Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Bobří ostrov (sever Machraje)

Přeskákala jsem kameny jako malá srnka a ještě se otočila a napila, abych si doplnila tekutiny. Měla jsem pořád hlad, protože ryba mě příliš nezasytila a já se v zimě docela rozmazlila. Narozdíl od ostatních se mi docela dost dařilo a měla jsem přes zimu hodně jídla. Když jsem ulovila tu srnu, sežrala jsem toho tolik, že jsem byla kulatá i za ušima. Pak jsem ještě sežrala kus Cynthie a to všechno se mi uložila do tuků a pomohlo mi to přežít zimu bez větších problémů. A pak jsem šla za Životem a ten mi taky pomohl, věděla jsem to od začátku, ale nechtěla jsem mu za to dávat žádný kredit, protože jsem na něj byla naštvaná a hlavně jsem ho nesnášela.
V tohle světě jsem byla dlouho sama a ikdyž se zdejší bůh přiklonil na mou stranu, nepomohlo to. Cítila jsem se osamělejší ještě víc a hlavně jsem si vysloužila nenávist, o kterou jsme nestála. Až když se objevil bratr, začala jsem se cítit o něco lépe, ale nezdálo se mi, že náš vztah je tak skvělý, jak bych si přála. Možná, že příchod Tasy to změní.

// Ostružinová louka

Mohla jsem být na vrcholu svého štěstí v mém prozatimním životě, když jsem viděla pár členů své rodiny pohromadě. Bonusové dokonce bylo, že jsou i naživu!
Otřela jsem se o Noroxovu srst a trošku se zasnila, než mi došlo, že s ním potřebuju něco probrat. Pořád jsem na něj byla naštvaná kvůli tomu, jak se na mě obořil, že jsem sem přivedla Duncana. Pokrytec, pomyslela jsem si, protože když jsme se viděli, jasně jsem z něj cítila pach Elisy a neměl na sobě žádné rány, které by svědčily o boji, takže jsem byla podezřívavá. Norox by se rozhodně nedržel zpátky jenom kvůli tomu, že je ta vlčice silnější a zkušenější, nerozmýšlel by to a prostě by zkusil své štěstí.
V žaludku mi zakručelo. "Vy si odpočiňte, já půjdu ulovit něco pořádného," usmála jsem se na ně a rozešla se pryč. Nerozloučila jsem se víc schválně.
Došla jsem na sever ostrůvku a začala opatrně přecházet přes kameny. S ránem přestalo pršet a já se tak nemusela bát, že sklouznu a projedu se po vlnách až dolů k moři.

// Západní louky (Machtaje sever)

Bolo to naozaj zvláštne. Vo svojom malom srdiečku som cítila teplo, ktoré som eště nikedy nepocítila. Možná by som mala miť strach, no nemala. Opreně som seděla vedla mojho… Čo on vlastne bol? Moj partner? Priaťel? Vysnený druh? Neviem, ale nazáležalo na tom. Dvoležité bolo, že som sa cítila šťastná.
„Hreje,“ potvrdila som jeho slova a přivřela spokojene oči. Nechala jsem se pohltit temnotou a snažila se vpiť do jeho tela jako voda. Chcela som voniet tak ako voniel on. Ako däžď padajúcí na rozkvietlou lúku, ako bystrina medzi horami. Nezálažalo mi na tom, čo sa bude diať zajtra lebo o pät let, teraz som sa cítila úplná. Nepotrebovala som k životu nic iné, než jeho.
Cítila som, ako sa o mňa lehko oprel a srdiečko mi zapumpovalo rychleji. Zhluboka som nasála vzduc do plúc a pritiskla sa k nemu tesnějšie, ak to bolo eště možné. Nechcela som, aby ma pústil, nechcela som byť zase sama. Pripadalo mi, že bez něho by moj život postrádal zmysel.
"Pozri," šepkol ku mne ticho a já otvorila zraky. Celá lúka sa kúpala v temnote a posledné obruče slnka mizely za horizontom. "Porád svitia," jeho hlas bol nežný a tichučký, skoro ako keby sa snažil kvetinky nevyplašit. Ač slnko zapadlo, kvety nezmizli. Nezatvorily sa a neodíšly spať, tak ako to kvety väčšinou robia. Miesto teho som viděla, ako okraje ich koruniek jemne žiarí modrú farbou. Osvietlovali malučké čiasti lúky kolem seba, ale keď sme sa na nich pozerali z kopca, vypadalo to, ako keby mala čiarna lúka modré bodkovanie. Ako keby skrz jej hustú srsť prosvietaly buňky. "Nieje to... krásne?" povedal a otočil sa na mňa. Jeho oči zlato žiarily a já sa usmiala. "Je," šepkla som nesmelo. Citila som sa vedle něho príjemne a svobodně, no stále som bola lehce nervózna. "Som ráda, že som s tebou išla," dodala jsem lehko tresúcím sa hlasom, keď sa odvrátil. Opatrne som sa oddialila a pozrela sa naňho. Mala som strach, že mne tu nechá samotnú a už sa nikdy neukáže. "Dúfam, že ma nechceš opústiť," riekol najednou. Vylakaně som sa naňho pozrela a stiahla uši k hlave. Čopak som riekla niečo také ohavné? Zrobila som mu krivde? "O-Ovšem, že nechcem!" špitla som úpenlivým hláskom a vášnivo sa k nemu pritúlila. "To sa mi ulavilo," riekol a já poznala, že sa usmieva.
Zahlieděli sme sa opäť na sviatiaci rastlinky pod námi. Boly naozaj úchvatné a musela som uznat, že mi učarovali. Stejne ako on. Cudzinec. Zrobiť na mňa dojem, ach áno, povedlo sa ti to, ty lichotnik, pomyslela som si, ač som od neho neslyšela privela lichotek. Možno to bolo dobre, lebo já lichotky nemala príliš v láske. Lúbilo sa mi ale, ako sebevedomo vystupoval, ako tajomno sa tváril a ako vždy vediel, čo chcem. Nič mi nevyčítal, ani to zjedené vlča, čo som kedysi pritiahla domov!
"Možu ti ukáziať dalšie miesta, ktoré sa ti budú páčit," riekol, keď sa rúžový mesiac začal skláňat k zemi. Bola som očarovaná krásou tohto miesta a keď mi povedal, že existujú i dalšie, ovela peknejší, užasla som. "Ale počkajme do úsvitu, kvety zhoria v prvých denných lúčoch a pak znovu vyrastú, to sa ti bude páčit taky," poznamenal a já natešeně složila svoje telo na zem. "Ano, počkajme. Chcem to vidiet s tebú," riekla som jemne a zamilovane sa naňho pozrela. Už som nepochybovala, bola som celá jeho. Keby šiel na konec sveta, šla by som s ňom. "Ano?" zeptal sa milo, asi mi nechcel robiť zle. Já som ale vedela, co chcem. A teraz som chcela začakať na zhorenie kvietkov. S ním. "Ano."

Připadalo mi, že spím celé věky.
Otevřela jsem oči do deště. Pomalu jsem se zvedla pohled do zlatého oka mého bratra. Doufala jsem, že se jeho zraněné oko vyléčí, jenže jsem se mýlila. Už v očním důlku neměl ani nic, co by se mohlo léčit. Budeme muset trénovat, pomyslela jsem si. Muselo to pro něj teď být jistě velmi namáhavé.
Podívala jsem se po domnělé návštěvě a kousla se do jazyka, když jsem uviděla Tasu. "Taso!" řekla jsem tlumeně a vyšla jí vstříc. Objala jsem ji a jazykem jí přejela po šedé tváři. "Jsem ráda, že tě vidím," hlesla jsem a zavrtěla spokojeně ocasem. "Hádám, že Norox už ti vše řekl," řekla jsem a otočila se na bratra. "Můžeš tady zůstat a odpočinout si," usmála jsem se na ni a dívala se, jak si jde lehnout na moje místo.
"Ryba pro mě?" zeptala jsem se s úsměvem a vzala si rybu. Zatímco jsem ji žvýkala, sledovala jsem Noroxe a Tasu. Bylo to malé sousto, ale utišilo to můj největší hlad. "Mohli bychom jít ven, stejně zase leje a nemůžu hrabat," řekla jsem a pokrčila jsem rameny. Ten déšť byl divný, skoro mi připadalo, že je duhový. Otřepala jsem se a došla k Noroxovi. Postavila jsem se vedle něj a jemně se o něj otřela, zatímco jsem sledovala spící Tasu. "Jsem ráda, že je tady s námi," zašeptala jsem k němu a něžně mu jzykem přejela po tlamě. Strašně se mi stýskalo po jeho doteku a přítomnosti.

„Čo keby som ti ríkala Cudzinec?“ spýtala som so ho drzo. Keď mi to sám nechcel povedať, mosela som sa s tým zmíriť po svojom a vymyslieť mu hocjakú prezývku len preto, aby sa nahneval. Žial, nenahneval sa. Na jeho obličeji se objavil úsmev od ucha k uchu, ktorý ma tak akurát popudil. Strihla som ušami a postavila som sa, nech vidí, že už niesom malá vlčia slečinka, za ktorú ma považoval.
„Já som S-“ chcela som sa mu hrdo predstaviť, ale hrubián mi skočil drzo do rieči. „Styx, ja viem. Už dávno som sa s tebou chcel zoznámiť,“ zamračila som sa, lebo som nevedela, co presne tým myslí. Ak ako dávno zoznámiť? To ma sladoval už čoskorejšie? Nechápavo jsem následovala jeho kroky, lebo sa rozišiel preč. Zvedavosť ma nútila ísť za ním, no netušila som, čo z teho bude. Ako na potvoru sa zrovna začialo stmívať a slnko zapadalo za obzor. Naše tieny sa protahovali a obrysy čierného Cudzinca sa mi čo chvilu ztrácaly pomedzi stromami. Nech už povie, čo chce, na toto nemám nervy, spílala som mu v hlave a dohnala ho. „Kam iděme?“ spýtala som sa nedvoverčivo a švihla netrpelivo chvostom. „Nech sa prekvapiť, chcem na ťeba zrobiť dojem,“ riekol tajomne a ja nastražila uška, či eště niečo zaujímavé nepovie. Niet, no nevadilo.
Vyšli sme z lesa na kopec a na lúku. Bola plná krásných rozkvetlých kvietkov a ich voňa tančila vo vzduchu, až ma zašimralo v ňufáku. Cudzinec sa posadil na zem a ohliadol sa na mna, či iďem za ním. „Páčí sa ti tu?“ spýtal sa mňa s istou zvedavosťou v hlase. Viděla som mu na očiach že dúfa, že sa mi to tu páči a že mu budem vďačná. Zdráhavo jsem sa rozhliadla, lebo som eště nik nevidzela tolko kvetov. Lahla som si do trávy vedla něho a vdechovala krásnú voňu květinek okolo mňa. „Je to tu velmi pekné,“ uznala som a obdivovala kvety kolem, ktoré chytaly ohnivé obrysy preď zapadujícím slnečnýcm kotúčom. „Počkaj, až slnko úplně zmizne!“ riekol vesele Cudzinec a usmial sa na mňa. Neisto som si ho prezrela a úsmev mu opätovala, no nech si nemyslí, že si ma získa tak lahko.
Cudzinec očami sladoval miznúcí kotúč slnka, čo mi dalo skvelú prialežitost na to, prehliadnúť si ho viac. Ač sa začianalo stmívať, rychlo som si zvykla na tmu a mohla si ho prehliadnúť. Jeho uhelná srsť bola bez poskvrnky a nemal ani jedinú jazvu, ktorá by hyzdila jeho zevnějšok. Mal dlhé a silné nohy a kratšie ušká než som mala ja. Velmi sa mi páčil jeho obličej, len som nedokázala určiť, čo presne mňa na ňom tolko pritahovalo. Bol to jeho tajomný úsmev, ktorý sluboval tolkých zaujímavých dobrodružstiev? Jeho očka plná nevinné, naivné radosťi z drobností, alebo milý a zasnený výraz tváre? Skoro jako keby so mňou tady bol a nebol naraz. „Si duch?“ vypadlo zo mňa bez rozmýšlania. Nestíhla som to vziať zpäť, lebo už odpoviedal. „Nie, niesom. Kludně sa ma možeš dotknút,“ nevedela som jako on vedel, že zrovna toto chcem. Jeho telo ku mne promlúvalo skrze vlny srsti a ja nemohla odolať. Zvedla som sa a přišla k nemu, aby som si prisiedla. Neostýchala som sa a zmenila náš intimný prestor na nulový, keď som sa o nej rovno i oprela.
Najednou som sa cítila… Šťastná. Jako keby mi nič v životě nechýbalo a všetko, čo som potrebovala ztelesnoval po novom Cudzinec v čiernom kabátě. „Zvláštný pociť,“ riekla som šeptavo, lebo som nevedela, či to chcem vykričať do sveta. „Hreje,“ riekol on svým hlubším ale melodickým hlasom. „Hreje,“ potvrdila som so skleňenými očami.

Ačkoli jsem pracovala pomalu, udělala jsem další kus práce. Hlína jako kdyby sama se vytahovala ven a mizela z dohledu, jako kdybych jen pouhou myšlenkou dolovala náš úkryt. Hlavní místnost jsem měla už ze třetiny hotovou a upřímně jsem si říkala, že jsem to dobře vymyslela. Udělala jsem velký poloměr a pak jsem hrabala. Představovala jsem si místo na spaní dostatečně velké, aby se po něm dalo pochodovat a bylo tam dost místa pro víc, než jen dva vlky. Kdybych chtěla kopat noru pro dva, musela bych být březí s bratrem, který byl už od noci pryč. Kde se touláš? Mám hlad jako vlk, pomyslela jsem si a úzkostlivě stáhla břišní svaly. Ještě před hodinou hrozilo, že mě hlad donutí přestat pracovat a budu si muset něco ulovit, třeba nějakého bobra. Po nějaké době mě to ale přešlo a já pokračovala. Čím víc jsem pracovala, tím míň jsem myslela na jídlo, nicméně jsem byla už docela slabá a utahaná, zvlášť po neprospané noci plné silných emočnch výkyvů. Nebyla jsem zvyklá na tolik dramatu v pár hodinách a dalo mi to silně zabrat. Ještě jednou něco takového a omdlím. Hlady, vyčerpáním, stresem, vypočítávala jsem své možné šance, zatímco jsem tlapky bořila do hlíny.
V pravé poledne jsem toho už měla dost. Vytáhla jsem poslední zbytky hlíny ven a začala hlínu zase uplácávat kolem. Poté jsem šla k jednomu ze slepých ramen řeky a napila se. Byla jsem celá od hlíny a tlapky mě pálily, tak jsem do vody dala i je a trošku se v ní vyčabrala, než jsem vytáhla mokré chodidla a šla si lehnout pod velký strom. Zavřela jsem oči a odpočívala. Neměla jsem v plánu spát dlouho, ale malá přestávka nikoho ještě nezabila. Poslouchala jsem brebentění ptáčků a užívala si čerstvý vzduch plný jarních vůní. Tok všudypřítomné vody byl lahodící mým uším a já spokojeně ležela na chladné zemi.
Stejně jsem nakonec vytuhla.

Od té doby jsem útěchu hledala jen ve svých sourozencích, kteří dokázali potěšit mé srdce už jen svou přítomností. Odkázala jsem svou nestabilní část sama sebe na jejich ochranu, abych tak získala nějaký cíl do života. Ostatně, v životě mi nezbývalo nic jiného, než trhat hrdla pomyslným nepřátelům a snažit se tento svět přetvořit k obrazu svému. Obraz to nebyl ani trochu škaredý, dokonce bych řekla, že byl krásný a možná i lehce naivní. Odpor mohli klást jenom ti, kteří museli zemřít ve prospěch onoho obrazu. Očekávala jsem odpor, očekávala jsem problémy. Od malička jsem byla učena životu zabijáka, životu lovce, jehož kořist je stejně inteligentní jako on sám, a navíc má i silnější zbraně. Odvaha, bystrá mysl a talent bylo to, co mě předurčovalo k tomu, stát se dobrým lovcem.
Opustila jsem vír svých myšlenek, které se jako obyčejně točily kolem mocných a jejich vyhubení. Očima jsem sklouzla po sněhobílé srsti, která ležela vedle mne. Omámeně jsem se dívala na svého společníka a s úsměvným povzdechem řekla: „Oh, nikdy už vás neopustím. Ani jednoho z vás.“ Omylně jsem se tehdy domnívala, že náš život bude jako pohádka a budeme si moci dělat, co se nám zlíbí. Odvážně jsem se k vlkovi naklonila a jazykem mu přejela po obličeji, což bylo poprvé. Onehdá jsem byla ještě maličké vlčátko, které nerozumělo rozdílu mezi polibkem a čištěním srsti, ale teď jsem tyto dvě činnosti rozlišovala s bravurní přesností. Očkama jsem zamrkala a slastně se přivinula ke svému bratru, který mě pro jednou vytáhl z bryndy. „Odteď budu jen s tebou,“ zamumlala jsem mu do srsti a užívala si jeho pozornosti. Ostýchal se a nechtěl vypadat jako měkkota, ale poznala jsem na něm, že je mu se mnou příjemně. Označila bych nás za druhou Apaté a Khar’jiho, ale jejich vztah jsem více méně přehlížela a nedovolovala mu, aby odváděl mou pozornost. Okolo nás rostly velké stromy, na který zrovna kvetly růžové květy. Oteplilo se, ale já stejně zůstala zachumlaná v jeho srsti, kde jsem mohla vdechovat vůni hřibů ze smrkového lesa. Opatrně jsem se k němu nakláněla a vyžadovala další dávku mazlení, na což nakonec podlehl a dostalo se mi vřelých objetí a láskyplných tahů jazykem po mé srsti. Omývarka jako dělaná, usmála jsem se v duchu a na oplátku přejela jazykem mezi jeho ušima, protože jsem věděla, že je tam citlivý.
Opatrně jsem začala přemýšlet nad tím, jak by byl svět krásný, kdybych s Noroxem navždy zůstala. O sebe navzájem bychom se dokázali postarat a kdybychom šli žít někam do ústranní, mohli bychom na celé to rodinné drama úspěšně zapomenout a vychovávat vlastní potomky. Označila bych tu myšlenku za naivní i tehdy, nicméně teď, očima realisty, byl nad ní ani neuvažovala. Ostatně všechno v mém světě bylo předurčeno k neúspěchu či záhubě, jakkoli růžové se to zdálo.

Prežili sme dalšiu zimu a jar nás vítala s otvorenou náručí. Zima nás všetkých riadne unavila a niektorí slabší sa rozkvetajúcích kvetov nedočkali. A ako bolo našim obyčajom, mrtvých sme zjedli. Mäso bolo zvašča tuhé a nie prievelmi chutné, no jesť sa muselo a kto nejedol, zdochol hlady.
"Veď sa v tom iba tak šťůráš, Apaté," mosela som svojich súrodzencov hlídať čo chvielu, lebo niekedy ohrnovali nosy nad mäsom. Problém Apaté ale niebola nechúť k čierstev zdochlině, ale náš brat, ktorý na ňu dělal pekné oči. Vy zo sebe pohlaď nezpustíte. Až vás chytne čaromák, budete bardzo riadi, keď sa ztratite v nore, pretočila som očami a spustila zraky späť do jedla. Nemala som chuť a čias riešit ty ich zamilované hlúposti. nech už sa spolu vytrtkajú a dajú pokoj, niekedy som dokázala byť až príliš sprostá, no v mojej hlave mi to nik nemohol vyčítať.
Po vydatnom jedle som sa sama, tak ako väščinu (?) čiasu, odobrala na kluď k hraniciam lesa, ktorý sa tyčil u päty hor. Zlahla som si do mekkého a pomály zotvárala oči, nech sa trocha prospím. Lenže tu zrazu se objavil velký vlk a začal mi ňuchat bruško, ktoré som vystavovala brzkým jarným lúčom, nech mi trávenie vlčieho mäsa íde snazšie. "Čo ty slečna tu tak sama?" spytal sa ma cudzinec zvedavo. Ja, od rodičov správně vychovana, som sa ako prvné podívala na jeho oči, či nejsú barevné ako maliarska paleta. Keď som zistila, že jeho duhovky majú barvu tmavého včelího medu, ukludněně som sa protáhla a drzo odpovedala: "Čo by, čakám na lesné víly, nech mi požehnajú," zabrebentila som lenivo a natáhla si tlapky do prázdna. Očkami som nenápadoo brúzdala po kožuchu cudzinca, ktorý ale nebol toľko cudzí, ako som si zpru myslela. Prekvapivo som zistila, že jeho srsť sa mi velmi páči a najradšej by som schovala svoj malý ňufák do jeho krku a už nikdy nevylezla na denné svetlo. Jeho srsť je taká tmavá, že by som v nej nepoznala rozdiel medzi dnem a nocou, keby som sa v nej zabydlela, v duchu som sa usmiala a provokativno se pretočila na záda, nech si može vlk prehliadnuť i moje bruško, nie len chrbať. Jaro na mňa posobilo stejno ako na Apaté a Khar'jiho, lenže já som to nepovažovala za také neprípustné. Tady ide vidieť, že som bola pokrytec už od začiatku svojho života. Já si možem robiť či chcem, ale oni by nemali, bola moja čiasta myšlienka.
Nezvostala som ale vo svojej hlave u Apaté a Khar'jiho dlho, lebo vlk sa mi do mysle dral silnějšie, než bych pripustila. Mala som z neho taký zvláštny pociť. V brušku mi lietali motýlkovia, keď si ma prehlížal. Vidiela som, že sa mu páčim, zpoznala som to na ňom podla jeho pohladu, ktorý klúzal po krivkách mojho útleho těla. Ako keby ma jeho pohlady eště viac rozpalovaly, som flirtovne privrela očka a pomaly sa posadila, aby som k nemu mohla natiahnut hlavu a oňuchat ho. Nevedela som si ho riadne zariadiť. Bol to... Dajaký príbuzný z hlavní vetve našie rodiny, lenže som nevedela, kto. "Kto ty vlastnie si? Nejaký... Bratranec cez tri kolena?" zasmiala som sa lehkovážne a zatriasla hlavou. Bola som kludná a milá, tak ako vždy, keď som bola doma zo svojimi.
"Oh, nie. Ja som... Možeš mi hovoriť bardzako," usmial sa na mňa vlk zo srsťou barvy čierneho uhlí a očami, ktoré boli podobné tmavému včeliemu medu.

Pokračovala jsem v hrabání asi do hodiny mezi psem a vlkem. Jakmile jsem pocítila, že noc končí, uvědomila jsem si úbytek svých sil a začala svou práci ukončovat. Vytáhla jsem poslední zbytky zeminy na povrch a ušlapala je kolem vchodu, abych ho zvýšila. Tvořila jsem jakýsi výklenek, který měl v budoucnu zabránit vodě, aby nám natekla do úkrytu. Proto jsem i upravila vchod, který byl původně jenom dírou do země. Sklopila jsem ho a pak šikmo svedla dolů. Za noc se mi podařilo vyhrabat celý tunel a teď jsem pomalu pracovala na první místnosti. Upřímně jsem si myslela, že jsem už dost hluboko. Zítra je taky den, můžu pokračovat i zítra, oči jsem měla už unavené a práce ve tmě byla náročnější, než za denního světla. Doufala jsem, že Norox se vrátí s nějakou potravou, protože jsem se docela vysílila a vyhladověla. Vždycky zapomenu, že tvrdá práce vlka úplně vyhladoví, ušklíbla jsem se a vylezla z díry ven. Byla jsem zvědavá, jak to tady bude ráno vypadat, protože v noci jsem přeci viděla jenom obrysy. Lehla jsem si vedle jámy a schoulila se do klubíčka, že teda půjdu spát, jenže moje oči se nedokázaly zavřít a ačkoli byly otevřené, nic jsem neviděla. Byla jsem hloupá. Musím si na to dát větší pozor. Kamarádíčkovat se s mocnými přináší jen bolest a utrpení, sama jsi to viděla. Ale já si přece pozor dávala, moc dobře vím, co jsou zač a čeho jsou schopní. Vždyť vím. Vím, že jsou to nepřátelé. Přátele si drž blízko, ale nepřátele ještě blíž, tak se to říká, ne? Snažím se přijít na jejich slabiny… No, s Duncanem jsi těch slabin moc nezjistila, co? s úšklebkem jsem se zavrtěla a zkusila si lehnout jinak, protože jsem hodlala spát, na vzdor svým myšlenkám.
Po asi půl hodině dalšího obviňování a omlouvání mého chování jsem se zvedla a rozešla se na procházku. Nejspíš jsem se potřebovala protáhnout a pročistit si hlavu od toxických myšlenek. Udělala jsi to nejlepší. Norox se vrátí a bude rád, že tu Duncan není. A Duncan tu taky už nechtěl být a navíc… Byl na mě hnusný, ta poslední myšlenka, ač zněla tak prostě a naivně, jako kdyby ji vyřklo malé vlče, nesla v sobě velký střep, zpod kterého tekla řeka plná ublížení. Věděla jsem, co je to za floutka a jeho urážky a popichování jsem brala na lehkou váhu, ale to, co mi řekl jako poslední, se tak brát nedalo.
Naštěstí jsem se zaměstnala chůzí a koukáním okolo. Sem tam jsem si kopla do nějakého klacíku a nebo očichala strom, abych svůj mozek donutila nepřemýšlet. Vyčerpaná a vyvětraná jsem si pak šla lehnout zpátky a okamžitě jsem usnula.
Probudily mě až sluneční paprsky pozdějšího rána. Prospala jsem úsvit, ale to mi nikterak nevadilo. Líně jsem se ještě povalovala, než jsem se doopravdy rozhodla vstát a jít se napít, protože můj žaludek křičel o pomoc. Mohla jsem si jít ulovit něco sama, ale nechtěla jsem, protože Norox by si pak přišel možná zbytečný. Možná taky ne. Měla jsem ho ráda, ale občas to byla hlava tupá. Jak jsem tak koukala na hladinu ubíhající řeky, začala jsem se usmívat. Norox, jako kdyby stál vedle mě.
Zlaté sluneční louče mi připomínaly Noroxovy oči. Měl duhovky barvy toho nejsladšího květového medu, roztaveného zlata, které se přelévá v nekonečných mísách, barvy pampeliškových květů za teplého poledne. S povzdechem jsem si představila jeho srst, která se nesla v odstínech stříbra. Bílé zlato, stříbřité pruhy a tmavě šedé, snad onyxové, doplňky. Byla jemná a hustá, dokonalá k přitulení. Měla jsem ráda jeho vůni, protože to bylo to jediné, co mi z domova zbylo. Voněl jako dávno spadlé jehličí ve smrkovém lese, kde po dešti rostou hřiby. Byla to příjemná zemní vůně, která dokázala snadno ukolébat do pocitu bezpečí. Miluji ho.
Nebylo těžké si přiznat, že máte afekci k někomu, kdo tu pro vás vždycky byl, je a bude. Měl pravdu, tohle místo by mělo zůstat jen naše. Těším se, až se vrátí, pousmála jsem se a šla zpátky k velkému stromu, abych pokračovala v práci. Měla jsem hlad, takže mi to nešlo tak rychle, ale alespoň něco jsme dělala. Vchod už byl hotov a já začala vyhrabkávat hlínu v místech, kde jsem chtěla hlavní místnost.

Zamlouvám si. :)

Zamlouvám si. :)

Achjo. To jsem ale hloupá nána. Neměla jsem ho sem vůbec vodit. Neměla jsem se s ním vůbec bavit, ale copak to šlo, po tom všem? magickou omámení nás obou jsem nedokázala brát na lehkou váhu. Možná to byl nějaký signál vesmíru, který mě chtěl usměrnit jiným směrem. Nebo za to jako obvykle mohla nevyzpytatelnost magických elementálů, jenž bez ladu a skladu projevovali svou moc na nevinných subjektech, kteří o žádné čáry máry nestojí.
Zarazila jsem se v pohybu a nedošlápla tlapkou na zem, když z něj vyšlou souhlasné "půjdu." Šikmo jsem se na něj podívala a podezíravě si ho přeměřila. Nečekala jsem, že by to šlo tak hladce. Tolik se snažil, aby se sem dostal a teď jen tak snadno odejde? Asi to dává smysl. Norox prostě zkazil celou náladu, pomyslela jsem si a už se chtěla otočit a jít se zaměstnat, jenže Duncan pořád neodcházel.
Stáhla jsem uši k hlavě a zamračeně sledovala jeho tlapy, které ke mně přišly. Myslela jsem si, že mě jde ještě naposledy popichovat, ale jeho slova nebyla ani trochu legrační a nedala se brát na lehkou váhu. Nadechla jsem se a zatla zuby, když jsem se na něj podívala. Byl vyšší. Byl silnější. A měl pravdu. Nesnáším, když má někdo jiný pravdu, srst na zadku se mi naježila, ale jinak jsem se snažila tvářit klidně. "Fajn," řekla jsem pomalu a do toho jediného slova vložila všechnu zlost, kterou teď Duncan vyvolal. Tímhle si to u mě rozhodně pokazil. Nebyla jsem necitlivá, měla jsem jen pevnou chitinovou schránku kolem svých pocitů, které momentálně byly rozfoukané Duncanovými slovy jako domeček z karet. Jeho poslední slova, ač byla jakš takš milejší a vypadalo to, že mě přecijen nezahazuje do odpadního koše, jsem už příliš nevnímala. Byla jsem na něj naštvaná, a to tuze. "Až mě příště uvidíš, nebude se ti to líbit," zavrčela jsem tiše. Nechala jsem ho odejít s touhle výhružkou a zamračeně sledovala, jak přechází přes řeku. Zabiju, otočila jsem se a rozešla se k noře.
Udělal kus práce, uznala jsem, ale to byla poslední pozitivní myšlenka, kterou jsem na jeho adresu vypustila. Vlezla jsem do díry a začala hrabat dál. S každým hrábnutím jsem si představovala Duncanův krk, který krásně se zeminou ladil. A pak se Duncan přeměnil na Noroxe a já hrabala po jeho obličeji. Musela jsem zavrtět hlavou, abych vyhnala všechny tyhle škaredé myšlenky. Vytáhla jsem hlínu ven a začala ji uplácávat kolech vchodu, abych ho zvýšila a zamezpečila před záplavami. Pak jsem se vrátila k hrabání a všechno jsem opakovala.

Nevěděla jsem, jestli se mu mám dívat do jednoho oka, nebo do obou očí zároveň, ačkoli na jedno neviděl. Předpokládala jsem, že nic nevidí. Stáhla jsem uši k hlavě a poslouchala, co mi říká. "Já-" zmlkla jsem, protože jsem mu skočila do řeči. Pořád mluvil. Chápala jsem jeho obavy, nicméně mi přišlo, že jsou nepodložené. Nebyla jsem si úplně jistá, co mu mám říct, abych ho uklidnila.
Nakonec jeho hlas změkl a otřel se mi o tvář. Vydechla jsem vzduch z plic, který jsem celou dou zadržovala. "Já se nespálím. Nepouštím si k sobě nikoho. Nejsem přece naivní, vím, že tady všichni musí zemřít. Že je všechny musíme zabít... No, spíš zničit," ušklíbla jsem se a jazykem mu přejela po tlamě, když se oddaloval.
Rozhodl se, že půjde na lov a můj žaludek souhlasně zakručel. Pousmála jsem se, ale úsměv mi z tváře zmizel, když mi dal ultimátum. Olízla jsem si čumák a trhla uchem, ale mlčky jsem přikývla. Pohledem jsem ho vyprovodila přes řeku a pak se bez odkladů zvedla a zamířila po pachu za Duncanem.
Už dávno asi nechal práce a přemýšlel, že uteče. "Neměla jsem tě sem brát," řekla jsem jako první, když jsem se dostala na doslech. "Nejsi tady vítaný," švihla jsem ocasem a zamračila se. Nevěděla jsem, jak se k němu mám teď chovat. Byla jsem naštvaná na Noroxe, na Duncana i na sebe a všechny ty pocity s emi uvnitř kumulovaly a bojovaly proti sobě. Zastavila se vedle něj a stáhla uši k hlavě. "Jdi," pobídla jsem ho, ale nedívala se na něj. Nedokázala jsem se přimět na něj podívat. Doufala jsem, že mě prostě poslechne a půjde.

"Nemusíš být kanibal, můžeš být kanibalizován," zatrylkovala jsem posměšně.
Nelhala jsem Noroxovi, protože mi to přišlo zbytečné a hlavně bych se v tom později zamotala. Navíc to byl můj bratr a vždy stál při mně. Nemá cenu mu dávat buláky na nos. Přikývla jsem mlčky, když řekl, že Gallirea je magií přesycená. Přesně. Ale tos věděl, když jsi sem šel, takže čemu se divíš? nadechla jsem se a šla kontrolovat jámu. Hodlala jsem i efektivně rozdělit práci, na což Duncan zareagoval tím, že se ujal hrabání. Myslela jsem, že se Norox přemůže a bude alespoň mlčky pomáhat. Nemohla jsem chtít, aby Duncana přijal hned za svého, nebo za někoho, komu může věřit. I já jsem věděla, že takhle snadno Duncanovi věřit bylo hloupé, mohla jsem hodně špatně skončit, nicméně jsem mu věřila. Dalo by se říct, že taky hodně riskoval, když se se mnou vybavoval.
Norox se naštval a odešel. Zavrčela jsem a sledovala, jak jeho uražený zadek mizí ze scény. Měla jsem Duncana prostě vykopnout, když jsem Noroxe ucítila, pomyslela jsem si, ale nahlas to neříkala. Nechtěla jsem znít nevděčně, když se Duncan pustil do práce. "Musím za ním," procedila jsem mezi zuby a švihla ocasem. Omluvně jsem se na Duncana podívala, ale byla jsem naštvaná. Občas jsem své mladší sourozence nemohla vystát, ale tak to v rodině bývá. Nakonec se ale vždy usmíříme, zaprosila jsem v duchu a rozešla se po Noroxových stopách. Prostě musí dělat drama, protočila jsem panenky a trochu nedávala pozor na cestu, až jsem ztratila půdu pod nohama a tlamou spadla přímo do jednoho malého jezírka, které se tady tvořilo. Zapadla jsem úplně celá a když jsem se štrachala ven, voda ze mě jen crčela. Šokem jsem se trochu zatřásla, ale pak jsem se oklepala, abych se většiny vody zbavila. A taky Duncanova pachu, více méně, pomyslela jsem si a při cestě za Noroxem se otřela o několik borek stromů, abych se zbavila pachu hnědého vlka a taky několika chuchvalců zimní srsti.
Seděl u kamenů přes řeku na jižní části ostrova. Zastavila jsem se a chvíli ho sledovala, než jsem si povzdechla, vyčistila si hlavu a došla k němu. Posadila jsem se vedle něj a uvolnila uši do stran. "Vím, co dělám. Nevím, co si myslíš, ale rozhodně neopouštím naši cestu, naše cíle a víru," řekla jsem k vlnám na řece. Bylo zvláštní, jaký klid tady byl. Noroxovo ticho bylo strašidelné. "Hlavně bych nikdy neopustila.. tebe," hlesla jsem a hlas se mi zlomil z ledového do emocionálního. Norox pro mě znamenal víc, než kdokoliv jiný. Otočila jsem na něj hlavu a zadívala se mu do očí, jestli uvidím odpuštění.

"Já ti členství do klubu Kanibalů klidně přidělím, ale nevím, co na to Norox," ušklíbla jsem se a sledovala, jak ne zrovna ochotně hnědý vlk přechází přes řeku, aby se ke mně připojil. "Fajn," protočila jsem panenky, když se snažil otočit rozhodnutí tak, že je vlastně on pánem situace. "Jestli nastane problém, prostě odejdi, nemá cenu tady dělat zbytečné dusno," instruovala jsem ho ještě předtím, než jsem na Noroxe zavolala.
Vynořil se z docela slušné díry. Pravděpodobně musel už nějakou dobu hrabat, za což jsme byla ráda. Duncan se postavil přede mě a já se posadila. Jestli dobrovolně nasadil svůj kožich v první linii, nehodlala jsem ho bránit. Noroxovy oči mě propalovaly skrz naskrz a já viděla, jak znechuceně si prohlíží Duncana. Samozřejmě, že si nepadnou do noty, věděla jsem, co si jeden o druhém myslí, tak proč jsem sem Duncana tahala? Měla jsem ho prostě nechat odejít, ale pomoc se hodila. takhle bychom mohli práci stihnout dřív, než za měsíc pomalého budování.
Obtočila jsem si ocas kolem tlapek a hrdě se narovnala. Pořád jsem byla ten starší sourozenec, který vedl. Měla jsem v sobě určitou část vůdcovského ducha, ačkoli bych nemohla dělat Alfu, na to jsem byla až příliš flegmatická. Norox přišel až ke mně a čumákem mi zarejdil v srsti. Pravda, Duncan měl mnohem silnější pach, ale to jenom proto, že byl členem smečky. Třeba bychom toho mohli využít. Nemuseli by tak poznat náš pach tak snadno, napadlo mě. Udělat si takhle jednoho kamaráda v každé smečce a mám volňáska na každé území, střihla jsem ušima a zachytila Noroxův pohled. Zlostně mě propaloval a nadával. Neměla jsem to ráda. Oči se mi zatvrdily v kámen, když jsem se na něj dívala zpátky. "Staly se, že jsme oba byli pod vlivem cizí magie, naštěstí se nic nestalo," začala jsem pevným hlasem. Nehodlala jsem Noroxovi popisovat, jak jsem se málem nechala obskočit Duncanem, který se do mě záhy zamiloval. "Jako vyjádření dobré vůle se Duncan uvolil nám s norou pomoci," dodala jsem a natáhla se k Noroxovi. Se zamračením jsem stáhla uši k hlavě. "Ty mi pak něco taky vysvětlíš, ale teď máme práci," řekla jsem nesmlouvavě a vstala. Milovala jsem Noroxe, ale jeden na něj občas musel být tvrdý. Doufala jsem, že ví, že bych ho nikdy neopustila. Otočila jsem se na Duncana a střihla ušima. "Hrabeš, nebo obstaráš kožešiny?" zeptala jsem se a šla se podívat k díře, kterou Norox hrabal. Všude byla hlína bez ladu a skladu a uprostřed byla díra. Dost velká, aby se tam jeden vlk vešel. Nemohli jsme pracovat všichni tři naráz. Maximálně dva mohli kopat a jeden mohl obstarávat kožešiny. Měla jsem jistou vizi, jak noru udělat. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na dva uzlíčky testosteronu.