Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že to dál nerozpitvával a spokojil se s vysvětlením, že dotyčný čumil je mé krve a tím jeho návaznost na mou osobu končí. Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a dojedla zbytek ryby. Zůstalo z ní jen pár kostí a němá hlavička, která vypoulenýma očkama žádala o vykoupení. Nic takového se nekoná, tlapkou jsem zatlačila na rybí hlavu, s vtipným zvukovým efektem. Nevinně jsem se zasmála a olízla si čumák.
"He?" zamračila jsem se, když prohlásil, že pavouci a tma jsou super. Blbečku, zasmála jsem se v duchu. Opravdu se na mě snažil udělat dojem, nicméně jeho vymydlený mozek mu nedovoloval vymýšlet ani pořádné balící hlášky. To's teda klesnul, pomyslela jsem si uštěpačně.
"Tak nemůžeš dejchat, jo?" protáhla jsem a nadzvedla líně obočí. Trošku jsem si z něho hodlala utahovat, když byl tak vymydlený. Začal mi vyprávět, ale vlastně jsem se toho moc nedozvěděla. Asi neměl žádné traumatické dětství, jak to tak vypadalo. "Slunečná smečka zní fajn," podotkla jsem s letmým úsměvem a postavila se, abych se protáhla vyšpulením zadnice do vzduchu. Sklonil se mi zase k nohám a já se letmo pousmála. "Jako královně chromých slimáků se mi klanět nemusíš," řekla jsem polohlasem a zavrtěla hlavou.
Zase začal kňourat ať neodcházím a pak zmínil, že jsem mu ještě neřekla, že ho miluji. Rozhodně ti to ani neřeknu, ty tele. Vzhledem k tomu, že já si pamatuji všechno z toho kouzla, ty si to budeš určo pamatovat taky, takže ti nedám jedinou záminku, abys to pak nezneužil, pomyslela jsem si a snažila se ho nějak obejít. Tlapkou jsem mu zvedla hlavu zase nahoru a protočila panenky. "Myslíš, že kdybys mi byl jedno, tak tě v tomhle stavu opustím?" navrhla jsem alternativu na slova "neboj, taky tě miluji". Nešlo to ze mě ani jako z chlupaté deky, protože to byla pravda. Měla jsem jisté... Obavy, že by se mu v takovém stavu mohlo něco stát a já nechtěla, aby můj jediný wannabe kamarád přišel kvůli mně k úhoně. Byl jediným vlkem, se kterým jsem jako s mocným vycházela. Bohužel jsem se hodně upínala na vlky, které jsem měla ráda a bohužel Duncan se stal někým, koho jsem se uvolila mít ráda (ale jenom proto, abych tady samotou nezešílela).

Ze mě? nadzvedla jsem obočí a chvilku opravdu pátrala v paměti, než mi došlo, že jediný šedivý vlk, který byl momentálně dost blízko mé osoby, byl můj vlastní bratr. Neudržela jsem smích a jen se tak zasmála do tlamy, než se uklidnila. "To je můj bratr Norox," ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Nemusí vědět, že k sobě máme... Hodně blízko, pomyslela jsem si jenom pro sebe a nechala to tak. Duncan se s tím jistě spokojí, protože normální vlci netvořili partnerské vztahy mezi příbuznými.
Sledovala jsem Duncanovo počínání ve vodě a musela jsem uznat, že na tom bez magií nebyl zas tak špatně. Přišel ke mě a předal mi rybu, což jsem ocenila vřelým poděkováním a pak jsem se pustila do jídla, zatímco jsem koutkem oka sledovala, jak se otřepává. Přisedl si pak ke mně a začal mi povídat, za což jsem byla ráda. Samota, smrt, závazky, v duchu jsem se ušklíbla, protože momentálně byl přeprogramovaný na to, že se hodil do závazku se mnou. "To jsem ráda, že se nebojíš třeba pavouků nebo tmy, nechtěla bych za partnera bačkoru," zazubila jsem se mezi sousty.
"takového statečného vlka mi ale určitě zkusí jiné vlčice ukrást," zamyslela jsem se nahlas. "Jak si můžu být jistá, že se ke mně nakonec vždycky vrátíš?" zeptala jsem se a nadzvedla obočí. Chtěla jsem zjistit, jestli na Duncana nefunguje nějaké kouzlo s talismanem nebo nějaké zaříkadlo, které by mu vždycky připomnělo, kde je jeho místo. Už plácáš úplné nesmysly, víš o tom? uchichtla jsem se a olízla si čumák. Jeho sukničkaření mi nevadilo, byla jsem otevřená pro vztah bez závazků, to znělo jako dobrý deal. Škoda jen, že Duncan byl zrovna jako zombie, takže jsem tuhle myšlenku rychle zahrabala a dál se jí nevěnovala.
Asi nebyl chvíli ve smečce, protože o Marion neměl žádné zprávy. "Nevadí. Poslala jsem za ní jejího bratříčka, určitě ji ode mě bude pozdravovat," zamumlala jsem nakonec se škaredým úsměvem. Těšila jsem se, až to škrvně vyroste. Vlastně, nemuselo vyrůst, klidně bych se s ním porvala i teď, alespoň by to byl neférový souboj, který bych měla hned vyhraný. Pokrytče, napomenula jsem se, ale morálně jsem žádnou újmu necítila.
"Klidně začni od začátku, chci o tobě vědět všechno," usmála jsem se na něj a dál obírala rybí kůstky. Ryba nebyla špatná a já byla ráda, že mám něco k snědku, aniž bych musela plýtvat energií. Sice jsem lov milovala, ale jednou jsem ho klidně oželela.

Masáž byla dost příjemná a uvolnila mi napětí mezi lopatkami, které jsem ani nevěděla, že mám. "Kdo je čumil?" zeptala jsem se, když se ukázalo, že opravdu má obavy z toho, že by mě ztratil. Tak schválně, zapřemýšlela jsem, kdo by ten čumil mohl být, ale upřímně mě nikdo nenapadal.
Rozešli jsme se k řece a Duncan téměř nadšeně poskakoval z toho, že mi může být k službám. Poslušně jsem se posadila na břeh, jak mi nakázal a sledovala ho, jak sám jde do řeky. Byl to hezký pohled. Líbilo se mi, jak mě obskakuje a stará se o mé bytí, nicméně to bylo na můj vkus až příliš a dlouhodobě bych to nesnesla. Zatím jsem nehodlala ale dělat nic, co by mu pomohlo k rychlejší cestě k uzdravení, protože mi krkem ještě nelezl. Až toho budu mít plné uši, začnu to řešit doopravdy. Ale prozatím... pousmála jsem se na něj a poposedla si v usychající trávě. Sluníčko mi zahřívalo kožíšek, vodopády zurčely, voda se přelévala a já měla krásný výhled na pořádný kus vlka. Duncan rozhodně nebyl k zahození, což mu skvělě hrálo do karet při jeho sukničkaření. teď, když jsem ho měla celého jen pro sebe, mohla jsem si ho bez ostychu prohlížet. Očividně mu dělalo dobře, když jsem se mu věnovala. Kdykoliv jsem mu totiž nevěnovala pozornost, tak mi připadalo, že se pro něj hroutí celý svět. Jak mladá vlčice, co má hlavu plnou ideálů, ušklíbla jsem se v duchu, zatímco jsme si povídali o tajemstvích.
"Miluju tajemství! Třeba, čeho se bojíš?" nadhodila jsem, protože jem nevěděla, na co přesně se zeptat. Nemohla jsem z něj dolovat nic moc užitečného, protože celá jeho hlava byla prolezlá nějakým kouzlem. "Jak se má Marion?" zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy pravděpodobně mluvil on. Zajímalo mě, jestli jsem jí způsobila nějaké doživotní trable, nebo z toho vyvázla nakonec až moc dobře. Kdyžtak se vrátím a napravím to, pomyslela jsem si. "To jaro je ale krásné, viď? Sluníčko hřeje, ptáčci zpívají..." nadhodila jsem a významně se na něj podívala. "Pojď si sednout ke mně a vyprávěj mi něco, cokoliv, o sobě," zaprosila jsem ho hezky a udělala na něj očka.

Teď, když jsem mohla zadarmo využívat Duncanových služeb s tím, že ho to omámení snad přejde, jsem byla docela smířená s tím, jak moc je mnou posedlý.
Lehla jsem si na bříško a nechala ho, ať se tedy pustí do masáže. Nebudu lhát, bylo to příjemné a já se téměř rozplývala blahem pod jeho silnýma tlapama. Slastně jsem přivřela oči. "Mhmm," zabručela jsem slastí a zamávala spokojeně ocasem.
Mezitím mi Duncan začal popisovat, jak moc pro něho znamenám. Kdyby byl při smyslech, jistě by neplácal takové nesmysly. Jeho lichotky většinou byli víc zákeřné a plné kliček, nikdy nemluvil tak přímo a ze srdce. Ačkoli má to srdce začarované, musela jsem si neustále připomínat, abych ani na chvíli nepolevila na ostražitosti.
"Snad se nebojíš, že by ti mě někdo přebral?" zašvitořila jsem poté, co domluvil. Cítila jsem v něm jakousi majetnickost a žárlivost, což bylo vskutku nevídané u někoho tak přelétavého, jako byl tady můj omámený Duncan.
"Moc ti děkuji, zlato," řekla jsem, když jsem došla k rozhodnutí, že masáže bylo dost a je potřeba naplnit mi žaludek. Zvedla jsem se a otočila se k němu, abych mu čumákem zarejdila na líčku. "Půjdeme si ulovit tu rybu? Nebo zajíce? Určitě máš ze všeho toho starání o mně hlad," řekla jsem a trošku ho politovala. Nevěděla jsem, jak dlouho v tomhle stavu bude a nebyla jsem zas taková mrcha, abych ho něchala několik dní hladovět jen kvůli tomu, že je do mě celý zalásenkovaný.
Mávla jsem ocasem a rozešla se buď k řece nebo do lesa. Záleželo na tom, co Duncan zvolil. "Co takhle mi říct nějaké tvé tajemství? Víš, to se mezi partnery dělá, že si navzájem sdělují tajnosti, aby jejich pouto bylo ještě silnější," navrhla jsem a sladce se na něj usmála.

Skepticky jsem si ho prohlížela a pomalu se dostávala k úsudku, že ho trefil do zadku zamilovaný šíp. Tohle nebylo normální ani na Duncana. Vždyť už jen ten jeho hladový výraz v obličeji, kdy ze mě nemohl spustit oči. Tak za tohle si tě budu dobírat, až se probereš, uchechtla jsem se v duchu, zatímco zcela bez emocí recitoval má slova. Jestli se... Probereš, stín obav se objevil zcela nečekaně, ale zasáhl mě silně jako Život kameny zasáhl šedou a Lennie.
Když se mi zavrtal do srsti na břiše, vyhodilo mě to z rovnováhy a já se málem převážila dozadu. Musela jsem ho nějak zabavit, aby se mi tady neroztopil samou láskou. Boha, ten dokáže být vytrvalý, pomyslela jsem si a začala jeho symptony přiřazovat ke svým. Myslím, že jsme se stali obětmi nějakého blbého jarního žertu, domyslela jsem se, zatímco mi horlivě sliboval masáž a ulovení velké ryby.
Teď, když už jsem si byla naprosto jistá jeho očarováním nějakou divnou magií, brala jsem to celé spíše odlehčeně. Když jsem byla magor do něho já, taky se udržel. Teda, snažil se. ještě chvíli a byla bych obskočená, uvědomila jsem si znovu a postavila se, abych si následně mohla pohodlně lehnout na bříško. Myslím, že ho taky můžu využít, usoudila jsem tedy nakonec a zamrkala na něj. "Pověz mi, jak moc mě miluješ, Duncane?" usmála jsem se na něj a jeho jméno vyslovila něžně. Začínala jsem se bavit. Čekala jsem na svou masáž a mile se na něj usmívala. Kdybych téhle situace nevyužila, navždy bych si to vyčítala. Možná bych po něm mohla chtít víc. Třeba, aby zabil vlčata v Sarumenu, napadlo mě.

"Myslela jsem, že je budeš dávat na hlídání jiným vlčicím. Já bych je přece snědla," zavrtěla jsem hlavou nechápavě. Vypadalo to ale, že se nebudu muset omezovat jen na čerstvě narozená vlčata, protože Duncan sám se mi nabídl jako jídlo. "Hmm, ne, díky," ušklíbla jsem se. Ne, že bych o jídlo nestála. "Když se nevzpouzíš, není to ono. Jídlo se musí bránit," usmála jsem se, ale nebyl to moc hezký úsměv. Měla jsem ráda vlčí maso jen tehdy, když jsem si ho dokázala vybojovat. Vlastně to platilo o jakémkoliv jídle. Jedla jsem i mršiny a tak, ale to byla prostě jenom nádivka, čerstvé maso chutnalo mnohem lépe. "Lháři. Seš děsně průhledný," ušklíbla jsem se na něj a přimhouřila oči. Mohl slibovat hory doly, ale dokud nějaká zrnka magie, jak je Život nazýval, v něm byla, nikdy se nepodvolí obyčejnému životu.
Následoval mě jako poslušné vlčátko, jeho nohy dělaly rychlé kroky přímo ke mně, zatímco jsem si sedala na kámen. Položil mi hlavu k předním tlapkám a já se na něj dívala. Úplně se ponižoval. Předtím to dělal taky, ale v jeho hlase zněla nadsázka a ne touha a strach z opuštění. Zamračila jsem se na něj. "Hele, srandy stranou, tos na sebe použil stejnou magii jako předtím na mě?" zamračila jsem se a sklopila uši k hlavě. Přestávalo se mi jeho podlézání líbit. Hlavně bylo úplně falešné a naprosto mi k jeho charakteru nesedělo. "Nevěděla jsem, že na sebe samotného můžeš použít magii," pokračovala jsem zamyšleně, zatímco on mi téměř brečel u tlapek. "Nech toho, ty bábovko, nikam od tebe nejdu," protočila jsem panenky. Začínala jsem něco tušit, ale nebyla jsem si tím zatím tak jistá.
"Jestli mne tak bezmezně miluješ, co kdybys mi udělal masáž zad a pak si se mnou šel zalovit? Nebo mi ulovíš něco sám?" navrhla jsem a sklonila k němu hlavu. Nadzvedla jsem obočí a dívala se mi přímo do zlatých kukadel, která se leskla jako vyleštěný jantar. Někdo tady dělá něco, co by neměl, říkala jsem si, zatímco jsem sledovala růžové třpytky v Duncanových očích.

Asi jsem Duncana svým pohledem na život vlčat nezaujala, ale to nebyl můj problém. Já se necpala do jeho života a on by na oplatku neměl mně. Sice jsem před chvílí málem dostala klackem do doupěte, ale včas jsem se vzpamatovala a ochránila se před takovým poletovačem, jakým Duncan byl. Nemůžu se přece dát jen tak někomu, ušklíbla jsem se v duchu.
"Moc dobře víš, že ne. Normálně bych tě za používání takových čar a kouzel zakousla," nakrčila jsem nesouhlasně nos a prohlížela si jeho šklebivý obličejík, který nikdy nevěstil nic dobrého, "ale že seš to ty, budu dělat, jakože nic." Významně jsem se na něj podívala a ujišťovala se, že on se tak začne chovat taky. Nehodlala jsem si tento incident pamatovat a nebo na něm zakládat nějaké teorie či plány. Duncan mě sprostě očaroval, aby mě mohl zneužít.
"To si piš, že jo. Kdyby vlčata zdědila mou a tvou krásu, žádná další vlčice by ti neodolala," uchechtla jsem se, napolo vážně. "Nechával bys jim je na hlídání a měl bys volno, zní super, ne?" dodala jsem se zazubením. Rozhodla jsem se otočit celou situaci ve vtip, protože jsem na Duncana nechtěla zanevřít. Nechtěla jsem si to sice přiznávat, ale seděl mi, ačkoli byl mocný. Stále jsem k němu měla výhrady a věděla jsem, že náš vztah rozhodně nebude dlouhotrvající, ale zatím se hodilo mít nějakého známého, ne? Aspoň jednu vlčí duši, která se vás nesnaží zamordovat.
Konečně vysvitlo sluníčko a začalo vysoušet krajinu kolem. Ucítila jsem jeho teplé paprsky na kožichu a usmála se. Konečně bude hezky, usmála jsem se a spokojeně natáhla čumák k obrovské ohnivé kouli na obloze.
Najednou jsem uslyšela Duncana, který mi začal vyznávat lásku, což by nebylo nic divnýho, kdyby mi na tom něco nesedělo. "Oh, tak tobě vadí, že jsem vrah a kanibal?" zopakovala jsem po něm sladce. "Mně taky vadí, že ti v žilách koluje magická krev," odsekla jsem lehce nasupeně. Neměla jsem ráda, když mi někdo něco vyčítal a snadno jsem se urazila, což se stalo i teď. Skoro, jako kdybych zbytek jeho slov neslyšela jsem se rozešla k vodopádům a sedla si na jeden kámen u vody, abych se mohla vyhřívat na slunci. Stejně jsem to ale nevydržela a otočila se na něj. Kecálek, pomyslela jsem si, ale musela jsem uznat, že se až nebezpečně blíží mému snu o ideálním partnerovi. Už od mala jsem si idealizovala partnera, nicméně jsem se vždy zabývala jenom vzhledem, povahu jsem si nikdy nevysnila. Vlk mých snů měl černý kožich a krásné zlaté oči. Duncanův kožich byl sice tmavě hnědý, ale i tak se mi líbil.
"Drahoušku, nemůžu tě přece brát vážně, když flirtuješ s každou vlčicí," usmála jsem se a zatřepala hlavou. Nebyla jsem tak hloupá, abych mu naletěla.

Přejela jsem si Duncana pohledem, když po mně žádal definici. To je jak za mlada. Definuj zlý - magič. Definuj dobrý - příroda. Definuj bolest - zrada vlčat, projížděla jsem si staré poučky v hlavě. "Jestli do jednoho roku nezvládnou lovit, poslouchat na slovo a umět přežít o samotě, nestojí za to je dál držet na živu. Nesamostatná nemehla jsou jen přítěží," řekla jsem. Vlastně jsem ani sama netušila, jak u nás rodiče určovali, kdo první rok přežije a kdo ne. Přežili jsme ho totiž všichni, nicméně my vyrůstali ve smečce plné magorů, takže to na nás mělo dost silný vliv. Kdybych měla vlčata teď vychovávat já, byla jsem na to sama s Noroxem a ani jeden jsme neměli přílišné zkušenosti v tomto oboru.
"A už's to někdy zkoušel, hmm?" ušklíbla jsem se, když zmínil, že by se se sebou taky chtěl dělat věci. Sám si působit rozkoš, to nemůže být tak příjemný, nakrčila jsem čumák. Jak by to hlavně udělal, zapřemýšlela jsem. Možná by se mohl naklonovat, jestli na to má nějakou magii. Pak by to bylo skrz naskrz prohnilé číslo. Čarodějnice by se z něj stala.
"Ta ti nepatří," zazubila jsem se na něj sladce, když se znovu dožadoval mé svůdné stránky. "Sice ses mi dostal do hlavy, ale tam tvoje působení končí, králi Balvanů," ušklíbla jsem se a nakrčila nos, když mi po něm přejel tlapkou. Všimla jsem si, že začalo svítat. Postavila jsem se na nohy a posadila se vedle ležícího Duncana. "Přece bys neobskočil kanibalku," ušklíbla jsem se na něj ve světle přicházejícího dne. "Ta vlčata by se nedožila ani několika dnů," uchechtla jsem se a zavrtěla pobaveně hlavou.

"Samozřejmě! Jestli ale budou k ničemu, nedožijou se ani prvního roku," znělo to možná o dost chladněji a ne tak uvolněně, ale výchovu vlčat jsem brala spíš jako... No jako jejich smůlu. Byli to malí dospělí, kteří se potřebovali zocelovat už od prvního nádechu mimo mou dělohu, takže tvrdý přístup byl samozřejmostí. Na druhou stranu jsme nebyla bezcitná mrcha, svou rodinu jsem milovala nade vše. A na stranu třetí; kdyby se prokázali jako slabí, netrhalo by mi srdce je zabít a sežrat. jednohubky má každý rád. A ještě lepší je těhulka. To máš třeba i šest za cenu jednoho! pomyslela jsem si a nad svými předsavami se zachichotala. Byla jsem chvilku mimo, když jsem se tak zasnila, ale netrvalo to dlouho, protože Duncanovo bušící srdéčko mě přivedlo zpátky do reality. Cítila jsem, jak se v něm vaří krev, ale jako kdyby...
Něco bylo špatně. "Je to jako výměnný obchod. Já dostanu co chci a ty si za to můžeš užívat i s ostatníma, aniž by mě to štvalo," zazubila jsem se a pustila přitom jeho krk, abych mu čumákem zarejdila po líčku. V tom jsem to ucítila znovu. Něco nebylo správně. Zamrkala jsem a cukla oběma ušima, zatímco jsem nepřítomně čučela do prázdna. Potom se můj pohled stočil zpátky na Duncana, který pořád ležel pode mnou ve vskutku prekérní pozici.
Ty lišáku, přimhouřila jsem oči a probodla ho pohledem. "Tys mě začaroval, abych se s tebou vyspala!" nařkla jsem ho a dívala se na něj pohledem "úplně jsem tě prokoukla". Rozhodla jsem se ale, že z něj slézat nebudu a hezky nechám naše mokré kožíšky, aby nasákly pachem toho druhého. "Drahoušku, snad sis nemyslel, že ti to vyjde," s těmito slovy jsem se konečně zvedla a oklepala se, ačkoli déšť mě znovu promočil. "Tse, já a vlčata. S tebou," zasmála jsem se a pobaveně zavrtěla hlavou. Navíc ani nehárám, netrefil dobu,pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas to neříkala. "Ale jako nebyl to špatný pokus, musels mě omámit už v Sarumenu, protože jsem na tebe nemohla přestat myslet. Teď už aspoň vím proč!" zasmála jsem se. Brala jsem to spíš jako veselou příhodu a vůbec mi nedocházelo, že Duncanovi připisuji větší moc, než doopravdy měl.

// 20:06 EDIT, neseděl mi ten konec na Styx.

Byla jsem seznámena s vlky jako on a ačkoli jiným vlčicím by to jistě trhalo srdce, on byl přesně to, co jsem hledala. Potřebovala jsem udělat si partnera a mít vlčata, ale nechtěla jsem, aby se vlčata něco od otce naučila. Potřebovala jsem z nich vychovat pořádné kanibaly a vojáky, kteří poslechnou každý můj rozkaz. Duncanova snaha vyklouznout z každého vztahu proto byla naprosto ideální.
"Cejtím se dotčená, že už nejsi nahoře," odfrkla jsem si jenom a pohodila hlavou, abych ukázala, že jsem vážně zklamaná. Jindy tak hrr a natěšený a zrovna dneska, když to tolik potřebuju, tak se pánovi nechce. Možná to dělalo to divné počasí. Už celé dny pršelo a nebylo divu, že se mu do obskakování nechtělo. Beztak ani... Nemohl.
Nechala jsem ho, ať si dojde a frajersky se opře o strom, pod kterým jsem hajkala. Možná tím projevoval dominanci a nebo si prohlížel, z jakého úhlu na mě skočí první. Hlavně, aby to už bylo. Boha jeho, ten se fakt nechá přemlouvat, ušklíbla jsem se v duchu a sledovala ho svýma zlatýma očima, které byly jakoby... Narůžovělé? Můj smyslný pohled rozhodně nebyl normální a vypadalo to, jako kdybych měla přes oči závoj. Lehla jsem si na nohy, abych byla připravená na akci, zatímco on mluvil. Když se konečně dobral k rozhodnutí a zopakoval si všechny moje složité podmínky, tak mi připadalo, že jsem zestárla o deset let.
Vymrštila jsem svoje tělo do vzduchu a přímo na Duncana, který stál nademnou. Převrhla jsem nás na zem a uvěznila ho pod sebou. "Hmm, takže teď jsi mým partnerem," prohlásila jsem a lehla si na jeho břicho. Hlavu jsem držela vysoko, abych se mu mohla koukat do očí, zatímco se naše bříška dotýkalo. Vskutku lechtivá pozice. "Klidně si obskakuj a flirtuj i s jinýma, já od tebe potřebuju jen jedno," usmála jsem se a sklonila se k němu, abych ho láskyplně kousla pod čelistí do krku.

Dostala jsem opětovný pozdrav, který taky nevyzněl dvakrát nadšeně. Nespokojeně jsem si pomlaskla, ale dál se k tomu nevyjadřovala. Raději jsem se pustila do okupování jeho osobního prostoru, který pro mě byl neznámým slovem.
"Ugh," povzdechla jsem si a protočila oči, když začal skoro koktat. "Jako kdybys nevěděl. Je to ta jediná věc, která tě zajímá, ale když se někdo nabídne, tak se cukáš?" zazubila jsem se jako dravá šelma a trošku se oddálila, abych na něj lépe viděla. "Máš ze mě snad strach?" zapitvořila jsem se a mávla ležérně ocáskem.
ALE JÁ TO CHCI HNED. "Ty se v tom určitě víc vyznáš, dobrá tedy," souhlasila jsem s ním naoko smířeně a prudce sebou otočila, když jsem si šla lehnout přímo pod ten nejkošovatější strom, který jsem našla, aby na mě tolik nepršelo.
"Klepy třeba?" navrhla jsem a nadzvedla obočí. "V Asgaaru jsou vlčice furt protivný," ušklíbla jsem se znechuceně a cukla ukouslým uchem. Moje rána na noze už byla docela hezká, ačkoli mi na ní chyběly chlupy a jednalo se o strup. "Jo a ten váš Alfa je příšerný," dodala jsem, když jsem si vzpomněla na setkání se zrzavou s černým.
"Nepotřebuji, abys je vychovával, povedu je svou cestou, aby mi pomohla ovládnout svět. Ty seš na to moc flegmatik," nakrčila jsem nos a trošku sebou zamrvila, jak jsem se uvelebovala pod stromem.
Vypadalo to, že se mi ho podařilo přivést do varu, ale pak se zalomil smíchem. "Jestli tě to vzrušuje, tak tě klidně znásilním," řekla jsem sebejistě a olízla si čumák. Očima jsem propíchla jeho zadek, abych zkontrolovala kvalitu jeho... Pozadí a znovu se zahleděla do blba. Čekala jsem, že začne vycházet slunce, protože jsem potřebovala potomky. Hned.

Nespala jsem moc dlouho a spánek jsem měla docela lehký, takže jakmile se hnědý vlk vzbudil, byla jsem vzhůru taky. Jako správná herečka jsem ale zůstala ležet a čekala, jak na mě zareaguje. Původně jsem neměla v plánu vůbec usnout, ale situace se mi trošku vymkla z tlapek a já neměla jinou možnost, než s tím dál hrát. No tak, leží vedle tebe spanilá vlčice, lepá slečna, copak ji nechceš obskočit? zazlobila jsem se v duchu, ale dál klidně oddechovala.
Zdálo se mi, že to trvá nějak moc dlouho a můj princ se k akci moc nemá, takže bylo nutné přivést mé vědomí na pódium. Otevřela jsem oči a pomalu zvedla hlavu jeho směrem. Pravděpodobně šlo na mém jasném zraku poznat, že jsem se zrovna neprobudila, nicméně to nebylo důležité. Důležité bylo, že jsem potřebovala partnera a ten ted stál přede mnou. Měl krásnou tmavou srst a zlaté oči, přesně jako v mých snech. Taky měl natrhlé ucho a jizvu přes čumák.
"DUNCANE?" zaskočilo mi, až jsem si musela odkašlat. Em, no, zamrkala jsem a stáhla uši dozadu. Nebyla jsem si toho plně vědoma, ale už jsem mohla hýbat oběma ušima stejně, ačkoli ukouslé ucho o trošku hůř rozlišovalo, odkud zvuky přichází. "No, když už jsi tady," pokusila jsem se zamaskovat svoje rozčarování a postavila se. Nevěděla jsem, jestli jsem víc naštvaná nebo šťastná, že mým princem se stal on. Nebo že jsem si ho s ním spletla. Hmm, třeba budu muset počkat a tohle je jenom zkouška. Tak si to vyzkoušíme! nebyla jsem zrovna ve své formě, co s ementálního stavu týče, ale nějaký zdravý rozum ve mně i přes růžový obláček přetrvával.
"Potřebuji partnera," řekla jsem rozhodně a napřímila se, "protože zdejší vlčata se nenechají odvléct do mé výchovy dobrovolně." Svůj důvod jsem mu sdělila ihned poté a předpokládala jsem, že mě naprosto chápe. Mávla jsem ocasem a udělala pár rozhodných kroků k němu. Upřímně... Vypadala jsem, že ho jdu spíš sežrat, ale i naše první setkání bylo podobno tanci na ostří nože, takže tohle nemohlo být tak překvapující. Až na ty vlčata, protože k něčemu takovému bych se s mocným nikdy nesnížila. "Chceš to zpíchnout hned, nebo počkáme na romantický býchod slunce?" zeptala jsem se na rovinu a podívala se k vodopádům.

// Bobří ostrov (Machtaje sever)

Brodila jsem se přes rozvodněnou řeku a několikrát sebou málem švihla do vody, jak mi tlapky podjížděly. Skoro, jako kdybych ztratila svou duchapřítomnost.
Kde najdu ale toho pravého? Jak ho poznám? Bude mít krásný tmavý kožich, zlaté oči a dobrý charakter, určitě! Jenže, Gallirea je velká a svět je ještě větší, kde mám takového hrdinu hledat? lámala jsem si hlavinku, zatímco jsem se škrábala na druhý břeh. Ačkoli stále silně pršela, oklepala jsem ze sebe vodu z řeky pokračovala dál na sever. Zamířila jsem k vodopádům, přes které jsem se chtěla dostat do Ragaru, protože tam byla Cynthia a ta by mi možná poradila. Byla tu o něco dýl než já a možná by mohla znát nějakého vlka, který by odpovídal mým požadavkům. Nebo Wizku by někoho mohla znát! A u té se nemusím bát, že by mi ho přebrala, chudinka němá, podotkla jsem si škodolibě. Vodopády se jevily jako dobré stanoviště i proto, že rozvodněná řeka jistě tvořila nejvíc romantické místo na zemi. Stačilo mi jenom slyšet hukot padající vody a mé srdéčko puklo v půli. Jestli mám vlka svých snů někde najít, určitě bude tady! zaradovala jsem se a vyškrábala se nahoru po svahu.
Škoda jenom, že v noci jsem z vodopádů měla leda tak hučivý zvukový vjem, než cokoliv romantického. No tak tady asi počkám, pomyslela jsem si a rozešla se ke stromům, které vodopády lemovaly. Chtěla jsem se schovat před nekončícím deštěm, zatímco budu čekat na svého vyvoleného.
Ale, ale! pomyslela jsem si, když jsem uviděla tmavou hroudu chlupů chrápat pod smrkem. Spokojeně jsem si s vlkovi přišla a potichounku si k němu sedla. Teď jenom počkám, až se vzbudí a pak se na to můžu vrhnout, pomyslela jsem si. Při tom čekání mi ale pomalu sjely nožky na zem a já usnula hned vedle tmavého vlka.

Upřímně jsem si nemyslela, že by seNorox už stihl vrátit, proto jsem zamířila do středu ostrova a chtěla si znovu lehnout. V takovém počasí jsem nemohla kopat úkryt, ani kdybych se fakt snažila. Mohla jsem alespoň odpočívat a užívat si klidu a volna, protože jsem byla pořád v jednom kole, jen co jsem sem přišla.
Proto jsem byla docela překvapená, když jsem uviděla Noroxe vedle sebe. Zkontrolovala jsem ho pohledem, protože jsem předpokládala, že někde nese to vlče. Stačil by i jen kousek, ušklíbla jsem se v duchu, ale neshledala jsem na něm ani náznak vlčátka. Hmm a já jedno taky zrovna vyhnala, nebyla to zrovna nejlepší situace, ale co naplat. "Možná to nebyl tak dobrý nápad," uznala jsem, zatímco Norox povykoval. Stěžoval si, že ten mladý prcek využil jeho slabin a utekl. Natáhla jsem se k Noroxově tlamě a začichala, abych zjistila pach toho vlčete. Vypadalo to totiž, že se jednalo o další inteligentní kus. Po setkání s Marion jsem byla vůči IQ zdejších vlčat značně skeptická, proto na mě udělalo zatím každé jiné vlče dojem. "Když to předtím nevyšlo, asi to mělo dobrý důvod," poznamenala jsem si zatím pro sebe. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak mohla podstrčená vlčata obrátit a udat nás. Prozradit naše slabiny, náš plán a vydat nás tak na smrt. Doufala jsem, že jsou teď zotročená Lahraiskými a že litují toho, co udělala. Noroxovu křeč jsem jen přejela očima, neměla jsem mu jak pomoct. Stačilo ale, aby si sednul a chvíli seděl na prdeli, ono to přejde. Jeho neustálé lamentování mu k ničemu nebylo, ani jeho přemíra vulgarismů.
Zas to jaro, ušklíbla jsem se, když padla noc. Moje myšlenka byla pravděpodobně navýsost zcestná, avšak já netušila, že jsem se opět stala obětí dalšího gallirejského bůžka. Netušila jsem, že krom Života a Smrti se nad lesy prohání i jiná prohnaná stvoření, která svými prohnilými plány hatí životy zdejších pro své pobavení. "Když si žádné zdejší vlče nemůžeme vzít, tak si holt vyrobím vlastní!" vztekla jsem se najednou. Zahleděla jsem se někam do prázdna, zatímco mé oči měly růžový povlak. Kdybych byla při smyslech, pravděpodobně bych se vrhla na vlastního bratra, který nesl stejnou krev jako já. Bylo pro mě tedy nejrozumější snažit se udržet čistou linii v rodokmenu, avšak po zásahu šípem od Amorka jsem měla v hlavě úplně jinou představu. "Třeba ho tady konečně najdu," hlesla jsem a otočila se na bratra. Taky nevypadal zdravě, ale to á poblázněná mysl nemohla zaregistrovat. Téměř, jako kdyby se stal jen dalším pěšákem v řadě, jako stéblém trávy na louce nebo jako včelím medvídkem. Byl jedním z mnoha. Jeho srst bude půlnočnía oči roztavené zlato, blyštící se jantar, zářící slunce. Určitě ho tady někde najdu. Bude můj, bude otcem mých vlčat, romantická duše ve mně vzplála ohněm tak silným, že téměř pohltila můj oheň zášti vůči magii.
"Odpusť bratře, čekají mě... Nevyřízené záležitosti," odkašlala jsem si a jako Bílá královna odplachtila pryč z ostrůvku, řeka neřeka.

// Vodopády (přes sever Machtaje)

Sledovala jsem ho a pozorně si ho prohlížela. Měla jsem tu čest s více vyvinutým vlčetem, nebo mi všechna ostatní vlčata oproti Marion připadala inteligentnější? To klapouché Káče bylo totiž navýsost přihlouplé a já si z toho odnesla přesvědčení, že všichni ostatní budou taky takoví. Tento malý hrdina ale vypadal, že pobral rozumu víc než dost, možná bych řekla, že ho nesl i za Marion.
"Doufám, že to budeš ty, kdo mě vyplatí," ušklíbla jsem se a panovačně zvedla hlavu. "Protože jinak jsou tvá slova prázdná," uzavírala jsem s ním snad dohodu? Přijala jsem jeho výzvu a zapamatovala si ho. Jeho jméno jsem vědět nepotřebovala, znala jsem o něm dost věcí, které mi v budoucnu pomůžou ho identifikovat.
Nechtěla jsem s ním ztrácet čas, ačkoli jsem vlče chtěla. Tohle bylo ale už moc staré a bohužel i moc chytré na to, aby posloužilo mým účelům. Navíc jsem počítala s tím, že Norox nějaké vlče přinese.
Pobaveně jsem se uchechtla a můj chechot se postupně změnil ve smích, když se prcek hodil do řeky, jako způsob úniku z ostrova. "Pápáá!" zavolala jsem za jeho tonoucí hlavičkou a zamávala mu packou na rozloučenou. Neustálý déšť rozvodňoval řeku, takže zájezd až k moři měl zaručený. Můžu se pak jít podívat, jestli nebude někde vyvrhnutý na břehu, pomyslela jsem si, ale dala tomu pár dní. Sice utopení byli nafouklí plyny a maso bylo takové... Mokvavé a meh, ale pořád to bylo lepší než žrát kamení.
Otočila jsem hlavu k místu, kde by měla být modrá vlčice. Stála na hrázi a možná se snažila své vlče najít, ale jinak nevypadala, že by se sem chystala. Rozhodla jsem se ji tedy vypustit z hlavy a jít znovu do středu ostrova schovat se pod stromy.