Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějakou halucinogenní výpravu byl velice ráda podstoupila, nicméně jsem nedokázala poznat moc bobulí a nikterak jsem se jimi nezybývala, pokud nešly jíst. Netušila jsem, že můžou některé vyvolat halucinace, proto mě to tak zaujalo. Ani jeho upozornění, že mu potom bylo blbě, mě neodradilo. Zkusit se má všechno, zamávala jsem potěšeně ocasem.
Nebyla jsem si úplně jistá, jak bude Norox reagovat. Samozřejmě jsem hodlala obhájit sebe, své chování a i fakt, že smrdím, jako kdybych s Duncanem spala celý život. v hlavě semi rodil plán, nicméěn jsem pochybovala, že by vyšel. "Chci, abys zůstal," řekla jsem rozhodně a zamávala ocasem. "Pokud se teda nebojíš rčího vlka, který má tak třicet kilo," nadhodila jsem a zazubila se. Norox byl kost a kůže, až mi ho bylo skoro líto. Já po zimě konečně začala nabírat a už jsem vypadala o něco méně vyhubleji, než normálně. Duncanova krabí chůze byla vtipná, takže jsem se zachichotáním zavrtěla hlavou. "Když už ses nabídl, tak se z toho nevyvlečeš," ušklíbla jsem se a rozešla se ke kamenům, které vedly přes řeku. Už jsem věděla, kudy jít, takže jsem znale našlapovala na kameny a postupně se tak dostala na druhý břeh. "Pojď, otroku," zazubila jsem se na něj hravě a rozešla se do středu ostrova, kde jsem hodlala vyhrabat noru. Taky to bylo místo, kde jsme s Noroxem byli často. Cítila jsem jeho pach silněji a silněji, čím víc jsem se přibližovala. Nejprve jsem uviděla lítající hlínu a až potom jeho umazaný kožíšek. "Noroxi!" zavolala jsem na něj a švihla ocasem. Na Duncana jsem se neohlížela. "Přivedla jsem nedobrovolnou pracovní sílu," oznámila jsem mu a zastavila se dva metry od něj. Nechtěla jsem dostat hlínou do obličeje a taky jsem nechtěla být příliš blízko, abych nedostala po čumáku. Já bych nedostala, spíš abych zabránila Noroxovi, aby vyjel po Duncanovi, pomyslela jsem si a prohlížela si jeho kostnaté tělo. Nemohl se s Duncanem srovnávat. Ostatně... Já taky ne.

// Vodopády

Skoro mě až překvapovalo, jak je dobré počasí. Po těch několika dnech, kdy jen pršelo a pršelo jsem sucho vítala. Oklepala jsem se a sledovala, jak ze mě letí několik chlupů. Vypadá to, že zima už doopravdy skončila, řekla jsem si a pokračovala podél řeky dolů.
Duncan zase ryl, ale měl pravdu. Asi jsem se na to dívala moc černě. Střihla jsem jenom ušima a odpověď si vedla sama pro sebe. Když o tom vím, pravděpodobně to se mnou tak špatné není. Co když se ale nechci změnit? třba nechci vyjet ze zajetých kolejí. A nechci zneuctít smrt mé rodiny, pořád jsem měla na sobě přivázané kameny, které mě táhly dolů.
Když jsem nakonec uvolila, aby šel se mnou, nadšeně mě následoval. To ještě nevíš, co tě čeká, pomyslela jsem si a hned mu to řekla. Zklamání bylo hmatatelné, což mě pobavilo. "Každý potřebuje domov," přiznala jsem a pokrčila ledabyle rameny. Nemohli jsme si dovolit nějakou honosnou jeskyni, kde by stěny byly prolezlé křištálem, měla by vlastní zdroj pitné vody a sídlila by na nejvyšší hoře Gallirei. Nora byla mnohem rozumnějším řešením. byla nenápadná a útulná, to stačilo. "Spíš je romantický, že jdeš ten dům se mnou postavit," ušklíbla jsem se. Jeho perverzi jsem přehlédla, nicméně změna jeho tónu mi vykouzlila malý úsměv. Duncan nebyl žádný suchar a uměl si udělat legraci ze všeho, což bylo velké plus. Nemusela jsem tak trávit noc sama se svými smutnými myšlenkami.
"Fakt?" zeptala jsem se naprosto udiveně. O něčem takovém by se mi nikdy ani nesnilo, ale znělo to jako skvělá zábava. "To zní skvěle!" zvedla jsem hlavu o něco výše a zastavila na místě, kde s řeka dala přejít k ostrůvku.
Do nosu mě zalechtal známý pach. V hlavě se mi seply majáčky a já se s obavami podívala na Duncana. "Norox je tu taky. Uhm, asi by nebylo vhodné, aby nás viděl spolu. Může ti chtít zakroutit krkem," upozornila jsem ho. Zatím jsem na druhou stranu ještě nechodila, ale bylo mi jasné, že to neprojde bez povšimnutí. Byla jsem nacucaná Duncanovým pachem, stejně jako Duncan mým. O událostech celého dne nikomu ale vyprávět nebudu, ani Noroxovi, olízla jsem si čumák a trhla uchem. A nech si toho pořád!

Neobtěžovala jsem se na Duncana otáčet, když zmínil, že jako transka by brečel pořád. Ukazoval svou slabost světu? Dokazoval, že jsi slabší pohlaví? Nutil ostatní k lítosti a zahanbení? pravděpodobně vůbec neuvážil, že jako samice by jeho život nebyl tak jednoduchý. Všechno mělo nějaké své ale, všechno bylo složité a nic nešlo snadno. A hlavně jsme byly furt nacucané hormony, které si dělaly, co se jim zrovna zachtělo. Trocha depresí? Klidně, tady máš celý týden! Flirtovat? Jen moment, usuším si oči. Zlomené srdce při pomyšlení na možný budoucí rozchod, přičemž spolu ještě ani nejsme? Tady máš!
"Pomoct? Hm, to asi ne," zavrtěla jsem hlavou a okatě přehlédla jeho pitvoření. "Nepleť se do toho, není to tvoje věc," řekla jsem chladně, když nabídl pomoc. Nepotřebuji tvoji pomoc. Nepotřebuji už ničí pomoc. Spoléhat můžu jen na sebe. A navíc nechci, abys do toho spad taky, s trochou nadsázky se dalo říct, že mi na jeho životě záleží a nechci, aby si ho kazil tím, že se se mnou bude paktovat. Smůla, už se paktuje. Tak alespoň do toho nemusí zasahovat.
Je pravda, že při prvním setkání jsem blábolila páté přes dévaté a vlastně si vůbec nedávala pozor. Tehdy jsme s eoba nebrali ani trochu vážně, takže mi bylo jedno, co mi přeletí přes pysky. Nejdřív jsem se tvářila nezaujatě, ale po prvních slovech jsem k němu přecijenom natáhla obě uši a poslouchala. Asi měl v něčem pravdu, nicméně se to říkalo snáz, než dělalo. "Možná jsem doopravdy magor a nemůžu se změnit," nadhodila jsem silně pesimistickou myšlenku. ty večery mě zabijou, hluboce jsem vydechla a protočila nad sebou oči. Občas jsem dokázala být dramatická jak prase a hrát ostatním na city, až to nebylo hezký.
"Jenom nás budou mučit, protože se tady nedá umřít," řekla jsem trošku obveseleně, protože mi zvednul náladu. Nakonec jsem to vzdala a povzdechla si. S malým úsměvem jsem se na něj podívala. "Fajn, tak pojď. Tlapky navíc se při hrabání nory budou hodit," usoudila jsem a rozešla se dolů z kopce.

// Bobří ostrov (řeka Machtaje sever)

Norox nebyl zrovna typem vlka, kterého si každý oblíbil. Byl tvrdý, neústupný a soběstačný, což byly dobré vlastnosti v našem světě. Byla jen škoda, že se nikdy nekoukal pod povrch a všechno viděl příliš černobíle. Kdyby to nebyl můj bratr, pravděpodobně bych se s ním nikdy nebavila, jeho povaha mi prostě nevyhovovala.
"Taky jsem byla očarovaná," upozornila jsem ho. "Navíc ale... Šance, že bych zabřezla hned po prvním styku je malá. A nulová, když zrovna nehárám," ušklíbla jsem se znechuceně. Momentálně jsem byla v klidu. Hárala jsem... Ani už nevím kdy. Jsem tak podvyživená a slabá, že hárám jen jednou za uherský rok. Střihla jsem ušima, když prohlásil, že nevím, o co vlastně přicházím. Jen jsem si nahlas povzdechla, ale nevyjadřovala se. Měla jsem jisté tušení, co jsem si odpírala, ale protože jsem nikdy nic takového neměla, nemohla jsem po tom tesknit.
Lkát jsem mohla až v noře, až si ji konečně půjdu vyhrabat. Sklopila jsem uši a rezignovaně se odevzdala myšlence blízkého odchodu. Strávila jsem s Duncanem celý den a nevěděla jsem, jaké bude zítra počasí, takže bych se měla pustit přes noc do práce. Škoda, že jsem ho nemohla vzít s sebou, pomocná tlapka by se mi hodila. Sama to zvládnu taky, ujistila jsem se a koukala dolů z kopce. "V klidu, já nebrečím," hlesla jsem k němu. Po tom, kolik slz jsem prolila na vrcholu Narrských kopců a pak v Asgaaru, jsem měla koryto slzné řeky vyschlé na troud. Olízla jsem si vlhký čumák a mlčky zatoužila po něžném přitulení a láskyplném olíznutí. Chybělo mi intimno. Půjdu najít Noroxe, ten by mohl můj problém vyřešit. Byla jsem drsná holka, takže jsem to musela nějak zamaskovat, ale stejně jsem měla měkké a dobré srdíčko. Alespoň dle mého.
"Jo, je. Myslím si, že její vývoj skončil předčasně. Chudák její matka, má ji na krku až do konce života," řekla jsem bez emocí. Už jsem na Marion nechtěla myslet. Mnohem zajímavější byl její bratříček, který sliboval, že se za Marion pomstí.
Otočila jsem se na něj, když mi nevěřil. "Zabila jsem Cynthiu, členku Ragaru," podívala jsem se mu do očí a hledala v nich náznak strachu, překvapení či znechucení. Jo, pak jsem ji chtěla sežrat, to jsem mu taky říkat nechtěla, nicméně si to určitě domyslel. "Pár dní na to jsem ji živou našla poblíž Životových kopc," olízla jsem si mokrý čumák a uhnula pohledem. Sledovala jsem zapadající slunce, které vykreslovalo mé orysy do temně zlaté a rudé barvy. viděla jsem své tlapky od krve, viděla jsem krev stékat po kopci dolů. Zamrkala jsem. "Když tady nemůžu zabíjet a sama nemůžu umřít... Co mám dělat?" byla jsem prázdná. Můj cíl byl nedosažitelný, nemožný k uskutečnění. Připadalo mi, že jsem ztratila smysl života. Zněla jsem dutě, bezduše. "Sorry, na večer mívám... Melancholické myšlenky," pokusila jsem se o úsměv a postavila se. "Měla bych jít. Mám práci," řekla jsem a očima hleděla do červené trávy. Vzhlédla jsem k němu a sledovala, jak se zlaté řeky v jeho očích omývají o sebe a jak mají přes sebe závoj barvy zapadajícího slunce.

"Teda Duncane, kdybych tě neznala, myslela bych si, že chceš mýho bráchu sbalit," řeklal jsem naoko pohoršeně a zakroutila nechápavě hlavou nad jeho vytrvalostí dopracovat se ke kloudné odpovědi. "Asi vycítil, že seš taky na chlapečky," ušklíbla jsem se na něj. Vypadalo to, že nikdy nedá s vyptáváním na tohle téma pokoj a já se s tím začala pomalu smiřovat, avšak stále to neznamenalo, že jsem mu to prozradila zrovna vesele. "Nemůžeme se křížit s vlky, kteří ovládají magie, hotovo, to je celé," ucedila jsem hořce a švihla ocasem, takže jsem přirozeně švihla i Duncana. Netrápilo mě to.
"Vypadám snad, že se tě snažímm sežrat? Vím, že je tu dost jídla," procedila jsem skrze zuby, zatímco mluvil. Byla jsem ráda, že jsem se konečně dostala na místo, kde jsem nemusela jíst zbytky a mrtvé známé. Vůně zaječího masa byla omamná a já se rozplývala, že jsem mohla jíst normální zvěřinu. "Nejspíš tě láká, že je to tak nebezpečný. Jsem jako kudlanka. Políbím tě a dřív než si toho všimneš, už budeš mít sežranou půlku hlavy," uchechtla jsem se a zastříhala ušima. Kudlanky byly strašidelná stvoření. Nejen, že páření bylo pro samce většinou smrtelným aktem, navíc ty jejich divný sekerky na rukách...
Taky mě nebavilo mu na všechno odpovídat pravdivě. Byla jsem snad u psychologa, abych mu tady vylévala své srdíčko a vysvtlovala, co mě vedlo k mým činům? Zarytě jsem mlčela a koukala do prázdna, ale cítila jsem tlak v čelistech. Měla jsem zatlé zuby. Když pak dodal, že pokud to neumím vysvětlit, tak jsem magor, pomalu jsem se zvedla do sedu. Možná jsem magor. Jsem jen loutka minulosti, loutka vzpomínek. Nejednám dle vlastní vůle, nemám svou vlastní hlavu. Žiji tak, abych potěšila ty, co nežijí. Krvácím pro ty, co už vykrváceli, cítila jsem váhu svých činů a věděla, že si to ponesu až do smrti. "Už je pozdě to vzít zpátky," řekla jsem trochu zastřeným hlasem. Vždycky jsem se tvářila jako tvrďák, jako drsňačka, která jde i přes mrtvoly, ale uvnitř jsem jen klubíčko neštěstí. Donutila jsem se usmát a tímto pohybem setřást všechny melancholické myšlenky. Ještě, že jsem k Duncanovi byla zády.
"Vlčata jsou... Semínkem magie. Ještě nezkažená, naivní a plná dobroty," vydechla jsem. Ani jsem netušila, že zadržuji dech. "Nejdřív... Chtěla jsem je všechny zabít, aby se nezkazila. Aby zůstala dobrými, ale to nemůžou, když vyrostou a pochopí, co zmůžou," byly to dlouhé dny vymývání mozků, co mě naučily věřit. Už v mládí do mě vštípili nenávist a ideologii, ze které rostla. "Když je ale nemůžu zabít... Chtěla jsem je konvertovat," řekla jsem s trošku diplomatičtějším nádechem. Došlo mi ale, že na tohle se Duncan neptal. Se zamračením jsem se na něj otočila a trhla ukouslým uchem. "Marion mi lezla krkem. Vždyť je to mentálně narušené vlče, neměla by přežít. Je to jen přítěž," skoro, jako kdybych tím chtěla obhájit to, co jsem udělala. Proč jsem jí vlastně ublížila? "Chtěla jsem jí ukázat, že svět není tak růžový a milý, jak si myslí," dodala jsem polohlasem a stáhla uši k temeni hlavy. Sama jsem neměla příliš jasno v tom, proč bych měla vlčatům ubližovat. Brala jsem je jako malé dospělé, takže jsem asi předpokládala, že budou vyspělejší a jejich naivita mě tedy štvala. Možná nechceš, aby byla štastná, protože's sama nebyla, dobíralo si mě mé svědomí, které se na moment objevilo.
Postavila jsem se a udělala pár kroků směrem ke kopci, po kterém jsem sem vyšla. "Věděl jsi, že tady nikdo nemůže umřít násilnou smrtí?" prohodila jsem, abych změnila téma. Nálada mi klesla na bod mrazu.

Označit mě jako jeho obdivovatelku bylo optimistické, leč nesprávné. "Hmm, nazvala bych se spíše divákem na pouťouvé atrakci," opravila jsem ho a nakrčila čumák v pobavení, které jsem neskrývala. Dělat si z něho legraci, utahovat si z něj, dobírat si ho a štípat ho do ega bylo zábavné.
"speciální požadavky, heh, něco takovýho," zopakovala jsem s úšklebkem a zasmála se. Čekala bych, že mu to dojde samo, ale Duncan byl možná trošku natvrdlejší. Nebo jeho zrak nedokázal prohlédnout skrz a viděl jen první vrstvy světa. Už přemýšlíš docela abstraktně, upozornila jsem se a vrátila se zpátky do trojrozměrné reality, kde mě čtvrtý rozměr magična dokázal jen vytočit.
"Myslela jsem, že už to víš. Svého partnera i vlčata bych láskou sežrala," řekla jsme první nesmysl, co mě napadl. Můj háček? Byla jsem tak přímočará a prostá, až to bolelo. Stačilo mít tmavý kožich, zlaté oči a čistou krev. Kdybych ale do světa roztrubovala, že mým partnerem se může stát kdokoliv s těmito atributy, nebyla by to taková zábava. Stejně jsem neměla v romantickém kruhu budoucnost, měla jsem cíle a cestu, kterou jsem musela prošlapávat. Ale můžu jít trochu volněji, ne? snažila jsem se omluvit svoje nic nedělání s Duncanem.
"Spíš, proč bych jí to neudělala," nadhodila jsem otázku jako lístek a nechala ji volně plavat po vzdušných proudech. Protože je semínkem magie, prosté. A taky by vůbec neměla žít, není stavěná ani na normální život, vždyť je to mrzák. Její matce by bez ní bylo lépe, nahlas jsem to říkat zatím nehodlala. "Motiv?" nadzvedla jsem obočí a otočila se k němu zády, kterými jsem s edotýkala jeho boku. "Tys to ještě neslyšel?" zeptala jsem se posměšně. Vždyť říkal, že jsem nechvalně proslulá, tudíž musel vědět i proč mám takovou pověst. Bylo fajn, že mi nic nevyčítal, ačkoli by měl. Ale na druhou stranu jsem nevěděla , jestli je mu to jedno a nebo hraje na dvě strany. Chm.
"Mou krásou, já vím. Jsi ze mě úplně paf!" zazubila jsem se a otočila na něj hlavu než jsem ji zase líně položila na zem. Cítila jsem se bezpečně a uvolněně, což byla příjemná změna. většinu času jsem byla jako na jehlách.

Musím říct, že akce mě opravdu bavila a i když jsem se bála úkolů, které mi budou přiřazeny, naštěstí to nebylo nic, co by bylo pro Styx úplně off character, za což jsem ráda. :D
Nejraději bych splnila všechny extra úkoly, ale po projít 10 území v jednom zadaném úkolu jsem si řekla, že obcházet celou Gallireu fakt nebudu (to bych musela proletět Ragarem a Sarumenem a tam by mě určitě zbili, tak to fakt ne XD) a dalších 25 území ještě k tomu... Fu, radši jsem si dala volno. Tím víc obdivuji ty, kteří ta území fakt prolezli.

Za svých 40 bodů si poprosím 1400 mušliček.
A děkuji Morfovi a Falionovi za ochotu při vyjednávání.

Převedeno ✔

V Asgaaru to nebyl ani trochu fér souboj. Vlastně jsem se provinila jenom tím, že jsem jim omylem vlezla na území a potom chtěla rychle zdrhnout, ale napálila jsem si to přímo do Elisy. Ta na nic nečekala a první, čeho se mi dostalo, byly potoky slz a neschopnost myslet přímočaře. Netušila jsem, která bije a stala se ze mě jen nedna velká hrouda smutku. Něco jako Duncan. Akorát on byl koule lásky, všimla jsem si jisté podobnosti, ale Elisa nebyla nikde v dohledu. Když pak dorazila Lennie, byla jsem zpacifikovaná na zemi pod tíhou svých vlastních slz. To, jak se do mě potom pustila, byl čistý sadismus bez špetky cti. Měla jsem tu vzpomínku neúplnou a docela rozmazanou kvůli potoku, který se mi valil celou dobu z očí, ale byla jsem si jistá, že mi bylo ukřivděno. Matně jsem si pamatovala i zjevení Života, který se obrátil na mou stranu a pomocí velkých kamenů vlčice zahnal. Pak si pamatuju jenom rudé oči, které mě nenávistně propalovaly, když jsem nabízela pomoc. Další křivdu jsem nesla o dost hůře.
"Jo, to určitě," odfrkla jsem si jenom, když prohlásil, že jeho jizvy jsou jen nedopatřením, nikoli přímým následek jeho chování. "Pff, a kde je máš?" prskla jsem pobaveně na zlého kluka vedle sebe. Žádné obdivovatelky jsem tady neviděla, jen jednu kanibalku.
"Ne, ty blbe," zamračila jsem se a na chvíli zmlka. "Asi může vlčice balit, ale v Galliree není žádná vlčice, která se mu může stát opravdovou partnerkou," zabručela jsem po chvíli. Nechtěla jsem to říkat nahlas, protože to samé platilo i pro mě a já si to nerada přiznávala. Byla jsem realista, ale optimisticky jsem doufala, že jednoho dne se třeba objeví někdo, koho budu moci milovat. Pokud ne, pořád mám bratra, usoudila jsem nakonec.
Jeho provokaci jsem zastrašila výhružkou, načež si obě oči přikryl packou.
"Tse, nebuď směšný, holoubku," ušklíbla jsem se,když mě pobízel, abych mu rovnou řekla, že se mi líbí. "Nevím, kdo ze mě před chvílí nemohl spustit oči," ušklíbla jsem se na něj a drbla ho do spodní čelisti hned, jakmile ji otevřel, aby promluvil. Zasmála jsem se, když mi to tak trochu vytkl a ještě ho jednou drbla, než jsem přestala. "Snad ti nelezu na nervy?" opáčila jsem s andílkovským hlasem a trošku se otočila, aby mohla ležet na boku. Jednu tlapku jsem si přehodila přes jeho přední a druhou skrčila k hrudi.

Cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled, který byl následně doplněn otázkou. Proto tak koukáš, protočila jsem v duchu panenky. Moc jsem se k odpovědi neměla a ucho mi chvíli cukalo nevolí, než jsem ze sebe pomalu vypustila: "V Asgaaru, urvala mi ho Lennie." Jméno elektrické vlčice jsmem téměř vyplivla. Ta rána byla ještě čerstvá a upřímně jsem na ten souboj nechtěla moc vzpomínat. Zaleskly se mi oči, ale tím projev mých emocí skončil.
Tlumeně jsem se zasmála, když souhlasil. "Tos už pokazil těma jizvama, jestli chceš vypadat jako sex model," podotkla jsem a mávla ocasem. Mně osobně jizvy nevadily, nicméně obecná pravda tvrdila, že jizvy nejsou znakem krásy. Spíše odhodlanosti a nebo smůly a zbabělosti. Záleželo, jaký příběh se k nim vázal a protože jsem z Duncana příběh o jeho jizvách předtím nevydolovala, páč si ho nepamatoval, nemohla jsem posoudit, do které kategorie patří. Od začátku jsem ale předpokládala, že prostě je opravdu fackovací panák a ty jizvy jsou od partnerů vlčic, se kterými si za zády jejich milých zašpásoval. Zajímalo by mě, kolik po světě běhá Duncanových bastardů, nehodlala jsem se ho ptát, bylo mi to docela jedno.
Začal na mého bratra házet čím dál větší špínu, ale ve finále jsem musela uznat, že má pravdu. "On nikoho balit nepotřebuje," ušklíbla jsem se. Stejně jako já, ani na Noroxe tady nečekal partner. Naše životy se neubíraly k romantickému konci, kdy budeme ležet někde na louce ve smečce, obklopení našimi vlčaty, zatímco náš partner/ka bude ležet vedle nás. Idylka, uznala jsem. "Vůbec ho neznáš, tak si toho nech," řekla jsem, abych taky ukázala, že svého bratra bráním, ačkoli jsem měla mnohem větší chuť souhlasil. "Nebo tě taky připravím o oko, ať jste na tom stejně," usadila jsem ho nakonec, ale nechala jsem nadsázku zatrylkovat ve svém hlase.
Když sebou trhnul, vytřeštila jsem lehce oči a polekaně jsem se ho drápy chytila za spodek jeho břicha, abych nespadla. Hned jsem ho pustila, jakmile zase ležel v klidu. "Abychom se mohli hádat jako starý pár, museli bychom nejdřív tím párem být," ušklíbla jsem se a tentokrát ho zuby trochu pokuskala po zádech. Tentokrát ale jenom lehce, aby cítil tlak ni bolest.
"To tě nezajímá, věř mi," ušklíbla jsem se a převalila se přes něj, jako kdybych byla parní válec, ale u jeho ramen jsem spadla k jeho boku. Dopadla jsem na záda a trošku se praštila do hlavy, ale půda byla měkká. Zvedla jsem tlapku a zespodu zahájila dloubací útok na jeho spodní čelist.

Nechvalně proslulá. Dejme tomu, zopakovala jsem po něj a sledovala, jak ohryzává klacek. Já zatím dokončovala očistu svého těla. Záda jsem už měla jakš takš čistá a tlapky taky, takže jsem si olizovala hrudník. Duncan si mezitím hrál s klacky jako nějaký pes, ale neřešila jsem to. Jestli mu to vonělo... Zvedla jsem zadní nohu při sedu a očistila si i spodek břicha. Jakmile i to jsem měla hotové, postavila jsem se a oklepala se. Byla jsem zase jako vypudrovaná a po oklepání se mi nadýchala srst, takže jsem vypadala jako roztomilý plyšový medvídek.
Spokojeně jsem se usmála a můj úsměv se přiblble držel na mém obličeji i při sledování dalšího klacku, který po přesném kopu dopadl do vody. Vypadalo to, že si s Duncanem nebudu muset lámat hlavu.
"Všichni tad mají hlavu v oblacích," souhlasila jsem s Duncanem a ušklíbla se. Přišlo mi, že tu málokdo uvažoval logicky a spoléhal se na pudy a instinkty. Většina vlků si dělala co chtěla a Duncan toho byl zářným příkladem. Byl daleko od smečky, paktoval se s veřejným nepřítelem a pořád mu to bylo jedno. Místo ve smečce měl a nikdo ho neohrožoval. Kdyby nebyli hloupí, tak ho vyhodí. Minimálně, pomyslela jsem si, ale neříkala mu to.
"Takže až budu já potřebovat upustit páru, dobrovolně se hlásíš jako fackovací panák? Ostatní by si mé vybití zlosti mohli brát osobně," zazubila jsem se. Představa Duncana, jak se nechává pokořit jinou vlčicí byla vtipná, ale viděla jsem v tom opět jenom jeho intriky, které ho měly dovést do jeho cíle.
Když začal rýpat na oplátku do mě, trochu jsem se naježila, ale stačilo trošku pohodit hlavou a srst mi zase slehla. Bránila jsem své sourozence a nikdy bych nikoho nenechala, aby je hnusně urážel, ale Duncanovo popichování jsem nebrala vážně. Sama jsem si dělala z ostatních dobrý den a mí sourozenci byli také na seznamu vlků, ze kterých jsem si dělala ráda srandu. Z Noroxe jsem si ale moc utahovat nemohla, protože byl strašně přízemní a všechno si bral příliš osobně. Ale měla jsem ho ráda. Došla jsem k Duncanovi a sedla si k němu. Ráda jsem mu okupovala osobní prostor. "Norox není ještě ve své kůži, když to tak řeknu," Zima ho vycucala až na kost, dodala jsem si ustaraně v duchu. "Byla bych radši, kdyby si tolik nevyskakoval, zvlášť proti takové korbě. Neměl šanci," zavrtěla jsem hlavou a tlumeně se zasmála. Brala jsem to spíš už jako vtipnou příhodu. Tlapkou předníma packama jsem ho obkročila a položila si vrchní část těla přes jeho zadek. "Hmm, hřeješ," řekla jsem na vysvětlenou a spokojeně si na něj položila hlavu, kterou jsem ale záhy zvedla. "Nejsem tvůj šašek, abych ti dělala dobrý den. Momentálně mám na práci dost nudné věci," odsekla jsem a hryzla ho těsně nad ocas. "Jestli se chceš bavit, najdi si jiného otroka," cukla jsem potrhaným uchem a olízla si nos.

Jestli jsem očekávala strach a nějaké úplatky, spletla jsem se. Duncan začal hrát na klidnou notu špičkového bruslaře, ačkoli měl brusle tupé a zubaté, takže mu to nešlo tak snadno. Jeho snaha vyhnout se očnímu kontaktu byla jasným indikátorem nejistoty a skrytých obav. Měl jediné štěstí, že jsem mu nehodlala kazit pověst jen pro své vlastní potěšení, ačkoli bych to nikdy nahlas nepřiznala.
"No jo, jsem slavná," zazubila jsem se a pobaveně mávla ocasem. "Jak se to říká? Hrdinové zůstanou v paměti, ale legendy nikdy neumřou?" Budu legendou. Gallirea byla okupována zlem, které bylo ztělesněné do vlčice z neznámých krajin. Rozsévala zkázu a krveprolití všude, kam jen přišla. Zabíjela vlčata a živila se masem vlků. Nikdo ji nedokázal zastavit... vysnívala jsem si svůj život a úplně to před sebou viděla. Akorát vlčice mých snů se už tolik nepodobala vlku jako spíš monstru. Byla celá šedá a měla peří jako vrána. Na hlavě měla vícero zlatých očí a její chřtán měl barvu roztaveného zlata. Pohobyvola se tiše, ale rychle, takže ji nikdo nikdy nechytil. Uměla se rozplývat a mizet a stiskem svých velkých zubů dokázala prokousnout vlčí lebku. A taky byla velká jako medvěd.
"Nebudu o tobě nic roznášet, ale vyžaduji stejnou solidaritu i od tebe," řekla jsem, když jsem se probrala ze svých představ. Sice mě nikdo nemá rád, ale myslím, že mě nikdo nebere na lehkou váhu. Ani má slova, to jsem řekla ale jenom sama sobě, nemusela jsem Duncanovi nic dokazovat.
Nejspíš jsem ho svými slovy lehce popudila, ale to mi nevadilo. Mohla jsem alespoň obdivovat kopanec do klacku, který přistál v řece a poté spadl přes okraj. "To zní, že nemají smysl pro humor," broukla jsem, když jsem Duncana poslouchala. "Počkej, odkdy se rveš s vlčicemi?" nadzvedla jsem obočí a zúčastněně si ho prohlížela. Proti mně nechtěl ani zvednout drápek, ale teď jsem slyšela, že se serval s nějakou vlčicí ze smečky. Zvedla jsem packu, do které jsem se už dvakrát pokousala, a zuby si poškrábala místo, které mě svědilo. Rána už tam nešla vidět a byla úplně zahojená, stejně jako většina mých ran. Jen na noze jsem furt měla takovou kožovitou blánu, ze které rostlo pár roztomilých, heboučkých bílých chloupků. "Zkoušeli jsme odcizit nějaká vlčata. Žel, zatím bez úspěchu," řekla jsem ledabyle a položila tlapku zpátky na zem, začala jsem si čistit srst, když už jsem konečně uschla. Měla jsem v ní jehličí, smítka a sem tam bláto nebo uschlý prach, chtěla to trošku poklidit. "Taky nás napadla tvoje Alfa, bez důvodu," dodala jsem. Nevím, jestli jsem to už říkala, nebo si na to stěžovala, ale chtěla jsem si taky postěžovat. Neměla jsem ráda, když mi někdo dělal ze života peklo a nebo nejednal čestně. Neměl důvod na nás zaútočit. "Noroxovi vypíchl oko," zabroukala jsem ještě, zatímco jsem si olizovala hřbet. Bylo divné být v Duncanově přítomnosti, aniž bych musela odrážet neustálé lichotky a nabídky.

Trochu jsem se zarazila nad Duncanovým dramatickým chováním. Vyváděl, jako kdyby se jeho svět doopravdy bořil. Připadalo mu snad, že on jediný utrpěl újmu? Vždyť se mu nic tak rozného nestalo, nikterak jsem mu neublížila. On se bojí o svou vizáž, o svou reputaci. Bojí se, že to roztroubím do světa, došlo mi těsně před tím, než to sám řekl. "Umlčet mě?" pousmála jsem se odlehčeně, ale potom nasadila o něco chladnější masku.
Udělala jsem pár kroků k něum, abych mezi námi zmenšila vzdálenost a líně s nadsázkou v očích si ho prohlížela. "Co z toho budu mít, když nikomu nic neřeknu?" nadzvedla jsem obočí. Ladně jsem se posadila na zem a natáhla uši k němu. Byla jsem mrchožrout a žila jsem na okraj ispolečnosti, poznala jsem příležitost a vždy jsem ji využila. Nemohla jsem za to, že jsem většinu věcí chtěla otočit ve svůj prospěch. Svět ke mně zatím milý nebyl, takže jsem neviděla jediný důvod, proč se chovat mile a naivně.
To vím taky. Ale tak daleko od smečky? nadzvedla jsem obočí a cukla ušima. Ml´ěla jsem za to, že vlci ze smečky se drží ve smečce nebo blízko ní. Výlety po zemi nebyly zrovna žádáné, když se venku potulovaly nebezpečné zrůdy. "Objevil se parnter nějaké vlčandy? Nebo ti řekla, že s tebou chce zůstat celý život? Nebo jsi jí udělal vlčata?" nadhodila jsem posměšně a lehla si. Asi jsem tu hodlala ještě chvíli zůstat, ačkoli mě tlačily povinnosti.

Teď, když jsem měla po zábavě, jsem si alespoň mohla odpočinout. Postavila jsem se a opustila místo poblíž Duncana, abych se mohla jít napít z řeky. Byli jsme nad vodopády a kdybych do vody spadla, nejspíš by mou mrtvolu našli dole na kamenech. Nebyla jsem žádný věchýtek, ale přežít pád z vodopádů přece nebylo možné. Nebo? sebevražedně jsem se podívala na místo, kde se voda lámala přes okraj. Nebyla jsem až takový magor, ale pud sebezáchovy jsem měla silně potlačený, jak si jistě zdejší vlci už stihli povšimnout. Obdobně jsem to měla i s bolestí, kterou jsem cítila. Byla jsem hodně odolná vůči bolesti fyzické a nejednou jsem pokračovala v boji i přesto, že ostatní by se už bolestí kroutili na zemi. Psychickou bolest jsem zvládala hůře, ale snažila jsem se za kamenný obličej plný ledových krystalků schovat každou ránu, kterou jsem dostala. Zatím mě pokořil jen Život a Elisa, avšak nečestně za použití magií. Tehdy mi tekly slzy po obličeji proudem, zaryla jsem drápy do kamení kolem řeky a sklonila se k vodě, abych se konečně napila.
Když jsem zvedla hlavu, voda mi kapala z tlamy a tekla mi i po hrdle, ale necítila jsem to díky husté srsti. Hlásal, že s tou magií neměl nic společného. "Tak kdo?" zavrčela jsem lehce, protože jsem neměla ráda, když jsme neznala pachatele. "Protože to byla solidní podpásovka," dodala jsem a švihla nazlobeně ocasem. Jak já tak i Duncan jsme mohli udělat něco, čeho bychom až do smrti litovali.
Naštěstí to mělo dobrý konec. První dobrý konec v mém životě, kyselou myšlenku jsem si nezapřela. Byla jsem ráda, že je zase normální, ačkoli jeho povaha byla svým způsobem dost extrémní. "Chmm," zabroukala jsem od vody a letmo zdvihla jeden koutek. "Co vůbec děláš tady na severu?" zeptala jsem se, protože jsem si ho spojovala s jihem Gallirei a se Sarumenskou smečkou.
Měla bych se vrátit na ostrov a začít hrabat ten úkryt, pomyslela jsem si, když jsem se vystavovala sluníčku.

// Děkujém

Však nikam neodcházím, zaúpěla jsem v duchu a rozhlédla se kolem po nějakém velkém kameni, kterým bych Duncana přetáhla přes hlavu. Neměla jsem sice páru, jak kámen vezmu a jak ho jím praštím, ale s tím, jak vymytý byl, by se na kámen klidně shodil sám, kdybych mu za to slíbila já nevím, třeba pusu. Ještě, že k ničemu takovému nedošlo. Ale z mé, ani z jeho strany, oddechla jsem si a dívala se na vodopád. Líbilo se mi, jak voda hřmotně padá dolů a naráží na kameny, aby vytvořila pár metráků pěny, než se zase zkapalní a odteče dál. Zůstala jsem sedět na místě a uvědomovala si Duncanům palčivý pohled, kterým mě téměř propaloval.
Třeba ho můžu shodit do vody, to by ho mohlo probrat, napadlo mě, protože jsem toho jeho šaškování měla dost.
Naštěstí se stal zázrak a Duncan se probral. Poznala jsem to podle jízlivosti jeho následujících slov, které byly zbaveny jakéhokoliv cukrování. Aspoň to nemusím řešit já, oddechla jsem si, ale zároveň mi bylo líto, že jsem ho víc neuzneužila. Otočila jsem na něho hlavu s vševědoucím úsměvem a tlumeně se zasmála. "Už je ti líp, cukrouši?" zašvitořila jsem připitomněle a ušklíbla se. Teď si z tebe můžu dělat do konce života srandu, přimhouřila jsem zákeřně očka a ocas si obtočila kolem tlapek. "Nebo tvoje přežití a mentální zdraví i nadále závisí na mé existenci?" dodala jsem a nedzvedla obočí.