Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Očividně jsme se všechny začaly uvolňovat, ačkoliv to stále bylo napjaté. Přikývla jsem na slova šedé vlčice. Tma byla neúnosná, nicméně teď už svítalo. "Máš zraněnou nohu," podotkla jsem, když jsem pohledem sklouzla na její tlapku. Viděla jsem, že není úplně v pořádku.
"Klidně si odpočiň, nebudu... dělat problémy," řekla jsem opatrně a sama se posadila, abych je opravdu přesvědčila, že nebudu škodit.
"Říkají mi Styx," řekla jsem a podívala se ze Rzi na Baghý. Pomalu jsem si lehla a ocasem praštila do země. Opravdu jsem se přemáhala, nicméně jsem se donutila si lehnout a působit jako co nejmenší hrozba. Chtěla jsem s vlčicemi zůstat, protože jsem sama nevěděla, co mám dělat. Navíc jsem to brala jako nový krok v mé cestě, protože mi nic jiného nezbývalo. "Chtěla bych zůstat s vámi, ale pokud vám vadím, pokud se mě bojíte, odejdu," nabídla jsem celkem slušně a olízla si čumák. Pravděpodobně bych si šla něco ulovit a kůži dotáhla na Bobří ostrov, protože už bylo světlo a transport by neměl být taková hrůza.

Nejistě jsem se zastavila před vlčicemi a prohlížela jsem si je. Nebyly z mého příchodu nadšené a jejich hovor ustal. Cítila jsem změnu i v jejich hlasech, které se staly odtažitější a nejistější. Nejspíše jim bylo jasné, že pokud udělají něco špatně, tak na něj jako divoké zvíře skočím a ublížím jim. Šedá vlčice byla nejspíše více obranyschopná a natrhlé ucho napovídalo, že už s něčím podobným možná měla zkušenosti. Maličká hnědá byla nejspíše slepá na jedno oko, které bylo zakalené bílou mlhou.
"Ahoj," řekl jsem pomalu. Dávala jsem si pozor na to, co říkám a snažila jsem se udržet v klidu. Všechny moje buňky chtěly vyskočit a ublížit jim a já se musela držet ze všech sil, aby se tak doopravdy nestalo.
"Šla jsem si tu jenom odpočinout," řekla jsem, když se mě zeptaly, co tu pohledávám. To, že jsem se tu původně šla umýt od slizu obrovské slimáčí matky, jsem vynechala. O jejich setkání se stromem jsem věděla, avšak ony nemusely vědět o mém divném zážitku.
Přešlápla jsem a olízla si čumák, což doprovázelo trhnutí zdravým uchem. Nevěděla jsem, co mám dělat teď, nikdy jsem s mocnými nevedla klidný rozhovor. Měla jsem sto chutí jim začít nadávat, avšak to by vedlo k hádce a následně k útoku, který by byl zbytečný. Šedá vlčice a Baghý pro mě zatím nepředstavovaly nebezpečí. S tímto uvědoměním jsem se trošku víc uklidnila a nechala chlupy na zádech slehnout s dalším olíznutím zjizveného čumáku.

// Pardon, pardon holky, ten včerejší/dnešní call mě vyčerpal. Omlouvám se, že tenhle příspěvek za to není dostatečná kompenzace.

Sama jsem si začala připadat nepříjemně. No tak, zbrchej se trošku. Tohle zvládneš, dodávala jsem si sebedůvěry. Neměla jsem z vlčic strach, nicméně konfrontace s nimi pro mě byla více než stresující. Korunu tomu nasadilo vycházející slunce, které začalo jejich obrysy osvětlovat jemnou nažloutlou září a já si mohla všimnout, že drobnější vlčice má hnědý kožíšek.
Jakmile na mě začaly pokřikovat, už jsem se sbírala na tlapky. Opatrně jsem vykoukla zpoza keře a nedůvěřivýma zlatýma očima si prohlédla Baghý i šedivou. Vypadá skoro jako Elisa, zamrčela jsem v duchu a uchem mi cuklo při vzpomínce na poslední návštěvu Asgaaru. Nebyla jsem od jejich hranic daleko, nicméně jsem doufala, že tady asgaarské nepotkám.
Vylezla jsem z křoví a ukázala se oběma vlčicím. Nevěděla jsem, co přesně jim mám říkat, takže jsem raději mlčela. Nenáviděla jsem je, nejraději bych je rozcupovala na malé kousíčky a zuby jim zakousla do hrdla, dokud by jejich oči nevyhasly a dech neustal. Místo toho jsem jen stála opodál a koukala na ně jako malé hloupé dítě. Uši jsem měla přitisklé k tělu, ocas svěšený a hlavu mírně skloněnou, to všechno za doprovodu několika naježených kousků vlhké srsti.

Slizký sliz. Snad nikdy v životě jsem se necítila natolik nechutně, abych mohla tuto novou zkušenost s čímkoliv v mé minulosti porovnat. S naprostou jistotou jsem tedy mohla říci, že tohle byl můj nejvíce ke-zgrcání-vhodný zážitek, který si rozhodně nevystavím ani na jedinou poličku. S trochou štěstí to můj mozek vyhodnotí jako příliš traumatizující zkušenost a vystrnadí ji z mého vzpomínkového alba nadobro, nicméně jsem nevěřila, že se tak stane. Setrvačnost této myšlenky mě akorát nutila ji pozdržet v mé mysli a držet ji tam na věky věků, aniž bych měla jedinou šanci na její rozmlžení či úplné zničení.
Slimáčí matka byla obrovský typ slimáka, který se běžně vyskytuje na vlhkých místech, avšak ona si vybrala Kamennou pláž, kde jediná vlhkost pocházela z nedaleké řeky Machtaje, nicméně ani ta nebyla dostačující k uspokojení jejích slimáčích potřeb. S jistou dávkou ironie bych mohla říci, že se našim svoláním pokoušela zaplnit nějaké prázdné místečko ve svém srdéčku, neboť se ví, že slimáci jsou tvorové družní a společnost jim prospívá ku duševnímu zdraví. Smůla akorát byla, že jsme se nakonec všichni obrátili proti ní a společnými silami - tedy společně vedenými urážkami na účet naší adoptivní slizké matinky - jsme se vzbouřili proti její nohy-usekávající výchově a odtrhli pouta, kterými se nás pokoušela k sobě připoutat.
Snad bych to mohla považovat za příliš živou noční můru, kdyby na mém kožichu nedržel usoplený sliz slimáčí matky. Stékal mi od hlavy až k patám a jeho vizkózní cancůrky se mi lepily úplně všude. Snažila bych se ho sundat, nicméně jsem věděla, že to tak snadno nepůjde, proto jsem raději utekla pryč. S trochou štěstí narazím na nějaký vodní tok, který mě zachrání a pomůže mi od odslizení mého těla.

Nejdou zabít. Rozhodně ne normální silou. Zuby a drápy nejsou pro Života překážkou k obnovení života kohokoliv zde, pokoušela jsem si zrekapitulovat celou situaci. Bylo pro mě vskutku náročné dělal kroky do neznáma a ztrácela jsem se jako ve sněhové bouři při každé nové zkušenosti. Jen tak na ně útočit taky nemá smysl, zvlášť, když nejsem při plné síle, byla jsem si vědoma, že moje tělo momentálně nebylo stavěné na agresivní střety s ostatními. Nastražila jsem uši k vlčicím a poslouchala. Zatím nemluvily o ničem zajímavém, takže jsem si dovolila znovu polemizovat.
Možná bych odsud prostě měla odejít a jít si žít svůj život bez starostí. Bylo by to dobré řešení, nicméně tady je tolik potravy, že se mi nechce Gallireu opouštět. I navzdory magii, zamračila jsem se. Nebyla jsem fanoušek magie, čar a kouzel, prapodivných úkazů a nevysvětlitelných světových eventů, které se mě dotýkaly. Duhový déšť, obří slimák a náhlá zamilovanost... Ani jedno z toho mě neuchvátilo, ba právě naopak. Moje nevole vůči magii se tímto ještě prohloubila.
Znovu jsem začala poslouchat, když se konverzace vlčic začala vyvíjet nečekaným směrem. Prapodivný strom, plody, vlky požírající had. Právě ten had mi vnukl nápad. Jestli by zdejší vlky zabila magie samotná, možná by už nešli vzkříšit, byla to spásná myšlenka, nicméně její tmavou stránku jsem si uvědomila hned vzápětí. Pokud by toto doopravdy fungovalo, musela bych sama nějakou magii vlastnit. Nasucho jsem polkla.
Vlčice zmlkly. Stáhla jsem uši k hlavě a nakrčila čumák, bylo mi totiž jasné, že o mně už ví. Byly neklidné a pohyby jejich hlav mi prozrazovaly, že mě hledají. Byla jsem pro ně skrytá hrozba, cizí vlk schovávající se v křoví, pravděpodobně s nekalými úmysly. Kdo jiný by se tak schovával.
Vlčice na mě zavolaly. Zadržela jsem dech a ani se nehla. Nevěděla jsem, co mám dělat. Měla jsem ráda kontrolu nad každou situací, nicméně tady jsem absolutně netušila, co mám dělat. Nechtěla jsem po nich vystartovat a ublížit jim, ale zároveň jsem se s nimi nechtěla kamarádíčkovat, pořád to byli mí nepřátelé. Očima jsem těkala z jedné siluety na druhou a dávala si dobrý pozor, aby mě neprozradil žádný zvuk. Můj mokrý pach se linul okolím, nicméně zvuk by jim jasně napověděl, kde se skrývám.

Držela jsem se celou dobu zpátky a když jsem uslyšela odpověď na předchozí volání, ve skrytu stínů a keřů jsem následovala šedou vlčici, která mě dovedla k další tmavé siluetě. Lehla jsem si dál od dvojičky a našpicovala uši, aby mi neunikla jediná informace. Skenovala jsem jejich obrysy a přemýšlela, co s nimi vlastně udělám. Menší vlčice, Baghý, měla zraněnou nohu, kerou držela zvednutou u těla. Druhá vlčice žádnou slabost neprojevovala, avšak dle jejích slov jsem poznala, že je tu nová. Tak to tě tady čeká ještě mnoho, pomyslela jsem si kysele a opatrně si popolehla, abych měla pohodlnější výhled.
Neměla jsem v plánu na ně přímo zaútočit, neviděla jsem v tom žádný smysl. Postupem času mi došlo, že nemůžu jen tak chodit po světě a masakrovat každého s barevnýma očima jenom proto, že mám komplexy z dětství. Ani když jsem potkala Meinera jsem netušila, co mám dělat. Rozhodla jsem se pro okatou ignoranci, jenže to jsem taky nemohla vydržet věčně. Byla jsem velmi společenská, nicméně jsem nedokázala tak snadno zapomenout na všechno, co mě jako malou učili. Olízla jsem si zjizvenou tlamu a zatím se držela zpátky.

Podařilo se mi na chvíli usnout, než jsem se probudila do stále pokračující noci. Nevěděla jsem, co mě vzbudilo, takže jsem si začala čistit vlhkou srst, která během mého spánku postupně usychala. Uběhla možná hodina, možná deset minut, než se ke mě dostal pach dalších vlků. Teď už jsem věděla, co mě tak vzbudilo. Většinou jsem cizí přítomnost dokázala vycítit a moje pohotovost mě zatím vždy zachránila, nicméně to vypadalo, že kouzla Gallirei se mnou dělají divné věci. Nejen, že jsem ztrácela svou agresivitu, navíc to vypadalo, že kvůli neustálé vládě měsíce jsem unavenější a unavenější. To je k smíchu, žel, nebylo. Chtěla jsem si projednou odpočinout dál od ostatních protivných vlků, nicméně mi asi nebylo přáno. Samozřejmě jsem mohla odejít, což jsem taky původně zamýšlela, nicméně jakmile jsem se postavila na všechny čtyři, tato touha mě opustila a nahradila ji zvědavost. Nebyla jsem sice úplně fit a celá tahle noční aféra mě vyčerpávala víc, než bych si přála, ale rozhodla jsem se jít prozkoumat situaci.
Opatrně jsem se začala plížit k vlčici a snažila se držet proti větru, který téměř nefoukal. Prohlížela jsem si opatrně každý stín stromu a hledala mezi kmeny vlčí siluetu. Dokázala jsem se vystresovat natolik, že jsem si zvláštní keř spletla s vlkem a s naježenou srstí se přiblížila až k němu, než mi došlo, že se jedná o zástupce zeleného pohlaví.
V tom jsem uslyšela zavolání. Baghý, nastražila jsem uši a otočila se po směru zvuku. Křičící jedinec přilákal mou pozornost víc, než matné pachové stopy prvotní vlčice.
Málem byl šedou přehlédla, kdybych si nevšimla jejích bílých očí, které ve tmě svítily jako dvě malé lampičky. Sklopila jsem uši a zalezla si dál za keř, abych se k ní moc nepřibližovala. Nevěděla jsem, s čím mám tu čest a chtěla jsem počkat, až se ukáže i ta Baghý. Rozhlížela jsem se a naslouchala, aby náhodou neprošla kolem mě a nenapráskala mě. Pokud by se začala přibližovat, odplížila bych se jinam.

// Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu)

Zamířila jsem k Asgaaru. Neměla jsem v plánu lézt jim znovu do lesa nebo se potloukat po hranicích, protože jsem se už poučila a teď jsem byla moc dobře vědoma, který strom ještě patří jim a kam tedy nesmí mé tlapky dopadnout.
Přeběhla jsem velkou plošinu a zamířila do Křišťálového lesíka, kde jsem chtěla počkat, než znovu vysvitne slunce. Začínala jsem mít pochyby, jestli ještě denní světlo vůbec uvidím, nicméně jsem to hodlala zjistit v tomto lese.
Opatrně jsem strčila čumák dovnitř a rychlým skenováním ovzduší se ujistila, že tady nikdo není. Supr, ulevilo se mi. Zamířila jsem do středu lesíka, kde protékala řeka. Chtěla jsem ze sebe smýt ještě zbytky slizu a tady v klidu o samotě jsem se nemusela bát o vlastní krk.
Popoběhla jsem mezi stromy a ucítila pár zajíců, avšak neupoutali mou pozornost natolik, abych se jala je lovit. Je tady tolik zvěře! Kdybychom žili tady, nemuseli bychom s Lahraiskými vůbec bojovat. Možná bychom nemuseli bojovat s nikým. Kdo ví, jak by naše životy vypadaly, uvažovala jsem, než jsem k řece klidným krokem došla. Pomalu jsem si smočila tlapky a potom se celá naložila do proudu. Začala jsem se třít o dno jezera a břeh, abych ze sebe všechen slimáčí sliz naší velematky dostala a ukončila tak nadobro tuto traumatickou část mého života.
Mezitím, co jsem se zaměstnávala čištěním, jsem nemusela naštěstí myslet na nic jiného. Užila jsem si tedy chvíli bez svých otravných myšlenek, které mě bombardovaly jako rozzuřené vosy. Jakmile jsem však čistá vylezla na břeh a oklepala se, abych si mohla lehnout do trávy a odpočívat, obavy mi začaly nahryzávat duši. Necítila jsem se tady bezpečně a bylo mi jasné, že abych měla alespoň nějakou šanci na přežití, budu muset využít všechny zdroje k zesílení.
Zuby jsem se poškrábala na přední tlapě, která mě zasvědila na zahojených jizvách. Sama ses pokousala, s povzdechem jsem toho nechala a položila hlavu na zem, abych si na chvíli spočinula.

Vlastně jsem přestala trošku vnímat, když se slimáčice zmenšila na malinkatého slimáčka. V ten moment jsem sledovala, jak se noha Severky znovu přichytává ke zbytku jejího těla, zatímco ji Castor podporoval. Je to tady čím dál horší, pomyslela jsem si, když mi po zádech přejel mráz.
Najednou se ale zmenšující slimáčí matka začala zase zvětšovat. Zalapala jsem po dechu a se sklopenýma ušima začala couvat. Jen to ne!
Její tělo se roztrhlo na malé cáry a nás znovu zalil sliz, kterého tady bylo dle Osudu nejspíše málo. Zavřela jsem tlamu a nechala dlouhé slizové sople, ať mi těčou přes obličej a kapou dolů. Netušila jsem, jak se mám vlastně ohledně tohoto cítit a tak jsem se jen otřepala ve snaze sundat ze sebe co nejvíce slizu. Potom jsem se rozhlédla kolem sebe a se zamručením sklonila hlavu a vydala se pryč.
To byl zase den, noc, ještě pořád nevysvitlo slunce, pomyslela jsem si tragicky a zamířila do vody, abych se umyla, ačkoliv všechen sliz ze sebe tak snadno nejspíše nesundám. To tlusté vlče už dávno zmizelo a Castor se Severkou zůstali za mnou. Nehodlala jsem se s nikým družit, a navíc Severku jsem znala z řečí ostatních Ragarských. Bylo možné, že se o mně a o Cynthiině smrti doslechla a pak bych nechtěla čelit následkům. Rozhodně ne teď, takže jsem využila jejího znovushledání s bratrem a prostě zmizela, aniž bych řekla alespoň "bů".

// Někam

// Už i já se přidám s poděkováním za akci a za odměny. :D Ačkoli jsem vůbec netušila, která bije a co se po mně vlastně chce, akce mě zabavila a jsem ráda, že jsem se nakonec hecla a přidala!

// Možná to byl sen, možná zázrak! :D Baví mě si s tímto ještě hrát, tak to bude možná i nadále navazovat. :D

Můj pokus o změnu situace v náš prospěch nevyšel, ba právě naopak. Moje rada by jistě všechny odsoudila k záhubě, kdyby se jí pokusili držet. Byla jsem pořád lapená pod slimáčím tělem, dokud ho neodvál vítr a já se konečně mohla nadechnout. Uslyšela jsem Kvída, jak mi odpovídá a pak očima přeletěla celou scenérii, která se stále halila na stínů.
Matka se zmenšovala a z očí se jí valily slzy bolesti, když ji Cvalda urážel. Viděla jsem malé slimáčky, kteří se najednou zjevovali pod nohama a taky hopsající nohu, která se vrátila zpátky na své původní místo. Vyškrábala jsem se na nohy a spěšně zadupla jednoho ze slimáků, který se ke mně nebezpečně přibližoval a ostrou radulou mi hodlal ohlodat tlapky. Zapomeň! zděšeně jsem hekla a uskočila. Naštěstí Castor se pustil do zadupávání a já se tak mohla trochu vzpamatovat.
Moje spasitelské tendence mě opustily a já konečně začala vnímat ostře. Na moment jsem si pohrávala s myšlenkou, jak tuto situaci využít ve svůj vlastní prospěch, nicméně to vypadalo, že budu muset pomoci svou tlapkou k dílu a slimáčice se jednoduše zbavit. Kdyby neovládala mě... nemělo smysl to dál rozvádět.
"Slizká hroudo tuku, že máš vůbec tolik kuráže se tady ukazovat!" zavrčela jsem na plačící matku. "Smrdíš jako zdechlina prolezlá červy, kterou někdo nechal dlouho vystavenou na sluníčku," šikanovala jsem brečícího slimáka i nadále a asi bych i pokračovala, kdyby mě kvůli mé nepozornosti nekouznul maličkatý slimák do nohy. Bolestivě jsem štěkla a nohu zvedla do vzduchu, aby slimáka odklepla. "Potvoro," zavrčela jsem na něj a pořádnou silou na něj dupla, jenže mi noha na veškerém tom slizu kolem mě a na mně uklouzla a málem spadla na zem.

Nevím, jestli se mi dařilo nebo ne, protože mě všichni ignorovali. Jak typické! Nečekala jsem vlastně nic jiného, než jen odvracení od řečené pravdy. Jak jsem si mohla myslet, že se mi někdo pomůže? propadala jsem v hlavě silným depresím. Možná to bylo bezmocí, kterou jsem lehce pociťovala, a nebo také nekončící tmou a nocí, které ne a ne odejít. Nasypte mi sůl do očí, ať se proberu, zapřála jsem si tiše a sklopila uši k hlavě.
Nemohla jsem už nic udělat, protože naše matka se opět rozhodla nás obejmout. Nestihla jsem ani pípnout a zůstala jsem uvězněná pod jejím slizkým tělem. Sliz se mi dostával všude a já se dusila pod její váhou. Slez, slez! supěla jsem v duchu, ale jen sípavě se kroutila mezi kamením a slimáčím tělem.
Byla jsem plně ztotožněna s tím, že bych nejraději své tělo zpod slimáčíce vyprostila, jenže jsem neměla ani tolik síly a ani vůle, abych tak konala. Odpusť matko, přivřela jsem oči a kousla slimáka do nohy, aby mě pustil. Netušila jsem, jestli to zabere, ale třeba ano. Podařilo se mi ale dostat alespoň hlavu ven, ačkoli mi připadalo, že se dusím ještě víc, když hrana nohy seděla na mém krku. "Možná bychom se mohli všichni uklidnit a obejmout, projevit lásku," zasípala jsem ke Kvídovi, který byl u trojnohé Majdy. Při pohledu na rostoucího Salazara mi přišlo, že čím víc budeme agresivní, tím horší to bude. Mám vás spasit, ale čím? Láskou? Láska je odpověď? nestihla jsem už nic říct, protože slimáčí tělo mě znovu pohltilo pod sebe a já se odevzdaně rozplácla pod ním, snažíc se co nejdéle zadržet svůj dech a prodloužit si tak pobyt v tomto slizkém světě.

// Omlouvám se za případné chyby, rychlopost! :D

Nestíhala jsem vnímat, co se kolem mě děje, takový tady byl chaos! Cvalda se vztekal a matka, snažíc se ho uklidnit, ze sebe vyprskla dalšího našeho sourozence, který byl matce nejvíce podobný. Tušila jsem, odkud Cvalda svou nenávist vůči Salazarovi čerpá, nicméně jsem nestíhala nic moc proti tomu udělat, ačkoli jsem byla naprogramována k tomu, abych zachránila každou situaci. Spasitelka, to jistě! zanadávala jsem si v duchu následně a otočila se na Kvída, kterého jsem se snažila odprostit od sebevražedných myšlenek.
V tom jsem dostala ránu elektrikou, která se po slizu přenesla k nám všem. Zatmělo se mi před očima, což nebyla zas taková změna, neboť slunce stále nevycházelo. Když mě malátnost opustila, zatřepala jsem jenom hlavou a viděla obrys Salazara, který narazil do skály a tam se převelice nechutně rozplácl o kameny. "Ach ne," zavzdychala jsem a otáčela se na všechny směry, protože všude se dělo něco.
Kvído vypadal, že z toho útesu fakt skočí, jenže jeho život jsem posunula na nižší příčky, neboť jemu jsem se už pomoci pokoušela a bylo to jako mluvitit do dubu. Pokusila jsem se rozběhnout k našemu nejagresivnějšímu sourozenci, který zrovna skákal po Cvaldovi, kterému Salazar byl uzmut. Všechno se dělo tak strašně rychle! Doklouzala jsem se před Cvaldu těsně předtím než Rumpl a tlapkou do Rumpla drbla, aby se vzpamatoval. "Pro slimáčí sliz vzpamatuj se, takto se matce odvděčuješ za svůj život? Zabitím jiného jejího dítěte?" zavrčela jsem na něj a otočila se na velký blop za mnou, který náhle zahřměl zlostí a já viděla, jak Majdě byla useknuta noha.
"Mamo, si normální?" vypískla jsem zděšeně. "Tohle přece nemůžeš! Už nejsme malá děcka, abys nám sekala nohy. Nám nedorostou!" zaječela jsem panicky. Můj klid mě přešel a já se snažila i přes roztřepané nohy stát na slizu bez pohnutí, abych vypadala výhružně. "Tohle si přece nemůžeme nechat líbit! Nejsme tvoje hračky, ale děti. Měla bys nás už nechat jít. Žít samostatný život!" zakřičela jsem k vrcholu slimáčí hory, kde jsem tušila hlavu naší matky.

Cudzinca som už nikdy potem nepotkala. Akonáhle ho pohltilo slnko, zmizol z mojho života naveky. Netušila som, zda sa mi to iba zdálo či to bola pravda. Možno som to nechcela vedieť. Chcela som si uchovať tuto krásnú vzpomnienku vo svojej hlave naveky veků a opatrovať ju ako oko v hlave.
Keď som znova procitla, snad už po tretej, rozhodla som sa odísť. Tato lúka ma každé ráno zabíjala a há horiela prekrásným plameňom stejně ako tie kvietky okolo mňa, no už som to nechcela dál podstupovať. Bolo načase zmiznúť a najít si inou zábavku.
Vytrhla som nohy z pody a drapkami otrhala korienky, ktoré mi rašili z tlapek. Zakorenila som. Blížila sa noc, kedy kvietky krásne svitia a já hodlala odsaď vypadnút skorejšie, než zase všeci zhorieme. Musela som sa ale ponáhlať, lebo moje nohy sa snažily zakoreniť tým viac, čím viac som sa snažila osvobodiť. "Povol," zavrčala som skrze zatlé zuby a pokusila sa koreny odkusnouť, lenže nedarilo sa mi. Koreny boli trpké a maly na sebe akýsi sliz, ktorí mi zvostával na patre čelisti. Zkusila som tedy trhať nohami i telom, abych sa osvobodila.
Ucítila som ťeplo. Začali ma páliť oči a potom som už viděla, ako sa moje srsť zapaluje. Ale nie, nestihla som to! zpanikárila som a začala sa mykať viac a viac. Kvietky kolem mňa horely a rozpadávaly sa na prach, tak ako každé ráno predtým. Vedela som, že za chvílu sa rozpadnu i ja, keď si nepohnem. Púsť, púsť mňa! zanariekala som a pritiskla viečka k sebe. Už mi horel chrbát, za uškami srsť aj chvost, no stále som dúfala, že sa stane zázrak a osvobodím sa.
Drbnutia mňa donutilo precitnúť do ostrého slnka. Nemá byť jeseň? zpýtala som sa sama seba, keď mi slnečn lúče spalovali kožuch na smrad. "Vstavaj, nemohli sme ťa niekolko dní nájsť!" slyšela som svojho bratra riekať. Zamručela som od bolesti, keď sa moje telo pohnulo a pokusilo sa vstať. Bola som ztuhlejšia ako medveď po zimnom spánku. "Mysleli sme si, že si išla na lov," promlúval vlk nado mňou. Jasné, lenže lovím ledva lelky, zahučala som v hlave a rozhliadla sa okolo seba. Ležala som v zatuchlom listí, ktoré malo krásné žlté a oranžové barvy. "Naozaj sme netušili, že tu iba lenivo chrapeš," popichol mňa a ja konečně zaostrila zrak na jeho tvár. Kto iný ako Norox by to mohol byť? Trávil so mnou najviac čiasu. Tasa lietala všade možne, Apaté sa niekte v kútku tajno trtkala s Khar'jim a Rigel bol tiež kto vie kde. Norox mňa obdivoval a vždy sa snažil byť mi na blízku. "Mala som divný sen," priznala som sa. Stiahol uši k hlave a tázavo sa na mňa pozrel. "Zdálo sa mi, že som kvietok a každé ráno zhoriem," dodala som opatrně, Cudzinca som nechcela zmiňovať. Vedela som, že Norox je žiarlivý a pravdepodobne by žiarlil i na výplod mojej fantásie. "Bolo to tam čarokrásné," riekla som šepkavo, no to som nemala. Norox po mňa skočil a zvalil mňa na zom ako pytel hnoja. Tupec! zanadávala som mu v hlave, no len stiahla uši k hlave a nakrčila ňufák. Nemala som ráda, keď si na mňa vyskakoval. Akolvek. (// =Jakkoli?)
"Posluchaj, princezná," riekol a priblížil svoju hlavu k tej mojej. "Žiadne čaro nieje krásné. Keď o tom tak premýšlám, možno ťa nejaký magič začiaroval a keby som ťa nenašiel, spala by si naveky," prižmúril zlaté očka a lehce mňa kusol do nakrčené tlamy. "Zdalo sa ti eště o niečom inom? Či o niekom?" pýtal sa mňa, zatial čo som sa snažila dostať z jeho zovrenia. "Nie. Bola som iba kvietok na lúce," riekla som nezpochybnitelne. Chvilu na mňa eště nedvorerivo čučiel, no napokon ma pustil. "Dobre. V takom raze možme ísť domov. I ostatní ťa zháňali, budú rádi, že si zpäť," letmo sa na mňa usmial a ja súhlasno prikývla.