Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jen abych nikomu nedávala plané naděje: Styx nemá absolutně žádné tušení, jak funguje spása. A já taky nevím, co mám dělat XD

Nikdo na mě nereagoval, což mi trošku ulevilo od stresu. Objevila se ještě jedna vlčice a ta s dětinským nadšením šla objímat jednoho z vlků, pravděpodobně dlouho ztraceného sourozence. Se mnou a Noroxem to bylo podobné, pomyslela jsem si a zlobně švihla ocasem. Nechutný slimák už jen svou existencí ničil mé mozkové buňky a nutil mě věřit ve věci, které bych normálně prohlásila za výmysly.
Mé děti, mé krásné děti! Majdo, Cvaldo, Rumple, Kvído a Záborko!
Boha, to jsou jména, pomyslela jsem si lehce šokovaně a pokusila se nenápadně vzít roha, když v ten moment slimák snad vyskočil a svým slizkým tělem nás všechny přikryl. Až teď jsem si uvědomila, jak obrovská ta věc je. S lehkým zakňučením jsem se pokusila ostrčit tučné slizké tělo, ale tlapky mi podjely na mastném těle, které zapáchalo zdechlinou. "Hmpf!" zahučela jsem jenom, když z nás konečně slezl. Sotva jsem popadala dech a první vdechnutí jsem do sebe sípavě vtáhla jako osmdesátiletý kuřák s rakovinou plic. Vyplivla jsem sliz, který se mi dostal do tlamy a jen tak tak v sobě držela věčeři, kterou jsem předtím měla.
Propáníčka, vy jste ale vyhublí! Záborko, kdo ti to udělal?! Ale mamička to napraví. Mamička to všechno napraví!
Poplašeně jsem zvedla zrak k velké kupě příčně pruhované svaloviny a se zděšením shledala, že se k mé tlamě blíží něco slizkého a lesklého. "N-!" nestihla jsem ani zaprotestovat a už mi to bylo cpáno do tlamy. Nemohla jsem ji ani zavřít, ani sevřít hltan, protože se toho valilo pořád víc a víc a teklo mi to skrz tlamu až dolů do žaludku. Cítila jsem, jak se mi sliz lepí na jazyk, patro i hltan a jak se dlouhé snople mého travnatého oběda slepují k sobě a zase odlepují. Chtělo se mi zvracet a oči mi začaly slzit, jak mě krk pálil. Ani dechu se mi nedostávalo. Když to konečně skončilo, rozkašlala jsem se a z tlamy mi vyletělo pár nechutných snoplů, ale některé mi zůstaly viset z držky a jednoduše se mi nalepily na kožich nebo na tlamu. Oh můj bože, zanaříkala jsem a zvedla zlatá očka k ostatním.
Cvalda se dožadoval matčiny plné pozornosti, Rumpl mu už skoro skákal po krku a Kvído se pokoušel o sebevraždu. "No tak, no tak! Přece se nic neděje, uklidněte se!" zvolala jsem na své slimáčí sourozence a slizkou chůzí, kdy se mi tlapky lepily k zemi každým krokem, jsem docupitala ke Kvídovi. "Kvído, nenech se pohltit temnotou," nabádala jsem ho vznešeně a vzhlédla k nebi černému jako řiť. Rozhodně to nebylo to světlo, které jsem hledala, ale nenechala jsem se tím zahanbit. "Pomysli na nás, na svou matku! Co bychom si bez tebe počali? Musíme si pomáhat!" s poslední větou jsem se otočila na Rumpla, který taktak nekroutil Cvaldovi krkem. "Musíme se sjednotit a pomoci naší matce! Copak nevidíte, že trpí?" zanaříkala jsem a docupitala k velké hromadě tlejícího slimáka. "Ach matko, neobávej se ničeho! Jsme tady a pomůžeme ti k lepším zítřkům..." uklidňovala jsem škaredého slimáka, který se pod fantomovou maskou vydával za naši biologickou matku.

// Sever Machtaje přes jih Machtaje

Pokračovala jsem dál po západním břehu řeky a následovala vodu dolů k moři. Tam bych si mohla pročistit myšlenky, napadlo mě, nicméně jsem pořád chtěla přejít na druhou stranu řeky. Když jsem míjela Bobří ostrov, starostlivě jsem ze břehu vyhlížela své sourozence, nicméně jsem nikoho neviděla. Asi spí, nebo se drží ve středu ostrova, daleko od břehu. Přesně tak, jak bych to udělala já, pomyslela jsem si krátce a pod jižním cípem ostrova našla místo, kde jsem mohla řeku přejít. Po tmě to šlo ale ztuha, protože jsem šla pomalu a každý krok byl skoro jako krok do neznáma, ačkoli občasný svit měsíce mi cestu osvětlil. Nespadni, opatrně jsem přeskočila na další kámen a stáhla uši k zátylku, když mi jedna z nohou poprvé uklouzla. Ne ne ne, zatnula jsem zuby a trochu vyděšeně přeskočila na další kámen. Oddechla jsem si až na druhém břehu. Oklepala jsem ze sebe všechen děs z nočního tobogánu, který by mě po pádu do řeky jistě čekal.
Pojďte ke mně, mé děti.
Zamrkala jsem a nakrčila nedůvěřivě čenich. V hlavě se mi okamžitě rozsvítilo varovné světýlko, nicméně jsem šla za hlasem, ačkoli to bylo naprosto hloupé. Ukázalo se, že nejsem jediná, koho hlas volá. Nedůvěřivě jsem se držela dál od ostatních vlků a opatrně nasávala jejich pachy. Neznala jsem ani jednoho z nich, nicméně jeden pach mi byl více známý. Už jsme ho někde cítila, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Zlatýma očima jsem opatrně přejížděla po tmavých siluetách vlků. Dva a nedorost, švihla jsem ocasem.
Dejte si... všechno je to od mamičky.
Zvedla jsem zrak od siluet vlků a až teď rozpoznala obří rosolovitou siluetu za nimi. Co je to? zamračila jsem se. Nebyla jsem příliš obeznámena se zákony logiky tohoto světa a domnívala jsem se, naivně, že slimáci jsou maličcí. Velký blop před sebou jsem považovala za magickou pletku někoho z těchto vlků a nedůvěřivě jsem švihla ocasem a zavrčela. Nemohla jsem odejít, ani jsem nechtěla, nicméně jsem nehodlala dělat na vlky pěkná očka.
Nikterak jsem na sebe neupozorňovala, nicméně mě asi už postřehli díky mému zlobnému zavrčení a i pachu, který vítr vál k nim. Ani jsem si nevšimla.

// Ostružinová louka (přes Západní louky)

Ten lepší z vrhu. Jsem já ta lepší z našeho vrhu? Celkem nás je, bylo, šest a to i se mnou. Khar'ji umřel a zrovna on byl jeden z těch vyrovnanějších. Chudák Apaté, byl pro ni celým světem. Tasa si vždycky dělala, co chtěla. A tu Norox nezpacifikoval jako mě? Pff, pokrytec. Krom Khar'jiho byl ale ještě docela v klidu i brácha. Tomu ani nevím, kde je konec. Zajímalo by mě, proč je zrovna Norox tak hrozně na hraně. Vůbec nepřemýšlí. Doufám, že aspoň vyhrabal tu noru, ačkoli v tý tmě pochybuju. Tak snad aspoň hlídá Tasu, aby se jí udělalo lépe a nabrala víc sil. Slíbila jsem, že něco ulovím, vzpomněla jsem si při svém dlouhém nočním monologu. Vůbec jsem se necítila unavená, ačkoli neustálá tma mi na psychice příliš nepřidávala. Byla jsem akorát víc pesimistická, což u mě nebylo moc zvykem. Snažila jsem se věci vidět v reálných barvách, ale ve tmě moc barev vidět nešlo. Dokonce jsem ani nemohla říct, že by byl svět černobílý, protože bílá mi tady úplně chyběla. Světlé možná byly moje tlapky a sem tam odlesky měsíce na vodní hladině, ale to byla nejsvětlejší barva. zrzavá měla pravdu, je to tady pořád nějaké čaro-moro, ušklíbla jsem se a pokračovala na jih. Hodlala jsem se dostat na druhou stranu řeky, protože tam byly velké pláně, kde bych mohla ulovit i něco pro sourozence, až vysvitne slunce. Nechtěla jsem chodit po neznáých místech po tmě.

// Kamenná pláž (přes Machtaje jih)

// Sorry no :D Musím nahrabat kamínky :D

Bylo mi úplně jasné, že on se svým sourozencům nepodobá. Sice jsem nevěděla, jak jeho sestra vypadá, nicméně dle jeho tónu hlasu jsem usuzovala, že nebude tak černobílá jako on.
Možná je to fajn. Jste rozdílní a nelezete si na nervy svou podobností. Nezaměňují vás a neodsuzují kvůli činům druhých. Třeba díky odlišnostem máte i lepší vztah, ačkoli zrovna u tebe o tom pochybuji, pomyslela jsem si. Vzpomínala jsem si, že jsem měla v Asgaaru pozdravovat jeho sestru, nicméně jsem tam neviděla nikoho, kdo by vypadal jako on. Přece si nejsou podobní, opravila jsem se. Necítila jsem tam nikoho, kdo by smrděl stejně.
"I když tady si vlčata moc podobná nejsou. Genetika jako kdyby tady neexistovala. Viděla jsem tu fakt odporný vlče, normálně by se to nenarodilo a už vůbec by nepřežilo," mluvila jsem o Marion, ale netušila jsem, jestli ji Meinere zná. Pořád jsem zastávala názor, že by se jí rodiče měli zbavit co nejdříve, protože jim jinak zůstane nadosmrti jako mrtvá váha na krku. "Tady se daří i plevelu," odfrkla jsem si a opatrně se postavila. Nechtěla jsem tu dál zůstávat. Meinere nebyl společníkem, které jsem po svém boku chtěla. Nebo mohla mít, že Noroxi, stále jsem se zlobila. Oklepala jsem se a čumákem drcla do zbytků srny. Snědla jsem toho hodně, hlavně jedlé vnitřnosti a nějaké tučné maso, ale ještě hodně zbylo. Já už to neměla kam strčit a navíc jsem ji nehodlala tahat domů, protože po tmě jsem sotva šla sama. "Nevím, pořádně tě nevidím," řekla jsem neurčitě a rozešla se kolem něj zpátky k řece, odkud jsem přišla. Zastavila jsem se vedle něj, ale držela jsem si odstup, jako kdyby smrděl. "Vypadáš... Víc živě," řekla jsem jenom a zavrtěla lehce ocasem. I Norox, kterému taky chybělo oko. Když hýbal jenom jedním, musel vynaložit víc snahy a o to živěji vypadal. To je trochu morbidní, nemyslíš? pokárala jsem se v duchu. "Měj se, Meinere," rozloučila jsem se na můj vkus docela slušně a bez cenění zubů. Na jeho poslední poznámku už jsem nereagovala a jenom se rozběhla podél ostružiní a potůčku, který mě zavedl k řece. Ten lepší z vrhu.

// Machtaje (přes Západní louky)

// Fajn, už jdu!

Nepředpokládala jsem, že v něm moje popichování vyvolá nějakou reakci. Doteď se mi jevil jako flegmatik, kterému apatie byla stálým domovem a neviděl rozdíl mezi tím být živ nebo mrtev. Tolik ignorace a neúcty k vlastnímu životu jsem už dlouho neviděla.
Jsme? otočila jsem se k černému nebi, které odmítalo procitnout do nového dne. Sklopila jsem uši k hlavě a přivřela oči ve svém smutku. "To sourozenci většinou bývají," řekla jsem a olízla si zjizvenou tlamu. Jak jsem si jazykem přejela po jizvě přes tlamu, vzpomněla jsem si na mnoho věcí. Kdo mi to udělal? zamyslela jsem se, protože jsem se ztratila ve svých vzpomínkách. Jako kdyby je někdo vzal a rozdrtil na kašičku, kterou pořádně zamíchal. Bylo těžké hledat určité věci.
"Měl by ses z toho poučit," řekla jsem jako bez ducha. Když jeho oko nestálo za záchranu něčího života, nemělo potom smysl se strachovat o životy jiných. Otevřela jsem tlamu, že ještě něco řeknu, ale rozmyslela jsem si to. Nevěděla jsem, jak přesně svou myšlenku formulovat. Snažit se udělat druhým život lepší na úkor svého bytí bylo hloupé, ač nesobecké, nicméně pořád šlo o jeho život a měl by být sobec, aby si ho trošku prodloužil.
"Ty ses starý už narodil," řekla jsem, když se ohradil, že jeho věk nemá s jeho neschopností žádnou spojitost. Jestli s věkem nedokázal zmoudřet a poučit se ze svých chyb, tak byl pořád zaseklý ve stejném stádiu vývoje. Jeho patologická apatie byla ale znakem stáří, takže jsem usoudila, že se musel narodit jako seschlý stařec. Třeba se začne zmenšovat a až bude umírat, bude vypadat jako čerstvě narozené vlče.

Já tipuji Elisu.

Měla jsem dojem, že ještě před chvílí byl den. Nebo měl nastat, avšak stále tady panovala tichá a depresivní noc. Neviděla jsem nic, krom pár obrysů a už vůbec nic jsem neslyšela. Jako kdyby veškerý život ustal a už ani cvrčkům se nechtělo hrát své teskné písně na jejich rozlámané housličky.
"Hmm," zabručela jsem v souhlas, když se potvrzoval v tom, že Norox je mým bratrem. Přišel jsi kvůli němu o oko, nicméně karma se vrátila a zbavila oka i Noroxe. Zajímalo by mne, kam si ty oči karma schovává a k čemu je potřebuje. Pravděpodobně si z nich neskládá náhrdelník, jak by si kdekdo mohl myslet, vedla jsem vlastní debatu ve své hlavě, nicméně jsem se nedržela logiky a spíše nechala svou představivost převzít kontrolu.
Konečně nastal moment, kdy jsem byla plná k prasknutí a nedokázala jsem do sebe vsoukat už nic dalšího. Ještě sousto a pozvracím se, pomyslela jsem si a olízla si krvavý čenich. Železitá pachuť se mi začala hnusit, když jsem byla přežraná. Posadila jsem se a pomalu si lehla vedle srny, abych kulaté břicho vyvalila na trávu vedle sebe. Nehodlala jsem pohnout ani drápem. "Úctyhodné," hekla jsem s nemalou dávkou ironie v hlase. "Já taky nezachraňuju vlky, kteří jsou v neprávu, tak proč se do toho motáš ty? Zrovna od tebe bych to nečekala," natáhla jsem packu dopředu a s hlasitým lupnutím praskla několik vzduchových bublinek v ramenním kloubu. Meinere mi to rameno předtím naazoval a upřímně jsem mohla říct, že mi pomohl a dokonce jsem neměla ani žádné trvalé následky. To na ničem nic nemění, pomyslela jsem si a mrskla ocasem. "Už chápu, proč's mi nechtěl ten přívěšek půjčit. Na stará kolena je to tvoje jediná obrana," dodala jsem po chvíli ticha.

Děkuji za akci, zabavila. :D
Poprosím si 20 pomněnek a 3 křišťály.

Pre mnohých by čakanie bolo nekonečné, no ja som zalúbeně posedávala vedla svojho Cudzinca a každá minuta pre mňa bola požehnaniem, lebo som mohla byť s ním. Vyčkávali sme mlčky, no naše činy hovorily za vše. Bolo to krásné, spanilé a bezchybné, nebolo prečo sa bať, že by sa tento okamih mohol zvrtnúť. Vo vnútri som cítila ťeplo, ktoré ma hrialo aj v tejto chladnej noci. Dokonca som cítila, ako aj on hreje a ako sa našie tepla preplietajú a pevno sa držia. Je ťažké popísať pocity, ktoré som cítila. Keby som to chcela riacť jednoduchšie, riekla by som, že sme boli ako dve zpriazňané dušie v ohnivom kabátiku z lásky. Naše spojenie bolo silné a čim bližšie sme si boli, tím viac som si ho užívala.
"Pozri," šepkol ku mne sladko, keď som témer zaspávala v jeho objatí. Nechcelo sa mi otvírať oči, no otvorila som ich, aby som mu zrobila radosť. Slúbila som mu, že na zhorenie kvietkov sa s ním podívám.
Každý jeden kvietok začal z vnútra žhnout slabou žiarou, až keď sa plameny pomaly rozrostli a pohltily každý okvetný plátok v radostnom ohnivom tanečku. Niektoré kvietky plno nevzplály, ich vnútorný oheň nebol asi tak silný. No ich rezavé zúbky sa pomaly zakusovaly do kvietku a ako plameň jemno olizuje papier, presne tak zjedl tihučký plamienok i svoj kvietok, hoc ho nemohol zožrať ako jeho kamarádi, ktorí mali plameň ovela silnejšie.
"Páčia sa mi ty kvietky, ktoré nezhoria hneď," riekol Cudzinec. Zvedla som k nemu ňufák a dostala som jemný bozk na pery. "Ako jimi plameň pomaly prejde," súhlasila som s ním tichým hlasom a privinula sa k nemu, aby i náš vnútorný oheň viac hrial. "Presne. Akurát ten konec je viac melancholický," podotkol a v jeho hlase som počula skrytý smútok z nadcházejúcích slov. Jazykom som mu prejela po lúci a starostlivo se naňho pozrela. "Kvietok sa potom pomaly rozpadnie v prach a navždy zmizne," povedal a pozrel sa na mňa, ako keby som ja bola ten kvietok. Ale já nikam nejdem, pomyslela som si smutno, lebo jeho emocie sa na mňa snadno presúvaly. "Ty kvietky ale znovu vyrastú. Poriad sa to opakuje," riekla som povzbudivo. Jednou zhoria, ale potem vyrastú znova, aby ich krásu mohol vidieť kdokolvek iný. To na tom bolo prece to krásné, nie? "To áno, no je to smútné," riekol a pomaly sa začial stavať na nohy. Napodobila som ho a taky sa postavila. V ranných slnečných lúčoch vypadal tak čarokriasne, až som si mohla oči vyplakať radosťou, že patrí iba mně. "Pokaždé vyrastú nové a silné kvietky, ktoré sa zamovznítia silným plameňom, ktorý je zničí, premení na prach. A keď týmto procesom prejdú velakráť, už ani nedokážú vzpliať, len sa nechajú ticho pohltit umierajúcim plameňom a zomrú," jeho oči boli smutné a vpíjali sa do mých, kam prenášaly svoj smútok. Bola som jeho druhá studnica, ktorú mohol naplniť svojmi slzami. Nevedela som, co mu na to mám riecť, tak som len hlavu pritiskla k jeho krku a dala mu malý bozk na spodnú čelisť.
"Pozri, kvety znovu vyrastajú, tak ako si povedal," riekla som jemno, aby som zaplašila jeho smútok. Kvietky po zhoreniu začaly znovu rásť. Objavovaly sa malé chomáčiky a z nich začaly pučieť malé lístočky. Niektoré kvietky ale nerástli. Smutno som sa pozrela na svojho priezračného Cudzinca, ktorým začali prestupovať slnečné lúče. "Bál si sa, že ťa opustím, hoc ty opúšťáš mňa," riekla som so slzami na krajíčku. Vedela som, že toto všetko bolo priališ krásné, priališ magické a dokonalé, aby to bola pravda. Nechcela som sa teho ale tak snadno vzdať, no nemohla som temu ako zabrániť. "To preto, aby som s tebú mohol žiať navždy v tvojich vzpomienkach," usmál sa na mňa Cudzinec a dal mi posledný bozk na pery. Nechala som slzy, nech mi stečú po tvári, len ať sa moje emocie ukážú v pravoj svetle. Nechcela som, aby mňa opúšťal, nechcela som byť bez něho. "Sbohom, Styx," rozlúčil sa a já so zatnutými zubami sledovala, ako jeho telo mizí medzi paprksami slnka, ktoré sa začalo až priališ nebezpečno približovať. Jeho žiara ma oslepovala a lúče ma pálily. Privrela som oči a zatnula zuby pevnejšie, keď som ucítila, ako moje telo začína horeť. Cudzincova srsť mizela a keď som začala vidieť na svojom tele plameny, jeho oči sa zatvorily a zmizely. Moja srsť horela stejno, ako horely kvietky. Plameny oblizovaly moju srsť a pohlcovaly mňa, dokud som nezatvorila oči, aby som unikla pred slnečnou žiarou.
Pak som ucítila iba chlad. Otvorila som oči a všade okolo mňa bolo šedo a tmavo, ako keby svet ztratil svoje barvy. Cítila som, ako sa rozpadám. Ako sa moje telo drolí na malé kusky a mění sa na prach. Stejne ako kvietky. Povzdechla som si a pevno sa chytila toho jediného, co ma drželo pokupe. Ten pocit ma hrial a šepkal mi, že to bude dobré a hoc toto prežijem isto viacekráť, nakonec to bude dobré. Umieram pre ťeba, Cudzinec, hlavou mi znela táto jediný myšlienka, hoc sa moje celé telo už dávno rozpadlo v prach.

Měla bych si v tom udělat jasno. Konečně se rozhodnout, jestli tedy budu dál pokračovat ve své hře a nebo se podvolím přání svého bratra a půjdu cestou, kterou mi on nakázal. Nebudu ho přece poslouchat. Je mladší a méně zkušený, navíc je zatrpklý a nemá rozhled, odfrkla jsem si v duchu a pokračovala v jídle. Meinere o pár kroků couvnul, nicméně jeho přítomnost mne i nadále vyrušovala a pokud se prostě nesebral a neodešel, bez konfrontace se to asi nemohlo obejít.
Chtěla jsem se alespoň najíst a využívala jsem toho jako omluvy, abych s ním nemusela mluvit hned. Možná bych si z toho ale mohla alespoň něco vzít. Snažit se nepřilnout k nikomu, nedůvěřovat, nepaktovat se s nimi, jak říkal. Stejně to ale říkal jenom kvůli Duncanovi, ale to je jiná pohádka. ke zbytku vlků jsem se chovala normálně tak, jak bych měla. Znovu jsem tiše zavrčela, slyšela jsem Meinera mluvit. Mluvil o mém obličeji. Zvedla jsem hlavu a zpříma se mu zahleděla do oka.
"Vidím, že bratr ti taky zkrášlil obličej," řekla jsem chladným hlasem, až by jednomu přejel mráz po zádech. Patřila jsem do skupinky zasvěcených a tudíž mi bylo jasné, že Meinerovo oko se prostě samo nerozhodlo o předčasném důchodu. Taky jsem věděla o hadovi, kterého skrýval v náhrdelníku. Náhrdelník byl ale ten tam, takže setkání se studnokrevným plazem jsem se nemusela obávat. "Prý si bránil nějaké vlče," ušklíbla jsem se a znovu se pustila do jídla. Neměla jsem chuť se s ním rvát, stejně byl starý a vetchý, jeho maso by chutnalo jako popel a jeho skolení mi nestálo za námahu. S plným břichem se mi navíc špatně skákalo.

Můj hlas.
Moc se mi líbí představa, že magii přinesla liška a zničila tak dobré a hodné Kapijské vlčky.

5 oblázků míří do tvého úkrytu :)

Asi jsem ztrácela kontrolu, protože jsem maso pohlcovala, než abych ho jedla nějak slušně. Moje primární instinkty se znovu nakoply a při první příležitosti nadlábnout si břicho jako největší sobec na světě jsem tak učinila.
Došlo mi, že pach masa a snadné krmě přiláká i další predátory, nicméně Meinere byl spíš jen starý nekňuba, který byl líný otočit se na druhou půlku těla, když si tu první přeležel.
Zvedla jsem hlavu a přivřenýma očima sledovala jak přichází. Měla jsem tlamu od krve a zatím se nehodlala čistit. Nebyla jsem si jistá, jak na něj ám zareagovat. Norox mi dal jasně najevo, co si myslí o mém paktování s magiči a já ho nechtěla zklamat, ale na druhou stranu jsem na něj byla naštvaná, protože jsem věděla, co dělám. Zamračila jsem se, stáhla uši a nakrčila čumák. Jakmile se ťulpas přiblížil dost blízko, aby mi svůdně zašeptal, že jsem šikovná holka co si zvládne podat i takový kus... srnky, naježila jsem se a uhla pohledem. Zabodla jsem ho znovu do srnky a pokračovala v jídle. Vypadni, zavrčela jsem skrze sousta a neklidně švihala ocasem sem a tam.

// Západní louky

Moje tlapky mě podvědomě dotáhly až na louku, která obrátila celou mou zimu naruby. Uvědomila jsem si to až tehdy, když jsem vedle sebe uviděla maličký potůček, kde jsem se se srnkou schovávala a kde se pak strhla bitka. Pomalu jsem slezla dolů a sklonila jsem hlavu k zemi, jestli neucítím zbytky krve. Prošla jsem značnou část potůčku a brouzdala po jeho břehu, ale nic jsem nenašla. Pravděpodobně proto, že všechna krev zmizela se sněhem a nedokázala se vsáknout do zamrzlé země.
Vylezla jsem nahoru a čenichem jsem brouzdala ve vzduchu, jestli neucítím nějakou zvěřinu. Musela jsem se prodrat ostružiním, které mě trošku poškrábalo na tlapkách, ale rychle jsem na jemnéš krábance zapomněla.
Cítila jsem srnku, ještě mladičkou, a taky Meinera. Nebyla jsem si úplně jistá, jak se mám zachovat, takže jsem se rozhodla raději ulovit tu srnku.
Opatrně jsem došla k místu, kde se srnka schovávala a připlížila se k ní. Lovit jiná zvířata než vlky bylo snadné, tedy alespoň pro mě. Nebyl to takový adrenalin, nicméně maso za to stálo. Srnka byla trochu poplašená a jedla trávu nedaleko mě, ale stále zvedala hlavu a kroutila ušima. Jakmile se rozšela, že se schová zpátky do lesa, vyskočila jsem z ostružiní a zakousla se jí do zadku. Dostala jsem pár kopanců, ale rychle jsem ji skolila. Začala jsem ji tahat dál od lesa a sem tam překousla. Jakmile jsem byla na rovnější ploše, pustila jsem ji a přeskočila k její hlavě, abych se jí zakousla do hrdla, abych ji zadávila.
Pustila jsem udušenou srnu ze zubů a protáhla si ztuhlou čelist. Dušení bylo nejhorší, protože se mi občas stalo, že se mi čelisti zasekly a nechtěly pustit. Sklonila jsem se k ní a pustila se do jídla. Zuby jsem natrhla její kůži a pak už po cárech trhala maso. Otevřela jsem jí i břicho, kde byla slabá vrstva masa, ale velké množství lahodných vnitřností. Snědla jsem všechno tmavé vevnitř jako srdce, játra a ledviny, než jsem se znovu pustila do masa. A co s Meinerem?