovala, ačkoli mě krk svědil a ve zraněném uchu mi tepalo. Stáhla jsem uši k hlavě a ucítila, jak se moje ukouslé ucho taky pokusilo pohnout. Nechtělo ještě ale úplně spolupracovat, takže jsem ho netlačila. Norox křičel. Musela jse zavřít i oči, abych neviděla bolestný výraz na jeho obličeji.
Když jsem oči otevřela, už mlčel, ale po tváři se mu kutálela slza velká jako hrách. No tak, soucitně jsem se k němu sklonila a čumákem ji chytila. Zachytila jsem jeho pohled a povzbudivě zvedla koutky. „Mě jsi nezklamal,” usmála jsem se na něj a olízla mu líčko. Viděla jsem tu šerednou ránu, která mu pokrývala celé oko. Netroufala jsem si představovat, jak to bude vypadat, až se to zahojí, nebo až to přestane krvácet. Vypadalo to, že asi přišel o zrak. Jestli mu nějaká bulva zůstala, neměla šanci fungovat správně. Pokračovala jsem v jeho chlácholení a poskytování pocitu bezpečí tím, že jsem mu olizovala tvář i místo mezi ušima, což bylo velice intimní místo. Teda alespoň pro mě. Vždycky mi bylo hrozně příjemně, když o mě někdo takto pečoval.
„Ukázals jim, že nejsi žádná bačkora a jsem hrdá, žes nevycouval,” špitla jsem k němu, zatímco jsem o něj pečovala. „Musíme oba dva trénovat a nějak přijít na to, jak zesílit. Já té zrzce taky neublížila a jsem při vědomí jenom proto, že se nad mou ubohostí slitovala,” uchechtla jsem se, když jsem to říkala. Bylo mi to jedno, hlavní bylo, že jsem pořád měla bratra. Vzpomínky na topícího se Khar'jiho byly bolestně blízké a nerada bych ve svých nočních můrách viděla ještě Noroxe. „Nebo si kvůli takové špíně, jako jsem já, nechtěla zašpinit tlapky,” dodala jsem s potměšilým úsměvem. Parodovat ji mě bavilo i přesto, že mi před pár minutami šlo o kejhák. Šlo o nějaký nervový kolaps, kdy jsem nedokázala myslet moc realisticky a každá další minuta mě jen nutila nebrat to tolik vážně. Byla jsem na hrozbu smrti tak zvyklá, že většinu času jsem si z ní dělala jen legraci. Když jsem ještě zjistila, že zde vlci nemůžou umřít, mohla jsem se smrti smát do tváře bez zábran.

Neudělala jsem už ani krok a krom vyceněných zubů, hrdelního vrčení a nenávistného pohledu by se nedalo poznat, co se mi zrovna honí hlavou. Lépe řečeno, byla jsem jako otevřená kniha. Nehodlala jsem udělat žádný ofenzivní tah, protože Zrzavá by tou svou elektřinou snadno usmažila Noroxův mozek na kašičku, čímž by mého bratra snadno a rychle zprovodila ze světa. Mrskla jsem ocasem a olízla si čenich, když jsem ji tak poslouchala. O vděčnosti si moje zrzavá přítelkyně mohla nechat jen zdát, protože jakákoliv pomoc, i nechtěná, mnou byla už navždy odsouzena jako hanebný zločin. Celé její bytí jsem už dávno překřtila na nestvůru a zvrácenost, kterou magie zničila a pohltila. Tam, kde kdysi mohl být milý vlk, nyní stála zrzavá bestie v plamenech.
Její výhružku jsem brala vážně, protože ač jsem na ní zatím nenašla žádné pozitivní vlastnosti, schopnost dodržet slovo se na její osobnosti blyštilo jako drahý kámen. Bez ohledu na mě. Takže jsi ještě horší, než já, pomyslela jsem si, ale nic neříkala. Rozhodla jsem se, že budu raději mlčet a dál nepřikládat polínka do našeho ohně sváru. Dávala jsem si pozor, když mě obcházela, ale ani jsem se nehla. Nechtěla jsem působit vyděšeně a navíc jsem věděla, že za další útok jí nestojím. Byla jsem pro ni... Odpad, přesně tak.
Jakmile zmizela i s černým, přiskočila jsem k Noroxovi. Byl v bezvědomí, ale dýchal, ačkoli mělce. Na noze měl nehezkou ránu, když se mu tam černý zakousl a serval mu chlupy i s kůží. Voda mu na ránu dopadala a odhalovala svalstvo, které bylo lehce poškozené. Vypadalo to, že z toho vyvázne jen se škaredou jizvou, ale jinak mu to v pohybu bránit nebude. Před jeho obličejem jsem viděla kus jeho srsti, která se ještě držela na kůži. Černý ji musel vyplivnout přímo před něj, aby ho ještě ponížil, než upadl do bezvědomí. Rozhlédla jsem se kolem nás a rozhodla se, že Noroxe dotáhnu ke kmeni, kde jsme jedli protože tam bylo největší sucho. Chytila jsem ho za kůži na krku a táhla. Překvapilo mě, jak je lehký. Musí být podvyživený víc, než normálně... Není divu, že hned padl, pomyslela jsem si a pustila ho. Pošoupla jsem ho ještě víc ke kmeni a pak si lehla těsně vedle něj, abych ho zahřívala. Nohu na ráně jsem neměla jak zachránit, nezbývalo mi nic jiného, než nechat krev, ať se pokusí srazit.

// Máme dobrý vliv na obchod, jak vidím! XD